ROBERT LUDLUM

ROBERT LUDLUM

PLÁN IKAROS

PŘEDMLUVA

Ve dveřích se objevila silueta a vstoupila do pokoje bez oken. Neznámý za sebou zavřel dveře a ve tmě rychle zamířil nalevo k plechové stolní lampě.

Rozsvítil a stísněná pracovna obložená dřevem se rázem zaplnila stíny. Místnost byla sice malá, ale vkusně zařízená, ani starožitně, ani příliš moderně.

Skrývala však nejdokonalejší technické vybavení.

Na pravé zdi se ocelově blyštily jakési přístroje, vzduchem ševelila klimatizace, která dokonale čistila vzduch od prachu. Majitel a jediný uživatel místnosti přešel k židli u počítače a posadil se. Zapnul přístroj; obrazovka ožila a on vyťukal heslo. V mžiku mu odpověděla jasně zelená písmena: DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Neznámý nervózně držel prsty nad klávesnici, nadechl se a začal psát.

Začínám psát tento deník, neboť jsem přesvědčen, že nadcházející události změní osud naší země. Náhle se odkudsi zjevil člověk, naivní mesiáš, který nemá zdání o svém skutečném poslání ani osudu. Je předurčen k věcem, které leží za hrania jeho chápání, a pokud je můj odhad správný, tento deník se stane záznamem jeho cesty… Mohu se jen dohadovat, jak celá věc začala, musela se ovvšem zrodit z velkého chaosu.

KNIHA PRVNÍ

1

MASKAT, OMÁN, JIHOVÝCHODNÍ

ASIE

ÚTERÝ 10. SRPNA, 6.30 HOD

Rozzlobené vody Ománského zálivu znamenaly jen předehru k bouři, která zuřila od Hormuzského průlivu až k Arabskému moři. Pronikavé nosové modlitby vousatých muezzínů v minaretech přístavního města ohlaSovnlv západ slunce. Nebe potemnělo černými bouřkovými mraky, jež zlověstně křižovaly podvečerní oblohou jako bludní begemoti. Obzor na východě občas prosvětlily záblesky nad Makranskými horami, které ležely tri sta kilometrů přes moře v Pákistánu. Na severu za afghánskými hranicemi pokračovala nesmyslná brutální válka, na západě zuřila válka ještě nesmyslnější životy v ní nasazovaly děti vedené šílencem, který seděl v Íránu a snažil se své šílenství rozšířit dál. Jižním směrem ležel Libanon, kde se lidé vraždili navzájem a každá frakce fanaticky označovala ty druhé za teroristy.

Střední Východ a hlavně Jihozápadní Asie hyly v jednom ohni. Plameny zachvátily dokonce i místa, která jim v minulosti odolávala. Vody Ománského zálivu běsnily a nebe slibovalo ničivou bouři. Ulice Maskatu, hlavního města Sultanátu Omán, jako by potvrzovaly přicházející živel. Skončily modlitby a uprostřed města se znovu začaly srocovat davy lidí se zapálenými pochodněmi. Cílem hysterického průvodu byla osvětlená železná brána amerického velvyslanectví, za níž pochodovaly hlídky otrhaných dlouhovlasých dětí, které jaksi nepatřičně svíraly v rukou automatické pistole. Zmáčknutá spoušť znamenala smrt, ale v jejich divokých fanatických pohledech se nic takového nezračilo. Řekli jim, že žádná smrt neexistuje, Stát se mučedníkem pro ně bylo největší odměnou, Čím bolestnější oběť, tím slavnější mučedník. Bolest nepřátel nikoho nezajímala Slepota! Šílenství!

Ománské šílenství trvalo už dvaadvacátý den.

Uběhlo jedenadvacet dní od okamžiku, kdy byl civilizovaný svět nucen znovu přijmout zprávu o nesmyslném běsnění náboženských fundamentalistů.

Mocná vlna fanatismu vybuchla v Maskatu úplně nečekaně. Najednou zaplavila celé město a nikdo netušil, odkud vlastně přišla. Nikdo, kromě zvláštních analytiků lokálních povstání, kteří dnem i nocí zkoumali a rozebírali kořeny plánovaných revolt.

Klíčem k celé věci bylo slovo „plánovaný“. Kdo? Proč?

Co vlastně chtějí a jak je můžeme zastavit?

Fakta: Ozbrojení povstalci zajali dvě stě čtyřicet sedm Američanů a vzali je za rukojmí. Jedenáct z nich zabili a jejich těla vyházeli zavřenými okny ambasády.

Každá mrtvola přitom vyletěla z jiného okna. Někdo těmhle výrostkům poradil, jak podtrhnout efekt každé popravy. Za železnou branou uzavírali krvelační fanatici sázky. Které okno přijde na řadu teď? A vypadne z něj mrtvola muže, nebo ženy? Jak to odhadujete? Tak si vsaďte!

Nahoře na otevřené střeše se nacházel luxusní bazén velvyslanectví. Právě kolem něj teď rukojmí klečeli v řadách a procházející skupinky zabijáků jim mířily samopaly na hlavy. Dvě stě třicet šest k smrti vystrašených a vyčerpaných Američanů čekajících na svou popravu.

Šílenství!

Rozhodnutí: Izraelci sice přišli s dobře míněnými nabídkami, ale musíme je z toho vynechat! Tohle není letiště v Entebbe a krev prolitá Izraelci v Libanonu by v arabských očích každý pokus o podobnou intervenci poskvrnila. Spojené státy platí teroristům, aby bojovaly proti teroristům, říkali by. Nepřipadá v úvahu. Zásah pohotovostních jednotek? Kdo by šplhal čtyři poschodí nebo seskakoval na střechu z vrtulníku a snažil se zabránit popravám, když kati přímo čekají na možnost zemřít mučednickou smrtí? Námořní blokáda a prapor námořní pěchoty připravený k invazi do Ománu? Ale jaký jiný význam by to mohlo mít než demonstrovat vlastní sílu? Vždyť sám sultán a jeho ministři byli posledními lidmi na zemi, kteří takové násilné vniknutí na velvyslanectví podporovali. Mírumilovná Královská policie se snažila mírnit hysterii, ale kdepak by stačila na divoké tlupy agitátorů, které se potulovaly ulicemi.

Po letech, kdy ve městě panoval klid, nebyly bezpečnostní složky na takový chaos připraveny. A odvolání Královských vojsk z jemenských hranic by mohlo mít nedozírné důsledky. Ozbrojené síly, jež hlídaly

proslavenou

rezervaci

mezinárodního

terorismu, se brutalitou vyrovnaly svým nepřátelům.

Jejich návrat do hlavního města by způsobil krvavou lázeň na hranicích, ale krev by určitě tekla i v ulicích Maskatu.

Šach-mat.

Řešení: Splnit požadavky teroristů? Vyloučeno, což organizátoři akce sami dobře věděli. Nikoli však jejich loutky, děti, které věřily všem heslům, jež vykřikovaly po ulicích. Vlády zemí Evropy a Středního východu si nemohly dovolit propustit přes osm tisíc teroristů z organizací jako Rudé Brigády, OOP, Baader-Meinhofová, IRA a celé smečky jejich špinavých nohsledů. Dál trpět nekonečnou propagandu, všudypřítomné kamery a stohy popsaného papíru, který přitahovaly pozornost světa k fanatikům toužícím po věhlasu? Proč ne? Pokračující propaganda nepochybně zachrání život dalším rukojmím, protože popravy byly „dočasně přerušeny,“ aby „národy utiskovatelů“ měly čas promyslet si, jak se rozhodnou. Informační blokáda by zdivočelé kandidáty mučednictví jedině rozdráždila.

Mlčení by vytvořilo potřebu šokovat. Šok se totiž vždycky dostane na titulní stránky novin a vraždění vyvolává šok nejjistěji.

Kdo?

Co?

Jak?

Kdo? To byla kardinální otázka. Odpověď na ni by přinesla řešení, jež muselo přijít během pěti dní.

Popravy byly přerušeny na týden a dva dny už uběhly v horečných debatách šéfů výzvědných služeb šesti zemí, kteří se sešli v Londýně. Všichni přiletěli nadzvukovými letouny jen pár hodin poté, co padlo rozhodnutí o společném postupu, protože každý věděl, že příště může přijít řada na jeho vlastní ambasádu.

Pracovali bez oddychu osmačtyřicet hodin. Výsledky: Omán zůstal hádankou. Do té doby byl považován za ostrov stability v jihovýchodní Asii. Sultanát se vzdělaným osvíceným panovníkem, kde vládla maximální demokracie, jakou jen královská muslimská rodina mohla připustit. Vládci pocházeli z privilegovaného rodu, který si vážil výsad, jimiž je Alláh obdařil, a přijímal je především jako závazek vůči své zemi.

Závěry: Vzpouru někdo naprogramoval zvenčí.

Mezi

zhruba

dvěma

stovkami

zanedbaných

povykujících výrostků by se našlo stěží dvacet Ománců.

Proto se okamžitě dali do práce specialisté na tajné operace se

zdroji

ve všech extremistických organizacích v arabské části Středomoří. Tlačili své informátory ke zdi, podpláceli, vyhrožovali.

„Kdo za tím stojí, Azizi? Z Ománu jich pochází jen hrstka a většinou jsou to prosťáčci. Nebud hloupý, Azizi. Budeš si žít jako sultán. Cena nehraje roli.

Nebudeš litovat!“

„Máš na to šest sekund, Mahmete! Za šest sekund bude tvoje pravá dlaň ležet na zemi! A pak poletí levá.

Budu odpočítávat, ty zloději. Mluv!“ Šest, pět, čtyři.

Krev.

Nic. Nula. Šílenství.

A náhle přišel zlom. Postaral se o něj stařičký muezzin, svatý muž, jehož slova a paměť byly tak rozechvělé, jako by se celé jeho vyzáblé tělo třáslo ve větru vanoucím z Hormuzského průlivu.

„Nehledejte tam, kde vám velí logika. Pátrejte všude.“

„Kde?“

„Tam, kde se vztek nerodí z chudoby ani opuštěnosti. Kde Alláh projevil svou štědrost na tomto světě, i když na onom to možná bude jinak.“

„Mluvte jasněji, prosím, nejctihodnější muezzine.“

„Alláh si to nepřeje, staň se jeho vůle. Možná je nestranný ať to tak tedy zůstane.“

„Ale k tomu, co jste řekl, určitě máte nějaký důvod!“

„Alláh mi dal důvody, proto se staň jeho vůle.“

„A jak to bylo?“

„Tiché hlasy v rozích mešity. Šepoty, jimž Prorok kázal dojít k mým starým uším. Slyším tak špatně, že by se mi nic nedoneslo, kdyby tomu Alláh nechtel.“

„Co ještě víte?“

„Mluví se o lidech, kteří budou mít z krveprolití prospěch.“

„Kdo je to?“

„žádná jména nepadají, nejsou to žádné známé osobnosti.“

„Nějaká skupina, nebo organizace? Prosím! Sekta, stát, národ? Šiítové, Saúdové. Irák, Írán. Sověti?“

„Ne. Nemluví se ani o věrných, ani o bezvěrcích, říká se jen ‚oni‘.“

„Oni?“

„Tak jsem to slyšel v temných zákoutích mešity.

Alláh tomu chtěl, staň se proto jeho vůle. Jen slůvko ‚oni‘.“

„Poznal byste někoho z těch, které jste slyšel?“

„Jsem skoro slepý, a když ti nepočetní uprostřed věrných promluví, v mešitě je vždycky velice málo světla. Nepoznal bych nikoho. Jen vím, že musím předat dál, co slyším, protože taková je vůle Alláha.“

„Ale proč, ctihodný muezzine? Proč si to Alláh přeje?“

„Krveprolití musí skončit. Korán říká, že když krev prolévá ohnivé mládí, musí se zkoumat příčiny jeho vášní, protože mládí…“

„No, dobře. Pošleme s vámi do mešity pár mužů.

Když něco uslyšíte, dáte nám znamení!“

„Za měsíc, ja šajch. Chystám se na svou poslední pouť do Mekky a ty se mnou jít nemůžeš. Taková je vůle.“

„Panebože!“

„Vzýváš svého Boha, ja šajch. Ne mého. Ne našeho.“

2

WASHINGTON, D.C.

STŘEDA 11. SRPNA, 11.50 HOD.

Polední slunce se opíralo do chodníků hlavního města, letní vzduch byl až nesnesitelně horký. Chodci se pachtili každý za svým cílem, muži měli rozepnuté límečky a povolené kravaty. Lidé apaticky postávali na přechodech a čekali na zelenou, aktovky a kabelky je tížily jako závaží. Na město jako by padla těžká deka, otupující všechny, kdo se vydali ze svých klimatizovaných kanceláří a automobilů.

Na rohu Třiadvacáté a Virginiiny ulice se stala dopravní nehoda. Nebyla nijak vážná, aspoň pokud jde o škodu nebo zranění, přesto vyvolala velký rozruch.

Taxík se srazil s vládní limuzínou, která právě vyjížděla z podzemní garáže ministerstva zahraničí. Oba spravedlivě rozhněvaní zpocení řidiči stáli vedle svých vozidel a navzájem se hlasitě obviňovali. Čekali v horku na příjezd policie, kterou zavolal jeden kolemjdoucí vládní úředník. Během chvilky se doprava v místě nehody úplně zastavila. Roztroubily se klaksony a z okének vyletovaly šťavnaté nadávky.

Pasažér taxíku netrpělivě vystoupil ze zadního sedadla.

Byl to vysoký štíhlý čtyřicátník a v prostředí, které vyžadovalo letní obleky, úhledné šaty a diplomatky, působil jaksi nepatřičně. Měl na sobě zmačkané kalhoty v barvě khaki, na nohou kanady a místo košile ušpiněnou bundu ve stylu safari. Vypadal jako člověk, který do města nepatří. Snad profesionální horský vůdce, jenž omylem sestoupil z divokých kopců. Do tohoto obrazu však nezapadala jeho hladce oholená tvář. Cizinec kolem sebe těkal pomněnkově modrýma očima, vyhodnocoval situaci a rozhodoval se, co udělá.

Nakonec položil ruku na rameno řidiče, jenž se nepřestával přít se svým kolegou. Šofér se prudce otočil a neznámý mu podal dvě dvacetidolarové bankovky.

„Musím jít.“

„Ale počkejte, pane! Vy jste to přece viděl! Tenhle syčák si klidně vyjel do ulice a ani nezahoukal!“

„Omlouvám se, ale asi vám nepomůžu. Nic jsem neviděl, ani neslyšel. Jen náraz.“

„No, to je teda výborný! Pán je velkej hrdina, co?

Nic neviděl, nic neslyšel! Nechcete se do toho zaplýst, že jo?“

„Já už jsem se zapletl až dost,“ odvětil tiše pasažér, vytáhl další dvacetidolarovku a vsunul ji šoférovi do kapsy košile. „Jenže do něčeho úplně jiného.“

Podivně vystrojený muž se prodral davem čumilů a vydal se směrem ke Třetí ulici. Mířil k impozantním skleněným dveřím ministerstva zahraničí. Byl jediný, kdo v tom vedru běžel.

Operační středisko v podzemním komplexu ministerstva bylo označeno jako OHIO-40. V překladu to znamenalo: „Omán, maximální ostražitost.“ Za železnými dveřmi bez ustání klapaly celé řady počítačů a přístroje každou chvíli vydávaly krátký vysoký zvuk, oznamující novou nebo dříve nepublikovanou informaci. Zaměstnanci střediska horlivě pročítali papíry, které vyjížděly z tiskáren, a snažili se je vyhodnocovat.

Nic. Nula. Šílenství!

Uvnitř té velké místnosti nabité energií se nacházely další železné dveře. Vedly do kanceláře vysokého úředníka pověřeného krizí v Maskatu. Na dosah ruky zde byl pult telefonní ústředny se spojením na všechny mocné ve Washingtonu a k veškerým zdrojům informací. Vládcem kanceláře byl zástupce ředitele Konzulárních operací, ve vládě málo známý specialista na tajné akce Frank Swann. Bylo sice pravé poledne, ale do jeho temné kobky žádné sluneční paprsky nepronikaly. Swann měl hlavu položenou na stole a nehýbal se. V noci se pořádně nevyspal už skoro týden, a tak si musel občas zdřímnout ve dne. Ze spánku ho náhle vytrhlo pronikavé zadrnčení ústředny. Zvedl pravou ruku a zvuk vypnul. Pak zmáčkl rozsvícený knoflík a zvedl sluchátko. „Prosím?. Děje se něco?“

Swann zavrtěl hlavou, aby se probral. Trochu si oddechl, že volá jen jeho sekretářka, která seděla o pět pater výše. Poslouchal a pak unaveně řekl: „Kdo?

Kongresman kongresman? To je poslední člověk, kterého tu teď potřebuju. Kde ksakru vzal moje jméno?.

No nic, ušetřete mě toho. Řekněte mu, že mám poradu třeba s Pánembohem, jestli chcete, anebo ať to vyřídí s vámi.“

„Na něco takového jsem ho připravovala, ale nedal se odbýt. Proto taky volám z vaší kanceláře. Řekla jsem mu, že vás seženu jen na tomhle telefonu.“

Swann zamrkal. „Ivy, proč jste to nechala zajít tak daleko?“

„Kvůli tomu, co mi řekl, Franku. Něčemu jsem nerozuměla, tak jsem si to musela napsat.“

„Tak spusťte.“

„Řekl, že přichází kvůli problému, na kterém sám pracujete.“

„Nikdo neví, na čem. No, nic. Co ještě říkal?“

„Zapsala jsem si to foneticky. Požádal mě, abych vám řekl tohle: Má efham zain. Dává vám to nějaký smysl, Franku?“

Zástupce ředitele Swann ztuhl a znova zatřásl hlavou ve snaze projasnit si mysl. Neznámý kongresman mu totiž v arabštině sděloval, že by mu mohl být užitečný. „Sežeňte stráž a pošlete ho za mnou dolů,“ poručil Swann.

O sedm minut později otevřel dveře kanceláře v podzemí muž v podivné námořnické uniformě.

Návštěvník vešel a kývl na strážce, který zavřel dveře.

Swann vstal ve zlé předtuše od stolu. „Kongresman“

vůbec neodpovídal představě člena Sněmovny reprezentantů, kterou si vytvořil. Měl na sobě kanady, vojenské kalhoty a letní lovecké sako, potřísněné od oleje z pánví u táborových ohňů. Má to snad být špatný vtip?

„Kongresmane?“ řekl zástupce ředitele a intonací naznačil, že by rád věděl, s kým má vlastně tu čest.

„Evan Kendrick, pane Swanne,“ odpověděl návštěvník, přistoupil ke stolu a stiskl nabízenou ruku.

„Jsem nový kongresman za devátý okres státu Coloradu.“

„Ano, samozřejmě, devátý coloradský. Promiňte, ale nikdy jsem o vás neslyšel.“

„Neomlouvejte se. To spíš já bych se měl omluvit za svůj vzhled. Neměl jste žádný důvod vědět, kdo jsem.“

„Dovolte, abych vás opravil,“ přerušil ho důrazně Swann. „To vy jste neměl důvod vědět, kdo jsem já.“

„Chápu vás, ale nebylo příliš těžké to zjistit. I začínající kongresmani mají přístup k řadě informací.

Tedy aspoň sekretářka, kterou jsem zdědil, ho má.

Věděl jsem, kde mám hledat, jen jsem si to potřeboval upřesnit. Musel to být někdo z Konzulárních operací.

Nehledal jsem jen spojení na Střední východ, ale odborníka na dění v Jihozápadní Arábii. Někoho, kdo plynně ovládá jazyk a celou desítku jeho nářečí. A došel jsem k vám, pane Swanne.“

„To jste si tedy musel dát práci.“

„To vy taky,“ poznamenal kongresman a kývl směrem ke dveřím a obrovské hale se spoustou počítačů. „Předpokládám, že jste rozuměl mé zprávě, jinak bych tady nestál.“

„Ano,“ přitakal zástupce ředitele. „Říkal jste, že byste mi mohl být užitečný. Je to pravda?“

„Nevím. Vím jen, že jsem vám to musel nabídnout.“

„A jak byste si to představoval?“

„Mohu se posadit?“

„Ovšem. Nechtel jsem být nezdvořilý, jsem jen trochu unavený.“ Kendrick se posadil, Swann také a zkoumavě si

prohlížel

politického

nováčka.

„Pokračujte, pane kongresmane. Čas je drahocenný.

Počítá se každá minuta a my se zabýváme tímto ‚problémem‘, jak jste to charakterizoval mé sekretářce, už pěkných pár týdnů. Já nevím, co mi chcete říct a jestli to má vůbec nějaký význam. Ale pokud ano, chtěl bych vědět, proč vám trvalo tak dlouho, než jste sem přišel.“

„Protože jsem o událostech v Ománu nic neslyšel.“

„No, to zní téměř neuvěřitelně. Tráví snad kongresman za devátý coloradský, parlamentní prázdniny v tichém ústraní kláštera?“

„To zrovna ne.“

„A není to spíš tak, že nový ambiciózní kongresman, který mluví arabsky, posbírá pár kuloárních klepů a prostřednictvím dění v Ománu by si rád vybudoval svůj politický pomníček?“ pokračoval Swann kousavě. „Nebyl by to první případ.“

Kendrick seděl a nehnul ani brvou, z jeho očí však čišela zloba. „Vy mě urážíte,“ řekl.

„Za současných okolností k tomu opravdu nemám daleko. Jedenáct našich lidí přišlo o život, vážený.

Včetně žen. Dvě stě třicet šest dalších čeká, až jim někdo ustřelí hlavu! Já se vás zeptám, jestli opravdu můžete pomoct, a vy mi říkáte, že nevíte, ale že jste mi to přišel nabídnout! To mi zní jako hadí syčení, takže si musím dávat sakramentský pozor, kam šlapu. Vpadnete sem, mluvíte jako nějaký zazobaný naftař a myslíte si, že vám to dává nárok na zvláštní zacházení. Možná byste se rád viděl jako konzultant. To přece zní hezky.

Politický zelenáč se během státní krize náhle stane vládním poradcem. Ať to dopadne jakkoli, vyhráváte.

Pár lidi v devátém coloradském by vám za to zatleskalo, co?“

„Snad. Ale to by o tom nejdřív museli vědět.“

„Cože?“ Zástupce ředitele znovu zabodl oči do kongresmana. V jeho pohledu však se však zračilo ještě něco jiného než zloba. Zdálo se mu, že Kendricka odněkud zná.

„žijete v neustálém stresu, takže vám to nechci ještě ztěžovat. Ale jestli mezi námi cítíte nějakou bariéru, pojdme se přes ni přenést. Pokud usoudíte, že bych pro vás mohl mít nějakou cenu, mám jednu podmínku. Potřebuju písemnou záruku anonymity, jinak do toho nejdu. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tady byl. Nikdy jsem nemluvil s vámi, ani s nikým jiným.“

Swann nevěděl, co má říct. Opřel se a mnul si bradu. „Ale já vás znám,“ řekl tiše.

„Nikdy jsme se neviděli.“

„Povězte mi, co máte na srdci, kongresmane.

Začněte, čím chcete.“

„Začnu tím, co se stalo před osmi hodinami,“

spustil Kendrick. „Sjížděl jsem skoro měsíc řeku Colorado až do Arizony to je ten klášter, kam jste mě poslal na parlamentní prázdniny. Projel jsem Lávskými vodopády a nakonec jsem dorazil do základního tábora.

Tam už pochopitelně byli lidé a tam jsem taky slyšel rádio. Poprvé po čtyřech týdnech.“

„Po čtyřech týdnech?“ opakoval Swann. „A celou tu dobu jste byl mimo dosah? Děláte takové věci často?“

„Pravidelně jednou ročně,“ odvětil Kendrick. „Stal se z toho jakýsi rituál,“ dodal tiše. „Jezdím sám.“

„To je ale politik!“ pravil pobaveně zástupce ředitele a nepřítomně si pohrával s propiskou. „Můžete zapomenout na celý svět, kongresmane, ale odpovědnosti vůči voličům se stejně nezbavíte.“

„Nejsem žádný politik,“ namítl Evan Kendrick a pokusil se o lehký úsměv. „A můj mandát je jen náhoda, věřte mi. Tak tedy, slyšel jsem zprávy a pak jsem vyrazil, jak nejrychleji jsem to dovedl. Najal jsem si u řeky letadlo, které mě dopravilo do Flagstaffu. Tam jsem se snažil sehnat spoj do Washingtonu. Ale bylo už pozdě v noci, nešlo už měnit letový plán. Tak jsem letěl dál do Phoenixu a chytil první letadlo tím směrem. Víte, tyhle palubní telefony jsou fakticky zázrak. Jeden jsem skoro znárodnil, protože jsem mluvil se svojí velice zkušenou sekretářkou a ještě spoustou dalších lidí.

Omlouvám se za to, jak vypadám. V letadle jsem se oholil, ale nechtel jsem se zdržovat cestou domů a převlékáním. Takže jsem tady, pane Swanne, a přišel jsem právě za vámi. Možná vám budu úplně k ničemu, ale opakuji: Musel jsem vám to nabídnout!“

Zatímco kongresman pokračoval v monologu, zástupce ředitele si napsal jméno „Kendrick“ na papír před sebou. Vlastně si to jméno napsal několikrát a vždycky je podtrhl. Kendrick. Kendrick. Kendrick. „A co mi tedy chcete nabídnout?“ zeptal se zamračeně a zvedl hlavu k podivnému vetřelci. „Co, kongresmane?“

„Všechno, co vím o té oblasti a o různých frakcích, které v ní operují. Omán, Emiráty, Bahrajn, Katar Maskat, Dubaj, Abú žabí od Kuvajtu na jih po Rijád.

Tam všude jsem žil. A taky pracoval. Znám ta místa velice dobře.“

„Vy jste se pohyboval po celé Jihovýchodní Asii?“

„Ano. Jen v samotném Maskatu jsem strávil rok a půl. Měl jsem smlouvu s královskou rodinou.“

„Se sultánem?“

„S tehdejším sultánem. Tuším, že umřel před dvěma nebo třemi lety. Byl jsem ve smluvním vztahu s ním a jeho ministry. Byla to tvrdá, ale dobrá parta. Bylo třeba svoji práci opravdu ovládat.“

„Takže jste pracoval pro nějakou společnost,“ řekl Swann. Neptal se. Prostě konstatoval.

„Ano.“

„Pro kterou?“

„Pro

moji

vlastní,“

odvětil

novopečený

kongresman.

„Tak pro vaši?“

„Přesně tak.“

Zástupce ředitele zíral na kongresmana, pak se znova zadíval na jméno, které si předtím opakovaně napsal na papír. „Panebože,“ vydechl. „Kendrickova skupina! To je ono! Ale já jsem si to neuvědomil.

Neslyšel jsem vaše jméno už čtyři nebo pět let možná i šest.“

„Strefil jste se hned napoprvé. Přesně čtyři.“

„Věděl jsem, že vás znám. Říkal jsem to.“

„Ano, říkal, ale nikdy jsme se nesetkali.“

„Vaše firma dodávala všechno od vodáren až po mosty. Dostihové dráhy, bytová výstavba, restaurace, letiště prostě všechno.“

„Stavěli jsme to, na co jsme získali smlouvy.“

„Vzpomínám si. To bylo před deseti nebo dvanácti lety. Vy jste měli pověst našich amerických zázračných hochů v Emirátech. Opravdu jste byli ještě kluci, vždyť většině z vás nebylo víc než třicet. Měli jste tu nejmodernější techniku a hlavně spoustu elánu.“

„Všichni jsme zas tak mladí nebyli.“

„Ne,“ přerušil ho Swann a v zamyšlení se zamračil.

„Měli jste tajnou zbraň starého izraelského architekta.

Byl to žid, ale bez potíží navrhoval stavby v islámském stylu a plácal si po zádech s každým bohatým Arabem v okolí.“

„Jmenoval se Emmanuel Weingrass Manny Weingrass. Pocházel z newyorského Bronxu. Do Izraele odešel, aby se vyhnul závazkům ke své druhé, nebo třetí ženě. Teď je mu skoro osmdesát a bydlí v Paříži. Z telefonátů jsem vyrozuměl, že se mu daří celkem dobře.“

„To souhlasí,“ pravil zástupce ředitele. „Prodali jste společnost Bechtelovi nebo někomu podobnému.

Za třicet nebo čtyřicet milionů.“

„Bechtelovi ne, ale společnosti TransInternational.

A nebylo to třicet nebo čtyřicet, ale dvacet pět. Pro ně to znamenalo výhodný obchod a pro mě klid. Všechno bylo v nejlepším pořádku.“

Swann si zkoumavě prohlížel Kendrickovu tvář, zvlášť světle modré oči, v nichž vycítil záhadný odstup.

„Ale ne, nebylo,“ opravil ho mírně, po nepřátelském tónu ani stopy. „Teď si vzpomínám. Na jedné z vašich staveb poblíž Rijádu došlo k neštěstí, explodovalo špatné plynové potrubí a přes sedmdesát lidí zahynulo.

Včetně vašich partnerů, všech vašich zaměstnanců a několika dětí.“

„Jejich dětí,“ přitakal tiše Evan. „Zemřeli všichni, všechny jejich ženy a děti. Právě jsme oslavovali dokončení třetí fáze. Byli jsme tam úplně všichni.

Stavebníci, moji společníci s manželkami a dětmi.

Když se jeskyně zřítila, oni byli uvnitř a já s Mannym venku. Oblékali jsme si klaunské kostýmy.“

„Ale následné vyšetřování Kendrickovu skupinu zcela očistilo. Ukázalo se, že na vině byla firma, která špatně označila instalované potrubí.“

„Dá se to tak říct.“

„A po téhle příhodě jste to zabalil, že?“

„To teď není podstatné,“ řekl suše kongresman.

„Marníme čas. Teď už víte, kdo jsem, nebo aspoň čím jsem byl. Takže můžete posoudit, jestli vám mohu být nápomocen.“

„Můžu se vás na něco zeptat? Víte, já si totiž

nemyslím, že je to ztráta času. V naší branži je nutné lidi prověřovat a hodnotit. Platí to, co už jsem řekl. Spousta lidí v Kapitolu se neustále snaží vystavět si svůj politický pomníček a myslí si, že my jim k tomu pomůžeme.“

„O co vám tedy jde?“

„Proč jste se stal kongresmanem, pane Kendricku?

S vašimi penězi a pověstí odborníka to přece nemáte zapotřebí. Nedovedu si představit, co jste tím získal. V

soukromém sektoru byste určitě vydělal víc.“

„Copak všichni lidé usilují o politickou kariéru jen pro osobní obohacení?“

„Ne, to jistě ne.“ Swann se odmlčel, pak zavrtěl hlavou. „Promiňte, ale tak jednoznačné to není. Ano, kongresmane, podle mého zkresleného názoru většina ambiciózních lidí, kteří kandidují na takové funkce, tak činí proto, aby se zviditelnili. Když vyhrají, získají vytoužený vliv. Tím následně výrazně stoupá jejich cena na trhu práce. Já vím, asi mluvím dost cynicky.

Ale v tomhle městě jsem už pěkně dlouho a nemám důvod svůj názor měnit. A ve vás se zatím nevyznám.

Vím jen, že jste z devátého coloradského okresu, o kterém jsem jaktěživ neslyšel.“

„Sotva byste ho našel na mapě,“ řekl Kendrick neutrálním hlasem. „Rozkládá se při úpatí jihozápadní části Skalistých hor a žije si do značné míry svým vlastním životem. Proto jsem se tam taky usadil. Leží mimo vyježděné cesty.“

„Nebude to spíš tak, že jste tam našel výhodný odrazový můstek do politiky?“

„Na něco takového bych nepřišel ani ve snu.“

„To vám můžu věřit a nemusím.“

Evan Kendrick chvíli nic neříkal a opětoval Swannův upřený pohled. Pak pokrčil rameny. „Dobře,“

řekl pevně. „Dejme tomu, že to bylo chvilkové poblouznění smyslů, které se už nebude opakovat. V

našem kraji vládl nabob, který si jen mastil kapsu a všem to bylo fuk. Já jsem měl dost času, argumentů a taky peněz, abych ho odstavil. Nejsem zrovna hrdý na to, co a jak jsem udělal, ale on se musel poroučet a já se z toho kolotoče dostanu za dva roky nebo ještě dřív. Do té doby najdu na své místo někoho povolanějšího.“

„Za dva roky?“ otázal se Swann. „V listopadu uplyne od vašeho zvolení rok. Říkám to správně?“

„Ano.“

„A volební období vám začalo v lednu?“

„No a?“

„Víte, nerad bych vás poučoval, ale byl jste zvolen na dva roky. Takže před sebou máte ještě rok anebo tři, ale rozhodně ne dva.“

„V devátém coloradském neexistuje žádná skutečná opoziční síla. Ale abych si pojistil, že křeslo nepřipadne starým politickým strukturám, souhlasil jsem s tím, že budu znovu kandidovat. A pak se vzdám mandátu.“

„To je tedy věc.“

„Tenhle slib mě dost svazuje. Chci se z toho blázince dostat co nejdřív.“

„Je to rozhodně odvážné řešení, ale nebere v úvahu možný vedlejší účinek.“

„Nerozumím.“

„Řekněme, že během příštích zhruba dvaceti měsíců se vám tady ve Washingtonu začne líbit. Co uděláte pak?“

„To je vyloučená věc, pane Swanne. Ale pojdme se bavit o Maskaru. Je tam pěkný chaos, pokud jsem tedy dostatečně ‚prověřený‘ a mohu si takový úsudek vůbec dovolit.“

„Jste prověřený, protože tady prověřuju já.“

Zástupce ředitele pokýval svou šedivou hlavou. „Je tam šílený chaos, pane kongresmane, a my jsme přesvědčeni, že ho někdo organizuje zvenčí.“

„Myslím, že o tom nemůže být pochyb,“ přitakal Kendrick.

„Napadá vás něco?“

„Něco ano,“ odpověděl návštěvník. „Jde tady o celkovou destabilizaci. Hermeticky uzavřít zemi a nikoho do ní nepustit.“

„Něco jako převzetí moci?“ otázal se Swann. „Puč ve stylu Chomejního? To by nevyšlo, situace je tam odlišná.“ Swann se odmlčel, pak zamyšleně dodal: „žádný šach s armádou zlodějů, žádný Ajatolláh s armádou fanatiků. Je to úplně něco jiného.“

„Já neříkám, že to je totéž. Ománem to jen začíná.

Člověk, který za tím vším stojí, nechce přímo převzít vládu. Chce jen zabránit druhým, aby v zemi získávali peníze.“

„Cože? Jaké peníze?“

„Miliardy. Dlouhodobé projekty po celém Perském zálivu, Saudské Arábii a Jihovýchodní Asii, což jsou jediné oblasti v téhle části světa, které jsou relativně stabilní. Mají na tom totiž svůj zájem i vlády jinak znepřátelených států. Najednou se ale ke slovu dostanou fanatici, kteří rozpoutají teror. A všechno se zastaví. Autoři projektů, lidé z průzkumných týmů i dodavatelé vybavení pak chtějí jediné: co nejrychleji vypadnout ze země.“

„A když odejdou,“ doplnil rychle Swann, „na scéně se objeví organizátoři celé akce a teror náhle skončí. Prostě to přestane. Panebože, to vypadá jako akce mafie!“

„Po arabsku,“ řekl Kendrick. „Abych použil vašich slov: Nebylo by to poprvé.“

„Víte to jistě?“

„Ano. Naší firmě hrozili mockrát, ale znovu vás budu citovat měli jsme tajnou zbraň. Emmanuela Weingrasse.“

„Weingrasse? Co s tím sakra mohl udělat?“

„On uměl strašně věrohodně lhát. Jednou vystupoval jako generál izraelské armády v záloze a hrozil leteckými útoky každé arabské skupině, která by nás chtěla obtěžovat. Jindy se zase vydával za vysokého důstojníka Mossadu, který okamžitě pošle komanda smrti na toho, kdo by nám vyhrožoval. Jako mnoho stárnoucích géniů i Manny byl často výstřední a skoro vždycky teatrální. Rád se poslouchal. To se bohužel nedá říct o jeho četných ženách. Ty ho většinou nevysraly příliš dlouho. Ať tak či onak, nikdo se nechtel pouštět do křížku s bláznivým Izraelcem.“

„Navrhujete, abychom ho najali?“ zeptal se zástupce ředitel.

„Ne. Bez ohledu na svůj věk si užívá života v Paříži s nejkrásnějšími ženami, které si může dovolit zaplatit. Určitě přitom pije ten nejdražší koňak. Asi by nám moc nepomohl. Ale něco přece udělat můžete.“

„Co jako?“

„Poslouchat, co vám teď řeknu.“ Kendrick se předklonil. „Přemýšlím o tom posledních osm hodin a s každou hodinou jsem si jistější, že je to možné vysvětlení. Je tady totiž několik skutečností, tedy vlastně ani ne, ale je tady určitá šablona, která odpovídá tomu, co jsme slyšeli před čtyřmi lety.“

„A co jste slyšeli? Jaká šablona?“

„Začíná to jen šeptandou, pak přicházejí výhrůžky.

Vážně míněné výhrůžky. Nikdo si tehdy legraci nedělal.“

„Pokračujte. Poslouchám.“

„Když se Weingrass snažil svým osobitým způsobem odvrátit výhrůžky, obvykle s pomocí pašované whisky, zaslechl něco velice podezřelého.

Kdosi mu řekl, že se v tichosti vytváří jakési společenství průmyslový kartel, chceteli. Potichu prý získává vládu nad desítkami různých firem a má čím dál víc zaměstnanců a technického vybavení. Cíl byl jasný už tehdy, a pokud informátor nelhal, je nyní ještě jasnější. Ti lidé hodlají uchvátit moc nad průmyslovým rozvojem Jihovýchodní Asie. Jak se Weingrass dozvěděl, tahle podzemní organizace sídlí v Bahrajnu.

Na tom by ještě nebylo nic divného, ale zarážející je, že v anonymní správní radě sedí i člověk, který si říká Mahdi jako muslimský fanatik, který před sto lety vyhnal Brity z Chartúmu.“

„Mahdi? Chartúm?“

„Přesně tak. Symbolika je jasná. S tím rozdílem, že tenhle nový Mahdi kašle na islámské náboženství, a tím spíš na jeho fanatické vyznavače. On je jen využívá, aby vyhnal konkurenci a už ji nikdy znovu nepustil ke slovu. Chce, aby výhodné smlouvy a zisky zůstaly v arabských rukou konkrétně v jeho rukou.“

„Počkejte,“ přerušil ho Swann zamyšleným hlasem, zvedl sluchátko a zmáčkl tlačítko ústředny. „To může mít souvislost se zprávou, která přišla od MI6 z Maskatu včera v noci,“ dodal rychle a díval se přitom na Kendricka. „Dál jsme s ní nepracovali, protože se nebylo čeho chytit, ale můžu vám říct, že to bylo pěkně divoké čtení. Spojte mě, prosím, s Geraldem Brycem.

Haló, Gerry? Včera v noci vlastně už dneska ve dvě ráno jsme dostali zprávu s označením nulanula od Britů v Ohiu. Chci, abys ji našel a pomalu mi ji přečetl. Budu si zapisovat.“ Zástupce přikryl mikrofon a promluvil ke Kendrickovi, který náhle zpozorněl: „Pokud na vaší historce něco je, tak tohle může být první hmatatelný úspěch.“

„Proto jsem taky tady, pane Swanne. I když asi ještě musím být cítit od táboráku.“

Zástupce ředitele nepřítomně přikývl. Byl netrpělivý, protože čekal, až se muž, kterého oslovoval Bryce, vrátí k telefonu. „Sprcha by vám neuškodila, pane kongresmane. Ano, Gerry, poslouchám!

‚Nehledejte tam, kde vám velí logika. Pátrejte všude‘.

Ano, to si pamatuji. A teď by mělo přijít to hlavní.

‚Tam, kde se vztek nerodí z chudoby nebo opuštěnosti.‘

Ano! A ještě něco, hned za tím. Ano. A teď ještě trochu dál. Musí tam být něco o šepotu. To je všechno, na co si vzpomínám. Tady! To je ono. Zopakuj mi to ještě jednou. ‚Šeptem se hovoří o těch, kdo budou mít z krveprolití prospěch.‘ Výborně, Gerry, to jsem potřeboval. Zbytek byl negativní, pokud si dobře pamatuji. žádná jména ani organizace, jen samé kecy.

To jsem si přesně myslel. Ještě nevím. Jestli na něco přijdu, budeš první, kdo se o tom dozví. Mezitím můžeš pořádně promazat svoje přístroje a vytisknout seznam všech stavebních firem v Bahrajnu. A jestli najdeš i seznam takzvaných generálních nebo průmyslových dodavatelů, tak ho chci taky. Kdy? Včera bylo pozdě!“

Swann položil sluchátko, zadíval se na zapsané věty a pak zvedl oči ke Kendrickovi. „Slyšel jste to, kongresmane. Chcete, abych vám to zopakoval?“

„Nemusíte. Nejsou to kalamfareg, že ne?“

„Ne, pane Kendricku, není to žádné mlácení prázdné slámy. Je to všechno velice podstatné a docela rád bych věděl, co mám teď dělat.“

„Najměte si mě, pane Swanne,“ napověděl mu kongresman. „Vyšlete mě do Maskatu, jak nejrychleji můžete.“

„Proč?“ zeptal se zástupce a zkoumavě si prohlížel svého hosta. „Co můžete udělat víc, než naši vlastní zkušení lidé v oblasti? Nejen, že mluví plynně arabsky, ale oni většinou Arabové sami jsou!“

„A pracují pro Konzulární operace,“ doplnil ho Kendrick.

„No a?“

„Takže mají cejch. Platilo to před čtyřmi lety a platí to pořád. Když podniknou nějaké neuvážené kroky, můžete mít na svědomí desítky poprav.“

„To je znepokojivá představa,“ ucedil Swann a skrze přimhouřená víčka sledoval Kendrickovu tvář.

„Mají cejch? Byl byste tak laskav a vysvětlil mi to?“

„Před pár minutami jsem vám řekl, že vaše Konzulární operace se v oblasti rychle proflákly. Vy jste pak bezdůvodně poznamenal, že stavím na kuloárních klepech, ale to není pravda. Stojím si za tím, co jsem řekl.“

„Jak to, že se proflákly?“

„Jestli chcete, mohu jít ještě dál. Jsou všem pro smích. Jeden bývalý armádní inženýr a Manny si z nich jednou dokonce pořádně vystřelili.“

„Vystřelili.!“

„Určitě to musíte mít někde v kartotéce.

Kontaktovali nás Husseinovi lidé, abychom jim předložili plány na nové letiště. Druhý den za námi přišli dva chlápkové od vás, ptali se na technické podrobnosti a zdůrazňovali, že jako Američané máme povinnost jim takové informace předat, protože Hussein se často radí se Sověty, což bylo samozřejmě zcela nepodstatné. Letiště je letiště a každý hlupák se může proletět nad jeho staveništěm a udělat si obrázek o jeho uspořádání.“

„A jak si z nich tedy vystřelili?“

„Manny s inženýrem jim řekli, že dvě hlavní startovací dráhy jsou dlouhé deset kilometrů a jsou tedy zřejmě navrženy pro velice zvláštní letouny. Chlapíci vyletěli z kanceláře, jako by právě dostali záchvat průjmů.“

„A dál?“

„Na druhý den nám zavolali Husseinovi lidé a oznámili nám, abychom na projekt zapomněli. ‚Měli jsme návštěvu z Konzulárních operací a té se to nelíbilo‘ říkali.“

Zástupce ředitele se opřel a unaveně se pousmál.

„Někdy je to trochu k smíchu, vidte?“

„To ale není náš případ,“ namítl Kendrick.

„Ne, to samozřejmě není.“ Swann náhle na svém křesle nadskočil. „Takže podle vás můžou za celou tuhle zpropadenou situaci peníze. Prašivý peníze!“

„Pokud to nezastavíme, bude to ještě horší,“ řekl Kendrick. „Mnohem horší.“

„Ježíši, a jak horší?“

„Tohle je totiž osvědčená šablona pro uchopení ekonomické moci. Jakmile se jim podaří ochromit ománskou vládu, použijí stejnou taktiku kdekoli jinde.

V Emirátech, Bahrajnu, Kataru, možná dokonce i v Saudské Arábii. Ten, kdo má moc nad fanatiky, získá také smlouvy a všechny lukrativní zakázky jako jeden subjekt. A najednou tady máme nebezpečnou politickou sílu, která může v oblasti napáchat spoustu škody.“

„Panebože, vy to opravdu máte promyšlené.“

„Už osm hodin taky nedělám nic jiného.“

„Řekněme, že vás tam vyšlu. Co můžete podniknout?“

„To budu vědět, až se dostanu na místo, ale pár nápadů bych měl. Znám spoustu vlivných mužů, mocných Ománců, kteří vědí, oč u nich jde, a kteří do toho šílenství nejsou namočeni. Z mnoha důvodů asi hlavně kvůli stejné nedůvěře, kterou jsme cítili, kdykoliv se objevili borci z vašich Konzulárních operací, možná nebudou chtít mluvit s cizinci, ale se mnou ano. Důvěřují mi. Trávil jsem s jejich rodinami celé víkendy. Znám jejich manželky bez závoje a jejich děti.“

„ženy bez závoje a děti,“ opakoval po něm Swann.

„Nejvyšší šorbet v arabském slovníku. Symbol přátelství.“

„Se mnou spolupracovat budou, s vámi asi ne. Já navíc znám většinu dodavatelů v přístavních a dopravních kancelářích. Dokonce i lidi, kteří se vyhýbají všemu oficiálnímu, protože vydělávají na tom, co oficiálně sehnat nemůžete. Chci jít po stopě peněz a instrukcí, jež s nimi přicházejí a končí uvnitř velvyslanectví. Někdo odněkud posílá obojí.“

„Dodavatelé?“ zeptal se Swann nevěřícně a zvedl obočí. „Myslíte tím dodávky potravin, léků a podobných věcí?“

„To je jen…“

„Zešílel jste?“ zvolal zástupce ředitele. „Ti rukojmí jsou naši lidé! Otevřeli jsme pokladny a snažíme se jim poslat všechno, co potřebují. Všechno, co k nim můžeme dostat!“

„Jako třeba náboje a zbraně?“

„To samozřejmě ne!“

„Ve všech zprávách z oblasti se píše, že každý večer po modlitbách následují nejmíň čtyři hodiny střelby. Vystřílí se tisíce nábojů a spousta z nich dopadne na naše velvyslanectví.“

„To je součást jejich prašivýho teroru!“ vybuchl Swann. „Dovedete si vůbec představit, jak to vypadá uvnitř? Stojíte v řadě vedle ostatních, do obličeje vám svítí reflektory, všechno kolem vás je rozstřílené a vy si říkáte: Ježíši, každou vteřinou mě zabijí! Jestli někdy ty chudáky osvobodíme, ještě léta se budou léčit z prožité hrůzy!“

Kendrick počkal, až se emoce uklidní. „Ti šílenci uvnitř nemají žádný vlastní arzenál, pane Swanne.

Pochybuji, že by to jejich šéfové dovolili. Munici jim musí někdo dodávat. Stejně jako jim dodává cyklostyly, na kterých si rozmnožují každodenní prohlášení pro televizní kamery. Prosím vás, snažte se to pochopit.

Sotva jeden z dvaceti těch bláznů má všech pět pohromadě, natož aby zastával nějakou promyšlenou ideologickou pozici. Je to jen zmanipulovaná spodina společnosti, která dostala šanci prožít si svých pár hysterických okamžiků na výsluní. Možná je to naše chyba, možná taky ne. Ale vím jistě, že je někdo naprogramoval a vy to víte stejně dobře jako já. A za tím programováním stojí muž, který chce celou Jihovýchodní Asii pro sebe.“

„Mahdi?“

„Ano, ale na jménu teď nezáleží.“

„Myslíte, že ho můžeme najít?“

„K tomu budu potřebovat vaši pomoc. Musím se nějak dostat z letiště a taky potřebuju arabské šaty.

Napíšu vám seznam.“

Zástupce ředitele se znova opřel a podrbal se na bradě. „Proč, kongresmane? Proč to chcete udělat? Proč se chce multimilionář Evan Kendrick vzdát svého pohodlného života? Tam vám přece už nic nezbylo. Tak proč?“

„Nejjednodušší a nejupřímnější odpověď je, že bych mohl pomoct. Jak jste sám řekl, vydělal jsem tam spousty peněz. Možná přišel čas, abych se za to té zemi aspoň částečně odvděčil.“

„Kdyby šlo jen o tohle, neměl bych žádné námitky,“ řekl Swann. „Ale jestli vás tam pošlu, vstoupíte přímo na minové pole, a to bez jakéhokoli výcviku. Uvážil jste to vůbec?“

„Nehodlám vzít velvyslanectví útokem,“ odvětil Evan Kendrick.

„To ani nemusíte. Stačí jen položit nesprávné osobě nesprávnou otázku a výsledek může být úplně stejný.“

„Taky jsem mohl dneska mít v poledne na rohu Třiadvacáté bouračku.“

„Asi mi tím chcete sdělit, že jste opravdu naboural.“

„Vtip je v tom, že jsem neřídil. Jel jsem taxíkem.

Jsem opatrný, pane Swanne. Vím, jak se pohybovat po rušných ulicích Maskatu. A to je mnohem těžší než jezdit po Washingtonu.“

„Byl jste vůbec na vojně?“

„Ne.“

„Odhaduji, že jste měl správný věk pro nasazení ve Vietnamu. Nechcete mi to vysvětlit?“

„Měl jsem studijní odklad.“

„Držel jste někdy v ruce zbraň?“

„Určitou zkušenost s tím mám.“

„To znamená, že víte, kde je spoušť a jak ji zmáčknout?“

„Řekl jsem určitou, ne nulovou. Když jsme začínali v Emirátech, museli jsme být na stavbách ozbrojení. Později občas také.“

„A musel jste někdy vystřelit?“ tlačil ho ke zdi zástupce ředitele.

„Jistě“ odtušil Kendrick nevzrušeně. Nechtěl se dát vyprovokovat. „Takže jsem měl příležitost se naučit, kde je spoušť a jak ji zmáčknout.“

„Velice vtipné, ale já jsem se vás ptal, jestli jste někdy musel vystřelit na jiného člověka.“

„Je to opravdu nutné?“

„Ano, je. Musím si o vás udělat dokonalý obrázek.“

„No dobře, odpověď zní ano, vystřelil.“

„Kdy to bylo?“

„Stalo se to víckrát,“ poopravil jej kongresman.

„Často jsme podnikali výjezdy na potenciální stavební parcely kvůli průzkumu půdy. Jezdili jsme kempinkovým vozem a párkrát nás napadli banditi potulné gangy nomádů, kteří hledají zaběhlé kusy dobytka. Dělali nám potíže celé roky a úřady varovaly každého, kdo mířil do vnitrozemí, aby se měl před nimi na pozoru. V takových případech jsem použil pistoli.“

„K zastrašení, nebo k zabíjení, pane Kendricku?“

„Většinou k zastrašení, pane Swanne. Ale někdy jsme zabíjet museli, protože oni chtěli zabít nás.

Všechny případy jsme hlásily úřadům.“

„Rozumím,“ pravil zástupce ředitele Konzulárních operací. „Jakou máte fyzičku?“

Kendrick zlostně zavrtěl hlavou. „Občas si po jídle vykouřím doutník nebo cigárko, doktore. Piju jen střídmě. Musím ale přiznat, že nevzpírám ani neběhám maratóny. Na druhou stranu už o mně víte, že jezdím na vodu a tábořím pod širákem v horách. Ale hlavně si myslím, že se tady teď bavíme o kravinách.“

„Myslete si, co chcete, pane Kendricku, ale tlačí nás čas. Jednoduché a přímé otázky nám mohou pomoci ohodnotit člověka stejně přesně jako sáhodlouhá psychiatrická zpráva z jedné z našich klinik ve Virginii.“

„Vaše hry už skončily. Povězte mi, jestli jedu, nebo ne. A pokud ne, tak proč.“

Swann zvedl hlavu. „Jedete, kongresmane. Ale jen proto, že nemám žádnou jinou alternativu. Musím zkusit všechno, včetně angažování nafoukanýho parchanta, který se skrývá pod tou vaší sympatickou fasádou.“

„Asi máte pravdu,“ řekl Kendrick. „Dáte mi nějaké písemné instrukce?“

„Dodáme vám je do letadla, těsně před startem z vojenské základny v Andrewsu. Ale nesmějí opustit letadlo, kongresmane, a vy si nesmíte dělat žádné poznámky. Někdo vás bude sledovat.“

„Rozumím.“

„Určitě? Poskytneme vám veškerou pomoc, která bude za daných podmínek možná, ale jste soukromá osoba a jednáte na vlastní pěst. Stručně a jasně: Pokud padnete do zajetí nepřátelských živlů, neznáme vás. V

takové situaci vám pomoct nemůžeme. Nebudeme totiž

riskovat životy dvou set třiceti šesti rukojmích.

Rozumíte tomu?“

„Ano, protože je to plně v souladu s mojí představou. Chci po vás písemnou záruku anonymity.

Nikdy jsem tady nebyl. Nikdy jsem vás neviděl, ani s vámi nemluvil. Pošlete vzkaz ministrovi zahraničí.

Řekněte, že vám telefonoval můj politický spojenec z Colorada, který vám řekl, že byste měl využít mých zkušeností a kontaktovat mě. Vy jste to odmítl, protože jste byl přesvědčen, že si prostřednictvím ministerstva chce zase někdo přihřát vlastní politickou polívčičku.

To byste snad měl zvládnout.“ Kendrick vytáhl z kapsy saka notes a natáhl se pro Swannovu propisku. „Tady je adresa mého právního zástupce ve Washingtonu.

Pošlete mu po kurýrovi kopii. Nasednu do letadla teprve tehdy, až mi potvrdí, že ji skutečně dostal.“

„Naše cíle se v tomto bodu naprosto shodují. Měl bych si vlastně gratulovat,“ pravil Swann. „Ale proč se mi do toho tedy nechce? Proč mám pořád pocit, že přede mnou něco tajíte?“

„Protože jste chorobně podezíravý, máte to v genech a navíc v popisu práce. Kdybyste nebyl, neseděl byste ve svém křesle.“

„Nejde mi do hlavy, proč tak naléháte na utajení…“

„Ale to vy přece taky,“ skočil mu do řeči Kendrick.

„Jenže já vám svůj důvod vysvětlil. Máme tam dvě stě třicet šest lidí. Nechceme dát nikomu záminku k vraždění. Naproti tomu vy můžete hodně získat, pokud vás ovšem nezabijí. Jaký tedy máte důvod k utajení?“

„Podobný jako vy,“ řekl Swannův host. „Mám v celé oblasti velkou spoustu přátel, s nimiž stále udržuji styky. Píšeme si, oni mě často navštěvují, naše vztahy nejsou žádné tajemství. Pokud by se někde objevilo moje jméno, nějaký fanatik by mohl začít uvažovat o džaremat thaár.“

„Trest za přátelství,“ přeložil Swann.

„Atmosféra je na to zralá,“ dodal Kendrick.

„Máte pravdu,“ řekl zástupce ředitele, ale příliš přesvědčivě to neznělo. „Kdy chcete odletět?“

„Co nejdřív. Není důvod otálet. Skočím do taxíku, pojedu domů a převléknu se.“

„Už žádné taxíky, kongresmane. Od této chvíle až

po váš příjezd do Maskatu jste veden jako vládní spojka s maximálním utajením.“

Swann sáhl po telefonu. „Eskorta vás odvede na parkoviště do suterénu. Tam nasednete do neoznačeného auta, které vás zaveze domů a pak do Andrewsu. Pro příštích dvanáct hodin jste majetkem vlády a budete se řídit našimi příkazy.“

Evan Kendrick seděl na zadním sedadle neoznačeného ministerského vozu a prohlížel si z okénka bujnou zeleň podél řeky Potomac. Řidič co nevidět zahne nalevo a vjede do lesního průseku, vzdáleného sotva pět minut od jeho domu. Od domu odříznutého od světa, uvědomil si. Od velice opuštěného domu, třebaže v něm bydlí manželský pár jeho starých přátel a prošlo jím už celé procesí krásných žen.

Čtyři roky a nic stálého. Stálost nechal na druhém konci světa. Spočívala v nutnosti nepřetržitě se stěhovat za prací, hledat nejlepší ubytování pro všechny a shánět učitele pro děti jeho společníků. Občas litoval, že nemá své vlastní. Ale on neměl nikdy čas ani na manželství, ani na děti. Rodinné záležitosti ho nerozptylovaly od práce, a snad právě proto se stal šéfem firmy. ženy, s nimiž spal, byly většinou podobně založené jako on.

Také hledaly občasné povyražení, někdy možná i útěchu. Podstatné však bylo slovo „dočasné“. Během těch nádherných let zažil napětí i hodně legrace, hodiny strachu i okamžiky euforie, když výsledky projektu předčily jejich očekávání. Budovali společně impérium malé, ale perspektivní. Weingrass často opakoval, že děti z Kendrickovy skupiny budou chodit do nejlepších škol ve Švýcarsku, kam je to letadlem, co by kamenem dohodil. „Bude z nich výkvět světové inteligence!“

halasil Manny. „Dostanou skvělé vzdělání a naučí se spoustu jazyků. Vychováme největší zásobárnu státníků od dob Disraeliho a Goldy!“

„Strýčku Manny, půjdeme na ryby,“ zaškemral v takové chvíli jeden z budoucích státníků a ostatní dychtivě čekali, co odpoví.

„To víš, že ano, Davide ty máš ale slavné jméno.

Řeka je jen pár kilometrů odsud. Chytíme velrybu, to ti slibuju!“

„Manny, prosím tě,“ namítla obvykle jedna z matek. „A co domácí úkoly?“

„Takové úkoly jsou na doma, jak jsi správně řekla.

A velryby přece plavou v řece!“

Tak tohle si tedy Evan Kendrick představoval pod pojmem stálost. Jenže najednou se všechno sesypalo jako domeček z karet. Jako by se roztříštilo tisíc zrcadel a každý úlomek zkrvaveného skla odrážel obraz skvělé přítomnosti a nádherných očekávání. Všechna zrcadla zčernala. Už neodrážela nic. Jen smrt.

„Nedělej to!“ ječel Emmanuel Weingrass. „Bolí mě to stejně jako tebe. Ale copak nevidíš, že přesně tohle oni chtějí a čekají, že to uděláš? Takovou radost jim, nebo spíš jemu, nesmíš udělat! Bojuj s ním! Budu bojovat s tebou! Dokaž, že se jich nebojíš, chlapče!“

„A komu to mám dokázat? Proti komu mám bojovat?“

„Víš to stejně dobře jako já! Byli jsme jen první v řadě, brzy přijdou další případy. Stanou se další ‚nehody‘, budou umírat lidi a zruší se další projekty. Ty to dovolíš?“

„Mně už je to jedno.“

„Takže ho necháš vyhrát?“

„Koho?“

„Přece Mahdiho!“

„To jsou jen dohady opilců, nic víc.“

„Udělal to! Zabil je! Vím to!“

„Už mě tu nic nedrží, kamaráde. Nehodlám se honit za stíny. Zapomeň na to, Manny, udělám z tebe boháče.“

„Svoje peníze si strč někam, zbabělce!“

„Ty si je nevezmeš?“

„Jasně, že si je vezmu. Ale s tebou jsem skončil.“

Pak následovaly čtyři roky plné úzkosti, marnosti a nudy. Evan Kendrick po celou tu dobu čekal, kdy uhlíky, které v něm slabě doutnaly, rozfouká horký vítr lásky, nebo ledový severák nenávisti. Dokola si opakoval, že až oheň jednou vzplane, bude připraven k pomstě. Teď ten okamžik konečně přišel a nikdo ho už nemůže zastavit. Nenávist.

Mahdi.

Připravil jsi o život mé nejbližší přátele. Je to stejné, jako bys to potrubí pokládal vlastníma rukama.

Musel jsem identifikovat moře těl roztrhaných, pokroucených, krvácejících těl lidí, kteří pro mě znamenali strašně moc. Nenávist zůstává. Je hluboká a mrazivá. Nenechá mé na pokoji, dokud nezhyneš.

Musím se vrátit zpátky a posbírat poztrácené úlomky.

Být zase sám sebou. Dokončit to, co jsme všichni společně budovali. Manny měl pravdu. Utekl jsem a vymlouval se na velkou bolest. Zapomněl jsem na naše dávné sny. Ale teď se vrátím a všechno dokončím. Jdu po tobě, Mahdi, ať jsi kdokoli a kdekoli. A nikdo se nedozví, že jsem tam byl.

„Pane? Pane, jsme tady.“

„Co jste říkal?“

„To je váš dům,“ řekl šofér. „Asi jste si zdřímnul, ale musíme dodržet časový plán.“

„Nedřímal jsem, ale samozřejmě, máte pravdu.“

Kendrick vzal za kličku a otevřel dveře auta. „Zdržím se

jen asi dvacet minut. Pojdte dál. Služebná vám zatím udělá něco k jídlu nebo aspoň kafe.“

„Z auta se nehnu, pane.“

„Proč?“

„Pracujete pro Ohio. Asi by mě zastřelili.“

Evan Kenrick ztuhl a otočil se. Na konci opuštěné ulice, kde široko daleko nestál žádný jiný dům, parkovalo u chodníku osamělé auto. Uvnitř seděly bez hnutí na předních sedadlech dvě osoby.

Pro příštích dvanáct hodin jste majetkem vlády a budete plnit naše příkazy.

Temná postava rychle vkročila do prázdné místnosti a zavřela za sebou dveře. Pak potmě přešla ke stolku, na němž stála plechová lampička. Neznámý rozsvítil a zamířil ke svým přístrojům, které zabíraly celou zed napravo od něj. Sedl si k počítači, zapnul monitor a na klávesnici naklepal heslo.

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Muž začal psát další odstavec svého deníku. Prsty se mu třásly vzrušením.

Vše se dalo do pohybu. Subjekt je na cestě, výprava začala. Samozřejmě nemohu předvídat všechny překážky, které na něj čekají, tím méně odhadnout, jakou má šanci na úspěch. Díky svým supermoderním přístrojům však vím, že má pro daný úkol výborné předpoklady. Jednoho dne budeme schopni zhodnotit podíl lidského faktoru přesněji, ten okamžik však ještě nepřišel. Ovšem pokud náš subjekt přežije, rozpoutá se velká bouře. Dospěl jsem k tomu po důkladném prozkoumání stovek možností. Těch pár lidí, kteří jsou do věci zasvěceni, jsem na to upozornil prostřednictvím maximálně

bezpečných

komunikačních kanálů. Pro moje přístroje to byla hračka.

3

Let z Andrewsu na základnu amerického letectva na Sicílii se protáhl o celých sedm hodin. Přílet byl naplánován na pátou hodinu ranní římského času, tedy na osmou času ománského. Do Ománu to bylo ze Sicílie ještě nějakých čtyři pět hodin, v závislosti na směru větru nad Středozemním mořem a na bezpečných trasách, které budou k dispozici. Start vojenského letounu do temnoty Atlantiku proběhl naprosto hladce.

Letěli upravenou Deltou F-106 s kabinou vybavenou dvěma přídavnými zadními sedadly se stolky, které sloužily jako miniaturní psací stoly a zároveň jako podnos na jídlo a pití. Na stropě byla instalována otočná světla, umožňující čtenářům namířit jasný paprsek světla, kam bylo třeba na rukopisy, fotografie nebo mapy. Muž sedící nalevo postupně podával Kendrickovi stránky ze spisů Ohio-40. Novou mu podstrčil vždy až poté, co kongresman vrátil tu předchozí. Za dvě hodiny a dvacet minut přečetl Evan celou složku.

Chtěl si to celé znovu projít, ale sympatický mladík po jeho levici, jenž se představil jako ministrův poradce, náhle zvedl ruku.

„Co kdybychom si na chvíli odpočinuli a dali si něco k jídlu, pane?“ navrhl.

„Co? Ale ovšem.“ Kendrick se protáhl. „Upřímně řečeno, v těch papírech jsem moc užitečných věcí nenašel.“

„Přesně to jsem čekal,“ řekl mladík.

Evan pohlédl na svého souseda a poprvé si jej pozorněji prohlédl. „Víte, já nechci nijak snižovat vaše schopnosti to opravdu ne, ale na vysoce důležitou operaci státního významu se mi zdáte příliš mladý.

Určitě vám není ani třicet.“

„Tak nějak,“ odpověděl poradce. „Ale svoji práci dělám dobře.“

„A co vlastně děláte?“

„Promiňte, ale to nebudu komentovat, pane,“ řekl soused. „Tak jak to vypadá s tím jídlem? Let bude ještě dlouhý.“

„Já bych se spíš něčeho napil.“

„Pro civilisty vezeme speciální zásoby.“

Tmavovlasý mladík se usmál a pokynul na vojenského stevarda, desátníka, jenž seděl na sedadle za přepážkou otočený k zádi letadla. Stevard vyskočil a hned byl u nich. „Sklenku vína a kanadskou whisky s ledem, prosím.“

„Kanadskou.“

„Tu máte přece nejradši, ne?“

„Koukám, že jste nezahálel.“

„To patří k věci.“ Poradce kývl na desátníka a ten zmizel v miniaturní kuchyňce. „Jídelníček je bohužel hodně omezený,“ pokračoval mladý muž z Ohia. „Je to v souladu s úspornými opatřeními Pentagonu. A taky se silou lobbistických

skupin

z

masného

a

zpracovatelského průmyslu. Filé s chřestem a vařené brambory.“

Stevard přinesl drinky a odebral se zpět za přepážku, kde se na telefonu rozblikalo bílé světýlko.

Poradce zvedl sklenku a řekl: „Na zdraví.“

„Na vaše. Máte vůbec nějaké jméno?“

„Vyberte si, jaké chcete.“

„To je slovo chlapa. Líbí se vám Joe?“

„To není špatné. Těší mě, pane.“

„Vy jistě víte, kdo jsem, takže máte výhodu.

Můžete mi říkat skutečným jménem.“

„V tomhle letadle určitě ne.“

„Tak kdo tedy jsem?“

„Podle papírů jste odborník přes šifrovací soustavy jménem Axelrod a máte namířeno na velvyslanectví v saúdskoarabské Džiddě. To jméno nemá žádný velký význam, ale do palubního deníku jsme něco napsat museli. Když vás bude chtít někdo oslovit, řekne jen ‚pane‘.“

„Doktore Axelrode,“ vyrušil je náhle desátník.

Ministerský poradce zbledl.

„Doktore?“ opakoval mírně zaskočený Evan a podíval se na Joea.

„Pochopitelně jste doktor humanitních věd,“

zabručel poradce pod vousy.

„To je pěkné,“ zašeptal Kendrick a zvedl zrak ke stevardovi. „Ano?“

„Pilot by s vámi chtěl mluvit, pane. Byl byste tak laskav a následoval mě do kabiny?“

„Jistě,“ souhlasil Evan, zvedl desku stolku a podal Joeovi svůj drink. „Aspoň v jedné věci jste měl pravdu, juniore,“ utrousil směrem k mladíkovi z ministerstva.

„Řekl ‚pane‘.“

„A to se mi právě nelíbí,“ opáčil Joe tiše, ale naléhavě. „Veškerá komunikace s vámi musí jít přeze mě.“

„Chcete ztropit scénu?“

„Na to kašlu. Jedná na vlastní pěst. Chce si zblízka prohlídnout svůj zvláštní náklad.“

„Cože?“

„Nic, nic, doktore Axelrode. Ale pamatujte si, že bez mého schválení se nebudou dělat žádná rozhodnutí.“

„Vy jste ale tvrdý hoch.“

„Ten nejtvrdší, pane kongres… doktore Axelrode.

A taky nejsem žádný junior. Aspoň ne pro vás.“

„Mám něco vyřídit pilotovi?“

„Můžete mu říct, že mu uříznu obě křídla i koule, jestli to na mě ještě jednou zkusí.“

„Nastoupil jsem jako poslední, takže jsem ho neviděl, ale myslím, že je to brigádní generál.“

„Pro mě je to akorát brigádní hovno.“

„No nazdar,“ řekl Kendrick se smíchem. „Služební rivalita ve výšce dvanáct tisíc metrů nad mořem. To se mi moc nelíbí.“

„Pane?“ Stevard vojenského letectva byl nervózní.

„Už jdu, desátníku.“

Pilotní kabina letounu F-106 Delta zářila spoustou zelených a červených světýlek, všude byly samé budíky a čísla. První i druhý pilot seděli vpředu, navigátor napravo a na levém uchu měl připnuté sluchátko. Evan se musel sehnout, aby mohl ve stísněném prostoru udělat aspoň několik kroků.

„Chtěl jste mě vidět, pane generále?“ otázal se.

„To rozhodně ne, doktore,“ odpověděl pilot a přitom se soustředil na ciferníky před sebou. „Jen vám přečtu zprávu od jakéhosi S. Znáte někoho, kdo se jmenuje S?“

„Myslím, že ano,“ odvětil Kendrick. Zprávu pravděpodobně odvysílal Frank Swann z ministerstva zahraničí, pomyslel si. „Co se děje?“

„Pěknej průser pro tohle letadlo!“ rozkřičel se brigádní generál. „Nikdy jsem tam nepřistával! Vůbec to tam neznám a mám zjištěno, že tam ti Taliáni umějí spíš udělat omáčku na špagety, než navést letadlo na přistání!“

„Je to přece naše vlastní letecká základna,“

zaprotestoval Kendrick.

„Hovno!“ kontroval pilot, zatímco druhý pilot důrazně vrtěl hlavou. „Měníme kurs na Sardinii! Takže ne Sicílie, ale Sardinie! Budu muset spálit motory, abych nás udržel na přistávací dráze jestli ji vůbec najdeme!“

„Co je v té zprávě, generále?“ zeptal se klidně Kendrick. „Pro změnu plánu obvykle bývá dobrý důvod.“

„Tak mi to laskavě vysvětlete nebo radši ne. Je mi vedro a jsem naštvané. Zatracený fízlové!“

„Tu zprávu, prosím.“

„Tak poslouchejte.“ Rozzlobený pilot četl z potrhaného kusu papíru: „Změna nutná. Džidda ze hry.

Všechna V. L. na povolených místech pod očima.“

„Co to znamená?“ skočil mu do řeči Evan. „V. L.

pod očima.“

„Přesně to, co se píše.“

„Mohl byste mi to přeložit?“

„Ach pardon, já zapomněl. Vy se přece vydáváte za někoho, kým nejste. Znamená to, že vojenská letadla na Sicílii a v Džiddě jsou sledována a totéž platí i pro všechna letiště, na kterých máme přistát. Ty arabský hajzlové něco čujou a nasadili svoje zasraný fanatiky, aby podali zprávu, jakmile se něco šustne.“

„Všichni Arabové nejsou hajzlové nebo fanatici, generále.“

„Pro mě jo.“

„Tak to jste vedle. A jak zní zbytek zprávy?“

Pilot udělal obscénní gesto pravou rukou, ve které držel papír. „Přečtěte si to sám, když tak milujete Araby. Ale zpráva zůstane na palubě.“

Kendrick vzal papír, natočil ho směrem ke světlu navigátora a četl: Změna nutná. Džidda ze hry. Všechny V. L. na povolených místech pod očima. Přesun na civilní letiště na jižním ostrově. Trasa vede přes Kypr a Rijád k cíli. Vše zařízeno. Čas přistání asi Druhý pilíř, nejlépe el Maghrib. Omlouvám se. S. Evan natáhl ruku přes generálovo rameno a pustil papír se zprávou.

„Pokud tomu dobře rozumím, jižní ostrov je Sardinie.“

„Trefa.“

„To znamená, že v letadle, nebo v letadlech, stráví zhruba o deset hodin víc. Do Maskatu poletím přes Kypr a Saudskou Arábii.“

„Něco vám povím, vy milovníku Arabů,“

pokračoval pilot. „Jsem rád, že dál už poletíte beze mě.

Dám vám jednu radu: Sedněte si co nejblíž k nouzovému východu a kupte si padák. A taky plynovou masku. Slyšel jsem, že ty jejich letadla strašně smrdí.“

„Děkuji za upřímnou radu.“

„A teď mi něco řekněte,“ pravil generál. „Co sakra znamená ‚druhý pilíř‘ a to dál arabsky?“

„Chodíte do kostela?“ otázal se Evan.

„To si teda pište, že chodím. Když jsem doma, musí se mnou jít celá rodina. Minimálně jednou do měsíce, to je zákon.“

„To Arabové dělají taky. Ne jednou měsíčně, ale pětkrát denně. Oni věří stejně silně jako vy, neli silněji.

Druhý pilíř el Maghribu souvisí s islámskými modlitbami při západu slunce. To je blbá doba, nemyslíte? Celý den se někde plahočí za almužnu a pak zapadne slunce. žádné večírky, jen modlení k bohu.

Možná, že je to všechno, co mají. Jako ty staré spirituály černochů na plantáži.“

Pilot se pomalu otočil na svém sedadle. Kendrick se mu podíval do tváře a strnul. Brigádní generál byl černoch. „Teď jste si u mě šplhnul,“ řekl pilot suše.

„Omlouvám se. Vážně, nevěděl jsem, že. Na druhou stranu, vy jste si začal. Označil jste mě za milovníka Arabů.“

Západ slunce. Maskat, hlavní město Ománu.

Stařičký letoun udeřil o přistávací dráhu s takovou silou, že někteří z cestujících strachy vykřikli. Když si pak uvědomili, že už jsou na místě živí a zdraví a že na ně čeká práce, začali nadšeně volat: Pochválen buď dobrotivý Alláh! Slíbili jim rialy za práci, kterou by sami Ománci nikdy nevzali. Cestujícím to ale nevadilo.

Ať tak nebo tak, pořád to bude daleko lepší než doma.

Podnikatelé v oblecích s kapesníky u nosu popadli své aktovky a spěchali k východu. Nemohli se už dočkat, až se poprvé nadechnou ománského vzduchu.

Kendrick stál v uličce poslední v řadě a přemýšlel, co tím Swann vlastně myslel, když v depeši napsal, že je „vše zařízeno.“

„Pojdte se mnou!“ křikl na něj z davu u přepážky pasového odbavení Arab v tradičním úboru. „My půjdeme jiným východem, doktore Axelrode.“

„Já nemám v pasu jméno Axelrod.“

„Tak to má být. A právě proto půjdete se mnou.“

„A co odbavení?“

„Doklady si nechte v kapse. Nikdo se do nich dívat nebude. Já tedy určitě ne!“

„Jak tedy víte.“

„Dost, ja šajch. Dejte mi zavazadlo a držte se tři metry za mnou. Jdeme!“

Evan podal netrpělivému průvodci tašku a šel za ním. Přešli napravo, minuli konec terminálu, pak se dali doleva směrem k vysokému plotu, za nímž stoupal k nebi kouř z desítek taxíků, autobusů a nákladních aut.

Za branami letiště se hemžily davy lidí. Arabové ve

vlajících róbách se proplétali kolonami vozidel, hlasitě nadávali a křikem se snažili upoutat pozornost. Podél plotu se asi na třiceti metrech tísnili další Arabové, tiskli tváře k pletivu a dívali se do cizího světa dokonale hladkých asfaltových ranvejí a lesklých letadel. V

hlavách se jim přitom rodily dosud nepoznané představy. Kendrick před sebou spatřil obrovský hangár. Byl to letištní sklad, který si velice dobře pamatoval. Vybavovaly se mu hodiny, které v něm strávil s Manny Weingrassem, když čekali na zpožděnou dodávku zařízení. Pravidelně se museli dohadovat s celníky, kteří často nevěděli, jak vyplnit dodací listy. Pokud tedy zařízení vůbec dorazilo.

Otevřenou branou před skladištěm vjížděla kolona nákladních kontejnerů, naplněných po okraj bednami vyloženými z různých letadel. Hlídači se psy stáli po obou stranách pásového dopravníku, jenž přepravoval zboží dovnitř, k nedočkavým dodavatelům a obchodníkům i věčně otráveným předákům stavebních čet. Strážníci bez přestání sledovali to nervózní hemžení a v rukou svírali samopaly. Jejich úkolem nebylo jen udržovat zdání pořádku uprostřed chaosu a pomoci celníkům v případě šarvátek, ale hlavně měli dávat pozor na pašované zbraně a drogy. Každou dopravní klec i masivní bednu při nakládání na pás pozorně očichávali vrčící a štěkající psi.

Průvodce se zastavil, Evan také. Arab se otočil a kývl směrem k postranní brance, nad níž visel nápis v arabštině. Nepovolaným vstup zakázán. Porušení se trestá smrtí. Byl to východ pro strážníky a další státní zaměstnance. Průvodce ještě dvakrát kývl. Naznačoval Evanovi, aby šel k bráně, za níž mu podle cedule hrozila smrt. Kendrick se na něj nechápavě podíval a žaludek se mu stáhl strachem. V Maskatu byl vyhlášen výjimečný stav a každou chvíli mohl někdo začít střílet. Arab si všiml otazníků v Kendrickových očích a kývl počtvrté.

Pomalu a povzbudivě. Pak se otočil, zadíval se napravo, kde stála kolona kontejnerů, a téměř neznatelně pokynul rukou.

U jednoho z kontejnerů náhle vypukla potyčka, při níž vzduchem létaly pěsti i nadávky.

„Kontraband!“

„Lháři!“

„Tvoje matka je špinavá koza!“

„Tvůj otec se kurví s děvkama a ty jsi výsledek!“

Zmítající se těla padla k zemi. Kolem nich se zvedla oblaka prachu a do potyčky se zapojili příznivci obou rváčů. Psi začali výhružně štěkat. Zuřivě se rvali z vodítek a táhli své pány přímo do centra bitky. Jeden hlídač se psem však zůstal na místě. Vtom dal Evanův průvodce signál a oba rychle vyběhli k opuštěnému východu pro personál.

„Máte štěstí, pane,“ řekl osamělý hlídač. Zbraní rychle vyklepal kód na brance, jeho pes zatím výhružně očichával Kendrickovy kalhoty. Náhle se rozezvučel bzučák a brána se otevřela. Kendrick s průvodcem vběhli dovnitř a utíkali dál podél železné zdi skladiště.

Na parkovišti za skladem stál rozbitý nákladák s napůl prázdnými pneumatikami. Motor zaburácel a z vysloužilého výfuku se ozvalo několik výstřelů.

„Besuraa!“ křikl arabský průvodce, aby si Kendrick pospíšil. „Tímhle pojedete.“

„No nazdar,“ zamumlal Kendrick.

„Vítejte v Maskatu, neznámý šejku.“

„Vy dobře víte, kdo jsem,“ řekl Evan nasupeně.

„Poznal jste mě v davu. Kolik dalších lidí by to ještě dokázalo?“

„Velice málo, pane. A já opravdu nevím, kdo jste, přísahám na Alláha.“

„Takže mi nezbývá, než vám věřit, co?“ položil Kendrick řečnickou otázku a zadíval se Arabovi do očí.

„Alláhovo jméno bych nevzal nadarmo, to mi věřte. Prosím. Besuraa!“

„Díky,“ řekl Evan, vzal do ruky tašku a rozběhl se ke kabině nákladáku. Vtom se řidič vyklonil z okna ukázal mu, že si má vlézt na plátnem zakrytou korbu.

Pár rukou jej vytáhl nahoru a nákladní auto vyrazilo.

Kendrick ležel na podlaze a díval se na Araba, jenž

stál nad ním. Muž se usmál, pak ukázal na šaty, kterým se říkalo abáje, a košili dlouhou po kotníky, nazývanou thob. Vedle nich visela na hřebíku také pokrývka hlavy zvaná hutra spolu s širokými bílými kalhotami. To vše dohromady tvořilo všední oblečení běžného Araba, které si Evan vymínil na Franku Swannovi z ministerstva zahraničí. Chyběla už jen poslední, ale zato životně důležitá rekvizita.

Arab ji držel v ruce. Byla to tuba samoopalovacího krému, jenž měl schopnost proměnit bílého obyvatele Západu v blízkovýchodního Semitu s pletí ustavičně spalovanou žárem rovníkového slunce. Po nanesení krému zůstala kůže tmavá deset dní. Deset dní. To znamenalo celý život pro Kendricka i netvora, který si říkal Mahdi.

U plotu letiště stála žena. Měla na sobě bílé kalhoty lehce rozšířené do zvonu a tmavozelenou hedvábnou blůzku, na rameni pomačkanou od pásku kabelky.

Nápadně hezkou tvář ukrývala za velkými skly slunečních brýlí, po ramenou jí splývaly dlouhé havraní vlasy. Neznámá ženy měla na hlavě slunečník s širokou střechou, ovázaný stužkou ze zeleného hedvábí. Na první pohled vypadala jako jedna ze zámožných turistek z Říma, Paříže, Londýna či New Yorku. Bližší pohled však odhalil drobnou nesrovnalost. Lišila se od nich barvou pleti. Její olivový odstín ukazoval na severní Afriku. Rozdílnost potvrzoval i předmět, jenž svírala v rukou: miniaturní fotoaparát o velikosti necelých pěti centimetrů s maličkým vypouklým teleobjektivem umožňujícím fotit z velké vzdálenosti.

Zkrátka vybavení charakteristické pro zpravodajské služby. Špinavý omlácený nákladák vyjel z parkoviště a zmizel za rohem. Fotoaparát už nebyl zapotřebí, a tak jej nenápadně vsunula do kabelky.

„Kalejlo!“ vykřikl obézní plešatý chlapík s vypoulenýma očima, který jí běžel vstříc. Lopotil se s dvěma kufry a pot mu úplně promočil košili i proužkovaný oblek. „Proč jsi proboha utekla?“

„Stát v té hrozné frontě už mě nudilo, miláčku,“

odvětila žena s přízvukem, v němž se záhadně mísily

britské, italské a možná i řecké prvky. „Napadlo mě, že bych se mohla projít.“

„Ježíšikriste, Kalejlo, to nemůžeš dělat, rozumíš?

Tohle místo je teď hotový peklo na zemi!“ Baculatá tvář Angličana doslova hořela a vyrážely na ní krůpěje potu.

„Už jsem měl jít k tomu imbecilovi z pasovýho odbavení. Rozhlídnu se, a ty nikde! A když jsem začal běhat a hledat tě, zastavili mě tři šílenci s pistolema s pistolema, slyšíš?! Odvlekli mě do nějaký místnosti a prohledávali naše zavazadla!“

„Doufám, že jsi byl čistý, Tony.“

„Ty hajzlové zkonfiskovali moji whisky!“

„To je daň za to, že jsi tak úspěšný. Nic si z toho nedělej, drahoušku, já ti to vynahradím.“

Britský obchodník přejel Kalejlu zrakem od hlavy k patě. „No nic, už je to za námi. Teď se vrátíme a vyřídíme formality.“ Obézní chlapík zamrkal nejdřív jedním okem, pak i druhým. „Sehnal jsem pro nás nádherné apartmá. Určitě se ti bude líbit, kočičko.“

„Apartmá? S tebou, kocourku?“

„Jistě.“

„No, víš, to by nešlo.“

„Cože? Vždyť jsi říkala.“

„Co jsem říkala?“ přerušila ho Kalejla a zvedla obočí nad skla brýlí.

„Celkem nedvojsmyslně jsi naznačila, že když tě dostanu do letadla, mohli bychom si v Maskatu spolu užít.“

„To platí. Dát si drink a dívat se do zálivu, možná závody plachetnic nebo večeře v El Quamanu ano, to všechno může být. Ale bydlet s tebou v jednom pokoji?“

„No ano, ano, ale všechno se přece hned nenazývá pravým jménem.“

„Ach, můj milý Tony. Strašně se ti omluvám za to hluboké nedorozumění. Víš, moje stará učitelka angličtiny na univerzitě v Káhiře mi doporučila, abych tě vyhledala. Ona patří mezi nejlepší přítelkyně vaší manželky. Ne, ne, to bych opravdu nemohla.“

„Ty mrcho!“ vybuchl úspěšný obchodník jménem Tony.

„Mirajal“ houkl Kendrick a snažil se překřičet ohlušující rachot rozpadajícího se náklaďáku, který poskakoval po vedlejší silnici do Maskatu.

„O zrcadlo jste nežádal, šejku,“ křikl Arab sedící vzadu. Mluvil s těžkým přízvukem, ale bylo mu rozumět.

„Tak utrhněte jedno z bočních zrcátek na dveřích.

Řekni řidiči.“

„Neuslyší mě, ja šajch. Tohle je staré auto. Je stejné jako spousta jiných, proto si ho nikdo nevšimne.

Nemůžu mluvit s řidičem.“

„Do prdele!“ zaklel Evan s tubou krému v ruce.

„Takže moje oči teď nahradíš ty, já sahbi,“ řekl. Nazval tak muže svým přítelem. „Pojď blíž a dívej se. Až to bude ono, řekni. Odhrň plachtu.“

Arab sroloval část zadní plachty a vpustil do potemnělé korby světlo. Pak opatrně vykročil dopředu a přidržoval se postranních řemenů, až stanul tváří v tvář Kendrickovi. „Je to idava, pane?“ zeptal se a ukázal na tubu.

„Ajva,“ odpověděl Evan, když se přesvědčil, že krém má potřebné vlastnosti. Nejdřív si jej rozetřel po rukou. Oba sledovali účinky přípravku a za necelé tři minuty se také dočkali.

„Arma!“ zakřičel Arab a zvedl pravou ruku. Její barva byla skoro stejná jako Kendrickova kůže.

„Kvajis,“ přitakal Kendrick a snažil se odhadnout, kolik krému bude potřebovat, aby jeho obličej dostal stejnou barvu jako ruce. Pustil se do díla a pozoroval Arabovy oči.

„Mahul!“ křikl jeho nový společník a triumfálně se usmál. „Delvati anzur!“

Dokázal to. Jeho kůže měla teď pravou arabskou barvu. „Pomoz mi ještě do thobu a do abáje,“ požádal ho Evan a začal se svlékat.

„Samozřejmě, pane,“ řekl Arab, náhle už bez předchozího přízvuku. „Ale tím naše známost končí.

Odpusťte, že jsem hrál naivku, ale tady člověk nemůže věřit nikomu. Ani vyslanci americké vlády. Strašně riskujete, ja šajch, mnohem víc než já. Ale to je vaše věc. Vysadíme vás v centru Maskatu a pak už se o sebe musíte postarat sám.“

„Díky, že jste mě s sebou vzali,“ řekl Evan.

„Děkujeme, že jste přijel, ja šajch. Ale nesnažte se vyhledat ty z nás, kteří vám pomohli. Víte než abychom dovolili nepříteli naplánovat vaši popravu, zabili bychom vás sami. Neupozorňujeme na sebe, a proto žijeme.“

„Kdo jste!“

„Lidi, kteří vám věří, ja šajch. To vám musí stačit.“

„Alfšukr,“ řekl Evan. Poděkoval recepčnímu a dal mu spropitné za diskrétnost, kterou přislíbil. Do knihy hostů se zapsal pod falešným arabským jménem a dostal klíč ke svému apartmá. Služeb portýra Kendrick nevyužil. Vyjel výtahem do vyššího poschodí a čekal na konci chodby, aby zjistil, jestli ho někdo nesleduje.

Když se ujistil, že ne, sešel po schodišti do správného patra a zamířil do svého pokoje.

Čas. Čas je drahocenný, počítá se každá minuta Frank Swann, ministerstvo zahraničí. Večerní modlitby skončily a na město padl soumrak. Evan hodil kufřík do rohu obývacího pokoje, vytáhl ze své arabské róby peněženku a vyndal z ní složený lístek se jmény a telefonními čísly lidí, které chtěl kontaktovat. Ta čísla však byla už téměř pět let stará. Přistoupil k psacímu stolu s telefonem, posadil se a rozložil papír.

Pětatřicet minut po přehnaně srdečném a přitom podivně rozpačitém přivítání se třemi přáteli z minulosti se mu konečně podařilo domluvit schůzku.

Vybral sedm jmen nejvlivnějších lidí, které poznal v době svého předchozího pobytu v Maskatu. Dva už zemřeli, třetí odcestoval, čtvrtý mu bez obalu řekl, že atmosféra v zemi není vhodná k tomu, aby se Ománec scházel s Američanem. Tři zbylí se schůzkou nepříliš ochotně souhlasili a měli přijet postupně během hodiny.

Každý půjde přímo do jeho apartmá, aniž by se zastavil v recepci.

Uplynulo dalších osmatřicet minut. Kendrick během nich vybalil svých pár kousků oblečení a objednal si několik lahví whisky různých značek.

Abstinenci, vyžadovanou islámskou tradicí, Arabové občas rádi porušili; u každého jména si Evan poznamenal oblíbený nápoj dotyčného. Naučil se to od Emmanuela Weingrasse. To strašně usnadňuje jednání, synu. Jestli si pamatuješ jméno jeho ženy, potěší ho to.

Ale jestli si pamatuješ, jakou whisky má nejradši, je to ještě víc. Znamená to, že ho uznáváš.

Lehké zaklepání na dveře se rozlehlo ztichlým pokojem jako hromobití. Kendrick se několikrát zhluboka nadechl, pak přešel ke dveřím a pustil dovnitř prvního hosta.

„Jsi to opravdu ty, Evane? Můj Bože, tak ty ses vrátil?“

„Pojď dál, Mustafo. Jsem rád, že tě zase vidím.“

„Ale já si nejsem jistý, že vidím tebe,“ řekl muž

jménem Mustafa, jenž přišel v tmavě hnědém obleku.

„Co to máš na tváři? Vždyť ty jsi stejně tmavý jako já a možná ještě víc.“

„Všechno ti vysvětlím.“ Kendrick zavřel dveře a pokynul příteli z minulosti, aby se posadil. „Mám tvou oblíbenou skotskou. Dáš si?“

„Vidím, že ses hodně naučil od Mannyho Weingrasse,“ pravil Mustafa a posadil se na pohovku potaženou brokátem. „Od toho starého zloděje.“

„Dej pokoj, Musty,“ okřikl ho Evan se smíchem a zamířil k baru. „Nikdy tě přece neoškubal.“

„To je fakt. Ani on, ani ty, ani vaši ostatní partneři.

Jak se ti bez nich žije, příteli? Hodně se tady o tom mluví, i po těch letech.“

„Někdy dost těžko,“ řekl Kendrick upřímně a přitom naléval drink. „Ale člověk se s tím smíří.

Zvykne si.“ Podal Mustafovi skotskou a posadil se na jedno z křesel naproti pohovce. „Na lepší časy, Musty.“

Pozvedl sklenku.

„Časy jsou tady opravdu zlé. Ty nejhorší, co kdy byly, kamaráde.“

„Počkáme, až dorazí ostatní.“

„Ti nepřijdou.“ Mustafa se napil skotské.

„Cože?“

„Mluvil jsem s nimi. Jak by se řeklo na obchodní konferenci, já zde vystupuji jako představitel určitých zájmů. Jsem ministrem sultánova kabinetu a jako takový jsem považován za člověka, který může vyjádřit stanovisko celé vlády.“

„Stanovisko k čemu? Jsi na mě příliš rychlý, nechápu tě.“

„Ne, to ty jsi předběhl nás, Evane. Tím, že sis sem přijel jako by nic a zavolal nám. Kdyby jednoho, dva nebo snad v nejhorším případě tři. Ale sedm? To od tebe bylo velice nerozvážné, kamaráde. A taky nebezpečné pro všechny.“

„Proč?“

„Copak si myslíš, že tři vysoce postavem muži nemluvě o sedmi by mohli přijít v několikaminutových odstupech na schůzku s cizincem a vedení hotelu by se to nedoneslo? To je absolutní nesmysl!“

Evan se zadíval rozzlobenému Mustafovi do očí.

„O co jde, Musty? Co tím chceš říct? Tady snad nejsme na ambasádě! Ten strašný chaos přece nemá nic společného s podnikateli ani s ománskou vládou!“

„To je samozřejmě pravda,“ souhlasil Arab. „Já se ti ale snažím vysvětlit, že se u nás všechno změnilo a my sami tomu nerozumíme.“

„To je mi jasné,“ přerušil ho Kendrick. „Vy nejste teroristi.“

„To ne, ale možná by tě zajímalo, co říkají lidé vysoce postavení lidé.“

„Povídej.“

„Říkají, že to přejde. ‚Radši se do toho nebudeme míchat, abychom je ještě víc nerozdráždili.‘ Tohle říkají.“

„Nechtejí se do toho míchat?“ opakoval nevěřícně Evan.

„A taky: ‚Ať to vyřeší politici.‘“

„Ale politici to vyřešit nemůžou!“

„A to ještě zdaleka není všechno, Evane. Jejich vztek, má určité opodstatnění, tvrdí. ‚Zabíjet se nemá, to je jasné, ale v kontextu jistých událostí‘ a tak dále a tak dále. Slyšel jsem to na vlastní uši.“

„V kontextu jistých událostí? Jakých událostí?“

„Moderní historie, starý příteli. Zaklínají se tím, že teroristé jen reagují na velice nespravedlivou politiku Spojených států na Středním východě. ‚Izraelci dostávají všechno, a my nic‘ povídá se. ‚Araby vyhánějí z jejich území a domovů. Musí žít v přecpaných špinavých táborech pro uprchlíky a židé na ně ze západního břehu plivou.‘ Tak tohle tady slyším často.“

„To jsou přece nesmysly!“ vybuchl Kendrick.

„Nehledě na to, že tahle náboženská mince má i druhou stejně bolestnou stranu, nemá to vůbec nic společného s těmi dvěma sty třiceti šesti rukojmími, ani s těmi jedenácti, které už stačili povraždit. Oni žádnou politiku nedělají. Jsou to nevinné lidské bytosti, které mučí a týrá banda zdivočelých bestií. Jak můžou vysoce postavení lidé říkat takové věci? Ti rukojmí jsou přece jen řadoví státní zaměstnanci, turisté a rodinní příslušníci pracovníků stavebních firem. Opakuji jsou to nesmysly!“

Muž jménem Mustafa seděl bez hnutí na pohovce a nespouštěl oči z Evana. „To víme oba,“ řekl tiše. „A oni to vědí taky, příteli.“

„Tak proč?“

„Povím ti pravdu,“ pokračoval Arab, stále tím tichým hlasem. „Na začátku byly dva incidenty. Lidi takhle mluví, protože nikdo z nás se nechce stát živým terčem.“

„Terčem?“

„Dva muži, jednomu budu říkat Mahmud a druhému třeba Abdul to samozřejmě nejsou jejich pravá jména, ale bude lepší, když je nebudeš znát.

Mahmudovi znásilnili dceru a navíc jí pořezali tvář.

Abdulovi podřízli syna, přímo pod okny jeho kanceláře na nábřeží. ‚Zločinci, hrdlořezové‘, tvrdí vláda. Ale my víme své. Abdul a Mahmud se snažili dát dohromady opozici. ‚Chceme zbraně‘, vykřikovali. ‚Sami vezmeme ambasádu útokem!‘ vyzývali. ‚Nedopustíme, aby se z Maskatu stal druhý Teherán!‘ Jim samotným se nic nestalo, ale ošklivě na to doplatili jejich nejbližší. Byla to odplata, Evane. Promiň, ale kdybys měl ženu a děti, vystavil bys je takovému riziku? Myslím, že ne. Ty nejvzácnější klenoty nejsou z kamene, ale z masa, kostí a krve. Jsou to naše rodiny. Opravdový hrdina překoná svůj strach a položí za své přesvědčení život, ale když má obětovat životy svých milovaných, zarazí se. Už mi rozumíš, starý příteli?“

„Panebože,“ zašeptal Evan. „Ty mi nepomůžeš, protože nemůžeš.“

„Ale je tady jeden člověk, který se s tebou sejde a poslechne si, co máš na srdci. Ale schůzka se musí uskutečnit ve vší opatrnosti daleko v poušti, pod horami Džabal Sám.“

„Kdo je to?“

„Sultán.“

Kendrick mlčel. Prohlížel si svou sklenku a až po dlouhé chvíli zvedl zrak k Mustafovi. „Nemám pověření navazovat jakékoli oficiální kontakty,“ řekl, „a sultán je velmi oficiální osoba. Aby bylo mezi námi jasno, já nereprezentuji americkou vládu.“

„Chceš říct, že se s ním nechceš setkat?“

„Naopak! Jen jsem chtěl, abys pochopil mé postavení. Nemám nic společného s tajnými službami, s ministerstvem zahraničí, ani chraň Bůh s Bílým domem.“

„To je patrné na první pohled. Potvrzuje to tvé oblečení i barva kůže. Sultán s tebou také nechce mít nic společného, stejně jako Washington.“

„Už nejsem v obraze,“ řekl Evan a napil se. „Starý sultán zemřel asi rok po mém odjezdu, je to tak? Od té doby jsem vývoj ve vaší zemi nesledoval. Měl jsem k tomu své důvody.“

„Rozumím. Náš současný sultán je jeho syn; je věkem bližší tobě než mně, možná je dokonce mladší než ty. Po střední škole v Anglii studoval v Americe. V

Dartmouthu a na Harvardu, abych byl úplně přesný.“

„Jmenuje se Ahmat,“ vzpomněl si náhle Kendrick.

„Párkrát jsem se s ním setkal.“ Evan se zamračil.

„Ekonomika a mezinárodní vztahy,“ dodal.

„Cože?“

„To byly obory, které studoval.“

„Je vzdělaný a chytrý, ale mladý. Příliš mladý na to, aby vyřešil problémy, které má před sebou.“

„Kdy bych se s ním mohl setkat?“

„Dnes v noci. Než se zpráva o tvém návratu rozkřikne.“ Mustafa se podíval na hodinky. „Za půl hodiny vyjdeš z hotelu a vydáš se čtyři bloky severním směrem. Na rohu tě bude čekat vojenské vozidlo. To tě zaveze na písky Džabal Sám.“

Hubený Arab ve špinavé abáje se skryl ve stínu vchodu do krámku naproti hotelu. Stál tiše vedle ženy jménem Kalejla, která teď měla na sobě na míru šitý černý kostým, typický pro ženy na vedoucích postech.

Právě se neúspěšně snažila nasadit objektiv do svého malinkého fotoaparátu. Náhle se před krámkem dvakrát ozvalo pípnutí.

„Pospěš si,“ řekl Arab. „Už jde. Sešel do haly.“

„Dělám, co můžu,“ odvětila žena, která s kletbami na rtech stále zápasila s objektivem. „Po svých šéfech toho nechci moc, ale pořádné a funkční vybavení by mi snad dát mohli. No konečně. Mám to.“

„Už jde!“

Kalejla zaměřila fotoaparát s infračerveným teleobjektivem pro fotografování v noci. Třikrát za sebou v rychlosti zmáčkla spoušť a zvěčnila Kendricka v arabských šatech.

„Jsem zvědavá, jak dlouho ho nechají naživu,“

řekla. „Musím si zatelefonovat.“

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Z Maskatu přicházejí velice znepokojivé zprávy.

Náš objekt se vydává za Ománce, oblékl se jako Arab a obarvil si kůži. Pohybuje se po městě jako domorodec, kontaktuje své staré přátele a známé. Zprávy jsou však jen útržkovité, protože stín naší osoby předává zprávy přes Langley a mně se dosud nepodařilo překonat přístupové kódy CIA k údajům z Perského zálivu.

Kdoví, co Langley tají? Nastavil jsem své přístroje na ještě intenzivnější provoz! Ministerstvo zahraničí pochopitelně hraje mrtvého brouka. Jak jinak.

4

Ohromná vyprahlá poušť vzbuzovala v noční tmě dojem nekonečna. Jen občas vykoukl z mraků měsíc a osvítil vzdálené obrysy štítů Džabal Sám, které působily zlověstně. Kam oko dohlédlo se rozprostírala planina pokrytá suchou směsí hlíny a písku, na níž nebylo ani památky po nekonečných větrem navátých dunách, známých z obrázků velké Sahary. Klikatá cesta plná výmolů byla téměř neprůjezdná. Hnědé vojenské auto na cestě k místu královských schůzek divoce nadskakovalo a v zatáčkách se smýkalo po písku.

Kendrick seděl podle pokynů vedle ozbrojeného řidiče v uniformě; vzadu seděl důstojník, taktéž ozbrojený.

Přísná ochrana začala už na začátku cesty stačilo, aby se Evan rychle pohnul, a dostal šťouchanec. Po zdvořilém přivítání už žádný z vojáků nepromluvil.

„Jsme na poušti,“ řekl Kendrick arabsky. „Proč je tady tolik serpentin?“

„Silnice má spoustu odboček, pane,“ odvětil důstojník ze zadního sedadla. „Kdyby vedla rovně, bylo by to příliš nápadné.“

Královská bezpečnost, pomyslel si Evan, ale nic neřekl.

Po pětadvaceti minutách jízdy západním směrem vjeli do jedné z „odboček“. Několik kilometrů napravo od nich zářil táborový oheň. Když přijeli blíž, Kendrick spatřil četu uniformovaných strážců, rozestavených v kruhu kolem ohně, zády k plamenům. Opodál se ve tmě nejasně rýsovala dvě vojenská nákladní auta. Řidič zastavil, důstojník vyskočil a otevřel Američanovi dveře.

„Jděte přede mnou, pane,“ řekl.

„Samozřejmě,“ odvětil Evan a snažil se ve světle ohně rozpoznat mladého sultána. Ale nebylo po něm ani památky, všude jen samé uniformy. Evan se snažil vybavit si tu chlapeckou tvář, kterou poznal před čtyřmi lety. Studenta, který se vracíval do rodného Ománu o Vánocích nebo o jarních prázdninách. Ale pamatoval si pouze to, že sultánův syn byl příjemný mladý muž, jemuž nechybělo vzdělání ani nadšení pro americké sporty. To však bylo vše: Na jeho tvář si nevzpomínal, jen na jméno Ahmat, což mu ostatně potvrdil Mustafa.

Tři vojáci se před ním rozestoupili a Kendrick prošel ochranným kordonem.

„Dovolíte, pane?“ řekl poddůstojník, který se náhle postavil před Kendricka.

„Co vám mám dovolit?“

„Za takových okolností bývá zvykem prohledat všechny hosty.“

„Poslužte si.“

Voják hbitě a důkladně prohmatal všechny záhyby róby a pak vyhrnul pravý rukáv nad místem, kde si předtím Evan rozetřel samoopalovací krém. Když spatřil bílou kůži, upřeně se na Kendricka zadíval.

„Máte u sebe doklady, ja šajch?“

„žádné průkazy totožnosti nemám.“

„Rozumím.“ Voják spustil Kendrickův rukáv. „A nemáte ani zbraň.“

„Ovšemže ne.“

„To můžete tvrdit, ale my si to musíme ověřit, pane.“ Důstojník odepnul z opasku útlý černý přístroj ne větší než krabička cigaret. Zmáčkl červený knoflík.

„Počkáte tady, pane.“

„Já nikam neuteču,“ řekl Evan a přelétl pohledem strážníky s nabitými puškami.

„Taky bych řekl, ja šajch,“ přitakal voják a zamířil k ohni.

Kendrick se podíval na důstojníka, který jej doprovázel na zadním sedadle na cestě z Maskatu. „Oni si dávají veliký pozor, že?“ řekl.

„Taková je vůle všemohoucího Alláha, pane,“

odpověděl mu důstojník. „Sultán je naše světlo, naše Slunce. Vy jste Aurobbi, bílý muž. Copak vy byste ohrozil své přijetí na nebesa?“

„Kdybych si myslel, že mé přijetí může zaručit sultán, tak určitě ne.“

„Je to dobrý muž, ja šajch. Možná mladý, ale velice moudrý. Brzy se o tom přesvědčíte.“

„Takže on teprve přijede?“

„Právě přijíždí, pane.“

Praskot ohně přehlušilo vrčení silného motoru limuzíny. Vůz s kouřovými skly dojel ke kruhu vojáků a prudce zabrzdil. Ještě než řidič stačil vystoupit, otevřely se zadní dveře a z nich vystoupil sultán. Měl na sobě královské šaty, které si však rychle svlékl a hodil zpět do auta. Hutni si ovšem ponechal na hlavě. Sultán, štíhlý svalnatý muž střední postavy, prošel kruhem své Královské stráže. S výjimkou hutry byl oblečen v západním stylu. Měl na sobě žlutohnědé volné kalhoty a tričko s krátkým rukávem a nakreslenou postavičkou fanouška amerického fotbalu. Pod ní byl nápis: New England Patriots.

„Už je to celá věčnost, Evane Kendricku, ja šajch,“

řekl mladík, usmál se a podal mu ruku. „Máte pěkné šaty, ale od bratří Brooksů asi nejsou, že?“

„Vaše taky ne, leda že by bratři Brooksové začali obchodovat s potištěnými tričky.“ Potřásli si rukama a Kendrick ucítil sultánovu sílu. „Díky, že jsi přišel, Ahmate. Odpusťte, měl bych vám asi říkat ‚Vaše královská jasnosti.‘ Omlouvám se.“

„Znáte mě jako Ahmata a já vás jako šajcha, pane.

Musím vám pořád říkat ‚pane?‘“

„To by asi nebylo právě vhodné.“

„Dobrá. Takže si rozumíme.“

„Vypadáš jinak, než si tě pamatuju,“ řekl Evan.

„Okolnosti mě donutily rychle dospět. Musel jsem se změnit ze studenta v učitele, bohužel bez potřebné kvalifikace.“

„Slyšel jsem, že tě lidé uznávají.“

„To díky úřadu, který zastávám. Vládnout se teprve musím naučit. Pojd, promluvíme si ale jinde.“

Sultán Ahmat vzal Kendricka za paži a zamířil ven z kruhu strážců. Důstojník, který předtím prohledával Evana, jej však zastavil.

„Vaše veličenstvo!“ zvolal voják. „Vaše bezpečnost je náš život! Zůstaňte, prosím, v kordonu.“

„Mám se snad ve světle ohně stát snadným terčem?“

„Obstoupíme vás, pane, a moji lidé budou neustále kroužit kolem Vaší jasnosti. Všude kolem je rovina.“

„Radši namiřte zbraně do temnoty za námi, já sahbi,“ řekl Ahmat, nazývaje vojáka svým přítelem.

„Budeme jen pár metrů od vás.“

„S bolestí v našich srdcích, Vaše veličenstvo.“

„Ta přejde.“ Ahmat provedl Kendricka kordonem.

„Mí krajané si libují v takových banálních melodramech.“

„Neřekl bych, že je to tak banální, když jsou ochotni vytvořit pohyblivý kruh a nastavit prsa kulce určené vám.“

„To není nic zvláštního, Evane, a upřímně, já všechny ty muže neznám. To, co si možná řekneme, bude jen pro naše uši.“

„Neuvědomil jsem si, že.“ Kendrick se podíval na mladého sultána Ománu. „Vaši vlastní strážci?“

„V tomhle šílenství je možné úplně všechno.

Můžeš se profesionálnímu vojákovi dívat pozorně do očí a nepoznáš, jestli se za nimi skrývá nenávist, nebo pokušení. Zůstaneme tady, už jsme dost daleko.“ Oba muži se zastavili v písku.

„Šílenství,“ řekl Evan v bledé záři ohně a probleskujícím světle měsíce. „Promluvme si o něm.“

„Proto jsi taky tady.“

„Proto jsem tady,“ opakoval Kendrick.

„Co mám podle tebe sakra dělat?“ vybuchl Ahmat, ale přitom šeptal. „Každý můj krok může znamenat smrt dalšího z rukojmích a z okna ambasády vyletí další prostřílené tělo!“ Mladý sultán zavrtěl hlavou. „Podívej se, já vím, že jste s mým otcem dobře spolupracovali a my dva jsme na večírcích probírali podrobnosti několika projektů, ale na to se už asi nepamatuješ.“

„Pamatuju,“ přerušil ho Kendrick. „Přijel si z Harvardu, byl jsi tuším ve druhém ročníku vysoké školy. Vždycky jsi seděl po levici svého otce, na místě vyhrazeném dědici.“

„Vřelé díky, Evane. Tenkrát jsem mohl dostat skvělou práci u E. F. Huttona.“

„Teď máš skvělou práci tady.“

„Já to vím,“ zašeptal Ahmat, opět zvýšeným hlasem. „A proto si musím být zatraceně jistý, že ji dělám dobře. Samozřejmě mohu odvolat armádu z hranice s Jemenem a vzít ambasádu útokem. Ale ručím ti za to, že by to dvě stě třicet šest Američanů nepřežilo.

Už vidím titulky ve vašich novinách: ‚Arabský sultán vrahem‘, a tak dále a tak dále. Arabský. Knéset v Jeruzalémě by to slavil jako svůj triumf. To ani náhodou, kamaráde. Nejsem žádný bláznivý kovboj, abych riskoval životy nevinných lidí a nechal se nakonec označit vaším tiskem za antisemitu.

Ježíšikriste! Washington i Izrael asi zapomněli, že Semité jsme všichni. A taky na to, že ne všichni Arabové jsou Palestinci a ne všichni Palestinci jsou zase teroristi! Nemám v úmyslu dát těm nafoukaným parchantům v Izraeli další záminku, aby poslali své americké ‚ef čtrnáctky‘ zabíjet další Araby, stejně nevinné jako vaši rukojmí! Rozumíš, Evane šajchu?“

„Rozumím,“ řekl Kendrick. „A můžeš teď chvíli poslouchat ty mě?“

Rozrušený mladý sultán nahlas vydechl a kývl.

„Jistě, vyslechnu si tě, ale to neznamená, že s tebou budu souhlasit.“

„Dobrá.“ Evan se odmlčel. Soustředil se na to, aby hovořil srozumitelně, i když informace, o něž se chtěl se sultánem podělit, byly podivné a nejasné. „Slyšel jsi už o Mahdim?“

„Chartúm, osmdesátá léta devatenáctého století.“

„Ne. Bahrajn, osmdesátá léta dvacátého století.“

„Cože?“

Kendrick zopakoval příběh, který už vyprávěl Franku Swannovi na ministerstvu zahraničí. Příběh neznámého posedlého finančníka, který si říkal Mahdí a jehož cílem bylo vyhnat bělochy ze Středního východu i Jihovýchodní Asie, aby nekonečný potenciál průmyslového rozvoje zůstal v arabských rukou nebo přesněji, v jeho rukou. Evan sultánovi vylíčil, jak ten muž, který hlásal čistotu islámu mezi fanatickými přívrženci, vytvořil síť desítek a možná stovek tajných společností a korporací zastřešených jeho vlastní podzemní organizací. Jak Kendrickův přítel, starý izraelský architekt Emmanuel Weingrass, postřehl obrysy tohoto neobyčejného hospodářského spiknutí, nejdřív prostřednictvím výhrůžek Kendrickově skupině výhrůžek, na něž odpovídal hrozbami nemilosrdné odplaty. Postupem doby se Manny utvrdil v tom, že jde skutečně o spiknutí, jehož síla stále roste, a proto musí být rychle odhaleno.

„Když se ohlídnu do minulosti, tak nejsem příliš hrdý na to, co jsem udělal,“ pokračoval Evan v bledém světle ohně a pouštního měsíce. „Ale ospravedlňoval jsem se tím, co se stalo. Musel jsem odsud prostě vypadnout, a tak jsem skončil s podnikáním a vzdal jsem boj, k němuž mě Manny vyzýval. Řekl jsem mu, že má moc bujnou fantazii a že nesmí věřit žvanění opilců. Naprosto přesně si pamaruju, co mi tenkrát řekl.

‚Copak jsem si Mahdiho vymyslel?‘ ptal se. ‚Výbuch měli na svědomí ti hrdlořezové a on je řídil.‘ Manny měl tehdy pravdu a má ji i teď. Velvyslanectví padlo, šílení zabijáci vraždí nevinné lidi a já kolem sebe slyším jen: ‚Nemáš tady co pohledávat, chlapče ze Západu. Dej si pozor, nebo vyletí z okna na dlažbu i tvoje mrtvola.‘

Copak to nechápeš, Ahmate? Mahdi existuje a s pomocí teroristů se systematicky zbavuje svých konkurentů.“

„Vidím, že jsi o své pravdě přesvědčený,“

odpověděl mladý sultán skepticky.

„A v Maskatu nejsem sám. Jenže lidi to vůbec nechápou. Nemohou najít žádné vysvětlení, ale jsou tak vystrašení, že se odmítají se mnou setkat. Se mnou, starým přítelem, s nímž pracovali a kterému taky důvěřovali.“

„Teror plodí všeobecnou úzkost. Čemu se divíš? A navíc je tady ještě jeden důležitý faktor. Jsi Američan, ale vydáváš se za Araba. To samo o sobě je musí děsit.“

„Nevěděli, co mám na sobě, ani jak vypadám. Byl jsem pro ně jen hlas v telefonu.“

„Hlas Američana. To je ještě děsivější.“

„Vadí jim, že jsem ‚chlapec ze Západu‘.“

„Tady žije spousta lidí ze Západu. Ale vláda Spojených států z pochopitelných důvodů vyzvala všechny Američany k opuštění Ománu a zastavila všechny civilní lety do země. Tvoji přátelé si kladou otázku, jak ses sem vůbec dostal. A proč. Možná, že ze stejně pochopitelných důvodů se nechtejí míchat do krize kolem velvyslanectví v situaci, kdy po ulicích pobíhají ozbrojení šílenci.“

„Ovšem. Protože už na to svým životem doplatily i děti. Děti lidí, kteří se do krize míchat chtěli.“

Ahmat se ani nepohnul. V jeho tmavých očích se znovu zračil zmatek a zlost. „Ano, stal se zločin a policie dělá, co může, ale o zabíjení dětí jsem nic neslyšel.“

„Je to pravda. Jednomu člověku znásilnili dceru a navíc jí zohavili tvář, druhému podřízli syna.“

„Ať shoříš v pekle, jestli mi lžeš! Do dění na ambasádě nemohu zasahovat, ale do toho, co se děje mimo ni, rozhodně ano! Komu se to stalo? Potřebuji znát jména!“

„žádná mi neřekli, aspoň ne ta pravá. Z

opatrnosti.“

„To Mustafa musel být tak opatrný. S nikým jiným ses tady nesetkal.“

„Ne.“

„Ale mně jména poví, na to vezmi jed!“

„Teď už tomu tedy rozumíš?“ zeptal se Kendrick prosebně. „Princip je zřejmý, Ahmate. Vytváří se tady podzemní síť. Mahdi a jeho lidé používají teroristy, aby vyhnali ze země všechnu skutečnou i potenciální konkurenci. Chtějí získat nadvládu nad celým hospodářstvím. Chtějí, aby všechny peníze proudily do jejich kapes.“

Mladý sultán si dal se svou odpovědí načas.

Nakonec zavrtěl hlavou. „Promiň Evane, tomu nemůžu uvěřit, protože něco takového by si nikdo nedovolil.“

„A proč ne?“

„Protože počítače by určitě odhalily podezřelé převody peněz do centrály sítě, i kdyby je někdo sebelíp zamaskoval.“

„Příliš ti nerozumím.“

„Protože jsi pozadu. Nerozumíš počítačové analýze,“ opáčil Ahmat. „Určitý balík peněz se klidně může rozdrobit na sto tisíc částek, určených třeba na dvacet tisíc odlišných projektů. Dřív by trvalo měsíce a možná roky najít skryté vazby mezi řekněme pěti stovkami firem, ať už skutečných nebo fingovaných.

Dnes to disky moderních počítačů zvládnou během pár hodin.“

„Velice poučné,“ ucedil Kendrick, „Ale na něco zapomínáš.“

„Na co?“

„Hledání podivných vazeb by přišlo na řadu až

poté, co by se uskutečnilo to ‚rozdrobení‘. Do té doby bude síť stále fungovat a liška si bude moci pochutnávat na pořádném hejnu kuřat. Jestli dovolíš pár metafor, za těchto okolností se najde jen málo lidí, kteří budou mít zájem na kladení pastí a vypouštění loveckých psů. Kdo by si tím přidělával problémy? Vlaky jezdí pořád včas a nikdo je nevyhazuje do povětří. Vzniká tady jakási nová vláda, která má svá vlastní pravidla. Pokud by se tobě a tvým ministrům náhodou nelíbila, na vaše místa budou dosazeni jiní. A koho to bude zajímat? Slunce nepřestane každé ráno vycházet a lidé budou dál spokojeně chodit do práce.“

„To zní skoro lákavě.“

„Ano, začátky vždycky vypadají lákavě. Mussolini docílil toho, že vlaky konečně jezdily podle jízdního řádu, a Třetí říše nepochybně oživila průmysl.“

„Chápu, o čem mluvíš. Ale nesouhlasím s tebou, když tvrdíš, že u nás jde o opačný proces. Ze by průmyslový monopol nakonec mohl převzít vládu v mojí zemi, protože právě on je vlastně zárukou stability a růstu.“

„Dva body pro sultána,“ souhlasil Evan. „Za odměnu dostane další klenot do svého harému.“

„Řekni to mé ženě. Je to presbyteriánka z New Bedfordu ve státě Massachusetts.“

„Jak ti to mohlo projít?“

„Můj otec zemřel a ona má obrovský smysl pro humor.“

„Zase ti nerozumím.“

„Snad jindy. Řekněme, že máš pravdu a tohle je od nich jen pokusný balónek, který má zjistit, jestli jejich taktika funguje.

Washington

chce,

abychom

pokračovali v konzultacích, ale vy přitom pracujete na plánu, který v sobě obsahuje jistý díl vměšování, navíc korunovaný útokem letectva. Ale podívejme se pravdě do očí. Amerika a její spojenci doufají v řešení diplomatickou cestou, protože strategie založená na síle může vést ke katastrofě. Američani už kontaktovali i ty nejhloupější vůdce na Blízkém východě, a když nebudou muset jmenovat Arafata starostou New Yorku,

budou jednat třeba s dáblem osobně. Co tedy navrhuješ ty?“

„Totéž, co by tvé počítače mohly udělat za dva roky, kdy už by bylo pozdě. Vypátrat zdroj, odkud teroristé zásobují ambasádu. Ne jídlem nebo léky, ale municí a zbraněmi. A taky instrukcemi, které někdo posílá spolu s materiálem. Jinými slovy, najít toho manipulátora, který si říká Mahdi, a strhnout mu masku z obličeje.“

Sultán v americkém tričku se v mihotavém světle podíval na Evana. „Sám víš, že většina západního tisku spekuluje, že za tím vším stojím já sám. že mi nejde pod nos západní vliv, který se šíří zemí. Jinak by už dávno proti násilí zakročil říkají.“

„Já to vím, ale stejně jako ministerstvo si myslím, že je to nesmysl. Nikdo, komu to aspoň trochu myslí, podobným spekulacím nepřikládá váhu.“

„Vaše ministerstvo,“ řekl Ahmat zamyšleně a přitom nespouštěl oči z Kendricka. „Přišli za mnou v roce 1979, když to bouchlo v Teheránu. Byl jsem tehdy student a nevím, koho ti dva chlápci vlastně čekali, ale někoho jako já určitě ne. Asi očekávali nějakého beduína v dlouhé róbě, pokuřujícího vodní dýmku.

Možná, že kdybych se tak opravdu oblékl, brali by mě vážně.“

„Zase odbíháš.“

„Promiň. Když si ti dva uvědomili, že můj otec ani rodina nemohou

nijak

zasáhnout

a

že

s

fundamentalistickým hnutím nemáme žádné styky, neskrývali své rozčarování. Jeden z nich mě skoro prosil a říkal, že vypadám jako rozumný Arab a co bych prý dělal, kdybych sám měl rozhodovat o politice Washingtonu. Chtěli vědět, co bych jim radil, kdyby mě někdo o moji radu požádal. Zatraceně, měl jsem tehdy pravdu!“

„Cos jim odpověděl?“

„To si parnatuju naprosto přesně. Řekl jsem: ‚Měli jste jednat už mnohem dřív. Teď už je asi pozdě, ale snad by se vám to ještě mohlo podařit.‘ Poradil jsem jim, aby dali dohromady co nejsilnější povstalecké síly a poslali je nikoli do Teheránu, ale do Qumu, což byla Chomejního tajná lesní základna na severu. Do první linie pošlete bývalé agenty organizace SAVAK. Ti už si budou vědět rady, když jim zaručíte dostatek zbraní a tučnou odměnu. ‚V Qumu zajměte Chomejního‘, řekl jsem jim. ‚Zajměte jeho negramotné přisluhovače, odvezte je odtud živé a ukažte je celému světu v televizi. Sám ajatolláh by byl naším hlavním rukojmím a vlasatí fanatici z jeho družiny by posloužili k zesměšnění celé té bandy. Mohli bychom udělat obchod.‘“

Evan pozoroval rozhněvaného mladého muže.

„Takový plán by možná vyšel,“ řekl tiše, „ale co kdyby Chomejní vyhlásil hladovku a udělal by ze sebe mučedníka?“

„To by neudělal, věř mi. Chtěl by se dohodnout a nakonec by se dospělo k nějakému kompromisu. On rozhodně nespěchá do nebe, které tak vychvaluje ostatním, ani se netěší na mučednickou smrt, jakou sám připravil spoustě dvanáctiletých dětí, když je posílal do minových polí.“

„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se pochybovačně Kendrick.

„Poznal jsem toho hlupáka osobně v Paříži. Ne, že bych chtěl ospravedlňovat šáha Páhlavího nebo jeho zlodějskou rodinku, chraň Bůh. Ale Chomejní je senilní fanatik, který chtěl uvěřit ve vlastní nesmrtelnost a udělal by všechno, aby v ni uvěřili i ostatní. Slyšel jsem, jak říká hrstce svých imbecilních přívrženců, že nemá dva ani tři, ale dvacet, třicet nebo možná čtyřicet synů.

‚Rozesel jsem své sémě široko daleko a budu v tom

pokračovat‘ vykřikoval. Je vůlí Alláhovou, abych tak činil. žvásty! Je to roztřesený špinavý stařík. Dovedeš si to představit? Zaplavit tenhle nemocný svět malými ajatolláhy? Řekl jsem vašim lidem, že až ho chytí, ať ho tajně natočí na video, jak káže svým fanatickým duchovním. Lidi by se při pohledu na jeho svatou osobu potrhali smíchy.“

„Chceš říct, že Chomejní a Mahdi mají vlastně hodně společného?“

„Nevím, snad ano, pokud tedy tvůj Mahdi existuje, o čemž pochybuju. Ale jestli máš pravdu a on je skutečný, tak přichází z opačného pólu ne z náboženského, ale ryze praktického. Ten, kdo by rád vzkřísil ducha Mahdiho, si však rozhodně zahrává s ohněm. Pořád si nejsem jistý, Evane, ale mluvíš velice přesvědčivě a já udělám všechno, abych ti pomohl.

Abych pomohl nám všem. Ale musím to dělat zpovzdálí a zachovat při tom absolutní diskrétnost.

Dám ti telefonní číslo, které ve skutečnosti neexistuje a mají ho jen další dva lidé. Budeš mně moct zavolat, ale jen mně. Nemůžu se k tobě veřejně znát.“

„Jsem velice oblíbený. Ani Washington se mnou nechce mít nic společného.“

„To je pochopitelné. Nikdo nechce, aby na jeho rukou ulpěla krev amerických rukojmích.“

„Potřebuju doklady a taky seznam leteckých i lodních dopravců z oblastí, které určím.“

„Všechno ústně, nic písemně kromě dokladů.

Doručíme ti jméno i adresu; od té osoby si vyzvedneš i papíry.“

„Děkuju. Ministerstvo mi shodou okolností řeklo totéž. žádnou informaci od nich si nesmím zapsat.“

„Ze stejných důvodů.“

„Bud1 klidný. Všechno to zapadá do mého plánu.

Víš, Ahmate, ani já tě nechci znát.“

„Opravdu?“

„Tak jsem se domluvil s ministerstvem. V jejich registru nefiguruju a nerad bych se objevil v tom tvém.“

Mladý sultán se zamyšleně zamračil a upřel na Evana pronikavý pohled. „Věřím ti, ale nebudu předstírat, že to všechno chápu. Riskuješ život a přitom není vůbec jisté, jestli něčeho dosáhneš. Proč to děláš?

Slyšel jsem, že ses stal politikem. Dokonce kongresmanem.“

„Protože odcházím z politiky a vracím se sem, Ahmate. Slepím rozbité střepy a vrátím se k práci, která mi šla nejlíp. Ale nechci s sebou tahat přebytečnou bagáž, která by ze mě udělala snadný cíl. A taky nechci ohrozit ostatní lidi.“

„Dobrá, to beru. Můj otec tvrdil, že tvoje firma byla nejlepší. Pamatuji si, jak mi jednou řekl: ‚Ti natvrdlí velbloudi nikdy nepřekročí rozpočet.‘

Pochopitelně to myslel v dobrém.“

„A pochopitelně jsme obvykle dostali i další projekt, takže jsme asi nebyli zase tak natvrdlí. Naše taktika byla jednoduchá, nepracovali jsme s přehnaným ziskem a uměli jsme si pohlídat výdaje. Ahmate, máme jen čtyři dny, pak začnou další popravy. Potřeboval jsem vědět, jestli tě v případě potřeby můžu požádat o pomoc. Teď to vím. Přijímám tvé podmínky a ty zase přijímáš moje. Musím se hned pustit do práce, nemůžu už ztratit ani hodinu. Na jaké číslo ti můžu volat?“

„Nesmíš si ho napsat.“

„Rozumím.“

Sultán dal Kendrickovi číslo. Místo obvyklého maskatského předčíslí 745 se muselo napřed vytočit 555, pak tři nuly a čtyři pětky. „Zapamatuješ si ho?“

„Není to těžké,“ odvětil Kendrick. „Jde to číslo přes palácovou ústřednu?“

„Ne. Je to přímá linka ke dvěma telefonům, zamčeným v ocelových zásuvkách; jedna je v mé kanceláři a druhá v ložnici. Telefony nezvoní, jen se na nich rozsvítí červená kontrolka. V kanceláři je žárovička zabudovaná do pravé zadní nohy psacího stolu, v ložnici do nočního stolku. Po desátém zazvonění se oba telefony přepnou na záznamník.“

„Až po desátém?“

„To abych měl dost času zbavit se lidí a mohl mluvit beze svědků. Když jdu mimo palác, beru s sebou ‚pípátko‘, které mě upozorní na případný telefonát. Ve vhodný okamžik pak použiji dálkové ovládání a poslechnu si zprávu samozřejmě přes zařízení na zkreslení hlasu.“

„Říkal jsi, že to číslo znají kromě mě jen dva lidé.

Dozvím se jejich totožnost, nebo mi do toho nic není?“

„Není to žádné tajemství,“ odpověděl Ahmat, aniž

spustil zrak z Američana. „Jeden je můj ministr bezpečnosti a druhý moje žena.“

„Díky za důvěru.“

„Evane, v našich končinách tě potkalo strašné neštěstí. Zemřelo hodně lidí, tvých blízkých přátel. Byla to strašná a nesmyslná tragédie, tím horší, že za ní stála lidská chamtivost. Musím se tě na něco zeptat.

Nevyvolalo v tobě současné šílenství v Maskaru bolestné vzpomínky, kvůli kterým teď klameš sám sebe a chytáš se nevěrohodných teorií? Nechceš bojovat s přeludy?“

„To nejsou přeludy, Ahmate. Doufám, že ti to dokážu.“

„Snad ano pokud přežiješ.“

„Zopakuju ti, co už jsem řekl na našem ministerstvu zahraničí. V žádném případě nemám v úmyslu vydat se sám na zteč velvyslanectví.“

„Kdybys to udělal, možná by tě považovali za takového šílence, že by tě ušetřili. Vrána k vráně sedá.“

„Teď zase fantazíruješ ty.“

„Nepochybně,“ souhlasil ománský sultán a pořád se upřeně díval na kongresmana z Colorada. „Pomyslel jsi vůbec, co by se stalo? Ne kdyby tě chytili teroristi, to bys stejně nepřežil, ale kdyby za tebou přišli lidé, které jsi chtěl kontaktovat, a žádali vysvětlení, co vlastně chystáš? Co bys jim řekl?“

„V zásadě pravdu. Jednám na vlastní pěst jako soukromá osoba, nemám žádné vazby na americkou vládu, což mohu dokázat. Vydělal jsem tady spoustu peněz a teď se vracím. Pomoct vaší zemi je v mém vlastním zájmu.“

„Takže v zásadě sleduješ vlastní prospěch. Chceš se sem vrátit, a jestli se podaří zastavit to nesmyslné vraždění, vyděláš na tom balík peněz. Když naopak vraždění neskončí, nemáš proč by ses do Ománu vracel.“

„Přesně tak.“

„Dávej si pozor, Evane. Málokdo ti uvěří, a jestli mezi tvými známými panuje strach, jak jsi říkal, není jisté, jestli to bude právě nepřítel, kdo se tě pokusí zabít“.

„Už jsem dostal varování,“ řekl Kendrick.

„Jak to?“

„Od chlapíka v nákladáku, sahbiho, který mi pomohl.“

Kendrick ležel s otevřenýma očima na posteli a hlavou se mu valila nekonečná řeka myšlenek. V duchu přeskakoval od jedné možnosti ke druhé, od jednoho jména, které si mlhavě vybavoval, k dalšímu. Tvář, další tváře, kancelář, ulice, přístav, nábřeží. V duchu se neustále vracel na nábřeží, do doků od Maskatu na jih k AlQurajatu a mysu Hadd. Ale proč?

Nakonec

mu svitlo. Kolikrát s Manny Weingrassem zajišťovali dopravu zařízení na nákladních lodích, které mířily z Bahrajnu a Emirátů na sever? Tolikrát, že se to ani nedalo spočítat. Ten sto padesát kilometrů dlouhý pás pobřeží jižně od Maskatu a jeho sesterského přístavu Matry byl otevřeným územím. Ale do úžiny Masira odsud vedly mizerné silnice a cestující směřující do vnitrozemí riskovali útok haramejů lupičů na koních číhajících na kořist, jíž se obvykle stávali jiní lupiči pašeráci. Když člověk uvážil počet a hloubku kontaktů, které měly k dispozici výzvědné služby nejméně šesti západních států operující v Maskatu, zdálo se logické důkladně prozkoumat také jižní pobřeží Ománu. Ne snad, že by Američané, Britové, Francouzi, Italové, Němci a další na tuto oblast ománského pobřeží úplně zapomněli, ale skutečností bylo, že zálivem brázdilo jen pár amerických hlídkových lodí
. Ostatní lodě umístěné v oblasti své povinnosti sice nezanedbávaly, ale jejich posádkám chyběl vztek lidí, jimž zabíjejí krajany.

Možná také nechtely příliš dráždit teroristy ze strachu, aby je pak někdo neučinil zodpovědnými za další popravy nevinných obětí. Jižní pobřeží Ománu přitom za pečlivou prohlídku určitě stálo.

Z přemýšlení jej náhle vytrhl ostrý zvuk. Zvonil telefon. Evan zvedl sluchátko. „Prosím!“

„Musíš okamžitě opustit hotel,“ řekl tichý přiškrcený hlas na druhém konci.

„Ahmat?“ Evan spustil nohy na podlahu.

„Ano! Jsme na odrušené lince. Jestli se na tebe napíchli, uslyší můj hlas úplně zkresleně.“

„Řekl jsem tvé jméno.“

„Ahmatů jsou tady tisíce.“

„Co se stalo?“

„Mustafa. Volal jsem mu kvůli dětem, o kterých jsi mluvil. Nařídil jsem mu, aby okamžitě přijel do paláce.

Bohužel, ve zlosti jsem mu prozradil, čeho se obávám.

Musel někomu telefonovat, říct něco někomu dalšímu.“

„Proč mi to říkáš?“

„Nedojel ke mně. Našli ho zastřeleného v autě.“

„Ach, Bože!“

„Jestli se nemýlím, tak jediným dalším možným důvodem jeho smrti bylo setkání s tebou.“

„Ježíšikriste.“

„Okamžitě odejdi z hotelu, ale nesmíš za sebou nechat žádné stepy. Hrozí ti smrtelné nebezpečí. Uvidíš dva policisty. Půjdou za tebou, budou tě chránit a někde na ulici ti jeden z nich řekne jméno člověka, který ti dá doklady.“

„Už běžím,“ řekl Kendrick. Postavil se a rychle soustředil svou mysl na odstranění věcí jako pas, peněženky, letenky a oblečení, podle nichž by se dalo poznat, že je Američanem, jenž přicestoval v letadle z Rijádu.

„Evane.“ Ahmatův hlas v telefonu byl hluboký a pevný. „Já už jsem o tom také přesvědčený. Tvůj Mahdi existuje. A jeho lidé taky. Jdi po nich. Jdi po něm.“

5

„Hasib!“ uslyšel za sebou. Znamenalo to, že si má dávat dobrý pozor. Chtěl se otočit, ale jeden z policistů, kteří ho doprovázeli, jej ihned přimáčkl ke kamenné zdi jednoho z domů v přelidněné uličce. Otočil hlavu a spatřil dva vousaté rozčepýřené výrostky ve výsadkářských mundůrech, kteří procházeli přes hlavní třídu připomínající tržiště a mávali těžkými černými pistolemi. Rozkopávali přitom stánky obchodníků a čistili si své vojenské boty o tkané koberečky, na nichž

seděli přikrčení pouliční prodavači.

„Podívejte, pane!“ zašeptal policista hrubým a zlostným, ale přitom jakoby hrdým hlasem. „Oni nás nevidí!“

„Nerozumím vám.“ Mladí teroristé se blížili.

„Zůstaňte stát u zdi!“ přikázal Arab a znovu ho přitiskl ke zdi. Přitom chránil Američana vlastním tělem.

„Proč.“ Ozbrojení bandité přešli a bezostyšně si razili cestu davem hlavněmi svých zbraní.

„Zůstaňte klidně stát, pane! Jsou opilí zakázaným alkoholem, nebo krví svých obětí. Ale díky Alláhovi jsou mimo ambasádu.“

„Jak to myslíte?“

„My v uniformě se nesmíme přiblížit k velvyslanectví, ale když oni vyjdou ven, tak je to něco jiného. Pak máme volné ruce.“

„A co to znamená?“ Pár metrů před nimi udeřil jeden z teroristů pažbou zbraně do hlavy vzpouzejícího se Ománce a jeho kumpán namířil pušku varovně do davu.

„Buď je stihne hněv Alláha, na kterého plivou,“

odpověděl mu šeptem policista, „nebo narazí na jiné zdivočelé svině! Zůstaňte tady, ja šajch, pane! Zůstaňte na tomhle malém tržišti. Za chvíli se vrátím musím vám říct jedno jméno.“

„Jiné zdivočelé svině? Jaké?“ Evanova slova zanikla v chaosu; sultánův policejní důstojník odskočil od zdi a vydal se za svým kolegou, jenž proplouval šedivým rozbouřeným mořem arabských rób. Kendrick si ovinul hutru kolem tváře a rozběhl se za nimi.

To, co následovalo, bylo pro netrénované oko tak rychlé a nenápadné, jako když chirurgův skalpel tne do nemocného orgánu. Druhý policista se ohlédl na svého

kolegu. Kývli na sebe, vyrazili vpřed a v mžiku dopadli oba teroristy. Napravo před nimi uhýbala příčná postranní ulička, a jako by tržištěm zazněl neslyšný signál, davy prodejců a jejich zákazníků se rázem rozprchly do všech stran. Ulička se během chvilky vyprázdnila a změnila se v pustý tmavý tunel.

Nože policistů ze rázem zaťaly do pravých ramen dvou namyšlených zabijáků. Hlasitý ruch hemžícího se davu přehlušil výkřiky banditů, jimž vypadly zbraně z rukou. Nevěřícně zírali a z ran jim prýštila krev. Radši by zemřeli, než aby je někdo takhle potupil.

Ahmatovi věrní policisté zahnali teroristy do potemnělé uličky a neviditelné ruce za nimi hodily jejich těžké smrtonosné zbraně. Kendrick se prodral klubkem těl a vběhl do opuštěného tunelu. Pět metrů před sebou uviděl ležet oba zabijáky s divokým výrazem v očích na kamenném chodníku, nad jejichž

hrdly se s noži v rukou skláněli oba policisté.

„Lál“ křikl Evanův ochránce. „Ne! Běžte odsud!

Zakryjte si tvář a nic neříkejte!“

„Musím se vás na něco zeptat!“ řekl Kendrick a otočil se, druhý příkaz však neuposlechl. „Ti dva stejně nerozumějí anglicky.“

„To se možná mýlíte, ja šajch, pane,“ přerušil ho druhý policista. „Jestli máte něco na srdci, tak s tím počkejte! Já jsem mluvčí a mé příkazy musíte poslouchat bez otázek. Je vám to jasné, pane?“

„Absolutně.“ Evan spěšně přikývl a zamířil zpět směrem ke klenutému vchodu do tržiště.

„Já hned přijdu, ja šajch,“ řekl Kendrickův ochránce a nakláněl se nad svým vězněm.

„Vyprovodíme ty svině druhou stranou a pak se pro vás vrátím.“

Slova policisty náhle přerušil strašlivý výkřik.

Evan automaticky otočil hlavu, ale hned toho zalitoval.

Bál se, že ten obraz nevymaže z mysli do konce života.

Terorista ležící nalevo náhle uchopil policistův nůž, škubl s ním dolů a podřízl si vlastní krk. Při pohledu na ten výjev se Kendrickovi zvedl žaludek. Chtělo se mu zvracet.

„Ty idiote!“ zařval druhý policista, ani ne vztekle, spíš bolestně. „Hajzle! Svině! Proč sis to udělal? Proč jsi mi to udělal?“ Ale nadávky už nebyly nic platné; terorista byl po smrti a jeho mladá vousatá tvář se zalila krví. Evana napadlo, že vlastně viděl jakýsi mikrokosmos násilí, bolesti a marnosti, které neodmyslitelně patřily k Blízkému východu.

„Všechno je jinak,“ řekl první strážník. S nožem v ruce se vztyčil nad mrtvým vězněm a dotkl se ramena svého kolegy. Ten zatřásl hlavou, jako by chtěl z očí i paměti vymazat pohled na zkrvavenou mrtvolu pod ním, pak rychle kývl na znamení souhlasu. První strážník přistoupil ke Kendrickovi. „Musíme to odložit.

Zpráva o incidentu se nesmí rozšířit, takže musíme jednat rychle. Muži, kterého hledáte a který na vás čeká, říkají El-Baz. Najdete ho na trhu pod jižní pevností v přístavu. Zeptejte se v pekařství, kde se prodává pomerančová baklava.“

„Jižní pevnost v přístavu?“

„Stojí tam dvě kamenné pevnosti, které postavili Portugalci před mnoha stoletími. Mirani a Džalili.“

„To si samozřejmě pamatuju,“ přerušil ho Evan, jenž se snažil vzpamatovat z prožitého šoku. „Dvě pevnosti, které chránily přístav před nájezdy pirátů.

Zbyly z nich jen trosky. Pekařství s pomerančovou batíavou.“

„Nemáme čas, pane! Jděte! Utečte druhou stranou.

Nikdo vás tady nesmí vidět! Rychle!“

„Nejdřív mi odpovězte na otázku,“ odpálil Kendrick policistovi, nervóznímu, že se Američan

nechce pohnout. „Nebo tady zůstanu a vy si to zodpovíte před sultánem!“

„Proč bych vám odpovídal? Běžte!“

„Řekl jste, že tihle dva by mohli narazit na ‚jiné zdivočelé svině‘ to byla vaše slova. Jaké svině? Kde?“

„Nemáme čas!“

„Odpovězte mi!“

Policista se zhluboka nadechl. Třásl se nervozitou.

„No dobrá. Incidenty podobné tomu dnešnímu tady nejsou žádnou vzácností. Zajistili jsme už spoustu lidí, které vyslýchá další spousta lidí. O tom se ale nesmí mluvit.“

„Kolik?“

„Třicet, čtyřicet, teď už možná padesát. Opouštějí ambasádu a jejich místa vždycky zaujmou jiní!“

„Kde?“

Strážník se podíval Evanovi do očí a zavrtěl hlavou. „Ne, ja šajch, pane, to vám neřeknu. Jděte!“

„Rozumím. Díky.“ Kongresman z Colorada se rozběhl směrem k východu, a když míjel mrtvého teroristu, odvrátil hlavu. Krev prýštící z proříznutého hrdla už plnila štěrbiny mezi kameny chodníku.

Vyběhl na ulici, zvedl hlavu k nebi a určil směr, kterým se musí vydat. K moři, k troskám stařičké pevnosti na jižním břehu přístavu.

Měl najít muže jménem El-Baz a zařídit si doklady, ale duchem byl někde úplně jinde. Neustále si opakoval informaci, kterou se před chvílí dověděl: třicet, čtyřicet, teď už možná padesát. Takový počet teroristů byl vězněn na neznámém místě ve městě nebo mimo ně a vyslýchán s použitím násilí sdruženými výzvědnými jednotkami. Ale jestli platila jeho teorie, že tihle mladí zabijáci jsou fanatičtí vyznavači islámu, manipulovaní kmotrem finanční mafie v Bahrajnu, žádné techniky výslechů od faraónů přes inkvizici až po koncentrační tábory nebyly k ničemu. S jedinou výjimkou jednomu z vězňů se ukáže jméno, které v něm vyvolá ty nejfanatičtější vášně a přiměje ho, aby vyzradil i to, zač by za běžných okolností raději zemřel.

To by samozřejmě znamenalo najít ne jen tak ledajakého fanatika, ale mohlo by se to podařit. Evan řekl Franku Swannovi, že snad jeden z dvaceti teroristů je aspoň trochu inteligentní, aby se pro takové účely hodil. Jeden z dvaceti znamená odhadem deset až

dvanáct v celé bandě zabijáků okupujících velvyslanectví pokud byl jeho předpoklad správný.

Najde se aspoň jeden podobný mezi třiceti až padesáti, kteří jsou drženi na neznámém místě? Šance byla malá, ale za pár hodin, nejpozději ráno, bude chytřejší. Aby mohl začít svůj lov, potřeboval pár slov nějaké jméno, místo, heslo, které by ho navedlo do Bahrajnu. Něco!

Ještě dnes v noci se musí dostat do tajného vězení.

Popravy mají být provedeny od zítřka za tři dny v deset hodin dopoledne.

Nejdřív papíry od El-Baze.

Zřícenina staré portugalské pevnosti se zlověstně tyčila k temnému nebi, její rozeklané obrysy vypovídaly o síle a odhodlání mořských dobyvatelů z dávných věků. Evan prošel rychlým krokem čtvrtí nazývanou Hárat Waldžat k trhu Sabat Ajnub, což by se dalo volně přeložit jako ‚košík hroznů‘. Trh měl daleko složitější strukturu než klasický bazar. Lemovaly jej pěkně upravené obchůdky, v jeho architektuře se mísily arabské, perské, indické i nejnovější západní vlivy. Ta různorodost jednou skončí, pomyslel si Kendrick.

Převládne ománský vliv a znovu se potvrdí pomíjivost všech usurpátorů ať už vojenských, politických či teroristických. Ale to ho teď nevzrušovalo. Myslel na Mahdiho.

Došel na velké náměstí. Spatřil římskou fontánu tryskající nad temnou okrouhlou kašnou, v jejímž

středu stála socha pouštního šejka kráčejícího v rozevlátých šatech do neznáma, tak jak si ho představoval jakýsi italský sochař. Ale Evana zajímali především živí lidé. Většinu z nich tvořili muži arabští kupci, vychvalující zboží bohatým přitroublým Evropanům, turistům, kteří se nezajímali o chaos na ambasádě. Poznali se podle západního oblečení a množství zlatých náhrdelníků a řetízků blyštivých symbolů západu, které v městě plném šílenství působily jako provokace. Ale Ománci se chovali jako živí roboti.

Tvářili se přívětivě a snažili se neposlouchat neustálou palbu z amerického velvyslanectví, které leželo necelý kilometr odsud. Nechápali, co se to v jejich klidném Maskatu děje. Neměli s tím šílenstvím vůbec nic společného, a tak se ze všech sil snažili nemyslet na ně.

Vtom uviděl nápis, který hledal. Baklawa bortuan.

„Pomerančová baklava“ specialita pekárny. Malý krámek v tureckém stylu s řadou minaretů vymalovaných nad skleněnou výlohou se tísnil mezi velkým bohatě osvětleným klenotnictvím a stejně moderně vyhlížejícím butikem s koženou galanterií, na jehož výloze se skvěl černozlatý nápis ‚Paris‘. Kendrick

přešel náměstím, minul fontánu a zamířil ke dveřím pekařství.

„Tvoji lidé měli pravdu,“ řekla tmavovlasá žena v elegantním černém kostýmu, která vystoupila ze stínů Hárat Waldžat s miniaturním fotoaparátem v ruce.

Zvedla jej k oku a zmáčkla spoušť; automatický aparát pořídil v rychlém sledu několik snímků Evana Kendricka, vcházejícího do pekařství na tržišti Sabat Ajnub. žena schovala fotoaparát do kabelky a zeptala se malého Araba středního věku, který stál za ní: „Všiml si ho někdo v bazaru?“

„Slyšel jsem o muži, který vběhl do pasáže za policisty,“ řekl informátor, který nespouštěl pohled z pekařství. „Ale jiné zprávy to zase popírají.“

„Jak je to možné? Přece ho viděli!“

„Ano, ale v tom zmatku ho neviděli vyběhnout ven s peněženkou, kterou mu pravděpodobně ukradly ty svině. Tuhle informaci křikl náš člověk v davu čumilů.

Ostatní s ním přirozeně horlivě souhlasili. Zafungovala davová psychóza rozvášnění lidé se vždycky chytí každé nové informace, kterou ostatní neznají. Pak se cítí jaksi důležitější.“

„Vedeš si velice dobře,“ řekl žena a tiše se zasmála. „A tvoji lidé také.“

„Musíme, já anisa, paní Kalejlo,“ odvětil Arab, který použil ománského oslovení, vyjadřující nejvyšší úctu. „Kdybychom tu nebyli, čekaly by nás věci, na které je lépe nemyslet.“

„A proč vlastně to pekařství?“ zeptala s Kalejla.

„Napadá tě něco?“

„Nemám ponětí. Baklavu nesnáším. Med z ní nekape, ale přímo teče. Je to oblíbená pochoutka židů.“

„Moje taky.“

„V tom případě všichni zapomínáte, co vám provedli Turci.“

„Nemyslím, že by nás do toho pekařství zavedla baklava anebo dokonce historický traktát na téma Turci versus kmeny Egypta a Izraele.“

„Promluvila dcera Kleopatry?“ Informátor se usmál.

„Tahle Kleopatřina dcera nemá páru, o čem to vlastně mluvíš. Chci se jen něco dozvědět.“

„Tak začněte s vojenským autem, které naložilo objekt vašeho zájmu několik ulic severně od jeho hotelu. To má velký význam.“

„Musí mít přátele v armádě.“

„V Maskatu je jen sultánova posádka.“

„Takže?“

„Důstojníci dvakrát do měsíce rotují mezi městem a posty v Džiddě, Marmulu a zhruba deseti posádkami podél hranice s Jižním Jemenem.“

„Kam tím míříš?“

„Ke dvěma věcem. Za prvé, zdá se mi neuvěřitelné, že by naše osoba po čtyřech letech, co tady nebyla, náhodně natrefila na přítele v relativně malém a navíc rotujícím důstojnickém sboru, který si zrovna kroutí své dva týdny v Maskatu. Složení sboru se za ta léta navíc hodně změnilo.“

„To by skutečně byla neuvěřitelná náhoda, ale úplně vyloučené to není. A za druhé?“

„Druhý bod vlastně vyvrací ten první. V těchto dnech by žádný automobil maskatské posádky nenaložil cizince v přestrojení, kdyby k tomu nedostal příkaz z nejvyšších míst.“

„Od sultána?“

„A od koho jiného?“

„Toho by se neodvážil! Je mezi mlýnskými kameny. Jediný chybný pohyb a bude se zodpovídat za každou uskutečněnou popravu. A pokud by k tomu došlo, Američani by srovnali Maskat se zemí. Sultán o tom dobře ví!“

„Možná ví i to, že se bude zodpovídat nejen z toho, co udělá, ale také z toho, co neudělá. V takové situaci je lepší vědět, co dělají ti ostatní. Může jim třeba jen přispět radou. Nebo také ukončit bezvýslednou akci další popravou.“

Kalejla probodla informátora pohledem. „Jestli vojenské auto zavezlo toho člověka na schůzku se sultánem, tak ho muselo také přivézt zpátky.“

„To jistě,“ uznal mužík. Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že si dobře uvědomuje důsledky té skutečnosti.

„Což znamená, že ta osoba u sultána asi uspěla.“

„Vypadá to tak, ja anisa.“

„A my teď musíme zjistit, na čem se ti dva vlastně dohodli.“

„Bylo by mimořádně nebezpečné pro nás všechny, kdyby se nám to nepodařilo,“ řekl Arab a souhlasně přikyvoval. „Tady jde o víc než o smrt dvou set třiceti šesti Američanů. Hraje se o budoucnost celého národa.

Měl bych dodat: mého národa. A já udělám všechno proto, aby opravdu zůstal náš. Rozumíte mi, drahá Kalejlo?“

„Ano, ja sahib el-Aumer.“

„Lepší jedna mrtvá nula než katastrofální zvrat.“

„Dokonale vám rozumím.“

„Skutečně? V oblasti Středozemního moře jste měli mnohem víc zisků, než my v našem zapomenutém Zálivu. Teď přišel náš čas. Nikdo už nás nezastaví.“

„Já vám to ze srdce přeji, drahý příteli. My vám to přejeme.“

„Tak udělejte, co musíte, Kalejlo.“

„Udělám.“ Elegantně oblečená žena sáhla do kabelky a vytáhla z ní krátkou automatickou pistoli.

Držela ji v levé ruce a znova šátrala v kabelce, až našla zásobník s náboji. S hlasitým cvaknutím jej zatlačila do rukojeti pistole a zasekla náboj do nábojové komory.

Zbraň byla připravena ke střelbě. „Už jdi, adim sahbi,“

řekla a upravila si na rameni pásek kabelky, v níž ukryla ruku s pistolí. „Rozumíme si a ty teď musíš být na jiném místě, kde tě uvidí jiní, ne tady.“

„Salám alejkum, Kalejlo. Nechť vás provází Alláh.“

„To jeho pošlu za Alláhem, možná ho vyslechne.

Rychle. Vychází z pekařství! Půjdu za ním a udělám, co je třeba. Máš tak deset minut na to, aby ses ztratil mezi lidmi a vzdálil se odsud.“

„Dejte na sebe pozor, drahá Kalejlo. Vy nás chráníte, jste náš poklad.“

„Jemu pověz, aby si dal pozor. Překáží nám.“

„Půjdu do mešity Zawadi a dám se do hovoru s nejstaršími mulláhy a muezziny. Svatým očím každý uvěří. Je to sotva pět minut odsud.“

„Alejkum essalam,“ rozloučila se žena a vydala se doleva přes náměstí. Nespouštěla z očí Američana v arabských šatech, který právě míjel fontánu a rychle odcházel směrem na východ k temným úzkým uličkám.

Co to ten zatracený blázen provádí? pomyslela si.

Sejmula z hlavy klobouk, levou rukou jej zmačkala a strčila do kabelky hned vedle zbraně, kterou horečně svírala v pravici. Míří do el-Šari el-Miškvajis, usoudila.

Do nejhorší čtvrti města, které se lidé obloukem vyhýbají. Měli pravdu. Je to amatér a já tam nemůžu jít v tomhle oblečení! Ale budu muset. Můj Bože, vždyt on nás oba přivede do záhuby!

Evan Kendrick spěchal po nerovné dlažbě úzké uličky, lemované nízkými oprýskanými domy nalepenými na sebe. Byly to polorozpadlé barabizny s vymlácenými okny, potaženými plátnem nebo zvířecí kůží; okna, v nichž skla ještě nechyběla, byla opatřena omlácenými dřevěnými okenicemi. Všude trčely obnažené dráty elektrického vedení, připojené amatérsky

do

otevřených

skříněk

městských

transformátorů. Ostré vůně arabské kuchyně se tady

mísily s ještě silnějšími charakteristickými pachy hašiše a pálících se listů koky, propašovaných do nehlfdaných zátok Perského zálivu a odsud pak dál. Do míst, kde bydlela lidská spodina. Obyvatelé této části ghetta se v temných jeskyních svého světa pohybovali pomalu, opatrně a podezřívavě. Na omšelý vzhled čtvrti si dávno zvykli a s jejími nebezpečími se smířili. Nevadil jim ani kolektivní cejch vyděděnců, což potvrzovaly náhlé výbuchy smíchu za rozbitými okny. Obyvatelé el-Šari el-Miš byli oblečeni různorodě. Abáje a hutry tady žily vedle potrhaných džín, zakázaných minisukní a uniforem námořníků a vojáků deseti různých zemí.

Byly to výlučně špinavé uniformy nižších šarží, i když

se říkalo, že mnohý důstojník si už půjčil uniformu od svého podřízeného, aby se dostal dovnitř a ochutnal zakázané ovoce této čtvrti.

K Evanově nelibosti se u dveří shromaždovali obyvatelé domů a bránili mu tak ve výhledu na téměř nečitelná čísla na zdech. Hledání mu ztěžovalo také množství

zaplivaných

příčných

uliček,

které

způsobovaly nenadálé změny v číslování různých částí ulice. El-Baz, Šari el-Bala 77, Datlová ulice 77. Kde to jen může být?

Nakonec našel správný dům. Zastavil se ve výklenku před těžkými dveřmi se silnými železnými mřížemi přes zavřené okénko, umístěné v úrovni očí.

Vchod do domu však blokoval otrhaný muž, jenž dřepěl na pravé straně podloubí před dveřmi.

„Esmahli?“ požádal Kendrick Araba a zamířil ke dveřím.

„Lej?“ Shrbená postava se zeptala ‚Proč?‘

„Jdu na schůzku,“ pokračoval Evan v arabštině.

„Jsem ohlášený.“

„Kdo vás posílá?“ zeptal se muž a dál dřepěl bez hnutí.

„To vás nemusí zajímat.“

„Takovou odpověď nepřijímám.“ Arab se nadzvedl a opřel se zády o dveře; hábit se mu při tom lehce rozevřel a Kendrick uviděl, že Arab má za pasem zastrčenou pistoli. „Tak znova. Kdo vás posílá?“

Evan znejistěl, jestli mu sultánův policejní důstojník nezapomněl dát jméno nebo heslo, které by mu umožnilo vstup do domu. Měl tak málo času a teď ještě tohle zdržení! Rozhodl se tedy, že odpoví. „Byl jsem v pekařství na Sabat Ajnub,“ vysypal ze sebe.

„Mluvil jsem.“

„Pekařství?“ přerušil ho dřepící muž. „Na Sabat Ajnub jsou nejméně tři.“

„Baklava, do prdele!“ vybuchl vynervovaný Kendrick a nespouštěl oči z Arabovy pistole. „S

pomerančem.“

„To stačí,“ řekl hlídač, svižně vyskočil a upravil si šaty. „Položil jsem vám jednoduchou otázku a čekal jsem jednoduchou odpověď. Stačilo říct, že vás posílá pekař.“

„Dobrá. Mohu tedy jít dál?“

„Nejdřív musíme zjistit, ke komu vlastně jdete. Ke komu jdete, pane?“

„Proboha, přece k člověku, který tady bydlí. A pracuje.“

„Nemá snad jméno?“

„A máte vůbec právo se mě na to ptát?“ Evanův hlasitý šepot přehlušil šum z ulice.

„To je dobrá otázka, pane,“ řekl Arab a zadumaně pokyvoval hlavou. „Ale když už jste mi řekl o pekaři ze Sabat Ajnub.“

„Kriste Ježíši!“ nevydržel Kendrick. „Tak fajn, jmenuje se El-Baz! Tak pustíte mě dovnitř? Strašně spěchám!“

„Bude mi velkou ctí ohlásit vás u pána domu. On vás pustí sám, jestli bude chtít. Musíte pochopit, že je třeba.“

Víc toho upovídaný hlídač říct nestačil. V temné ulici náhle vypukla hlasitá vřava. Nějaký muž zakřičel, pak se k němu přidali ostatní a jejich vřískot se odrážel od kamenných zdí.

„Elhahunai!“

„Udám!“

V rozvášněném chóru zněl nejsilněji ženský hlas.

„Siboni fihali!“ křičela dívka hystericky, aby ji nechali na pokoji. „Vy hajzlové!“

Kakofonii lidských hlasů náhle přeťaly dva výstřely, po nichž se rozpoutalo opravdové šílenství. Z

temnoty k nim doléhal zlověstný třeskot odražených kulek. Arab se otočil a vrhnul se na kamenné dláždění pod podloubím. Kendrick se přikrčil. Měl to tušit! Ulicí kolem nich proběhly tři postavy v hábitech a spolu s nimi mladý pár v neformálním evropském oblečení.

Muž v potrhaných khaki kalhotách se držel za krvácející rameno. Evan vstal a opatrně vyhlédl do ulice. Naskytla se mu šokující podívaná.

Ve stínu ponuré a stísněné ulice stála žena s odhalenou hlavou. V levé ruce třímala nůž s krátkým

ostřím, v pravé automatickou pistoli. Kendrick pomalu vykročil na nerovný chodník. Jejich oči se setkaly. žena zvedla zbraň. Evan strnul a zoufale přemýšlel, jak se má zachovat. Věděl, že když udělá rychlý pohyb, žena začne střílet. K jeho překvapení však začala ustupovat do ještě větší temnoty a přitom na něj nepřestávala mířit. Když se přiblížily vzrušené hlasy přerušované ostrým pískotem, žena se otočila a rozběhla se ulicí.

Během několika vteřin zmizela v temnotě. Sledovala mě! Proč! Aby mě zabila? Kdo je ta žena?

„Jděte dovnitř!“ šeptal vystrašený hlídač. Evan otočil hlavu, Arab jej divokými gesty přivolával k těžkým dveřím, které působily až hrozivě. „Rychle, pane! Máte dovoleno vstoupit. Pospěšte si! Nikdo vás tady nesmí vidět!“

Dveře se otevřely a Evan vběhl dovnitř, ke zdi ho však hned přitlačila silná ruka malého mužíka, který křikl na hlídače u vchodu. „Utíkej odsud! Rychle!“

Malinký Arab zabouchl dveře a zamkl na dvě železné petlice, Kendrick se zatím snažil v šeru rozkoukat. Stáli v jakési široké zanedbané chodbě, na níž byly několikerý zavřené dveře. Na prkenné podlaze ležel bezpočet perských koberečků, na zdech visely větší koberce, které by se na aukcích na západě daly prodat

za pořádný balík. Muž jménem El-Baz ukládal své zisky do mistrně tkaných pokladů. Znalcům by okamžitě došlo, že mají co do činění s mimořádně váženým člověkem. Další lidé, mezi něž patřila většina policistů a dalších strážců pořádku, by si nepochybně mysleli, že tento tajnosnubný človíček si přikrývá podlahy i stěny, aby jimi zahalil praskliny.

„Jsem El-Baz,“ řekl malý, lehce shrbený Arab a nabídl Evanovi svou velkou žilnatou dlaň. „Vaše skutečné jméno znát nechci, ale těší mě, že vás poznávám. Prosím, pojdte tudy, jsou to druhé dveře vpravo. Je to náš první a nejdůležitější úkol. Po pravdě, zbytek už jsem zařídil.“

„Co jste zařídil?“ zeptal se Evan.

„Formality,“ odvětil El-Baz. „Připravil jsem doklady podle informací, které jsem dostal.“

„Podle jakých informací?“

„Kdo jako jste a odkud jako pocházíte. Víc jsem nepotřeboval.“

„Kdo vám dal ty informace?“

„Nemám ponětí,“ řekl postarší Arab, vzal Kendricka za rameno a vedl jej chodbou. „Dostal jsem instrukce telefonicky, nevím od koho ani odkud. Ale ta

paní věděla, o čem mluví, a já věděl, že mám poslechnout.“

„Paní?“

„Na pohlaví nezáleží, ja šajch. Důležité bylo, co řekla. Pojďte.“ El-Baz otevřel dveře do malého fotografického ateliéru. Vybavení vypadá zastarale, pomyslel si Kendrick a El-Bazovi to neuniklo.

„Fotoaparát vlevo umí napodobit zrnitost papíru, který používají úřady na doklady totožnosti,“ vysvětlil.

„Mám tady také speciální objektiv, který zaručí, že vaše podobenka bude vypadat naprosto věrohodně. Posaďte se na stoličku před plátnem. Zvládneme to raz dva a nebude to bolet.“

El-Baz pracoval rychle a protože fotil polaroidem, neměl problém rychle vybrat nejlepší snímek. Ostatní fotky spálil. Starý Arab si navlékl chirurgické rukavice a vzal do ruky vybranou fotografii. Odsunul těžký závěs, za nímž se objevila prázdná oprýskaná stěna.

Zdání však klame. El-Baz šlápl pravou nohou na místo vedle lišty lemující poničenou podlahu, pravicí sáhl nahoru a současně zatlačil na oba neviditelné body. Ve zdi se nejprve vytvořila štěrbina, která se postupně rozšiřovala. Nakonec levá strana stěny zmizela za závěsem a zanechala po sobě otvor široký asi půl metru.

Malý falzifikátor dokladů vkročil dovnitř a kývl na Kendricka, aby šel za ním.

Kendrickovým očím se naskytl pohled na laboratoř, která svým supermoderním vybavením předčila i jeho kancelář ve Washingtonu. V místnosti byly dva velké počítače s tiskárnou, na dlouhém bílém stole ležely čtyři telefony různých barev, napojené na modemy. U stolu stály čtyři židle pro písařky.

„Jen se podívejte,“ řekl El-Baz a ukázal na počítač po levé straně, na jehož tmavé obrazovce blikala zelená písmenka. „Podívejte se, jakých výsad se vám dostalo, ja šajch. Bylo mi řečeno, abych vám poskytl všechny nezbytné informace a jejich zdroje, ale ne žádné písemnosti, tedy kromě vašich nových dokladů.

Posaďte se. Přečtěte si něco o sobě.“

„O sobě?“ otázal se Kendrick.

„Pocházíte ze Saúdské Arábie, konkrétně z Rijádu, a jmenujete se Amal Bahrudi. Jste stavební inženýr a ve vašich žilách koluje trocha evropské krve myslím, že z dědečkovy strany. Všechno máte na obrazovce.“

„Evropské.“

„To můžete použít, až se někdo pozastaví nad vašimi poněkud netypickými rysy.“

„Počkejte.“ Evan se sklonil a pozorně se zadíval na obrazovku. „Takový člověk skutečně existuje?“

„Existoval. Zemřel včera v noci ve východním Berlíně, zelený telefon.“

„Zemřel? Včera v noci?“

„Východoněmecká

tajná

služba,

řízená

pochopitelně Sověty, bude jeho smrt držet v tajnosti celé dny a možná týdny, než její úředníci všechno prověří tak, aby uspokojili KGB. Příjezd pana Bahrudiho byl řádně zapsán na seznam imigrantů, modrý telefon, s vízem na třicet dní.“

„Takže kdyby to chtěl někdo zkoumat,“ doplnil Kendrick, „tak Bahrudi je tady a neleží mrtvý ve východním Berlíně.“

„Přesně tak.“

„A co když mě chytnou?“

„S tím si nedělejte hlavu. Pokud by se to stalo, měl byste rychlou smrt.“

„Ale Sověti nám to tady můžou zkomplikovat. Oni přeci budou vědět, že nejsem Bahrudi.“

„Myslíte?“ Starý Arab pokrčil rameny. „Člověk nesmí vynechat ani jednu příležitost, aby zmátl nebo převezl KGB, ja šajch.“

Evan chvíli mlčel a mračil se. „Myslím, že vám rozumím. Jak jste to všechno dokázal? Proboha, mrtvý Saúd ve východním Berlíně, jeho doklady a navíc dědeček z Evropy. To snad není možné!“

„Víra dělá divy, můj mladý neznámý příteli. Lidé jako já musí mít hodně společníků na různých místech, ale to vás nemusí zajímat. Vy si prostě prostudujte nejdůležitější údaje: jména ctihodných rodičů, škol a univerzit máte tuším dvě, z toho jednu ve Spojených státech, což je u Saúdů obvyklé. To vám úplně postačí.

A jestli ne, už to bude stejně jedno. Budete mrtvý.“

Kendrick vyšel z podzemního města ve městě, které sousedilo s pozemky waldžatské nemocnice ležící v severovýchodní části Maskatu. Nacházel se sotva necelých sto padesát metrů od brány amerického velvyslanectví. Notoričtí čumilové teď zaplňovali ulice jen z poloviny. Pochodně a střelba za plotem ambasády vytvářely iluzi, že dav je mnohem větší a agresivnější, než ve skutečnosti byl. Svědkové hrůzy, která se odehrávala

uvnitř

velvyslanectví,

hledali

jen

povyražení. Řady čumilů postupně řídly, jak jednoho po druhém zmáhala ospalost. Trochu dál odsud, asi pět set metrů za Hárat Waldžat, stál palác Alam, mořské letovisko mladého sultána. Evan se podíval na hodinky.

Znovu si uvědomil, že má velice málo času. Ahmat musí jednat rychle. Rozhlížel se po telefonním automatu a nejasně si vybavil, že jich kdysi pár viděl u vchodu do nemocnice díky Mannymu Weingrassovi.

Ten starý hříšník dvakrát tvrdil, že někdo otrávil jeho brandy, jednou zase nějaká Ománka zašla příliš daleko a kousla ho do ruky tak silně, že mu to museli zašít sedmi stehy.

V dálce před sebou uviděl tři veřejné telefony, které se leskly ve světle pouličních lamp. Zašátral ve vnitřní kapse svého hábitu, kam si uložil falešné doklady. Rozběhl se, ale hned zvolnil tempo. Instinkt mu napovídal, že nesmí vzbudit pozornost kolemjdoucích, ani v nich vyvolat obavy. Přistoupil k prvnímu telefonu v řadě, vhodil do něj větší minci, než

bylo třeba, a vytočil to podivné číslo, které se mu navždy vrylo do paměti. 5550005.

Když už po osmé uslyšel vyzváněcí tón, na čele mu vystoupily krůpěje potu. Ještě dva a zapne se záznamník. Prosím!

„Ajva?“ ozval se mužský hlas. „Ano?“

„Mluv anglicky,“ řekl Evan.

„Tak rychle?“ zeptal se zaskočený Ahmat? „Co se děje?“

„Sledovala mě nějaká ženská. Moc jsem v té tmě neviděl, ale poznal jsem, že byla střední postavy, měla dlouhé vlasy a na sobě měla drahé západní oblečení.

Mluvila plynně arabsky i anglicky. Napadá tě, kdo to mohl být?“

„Jestli za tebou šla až k El-Bazovu domu, tak to absolutně nevím. Proč se ptáš?“

„Myslím, že mě chtěla zabít.“

„Cože?“

„Jakási žena navíc dala El-Bazovi informace o mé osobě pochopitelně telefonicky.“

„To vím.“

„Nemůže to mít souvislost?“

„Jakou?“

„Třeba chtěl někdo ukrást falešné doklady.“

„To snad ne,“ pravil Ahmat pevně. „Ta žena, která mluvila s El-Bazem, byla totiž moje manželka. Nikomu jinému bych neřekl, že jsi tady.“

„Za to ti děkuju, ale někdo to přesto ví.“

„Mluvil jsi se čtyřmi lidmi, Evane. Jednoho z nich, našeho společného přítele Mustafu, zabili. Takže souhlasím, že o tobě ví ještě někdo jiný. Proto taky ty zbylé tři osoby čtyřiadvacet hodin denně sledujeme.

Možná by ses měl aspoň na jeden den ukrýt. Můžu to

zařídit a třeba něco zjistíme. Taky si s tebou musím promluvit. Jde o Amala Bahrudiho. Na jeden den se ukryj. Tak to asi bude nejlepší.“

„Ne,“ odpověděl Kendrick. „Zmizím lidem z očí, ale schovávat se nemíním.“

„Nerozumím ti.“

„Chci být zatčen jako terorista. Chci, abyste mě odvezli do pevnosti, kterou tady někde máte. Musím se tam dostat už dneska v noci.“

6

Muž v rozevlátých šatech běžel středem široké ulice Wadi AI Kabir. Před okamžikem vyskočil z temnoty z masivní brány Mathaib několik stovek metrů od nábřeží, západně od starobylé portugalské pevnosti nazývané Mirani. Měl šaty nasáklé olejem a špínou přístavu, šátek posunutý dozadu a pod ním mokré vlasy.

Pro kolemjdoucí, jichž se i přes pokročilou hodinu na ulici pohybovala spousta, byl zoufale uhánějící muž

jedním z mořských vlků. Cizáka, který vyskočil z lodi, aby nelegálně pronikl do tohoto kdysi tak mírumilovného sultanátu. Uprchlíkem, nebo teroristou.

Pronikavý jekot sirény zesílil a na ulici se objevilo policejní auto, spěchající za svou kořistí. Špatně osvětlenou ulici náhle zaplavilo oslepující světlo, které přicházelo z přenosného reflektoru umístěného na hlídkovém voze. Nelegální imigrant, vyplašený silným světlem, přeběhl nalevo k řadě krámků. Ty však měly stažené rolety, a tak se muž otočil na podpatku a vyplašeně přeběhl na druhou stranu AI Kabiru. Náhle se musel zastavit. Cestu mu zahradil dav pozdních chodců.

Šli bok po boku, v očích měli strach, ale zároveň jako by chtěli říct, že už toho všeho mají dost. že chtějí své město zpátky. Z řady vystoupil nevysoký muž v obleku a s arabským šátkem na hlavě ostražitě, ale odhodlaně.

Vzápětí se k němu přidali dva vyšší muži v hábitech, které pak váhavě následovali i ostatní. V jižní části AI Kabiru se shromáždil dav. Muži v hábitech a zahalené ženy vytvořili lidskou zed. Ze zlosti a vzteku se pomalu rodila odvaha. Už to konečně musí skončit!

„Běžte pryč! Rozestupte se! Může mít granáty!“ Z

hlídkového vozu vyskočil policejní důstojník. Rozběhl se a přitom mířil automatickou pistolí na pronásledovanou kořist.

„Rozejděte se!“ křikl druhý policista, běžící po levé straně ulice. „Jinak vás můžeme trefit!“

Dav se rozprchl na všechny strany, někteří Arabové se skryli v průchodech. Uprchlík náhle výhružně vsunul ruku pod své promočené šaty. AI Kabirem se rozlehlo staccato výstřelů. Muž vykřikl, chytil se za rameno a padl k zemi. Zdálo se, že je mrtvý, ale v temné ulici nemohl vážnost jeho zranění nikdo určit. Vtom začal uprchlík vřískat, svolávaje hněv celého islámu na hordy nečistých barbarů rozesetých po celém světě. Dva policejní důstojníci na něj skočili.

Hlídkové auto u nich s kvílením pneumatik zabrzdilo a z otevřených zadních dvířek vyskočil třetí policista, vykřikující rozkazy.

„Odzbrojit! Prohledat!“ Podřízení to učinili dříve, než dostali rozkaz. „To asi bude on!“ pokračoval ještě hlasitěji vyšší důstojník a dřepl si, aby si prohlédl uprchlíka blíže. „Támhle!“ nepřestával křičet. „Má to připevněné na stehně. Balíček. Podejte mi ho!“

Přihlížející pomalu vystupovali z temnoty.

Zvědavost je přilákala zpět do centra horečného dění uprostřed AI Kabiru.

„Myslím, že máte pravdu, pane!“ zaječel policista nalevo od zadrženého. „Na krku má poznávací znamení! Vypadá to jako jizva!“

„Bahrudi!“ vykřikl triumfálně velící důstojník, když si prohlédl doklady, vytažené z balíčku. „Arnal Bahrudi! Hledaná osoba! Naposledy byl ve Východním Berlíně a my jsme ho teď s pomocí Alláha dostali!“

„Lidi!“ vykřikl ke zhypnotizovanému davu policista klečící napravo od Bahrudiho. „Rozejděte se!

Zmizte odsud! Ten lotr může mít ochránce je to strašný Bahrudi, terorista z východní Evropy! Zavolali jsme posilu ze sultánovy jednotky. Běžte pryč a zachraňte si život!“

Dav čumilů vzal nohy na ramena. Odvaha lidí byla tatam, vidina přestřelky je vyděsila. Nebylo divu. žili v nejistotě provázené všeobecným strachem o život. Teď měli aspoň jednu jistotu: Vyhlášený terorista Amal Bahrudi byl konečně dopaden.

„V našem malém městě se ta zpráva rychle roznese,“ řekl policejní seržant plynnou angličtinou a pomohl zadrženému na nohy.

„Mám jednu nebo dvě otázky a vlastně tři!“ Evan si sňal šátek z hlavy a zadíval se na policistu. „Co měly k čertu znamenat ty řeči o východoevropském teroristovi?“

„To je čistá pravda, pane.“

„Tomu nerozumím.“

„Až v autě, prosím. Tlačí nás čas. Musíme rychle zmizet.“

„Chci znát odpověď!“ Zbylí dva policisté přistoupili ke kongresmanovi z Colorada, vzali ho za ramena a doprovodili k zadním dveřím hlídkového vozu. „Zahrál jsem tu scénku podle plánu,“ pokračoval Evan, když nastupoval do zeleného policejního auta, „ale někdo mi zapomněl říct, že člověk, jehož jméno teď nosím, je zabiják, který vyhodil do vzduchu půlku Evropy!“

„Mohu vám říct jen to, co smím. Stejně toho sám víc nevím,“ odvětil seržant a posadil se vedle Kendricka. „Všechno se dozvíte v laboratoři hlavního velitelství.“

„O té laboratoři už něco vím. Ale pořád nevím nic o Bahrudim.“

„Existuje, pane.“

„To je mi jasné, ale co dál?“

„Rychle!“ poručil důstojník řidiči. „Vy dva zůstanete tady!“ Řidič otočil auto a uháněl zpátky směrem k ulici Wadi AI Uwar.

„No dobře, rozumím, ten člověk je skutečný,“

naléhal Kendrick. „Ale opakuji. Nikdo mi neřekl, že je to terorista!“

„Až v laboratoři velení, pane.“ Seržant policie si zapálil hnědou arabskou cigaretu, zhluboka zatáhl a s úlevou vydechl kouř nosem. Jeho role v tomhle podivném úkolu skončila.

„El-Bazův počítač vám utajil řadu věcí,“ řekl ománský doktor a prohlížel si Evanovo rameno. Byli sami ve zkušebním sále laboratoře. Kendrick seděl na podlouhlém stole s tvrdým polstrováním, nohy měl na podnožce, jeho ledvinka ležela vedle. „Jako Ahmatův promiňte, jako osobní lékař velkého sultána, jímž jsem

už od jeho osmi let, budu od nynějška vaším jediným prostředníkem pro případ, že jej z jakéhokoli důvodu nebudete moci kontaktovat osobně. Je vám to jasné?“

„A jak se mám spojit s vámi?“

„Vytočíte číslo do nemocnice, nebo ke mně domů.

Dám vám ho, až skončíme. Musíte si svléknout kalhoty i spodní prádlo a natřít se barvou. Osobní prohlídky jsou v cele na denním pořádku, celé vaše tělo proto musí mít jednotnou barvu. A určitě s sebou nesmíte nosit ledvinku s penězi.“

„Mohu si ji u vás schovat?“

„Ovšem.“

„Vraťme se ještě k tomu Bahrudimu,“ požádal Kendrick. Začal si roztírat samoopalovací krém po stehnech a hýždích, zatímco doktor mu natíral ruce, hrudník a záda. „Proč mi to El-Baz neřekl?“

„Choval se podle Ahmatových instrukcí. Sultán se domníval, že byste mohl mít námitky, takže vám to chtěl všechno vysvětlit sám.“

„Mluvil jsem s ním před necelou hodinou. Nic mi neřekl. Jen to, že si se mnou chce promluvit o Bahrudim.“

„Měl jste velice naspěch a on měl plné ruce práce, aby zaranžoval vaše takzvané zadržení. Proto nechal

všechno vysvětlování na mně. Zvedněte ruku výš, prosím.“

„A jaké vysvětlení pro mě tedy máte?“ zeptal se Evan. Prvotní vztek ho už opustil.

„Jednoduše vzato, kdybyste padl do rukou teroristů, byl byste krytý. Aspoň na chvíli, která by při troše štěstí stačila, abychom vám přispěchali na pomoc.

Pokud by to tedy šlo.“

„Co znamená, že bych byl krytý?“

„Považovali by vás za jednoho z nich. Dokud by nezjistili, že to není pravda.“

„Bahrudi je mrtvý.“

„Jeho tělo je v rukou KGB,“ skočil mu lékař do řeči. „Ústřední výbor komunistické strany je notoricky nerozhodný a bojí se skandálu.“

„El-Baz něco takového říkal.“

„Pokud o tom někdo v Maskatu něco ví, je to právě El-Baz.“

„Takže Bahrudi oficiálně přicestoval do Ománu a já hraju jeho roli, což by pro mě mohla být výhoda.

Pokud ovšem Sověti nebudou zpívat a neřeknou, co vědí.“

„Než Sověti začnou zpívat, tisíckrát si to předtím rozmyslí. Nemají žádnou jistotu. Budou se bát, že je to

past a že by se kompromitovali. Radši počkají, jak se události vyvinou. Zvedněte, prosím, druhou ruku.“

„Mám otázku,“ řekl Evan odhodlaně. „Jestli Amal Bahrudi teoreticky prošel vaší pasovou kontrolou, proč nebyl zadržen? Bezpečnostní složky teď přece mají pohotovost.“

„Kolik lidí v Americe se jmenuje John Smith, ja šajch?“

„No a?“

„Bahrudi je poměrně běžné arabské jméno. V

Káhiře se sice možná vyskytuje častěji než v Rijádu, ale ani tam rozhodně není neobvyklé. A Amal je něco jako u vás Joe, Bill nebo John.“

„Ale El-Baz zapsal Bahrudiho na seznam imigrantů. To by přece mělo vyvolat poplach…“

„… který by se rychle uklidnil,“ přerušil ho Ománec. „Úředníci by se spokojili se sledováním a tvrdým výslechem.“

„Protože nemám na krku žádnou jizvu?“ vyhrkl Evan. „Jeden z policistů v AI Kabiru mluvil o jizvě na mém krku, tedy vlastně na Bahrudiho krku.“

„O tom nic nevím, ale předpokládám, že je to možné. Vy žádnou jizvu nemáte. Ale existují i pádnější důvody.“

„Například?“

„Terorista neohlašuje svůj příjezd do cizí země, a už vůbec ne do země, kterou zmítají nepokoje. Používá falešné papíry. Právě ty úřady zajímají, a ne shoda náhod, že se nějaký John W. Booth, lékárník z Philadelphie, jmenuje stejně jako vrah z Fordova divadla.“

„Zdá se, že znáte docela dobře americké reálie.“

„Studoval jsem na Hopkinsově lékařské akademii, pane Bahrudi. Díky sultánovu otci, jenž pomohl dítěti beduína, které toužilo po něčem víc než po kočovném životě.“

„Jak se to stalo?“

„To už je jiná historie. Už můžete dát ruku dolů.“

Evan se podíval na doktora. „Vy musíte mít sultána velice rád, že?“

Ománský lékař opětoval Kendrickův upřený pohled. „Pro jeho rodinu bych dokázal i zabít, ja šajch,“

řekl tiše. „Samozřejmě bych při tom nepoužil násilí. Asi bych použil jed, stanovil špatnou diagnózu nebo by můj skalpel třeba řízl trochu vedle.“

„To znamená, že jste na mé straně.“

„Samozřejmě. Dokážu vám to matematicky. Pět, pět, pět, nula, nula, nula, pět.“

„To stačí. Jak se jmenujete?“

„Faisal. Doktor Amal Faisal.“

„Rozumím něco jako John Smith.“ Kendrick seskočil ze stolu a přešel nahý k malému umyvadlu na druhém konci místnosti. Důkladně si smyl z rukou skvrny a prohlížel se v zrcadle. Bílá kůže se pomalu barvila do hnědá. Za chvilku byla dost hnědá, aby se mohl nechat zavřít do jedné cely s teroristy. Podíval se na doktorův odraz v zrcadle. „Jaké to tam je?“ zeptal se.

„Není to místo pro vás.“

„Na to jsem se neptal. Chci vědět, jaké to je.

Dodržují se tam nějaké rituály, kterými musí projít noví vězni? Určitě to místo odposloucháváte byli byste hloupí, kdybyste to nedělali.“

„Odposloucháváme a oni to dobře vědí. Shluknou se kolem dveří, kde jsou hlavní štěnice, a spustí pořádný randál. Zbývající štěnice jsou v splachovadlech na záchodech. Ale mikrofony jsou tam k ničemu. Zdá se, že je vězni odhalili, ale to nevíme jistě. To málo, co zaslechneme, není nic pěkného. Vězni, jako všichni extrémisté, se neustále trumfují, kdo je horlivější, a protože neustále přibývají nováčkové, řada z nich se navzájem nezná. Proto jsou otázky ostré a metody výslechů často brutální. Jsou to fanatici, ale ne hlupáci,

ja šajch. Jejich hlavní zásadou je ostražitost. Neustále nad nimi visí hrozba, že se mezi ně někdo infiltruje.“

„V takovém případě budu dodržovat stejné zásady.“ Kendrick znovu přešel ke stolu, na němž

ležely vězeňské šaty složené dokomínku. „Budu ostražitý,“ pokračoval. „A stejně fanatický jako všichni ostatní.“ Obrátil se k Ománcovi. „Potřebuji znát jména vůdců událostí na ambasádě. Nedovolili mi dělat si poznámky z instrukcí, ale dvě jména jsem si zapamatoval, protože se opakovala. Jedno bylo Abu Nassir a druhé Abbas Zaher. Znáte další?“

„Nassira už přes týden nikdo neviděl. Má se za to, že zmizel za hranice. A Zaher není vůdce, jen si na něj hraje. Mezi nejdůležitější osoby v poslední době patří žena. Jmenuje se Zaja Jatimová. Mluví plynně anglicky a čte prohlášení teroristů pro televizi.“

„Jak vypadá?“

„Těžko říct. Nosí závoj.“

„Kdo ještě?“

„Nějaký mladík, který obvykle stojí za ní. Vypadá jako její společník a nosí u sebe ruský samopal.“

„Kdo je to?“

„Říkají mu jen Azra.“

„Azra, to znamená modrý, že?“

„Ano. A když už jsme u barev, je tady chlapík s prošedivělými vlasy, což je u nás Arabů dost netypické.

Říkají mu Abjad.“

„Bílý,“ řekl Evan.

„Ano. Identifikovali ho jako jednoho z únosců letadla TWA v Bejrúru. Jen podle fotografií, žádné jméno nezjistili.“

„Nassir, Jatimová, Modrý a Bílý. To by mělo stačit.“

„K čemu?“ zeptal se doktor.

„K tomu, co se chystám udělat.“

„Hlavně si všechno dobře promyslete,“ řekl doktor tiše a pozoroval, jak si Evan natahuje široké vězeňské kalhoty s gumou v pase. „Ahmat je rozpolcený, protože díky vám máme šanci dovědět se spoustu věcí ale vy musíte chápat, že na to můžete doplatit životem. Chce, abyste to věděl.“

„Ani já nejsem hlupák.“ Kendrick si oblékl šedou vězeňskou blůzu a obul tvrdé kožené sandály, které byly pro arabské věznice typické. „Když se ocitnu v nebezpečí, budu křičet o pomoc.“

„Zkuste to a vrhnou se na vás zdivočelé bestie.

Nepřežil byste ani deset vteřin, nikdo by se k vám nestihl dostat.“

„Dobře, heslo.“ Evan si zapnul hrubou košili a rozhlédl se po policejní laboratoři. Jeho pozornost upoutalo několik rentgenových snímků zavěšených na provázku. „Jestli mě vaši lidé, kteří monitorují odposlech, uslyší říkat, že z velvyslanectví byly propašovány filmy, vražte tam a vytáhněte mě ven.

Rozumíte tomu?“

„Filmy propašované z ambasády.“

„Přesně tak. Řeknu to jen v případě, že mi bude hořet půda pod nohama. Tak a jdeme na to. Řekněte strážím, aby si vystřelili z vězňů. Amal Bahrudi, vůdce islámských teroristů ve východní Evropě, byl dopaden v Ománu. Strategie vašeho mladého osvíceného sultána, jak mi zajistit dočasnou ochranu, může znamenat velký krok kupředu. Je to moje vstupenka do jejich zkaženého světa.“

„Tak to ale nebylo myšleno.“

„Ale zatraceně se to hodí, ne? Skoro to vypadá, že to Ahmata napadlo dřív než mě. Zamyslete se nad tím.

Mohlo to tak být. Proč ne?“

„To je směšné!“ ohradil se doktor a odmítavě zvedl ruce. „Poslouchejte mě. Můžeme tady teoretizovat a spekulovat, jak dlouho chceme, ale nemůžeme nic zaručit. Tu celu hlídají vojáci a my jim do duše

nevidíme. Co když někteří z nich sympatizují s teroristy? Stačí se podívat do ulic. Poblouzněná zvěř čeká na další popravu a uzavírá sázky! Ameriku tady nemá rád nikdo, ať nosí arabský úbor, nebo uniformu. O

antiarabských náladách ve vaší zemi se hovoří příliš často a hlasitě.“

„Ahmat říkal totéž o své vlastní posádce v Maskatu. Jen se vyjádřil, že to ‚nikomu nevidí na očích.‘“

„Oči ukrývají tajemství duše, ja šajch. Sultán měl pravdu. žijeme tu v neustálém strachu ze slabosti a zrady. Ti vojáci jsou mladí a mají horké hlavy.

Připusťme na chvíli, že KGB bude chtít ještě víc vyhrotit naši krizi a pošle sem zprávu: ‚Amal Bahrudi je mrtvý. Muž, který se za něj vydává, je podvodník!‘ To už by na volání o pomoc, ani na nějaká hesla nebyl čas.

A radši ani nechtejte vědět, jak by vás zabili.“

„Ale na to měl Ahmat přece pomyslet.“

„Jste nespravedlivý!“ vykřikl Faisal. „Připisujete mu věci, na které on nepomyslel ani ve snu! Falešné jméno Bahrudi bylo použito jen jako taktika na odvrácení pozornosti pro případ zcela krajní situace, nic jiného! Svědectví domorodců, že viděli zadržení teroristy a dokonce znají jeho jméno, by vyvolalo

zmatek. To je celá strategie! Přinejmenším by oddálilo vaši popravu o několik hodin, během nichž bychom se vás pokusili z toho dostat. Takový byl Ahmatův záměr, a ne vaše infiltrace mezi teroristy.“

Evan se opřel rukama o stůl a prohlížel si Ománce.

„Pak to tedy vážně nechápu, doktore. Myslím, že vaše vysvětlení postrádá logiku.“

„Jak to?“

„Jestli mi jméno mrtvého teroristy mělo zajistit krytí, jak jste to sám nazval.“

„Vaši dočasnou ochranu, jak jste to sám výstižně označil,“ skočil mu do řeči Faisal.

„Pak tedy připusťme, čistě teoreticky, že bych dnes večer nesehrál tu scénku na AI Kabiru?“

„To od vás přece nikdo nečekal,“ odpověděl doktor klidně. „Prostě jste jen uspíšil náš plán. Mělo se to stát nikoli o půlnoci, ale v časných ranních hodinách, těsně před modlitbami poblíž mešity Khor. Novina o Bahrudiho dopadení by se rozšířila po tržištích jako zpráva o tajné lodní dodávce laciného kontrabandu na nábřeží. Vaši roli podvodníka by sehrál někdo jiný.

Takový byl plán.“

„Právnickou řečí tedy jde o výhodnou shodu cílů, jejichž čas a účel jsou uzpůsobeny ke spokojenosti

všech stran. Podobné větičky slyším ve Washingtonu pořád. Velice chytré.“

„Jsem lékař, ja šajch, nikoli právník.“

„To jistě,“ přitakal Evan a ironicky se pousmál.

„Ale kdoví, jak je to s naším mladým přítelem v paláci.

Chtěl si ‚promluvit‘ o Amalu Bahrudim. Kdoví, kam až

by nás ten rozhovor zavedl.“

„Ani on není právník.“

„Aby tady mohl vládnout, musí být od všeho trochu,“ řekl Kendrick ostře. „Musí přemýšlet. Zvlášť teď. Marníme čas, doktore. Praštíte mě párkrát do obličeje. Ne do oka nebo do pusy, ale do tváří a brady.

Pak mě říznete do ramene a ránu mi ovážete. Krev ale nevysušujte.“

„Co prosím?“

„Pro Krista pána, přeci si to neudělám sám!“

Dva vojáci prudce otevřeli těžké ocelové dveře a okamžitě před sebe namířili zbraně, jako by očekávali útok. Třetí strážník postrčil zraněného krvácejícího vězně do obrovského betonového sálu, který sloužil jako masová cela. Místnost osvětlovaly jen slabé žárovky přišroubované na stropě v drátěných krytech.

Kolem příchozího se okamžitě shromáždila skupina vězňů. Někteří z nich chytilo klečícího zbědovaného

muže za ramena a snažili se jej vytáhnout na nohy.

Další se nakupili u masivních železných dveří a začali se halasně bavit. Účel byl zřejmý: Chtěli přehlušit dění v cele.

„Chalí balak!“ zvolal nový vězeň, vymrštil pravou ruku, aby se osvobodil a pak pěstí udeřil do tváře mladého vězně. Ten se bolestí zkroutil tvář a odhalil zkažené zuby. „Jako že je Alláh nade mnou, zlomím vaz každýmu imbecilovi, kterej se mě dotkne!“ křičel Kendrick arabsky. Vstal ze země a rázem o deset centimetrů převyšoval i ty nejurostlejší muže v cele.

„Nás je hodně a ty jsi sám!“ zasyčel mladík, kterého předtím praštil. Tiskl si nos, aby zastavil krvácení.

„Možná vás je hodně, ale jste sráči a kreténi!

Vypadněte ode mě! Musím přemýšlet!“ Při poslední poznámce se Kendrick prudce ohnal a vrazil loket levé ruky do krku nejbližšímu z vězňů, kteří ho drželi. Pěstí pravé ruky vší silou udeřil překvapeného muže mezi oči.

Nemohl si vzpomenout, kdy naposledy fyzicky napadl jiného člověka. Jestli záblesk jeho paměti nelhal, stalo se to kdysi dávno na gymnáziu. Jakýsi Petr schoval jeho nejlepšímu příteli krabici na svačinu

plechovou krabici s postavičkami od Walta Disneye. A protože jeho kamarád byl malý a ten Petr větší, Kendrick ho vyzval na souboj. Bohužel ve vzteku zmlátil Petra tak, že si ředitel školy zavolal jeho otce a oba mu vysvětlili, že takové věci se v žádném případě nedělají. Mladík jeho postavy přece nemůže vyvolávat rvačky. Prý to není fér. Ale pane řediteli! Tati! žádné ale. Musel se smířit s dvaceti trestnými body. Ale otec mu pak doma řekl: Když se to bude opakovat, udělej to znovu.

Kdosi ho zezadu chytil za krk. Záchrana tonoucího! Proč jen ho to teď napadlo? Stiskni nerv pod loktem. Tak uvolníš sevření člověka, který se topí!

Osvědčení vyššího záchranářského kursu Červeného kříže. Prázdninové brigády na jezeře. V panice vsunul ruku po paži útočníka, nahmatal jemnou kůži pod loktem a vší silou zmáčkl. Terorista zařval a měl dost.

Kendrick se sehnul, přehodil si vězně přes záda a pak s ním mrštil na betonovou podlahu.

„Chce to zkusit ještě někdo další?“ výhružně ucedil nový vězeň a otočil se. Byl přikrčený, i tak však ostatním imponoval svým vzrůstem. „Jste kreténi!

Kdyby nebylo vás, tak by mě nechytli! Dělá se mi z vás

nanic! A teď mě nechte na pokoji! Říkal jsem vám, že musím přemýšlet!“

„Kdo jsi, že nás chceš urážet a poroučet nám?“

zavřeštěl výrostek s divokým výrazem na tváři. Měl zaječí pysk a špatně vyslovoval. Vypadalo to jako scéna z Kafky pološílení vězni by rádi zaútočili na kořist, ale mají strach, že by je mohl čekat ještě krutější trest od bachařů. Šepot se pozvolna měnil v úsečné rozkazy, potlačované klení zase v agresivní křik. Teroristé přitom neustále pošilhávali po dveřích, aby se ujistili, že brblající hlouček přehluší vše, co řeknou, a zatají to před všudypřítomnýma ušima nepřítele.

„Jsem, kdo jsem! To musí sráčům jako vy stačit.“

„Strážníci nám řekli, kdo jsi!“ křikl další vězeň.

Vypadal zhruba na třicet, měl dlouhé rozčepýřené vousy a mastné vlasy. „Amal Bahrudi!“ zaječel.

„Terorista z východního Berlína, kterýho tady chytili!.

No a co? Pro nás jsi nula! A navíc se mi nelíbíš.

Vypadáš nějak divně! Kdo je to vůbec Amal Bahrudi?

Proč by nás měl zajímat?“

Kendrick se podíval ke dveřím, na skupinku vězňů, kteří se vzrušeně překřikovali. Udělal krok dopředu a znovu výhružně zašeptal: „Protože mě sem poslali lidi, kteří stojí výš než kdokoli na ambasádě. O hodně,

hodně výš. A teď vám naposledy říkám, nechte mě přemýšlet! Musím předat informaci.“

„Zkus to a postavíš nás před popravčí četu!“

procedil skrz zuby další vězeň. Byl malý a jaksi nepatřičně dobře upravený, až na nespočetné skvrny od moči na svých vězeňských kalhotách.

„A to ti vadí?“ odsekl pohrdlivě Evan a zadíval se teroristovi do očí. Teď přišel ten správný okamžik, kdy si může upevnit pozici. „Řekni mi, chlapečku, bojíš se umřít?“

„Ano, ale jen proto, že už bych pak nemohl sloužit naší věci!“ vyhrkl mladý vězeň na svou obranu. Očima těkal kolem sebe a hledal podporu ostatních. Pár mužů v davu souhlasilo a horlivě pokyvovalo hlavami.

Kendrick odhadoval, jak rozšířený je strach ze smrti mezi fanatiky.

„Ne tak hlasitě, hlupáku!“ zpražil ho Evan. „Tvoje mučednictví by bylo samo o sobě dost velkou službou.“

Otočil se a prošel mezi váhavě se rozestupujícími muži ke kamenné zdi jejich ohromné cely, kde bylo otevřené obdélníkové okénko se železnými mřížemi vsazenými do betonu.

„Ne tak rychle, panáčku!“ Z druhého konce davu dolehl ke Kendrickovi chraptivý hlas, který téměř

zanikl v hlomozu. Z řady vystoupil podsaditý vousatý muž. Vězni se před ním rozestoupili, jako by to byl jejich přímý nadřízený. Předák. Evan měl však podezření, že v cele se nachází někdo, kdo má ještě vyšší postavení. Někdo, kdo vše pozorně sleduje a udílí rozkazy.

„Co je?“ vyštěkl tiše Kendrick.

„Mně se taky nelíbíš! Nelíbí se mi tvůj obličej a to mi stačí.“

„K čemu?“ zeptal se Evan opovržlivým tónem a odmítavě pohodil hlavou. Pak přistoupil ke zdi, rukama sevřel okenní mříže a zadíval se na vězeňský dvůr osvětlený reflektory.

„Otoč se!“ poručil Kendrickovi domnělý předák, jenž už stál přímo za ním.

„Otočím se, až se mi bude chtít,“ odsekl Kendrick.

„Teď hned!“ rozkřikl se šéf teroristů. To však byla jen předehra. Předákova silná ruka dopadla na Kendrickovo rameno a pevně stiskla kůži kolem krvácející rány.

„Nesahej na mě, je to rozkaz!“ zavelel Evan.

Zůstal stát na místě, jen ještě víc stiskl mříže, aby nedal najevo bolest, kterou cítil. Chtěl si něco ověřit a dočkal se. Prsty svírající jeho rameno prudce povolily a ruka se

na Evanův rozkaz stáhla zpět. Za chvilku se však váhavě vrátila na původní místo. To prozrazovalo mnohé: Předák uděloval rozkazy, ale sám je také přijímal. Nebyl šéfem cely. Stál v hierarchii vysoko, ale ne úplně na vrcholu. Měl v cele svého nadřízeného? To si žádalo další zkoušku.

Kendrick nehnutě stál, pak udělal bez varování rychlý úkrok doprava a uvolnil se ze sevření. Podsaditý chlapík potupně ztratil rovnováhu. „Dobrá!“ vyštěkl Evan. „Co se ti na mně nelíbí? No jen řekni, budu o tom informovat ostatní. Určitě je to bude zajímat, protože by rádi věděli, kdo tady v Maskatu vlastně rozhoduje!“

Evan se znovu odmlčel, ale hned vzápětí pokračoval.

Ještě hlasitěji a útočněji. „Spousta lidí si i tak myslí, že vaše řízení stojí za hovno. Tak co, ty kreténe? Co se ti na mně nelíbí?“

„Já nic neřídím!“ vybuchl svalnatý terorista podobným tónem jako předtím mladík, jenž se bál popravčí čety. Hned se však zklidnil. Měl strach, že jeho slova byla i přes šum u dveří slyšet. „Můžeš si říkat, co chceš,“ zašeptal chraptivě a přimhouřil oči, „ale slova pro nás nic neznamenají. Jak můžeme vědět, kdo opravdu jsi a kde ses tady vzal? Vždyť ani nevypadáš jako jeden z nás. Jsi úplně jiný.“

„Pohybuji se v jiných kruzích než vy. V kruzích, do kterých vy nemáte přístup.“

„Má světlé oči!“ Přidušený výkřik vyklouzl staršímu vězni s dlouhými mastnými vlasy. „Jp to špión! Přišel nás špehovat!“ Ostatní se nahrnuli kolem Kendricka a začali si ho pozorně prohlížet.

Kongresman pomalu otočil hlavu k vězni, který ho obvinil. „I ty bys měl takové oči, kdyby se tvůj dědeček narodil v Evropě. Je fakt, že jsem ti mohl udělat radost a nakapat si do očí speciální tekutinu. O podobných technikách ovšem nemůžeš mít ani ponětí.“

„Máš odpověď na všechno, co!“ řekl předák.

„Lháři moc pěkně mluví, protože slova nic nestojí.“

„Kromě lidského života,“ odtušil Evan a začal si prohlížet tváře vězňů. „A o ten já rozhodně nehodlám přijít.“

„Takže se bojíš umřít?“ popíchl ho dobře upravený mladík ve špinavých kalhotách.

„Sám jsi za mě odpověděl. Nebojím se smrti to by neměl nikdo z nás. Bojím se, že nedosáhneme našeho cíle.“

„Zase jen slova!“ řekl přiškrceným hlasem domnělý vůdce cely, kterého popudilo, že řada vězňů naslouchá tomu podivnému Euro

Arabovi s nabroušeným jazykem. „A co máš tady v Maskatu vůbec za úkol? Pouč nás, ubohé hlupáky!“

„Budu mluvit jen s lidmi, které mám najít. S nikým jiným.“

„Myslím, že se mnou bys mluvit měl,“ zasyčel předák cely a výhružně přistoupil k americkému kongresmanovi. „My tě neznáme, ale ty nás možná ano.

To ti dává výhodu, která se mi vůbec nezamlouvá.“

„Mně se zase nezamlouvá, že jsi hlupák,“ řekl Kendrick a začal náhle oběma rukama gestikulovat jednou si ukazoval na pravé ucho a druhou mířil na povykující hlouček u dveří. „Copak tomu nerozumíš?“

zvolal. „Můžou vás slyšet! Musíš přiznat, že jste hlupáci!“

„Ach ano, jsme, pane.“ Podsaditý terorista otočil hlavu a zadíval se směrem k postavě, ukryté kdesi v ohromné cele. Evan se snažil vysledovat, kam se muž

dívá. Ze své výšky videi řadu otevřených záchodků na konci sálu, jejichž uživatelé sledovali vřavu uprostřed v cele. Jiní vězni zvědavě přebíhali od hlasité skupinky u dveří k hloučku, jenž se utvořil kolem nového vězně.

„Ale velký pane,“ pokračoval silný terorista posměšně, „my známe způsoby, jak naši hloupost vynahradit. Za to

byste měl ocenit i takové bezvýznamné lidi, jako jsme my.“

„Nejdřív bych k tomu musel mít důvod.“

„Ale já mám teď důvod srdvnat si s tebou účty!“

Svalnatý fanatik náhle prudce vzpažil levou ruku. Na jeho signál se hned ozvalo několik hlasů, které opakovaly islámský nápěv. K nim se hned připojilo deset dalších, pak víc a ještě víc, až celou místnost zaplnily výkřiky padesáti fanatiků opěvujících strastiplné cesty do Alláhova náručí. A pak se to stalo.

Kendrickova oběť se měla naplnit.

Vězni se na něj sesypali, pěstmi ho bili do břicha i tváře. Nemohl křičet, protože čísi silné prsty mu hrubě svíraly ústa. Cítil šílenou bolest. Náhle však stisk povolil.

„Mluv!“ zaječel Kendrickovi do ucha podsaditý terorista. Odposlouchávací zařízení to nezachytilo, protože vězni zpívali čím dál hlasitěji. „Kdo jsi? Kde ses tady k čertu vzal?“

„Jsem, kdo jsem!“ křikl Evan a zkřivil tvář v šklebu, rozhodnutý vydržet co nejdéle. Byl přesvědčen, že dobře zná psychiku Arabů. Věřil, že přijde okamžik, kdy se v úctě před majestátem smrti na pár vteřin zastaví. To by mu stačilo. Vyznavači islámu považují

smrt za posvátnou, ať už zemřel přítel, nebo protivník.

Potřebuje těch pár vteřin! Musí to oznámit strážníkům!

Panebože, vždyť tohle je konec. Na jeho varlata dopadla tvrdá pěst, kdy to jen skončí? Kdy se dočká těch několika drahocenných okamžiků?

Najednou se nad ním objevila nejasná silueta.

Neznámý se sklonil a prohlížel si ho. Další pěst ho udeřila do levé ledviny. Chtěl vykřiknout, ale takový luxus si nemohl dovolit.

„Nechte toho!“ křikla rozmazaná postava.

„Strhněte mu košili. Chci se mu podívat na krk. Měl by tam mít znamení, které se nedá smýt.“

Evan cítil, jak mu trhají látku na prsou. Zatajil dech, protože věděl, že teď dojde k nejhoršímu. Na krku neměl žádnou jizvu.

„Je to Amal Bahrudi,“ pronesl muž, jenž se nad ním skláněl. Omráčený Kendrick nemohl uvěřit svým uším.

„Co hledáš?“ zeptal se vztekle předák.

„To, co tady není,“ odpověděl hlas. „V celé Evropě znají Bahrudiho jako člověka s jizvou na krku. Úřady mají fotografii, která potvrzuje jeho totožnost. Tvář muže na snímku je začerněná, ale na krku se mu

výrazně rýsuje jizva. To je jeho nejlepší kamufláž, geniální způsob utajení.“

„To mi nejde do hlavy!“ zaječel dřepící podsaditý terorista a jeho slova zanikala v kakofonii zpívajících hlasů. „Jaké utajení? Jaká jizva?“

„Jizva, která nikdy neexistovala. Všichni se nechali napálit. Tohle je Bahrudi, modrooký chlap, co snáší bolest bez hlesnutí. Člověk, který cestuje po západních metropolích, aniž by vzbudil podezření, protože má v sobě geny po evropském dědečkovi. Do Ománu pravděpodobně došla zpráva, že sem míří. Ale ráno ho stejně propustí a ještě se mu uctivě omluví.

Vidíš? žádnou jizvu na krku nemá.“

Evan měl mžitky před očima a celé tělo ho ukrutně bolelo, uvědomil si však, že teď musí zareagovat.

Zkroutil oteklé rty do úsměvu a světle modrýma očima se zadíval na nejasnou postavu nad sebou. „Konečně normální člověk,“ vypravil ze sebe s vypětím všech sil.

„Prosím tě, pomoz mi na nohy a odveď ty lidi, než je pošlu ke všem čertům.“

„Amal Bahrudi promluvil?“ zeptal se neznámý muž a natáhl ruku. „Nechte ho vstát.“

„Ne!“ zahřměl předák a chytil Kendricka za ramena. „Plácáš nesmysly! On nemá žádnou jizvu, a to

podle tebe dokazuje, že je ten, za koho se vydává? Ptám se, jakou to má logiku?“

„Jestli lže, stejně to zjistím,“ odpověděl hlas stojícího muže, jehož obličej začal Kendrick pomalu zaostřovat. Vychrtlá tvář patřila chlapíkovi, kterému bylo něco přes dvacet, měl vystouplé lícní kosti a chytré hnědé oči. Byl štíhlý, až téměř vychrtlý, ale z jeho vzpřímeného postoje a držení hlavy čišela zvláštní pružnost a síla. „Nechte ho vstát,“ opakoval mladší terorista klidným tónem. Byl to však rozkaz. „A řekněte ostatním, ať postupně přestanou zpívat postupně, rozumíte? ale ať nepřestávají mluvit. Všechno musí vypadat normálně.“

Rozlícený podřízený ještě jednou praštil s Evanem o podlahu a přitom mu otevřel ránu na rameni tak, že na beton vytryskla rudá krev. Pak surovec vstal a otočil se k hordě vězňů, aby jim udělil rozkazy.

„Díky,“ řekl Evan, jenž sotva popadal dech. Klekl si a chvěl se přitom bolestí, kterou cítil doslova všude.

„Ještě chvíli a odporoučel bych se za Alláhem.“

„To ti ještě pořád hrozí, proto ti radši nebudu zastavovat krvácení.“ Mladý Palestinec opřel Kendricka zády o zed. „Víš, já nemám ponětí, jestli opravdu jsi Amal Bahrudi, nebo ne. Jednal jsem podle

svého citu. Podle popisů, které jsem slyšel, bys mohl být on, navíc mluvíš jako opravdový Arab. A ještě ke všemu jsi vydržel strašné bití. Jediný náznak podřízenosti by znamenal, že jsi ochoten dát jim informaci, kterou od tebe chtěli. Místo toho jsi ukázal vzdor, i když jsi musel vědět, že tě každou chvíli můžou uškrtit. Tak se nechová špeh, co si cení života tady na zemi. Tak se chová jeden z nás, který nechce uškodit naší věci, protože jak jsi sám řekl je to svatá věc. A to opravdu je. Ta nejsvatější.“

Panebože! pomyslel si Kendrick a zatvářil se chladně jako pravý fanatik. Kdybys jen věděl, jak jsi vedle. „Co vás přesvědčí na sto procent? Říkám vám na rovinu, že nemíním vyzradit věci, které mám udržet v tajnosti.“ Evan se odmlčel a polkl. „Ani když mě znova budete mučit a třeba mě i uškrtíte!“

„To jsem čekal,“ řekl štíhlý terorista a sehnul se k Evanovi. „Ale přesto mi můžeš říct, proč jsi přijel. Proč tě poslali do Maskatu? Koho tady máš najít? Tvůj život teď záleží na tvých odpovědích, Amale Bahrudi, a já jsem jediný, kdo o tobě nakonec rozhodne.“

Měl pravdu. Tak přece jen měl pravdu! Útěk. Musí utéct s tímhle mladým zabijákem, aby mohli pomoci svaté věci.

7

Kendrick zíral na Palestince, jako by mu očima mohl nahlédnout do duše. Evanovy vlastní oči byly přitom tak opuchlé, že prozrazovaly jen ohromnou fyzickou bolest. Zbývající štěnice jsou ve splachovadle na záchodě: doktor Amal Faisal, sultánův prostředník.

„Poslali mě sem, abych vám vzkázal, že máte mezi lidmi na ambasádě zrádce.“

„Říkáš zrádce?“ Terorista se ani nepohnul, jen se lehce zamračil. Chvíli si důkladně prohlížel tvář „Amala Bahrudiho“ a pak řekl: „To není možné.“

„Bohužel ano,“ namítl Kendrik. „Viděl jsem důkaz.“

„Jaký důkaz?“

Evan sebou bolestí škubnul a chytil se za krvácející rameno. Ruka se mu hned zalila krví. „Když mi nechceš zastavit krvácení ty, musím si to udělat sám!“ Začal vstávat, zády se přitom sunul po kamenné zdi.

„Nehýbej se!“ poručil mladý zabiják.

„Proč? Jak můžu vědět, že nepatříš mezi zrádce, kteří vydělávají peníze na naší práci?“

„Peníze.? Jaké peníze?“

„Nedozvíš se to, dokud se nepřesvědčím, že ti to můžu říct.“ Evan se znovu opřel o stěnu, vzepřel se rukama na podlaze a snažil se vstát. „Mluvíš jako muž, ale jsi ještě chlapec.“

„Dospěl jsem rychle,“ řekl terorista a usadil podivného vězně zpátky na zem. „Tak jako většina ostatních v téhle cele.“

„Tak se teda chovej dospěle. Když vykrvácím, nikdo z nás nic nezíská.“ Kendrick si strhl z ramene košili zbrocenou krví. „V ráně je špína,“ řekl a pokýval hlavou. „Kvůli těm zvířatům, tedy tvým přátelům, se mi tam dostala spousta prachu.“

„Nejsou to ani zvířata, ani přátelé. Jsou to moji bratři.“

„Veršíky si piš ve svém volném čase, ten můj je příliš drahý. Je tady nějaká voda čistá voda?“

„Na záchodech,“ odtušil Palestinec. „Na pravé straně je umyvadlo.“

„Pomoz mi na nohy.“

„Ne. O jakém důkazu jsi mluvil? Koho tady máš najít?“

„Hlupáku!“ vybuchl Evan. „No dobře. Kde je Nassir? Všichni se ptají: ‚Kde je Nassir?‘“

„Zemřel,“ odpověděl mladík nevzrušeně.

„Cože?“

„Napadl ho strážník z ambasády, odzbrojil ho a zastřelil. Strážník neušel spravedlivému trestu.“

„Nic takového jsem neslyšel.“

„Nemělo smysl o tom mluvit,“ pravil terorista.

„Udělat mučedníka z jednoho amerického strážníka?

Přiznat, že přemohl jednoho z nás? Nechlubíme se vlastní slabostí.“

„Nassir?“ zeptal se Kendrick, jenž zachytil v hlase zabijáka záblesk smutku. „Nassir byl slabý?“

„Byl to teoretik a na tuhle práci se nehodil.“

„Teoretik?“ Evan překvapeně zvedl obočí.

„Koukám, že náš učeň je analytik, co?“

„Dobrý učeň umí určit okamžik, kdy pasivní debata musí ustoupit aktivnímu činu, kdy na místo slov nastoupí síla. Nassir příliš mluvil, byl příliš tolerantní.“

„A ty jsi jiný?“

„Teď jde o tebe, a ne o mě. Jaký důkaz zrady máš v rukávu?“

„ženu jménem Zaja Jatimová,“ odvětil Kendrick.

„Řekli mi, že.“

„Tak Zaja má být zrádkyně?“ vykřikl terorista a z očí mu čišel vztek.

„To jsem neřekl.“

„Tak co jsi tedy řekl?“

„Byla spolehlivá.“

„To je slabé slovo, Amale Bahrudi.“ Mladík chytil Evana za zbytek blůzy. „Je oddaná naší věci, je to neúnavná dělnice, která na ambasádě dře nejvíc ze všech!“

„A mluví anglicky,“ řekl Kendrick, který zachytil v hlase teroristy zvláštní podtón.

„To já taky!“ odsekl rozzlobený učeň a pustil svého vězně.

„I já,“ řekl tiše Evan a podíval se na skupinky fanatiků, kteří je pozorovali. „Můžeme se bavit anglicky?“ zeptal se a znovu si prohlédl zkrvavené rameno. „Říkáš, že chceš důkaz. Ten ti tady dát nemůžu, ale můžu ti říct, co jsem viděl na vlastní oči v Berlíně. Ty sám musíš posoudit, jestli mluvím pravdu na hodnocení druhých lidí jsi přeci odborník. Ale nechci, aby mi tvoji zvířecí bratři rozuměli.“

„Na svoje postavení jsi dost drzý.“

„Jsem, kdo jsem.“

„To už jsi říkal.“ Terorista přikývl. „Anglicky,“

souhlasil. „Mluvil jsi o Jatimové. Cos měl na jazyku?“

„Vyložil sis to tak, že ji chci označit za zrádkyni.“

„Jak se opovažuješ.“

„Myslel jsem to úplně opačně,“ uklidňoval ho Kendrick. Znovu sebou škubl a ještě silněji si stiskl zraněné rameno. „Ona si zaslouží důvěru a dokonce velkou pochvalu, svoje úkoly plní vzorně. Ji jsem měl vyhledat hned po Nassirovi.“ Evan se na chvíli zapomněl a zasténal bolestí. Aby zakryl svou slabost, rychle vyhrkl: „Kdybych zjistil, že je mrtvá, měl jsem vyhledat muže, kterému říkají Azra. A kdyby byl i on v pánu, tak chlapíka s prošedivělými vlasy jménem Abjad.“

„Já jsem Azra!“ vykřikl tmavooký mladík. „To mně přezdívají Modrý!“

Trefa, pomyslel si Kendrick. V jeho upřeném pohledu se okamžitě objevil otazník. „Ale jsi tady v cele, a ne na velvyslanectví.“

„Tak rozhodla naše akční rada,“ přerušil ho Azra, „kterou vede Jatimová.“

„Tomu nerozumím.“

„Dostali jsme zprávu, že úřady zadržely některé naše lidi a umístily je do izolace. že je mučí, podplácejí, snaží se je nějakou cestou zlomit, aby promluvili. Rada rozhodla, že nejsilnější z nás by se taky měli nechat zadržet aby tady převzali velení a zorganizovali odpor!“

„Takže vybrali tebe? Ona tě vybrala?“

„Zaya věděla, koho má vybrat. Je to moje sestra a já její pokrevní bratr. Je si tak jistá mou oddaností jako já její. Budeme bojovat bok po boku, dokud nás smrt nerozdělí, protože smrt je naše tradice!“

Výhra! Evan opřel hlavu o zeď a bolavýma očima těkal po stropě plném žárovek v drátěných krytech.

„Takže jsem potkal toho nejdůležitějšího člověka na tom nejnepravděpodobnějším místě. Alláh nás přece jen neopustil.“

„K čertu s Alláhem!“ zvolal Azra, čímž Kendricka udivil. „Ráno tě pustí. Na krku nemáš žádnou jizvu.

Budeš volný.“

„Nebuď si tím tak jistý,“ řekl Evan, znovu sebou trhl a chytil se za rameno. „Řeknu ti to na rovinu. Když šli po stopě té mojí fotky, dostali se až do buňky džihádu v Římě a teď si ověřují moji jizvu. Prohledávají Rijád a Manamu a hledají moje staré zubařské a lékařské karty. Když něco přehlédnou, nebo naopak najdou, ocitnu se před izraelským katem. Ale to není tvoje starost a v téhle chvíli vlastně ani moje.“

„Vidím, že jsi nejen drzý, ale taky odvážný.“

„Už jsem ti řekl,“ vyštěkl Kendrick, „že veršíky si můžeš spisovat ve volném čase. Jestli jsi Azra, bratr Jatimové, potřebuješ informace. Musíš se dovědět, co jsem viděl v Berlíně.“

„Důkaz zrady?“

„Když ne zrady, tak čiré hlouposti, a když ne hlouposti, tak neodpustitelné chamtivosti, což není o nic lepší než zrada.“ Evan se znovu začal zvedat, zády se opíral o zed a rukama se odrážel od země. Tentokrát ho terorista nezastavil. „Pomoz mi, sakra!“ vykřikl.

„Takhle nemůžu přemýšlet. Musím si smýt krev a protřít oči.“

„No dobrá,“ řekl Azra váhavě, ale výraz jeho tváře prozrazoval zvědavost. „Opři se o mě,“ dodal neochotně.

„Chtěl jsem jen, abys mi pomohl vstát,“ řekl Kendrick a když se postavil, odtáhl se od mladého teroristy. „Díky, půjdu sám. Nepotřebuju, aby mi pomáhaly naivní děcka.“

„Možná budeš potřebovat víc pomoci, než ti můžu poskytnout.“

„Zapomněl jsem,“ přerušil ho Evan a zamířil vratkým krokem ke čtveřici záchodů s umyvadlem.

„Učeň vystupuje jako soudce i porota zároveň a Alláha přitom posílá k čertu!“

„Musíš pochopit jednu věc, ty svatoušku,“ řekl Azra pevným hlasem a zblízka se díval do tváře drzého cizince. „Já nevedu válku za Alláha, ani proti němu, Abrahámovi nebo Kristovi. Je to boj o přežití. Chci žít jako lidská bytost navzdory tomu, že mě někteří chtějí zničit pomocí kulek nebo zákonů. Mluvím jménem většiny, když říkám: žij ve své víře, ale neobtěžuj mě s ní. Já se mám co ohánět, abych sám přežil. Třeba jen proto, abych mohl bojovat o den déle.“

Když se přiblížili k umyvadlu, Kendrick se podíval na rozčíleného mladého zabijáka. „Asi jsem s tebou vůbec neměl mluvit,“ řekl a přimhouřil opuchlé oči.

„Třeba ani nejsi ten Azra, kterého jsem měl najít.“

„Tomu klidně věř,“ odvětil terorista. „Naše práce přece stojí na kompromisech mezi lidmi s rozdílnými cíli, kteří využívají navzájem svých služeb z čistě sobeckých pohnutek. Společně totiž můžeme udělat pro své individuální cíle mnohem víc, než kdybychom jednali každý na vlastní pěst.“

„V tom si rozumíme,“ řekl Kendrick neurčitým tónem.

Došli k rezavému železném umyvadlu. Evan naplno otevřel jediný kohoutek se studenou vodou, hned si však uvědomil, že dělá příliš hluku, tak kohoutek přiškrtil a ponořil ruce i tvář do proudu vody.

Omýval se až do pasu, poléval si vodou hlavu i hrud a opakovaně si vymýval krvácející ránu na rameni.

Palestinec zatím nervózně přešlapoval na místě.

Kendrick čekal na příhodnou chvíli a ta teď přišla.

Zbylé štěnice jsou umístěny ve splachovadlech na záchodě.

„Dost!“ vybuchl nazlobený terorista, chytil Kendricka za zdravé rameno a odtáhl ho od umyvadla.

„Řekni mi, cos viděl v Berlíně! Hned! Jaký máš důkaz zrady, hlouposti, nebo chamtivosti? Co je to?“

„Jede v tom asi víc lidí,“ začal Evan a hlasitě se rozkašlal. „Lidi je odsud vyvážejí ven.“ Kendrick se náhle předklonil, chytil se za krk a vrhl se k prvnímu záchodu nalevo od špinavého umyvadla. „Chce se mi zvracet!“ vyhrkl a oběma rukama se chytil okrajů záchodové mísy.

„Co vyvážejí?“

„Filmy!“ vyhrkl Evan a nasměroval hlas ke splachovadlu. „Filmy propašované z ambasády!. Na prodej!“

„Filmy? Fotografie?“

„Dvě cívky. Zachytil jsem je a odkoupil. Dá se z nich určit totožnost lidí, jsou tam vidět metody.“

Další slova už v ohromné vězeňské cele nebylo slyšet. Zvony začaly hlasitě vyzvánět na poplach a jejich ohlušující zvuk se odrážel od zdí. Do cely vmžiku vběhla skupina strážníků v uniformách s namířenými zbraněmi. Ozbrojenci nervózně těkali očima po místnosti, až po několika sekundách našli objekt svého hledám a šest vojáků vyrazilo k řadě záchodů.

„Nikdy!“ křikl vězeň známý jako Amal Bahrudi.

„Zabijte mě, jestli chcete, ale nic se nedovíte, protože jste nuly!“

Kendrick se vrhl na první dva strážníky, kteří se k němu přiblížili. Vojáci zkoprněli, protože si mysleli, že zachraňují člověka, kterému hrozí smrt.

Třetí strážník naštěstí rychle praštil Amala Bahrudiho pažbou do hlavy.

Kolem byla neproniknutelná tma, ale on věděl, že leží na lékařském stole ve vězeňské laboratoři. Na očích cítil studené obklady a uvědomil si, že má na dalších částech těla pytlíky s ledem. Zvedl ruku a sejmul si z obličeje promočené obklady. Pak nad sebou spatřil rozzlobené a nechápavé tváře. Na ty ale teď neměl vůbec čas.

„Faisal!“ vyhrkl arabsky. „Kde je Faisal, ten doktor?“

„Jsem tady, u vaší levé nohy,“ odvětil ománský lékař anglicky. „Čistím vám zvláštní ránu. Někdo vás muset kousnout.“

„Na jeho zuby nikdy nezapomenu,“ řekl Evan, taktéž anglicky. „Připomínaly zuby pilouna, taky byly celé žluté.“

„V téhle části světa není zdravá strava zvykem.“

„Pošlete ostatní pryč, doktore,“ přerušil ho Kendrick. „Musíme si promluvit hned teď!“

„Po tom, co jste provedl tam vevnitř, pochybuji, že by odešli. A já sám si nejsem jistý, jestli bych je o to požádal. Copak jste se zbláznil? Přišli vám zachránit život a vy jste se do nich pustil jako blázen. Jednomu chlapovi jste přerazil nos a druhému zlomil můstek.“

„Musel jsem působit přesvědčivě, řekněte jim to anebo radši ne. Ještě ne. Pošlete je pryč. Namluvte jim, co chcete, ale musíme si promluvit. Potom musíte něco vyřídit Ahmatovi. Jak dlouho už jsem tady?“

„Skoro hodinu.“

„Kristepane! Kolik je hodin?“

„Čtvrt na pět ráno.“

„Pospěšte si! Proboha, pospěšte si!“

Faisal odvolal vojáky. Nejdřív je ale musel uklidnit a vysvětlit jim, že jsou věci mezi nebem a zemí, které jim nemůže říct. Když místnost opouštěl poslední strážník, Kendrick vytáhl z pouzdra automatickou pistoli a podal ji doktorovi.

„Mám na vás během rozhovoru mířit?“ zeptal se ománský doktor, když voják konečně odešel.

Kendrick odložil sáčky s ledem a s bolestí se posadil. „Před východem slunce na mě bude mířit mnohem víc zbraní. Ale doufám, že ne úplně přesně.“

„Co to povídáte? To snad nemyslíte vážně.“

„Útěk. Ahmat musí zaranžovat můj útěk.“

„Cože? Zbláznil jste se?“

„Nikdy jsem nebyl tak při smyslech jako teď.

Vyberte vaše dva nebo tři nejlepší lidi, kterým naprosto důvěřujete, a zařidte přesun.“

„Přesun?“

Evan zatřásl hlavou a zamrkal. Pořád cítil opuchliny, i když už díky obkladům přece jen trochu splaskly. Snažil se najít slova, jimiž by šokovaného doktora přesvědčil. „Řeknu to takhle: Někdo rozhodl, že se jich má několik přesunout jinam.“

„Kdo by to dělal? A proč?“

„Nikdo! Připravte to bez otázek. Máte fotografie vězňů?“

„Samozřejmě. Focení je při zatýkání běžná procedura. Jména nejsou k ničemu. Všechna jsou falešná.“

„Přineste mi všechny fotky a já vám řeknu, koho máte vybrat.“

„Ale k čemu?“

„K přesunu. Prostě vězně, které přesunete někam jinam.“

„Ale kam? Já opravdu ničemu nerozumím.“

„Protože mě neposloucháte. Někde po cestě, v nějaké postranní uličce nebo na temné silnici za městem, přepadneme strážníky a utečeme.“

„Přepadnete.? Proč?“

„Patřím do té skupiny, uteču s nimi. Vracím se do cely.“

„To je naprosté šílenství!“ vykřikl Faisal.

„Je to naopak naprosto logické,“ ohradil se Evan.

„V cele je člověk, který mě dovede, kam potřebuju.

Dejte mi policejní fotografie a pak vytočte Ahmatovo číslo. Vzkažte mu, co jsem řekl, a on pochopí. Pochopí to, rozumíte? Ten váš mladistvý delikvent z dobré americké univerzity na to přece sám myslí už od začátku!“

„A vy asi taky, co?“

„Snad máte pravdu. Možná jen chci svést vinu na někoho jiného. Tohle všechno totiž vůbec není v mém stylu.“

„Ale něco vás pořád popichuje a mění vás v jiného člověka. To se občas stává.“

Kendrick se podíval do vlídných hnědých očí ománského doktora. „To se občas stává,“ přitakal Evan.

V hlavě se mu náhle zjevila temná silueta. Postava muže, která vystoupila z běsnících plamenů pozemského pekla. Zjevení obklopovala oblaka dýmu a na všechno kolem se snášel vodopád trosek, jenž umlčoval výkřiky obětí. Mahdi. Vrah žen a dětí. Vrah svých nejlepších přátel, spolubojovníků i své vlastní rodiny. Celý ten smrtonosný obraz se nakonec vznesl k nebi spolu s kouřem destrukce, jako pára stoupal výš a výš, až nezbylo nic než chlad a tma. Mahdi! „To se občas stává,“ opakoval tiše Kendrick a mnul si přitom čelo. „Sežeňte ty fotografie a zavolejte Ahmatovi. Do dvaceti minut se chci vrátit do cely a za dalších deset minut mě odvedou. Proboha, tak dělejte!“

Ománský sultán Ahmat, stále ve sportovních kalhotách a tričku, seděl v křesle s vysokým opěradlem.

Vtom se rozblikala kontrolka jeho tajného telefonu v

pravé noze psacího stolu. Držel sluchátko u ucha a pozorně poslouchal.

„Tak to vyšlo, Faisale,“ řekl klidně. „Chvála Alláhovi, ono to vyšlo.“

„Říkal mi, žes to čekal,“ ozval se doktor na druhé straně aparátu.

Jeho hlas zněl tázavě.

„‚Čekal‘ je příliš silné slovo, starý brachu. Spíš bych řekl, že jsem v to doufal.“

„Vyřízl jsem ti mandle, velký sultáne, a léta jsem tě léčil. Pamatuji si i na to, jak ses jednou strachoval o své zdraví, ale naštěstí se ukázalo, že zbytečně.“

Ahmat se zasmál, spíš pro sebe než do telefonu.

„No jasně, divoký týden v Los Angeles, Amale. Bůhví, co jsem tam tehdy mohl chytit?“

„Uzavřeli jsme dohodu. Tvému otci jsem o tom nikdy neřekl.“

„Rozumím. Podezříváš mě, že před tebou něco skrývám.“

„I to mě už napadlo.“

„Dobrá, příteli.“ Mladý sultán náhle škubl hlavou.

Dveře do jeho královské kanceláře se otevřely a do místnosti vešly dvě ženy. První z nich byla blondýnka z New Bedfordu ve státě Massachussetts. Byla těhotná a měla na sobě župan. Ahmatova žena. Za ní vešla elegantně oblečená tmavovláska s olivovou pletí. V

paláci ji znali jako Kalejlu. „Mám své zdroje, doktore,“

pokračoval Ahmat do telefonu. „Náš společný známý potřeboval pomoc a kdo by mu ji měl poskytnout, když ne panovník Ománu? Pustili jsme mezi tu zvěř na ambasádě informaci, že vězně držíme na neznámém místě a brutálně je vyslýcháme. Někoho tam museli poslat, aby udržel disciplínu a pořádek a Kendrick ho našel. Dej našemu Američanovi všechno, co žádá, ale pozdrž jeho plán o patnáct nebo dvacet minut, aby stihli dorazit mí dva policejní důstojníci.“

„Z Al-Kabiru? Tví bratranci?“

„Řekněme, že dva dobří policajti, příteli.“

Chvíli bylo ticho, doktor hledal správná slova.

„Takže pověsti nelhaly. Je to tak, Ahmate?“

„Nemám tušení, co tím myslíš. Pověsti jsou jen drby a ty mě nezajímají.“

„Říká se, že jsi na svůj věk nebývalé moudrý.“

„To jsou zbytečné řeči,“ přerušil ho sultán.

„On sám říkal, že musíš být moudrý, abys tady vládl. Pro člověka, který tě léčil, když jsi měl příušnice, to není snadné pochopit.“

„Nelam si s tím hlavu, doktore. Stačí, když mě budeš o všem informovat.“ Ahmat sáhl do zásuvky, kde ležel jeho soukromý telefon, a namačkal několik čísel.

Po několika vteřinách začal mluvit. „Omlouvám se, bratranče, vím, že už spíš, ale musím tě znovu obtěžovat. Vrať se do cely. Amal Bahrudi chce uprchnout.“ Pak zavěsil.

„Co se stalo?“ zeptala se mladá sultánova žena a rychle vykročila k Ahmatovi.

„Prosím tě,“ řekl sultán a zadíval se na břicho své manželky „budeš rodit už za šest týdnů, Bobbie. Nesmíš chodit tak rychle.“

„Je nesnesitelný,“ řekla Roberta Aldridge Jamenniová a otočila hlavu ke Kalejle. „Ten můj atlet doběhl v Bostonském maratónu asi na dvoutisícím místě a teď mě chce poučovat, jak mám nosit dítě. Je to normální?“

„Královské sémě, Bobbie,“ odvětila Kalejla a usmála se.

„Královské, pěkně děkuju! V plínách jsou všichni stejní. Zeptej se mojí matky, ta nás porodila čtyři během šesti let. Co se tedy stalo, miláčku?“

„Náš americký kongresman navázal v cele kontakty. Připravujeme fingovaný útěk.“

„Povedlo se!“ vykřikla Kalejla a přistoupila ke stolu.

„Byl to tvůj nápad,“ řekl Ahmat.

„Dej s tím pokoj. To se nepočítá.“

„Všechno se počítá,“ namítl mladý sultán. „V téhle šílené době se musíme chytit všeho, co by nám mohlo aspoň trochu pomoct. Omlouvám se, Kalejlo, ani jsem tě nepřivítal. Odpusť, že jsem tě povolal v tak časnou hodinu, ale věděl jsem, že bys chtěla být při tom.“

„Máš pravdu.“

„Jak se daří tvému anglickému příteli podnikateli?“

„Řádí jako tajfun,“ odtušila Kalejla. „Naposledy ho viděli, jak se potácí v hotelovém baru a vykřikuje moje jméno.“

„Vzhledem k tomu, že se tady v Ománu máš vydávat za prostitutku, to je celkem v pořádku.“

„To víš, já jdu s tím, kdo nejvíc zaplatí.“

„A co naši supervlastenci, staří vládcové tržišť, kteří čekají, že se zhroutím a uprchnu na Západ? Pořád ještě věří, že jsi na jejich straně?“

„Ano. Jeden z mých ‚přátel‘ mi na bazaru Sabat Ajnub řekl, že jsou přesvědčeni, že ses sešel s Kendrickem. Jeho logika byla neúprosná, takže jsem musela přiznat, že jsi blázen a koleduješ si o pěkný malér. Promiň.“

„Jaká logika?“

„Vědí, že vůz tvé posádky vyzvedl Američana několik ulic od hotelu. To jsem mu nevyvracela, protože jsem to viděla na vlastní oči.“

„Takže pak to auto hledali. Posádkové vozy jsou ale po celém městě.“

„Ještě jednou se omlouvám, Ahmate, ale nebyl to šťastný krok. Řekla bych ti to už dřív, ale nemohla jsem se s tebou spojit. Odhalili nás. Vědí, že Kendrick byl tady…“

„Mustafa,“ skočil jí do řeči rozzlobený sultán. „Je mi líto, že umřel, ale jsem rád, že už konečně zavřel tu svoji klapačku.“

„Možná to byl on, možná taky ne,“ řekla Kalejla.

„Mohl to zavinit i sám Washington. Do příjezdu Kendricka bylo zapleteno příliš mnoho lidí, což jsem taky viděla na vlastní oči. Jak jsem vyrozuměla, byla to operace amerického ministerstva zahraničí. Jiní jsou v těchhle věcech lepší.“

„Nevíme, kdo je náš nepřítel, ani kde ho máme hledat!“ Ahmat zaťal pěst a přiložil si ji k zubům.

„Může to být kdokoli a kdekoli třeba přímo před naším nosem. K čertu, co budeme dělat?“

„Udělej, co ti řekl,“ řekla žena z Káhiry. „Nech ho jednat a čekej, až se ozve.“

„To je podle tebe všechno, co můžu dělat? Mám jen čekat?“

„Ne, ještě něco,“ dodala Kalejla. „Dej mi trasu jeho útěku a jedno ze svých rychlých aut. Mám s sebou všechno, co prostitutka potřebuje je to v kufru v hale.

Než se převlíknu, domluv podrobnosti s bratranci a doktorem, co mu říkáš starý příteli.“

„Tak pomalu!“ ohradil se Ahmat. „Vím, že se s Bobbie znáte už dlouho, ale to ti nedává právo mi nařizovat, abych ohrozil tvůj život! Z toho nic nebude.“

„Tady nejde o můj život,“ odsekla Kalejla a upřela své hnědé oči na Ahmata. „Ani o tvůj. Jde o ten nejodpornější terorismus a o přežití celého Blízkého východu. Dnešní noc možná nic nepřinese, ale je mojí povinností to zkusit a ty mi to musíš dovolit. Copak nás právě na tohle nepřipravovali?“

„A taky jí dej číslo, na které ti může zavolat,“

ozvala se klidně Roberta Jamenniová. „Aby nám mohla zavolat.“

„Jdi se převlíknout,“ pravil mladý ománský sultán, zavřel oči a potřásl hlavou.

„Děkuji, Ahmate. Pospíším si, ale nejdřív musím dát vědět svým lidem. Stačí jen pár slov, nebude to trvat dlouho.“

Opilý

plešatý

Angličan

v

pomačkaném

proužkovaném obleku bezvládně visel na svých dvou krajanech, kteří ho vláčeli k výtahu. Objem a váha jejich opilého nákladu byly tak značné, že měli oba co dělat, aby udrželi tu část tlouštíkova těla, kterou podpírali.

„Je to čuně, nic víc!“ řekl muž nalevo.

„Dej pokoj, Dickie,“ odtušil jeho společník, „všichni jsme už přece někdy vypili pár skleniček navíc.“

„Ale ne v zemi, kde řádí ti černí barbaři! Mohl vyvolat nějakou potyčku a rozvěsili by nás na kandelábrech! Kde je, sakra, ten pokoj?“

„Na konci chodby. Váží snad tunu, co?“

„Samý sádlo a čistá whisky.“

„To nevím. Vypadal jako příjemnej chlapík, kterýho ulovila hádavá děvka. Na jeho místě by se zlil každej. Pochopil jsi, kde pracuje?“

„V nějaký textilce v Manchesteru. Twillingame nebo Burlingame, nebo tak nějak.“

„O takový jsem v životě neslyšel,“ řekl muž na pravé straně a překvapeně zvedl obočí. „Tady to je. Dej mi klíč.“

„Jen ho hodíme na postel, nebudeme se s ním párat.“

„Myslíš, že v baru bude ještě otevřeno? My tady konáme svou křesťanskou povinnost a ten mizera barman zatím už možná zamyká dveře.“

„To by si ten hajzl měl rozmyslet!“ vykřikl Dickie a tři postavy vešly vratkým krokem do temné místnosti.

Díky světlu z chodby viděli aspoň obrys postele. „Dal jsem mu dvacet liber, aby nezavíral, i kdybychom měli být v baru sami. Jestli si myslíš, že jen na vteřinu zamhouřím oči, než nastoupím ráno do letadla, tak jsi blázen! Nenechám se podříznout nějakou černou hubou s mesiášským komplexem. Zaber, hodíme ho na postel!“

„Dobrou noc, tlusťochu,“ řekl společník. „Ať tě hejna černých netopýrů odnesou třeba do pekla!“

Obézní muž v proužkovaném obleku zvedl hlavu a otočil ji ke dveřím. Když kroky v chodbě utichly, těžkopádně se převalil na posteli a vstal. Ve tmě, kterou zmírňoval jen svit pouličních lamp, si svlékl sako, pečlivě je pověsil do skříně a vyhladil záhyby. Uvolnil si tuhou kravatu a přetáhl si ji přes hlavu. Nakonec si svlékl košili páchnoucí po whisky a vyhodil ji do koše.

Zamířil do koupelny, vytočil oba kohoutky a začal se omývat do půl těla. Když skončil, sáhl po lahvičce kolínské a důkladně se navoněl. Pak se otřel a vrátil se do ložnice ke kufru, který ležel na stojanu v rohu.

Otevřel ho, vybral si černou hedvábnou košili a vzal si ji na sebe. Nasoukal si ji do kalhot kolem tlustého břicha, zamířil k oknu a vytáhl z kapsy kalhot krabičku zápalek.

Škrtl, počkal, až se plamínek ustálí, a pak jím před sklem třikrát opsal půlkruh. Počkal deset sekund, poté přešel k psacímu stolu a rozsvítil lampu. Zamířil ke dveřím, odemkl automatický zámek a vrátil se k posteli.

Načechral si dva polštářky, podložil si jimi záda a pak složil své těžké tělo na postel. Díval se na hodinky a čekal.

Náhle někdo zaškrábal na dveře. „Vstupte,“ houkl tlouštík z postele.

Do pokoje váhavě vstoupil snědý Arab. Byl celý nesvůj z místa, kde se ocitl, i z tlustého Angličana. Měl na sobě čisté šaty, možná úplně nové, a totéž platilo o jeho závoji. Bylo patrné, že plní důležité úkoly. Mluvil tiše a uctivě. „Udělal jste svaté znamení půlměsíce, a tak jsem tady.“

„Vřelé díky,“ řekl Angličan. „Pojd dál a zavři za sebou dveře.“

„Jistě, Effendi.“ Muž udělal, co mu tlouštík řekl, a nadále si zachovával odstup.

„Přinesl jsi mi, co potřebuju?“

„Ano, pane. Nářadíčko i informace.“

„Nejdřív to nářadíčko, prosím.“

„Jistě.“ Arab sáhl pod hábit a vytáhl velkou pistoli, která za své rozměry vděčila dírkovanému válci, přišroubovanému k hlavni. Byl to tlumič. Druhou rukou vytáhl posel šedou krabičku, která obsahovala dvacet sedm nábojů. Poslušně zamířil k posteli a podal Angličanovi zbraň. „Je nabitá devíti náboji, pane.

Dohromady to dělá třicet šest nábojů.“

„Děkuji,“ řekl tlustý Angličan a vzal si zbraň. Arab poníženě ustoupil. „A teď ty informace.“

„Ano, pane. Ale nejdřív vám musím říct, že tu ženu před chvílí odvezli do paláce přímo od hotelu ve vedlejší ulici.“

„Cože?“ Šokovaný britský byznysmen se prudce posadil, přesunul těžké nohy na okraj postele a došlápl na podlahu. „Víš to jistě?“

„Ano, pane. Vyzvedla ji královská limuzína.“

„Kdy?“

„Zhruba před čtvrt hodinou. Přirozeně mě o tom hned informovali. Teď už je na místě.“

„Ale co ti starci, kupci?“ Tlouštíkův mluvil vzrušeně, jen stěží se ovládal. „Navázala spojení, co?“

„Ano, pane,“ odvětil Arab vystrašeně, jako by se v případě záporné odpovědi bál tluštíkova výprasku.

„Byla na kávě v Dakhilu s jedním dovozcem, nějakým Hajazzim, a později se s ním setkala ještě na tržišti Sabat. Fotografovala a někoho sledovala.“

„Koho?“

„To nevím, pane. Sabat byl plný lidí a ona se ztratila v davu.“

„Do paláce.?“ zašeptal Angličan chraptivě a pomalu vstal. „To není možné!“

„Mluvím pravdu, pane. Moje informace jsou přesné, jinak bych si je nemohl dovolit říkat osobě tak ctihodné jako jste vy. Přísahám, effendi, budu blahoslavit Alláha z celého srdce v každé mé modlitbě, že jsem měl to štěstí potkat skutečného žáka velkého Mahdiho!“

Angličan šlehl po domorodci pohledem. „Takže ti to řekli?“ zeptal se tiše.

„Ano, dostalo se mi toho velkého daru. Byl jsem poctěn jako jediný mezi mými bratry!“

„Kdo to ještě ví?“

„Přísahám na svou smrt, že nikdo, pane!

Tajemství, že jste byl v Maskatu, si s sebou vezmu do hrobu!“

„Krásná myšlenka,“ řekl tlouštík a pozvedl pistoli.

Dva výstřely zněly jako tlumené zakašlání, ale jejich síla byla ohromná. Arab odlétl ke vzdálenější zdi a jeho dokonale čisté šaty se rázem zbarvily krví.

V Americkém baru byla tma, světlo poskytovaly jen slabé zářivky. Barman se zástěrou seděl shrbeně v koutě svého království, čas od času se líně podíval na dvě postavy sedící v lóži u okna do ulice s napůl staženými žaluziemi. Ti Angličani jsou ale hlupáci, napadlo barmana. Ne že by nemohli mít strach, kdo by se taky v téhle šílené době nebál? Ale tihle dva by byli v mnohem větším bezpečí za dveřmi svých hotelových pokojů. Nebyli by tak na očích. Ale možná je to jinak, pokračoval barman v úvahách. On sám přece řekl vedení hotelu, že ti dva nechtějí odejít z baru a vedení okamžitě postavilo ke vchodu do Amerického baru tři ozbrojené strážníky. Ono je to vlastně fuk, řekl si nakonec barman a zívl, hlavně, že ti Angláni nešetří penězi. To barmana uklidňovalo, stejně jako pohled na vlastní zbraň, kterou schovával v utěrce pod barem.

Paradoxně to byla izraelská automatická pistole, kterou koupil od úslužného žida na nábřeží. Těm židům to ale opravdu myslí! Od té doby, co tady vypuklo šílenství, zásobují zbraněmi půlku Maskatu.

„Dickie, podívej!“ zašeptal tolerantnější z Angličanů a pravou rukou udělal štěrbinu mezi žaluziemi na okně.

„Co je, Jacku.?“ Dickie se probral z dřímoty, prudce zvedl hlavu a zamrkal.

„Není támhleto náš nadranej kolega?“

„Kdo? Kde.? Panebože, máš pravdu!“

Na vylidněné temné ulici nervózně přecházel po chodníku zavalitý muž a rozhlížel se přitom na všechny strany. Škrtal zápalky jednu po druhé, pak s nimi ve vzduchu podivně mával a nakonec je vztekle odhazoval na chodník. Po minutě a půl se přiřítilo tmavé auto, prudce zabrzdilo a zhlaslo přední světla. Dickie a jeho společník překvapeně pozorovali škvírou, jak tlouštík s udivující hbitostí a odhodlaností zamířil k autu. Když přistoupil k zadním dveřím, vyskočil Arab v závoji a v černém západním obleku. Tlustý Brit začal rychle mluvit, a co chvíli zabodával Arabovi do tváře ukazovák. Nakonec s námahou otočil své mohutné tělo a ukázal na vyšší patra hotelu. Arab se okamžitě otočil na patě a rozběhl se. Pak bylo jasně vidět, jak obézní průmyslník sahá za opasek a vytahuje velkou pistoli, otvírá dveře automobilu a rychle si sedá.

„Panebože, viděls to!“ vykřikl Dickie.

„Jo. Převlíkl se.“

„Cože?“

„No jasně. Je sice dost šero, ale cvičený oko vidí i ve tmě. Už na sobě nemá tu bílou košili a oblek s proužkama. Vzal si tmavou košili, černý kalhoty a sako z hrubý vlny. To ve zdejším vedru není moc normální.“

„O čem to sakra mluvíš?“ vykřikl zmatený Dickie.

„Já přece myslel tu jeho pistoli!“

„No tak, kámo. Ty děláš v hutnictví, já zas v textilním průmyslu.“

„Ty

fakt

ohromuješ!

Oba

vidíme

stodvacetikilovýho vepře, co byl ještě před čtvrt hodinou tak zlitej, že jsme ho museli do jeho pokoje odnýst, a on teď pobíhá naprosto střízlivej po ulici, dává rozkazy nějakýmu chlapovi, vytahuje pistoli a skáče do auta, který si nejspíš přivolal signálem a ty vidíš jen ty jeho hadry!“

„Víš, to je jen jedna strana mince. Samozřejmě, že jsem viděl pistoli, toho Araba i auto. A právě proto mi ty jeho šaty přišly divný, chápeš?“

„Ani trochu!“

„Tak hele, ten tlusťoch možná byl nebo nebyl opilej, ale jistý je, že byl vyfiklej jak ze žurnálu. Oblek z nejjemnější česaný vlny, košile od Angela, kravata z nejlepšího hedvábí a fajnový kožený polobotky, co se šijou na objednávku v Itálii.“

„No a co?“ zeptal se podrážděně Dickie.

„Teď na ulici má na sobě sako a kalhoty průměrné kvality, špatně střižené a úplně nevhodné do tohohle proklatýho vedra. A když už jsme u toho, v Manchesteru neexistuje textilka, kterou bych důvěrně neznal, a rozhodně jsem nikdy neslyšel název Twillingame nebo Burlingame ani nic, co by ho byť jen vzdáleně připomínalo.“

„Nepovídej.“

„Ale jo, povídám. A taky bych řekl, že bysme neměli letět dneska ráno.“

„Proboha proč?“

„Myslím, že bysme měli jít na ambasádu a někoho vzbudit.“

„Co?“

„Dickie, ten chlap je asi zabiják!“

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Deník pokračoval dalším zápisem.

Poslední zprávy jsou znepokojivé, a protože moje přístroje nerozšifrovaly přístupové kódy CIA, ani nevím, jestli byly údaje zablokovány. Naše osoba navázala kontakt. Pozorovatel mluví o vysoce riskantním rozhodnutí, které bylo „nevyhnutelné“, nevyhnutelné, a mimořádně nebezpečné.

Co teď dělá a jak to dělá? Jaké užívá metody a jaké má kontakty? Musím znát podrobnosti! Pokud přežije, budu potřebovat znát každý detail, protože právě detaily dodávají důvěryhodnost každému mimořádnému činu.

A právě takovým činem se jednotlivec může zapsat do vědomí národa.

Přežije však, nebo se stane jen dalším přeškrtnutým číslem v záhadném sledu událostí? Na to mé přístroje odpověď neznají, mohou pouze potvrdit, že má velké předpoklady k úspěchu. Ty mu ovšem v případě smrti budou k ničemu. Potom by přišla vniveč i celá moje práce.

8

Čtyři teroristé seděli v poutech v policejním antonu, po dvou proti sobě. Auto jelo rychle a nadskakovalo na nerovné vozovce. Kendrick podle plánu zaujal místo vedle mladého fanatika s divokýma očima, jenž kvůli zaječímu pysku šišlal. Azra seděl přes uličku s nevrlým starším zabijákem, který v cele zaútočil na Evana. U drkotajících ocelových dveří antonu stál strážník. Levou rukou se přidržoval madla na střeše vozu a snažil se udržet vzpřímený postoj.

Pravou ruku měl položenou na automatické pistoli MAC-10, která mu visela přes rameno. Jediná dávka vypálená naslepo by proměnila čtyři vězně ve zkrvavené mrtvoly přibité ke stěnám uhánějícího antonu. Strážník měl podle plánu na opasku svazek klíčů od pout vězňů. Byl to závod s drahocenným časem. Minuty se změnily v hodiny a ty přinesly další den.

„Je ti jasné, že je to čiré šílenství?“

„Nemáme na vybranou, pane doktore! Ten chlap je Azra, což znamená Modrý.“

„To je naprostý nesmysl! Azra má bradku a dlouhé vlasy, všichni jsme ho viděli v televizi…“

„Bradku si oholil a vlasy ostříhal.“

„Ptám se vás. Jste Amal Bahrudi?“

„Momentálně ano.“

„Ne nejste! Tak jako on není Azra! Toho člověka přivezli před pěti hodinami z waldžatského bazaru. Je to ožraly primitiv a vejtaha, nic víc. Jeho stejně povedený kamarád si podřízl vlastní krk nožem policisty!“

„Byl jsem tam, Faisale. Je to Azra, bratr Zají Jatimové.“

„Protože to o sobě tvrdí?“

„Ne. Protože jsem s ním mluvil a poslouchal ho.

On svou svatou válku nevede ve jménu Alláha, Abraháma nebo Krista. Bojuje o vlastní přežití, o život na téhle zemi.“

„To je šůenství! Všechno kolem nás je šílenství!“

„Co řekl Ahmat?“

„Abych udělal, co říkáte, ale musíte počkat, než

přijedou jeho policisté. Jsou to dva lidé, kterým naprosto důvěřuje… Tak jistě zněly vaše instrukce.“

„Ta dvojčata? Dva chlapi v uniformách, kteří mi pomáhali z bazaru do Al-Kabiru.“

„Jsou to policisté vycvičení pro zvláštní úkoly.

Jeden bude řídit policejní auto, druhý vám bude dělat ochránce.“

„Dobře vymyšleno. Takže nakonec pojedu podle Ahmatova scénáře, že?“

„Jste nespravedlivý, pane Kendricku.“

„A on je jen tak trošku nečestný… Řeknu vám jména dvou vězňů, které s sebou chci, až budeme s Azrou prchat.“

„Proč? Co jsou zač?“

„Jeden je šílenec, který bude klidně těsně před smrtí hlasitě proklínat popravčí četu, ale ten druhý…

Druhý je Azrův stín. Dělá všechno, co mu Modrý řekne.

Stačí vyndat tyhle dva a pevnost už nebude mít kdo řídit.“

„Mluvíte v hádankách.“

„Ostatní teroristi se dají zlomit. Dohromady nic nevědí, ale dají se zlomit. Navrhuji, abyste vždycky dva nebo tři přemístili do menší cely a pak párkrát vystřelili do vzduchu. Možná najdete pár fanatiků, kteří se na vlastní popravu moc netěší.“

„Svlékáte se ze své vlastní kůže, pane Kendricku.

Nezapomeňte, že vstupujete do světa, který vůbec neznáte.“

„No tak ho poznám, pane doktore. Proto jsem tady.“

Konečně přišlo znamení! Strážník u dveří antonu získal rovnováhu, rychle svěsil levou ruku a zatřásl s ní, aby se mu znova prokrvila. Hned se však zase chytil držadla. Totéž zopakuje za necelou minutu a pak přijde Evanova chvíle. Její scénář vznikl v rychlosti ve vězeňské laboratoři. Útok musí být rychlý a přímočarý.

Reakce strážníka bude klíčem k úspěchu celé akce. Po dvaadvaceti sekundách levá ruka strážníka znovu unaveně poklesla.

Kendrick vyskočil z lavice a vší silou se vrhl na strážníka. Ten se udeřil hlavou o dveře tak silně, že nestačil zareagovat a bezvládně se svezl na podlahu.

„Rychle!“ zavelel Evan a obrátil s k Azrovi.

„Pomoz mi! Vezmi mu klíče!“

Palestinec vyskočil a za ním terorista-předák.

Rukama v poutech společně odhodili strážníkovu pistoli a vytrhli mu z opasku klíče.

„Zabiju ho!“ zavřeštěl fanatik se zaječím pyskem, sáhl po pistoli a zamířil na hlavu strážníka.

„Zadrž ho!“ rozkázal Azra.

„Hlupáku!“ křikl předák a vytrhl mladému fanatikovi zbraň. „Řidič uslyší výstřely!“

„Je to náš svatý nepřítel!“

„Je to naše svatá cesta odsud, ty idiote!“ řekl Azra.

Odemkl Kendrickovi pouta a podal mu klíč, aby je odemkl zase on jemu. Kongresman z Colorada to udělal, pak se obrátil k vězni, který k němu natahoval zápěstí.

„Jmenuju se Josef,“ řekl postarší muž. „Je to hebrejské jméno, protože moje matka byla židovka, z Izraele ale nepocházím. Jsi statečný muž, Arnale Bahrudi.“

„Nerad stojím před popravčí četou na poušti,“

odtušil Kendrick, odhodil svá pouta na podlahu a obrátil se k mladému teroristovi, který chtěl zabít omráčeného strážníka. „Nevím, jestli tě mám vůbec zbavit pout.“

„Proč?“ vyjekl chlapec. „Protože jsem připraven pro naši svatou věc i zabíjet a položit za ni svůj život?“

„Ne, mladý muži. Protože bys mohl zabít nás a náš život je cennější než ten tvůj.“

„Amale!“ vykřikl Azra a chytil Evana za ruku, aby získal rovnováhu a upoutal Kendrickovu pozornost.

„Souhlasím, že je to idiot, ale přesto se ho musím zastat.

Osadníci na Západním Břehu vyhodili do povětří dům

jeho rodiny i otcův krámek s oděvy. Jeho otec výbuch nepřežil a izraelská správní komise prodala oba domy novým osadníkům skoro zadarmo.“ Modrý ztlumil hlas a řekl Kendrickovi do ucha: „Je to případ pro psychiatra, ale nemá nikoho než nás. Josef a já na něj dohlédneme. Uvolni mu pouta.“

„Ručíš za něj svou hlavou, ty poeto,“ zavrčel Evan a odemkl okovy svírající zápěstí mladého teroristy.

„Proč jsi mluvil o popravě v poušti?“ zeptal se Josef.

„Protože cesta pod námi je napůl písčitá, copak to necítíš?“ vysvětlil mu Kendrick, jenž dobře znal trasu jejich přesunu. „Prostě zmizíme, buď nás spálí slunce, nebo skončíme pohřbem v písku.“

„A proč zrovna my?“ naléhal starší terorista.

„Mně je to jasné, nevědí, co se mnou mají dělat, takže nejlepší je zabít mě. Jestli se bojí, že jsem nebezpečný nebo mám moc velký vliv, vyřeší tím obojí.“ Evan se odmlčel a pak pokýval hlavou.

„Zamyslete se nad tím,“ dodal, „možná to vysvětluje, proč vybrali Josefa a toho kluka. Byli v cele nejvíc slyšet a oba mají dost charakteristický hlas.“

„Ale co já?“ zeptal se Azra a zadíval se Kendrickovi do očí.

„Myslím, že by sis na to mohl odpovědět sám,“

odvětil Kendrick a opětoval Palestincův upřený pohled.

„Snažil jsem se od tebe uskočit, když nás chytili u záchodů, ale tys byl pomalý.“

„Chceš říct, že nás viděli spolu?“

„To je stěží na dostatečnou, studente. Nejen spolu, ale taky daleko od všech ostatních.“

„Náklaďák zpomaluje!“ vykřikl Josef, když anton lehce přibrzdil před zatáčkou.

„Musíme vyskočit,“ řekl Evan. „Hned. Jestli míří do údolí, budou tam vojáci. Pospěšte si!“

„Dveře!“ křikl Azra. „Určitě jsou zvenčí zavřené na závoru.“

„Nemám tušení,“ zalhal Kendrick podle scénáře, který v rychlosti připravili ve vězeňské laboratoři.

Dobře však věděl, že ve dvou kovových plátech dveří jsou uvolněné nýty. „V policejním antonu jsem zavřený poprvé, ale nevadí. Je to ocelový plech přinýtovaný k rámu. Když se do dveří opřeme všichni čtyři, možná se nám podaří část uvolnit. Nejslabší místo je uprostřed.“

Evan levou rukou chytil mladíka se zaječím pyskem za rameno a přitáhl si ho k sobě. „Tak dobrá, divochu. Opři se do vrat, jako bys chtěl zbořit Zed nářků. Všichni naráz. Teď!“

„Počkej!“ křikl Azra. „Zbraň!“ Terorista zvedl automatickou pistoli a přehodil si její popruh přes rameno. „Dobrý,“ řekl a přidal se k ostatním.

„Hej rup!“ zevelel Kendrick.

Čtyři trestanci vší silou vrazili do středu desky dveří vozu, který právě vjížděl do zatáčky. železný plát povolil a širokými škvírami kolem rámu pronikl do korby svit měsíce.

„Ještě jednou!“ zaburácel Josef a oči mu plály nadšením.

„Pamatujte si!“ zvolal muž, kterého považovali za Amala Bahrudiho. „Když to prorazíme, tak před dopadem na silnici pokrčte kolena. Nepotřebujeme žádné zraněné.“

Znovu se rozběhli proti uvolněné desce. Spodní nýty povolily, železný plát odletěl vstříc měsíčnímu svitu a čtyři postavy vyskákaly na silnici, jež se stáčela do údolí. Uvnitř antonu se strážník převalil na podlaze.

Tvář měl zbrocenou potem ze strachu před smrtí.

Vyškrábal se na kolena a několikrát zabušil na kabinu řidiče. Odpovědí mu byla tlumená rána. Půlku svého úkolu pro tuto noc měli už za sebou.

Uprchlíci skončili v kotrmelcích za autem, rychle se však zastavili, protože gravitace je táhla z kopce

směrem do údolí. Každý se snažil co nejrychleji znovu získat rovnováhu. Jako první vstali Azra s Josefem. Oba kroutili krkem, třásli hlavou a prohlíželi si své modřiny.

Po nich vstal Kendrick. Rameno mu jen hořelo, nohy ho stěží nesly a ruce měl celé odřené. Byl vděčný za tvrdou školu, kterou dostal putováním po horách a ježděním na kánoi. Všechno ho sice bolelo, ale vážně zraněný nebyl.

Palestinec se zaječím pyskem dopadl nejhůř. Sténal na kamenité zemi, marně se snažil vstát a hlasitě přitom nadával. Josef se k němu rozběhl, zatímco Evan s Azrou hleděli do údolí. „Ten kluk si zlomil nohu,“ křikl Josef na své nadřízené.

„Tak to mě hned zabijte!“ zaječel mladík. „Půjdu za Alláhem a vy budete dál bojovat!“

„Drž hubu,“ okřikl ho Azra, který pevně svíral automat MAC-10. „Tvoje chorobná touha po smrti už

mě vážně nudí a to tvý pištění spíš vyprovodí na onen svět nás. Natrhej jeho košili na pruhy, Josefe. Svaž mu ruce a nohy a pak ho polož doprostřed silnice. Až ti hlupáci dorazí do tábora a zjistí, co se stalo, nákladák hned pojede zpátky do tábora. Najdou ho.“

„Chcete mě vydat mým nepřátelům!“ zavřeštěl mladý terorista.

„Zmlkni!“ zpražil ho Azra. „Vydáme tě do nemocnice, kde se o tebe postarají. Nikdo tady nezabíjí děti.“

„Nic nevyzradím!“

„Nic taky nevíš,“ řekl muž, jemuž říkali Modrý.

„Svaž ho, Josefe. Dej pozor na tu zlomenou nohu.“

Azra se sklonil nad mladíkem. „Jsou lepší způsoby boje než zbytečně umírat. Ať tě nepřítel vyléčí a ty pak budeš moci znovu bojovat. Vrátíš se k nám, ty tvrdohlavý bojovníku za svobodu. Potřebujeme tě.

Josefe, pospěš si!“

Zatímco starší terorista vykonával rozkazy, Azra s Kendrickem se vrátili na kamenitou silnici. Dole v dálce začínaly bílé písky, které se v měsíčním svitu táhly do nekonečna a vypadaly jako širá alabastrová podlaha. V dálce se na bílé přikrývce mihotal žlutý plamínek. Byl to pouštní oheň, místo setkání, které bylo součástí jejich „útěku“. Bylo to příliš daleko, aby mohli rozeznat postavy, ale Kendrick věděl, že kolem ohně stojí ománští vojáci nebo policisté. Nikoli popravčí četa, jak si představovali společníci Amala Bahrudiho.

„Znáš to tady mnohem líp než já,“ řekl Evan anglicky. „Jak daleko odsud může být ten tábor?“

„Deset kilometrů, možná dvanáct, ale víc rozhodně ne. Dole už silnice vede rovně, takže tam auto dorazí brzo.“

„Tak jdeme.“ Kendrick se otočil a viděl, jak Josef vláčí zraněného mladíka na silnici. Vyrazil k nim.

Azra zůstal stát na místě. „Kam teď půjdeme, Amale Bahrudi?“ zavolal.

Evan prudce otočil hlavu. „Kam?“ opakoval pohrdlivě. „Pro začátek pryč odsud. Brzy se rozední, a pokud se nemýlím, všude nás budou hledat helikoptéry.

Ve městě se můžeme nějak ztratit, ale tady ne.“

„Tak co teda budeme dělat? Kam půjdeme?“

Kendrick neviděl ve slabém světle měsíce jasně, ale cítil, že se na něj Azra tázavě dívá. Zkouší ho. „Předáme zprávu na velvyslanectví. Tvojí sestře Zaje nebo Abjadovi. Musíme zastavit vynášení fotografií a zabít ty, kteří to mají na svědomí.“

„Ale jak to provedeme? Jak předáme zprávu?

Řekli ti to tvoji lidi, Amale Bahrudi?“

Evan věděl, že tahle otázka musí přijít. Byl na ni připraven. „Abych pravdu řekl, nevěděli jistě, kde je vstupní kanál. Vycházeli z toho, že jestli vám to aspoň trochu myslí, bude se měnit každý den. Měl jsem se u

brány prokázat vzkazem pro akční radu, na jehož

základě jsem mohl projít kanálem dovnitř.“

„Takové vzkazy mohou být past. Proč by měli uvěřit právě tobě?“ Kendrick chvíli nic neříkal, ale když

nakonec promluvil, zněl jeho hlas klidně a naléhavě.

„Protože můj lístek podepsal Mahdi.“ Azra zpozorněl, pomalu kývl a natáhl ruku. „Vlastní rukou?“

„Obálka měla voskovou pečeť, kterou nesměl nikdo porušit. Byla to urážka, se kterou jsem se jen těžko smiřoval, ale i já musím poslouchat rozkazy lidí, kteří to platí.“

„Myslíš lidi, kteří nám dávají peníze na činnost.“

„Jestli existovala nějaká šifra, která potvrzovala pravost dokumentu, tak byla určena někomu z akční rady, ale ne mně.“

„Dej mi ten vzkaz,“ řekl Azra.

„Idiote!“ vyštěkl podrážděně kongresman z devátého okresu státu Colorado. „Když jsem viděl, že mě policie dostane, roztrhal jsem ho na kousky a rozházel po Al-Kabiru! Nebo bys to udělal jinak?“

Palestinec se ani nehnul. „Ne, ovšemže ne,“

odvětil. „Ten vzkaz už stejně nepotřebujeme. Na velvyslenectví nás dostanu. Kanál, jak jsi to nazval, je pod důkladnou kontrolou.“

„A ta funguje tak dobře, že se z něj pašují filmy strážím přímo pod nosem. Pošli vzkaz své sestře.

Vyměňte strážníky do jednoho a okamžitě začněte pátrat po fotoaparátu. Až ho najdete, zabijte majitele i jeho případné komplice. Všechny je oddělejte.“

„Jen

na

základě

nějakých

domněnek?“

zaprotestoval Azra. „Riskujeme smrt nevinných lidí, statečných bojovníků.“

„Nebud pokrytec,“ zasmál se Amal Bahrudi. „Nad nepřítelem bys takhle neváhal. My nezabíjíme statečné bojovníky, ale nevinné lidi.

Aby o nás svět uslyšel. Ten svět, který je k naší svaté válce hluchý a slepý.“

„Při všemocném Alláhovi, teď se sám chováš jako hluchý a slepý!“ vykřikl Azra. „Věříš západnímu tisku, je to jasné! Z jedenácti obětí byly už čtyři mrtvé, včetně dvou žen. Jedna spáchala sebevraždu, protože se nesmyslně bála, že ji znásilní Arab. Ta druhá, o hodně silnější, se vrhla na jednohomladého idiota a toho nenapadlo nic lepšího než začít střílet. Dva muži byli neduživí starci a umřeli na selhání srdce. To nás samozřejmě nezbavuje viny za jejich smrt, ale nikdo proti nim nepozvedl zbraň. Zaja to všechno vysvětlila, ale nikdo nám nevěřil. A nikdy neuvěří!“

„Není to teď sice důležité, ale jak zemřeli ti ostatní? Bylo jich tuším sedm.“

„Odsoudila je naše akční rada, a popravu. Byli to agenti tajných služeb, kteří budovali síť namířenou proti nám po celém Perském zálivu a Středozemním moři. Členové nechvalně známých Konzulárních operací mezi nimi dokonce dva Arabové, kteří zaprodali svou duši, aby nás vydali na smrt. Všechno platili sionisti a jejich americké loutky. Zasloužili si smrt, protože by nás všechny zahubili. Nejdřív by nás však zbavili cti a vylíčili by nás jako zosobnění zla. My v sobě přitom žádné zlo nemáme, chceme jen klidně žít na svém vlastním území.“

„Tak dost, poeto,“ skočil mu do řeči Kendrick a ohlédl se po Josefovi a mladém teroristovi, jenž tolik toužil po Alláhově objetí. „Na tvoje kázání teď není čas, musíme odsud zmizet.“

„Jde se na ambasádu,“ přitakal Azra. „Najdeme ten kanál.“

Kendrick se pomalu vrátil k Palestinci. „Ano, na ambasádu,“ řekl. „Ale ne kanálem, jen k bráně. Tam předáš vzkaz své sestře, ve kterém jí všechno vysvětlíš.

Až splníme tyhle rozkazy, moje úloha tady skončí a ty budeš také za den nebo dva volný.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se zmatený Modrý.

„Dostal jsem za úkol přivézt jednoho z vás co nejdřív do Bahrajnu a vybral jsem tebe. Chytili mě, utekl jsem a něco podobného už nehodlám riskovat.“

„Do Bahrajnu?“

„Za Mahdim. Jen na pár hodin, ale je to naléhavé.

Má pro tebe nové rozkazy. Rozkazy, které by nesvěřil nikomu jinému než členovi rady.“

„Ale oni letiště sledují,“ namítl Azra. „Hlídají ho stráže a cvičení psi. Nikdo se nedostane dovnitř ani ven bez výslechu. Nemáme šanci. Totéž platí o nábřeží.

Zastavují a prohledávají každou loď. Když se nepodrobí, vyhodí ji do povětří.“

„Ani to však nezabránilo vašim lidem, aby pronikli kanálem věn i s fotkami. Sám jsem viděl v Berlíně důsledky.“

„Ale tys řekl, že je to naléhavé a že proniknutí kanálem je otázka celého dne nebo dokonce dvou.“

„Proč to trvá tak dlouho?“

„Jezdíme na jih jen v noci a v uniformách jemenské pohraniční stráže. Když nás zastaví, řekneme, že hlídkujeme na pobřeží. Pak čekáme na rychlé oceánské lodě, které samozřejmě připlouvají z Bahrajnu.“

„Samozřejmě.“ Měl jsem pravdu, pomyslel si Evan. Jižní pobřeží až do Ras alHadd a směrem k průlivu Masirah je otevřená oblast, pustina se skalistým pobřežím a nehostinným vnitrozemím. Ráj pro zloděje, překupníky a hlavně pro teroristy. Lepší ochranu než

uniformy pohraniční stráže si teroristé nemohli vymyslet. Vojáci stráže jsou přeci vybírám podle bezmezné oddanosti a hlavně brutality, s níž musí čelit odpadlíkům z celého světa, kteří našli v Jemenu své útočiště. „To je výborné,“ pokračoval Amal Bahrudi.

„Jak jste, při svatém Alláhovi, sehnali ty uniformy.

Vím, že vypadají zvláštně jsou světlejší, mají jiné epolety a taky boty, které musí vydržet chůzi v poušti i vodě.“

„Nechal jsem je ušít,“ přerušil ho Azra a přitom sledoval údolí pod nimi. „Samozřejmě v Bahrajnu.

Všechny jsou očíslované, a když se nepoužívají, zamykáme je. Máš pravdu, musíme vyrazit. Anton dorazí do tábora za necelé dvě minuty. Promluvíme si po cestě.

Jdeme!“

Josef položil svázaného zraněného mladíka napříč silnicí, uklidnil ho a dal mu potřebné instrukce. Azra s Kendrickem přistoupili k nim. „Nejrychlejší to bude po

silnici,“ řekl Evan. „Budeme se jí držet, dokud nespatříme světlomety v údolí. Pospěšte si.“

Po několika slovech útěchy k ležícímu kolegovi se tři uprchlíci rozběhli do kopce směrem k plošině, která ležela asi sto metrů nad nimi. Spálená země kolem nich byla pokryta vyschlými křovinami a zakrslými stromky, které vyrostly jen díky noční vlhkosti od moře.

Tak daleko, jak jen v šeru dohlédli, běžela silnice rovně.

„Tři nebo čtyři kilometry severně odsud roste víc stromů a vyšších. Je tam taky víc zeleně, ve které se dá ukrýt,“ promluvil těžce oddychující Josef.

„Víš to jistě?“ zeptal se Kendrick, jehož Josefova poznámka nepříjemně překvapila. Myslel si totiž, že je jediný, kdo ví, kde se nacházejí.

„Možná ne právě po téhle silnici, ale je jich tady jen pár,“ odpověděl starší terorista, „a jsou úplně stejné.

Mezi písky a zálivem se krajina mění. Všechno je zelenější a jsou tam i malé kopečky. A než se člověk naděje, je v Maskatu.“

„Josef byl členem průzkumného oddílu pod Abjadovým velením,“ vysvětlil Azra. „Přišli sem pět dní předtím, že jsme obsadili ambasádu.“

„Rozumím. A taky vím, že až se rozední, tak se neschováme ani v lese. Bude se to tady hemžit vojáky a

policajty, vrtulníky budou pročesávat každou píd země.

Jediné místo, kde se můžeme skrýt, je Maskat.“

Poslední slova adresoval Evan Modrému. „Určitě máš ve městě kontakty.“

„Mám jich spoustu.“

„Co to znamená?“

„Skoro dvacet a patří mezi ně i několik vysoce postavených lidí. Ale nevím, jestli jsou všichni ve městě.“

„Svolej je všechny do Maskatu a skontaktuj mě s nimi. Jednoho si vyberu.“

„Jednoho si vybereš.“

„Potřebuju jen jednoho, ale musí to být ten pravý člověk. Pošlu po něm něj vzkaz a za tři hodiny můžeš být v Bahrajnu.“

„U Mahdiho?“

„Ano.“

„Ale řekl jsi naznačil jsi, že ho osobně neznáš.“

„Neznám.“

„Ale přesto víš, jak se k němu dostat?“

„Ne,“ odvětil Kendrick a přitom ho bodlo u srdce.

„Já působím v Evropě, a ne tady. Prostě jsem si myslel, že víš, jak ho v Bahrajnu najít.“

„Možná to bylo v tom dopise, který jsi roztrhal na AI Kabiru, nějaká šifra.“

„Vždycky přece existují metody, které se dají použít v krajních situacích!“ přerušil ho hrubě Evan.

„To je pravda,“ řekl zamyšleně Azra. „Ale žádná se přímo nedotýká Mahdiho. Jak jistě víš, jeho jméno zná jen pár vyvolených.“

„To nevím. Řekl jsem ti, že v téhle části světa nepůsobím, proto logicky vybrali právě mě.“

„Ano, to je logické,“ souhlasil Modrý. „Jsi daleko od své základny, něco jako neočekávaný posel.“

„To snad není pravda!“ vybuchl Kendrick. „Každý den přece dostáváte instrukce, nebo snad ne?“

„Ale ano.“ Azra se letmo podíval na Josefa. „Ale stejně jako ty jsem jen kurýr.“

„Cože?“

„Jsem členem rady, jsem mladý a silný, žádná bábovka. Ale nejsem vůdce, to můj věk nedovoluje.

Vůdci rady byli jmenováni Nassir, moje sestra Zaja a Abjad. Až do Nassirovy smrti měli odpovědnost za všechny akce oni tři. Když přišly zapečetěné rozkazy, vždycky jsem je doručil, ale pečeť jsem neporušil. Jen Zaja a Abjad vědí, jak se dostat k Mahdimu ovšemže ne osobně, ale přes celou řadu prostředníků.“

„Nemůžeš vysílačkou nebo tajným telefonem navázat spojení se sestrou? Dala by ti potřebné informace.“

„To

nejde.

Nepřítel

příliš

dobré

odposlouchávací zařízení. Neříkáme do vysílačky ani do telefonu nic, co bychom nemohli říct na veřejnosti.

Ty by totiž vyšlo nastejno.“

„A co tvoji lidé v Maskatu?“ pokračoval rychle Evan. Cítil, jak mu na čele vyvstávají kapičky potu.

„Nemohl by jeden z nich proniknout na ambasádu a informace nám přinést?“

„Myslíš informace o Mahdim?“ otázal se Azra.

„Přikázala by zastřelit každého, kdo by se po nich sháněl.“

„Ale my je musíme dostat! Mám tě dopravit do Bahrajnu nejpozději dnes v noci a nebudu riskovat ztrátu našich finančních zdrojů v Evropě jen proto, že na mě padne vina za neúspěch, za který nemůžu!“

„Existuje jen jedno řešení,“ pravil Azra. „Už jsem o něm mluvil. Musíme sami proniknout na velvyslanectví.“

„Na takové komplikace nemáme čas!“ naléhal zoufale Kendrick. „Znám Bahrajn. Vyberu místo a vyzveme jednoho z tvých lidí, aby předal vzkaz tvé

sestře. Ona nebo Abjad už najdou způsob, jak se spojit s některým z Mahdiho prostředníků. O nás pochopitelně nesmí padnout ani zmínka prostě jen vzkáže, že vznikla kritická situace. To je ono, kritická situace! Oni už

budou vědět, co to znamená! Já zajistím místo setkání.

Ulici, meširu, přístaviště nebo okraj letiště. Někdo přijde. Někdo musí přijít!“

Mladý svalnatý terorista se znovu odmlčel a pozorně se zadíval do tváře člověka, kterého považoval za svého kolegu ve vzdálené Evropě. „Ptám se tě, Bahrudi,“ řekl po dlouhých deseti vteřinách. „Mohl by sis dovolit takovou nedisciplinovanost vůči svým chlebodárcům v Berlíně? Chceš říct, že by ti Moskva, bulharské banky v Sofii nebo tajní dárci ze Záhřebu tolerovali neorganizovanou komunikaci?“

„Kdyby došlo ke kritické situaci, pochopili by to.“

„Kdybys takovou kritickou situaci dopustil, rozpárali by ti krk řeznickým nožem a našli by si někoho schopnějšího!“

„Ty se starej o své zdroje a já se postarám o své, vážený pane Modrý!“

„Já se o své přece starám. Právě tady a teď. Jdeme na velvyslanectví.“

Vítr z Ománského zálivu ohýbal zakrslá křoviska a hlasitě svištěl, nemohl však přehlušit pronikavý zvuk sirény, který vycházel z údolí pouště. Byl to signál: Schovejte se. Na tuhle chvíli Kendrick čekal.

„Pryč!“ vykřikl Josef, chytil Azru za rameno a poháněl svého nadřízeného dopředu. „Musíme odsud co nejrychleji zmizet, bratři!“

„Vzhůru na velvyslanectví!“ zvolal muž s přezdívkou Modrý. „Než vyjde slunce!“

Pro Evana Kendricka, kongresmana z devátého okresu státu Colorado, začal zlý sen, který si měl pamatovat do konce života.

9

Kalejla vyjekla. Náhle ji totiž upoutalo cosi ve zpětném zrcátku odraz světla, černá šmouha v ještě temnější černi. A pak si uvědomila, co to je. Daleko na kopci nad Maskatem za ní jelo auto se zhasnutými světly. Vjíždělo do zatáčky na opuštěné silnici, vedoucí ke klikatému klesání do údolí k okraji písků Džabal Sam, kde se měl odehrát „útěk“. Z údolí vedla jediná cesta. Kalejla chtěla sjet ze silnice a pěšky sledovat Evana Kendricka s ostatními uprchlíky. Její plán však teď ztratil smysl.

Panebože, oni mě chytí! Zabijí všechny rukojmí na ambasádě! Co jsem to provedla? Musím odsud zmizet!

Kalejla strhla řízení a silný vůz se na měkké písčité cestě otočil do protisměru. Sešlápla plyn až na podlahu, zapnula dálková světla a řítila se proti autu, které jelo předtím za ní. Postava sedící vedle překvapeného řidiče se snažila sehnout, schovat tvář i tělo, leč neúspěšně.

Kalejla nemohla uvěřit vlastním očím!

Ale nakonec musela. Náhle jí došlo, že všechno do sebe perfektně zapadá. Tony! Ten směšný koktavý tlouštík Anthony Mac Donald. Byl černou ovcí firmy, ale měl své místo jisté, protože podnik patřil jeho tchánovi. Ten ho vyslal do Káhiry, kde mohl napáchat nejméně škody. Obchodník bez pravomocí, který mohl jedině pořádat večerní party, kde se pravidelně opíjel spolu se svou stejně nejapnou a nudnou ženou. Jako by měli na čele vytetované prohlášení společnosti: Zákaz vstupu do Velké Británie s výjimkou účasti na rodinných pohřbech. Zpáteční letenky povinné. Jak dokonale geniální! Tlusťoch, opilec a trouba v módním oblečení, které ovšem nemohlo skrýt jeho nadváhu.

Kalejle došlo, že to byla jen dokonalá maska.

Snažila se vrátit v myšlenkách zpět, rekonstruovat, jak se ji snažil zaplést do svých osidel. Stopy však byly rozmazané, protože tenkrát o tom nepřemýšlela.

Neměla žádný důvod pochybovat, že Tony MacDonald, alkoholik a naprostá nula, by se zbláznil, kdyby měl cestovat do Ománu sám. Několikrát si jí nešťastně postěžoval, že jeho firma má v Maskatu účty a on na ně musí dohlédnout i přes tu hrůzu, která se tarn děje. Ona ho vždycky

utěšovala,

že

je

to

hlavně

izraelskoamerický problém, nikoli britský, takže mu nikdo neublíží. Jako by čekal, že ji pošlou do Ománu. A když rozkaz skutečně přišel, vzpomněla si na jeho obavy a zatelefonovala mu, protože ji napadlo, že pro ni bude perfektní doprovod. Opravdu dokonale promyšleno!

Bože, ale on musí mít obrovskou síť spolupracovníků! pomyslela si. Ještě před hodinou se kvůli opilosti nemohl ani hýbat, dělal ze sebe idiota v hotelovém baru, a teď ji tady v pět hodin ráno sleduje ve velkém autě se zhasnutými světly. Nabízelo se logické vysvětlení: Nechal ji sledovat a pověsil se na ni, když vycházela z brány paláce. To znamená, že jeho informátoři odhalili její kontakty se sultánem Ománu.

Kolik let už asi ten všudypřítomný MacDonald hraje svou špinavou hru?

Kdo za ním stojí? Má snad příjezd nevyzpytatelného Angličana do Ománu něco společného s Evanem Kendrickem? Ahmat mluvil opatrně a obecně o tajném poslání amerického kongresmana v Maskatu, ale dál to nerozvíjel. Řekl jen, že nelze vyloučit ani tu nejnepravděpodobnější teorii.

Prozradil, že bývalý stavební inženýr z jihozápadní Asie připisuje krvavé obsazení ambasády jakémusi hospodářskému spiknutí, jehož počátky byly pozorovány před čtyřmi lety v Saudské Arábii. Nic se však tehdy nedokázalo. Inteligentní úspěšný Američan by jistě neriskoval, že bude odhalen teroristy, aniž by měl mimořádně závažné pohnutky. To ománskému sultánovi Ahmatovi stačilo. Washington sem Kendricka sice vyslal, ale nehlásil se k němu, ani mu nijak nepomáhal. „Ale my můžeme, já mu můžu pomoct!“

zvolal Ahmat. Jenže nyní se v teoriích o teroristech objevil významný rušivý faktor Anthony Mac Donald.

Profesionální intuice jí říkala, aby vzala nohy na ramena, to však Kalejla nemohla udělat. Něco se stalo, někdo narušil jemnou rovnováhu mezi minulým a budoucím násilím. Nepřivolá malé proudové letadlo, aby ji odvezlo z neznámé kamenité pláně do Káhiry.

Zatím ne. Musí ještě zjistit spoustu věcí a má na to tak málo času!

„Nezastavuj!“ zaburácel obézní MacDonald, chytil se držadla nad sedadlem a znovu se rovně posadil. „Ona se tady neobjevila náhodou, určitě ne pro vlastní potěšení.“

„Mohla vás vidět, Effendi.“

„To není pravděpodobné, ale jestli ano, tak jsem prostě zákazník, kterého podvedla děvka. Jeď dál a rozsviť světla. Někdo na to možná čeká a my musíme zjistit, kdo to je.“

„To ale může být nepříjemné setkání.“

„V takovém případě budu hrát opilce a ty mě máš z pověření firmy chránit před mým vlastním nevhodným chováním. Jako vždycky, kámo.“

„Jak si přejete, Effendi.“ Řidič zapnul světla.

„Co je před námi?“ zeptal se MacDonald.

„Nic, pane. Jen stará silnice, která vede do Džabal Sám.“

„Co to k sakru je?“

„Začátek pouště. Končí za dalekými horami na saudské hranici.“

„Jsou tady jiné ještě silnice?“

„Ano, ale ty jsou hodně kilometrů na východ a skoro se nedají projet.“

„Co jsi přesně myslel tím, že před námi nic není?“

„Přesně to, co jsem řekl, pane. Jen cesta do Džabal Sam.“

„Ale ta cesta, po které jedeme,“ naléhal Angličan.

„Kam vede?“

„Nikam, pane. Stáčí se doleva a napojuje se na silnici vedoucí do…“

„Do toho Džabalu, nebo jak to bylo,“ skočil mu do řeči MacDonald. „Rozumím. Takže se nebavíme o dvou silnicích, ale o jedné, která zatáčí vlevo do té tvé podělané pouště.“

„Ano, pane.“

„Místo setkání,“ zašeptal si pod vousy Mahdiho člověk. „Rozmyslel jsem si to, starouši,“ dodal rychle.

„Zhasni ty pitomý světla. Musí ti stačit světlo měsíce?“

„Jistě, pane!“ odpověděl řidič s hrdostí a zhasnul světla. „Znám tuhle cestu moc dobře. Znám dokonce všechny silnice v Maskatu a Matře. Dokonce i ty neprůjezdné na východě a na jihu. Ale musím říct, Effendi, že to nechápu.“

„A přitom je to docela prosté. Jestli naše pracovitá kurvička nedojela na místo schůzky, někdo se tady brzy objeví. Řekl bych, že ještě před rozedněním, což bude za chvíli.“

„Obloha se vyjasňuje rychle, pane.“

„To máš pravdu.“ Mac Donald položil pistoli na přístrojovou desku, sáhl do kapsy svého saka a vytáhl dalekohled s vypouklými tlustými skly. Přiložil ho k očím a začal si prohlížet okolí.

„Ještě je tma, Effendi,“ řekl řidič.

„Ale ne pro tuhle věcičku,“ vysvětlil Angličan, když vjížděli do další zatáčky. „Můžeš začernit celé nebe a já ti přesto spočítám všechna křoviska v okruhu jednoho kilometru.“ Projeli ostrou zatáčkou a dál už byla cesta rovná.

„Ještě dva kilometry a jsme u sjezdu do Džabal Sam, pane. Budu muset jet velice pomalu, protože je tam spousta serpentin a skal.“

„Ježíšikriste!“ vykřikl MacDonald, zírající do infračerveného dalekohledu. „Sjeď ze silnice! Rychle!“

„Cože, pane?“

„Udělej, co ti povídám! Zhasni motor!“

„Ale pane.“

„Vypni motor! Zajed co nejdál do trávy!“

Řidič strhnul vůz napravo a snažil se vyhýbat roztroušeným stromkům, které bylo ve tmě sotva vidět.

Asi po dvaceti metrech jízdy travou sebou auto náhle škublo a pak se zastavilo. Nepovšimnuté křovisko se zachytilo v podvozku.

„Pane.“

„Buď zticha!“ zašeptal tlustý Angličan, strčil dalekohled zpátky do kapsy a sáhl pro zbraň na přístrojovou desku. Volnou ruku položil na kliku, ale vtom se zarazil. „Rozsvítí se světla, když se otevřou dveře?“ zeptal se.

„Ano, pane,“ odvětil řidič a ukázal na střechu.

„Horní světýlko, pane.“

MacDonald rozbil stropní lampičku hlavní pistole.

„Vystupuju,“ řekl šeptem. „Ty zůstaň tady, nehýbej se a

hlavně se nedotýkej klaksonu. Jestli něco zaslechnu, je z tebe mrtvola, rozumíš?“

„Naprosto, pane. Ale pro každý případ můžete mi vysvětlit proč?“

„Před námi na silnici jsou lidi. Nevím jistě, jestli tři nebo čtyři, viděl jsem jen stíny, ale běží naším směrem.“ Angličan otevřel tiše dveře a rychle se vyškrábal z auta. Shrbil se, jak nejvíc mohl, a přeběhl spálenou trávou, až byl asi pět metrů od silnice. Ukryl se za zakrslým stromkem, přitiskl zbraň k pravé straně zkrouceného kmene a vytáhl z kapsy infračervený dalekohled. Zamířil jej na silnici, směrem k postavám, jež se k němu blížily. Teď je už viděl zřetelně.

Modrý! To je Azra! Sice oholený, ale je to on!

Nejmladší člen rady, bratr Zaji Jatimové. Jedině oni dva z celé rady měli něco v hlavě. A muž po jeho levici.

MacDonald si nemohl vzpomenout na jméno, ale kdysi si prohlížel jeho fotografie, jako by mu měly otevřít cestu k nekonečnému bohatství, což se ostatně nakonec potvrdilo. Poznal ho neomylně. židovské jméno, starší člověk, terorista s dvacetiletou kariérou. Josef? Ano, Josef! Uprchl z Golanských výšin a prodělal výcvik v libyjské armádě. Ale muž po Azrově pravici byl pro MacDonalda záhadou. Zamířil infračervený dalekohled na nadskakující tvář běžícího muže a nevěděl, co si má myslet. Pak si všiml něčeho, co mu mělo být nápadné už od začátku: Všichni tři muži na sobě měli vězeňské mundúry. Jsou to uprchlí trestanci! Ale to nedává žádný smysl! Spěchala ta děvka Kalejla na schůzku s nimi?

Jestli ano, všechno bylo ještě nejasnější. Ta kurva pracuje pro nepřítele v Káhiře. Bahrajn to nezvratně prokázal! Proto na té děvce tak dlouho pracoval a stále jí opakoval, že musí jet služebně do Ománu, že se tam strašně bojí vydat sám a jak by byl rád, kdyby s sebou měl společníka, který zná místní poměry. Skočila mu na to, přijala jeho nabídku, ale trvala na tom, že může opustit Káhiru jen v určitý den a v konkrétní hodinu, což znamenalo zvláštním letadlem, které létá jen jednou denně. Zatelefonoval do Bahrajnu a dostal pokyn, aby její nabídku přijal. A aby ji sledoval, což také splnil. S

nikým se nesetkala, dokonce se ani na nikoho podezřele nepodívala. Ale ve zmatku na celnici se mu ztratila. Do hajzlu! Zatoulala se k letištnímu překladišti, a když ji našel, byla úplně sama, nepřístupná jako vždycky.

Navázala tam s někým kontakt? Předala instrukce nepříteli? Jestli ano, mělo to něco společného s uprchlými vězni, kteří teď běží po silnici?

Nějaká souvislast tady být musí! Ale jaká?

Když ho tři postavy minuly, zpocený Anthony MacDonald se s námahou zvedl ze země. Po velikém váhání dospěl k závěru: Musí nutně vyřešit nečekanou záhadu jménem Kalejla, klíč k ní se skrývá na ambasádě. Pokud se nedozví odpovědi na své naléhavé otázky, mohou zmizet v nenávratnu celé miliony dolarů. A jestli ta děvka navíc hraje hlavní roli v nějaké tajné opraci a on ji nezastaví, je dost dobře možné, že Bahrajn bude žádat jeho hlavu. Mahdi porážky netrpí.

Musí se dostat do budovy velvyslanectví, vstoupit přímo doprostřed zuřícího pekla.

Letadlo Lockheed C130 Hercules s izraelskými výsostnými znaky letělo ve výšce devíti tisíc metrů nad saudskou pouští východně od AlUbajlahu. Trasa letu byla neurčitá: Vyletěli z Hebronu na jih, pak přes Negev k Akabskému zálivu a Rudému moři a dál na jih, přičemž udržovali stejnou vzdálenost od egyptského pobřeží, Súdánu a Saudské Arábie. Nad Hamdanahem nabralo letadlo kurs na severoseverovýchod a nakonec zamířilo východ nad poušť Rub alChálí v jižní Arábii.

Letadlo doplnilo palivo ve vzduchu z nádrže súdánského letadla západně od Džiddy nad Rudým Mořem. Na zpáteční cestě to udělá znovu, už však bez pěti cestujících.

V nákladním prostoru sedělo pět vojáků v prostém civilním oblečení. Všichni byli dobrovolníci z málo známé elitní brigády Masada, zásahové jednotky cvičené k výsadkům, záchranným akcím, sabotážím a zabíjení. žádnému z nich nebylo víc než dvaatřicet let a všichni plynně mluvili hebrejsky, jidiš, arabsky i anglicky. Měli vypracované postavy opálené do hnědá po výcviku v poušti. Vyzařovala z nich disciplína, která vyžadovala rozhodovat se ve zlomku sekundy na základě okamžitých reakcí. Každý z nich měl vysoké IQ a navíc výjimečnou motivaci. Prožili totiž mimořádné utrpení, a když ne sami, tak jejich rodiny.

Přestože se občas i zasmáli, lépe uměli nenávidět.

Seděli na lavici u dveří a nepřítomně si pohrávali s popruhy padáků, které měli na zádech. Tiše se mezi sebou bavili vlastně mluvili jen čtyři z nich, pátý mlčel.

Nemluvný muž byl jejich velitel. Seděl a nepřítomně zíral do stěny před sebou. Mohlo mu být necelých třicet, vlasy a obočí měl vyšisované do žlutá nelítostným sluncem. Měl velké hnědé oči, vystouplé lícní kosti, ostrý semitský nos a úzké rty. Nebyl ani nejstarší, ani nejmladší z posádky, ale nepochybně byl jejím velitelem. Měl to vepsané ve tváři i v očích.

Úkol, jenž měli v Ománu splnit, jim uložila nejvyšší místa izraelského ministerstva obrany. Měli minimální šanci na úspěch, pravděpodobnější byl nezdar a smrt, ale museli se o něco pokusit. Mezi dvěma sty třiceti šesti rukojmími drženými na americkém velvyslanectví v Maskatu se totiž nacházel tajný šéf operací Mossadu, vyhlášené výzvědné služby státu Izrael. V případě odhalení by ho teroristé odvezli na jednu z mnoha „lékařských klinik“ a tam by mu vstříkli do žil chemické látky, které by přinesly větší efekt než mučení. Teroristé by se dozvěděli tisíce přísně tajných informací, které by mohly ohrozit izraelský stát a oslabit vliv Mossadu na Středním Východě. Cíl akce: Pokud to bude možné, dostat ho z velvyslanectví.

Pokud ne, zlikvidovat.

Velitel skupiny se jmenoval Jákov. Agent Mossadu, kterého věznili na velvyslanectví, byl jeho otec.

„Adonim,“ ozvalo se hebrejsky z reproduktoru.

Tichý a uctivý hlas oslovil pasažéry „Pánové“.

„Začínáme klesat na přistání,“ pokračoval hebejsky.

„Cíle dosáhneme za šest minut třicet čtyři sekund, pokud nás nad horami nezastihne protivítr, který by prodloužil dobu na šest minut čtyřicet osm nebo možná padesát pět sekund, ale kdo by to počítal?“ Čtyři muži se zasmáli, Jákov zamrkal, nepřestal se však dívat do protější stěny. Pilot mluvil dál. „Ještě jednou obkroužíme cíl ve výšce dvou tisíc pěti set metrů, takže jestli se musíte fyzicky nebo psychicky připravit, třeba si nějak upravit prostěradla, co máte na hřbetech, tak to udělejte hned. Já osobně nehodlám opustit kabinu a vyjít si na procházku ve výšce dvou a půl tisíc metrů, nejsem přeci blázen.“ Jákov se pousmál, ostatní se zasmáli hlasitěji než předtím. „Dveře otevře ve výšce dvou tisíc osmi set metrů náš bratr Jonathan Levy, který jako všichni zkušení dveřníci v Tel Avivu očekává za své služby tučné spropitné od každého z vás. Na dluh prý nedává. Blikající červ
ené světlo bude znamenat, že musíte opustit tenhle luxusní nebeský hotel. Bohužel vám chlapci na parkovišti dole za těchto okolností odmítají přistavit vaše automobily. Ani oni nejsou blázni, narozdíl od jistých nejmenovaných účastníků našeho vyhlídkového letu.“ Tentokrát se už hlasitý smích odrážel ozvěnou od stěn letadla, i Jákov se uchichtl. Pilot se ozval ještě jednou, nyní tišeji a zcela jiným tónem. „Ať náš milovaný Izrael existuje navěky, díky odvaze svých synů a dcer. Ať vás provází všemohoucí Bůh, drazí přátelé. Skočte!“

Na noční obloze nad pouští se otvíral jeden padák za druhým. Pět výsadkářů z Brigády Masada postupně přistálo ve vzdálenosti sto padesát metrů od jantarově žlutého světla, které svítilo uprostřed písku. Všichni u sebe měli miniaturní vysílačku, která v naléhavých případech umožňovala spojení s ostatními. Na místě přistání každý vykopal jámu a zahrabal svůj padák i s lopatkou. Pak všichni zamířili ke světlu. To náhle zhaslo a nahradila je baterka v ruce muže, jenž přišel z Maskatu. Bylo to vysoký důstojník izraelské tajné služby Mossadu.

„Musím si vás prohlédnout,“ řekl a postupně namířil baterku na každého z vojáků. „No, není to špatné. Vypadáte jako přístavní rváči.“

„Přesně podle vašich rozkazů,“ řekl Jákov.

„Ne vždycky je podřízení plní,“ odpověděl agent.

„Vy jste určitě…“

„Nemáme žádná jména,“ přerušil ho ostře Jákov.

„Vaše pokárání přijímám,“ pravil člen Mossadu.

„Abych řekl pravdu, znám jen vaše jméno, což jistě chápete.“

„Vymažte si ho z paměti.“

„Jak vám tedy mám říkat?“

„Jsme jen barvy. Zprava stojí Oranžový, Šedý, Černý a Rudý.“

„Velice mě těší,“ řekl agent a znovu přejel výsadkáře svítilnou tentokrát zprava doleva. „A co vy?“

zeptal se Jaková.

„Já jsem Modrý.“

„No ovšem. Barva vlajky.“

„Ne,“ odvětil syn rukojmího z Maskatu. „Modrá je barva nejžhavějšího plamene, to vám musí stačit.“

„A taky toho nejstudenějšího ledu, mladý muži, ale to je jedno. Moje auto stojí několik stovek metrů odsud na sever. Po vašem radostném plachtění po nebi se budete muset ještě trochu projít.“

„To mi vůbec nevadí,“ řekl Šedý a vystoupil z řady. „Nesnáším ty hrozný skoky. Člověk může lehce přijít k úrazu.“

Auto bylo japonskou verzí LandRoveru bez doplňkové výbavy a vypadalo dostatečně zchátrale, aby nebudilo zbytečnou pozornost v arabské zemi, kde neexistovalo žádné omezení rychlosti, a srážky byly na denním pořádku. Asi po hodině jízdy do Maskatu museli neplánovaně zastavit. Několik kilometrů za městem na silnici blikalo žluté světýlko.

„Nastává nouzová situace,“ řekl agent Mossadu Jákovovi, který seděl na předním sedadle vedle něj. „To se mi nelíbí. žádné zastávky nebyly v plánu. Sultán má hlídky všude. Vytáhněte zbraň, mladý muži. Člověk nikdy neví, jestli po něm někdo nejde.“

„Kdo by po nás mohl jít?“ zeptal se rozzlobeně Jákov a vytáhl zbraň z pouzdra pod sakem. „Je to supertajná akce. Nikdo o nás neví dokonce i moje vlastní žena si myslí, že jsem na bojovém cvičení v Negevu!“

„Podzemní informační kanály musí být stále otevřené, pane Modrý. Někdy se však naši nepřátelé prokopou příliš hluboko. Upozorněte své lidi. Připravte se ke střelbě.“

Jákob vydal rozkazy, všichni vytáhli zbraně a pozorně se dívali z okének auta. Bojové přípravy však byly zbytečně.

„To je Ben-Ami!“ vykřikl izraelský agent a dupl na brzdu, až pneumatiky zasvištěly. „Otevřete dveře!“

Malý štíhlý chlapík v modrých džínsech, volné bílé bavlněné košili a s hutrou na hlavě skočil do auta a namáčkl se vedle Jaková. „Nezastavuj,“ přikázal. „Jeď pomalu. V okolí nestojí žádné hlídky, dřív než za deset minut nás nikdo nezastaví. Máte nějakou svítilnu?“

Řidič z Mossadu sáhl pro baterku. Nový cestující ji rozsvítil a pozorně si prohlédl lidský náklad. „Dobrá!“

zvolal. „Vypadáte jako otrhanci z nábřeží. Jestli nás zastaví, začnete arabsky blábolit a vykřikovat jako při souloži, rozumíte?“

„Amen,“ zaznělo trojhlasně. Čtvrtý, pan Oranžový, byl ale proti. „Talmud vyžaduje pravdomluvnost. Najděte mi nějakou houri s velkýma kozama a možná do toho půjdu s váma.“

„Drž hubu!“ okřikl ho Jákov, jenž vůbec nevypadal pobaveně.

„Co vás sem přivádí?“ zeptal se agent Mossadu.

„Šílenství,“ odpověděl nový příchozí. „Jeden z našich lidí ve Washingtonu mě kontaktoval hodinu po vašem odletu z Hebronu. Informoval mě o jednom Američanovi. Je to sám kongresman. Je tady a provádí utajenou činnost, věřil byste tomu?“

„Jestli je to pravda,“ odpověděl řidič a pevně sevřel volant, „tak se do puntíku potvrdí pověsti o naprosté neschopnosti amerických výzvědných služeb.

Když ho chytí, z Ameriky se stane vyvrhel civilizovaného světa. Takové věci se neriskují.“

„Jak vidíte, oni to riskují. Je tady.“

„Kde?“

„To nevíme.“

„A co to má společného s námi?“ namítl Jákov.

„Nějaký přitroublý Američan. Jaká má vůbec doporučení?“

„Bohužel ta nejlepší,“ odpověděl Ben-Ami.

„Máme mu poskytnout veškerou pomoc.“

„Cože?“ zeptal se mladý velitel z Brigády Masada.

„Proč?“

„Protože Washington si plně uvědomuje všechna rizika a možné tragické důsledky, a proto se k němu nehlásí. Ten člověk jedná na vlastní pěst. Jestli ho tady chytí, nikdo nebude moci obviňovat americkou vládu, protože ta se k němu nechce a ani nemůže znát.

Kongresman vystupuje jako soukromá osoba.“

„V takovém případě se musím znovu zeptat,“ trval Jákob na svém. „Když s ním nechtejí mít nic společného Američani, proč bychom měli my?“

„Protože by mu nikdy nedovolili přijet do Ománu, kdyby si někdo velice vysoce postavený nemyslel, že má mimořádné schopnosti a může tady být něco platný.“

„Ale proč právě my? Máme své vlastní úkoly.

Ptám se, proč my?“

„Možná proto, že my můžeme, a oni ne.“

„To nás ale politicky zničí!“ řekl důrazně řidič.

„Washington něco rozjede, pak vycouvá, hodí to na nás a umyje si ruce. Takové politické rozhodnutí museli udělat zastánci Arabů na americkém ministerstvu zahraničí. Utrpíme porážku tedy on, ale my mu při tom budeme asistovat a všechny následné popravy se hodí na židy! A Kristovi vrazi zase vyhrají!“

„Musím vás poopravit,“ přerušil ho Ben-Ami.

„Washington na nás nehodil, protože nikdo ve Washingtonu nemá tušení, že my o tom víme. A jestli odvedeme kvalitní práci, nikdo to ani nezjistí.

Poskytneme mu jen diskrétní pomoc, pokud bude třeba.“

„Vy mi nechcete odpovědět!“ vykřikl Jákov. „Tak proč?“

„Já jsem odpověděl, ale vy jste mě neposlouchal, mladý kolego. Máte asi v hlavě něco jiného. Řekl jsem, že to děláme proto, že mu možná budeme schopni pomoct. Říkám možná, tedy absolutně bez záruky. Na tom hrozném místě je dvě stě třicet šest lidí, kteří prožívají muka. Mezi nimi i váš otec, jeden z nejcennějších mužů Izraele. Jestli ten kongresman má třeba jen náznak možného řešení, musíme mu všemožně pomoci. Ale nejdřív ho musíme najít.“

„A kdo to vlastně je?“ zeptal se pohrdlivě řidič z Mossadu. „Má nějaké jméno, nebo ho Američani taky utajují?“

„Jmenuje se Kendrick.“

Velký otlučený automobil sebou náhle smýkl.

Agent Mossadu zareagoval na jméno tak prudce, že málem sjel ze silnice. „Evan Kendrick?“ zeptal se šokované a znovu nabral rovný směr.

„Ano.“

„Kendrickova skupina!“

„Co?“ zeptal se Jákov a podíval se řidiči do tváře.

„To byla firma, kterou tady v Ománu řídil.“

„Jeho materiály přiletí z Washingtonu dnes v noci,“ řekl Ben-Ami. „Ráno je budeme mít.“

„Nepotřebujete je!“ zvolal agent Mossadu. „Máme na něj tlustou složku. A bohužel taky na Emmanuela Weingrasse.“

„Jste na mě příliš rychlý.“

„Na vysvětlování teď není čas. Chtělo by to několik hodin a hlavně pár flašek vína tak by to řekl ten zatracený Weingrass!“

„Mohl byste mluvit jasně?“

„Můžu to zkusit, ale nevím, jestli to svedu. Pokud se Kendrick vrátil, tak si přijel vyrovnat své čtyři roky staré účty. Chce se pomstít za výbuch, který zabil asi sedmdesát mužů, žen i dětí. Byli jako jeho rodina.

Musel byste ho znát, abyste pochopil.“

„A vy jste ho znal?“ zeptal se Ben-Ami a naklonil se dopředu. „Znáte ho?“

„Ne moc dobře, ale dost, abych to chápal. Nejlíp ho znal Emmanuel Weingrass. To byl jeho otec, kumpán při pitkách, zpovědník, rádce, anděl strážný a taky nejlepší přítel.“

„Toho ale moc v lásce nemáte, co?,“ namítl Jákob a upřeně pozoroval řidiče.

„To si pište,“ souhlasil důstojník izraelské tajné služby. „Ale má svou cenu. Bohužel.“

„Má svou cenu pro Mossad?“

Agent za volantem byl náhle v rozpacích. „Využili jsme ho v Paříži,“ řekl a polkl. „On se pohybuje v pochybných kruzích a udržuje styky s lidmi z okraje společnosti. Vlastně Bože, jak nerad to říkám pro nás byl svým způsobem užitečný. Skrze něj jsme se dostali k teroristům, kteří vyhodili do povětří židovskou restauraci na ulici Bac. Vyřešili jsme ten problém sami, ale nějaký pitomec dopustil, aby byl Weingrass u toho.

Taková pitomost! Ale je třeba mu přiznat,“ dodal neochotně řidič a křečovitě sevřel volant, „že nám do Tel Avivu poskytl informace, které zabránily pěti dalším podobným incidentům.“

„Zachránil život mnoha lidem,“ řekl Jákov.

„židům. A přesto ho nemáte v oblibě?“

„Vy ho neznáte! Je to osmasedmdesátiletý bohém, co si vykračuje Paříží jak páv a za ruku vede jednu nebo klidně i dvě modelky, které obléká v St.Honoré za peníze z Kendrickovy skupiny.“

„A to nějak snižuje jeho hodnotu?“ zeptal se Ben-Ami.

„Účtuje nám večeře v La Tour d’Argent! Tři čtyři tisíce šekelů! Jak to ale můžeme odmítnout? Opravdu nám dodává informace a navíc byl svědkem jedné zvlášť brutální scény, kdy jsme vzali věci do svých rukou. Když se někdy platba zpozdí, nezapomene nás upomenout.“

„Řekl bych, že na to má právo,“ řekl Ben-Ami a pokýval hlavou. „Je agentem Mossadu v cizí zemi a musí se dobře maskovat.“

„Jsme v pasti, máme nůž na krku a koule v kleštích,“ zabručel si řidič pod vousy. „A to nejhorší nás teprve čeká.“

„Co prosím?“ zeptal se Jákov.

„Jestli může někdo vypátrat Evana Kendricka v Ománu, je to Emmanuel Weingrass. Až dorazíme na naši základnu v Maskatu, zavolám do Paříže. Do prdele!“

„Je regrette,“ řekla spojovatelka hotelu Pont Royal v Paříži. „Monsieur Weingrass na několik dní odcestoval. Ale nechal tady telefonní číslo do Monte Carla.“

„Je suis désolée,“ pravila recepční v hotelu Lhermitage v Monte Carlu. „Monsieur Weingrass není ve svém pokoji. Měl by ale večeřet v hotelu Paříž naproti kasinu.“

„Dala byste mi telefonní číslo?!“

„Ale ovšem,“ odvětila ta temperamentní žena.

„Pan Weingrass je velice milý člověk. Dnes večer nám všem přinesl květiny, máme jich teď plnou kancelář! Je to úžasný muž. Ach ano, to číslo.“

„Désolé,“ řekl omluvně operátor v hotelu Paříž.

„Restaurace je zavřená, ale šlechetný Monsieur Weingrass nám sdělil, že bude ještě nejméně dvě hodiny v kasinu u stolu jedenáct. Když mu bude někdo telefonovat, máme ho odkázat na pana Armanda v kasinu. Má číslo.“

„Je suis tres désolé,“ zamumlal Armand v Kasinu Paříž v Monte Carlu. „Náš milý pan Weingrass a jeho pěkná dáma neměli dnes večer štěstí v ruletě, tak se rozhodli, že půjdou do herny u moře. Je to pochopitelně podřadný lokál, ale mají tam dobré krupiéry. Přirozeně to jsou Francouzi, ne Italové. Ptejte se na Luigiho. Je to sice negramota z Kréty, ale pana Weingrasse vám najde. Vyřiďte mu, že ho srdečně pozdravuju a že ho očekávám zítra, kdy už mu štěstí určitě bude přát. A tady je číslo.“

„Natumlmente!“ zvolal vítězoslavně neznámý Luigi. „Přítel mému srdci nejdražší! Signor Weingrass.

Můj židovský bratr, který mluví naším jazykem jako rodilý Ital. Je tady, vidím ho před sebou!“

„Zavolal byste ho prosím k telefonu?“

„Je velice zabraný do hry, signore. Jeho paní vyhrává velké peníze. Nemůžu je přerušovat, to přináší smůlu.“

„Řekněte tomu parchantovi, aby okamžitě přišel k telefonu, nebo uvaříme jeho židovský koule v arabským kozím mlíku!“

„Che cosa?“

„Udělejte, co jsem řekl! Řekněte, že volá Mossad!“

„Pazzo!“ zabručel Luigi a položil sluchátko na stolek. „Instabile!“ dodal a vykročil opatrně k hlučnému stolu, kde se hrály kostky.

Emmanuel Weingrass stál klidně mezi hráči rozechvělými vzrušením. Pod orlím nosem, jenž svědčil o aristokratickém původu, měl perfektně navoskovaný knír, na hlavě se mu vlnily pečlivě upravené vlasy. Měl na sobě kanárkově žluté sako a červeného kostkovaného motýlka. Rozhlížel se kolem stolu a byl víc zaujatý hazardními hráči než samotnou hrou, každou chvíli přitom na sobě ucítil pohled právě volného hráče nebo někoho z přihlížejících. Chápal to, protože se sám dokonale znal něco se mu na vlastním obraze líbilo, ale spousta věcí ne. Zvědavci si prohlíželi jeho stařeckou tvář, která si uchovala dětské rysy. Bez ohledu na věk byla stále mladá, což podtrhovalo i módní, třebaže dost výstřední oblečení. Lidé, kteří ho znali, však viděli víc. Viděli zelené živé oči tuláka, který je věčně nespokojený, chvíli neposedí a cosi ho pořád nutí prozkoumávat a přetvářet další a další m ísta.

Na první pohled bylo patrné, že je to excentrik, ale skutečné rozměry jeho výstřednosti nikdo neznal. Byl umělec i podnikatel, obyčejný savec i člověk složitý jak babylónská věž. Byl sám sebou a sloužilo mu ke cti, že přijal svou architektonickou genialitu jako součást nekonečné a nesmyslné hry života. Hry, která pro něj samotného už brzy skončí. Doufal, že se to stane ve spánku. Ale pokud dýchal, chtěl toho ještě hodně prožít.

Bylo mu skoro osmdesát a musel se už trochu držet při zemi, což ho štvalo a děsilo. Díval se na vyzývavě smyslnou dívku, která seděla vedle něj. Je plná života a uvnitř přitom tak prázdná, pomyslel si. Vezmu ji do postele, možná si pohraju s jejími prsy a pak usnu. Mea culpa. Jaký to má vlastně smysl?

„Signore?“ zašeptal mu do ucha Ital ve smokinku.

„Někdo vám volá. Někdo, ke komu bych nikdy v životě nemohl mít úctu.“

„To je divná poznámka, Luigi.“

„Urazil vás, můj drahý příteli a hoste nejváženější.

Jestli chcete, pošlu ho ke všem čertům a hezky od plic, jak si zaslouží.“

„Ne každý mě má rád jako ty, Luigi. Co říkal?“

„To bych si nedovolil opakovat ani před tím nejhloupějším francouzským krupiérem!“

„Jsi velice loajální, příteli. Představil se?“

„Ano, signor Mossad. Je úplně nepříčetný, pazzo!“

„To je u nich normální,“ řekl Weingrass a vrhnul se k telefonu.

10

Začalo se nebezpečně rozednívat. Azra se podíval na ranní oblohu a potichu zaklel. Proklínal sebe i toho troubu Josefa za to, že špatně zahnuli u věže Kabritta a ztratili tak drahocenné minuty. Tři uprchlíci si odtrhli nohavice svých vězeňských kalhot v půli lýtek a celé rukávy. Ve tmě by mohli proklouznout jako nádeníci z Libanonu nebo z brlohů v Abú žabí, kteří utrácejí své rialy za jediné dostupné povyražení: děvky a whisky.

Stáli u vchodu pro personál do waldžatské nemocnice, necelé dvě stovky metrů od bran amerického velvyslanectví. Úzká ulička napravo přetínala širokou dopravní tepnu. Za rohem byla řada krámků se staženými železnými roletami. Všechen obchod se kvůli nepokojům zastavil. Kousek odsud, za plotem ambasády, se nacházejí po zuby ozbrojené oddíly otupělých mladých lidí. Pomalu chodí sem a tam, váha zbraní je přitom táhne k zemi. Vykonávají rozkazy pro dobro džihádu, pro svoji svatou válku. S

prvními paprsky slunce z nich však ospalost spadne a vybuchne v nich maniakální energie. Odkud ta

proměna? Na ulici se objeví první skupina čumilů a hlavně televizní štáby. To kvůli nim je tu všechen ten povyk. Za necelou hodinu se zuřící děcka zase dočkají.

Azra si pozorně prohlížel velké náměstí před branou ambasády. Na protilehlé straně vedle sebe stály tři bílé jednopatrové kancelářské budovy. Okna se záclonami byla potemnělá, ani stopa po světle, což ale nehrálo roli. Jestli vevnitř někdo číhá a pozoruje dění, je příliš daleko od brány a nemůže zaslechnout, co Azra zašeptá skrz mříže. Navíc je ještě dostatečná tma, aby ho nikdo nepoznal. A i kdyby, nepřítel by nepodnikl neuvážený útok jen na základě nějakých mlhavých domněnek. Následky by totiž byly strašlivé. Náměstí zelo prázdnotou. Jen u pískovcové zdi ambasády dřepěla řada otrhaných a špinavých žebráků, kteří před sebou měli misky na peníze. Nejzbědovanější z těch psanců nevypadali na sultánovy agenty, u ostatních to však nešlo vyloučit. Azra si prohlížel jednoho žebráka po druhém. Čekal na náhlý prudký pohyb, jenž by prozradil člověka, který není zvyklý na nehybnou př
ikrčenou pozici žebráka. Nikdo se však ani nepohnul, nikdo si neprotáhl nohu. Nebyl to sice nezvratný důkaz, ale víc Azra v tu chvíli nemohl žádat. Luskl prsty na

Josefa, sáhl si pod košili pro pistoli MAC-10 a podal ji staršímu teroristovi.

„Jdu tam,“ řekl arabsky. „Budeš mě krýt. Jestli někdo z těch žebráků udělá podezřelý pohyb, postaráš se o něj.“

„Klidně běž. Pokradu se za tebou ve stínu nemocnice a budu přebíhat od jednoho vchodu k druhému na pravé straně ulice. Jestli uvidím podezřelý pohyb, bude po žebrákovi!“

„Nepředbíhej, Josefe. Neudělej chybu a nezačni střílet, když nebudeš muset. Musím se dostat k jednomu z těch debilů na ambasádě. Budu se motat a předstírat kocovinu.“ Mladý Palestinec se obrátil na Kendricka, který se krčil v křoví u nemocniční zdi. „A teď ty, Bahrudi,“ zašeptal anglicky. „Až se Josef dostane k prvnímu baráku, pomalu za ním jdi, ale proboha nenápadně! Občas se zastav, podrbej se, pořád kolem sebe plivej a nezapomeň, že při svojí výšce musíš chodit trochu shrbeně.“

„To mi nemusíš říkat!“ odsekl Evan, ohromený promyšleným postupem teroristů. „Tuhle taktiku jsem použil už tisíckrát!“

„No nevím,“ ozval se Azra. „Ale vůbec se mi nelíbilo, jakým způsobem jsi šel kolem mešity Zawawi.

Mulláhové a muezzini se kolem tebe začali sbíhat.

Možná ti to jde líp v nablýskaných metropolích v Evropě.“

„Ujišťuju tě, že to zvládnu,“ odtušil ledově Kendrick. Věděl, že si musí udržet zdání síly, která v arabském pojetí pramenila z chladného odstupu. Jeho hra ale tentokrát nebyla nutná. Mladý terorista se totiž

usmál. Byl to první opravdový úsměv, který u Modrého viděl.

„Já ti věřím,“ řekl Azra a kývl. „Jsem živý a zdravý, moje mrtvola se nepovaluje na poušti. Díky za to, Amale Bahrudi. A teď mě dobře sleduj. Půjdeš tam, kam tě povedu.“

Modrý se otočil na podpatku a šouravým krokem se vydal přes nemocniční trávník k široké ulici, která vedla na náměstí. Po několika vteřinách vyrazil i Josef, přeběhl úzkou uličku pět metrů od rohu a přitiskl se ke zdi domu v místě, kde byla největší tma. Když se mu v zorném úhlu objevila Azrova postava vrávorající k bráně velvyslanectví, Josef skočil za roh. Poslední věc, kterou Evan spatřil, byla vražedná pistole, kterou tupý terorista svíral v levé ruce. Kendrick věděl, že se musí pohnout, a v hloubi duše se náhle zatoužil vrátit se do Colorada. Do svých oblíbených hor, kde by byl úplně

odříznutý od všech starostí světa. Ale pak se na vnitřním plátně jeho mysli znovu zjevily staré obrazy: Rána. Série ohlušujících výbuchů. Kouř.

Všude kolem se hroutily zdi a do toho se ozývaly zoufalé výkřiky vystrašených dětí, které měly za chvíli zemřít. Děti! A ženy, mladé matky ječící hrůzou, když

se na ně z třicetimetrové výšky valily laviny suti.

Zoufale křičící muži přátelé, manželé, otcové. Mahdi!

Evan vstal, zhluboka se nadechl a vyrazil směrem k náměstí. Měl svěšená ramena, často se zastavoval, aby se podrbal a odplivl si.

„Ta ženská měla pravdu,“ zašeptal snědý Arab v západních šatech a díval se skrz škvíru mezi prkny, jimiž byla zatlučena výloha lokálu, který byl ještě před dvaadvaceti dny příjemnou kavárnou, kde se podávala káva, zákusky a ovoce. „Ten starší lotr procházel tak blízko, že bych si na něj mohl sáhnout! Říkám ti, ani jsem nedýchal!“

„Pst!“ varoval ho vedle stojící muž v arabských šatech. „Už jde ten Američan. Prozrazuje ho výška.“

„Ostatní ho taky zradí. Nepřežije.“

„Co je to za člověka?“ špitl sotva slyšitelně muž v hábitu.

„To nás nemusí zajímat. Důležité je, že pro nás riskuje život. Máme rozkaz poslouchat tu ženu.“

Shrbená postava prošla kolem výlohy. Pak se zastavila, poškrábala se v rozkroku a odplivla si. Na druhé straně náměstí se zatím v temnotě nejasná silueta blížila k bráně ambasády. „To ona nám řekla, že máme hledat na nábřeží, že máme kontrolovat čluny a pročesávat silnice vedoucí na jih i na sever. A dokonce pátrat i tady, kde by je nikdo nečekal. Takže ji sežeň a pověz jí, že neočekávané se stalo skutkem. Pak uvědomte přátele v Kalbé a Bustafi Wadis, aby po nich už zbytečně nepátrali.“

„Jistě,“ řekl muž v arabském úboru a vyrazil do nitra opuštěné temné kavárny se židlemi stojícími na stolech, jako by snad majitelé očekávali přílet mimozemských hostí, kteří pohrdají podlahou. Po chvíli se Arab zarazil a rychle se vrátil ke kolegovi.

„Ale co budeme dělat?“

„To ti poví ta ženská. Pospěš si! Ta svině u brány se snaží přivolat někoho z ambasády. Oni se chtějí dostat dovnitř!“

Azra sevřel železné mříže a vzhlédl k obloze. Na východě se rychle vyjasňovalo. Šero brzy ustoupí ostrému oslepujícímu slunci. Stačí chvíle a Maskat

bude zalitý všeobjímajícím světlem. Rychle! Podívejte se na mě, vy idioti! Nepřítel je všude kolem, pozoruje, slídí, čeká na vhodnou chvůi, aby udeřil, a já teď pro vás mám obrovskou hodnotu. Jeden z nás musí odjet do Bahrajnu, za Mahdim! Pro lásku vašeho zatraceného Alláha, ať už sem někdo konečně přijde. Nemůžu mluvit nahlas!

Někdo ho skutečně vyslyšel! Mladík ve špinavém mundúru se váhavě oddělil od pětičlenné skupiny mužů. Jeho pozornost přitáhl podivný člověk na levé straně obrovské brány. Jak se blížil, přidával do kroku a v tváři se mu zračil čím dál větší údiv.

„Azro!“ vykřikl. „Jsi to ty?“

„Tiše!“ zašeptal Modrý. Výrostek byl jedním z desítek rekrutů, které učil, jak zacházet s automatickými zbraněmi. Pokud se Azra dobře pamatoval, mladík nepatřil mezi nejlepší.

„Říkali, že jsi odjel s tajným posláním. S úkolem tak svatým, že bychom měli děkovat všemocnému Alláhovi za tvou sílu!“

„Chytili mě.“

„Pochválen buď Alláh!“

„Za co?“

„Za to, že jsi zabil bezvěrče! Kdybys to neudělal, už bys odpočíval v blahoslaveném náručí Alláhově.“

„Utekl jsem.“

„A bezvěrče jsi nepobil?“ zeptal se výrostek se smutkem v hlase.

„Ze všech už jsou mrtvoly,“ odvětil Modrý nasupeně. „A teď poslouchej.“

„Pochválen buď Alláh!“

„Alláh bude zticha, ty taky zmlkneš a budeš mě poslouchat! Musím se rychle dostat dovnitř. Jdi za Zajou nebo Abjadem utíkej, jako kdyby na tom závisel tvůj život.“

„Můj život nemá žádnou cenu!“

„Ale můj jo! Ať sem přijde někdo s rozkazy.

Utíkej!“

Čekáním se Azrovi rozbušilo srdce a jeho mocné tepání ucítil v prsou i ve spáncích. Pozoroval světlo na východě, které se chystalo ozářit tuhle nekonečně malou částečku země. Věděl, že až se to stane, padne mrtvý k zemi a nebude už moci bojovat proti parchantům, kteří mu ukradli život, potřísnili jeho dětství krví, postříleli mu rodiče. Za všechno mohli izraelští zabijáci.

Vybavoval si to velice jasně a bolestně. Jeho otec, jemný inteligentní muž, studoval medicínu v Tel Avivu, dokud ve třetím ročníku úřady nerozhodly, že se hodí líp na lékárníka. Musel tak uvolnit místo na univerzitě jakémusi židovskému přistěhovalci. Podobné věci byly na denním pořádku. Vytěsnit Araby z prestižních profesí tak znělo heslo Izraelců. Léta však plynula a otec se stal jediným „doktorem“ v jejich vesnici na Západním břehu řeky Jordán. Řadoví lékaři, které posílali do malých měst a táborů, byli totiž naprosto neschopní. Jeden z nich si ale stěžoval a lékárnu zavřeli.

„Musíme přece nějak žít! Kdy už nás konečně nechají na pokoji?“ křičel otec a manžel.

Izraelská komise pro arabské záležitosti na Západním břehu vydala ortel: Otec narušuje veřejný pořádek. Rodinu vyhnali ze vsi.

Vydali se na sever, směrem k Libanonu, a hledali místo, kde by je přijali. Cestou se zastavili v uprchlickém táboře Šatila.

Bratr a sestra viděli zpoza nízké kamenné zídky, jak jim vraždí matku i otce a spoustu dalších lidí. Těla rozstřílená dávkami ze samopalu, přibitá k zemi v tratolišti krve. Nahoře v kopcích se náhle rozlehly salvy

izraelského dělostřelectva. Někdo měl z operace velikou radost.

Tak se zrodili Zaja Jatimová a Azra. Z křehké dívenky se stal chladnokrevně uvažující stratég a z jejího bratra korunní princ teroristů.

Když spatřil muže vbíhajícího do vrat, vzpomínky okamžitě odpluly.

„Modrý!“ zvolal šeptem překvapený Abjad. Jak se Azra blížil, jasně viděl šedivé prameny v jeho vlasech.

„Ve jménu Alláha, co se stalo? Tvoje sestra je radostí celá pryč, ale pochopila, že nemůže vyjít ven. Je žena, je příliš časně a navíc se s tebou nemůže ukazovat.

Nepřátelé mají oči všude. Co se ti stalo?“

„Řeknu ti to, až budeme uvnitř. Teď nemáme čas.

Rychle!“

„Řekl jsi ‚až budeme uvnitř?‘“

„Já, Josef a Bahrudi, kterého posílá sám Mahdi.

Tak rychle! Už se rozednívá. Kudy půjdeme?“

„Bože všemohoucí. Mahdi!“

„Abjade, prosím tě!“

„U východní stěny asi čtyřicet metrů odsud je starý kanál.“

„To vím! Pracovali jsme v něm. Je vyčištěný?“

„Je potřeba se hodně přikrčit a lézt hodně pomalu, ale ano, je vyčištěný. Vchod do kanálu je…“

„… pod třemi velkými balvany ve vodě,“ doplnil ho Azra a rychle přikývl. „Pošli tam někoho. Je to závod se světlem!“

Terorista jménem Modrý se vykradl z brány, narovnal se a rychle oběhl jižní část zdi. Pak se zastavil, přitiskl se zády ke kamenné stěně a očima pročesával řadu zabarikádovaných obchodů. Josef povystoupil ze vchodu zatlučeného prkny. Pozoroval Azru a chtěl, aby o tom mladý vůdce věděl. Starší muž zasyčel a za pár vteřin se z úzké uličky mezi domy vynořil „Amal Bahrudi“. Přeběhl rychle po chodníku až k Josefovi.

Azra mávl rukou směrem doleva a ukázal na špatně dlážděnou silnici, která vedla souběžně se zdí ambasády za řadou obchůdků. Na druhé straně cesty bylo rumiště, kde rostla jen písečná tráva. V dálce pod ohnivým obzorem se nacházelo kamenité pobřeží Ománského zálivu. Uprchlíci v otrhaných vězeňských mundúrech a sandálech z hrubé kůže se rozběhli po silnici kolem zdi velvyslanectví. S Azrou v čele dorazili k malému výběžku nad vlnami, které se tříštily o skaliska.

Nekorunovaný princ všech světových zabijáků přeskakoval s imponující hbitostí z kamene na kámen.

Občas se přitom zastavil a ukazoval dolů na zelený mořský mech, po němž se dalo lehce uklouznout a neodvratně skončit ve vodě mezi balvany. Za necelou minutu dorazili k podivně tvarované prohlubni na dně nevysokého útesu, kde se skaliska dotýkala vody. Místo označovaly tři obrovské balvany, které tvořily podivný trojúhelník. Na jeho úpatí byl otvor připomínající vchod do jeskyně, který neměl v průměru ani metr a neustále ho omýval pulzující příboj.

„Tady je!“ zvolal Azra a v hlase měl radost i úlevu.

„Věděl jsem, že ho najdeme!“

„A co?“ snažil se Kendrick překřičet šum vlnobití.

„Starý kanál,“ houkl Modrý. „Městský záchod neustále vymývaný mořskou vodou. Postavili ho nevolníci před mnoha stovkami let.“

„Provrtali se do skály?“

„Ne, Amale. Udělali rýhy do země a navršili na ně kameny. O zbytek se už postarala příroda. Je to něco jako opak akvaduktu. Kanál vede do strmého kopce, ale protože ho někdo musel postavit, jsou tady výstupky pro nohy. Přesněji řečeno pro nohy nevolníků, jako jsou ty naše palestinské.“

„Jak se dostaneme dovnitř?“

„Projdeme vodou. Jestli prorok Ježíš mohl kráčet po vodě, tam my ji snad můžeme aspo; přebrodit. Jde se na velvyslanectví!“

Anthony MacDonald stoupal v potu tváře po nábřežních schodech nedaleko starého skladiště. Nad mořem v přístavu se mihotaly první žlutavé paprsky světla. Lámaly se o čluny a staré rybářské lodě, které vyplouvaly na svůj každodenní lov vstříc pobřežním hlídkám, jež co chvíli dávaly signál k zastavení, aby mohly podrobně prohlédnout jejich náklad.

Tony přikázal řidiči, aby se opuštěnou silnicí pomalu a bez světel vrátil do Maskaru. Nakonec zamířili k boční ulici v As Saadě, která protínala město a vedla k nábřeží. Teprve když spatřili první pouliční lampy, MacDonald vyzval řidiče, aby rozsvítil reflektory. Neměl nejmenší tušení, kam ti tři uprchlíci běželi, ani kam by se mohli za denního světla ukrýt.

Dospěl k názoru, že asi hledají útočiště u některého z nejméně nápadných agentů Mahdiho, kteří působili ve městě. Chtěl se jim vyhnout. Před případným setkáním s ambiciózním mladíkem Azrou chtěl přijít na kloub spoustě nejasností. Existoval jediný člověk, za nímž

mohl jít, aniž by si ho někdo všimnul. Byl to nájemný vrah, který pro peníze slepě plnil všechny rozkazy.

Lidský zmetek, jenž se setkával s potenciálními klienty výhradně v zaplivaných uličkách Šari el-Miš. Jen vyvolení jedinci věděli, kde bydlí.

Tony se s námahou vyškrábal po schodišti a stanul před dveřmi, za nimiž měl nalézt člověka, kterého hledal. Když došlápl na poslední schod, strnul, otevřel v údivu ústa a vytřeštil oči. Dveře se totiž náhle a bez upozornění rozletěly a vyšel z nich polonahý zabiják. V

levé ruce třímal nůž, jehož dlouhé a dokonale nabroušené ostří se blyštilo v ranním slunci, v pravé držel malou pistoli ráže 22. Přiložil ostří k MacDonaldově krku a hlaveň pistole k jeho levému spánku. Obézní Angličan zapomněl strachy dýchat a oběma rukama se chytil zábradlí, aby se nezřítil ze schodů.

„Jsi to ty,“ řekl vychrtlý chlapík s propadlými tvářemi. Zastrčil zpátky pistoli, ale nůž nechal u tlouštíkova krku. „Ty se tady nemáš ukazovat! Nikdy!“

Mac Donald se ani nepohnul. Na krku cítil psychopatův nůž. „Kdyby nenastala naprosto výjimečná situace, nikdy bych sem nepřišel, jasný?“

zachroptěl.

„Jasný je jen to, že mě podfoukli!“ odsekl šílenec a zavrtěl nožem. „Můžu tě oddělat úplně stejně jako

synáčka toho obchodníka. Pořezal jsem tvář ty holce, nechal jsem ji ležet na ulici se sukní přes hlavu, a stejně mě podvedli!“

„To nikdo nechtel.“

„Ale udělal to!“

„Já ti to vynahradím. Musíme si promluvit. Jak jsem řekl, nastala výjimečná situace.“

„Tak mluv. Ale tady, dovnitř tě nepustím. Tam nesmí nikdo!“

„Dobře. Když budeš tak laskav a dovolíš, abych se mohl narovnat a nemusel viset nad tím schodištěm.“

„Mluv.“

Tony zacouval na třetí schod, vytáhl kapesník a otřel si zpocené čelo. Nespouštěl přitom oči z nože.

„Musím se nutně dostat k vůdcům na ambasádě. A jelikož oni nemůžou ven, musím jít sám za nimi.“

„To je moc nebezpečný, hlavně pro člověka, kterej by ti tam pomáhal. Sám by totiž zůstal venku.“ Vychrtlý zabiják oddálil ostří od MacDonaldova krku, ale jen proto, aby nůž jinak uchopil. „Můžeš s nima mluvit po telefonu, dělá to tak hodně lidí.“

„To, co jim chci říct a o co je chci požádat, se do telefonu nedá povídat. Je životně důležité, aby moje slova slyšeli jen vůdcové a jejich slova zase pouze já.“

„Můžu ti prodat číslo, co není v telefonním seznamu.“

„Jestli ho znáš ty, zná ho i někdo jiný. To nemůžu riskovat. Musím se dostat dovnitř.“

„S tebou je těžký pořízení,“ pravil psychopat a přitom mu zacukalo v levém víčku. „Proč děláš problémy?“

„Protože jsem neuvěřitelně bohatý, a ty ne.

Potřebuješ peníze na svoje výstřelky. Na co jsi zvyklý.“

„Chceš mě urážet?“ vyštěkl hněvivě zabiják.

Křičet si ale nedovolil, protože by ho mohli zaslechnout rybáři a přístavní dělníci, kteří dole pod nimi právě kráčeli do roboty.

„Ne, jen realisticky uvažuju. Chci dovnitř. Kolik to bude stát?“

Zabiják si odkašlal a MacDonald ucítil jeho nečistý dech. Arab schoval nůž a nepřítomně se zadíval se na svého štědrého sponzora. „Bude to stát pořádnej balík.

Víc, než jsi platil jindy.“

„Na rozumné navýšení jsem připraven, povídám na rozumné, ne přehnané. Pro tebe budeme mít vždycky nějakou práci.“

„Dnes dopoledne v deset hodin se koná na velvyslanectví tisková konference,“ přerušil ho muž,

evidentně zdrogovaný. „Novináři a televizní reportéři budou jako obvykle vybráni na poslední chvíli, jejich jména někdo vyvolá u brány. Buď tam a dej mi číslo telefonu, abych ti za dvě hodiny mohl říct jméno.“

Tony mu dal číslo do hotelu. „Kolik platím, příteli?“ zeptal se nakonec.

Zabiják mu řekl částku v ománských rialech, která se rovnala třem tisícům anglických liber nebo zhruba pěti tisícům amerických dolarů. „Budu s tím mít velký výdaje,“ vysvětlil. „Člověk musí dávat úplatky, jinak nemá šanci na přežití.“

„To je zlodějina!“ zvolal MacDonald.

„Fajn, tak na všechno zapomenem.“

„Tak dobře, beru,“ řekl Angličan.

Kalejla přecházela po hotelovém pokoji, a přestože ve svých dvaatřiceti letech přestala už pošesté kouřit, teď pálila jednu cigaretu za druhou a očima přitom neustále hlídala telefon. Nemohla si dovolit řídit akci z paláce a tím ještě víc ohrozit sultána. Aby čert vzal toho anglickýho parchanta!

Anthony MacDonald nula, opilec. Něčí zvláštní agent. V Maskatu měl kvalitní síť spolupracovníků, ale ona také měla své zdroje. Díky někdejší spolubydlící z akademie, která se stala sultánovou ženou. Seznámila je

sama Kalejla, když před lety v Cambridgi ve státě Massachussetts představila arabského kolegu své nejlepší přítelkyni. Bože, jak se ten svět zmenšil a zrychlil! Její matka, rodačka z Kalifornie, potkala otce, stipendistu z Port Saidu, na univerzitě v Berkeley. Ona byla egyptoložka, on pracoval na doktorátu ze západní civilizace, oba snili o akademické kariéře. Zamilovali se do sebe a vzali se. Blondýnka z Kalifornie a snědý Egypťan.

Po narození Kalejly nakonec konzervativní prarodiče z obou stran zjistili, že čistota rasy není u dítěte to nejdůležitější. Náhlé vzplanutí lásky smetlo všechny bariéry. Dva starší manželské páry, předurčené ke vzájemné antipatii, překonaly rozdíly v kultuře, barvě pleti i víře a zhlédli se v míšeném dítěti. Z

bankéře ze San Diega, bohatého exportére z Port Saidu a jejich manželek se stali nerozluční přátelé.

„Co to ksakru dělám!“ okřikla se v duchu Kalejla.

Na přemýšlení o minulosti není čas, teď jde pouze o přítomnost! Pak si však uvědomila, proč se tak zamyslela. Jednak se ocitla ve strašném stresu a potřebovala se na chvíli zastavit, zamyslet se nad sebou a vzpomenout si na lidi, které měla ráda. Druhý důvod byl ještě důležitější. Vybavila si totiž slova, která

slyšela kdysi dávno na jedné z rodinných večeří. Na osmnáctiletou dívku, která se chystala odjet do Ameriky, udělala tehdy ohromný dojem.

„Panovníci minulosti neměli příliš mnoho zásluh,“

řekl její otec toho večera v Káhiře, kde se sešla celá rodina, včetně prarodičů z obou stran. „Chápali však něco, co naši současní vládcové neberou v úvahu a vlastně ani nemůžou, aniž by se nepokusili stát být skutečnými monarchy, což by ale v dnešní době nepůsobilo dobře.“

„Co máte na mysli, mladý muži!“ zeptal se bankéř z Kalifornie. „Víte, já myšlenku monarchie tak úplně nezavrhuji, samozřejmě konsti tuční.“

„Už naši faraóni a pak veleknězi v Řecku, římští císaři a králové i královny Evropy i Ruska uzavírali sňatky tak, aby do svých centrálních rodin přivedli jiné národnosti. Když totiž člověk pozná druhého, spí s ním, tančí, loví anebo si s ním jen vypráví vtipy, předsudky jdou obvykle stranou. Nemám pravdu?“

Stolovníci se po sobě podívali, pokyvovali hlavami a na tvářích jim hrály úsměvy.

„V takových kruzích se ale věci nevyvíjely vždycky tak ideálně, synu,“ poznamenal exportér z Port

Saidu. „Nejsem žádný učenec, ale vím, že se vedly války, v nichž proti sobě stáli členové jedné rodiny.“

„To je pravda, ctihodný otče, ale oč horší by byla situace bez těch smíšených manželství? Obávám se, že mnohem, mnohem horší.“

„Odmítám být používána jako geopolitický nástroj!“ zvolala se smíchem matka Kalejly.

„Ale drahoušku, naše manželství přece zařídili naši pomýlení rodičové. Dovedeš si vůbec představit, jak na tom vydělali?“

„Jediný zisk, o kterém vím, je ta mladá dáma, moje vnučka,“ pravil bankéř.

„Odjíždí do Ameriky, příteli,“ řekl exportér.

„Jak se těšíš, holčičko? Bude to pro tebe asi dobrodružství.“

„Ani ne, přece tam nejedu poprvé, babi. Často jsme vás navštěvovali a viděla jsem už pěkných pár měst.“

„Ale teď to bude něco jiného, drahá.“ Kalejla zapomněla, kdo ta slova pronesl, ale znamenala začátek jedné z nejpodivnějších kapitol jejího života. „Budeš tam bydlet,“ dodal ten kdosi.

„Nemůžu se už dočkat. Všichni jsou strašně srdeční, člověk se tam hned cítí jako doma.“

Rodiče a prarodiče se po sobě znovu podívali.

Ticho nakonec přerušil bankéř. „Možná se tak nebudeš cítit vždycky,“ řekl tiše. „Občas se ti může stát, že k tobě lidé nebudou vůbec srdeční a to tě zaskočí a zraní.“

„Tomu se mi nechce věřit, dědečku,“ řekla energická dívka, kterou si Kalejla nyní vybavovala jen matně.

Američan z Kalifornie se letmo podíval na svého zetě. V očích měl bolest. „Když se dívám do minulosti, taky se mi tomu nechce věřit. Ale v každém případě, když budeš mít sebemenší problémy, zvedni telefon a já nasednu do prvního letadla.“

„Ach, dědečku, to bych nikdy neudělala.“

A opravdu to neudělala, i když přišly chvíle, kdy se k tomu už chystala. Zabránila jí v tom jen hrdost a síla vůle. Švarce Arvia!. „Černá arabská huba!“ nadávali jí někteří nenávistně. Nebyla to však slepá iracionální nenávist fanatiků, kteří běhali po ulicích s plakáty a primitivními transparenty a proklínali neviditelného nepřítele kdesi daleko za hranicemi. Byla to nenávist stejně mladých lidí jako ona, kteří žili v pluralitní vzdělané společnosti a chodili s ní do školy, která ctila hodnotu jednotlivce nade vše. Jedinec se podílel na vytváření celku jako suverénní lidská bytost, nikoli jen

jako kolečko státní mašinérie. Jedinou výjimku snad tvořil univerzitní sport, ale i zde se individuální výkony cenily vysoko, zvlášť v případě porážky.

Kalejla se však dlouho jako svébytný jedinec necítila. Její vlastní „já“ kdosi vymazal a nahradil abstraktním a záludným označením „Arab“. Špinavý Arab, prolhaný Arab, krvežíznivý Arab Arab, Arab, Arab až toho měla plné zuby! Zavírala se sama v pokoji a odmítala nabídky spolubydlících, aby s nimi šla do univerzitního klubu. Dvakrát jí to bohatě stačilo.

Měla ji poučit už první návštěva. Chtěla jít na toaletu, ale dveře jí zastoupili dva studenti. Byli to židé, ale zároveň také Američané.

„Já myslel, že vy Arabové nepijete!“ vykřikl opilý mladík nalevo.

„To je osobní věc každého,“ odpověděla.

„Taky jsem slyšel, že vy Arvia chčijete doma na podlahu!“ přisadil si druhý student a zlomyslně se zašklebil.

„Tak to máš špatné informace. Pokud jde o čistotu, jsme dost úzkostliví. Pustíte mě dovnitř?“

„Na to zapomeň, Arabko. Kdoví, co bys po sobě nechala na záchodovým prkýnku.“

Kritický moment však přišel na konci druhého semestru. Na seminářích uznávaného židovského profesora si vedla tak dobře, že ji vybral jako nejlepšího studenta třídy. Jako odměnu dostala profesorovu knížku s autogramem. Řada spolužáků jí přišla pogratulovat a nebyli to jen samí židé. Ale když pak vyšla z budovy, zastoupili jí cestu tři další s punčochami na hlavách.

„Jaks to udělala?“ zeptal se jeden z nich.

„Pohrozilas mu, že mu dáš do baráku bombu?“

„Možná jsi mu chtěla podříznout dětičky nabroušenou arabskou dýkou.“

„Hovno! Poslala by na něj Arafata!“

„My ti dáme za vyučenou, černá hubo!“

„Jestli vám na té knížce tak moc záleží, klidně si ji vemte!“

„Ne, Arabko. My ti nechceme nic vzít, my tě chceme naopak obdarovat.“

Znásilnili ji. „To máš za Mnichov!“

„A tohle za děti v kibucech na Golanských výšinách!“

„Tohle je za mýho bratrance, kterýho jste vy hajzlové zabili na pláži v Ašdodu!“ Násilníky nehnala sexuální touha, jen si potřebovali vylít vztek na všechny Araby.

Vrávoravě klopýtala ke koleji a v té chvíli vstoupila do jejího života velice důležitá osoba. Roberta Aldridgeová ze známého rodu v Nové Anglii.

„Hajzlové!“ vykřikla mladá Američanka.

„Takhle nemluv!“ požádala ji egyptská dívka.

„Ničemu nerozumíš!“

„Holka, s tím si nedělej starosti. Kdo seje vítr, sklízí bouři a tyhle svině dostanou svoje, to mi věř!“

„Ne! Půjdou po mně. Stejně nic nepochopí! Já k židům nenávist necítím. Moje nejlepší kamarádka je dcera rabína. Necítím k židům nenávist. Oni budou říkat, že ano, protože jsem pro ně jen špinavá Arabka, ale není to pravda! Moje rodina taková není. My nenávistí nežijeme.“

„Dej s tím pokoj. To ty přece pořád mluvíš o židech, ne já. Já jsem jen řekla ‚svině‘, což je všeobecný výraz.“

„Se vším je konec. Jedu domů.“

„Na to zapomeň! Necháš se vyšetřit u mého doktora a pak budeme postupovat společně. Kristepane, už nejmíň dva roky jsem neměla věc, o kterou by stálo za to bojovat!“

Chvála Ježíši, Alláhovi i všem ostatním božstvům.

Konečně měla přítelkyni. Z bolesti a nenávisti oněch

dní se zrodila myšlenka, která se jí pak stala posláním.

Osmnáctiletá dívka se pevně rozhodla, co bude dělat po zbytek svého života.

Zazvonil telefon. Minulost ustoupila do pozadí a záleželo opět jen na přítomnosti! Rozběhla se k posteli a hrábla po sluchátku. „Ano!“

„Je tady.“

„Kde?“

„Na velvyslanectví.“

„Ach, Bože! Co se děje? Co to provádí?“

„Jsou s ním ještě dva.“

„Tak oni jsou tam tři, a ne čtyři?“

„Zahlédli jsme jen tři. Jeden dřepí u brány mezi žebráky. Ten také mluvil s teroristy za plotem.“

„A kde je Američan?“

„S tím třetím chlapem. Oni dva se drží ve stínu, ukázal se jen ten první. To on rozhoduje, ne Američan.“

„Co to znamená?“

„Domníváme se, že zařizuje jejich vstup na velvyslanectví.“

„Ne!“ vykřikla Kalejla. „To nepřichází v úvahu on nemůže, nesmí! Zabraňte mu v tom!“

„Takový rozkaz by měl přijít z paláce, madam.“

„Teď tady rozkazuju já! Vězeňská cela? No prosím, ale ambasáda je úplně něco jiného. Tam v žádném případě nesmí! Jděte a zadržte je, zastavte je jakýmkoli způsobem, i kdybyste je měli zabít! Když to bude nutné, zabijte i jeho!“

„Pospěš si!“ houkl Arab v hábitu, odjistil si pistoli a vyběhl za svým kolegou z restaurace zatlučené prkny a odjistil svoji automatickou pistoli. „Máme rozkaz k jejich zadržení, včetně toho Američana. Když prý budeme muset, máme ho zastřelit.“

„Zastřelit ho?“

„Tak zní rozkaz. Zabít ho!“

„Rozkaz přišel pozdě. Jsou pryč.“

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Postava v prázdném tmavém pokoji se energicky dotkla klávesnice.

Rozšifroval jsem vstupní kódy Langley je to naprosté šílenství! Nezbláznila se však CIA, ale náš člověk. Pronikl na velvyslanectví, kde nemá šanci na přežití! Odhalí ho třeba na záchodě, nebo podle toho,

jak jí. Nebo ho přistihnou při nějaké nevhodné poznámce. Nebyl tady už strašně dlouho! Prozkoumal jsem všechny možnosti a mé přístroje mu nedávají velkou naději. Možná však nad ním lámeme předčasně hůl. Spasitel našeho národa je možná jen obyčejný hlupák, ale všechny mesiáše přece považovali za hlupáky a idioty, dokud nedokázali pravý opak. V tom je má naděje, za kterou se modlím.

11

Trojice uprchlých trestanců se plížila v temnotě starým kanálem porostlým mechem. Mířila k zamřížovanému východu, jenž se nalézal uprostřed východního nádvoří ambasády. Když konečně vylezli ven na oslepující sluneční světlo, ruce i nohy měli rozdrásané do krve. Okamžitě se jim naskytla podívaná, kterou by Evan Kendrick nejraději nikdy nespatřil. Asi šedesát rukojmích vyhnali teroristé na dvůr, aby se trochu najedli a vykonali ranní potřebu. K ní sloužily klasické dřevěné latríny, v níž byli muži odděleni od žen jen velkou průhlednou plentou servanou z jednoho z oken ambasády. Absolutní ponížení člověka dokonala skutečnost, že strážníci obou pohlaví přecházeli tam a zpátky před rukojmími, smáli se a utahovali si ze střevních potíží, které jejich zajatci zažívali. Toaletní papír jim naschvál dlouho drželi před roztřesenýma rukama, než jim ho konečně dali. Ve skutečnosti to byl papír, kte rý se používal do tiskáren na velvyslanectví.

Na druhé straně, odkud měli dokonalý výhled na vystrašené a ponížené lidi na latrínách, stáli rukojmí ve

frontě vedoucí ke třem dlouhým úzkých stolům. Na nich ležely řady plechových talířů se suchým chlebem a malými kousky sýra pochybné jakosti. Mezi talíři stály špinavé džbány s našedlou tekutinou, patrně ředěným kozím mlékem, jímž skupina ozbrojených teroristů skoupě plnila dřevěné misky vězňů. Každou chvíli fanatici někomu jídlo nebo pití odepřeli. Prosby neměly žádný význam, a když byly příliš hlasité, končily fackou, ranou pěstí nebo sběračkou do tváře.

Jeden mladý vězeň, chlapec ve věku čtrnácti nebo patnácti let, se náhle rozplakal, zkřivil tvář a vykřikl: „Ty zasranej hajzle! Moje matka je nemocná! Pořád zvrací po tom svinstvu, co nám dáváte! Dejte jí něco pořádnýho k jídlu, vy hovada.“

Chlapcův výbuch ukončila rána hlavní pušky, která mu roztrhla levou tvář. Úder však mladíka nezpacifikoval, jen ho ještě víc rozzuřil. Vrhl se přes stůl, chytil muže s puškou za košili a roztrhl mu ji na prsou. železné talíře a džbány se při tom rozletěly na všechny strany. Na chlapce se okamžitě sesypali teroristé. Srazili ho k zemi, mlátili ho pažbami a kopali hlava nehlava. Někteří rukojmí se zuřivě vrhli dopředu, vyráželi ze sebe slabé chraptivé výkřiky a žalostně bušili rukama do svých namyšlených a o mnoho

silnějších nepřátel. Minirevolta byla brutálně potlačena.

Když rukojmí padli k zemi, věznitelé je zbili do bezvědomí a pak je kopali, jako když se naklepává maso, aby změklo.

„Zvířata!“ vykřikl jakýsi stařec. Přidržoval si kalhoty a vrávoravě kráčel od latríny, na odhodlání a pocitu důstojnosti mu to však neubíralo. „Vy arabský zvířata! Arabský bestie! Copak v sobě nikdo z vás nemá kouska slušnosti? Copak z vás mlácení bezbranných slabých lidí dělá hrdiny islámu? Jestli jo, tak se do mě pusťte a připněte si další medaili za statečnost, ale ve jménu Boha, nechte ty lidi být!“

„Ve jménu čího Boha?“ zařval terorista stojící nad bezvládným tělem chlapce. „Křesťanskýho Ježíše, jehož vyznavači dodávají zbraně našim nepřátelům, aby mohli masakrovat naše děti? Nebo snad ve jménu porulnýho Mesiáše, jehož lidi zabírají naše země a zabíjejí nám otce a matky? Řekni na rovinu, o kterým z nich mluvíš!“

„Tak dost!“ rozkázal Azra a rychle vyrazil, Kendrick za ním. Už se nedokázal ovládnout a jen vteřiny ho dělily od toho, aby serval Modrému z ramena zbraň a začal střílet do teroristů. Azra došel až ke zkrvavenému mladíkovi a nenuceným tónem dodal:

„Lekci už dostali. Nesmíte to přehnat, aby ji vůbec ještě vnímali. Odvedte ty lidi na marodku a najděte matku toho kluka. Zavedte ji tam taky a dejte jí najíst.“

„Ale proč, Azro?“ zaprotestoval Palestinec. „Na moji matku taky nikdo žádný ohledy nebral!“

„Ani na moji,“ okřikl ho Modrý. „A podívej se, jak jsme dopadli! Vezmi to děcko a dovol mu být s matkou.

Ať s nimi někdo promluví o přehnané horlivosti.

Předstírej, že s nimi cítíš.“

Kendrick se s odporem díval, jak teroristé odnášejí bezvládná zkrvavená těla. „Zachoval ses správně,“ řekl Azrovi anglicky s předstíranou lhostejností v hlase.

„Občas se na to zapomíná, ale člověk musí vědět, kdy přestat.“

Nový princ teroristů si zamlženýma očima prohlížel Evana. „Myslel jsem to vážně. Podívej se, co z nás vyrostlo. Smrt blízkých člověka úplně změní.

Během jednoho dne rázem dospěje bez ohledu na věk.

Stali se z nás odborníci na smrt, protože ty strašné vzpomínky nám navždy zůstanou v hlavě.“

„Rozumím.“

„Nerozumíš,

Amale

Bahrudi.

Ty

vedeš

ideologickou válku. Smrt je pro tebe politickým aktem.

Jistě jsi vášnivým vyznavačem víry ale tvojí vírou je

politika. Já bojuju jinak. Mojí jedinou ideologií je přežití. Smrt oplácím smrtí a sám žiju dál.“

„Ale proč?“ zeptal se Kendrick. Azrova slova ho náhle zaujala.

„Možná to zní divně, ale proto, abych mohl pokojně žít, což bylo mým rodičům odepřeno.

Abychom zase všichni mohli žít na vlastních územích, která nám ukradli a odevzdali našim nepřátelům. Jsme oběti, co nám tedy zbývá než bojovat?“

„Jestli si myslíš, že tohle není politika, tak se nad tím pořádně zamysli. Jsi poeta, Azro, a nikdy se nezměníš.“

„Ano, jsem poeta, co u sebe nosí nůž a pistoli, Bahrudi.“

Na dvoře nastalo opět vzrušení, tentokrát však žádný nepokoj nehrozil. Ze dveří vyběhly dvě postavy.

Zahalená žena a muži s šedivými prameny ve vlasech.

Zaja Jatimová a Abjad, což znamená Bílý, řekl si v duchu Evan a ani se nepohnul. Sourozenci se přivítali zvláštně: Formálně si potřásli rukou, pak se na sebe podívali a objali se. Vžité poručnictví starší sestry nad mladším bratrem, jenž se v jejích očích tak často chová nevhodně a popudlivě, platí pro všechny rasy a ideologie. Mladší děcko jednoho dne vyroste, zesílí a

převezme na svá svalnatá bedra odpovědnost za rodinu, starší sestra pro něj však nadále zůstává vzorem. Abjad se tak škrobeně nechoval. Srdečně objal mladšího a silnějšího člena akční rady a políbil ho na obě tváře.

„Musíš nám toho hodně vyprávět,“ zvolal terorista, kterému přezdívali Bílý.

„To je pravda,“ přitakal Azra a obrátil se na Kendricka, „ale jen díky tomuhle člověku. Je to Amal Bahrudi z východního Berlína. Poslal ho za námi sám Mahdi.“

Zaja si podezíravě změřila Evana. „Amal Bahrudi,“ zopakovala. „To jméno jsem už samozřejmě slyšela. Vím, že Mahdiho nitky sahají daleko. Tady jste velice vzdálen své vlastní práci.“

„Bohužel ano,“ řekl Kendrick přízvukem, jakým se mluví v Rijádu. „Ale nepřítel ostatní spolubojovníky sleduje. Proto bylo rozhodnuto, že do Maskatu je třeba vyslat člověka, kterého by tady nikdo nečekal.

Východní Berlín je dobré výchozí místo. Lidi budou přísahat, že tam pořád jsem. Když mě zavolal Mahdi, vyhověl jsem mu. Vlastně já sám jsem jako první navázal spojení s jeho lidmi v souvislosti s problémem, o kterém vám poví bratr. Možná máme rozdílné cíle, ale bez vzájemné spolupráce se nepohneme z místa.“

„Ale jak je možné,“ řekl Abjad a zamračil se „že Bahrudiho z východního Berlína, který často mění místo pobytu, někdo vypátral?“

„Přiznávám, že mám pověst člověka, který v tom umí chodit,“ odvětil Evan a dovolil si náznak úsměvu.

„Ale to, co se mi stalo tady, ji příliš nepotvrzuje.“

„Někdo vás zradil?“ zeptala se Zaja Jatimová.

„Ano. Vím, kdo to byl, a dostanu ho. Bude plavat v přístavišti břichem nahoru.“

„Bahrudi nás dostal ven,“ vložil se do hovoru Azra. „Dokázal uskutečnit to, o čem já jen přemýšlel.

Svou pověst si rozhodně zaslouží.“

„Pojďme dovnitř, nejdražší bratře. Tam si promluvíme.“

„Má nejdražší sestro,“ řekl Modrý. „Amal Bahrudi nám přišel říct, že mezi sebou máme zrádce. Dělají si fotky, pašují je ven a pak je prodávají! Jestli přežijeme, nepřátelé nás budou do smrti pronásledovat. Celý svět dostane podrobný seznam našich operací!“

Sestra se pozorně zadívala na bratra. V hnědých očích nad rouškou se objevily otazníky. „Fotky? Chceš říct, že jsou tady ukryté speciální fotoaparáty, kterých si nikdo nevšiml? že by se mezi našimi bratry a sestrami,

kteří většinou neumí ani číst, našli tak pokročilí fotografové?“

„On ty fotky viděl! Ve východním Berlíně!“

„Promluvíme si uvnitř.“

Dva Angličané seděli před psacím stolem na britském velvyslanectví. Za stolem bojoval se spánkem atašé v županu. „Ano, hoši,“ řekl a zívl. „Budou tady každou chvíli. Neurazte se, ale doufám, že na tom, co říkáte, něco je. MI6 tady celou dobu žije v napětí a její agenti nejsou zrovna odvázaní z toho, že je pár krajanů chce připravit o několik vzácných hodin spánku.“

„Můj přítel Dickie sloužil u gardy granátníků!“

bránil se Jack. „Jestli si on myslí, že vám něco musíme říct, měl byste tomu věnovat pozornost. Proč myslíte, že tady jsme?“

„Abyste vydělali peníze pro vaše firmy?“

napověděl mu atašé.

„To samozřejmě také,“ pravil Jack, „ale hlavně jsme Angličani, na to nezapomínejte. Nehodláme přihlížet tomu, jak naše impérium mizí v propadlišti dějin. Je to tak, Dickie?“

„To už se stalo,“ odvětil atašé a snažil se potlačit další zívnutí. „Před čtyřiceti lety.“

„Víte,“ přerušil ho Dickie. „Můj kamarád Jack pracuje v hutnictví, ale já v textilním průmyslu a řeknu vám, že podle toho, jak byl ten parchant oblečenej, určitě něco kuje. Látka prozrazuje nejen postavení člověka, ale taky to, co dělá. To platí už od doby, co bylo utkáno první lněné vlákno, koneckonců se to stalo někde v téhle části světa.“

„MI6 tu informaci už má,“ skočil mu do řeči atašé.

Tvářil se znuděně jako člověk, který už poněkolikáté poslouchá to samé. „Budou tady brzo.“

A skutečně. Sotva to atašé dořekl, vešli do kanceláře dva muži v rozepnutých košilích. Oba byli zarostlí a nebudili velké sympatie. Jeden z nich držel velkou obálku, druhý promluvil k Dickiemu a Jackovi.

„To kvůli vám jsme tady, pánové?“ zeptal se.

„Nalevo sedí pan Richard Harding,“ řekl atašé. „A vedle něj John Preston. Mohu už jít?“

„Bohužel ne, starouši,“ odpověděl první agent, přistoupil ke stolu a otevřel obálku. „Jsme tady, protože jsi nás povolal. A proto máš právo tady zůstat.“

„Jste příliš laskaví,“ řekl úředník jedovatě.

„Ovšem já jsem vás nepovolal, já jsem vám jen na naléhání dvou britských občanů předal jisté informace.

To mi dává právo se trochu prospat, protože mě ke své namáhavé práci nepotřebujete.“

„To Dickie tolik naléhal,“ vyhrkl Jack Preston, „a já jsem se domníval, že v době krize se nesmí přehlédnout sebemenší stopa ani tušení, a Dickie Harding bývalý granátník měl už v minulosti tušení, která se splnila.“

„Sakra, Jacku, tohle nemá s nějakým tušením nic společnýho. Jde o to, co měl ten chlap na sobě. Člověk by se v takovém oblečení upekl i v zimě v horách. Podle toho, jak se leskla jeho košile, musela být z hedvábí nebo polyesteru a v tom by se stoprocentně udusil.

Bavlna. Jediná látka do tohohle počasí je čistá prodyšná bavlna. A navíc ten střih.“

„Dovolíte, pane?“ Agent na chvíli obrátil oči v sloup, vytáhl z obálky hromádku fotografií a mrštil je mezi Prestona a Hardinga. „Podívali byste se na ty fotky a řekli nám, jestli někoho poznáváte?“

Za jedenáct sekund byl úkol splněn. „To je on!“

vykřikl Dickie.

„Stoprocentně,“ přitakal Jack.

„A vám oběma přeskočilo,“ řekl muž z MI6.

„Jmenuje se MacDonald a je to notoricky známý násoska z Káhiry. Pracuje pro firmu svého tchána, která

vyrábí automobilové součástky. Poslali ho do Asie, protože je totálně neschopný a na místě zástupce ředitele v káhirské pobočce nemůže napáchat příliš škody. S vaším tušením jste úplně vedle. Mohu se vás zeptat, kde jste strávili noc?“

„Vidíš, Dickie, říkal jsem ti, že tvé domněnky ještě o ničem nesvědčí.“

„Moment, pánové,“ přerušil ho druhý agent, zvedl zvětšeninu fotografie z pasu a pozorně si ji prohlížel.

„Asi před rokem se na nás obrátil jeden z našich zdejších vojenských zástupců s prosbou o svolání schůzky na téma V. V, které podle něj hrozilo.“

„Na jaké téma?“ zeptal se atašé.

„Vyhodnocení výzbroje to je krycí označení pro vyzvědačství. Samozřejmě nechtel moc mluvit do telefonu, ale naznačil, že totožnost špióna nás bude šokovat. ‚Tlustý anglický ožrala z Káhiry‘, nebo něco takového. Mohlo jít o stejného člověka?“

„Víte,“ ujal se opět slova Jack, „to já jsem přiměl Dickieho, aby si své podezření nenechával pro sebe!“

„Co to žvaníš? Tys z toho právě nadšený nebyl.

Víš, mohli bychom ještě stihnout to letadlo, které jsi nechtel za žádnou cenu zmeškat.“

„Co se stalo na té schůzce?“ otázal se atašé, naklonil se dopředu a upřeně sledoval muže z MI6.

„Nikdy se neuskutečnila. Našeho vojenského podřízli nedaleko starého skladiště na nábřeží. Říkali tomu loupež, protože mu v kapsách nezůstalo vůbec nic.“

„Opravdu si myslím, že bychom měli chytit to letadlo, Dickie.“

„Mahdi?“ zvolala Zaja Jatimová od stolu v místnosti, která ještě před třemi týdny sloužila jako kancelář amerického velvyslance. „Máte jednoho z nás vzít do Bahrajnu za ním? Dneska v noci?“

„Jak jsem řekl vašemu bratrovi,“ odpověděl Kendrick, jenž seděl v křesle vedle Abjada a díval se ženě přímo do tváře. „Instrukce byly pravděpodobně v dopise, který jsem vám měl doručit.“

„Ano, ano.“ Zaja mluvila rychle a netrpělivě.

„Bratr mi všechno vysvětlil, když jsme byli chvilku o samotě. Ale mýlíte se, Bahrudi. Já nejsem v přímém kontaktu s Mahdim nikdo neví, kdo vlastně je.“

„Chápu to tak, že s Mahdim můžete navázat kontakt přes prostředníka.“

„Přirozeně, ale to může trvat den nebo dva. Cesty k němu jsou velice klikaté. Musí se pětkrát zatelefonovat.

Hovory se přepojují na různá tajná čísla v Bahrajnu a jen jedno z nich vede k Mahdimu.“

„A co děláte, když nastane nouzová situace?“

„Ta nastat nesmí,“ vložil se do hovoru Azra, který se opíral o zeď vedle okna, jímž dovnitř proudilo slunce. „To už jsem ti přece říkal.“

„A mně to připadá k smíchu. Nemůžeme pracovat efektivně, aniž bychom nepočítali s nepředvídatelnými okolnostmi.“

„Souhlasím.“ Zaja Jatimová kývla, pak však pomalu zavrtěla hlavou. „Ale můj bratr má také pravdu.

Očekává se od nás, že budeme schopni dělat svou práci i ve stavu nouze, když to bude potřeba. Jinak bychom nemohli být vůdci a nebyly by nám svěřeny důležité úkoly.“

„Tak dobře,“ utrousil kongresman z devátého okresu státu Colorado. Cítil přitom, jak mu po zádech stékají krůpěje potu, i když byl v kanceláři průvan.

„Potom vysvětlete Mahdimu, proč nebudeme dnes v noci v Bahrajnu. Já jsem svůj úkol splnil, včetně toho, že jsem asi zachránil vašemu bratrovi život.“

„To má pravdu, Zajo,“ přitakal Azra a odstrčil se od zdi. „Teď už by se moje mrtvola válela v poušti.“

„Za to jsem vám vděčná, Bahrudi, ale nemožné prostě nedokážu.“

„Myslím, že byste to měla zkusit.“ Kendrick se podíval na Abjada a pak znovu na Azrovu sestru.

„Vašeho Mahdiho stálo hodně námahy a peněz, aby mě sem dostal, což asi znamená, že se sám ocitl v nouzové situaci.“

„Zpráva o vašem zatčení by vysvětlila, co se stalo,“ řekl Abjad.

„Opravdu si myslíte, že ománské bezpečnostní složky rozhlásí, že mě zadržely? To by pak musely taky přiznat, že jsem jim utekl!“

„To je pravda,“ souhlasila Zaja Jatimová.

„Mahdi rozhoduje o vašich penězích,“ dodal Kendrick. „A mohl by mít vliv i na moje příjmy, což

bych velice nerad.“

„Naše zásoby se tenčí,“ prohlásil Abjad.

„Potřebujeme rychlé lodě z Emirátů, nebo celá naše práce přijde vniveč. Namísto obléhání ambasády bychom se sami ocitli ve stavu obležení.“

„Možná bych měla jedno řešení,“ řekla Zaja, rychle vstala a položila ruce na stůl. Její hnědé oči nad rouškou se tázavě dívaly kamsi do dáli. „Na dnešní ráno jsme svolali tiskovou konferenci. Všichni ji budou

sledovat, včetně Mahdiho. V určitém okamžiku svého projevu řeknu, že posíláme naléhavý vzkaz našim přátelům. Vzkaz, který si žádá okamžitou odpověď.“

„K čemu nám to bude dobré?“ zeptal se Azra.

„Víme přece, že úřady mají veškeré informační kanály pod kontrolou. Nikdo z Mahdiho lidí nebude riskovat, aby se námi spojil.“

„Nikdo riskovat nemusí,“ přerušil ho Evan.

„Rozumím, co chce tvoje sestra říct. My totiž žádnou odpověď nepotřebujeme. Nežádáme o instrukce, my je sami dáváme. Přesně o tom jsme mluvili před několika hodinami, Azro. Znám Bahrajn. Vyberu místo, kde budeme čekat, a vy řeknete jednomu z vašich kontaktů v Maskatu, aby poslal tu informaci dál. Řeknete mu, že je to právě ten naléhavý vzkaz, o kterém tvoje sestra mluvila na tiskové konferenci.“ Kendrick se znovu otočil k Zaje. „Tak jste to myslela, ne?“

„Nepromýšlela jsem to úplně do důsledků,“

přiznala Zaja, „ale bylo by to proveditelné. Měla jsem v úmyslu jen urychlit navázání kontaktu s Mahdim. Váš nápad bude ale nejschůdnější.“

„To je řešení!“ vykřikl Abjad. „Bahrudi to vymyslel dobře!“

„Ještě jsme nic nevyřešili,“ řekla zahalená Arabka a znova se posadila. „Ještě je tady problém, jak dopravit mého bratra a pana Bahrudiho do Bahrajnu. Jak bychom to mohli udělat?“

„S tím si nedělejte starosti,“ odtušil Evan. Cítil, že mu srdce buší v prsou stále zběsileji, zároveň však byl zaskočený, že se stále dokáže ovládat a mluvit naprosto přirozeně. Už je blízko! Blízko Mahdimu! „Řekl jsem Azrovi, že znám telefonní číslo, které vám nemůžu dát, ale stačí pár slov a dostaneme k dispozici letadlo.“

„Jenom tak?“ zvolal Abjad.

„Váš dobrodinec má tady v Ománu možnosti, o jakých se vám ani nesní.“

„Všechny hovory na ambasádu i směrem ven jsou odposlouchávány,“ namítl Azra.

„Uslyší to, co řeknu já, ale ne, co řekne osoba na druhém konci. Ujistili mě o tom.“

„Zařízení na zkreslení hlasu?“ zeptala se Zaya.

„Je to běžná součást našeho vybavení v Evropě.

Zkreslení je absolutní, s výjimkou přímé linky.“

„Zavolejte si,“ řekla Zaja, vstala a přešla na druhý konec stolu, zatímco Kendrick zaujal její místo. Evan vytáčel číslo a přitom rukou zakrýval ciferník.

„Prosím?“ Ahmatův hlas se ozval už po prvním zazvonění.

„Letadlo,“ řekl Kendrick. „Dva cestující. Kde a kdy?“

„Panebože!“ vybuchl mladý sultán Ománu. „Nech mě přemýšlet. Samozřejmě na letišti. Asi čtyři sta metrů před překladištěm zboží silnice zatáčí. Někdo pro vás přijede vojenským autem. Řekni, že ho ukradli, abyste mohli projet kordonem stráží.“

„Kdy?“

„Chvíli to potrvá. Bezpečnostní síly jsou ve stavu nejvyšší pohotovosti, takže musím udělat potřebné kroky. A jaká je cílová stanice?“

„Dvaadvacáté písmeno abecedy rozdělené na dvě.“

„V, rozdělené napůl, to je šikmé I Irán?“

„Ne. Po číslech.“

„Dvacet dva, dva, B?“

„Správně.“

„Bahrajn!“

„Správně.“

„Tak dobře. Potřebuju vyřídit pár telefonátů. Kdy chceš odletět?“

„Až bude zábava v plném proudu. Musíme se vytratit v tom největším zmatku.“

„To bude kolem poledne.“

„Cokoli navrhneš. Mimochodem, zavolej doktora, může mi dát něco, co mi pomůže.“

„Jasně tvoji ledvinku. Pošleme ti ji.“

„Dobře.“

„Zatáčka před překladištěm. Buďte tam.“

„Budeme.“ Evan zavěsil sluchátko. „Máme být na letišti v pravé poledne.“

„Na letišti?“ vyhrkl Azra. „Tam nás chytí!“

„Na silnici před letištěm. Někdo ukradne vojenské auto a to nás naloží.“

„Zařídím, aby vás tam odvezl jeden z našich lidí,“

řekla Zaja Jatimová. „Jemu taky řeknete místo schůzky v Bahrajnu. Do odjezdu vám zbývá asi pět hodin.“

„Budeme potřebovat oblečení, sprchu a chvíli odpočinku,“ řekl Azra. „Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy vyspal.“

„Já bych se tady chtěl porozhlédnout,“ požádal Kendrick a vstal z křesla. „Možná se můžu něco přiučit.“

„Jak si přejete, Amale Bahrudi,“ odvětila Zaja a přistoupila k Evanovi. „Zachránil jste život mému

drahému bratrovi a já ani nemůžu slovy vyjádřit, jak moc jsem vám vděčná.“

„Mně stačí, když nám zařídíte dopravu na letiště,“

odpověděl Kendrick chladně. „Upřímně řečeno, rád bych se co nejdřív vrátil do Německa.“

„Před polednem,“ souhlasila teroristka.

„Weingrass tady bude nejpozději v poledne!“

vykřikl důstojník Mossadu k Ben-Amimu a pěti mužům z brigády Masada. Nacházeli se ve sklepě domu v Džabal Sáli, několik minut cesty od řad anglických hrobů, v nichž byly před mnoha stoletími pochovány desítky korzárů. Obyčejný kamenný sklep nyní sloužil jako řídicí středisko izraelské tajné služby.

„Jak se sem dostane?“ otázal se Ben-Ami a sňal si z hlavy hutru. V džínách a volné tmavé košili vypadal přirozeněji. „Má pas vystavený v Jeruzalémě a to tady nebude působit moc dobře.“

„Emmanuel Weingrass si jistě nějak poradí.

Nepochybně má víc pasů, než se povaluje vajglů po ulicích celého Tel Avivu. Řekl, abychom nic nepodnikali, dokud nepřijede. Přesně řekl: ‚Naprosto nic.‘“

„Teď už o něm nemluvíte s takovou nechutí jako před chvílí,“ řekl Jákov, syn rukojmího a velitel jednotky Masada.

„To proto, že mu nebudu muset podepisovat výdaje. žádné totiž nebudou. Stačilo se jen zmínit o Kendrickovi a on hned řekl, že sem okamžitě jede.“

„To ještě neznamená, že vám pak nepředloží účty,“

zachichotal se Ben-Ami.

„Ale ne, vyjádřil jsem se dost jasně. Zeptal jsem se ho, na kolik nás přijde jeho pomoc a on odpověděl jednoznačně: ‚Tuhle rundu platím já!‘“

„Ztrácíme čas!“ vykřikl Jákov. „Měli bychom prohledat ambasádu. Prostudovali jsme plány a přišli jsme na několik způsobů, jak se dostat dovnitř a vysvobodit mého otce!“

Ostatní sebou prudce trhli a upřeně se zadívali na mladého velitele, kterému přezdívali Modrý.

„Rozumíme,“ řekl důstojník Mossadu.

„Promiňte, nechtel jsem to říct.“

„Máte plné právo tak mluvit,“ pravil Ben-Ami.

„Neměl jsem to říkat, ještě jednou se omlouvám.

Ale proč bychom měli čekat na toho Weingrasse?“

„Protože on ví, co si počít, a my ne.“

„Jasně! Vy z Mossadu se otáčíte jako korouhvičky.

Teď vám jde o to, abyste pomohli Američanovi, a ne lidem, o které šlo původně! Ksakru, no dobře, mluvím taky o svém otci!“

„Ale výsledek bude stejný, Jakové.“

„Nejsem žádný Jákov!“ vybuchl mladý velitel.

„Pro vás jsem Modrý syn muže, který viděl, jak od sebe v Osvětimi odtrhli jeho otce a matku, když se naposledy objali před odchodem do plynové komory. Chci otce dostat ven a já to dokážu! Kolik toho asi může člověk vydržet? Strašné dětství, kdy viděl, jak věší děti v jeho věku za to, že kradli z hladu odpadky, a kdy ho zneužívaly svině z Wehrmachtu. Skrýval se, umíral hlady v polských lesích až do příchodu spojenců. Pak mu Bůh požehnal a daroval mu tři syny, ale jen proto, aby o dva z nich přišel. Moje bratry zavraždili v Sidonu prašivý arabský řezníci! A teď si mám sednout na zadek před nějakým americkým kovbojem, kterej se chce stát hrdinou, aby mohl hrát ve filmech a mít svoji fotku na krabicích s ovesnýma vločkama?“

„Pokud vím, tak nic z toho není pravda,“ řekl klidně Ben-Ami. „Ten Američan riskuje život bez pomoci od svých krajanů, bez naděje na to, že se mu za jeho odvahu dostane nějakého uznání. Navíc to podle

našich informací všechno dělá z důvodů, které se moc neliší od tvých. Aby pomstil strašnou křivdu, která se stala jeho rodině.“

„K čertu s ním! To byla pouze rodina, a ne celý národ! Povídám, že jdeme na velvyslanectví!“

„A já vám povídám, že nikam nepůjdete,“ řekl důstojník a pomalu položil na stůl svoji pistoli. „Teď se nacházíte pod velením Mossadu a budete poslouchat naše rozkazy.“

„Svině!“ zavřeštěl Jákov. „Všichni jste svině!“

„Tak jest,“ přitakal Ben-Ami. „Všichni do jednoho.“

10:48 ománského času. Tisková konference skončila. Novináři schovávali poznámkové bloky, televizní štáby balily techniku. Čekali, až je eskorta vyvede z vestibulu ambasády k hlavní bráně, hlídané stovkou po zuby ozbrojených mladých mužů a zahalených žen připravených okamžitě střílet. Vtom se kordonem stráží v zasedacím sále začal prodírat tlustý muž. Cosi vzrušeně blábolil a spěchal ke stolu, za nímž

seděla Zaja Jatimová. Strážníci mu přitom mířili na hlavu.

„Posílá mě Mahdi,“ zašeptal, „který platí všechny vaše dluhy do posledního šilinku.“

„Tak tebe taky? To už musí být situace v Bahrajnu opravdu kritická.“

„Promiňte, prosím.“

„Prohledali jste ho?“ zeptala se Zaja ozbrojenců a ti přikývli. „Pusťte ho.“

„Děkuji, paní o jaké kritické situaci v Bahrajnu jste mluvila?“

„To nevíme. Jeden z našich lidí tam dnes v noci odletí, aby to zjistil a vrátil se zpátky se zprávou.“

MacDonald se zadíval do očí nad rouškou a silně ho píchlo u srdce. Co se to tady děje? Proč ho Bahrajn o ničem neinformoval? Jaké rozhodnutí bez něj učinil?

Proč? Co ta špinavá arabská kurva provedla? „Madam,“

pokračoval pomalu Angličan a vážil každé slovo.

„Krize v Bahrajnu je pro mě úplnou novinkou, ale já přicházím s jiným neméně vážným problémem. Náš dobrodinec chce vysvětlení okamžité vysvětlení přítomnosti ženy jménem Kalejla v Maskaru.“

„Kalejla? žádnou takovou ženu mezi sebou nemáme. Jména však sama o sobě nic neříkají, viďte.“

„Tady na ambasádě není, ale venku. Je ve styku s vašimi lidmi i s vaším vlastním bratrem.“

„S mým bratrem?“

„Přesně tak. Tři uprchlí trestanci běželi na schůzku s ní po silnici do Džabal Sam. Spěchali na schůzku s nepřítelem!“

„Co to říkáte?“

„Já nic neříkám, paní, já vás žádám. My žádáme vysvětlení. Mahdi na něm velice důrazně trvá.“

„Nemám nejmenší tušení, o čem to tady mluvíte!

Je pravda, že tři vězni uprchli. Byl to můj bratr s Josefem a dalším emisarem našeho dobrodince, který se jmenuje Bahrudi a přišel z východního Berlína.“

„Z východního. Paní, jdete na mě trochu zhurta.“

„Jestli vás opravdu posílá Mahdi, tak mě udivuje, že o Bahrudim nic nevíte.“ Jatimová se zarazila, její velké pronikavé oči se zabodly do MacDonaldovy tváře. „Ale na druhé straně, mohl vás sem poslat kdokoli.“

„V Maskatu jsem jediný, kdo má právo mluvit Mahdiho jménem! Zavolejte do Bahrajnu a zeptejte se na to sama, paní.“

„Vy velice dobře víte, že podobné telefonáty jsou zakázané.“ Zaja louskla na strážníky, kteří okamžitě přiběhli ke stolu. „Odvedte tohohle člověka do naší konferenční síně. Pak vzbudte mého bratra s Josefem a

najděte Amala Bahrudiho. Svolávám mimořádné zasedání. Teď hned!“

Evan si vybral takové oblečení, aby mu umožnilo splynout s teroristy: kalhoty v barvě khaki, špinavou vojenskou bundu a tmavou košili, kterou si nechal rozepnutou až k břichu. Od fanatiků, kteří obsadili ambasádu, se lišil jen věkem a barvou očí. Roky navíc zamaskovala nabarvená pleť a oči schovával za kšiltem čepice. Aby Kendrick dovedl obraz psance k dokonalosti, připnul si k bundě nůž v pochvě a pravá kapsa se mu nadouvala pistolí. Amal Bahrudi získal důvěru teroristů zachránil život jejich princi Azrovi a volně se pohyboval po obsazené ambasádě. Od jedné nechutné scény ke druhé, od jedné skupiny vystrašených, vyčerpaných a zoufalých lidí k jiné.

Naděje. Jen tu jim mohl nabídnout, i když to vlastně vůbec nebylo jisté. Ale musel jim dát naději, dát jim něco, čeho by se mohli chytit, o čem by mohli přemýšlet v nejčernějších hodinách svého života.

„Jsem Američan!“ šeptal šokovaným rukojmím, když našel dva nebo tři z nich pohromadě. Očima přitom

pořád

pošilhával

po

povykujících

zfanatizovaných výrostcích, kteří si mysleli, že právě rukojmím v návalu zlosti nadává. „Nezapomněli jsme

na vás! Děláme, co můžeme! Nelekněte se, když na vás začnu křičet! Já musím.“

„Díky Bohu!“ byla první reakce rukojmích. Se slzami v očích mu hned začali líčit hrůzy, které prožili na velvyslanectví. Nikdo z nich neopomněl popsat veřejnou popravu sedmi odsouzených.

„Všechny nás zabijí! Oni jsou schopni všeho! Pro ty svině nemá život žádnou cenu náš, ani ten jejich!“

„Snažte se zachovat klid! Nedávejte před nimi najevo strach, to je strašně důležité. Neklaďte odpor, ale ani se před nimi nesmíte plazit po kolenou. Když vidí, že se bojíte, působí to na ně jako droga. Pamatujte si to.“

Vtom se Kendrick nečekaně vzpřímil a nepříčetně zaječel na skupinu pěti Američanů. Všiml si totiž, že se k němu blíží jeden z osobních strážců Zaji Jatimové.

„Ty! Bahrudi!“

„Co je?“

„Máš jít k Zaje. Okamžitě! Jdeme do zasedačky!“

Evan se vydal za ozbrojencem přes celou střechu a pak po schodech dolů, až se ocitli v dlouhé chodbě o dvě patra níže. Sejmul z hlavy propocenou čepici a vstoupil do otevřených dveří velké kanceláře. O čtyři vteřiny později se jeho svět sesypal jako domeček z

karet. Uslyšel ta poslední slova, o která by stál: „Panebože! To je přece Evan Kendrick!“

12

„Nim ir radžill da?“ zeptal se Evan Zaji. „Kdo je ten člověk?“ Hlava se mu nervozitou málem rozskočila, ale snažil se mluvit uvolněně.

„Říká, že ho posílá Mahdi,“ odpověděl mu Azra, jenž stál mezi Josefem a Abjadem.

„O co mu jde?“

„Sám jsi ho slyšel. Tvrdí, že se jmenuješ Kendrick.“

„A kdo to jako má být?“ zeptal se Evan anglicky a otočil se Anthonymu MacDonaldovi. Zoufale se snažil zachovat klid a zvyknout si na přítomnost člověka, kterého téměř pět let neviděl. MacDonald! Ten vypasený ožrala z britské kolonie v Káhiře! „Jmenuju se Amal Bahrudi a vy?“

„Ty zatraceně dobře víš, kdo jsem!“ zařval Angličan. Zapíchl ukazovák do vzduchu a podíval se na členy akční rady. „Není to žádný Amal a tak dál a už vůbec ho neposílá Mahdi! Je to Američan a jmenuje se Kendrick!“

„Studoval jsem na dvou amerických univerzitách,“

řekl Evan s úsměvem, „ale nikdo mi v životě neřekl Kendrick. Říkali mi různě, ale Kendrick tedy ne.“

„Lžeš!“

„Naopak. To já vás budu muset nazvat lhářem, pokud tvrdíte, že pracujete pro Mahdiho. Ukázali mi fotky všech Evropanů, kteří jsou u něj ve službě, a vy jste mezi nimi rozhodně nebyl. Určitě bych si vás zapamatoval, protože máte nezaměnitelnou tvář i postavu.“

„Ty lháři! Podvodníku! Pracuješ s tou děvkou Kalejlou! S naším nepřítelem! Dneska brzy ráno jela na schůzku s tebou!“

„O čem to mluvíte?“ Kendrick se podíval na Azru a pak na Josefa. „O žádné Kalejle jsem v životě neslyšel a brzy ráno jsme s přáteli utíkali, abychom si zachránili holý život. Mohu vás ujistit, že na žádné flirty nebyl čas.“

„Povídám, že lže. Byl jsem tam a viděl jsem ji!

Viděl jsem vás všechny!“

„Vy jste nás viděl?“ zeptal se Evan a zvedl obočí.

„Jak to?“

„Sjel jsem ze silnice.“

„Tak vy jste nás viděl a nepomohl jste nám?“

obořil se Kendrick na MacDonalda. „A to říkáte, že jste Mahdiho člověk?“

„Má pravdu, Angličane,“ pravila Zaja. „Proč jste jim nepomohl?“

„Protože jsem potřeboval něco zjistit! A to se mi taky podařilo. Kalejla a on!“

„Máte velice bujnou fantazii, to se vám nedá upřít, pane. Ale mám pro vás snadné řešení. Právě odjíždíme do Bahrajnu na schůzku s Mahdim. Vezmeme vás s sebou. Náš vůdce bude určitě potěšen, že vás zase uvidí, když jste pro něj tak důležitý.“

„Souhlasím,“ řekl pevně Azra.

„Bahrajn?“ zahřměl MacDonald. „Jak se tam chcete k čertu dostat?“

„že byste to právě vy nevěděl?“ popíchl ho Kendrick.

Emmanuel Weingrass vystoupil z limuzíny před hřbitovem v Džabal Sáli. Obrátil se na řidiče, který mu držel dveře, a s přehnaným britským přízvukem hrdě pravil: „Budu se modlit ke svým anglickým předkům.

To dělá málokdo. Jsem tady za hodinu.“

„Hodynu?“ zeptal se muž a ukázal Weingrassovi vztyčený palec. „Issal“ opakoval totéž arabsky.

„Tak jest, můj islámský příteli. Tuto chmurnou pouť podnikám každý rok. Chápeš to vůbec?“

„Ano, ano! El salla. Alláhů Akbar!“ nadšeně přitakal řidič. Arabsky řekl, že modlitby chápe a že Bůh je velký. V ruce držel peníze víc peněz, než očekával.

Věděl přitom, že když se za hodinu vrátí, může dostat ještě víc.

„Teď mě nech,“ řekl Weingrass. „Chci být sám šibni fihali.“

„Jistě, jistě!“ Muž přibouchl dveře, přeběhl zpátky na místo řidiče a odjel. Manny si odkašlal a rozhlédl se kolem. Pak zamířil napříč hřbitovem směrem ke kamennému domu, který stál na poli několik stovek metrů před ním. Za deset minut vstoupil do suterénu, v němž si izraelská tajná služba zřídila velitelský stan.

„Weingrassi,“ zvolal důstojník Mossadu, „rád tě zase vidím!“

„To ti tak věřím. Ty nikdy nejsi právě nadšený, když se mnou mluvíš po telefonu, natož když mě vidíš.

O své práci nic nevíš, jsi jen účetní a ještě špatný.“

„Ale Manny, nezačínejme.“

„Naopak, začneme hned,“ přerušil ho Weingrass a podíval se na Ben-Amiho a pět členů jednotky Masada.

„Máte někdo whisky? Je mi jasný, že tenhle skrblík ji

nemá,“ dodal a významně se podíval na agenta Mossadu.

„Nemáme ani víno,“ odpověděl Ben-Ami. „Není na seznamu našich zásob.“

„Ten seznam určitě psal on. Tak fajn, ty cifršpióne, pověz mi všechno, co víš. Kde je můj synek. Kde je Evan Kendrick?“

„Tady, ale to je všechno, co víme.“

„To je normální. Vy jste vždycky nejmíň tři dny pozadu.“

„Manny.“

„Uklidni se, nebo tě trefí šlak a já si nevezmu na svědomí, že Izrael přišel o nejhoršího účetního. Kdo je schopen mi říct něco víc?“

„Já!“ vykřikl Jákov, krycím jménem Modrý. „Už

dávno jsme měli pozorovat ambasádu. Máme tady práci, která nemá nic společného s tím vaším Američanem!“

„Takže kromě účetního tady máte taky jednoho vzeklouna,“ řekl Weingrass. „A co ostatní?“

„Kendrickův pobyt v Ománu nemá žádný právní základ,“ odpověděl Ben-Ami. „Dopravili ho sem pod falešným jménem, ale pak ho nechali vlastnímu osudu.

Když ho chytí, nikdo se k němu nebude hlásit.“

„Odkud máš tu informaci?“

„Od jednoho z našich lidí ve Washingtonu. Nevím, kdo to je, ani z jakého je oddělení.“

„Tak to by se ti hodil telefonní seznam. Je ten telefon bezpečný?“ zeptal se Weingrass a posadil se ke stolu.

„Bez záruky,“ řekl důstojník Mossadu. „Připojili ho sem ve spěchu.“

„Nejdůležitější ale bylo, aby to stálo co nejmíň šekelů, co?“

„Manny!“

„Sklapni.“ Weingrass vytáhl z kapsy notes, prolistoval ho a pak spočinul zrakem na jednom jménu a telefonu. Zvedl sluchátko a vytočil číslo. Po několika vteřinách začal mluvit.

„Děkuji za zdvořilost, drahý příteli z paláce.

Jmenuji se Weingrass, což vám samozřejmě nic neříká, ale velkému sultánovi Ahmatovi ano. Nechci rušit jeho věhlasnou osobnost, ale kdybyste se mu zmínil, že jsem volal, možná by se laskavě uráčil mi odpovědět. Mohl byste si zapsat moje číslo?“ Manny diktoval telefon a přitom se úkosem díval na čísla ciferníku. „Děkuji, drahý příteli, a dovolte mi ve vší úctě dodat, že se jedná o velice naléhavou záležitost a sultán jistě ocení vaši přičinlivost. Ještě jednou vám děkuji.“

Kdysi slavný architekt zavěsil sluchátko. Opřel se a zhluboka se nadechl, aby zabránil záchvatu kašle, jenž se o něj pokoušel. „Teď počkáme,“ pravil a podíval se na důstojníka Mossadu. „Budeme doufat, že náš sultán má v hlavě i v kapse víc než ty. Bože můj, tak on se vrátil! Naposledy jsme spolu mluvili před čtyřmi lety a teď se sem můj syn vrátil!“

„Ale proč?“ zeptal se Jákov.

„Kvůli Mahdimu,“ odvětil Weingrass tiše a zlostné s pohledem upřeným do země.

„Kvůli komu?“

„To brzy zjistíš, vztekloune.“

„Ale on přece není tvůj syn, Manny.“

„Je to takový syn, jakého jsem si vždycky přál.“

Jeho slova přerušilo zvonění telefonu. Weingrass hrábl po sluchátku a přitiskl si ho k uchu.

„Ano?“

„Emmanuel?“

„Kdysi v Los Angeles jsi se mnou nemluvil tak formálně.“

„Chvála Alláhovi, nikdy na to nezapomenu. Když

jsem se vrátil domů, nechal jsem se prohlídnout.“

„Pověz, ty mladej syčáku, prošel jsi ve třeťáku s tou dizertačkou z ekonomiky?“

„Prošel, ale jen za dvě. Měl jsem tě poslechnout.

Radils mi, abych to napsal hodně komplikovaně tvrdil jsi, že oni mají rádi, když věci vypadají složitě.“

„Můžeš mluvit?“ zeptal se Weingrass už vážným tónem.

„Já můžu, ale ty asi ne. Z mé strany drátu je všechno stejné. Rozumíš mi?“

„Ano. Kde je náš společný známý?“

„Na cestě do Bahrajnu s dalšími dvěma lidmi z ambasády. Původně s ním měl letět jen jeden, ale na poslední chvíli se to změnilo. Nevím proč.“

„Asi proto, že stopa vede ještě k někomu jinému.

To je všechno?“

Ahmat chvíli mlčel. „Ne, Manny,“ ozval se nakonec tiše. „Je tady ještě jedna osoba, které nesmíš zkřížit cestu. Je to žena, jmenuje se Kalejla. Říkám ti to, protože ti důvěřuji a měl bys o ní vědět, ale nikdo jiný se to nesmí dovědět. Její přítomnost v Maskatu musí být držena v absolutní tajnosti, stejně jako pobyt našeho přítele. Její odhalení by mělo katastrofální následky.“

„To zní pateticky, mladý příteli. A jak ten problém rozpoznám?“

„Doufám, že taková potřeba nenastane. Kalejla se skrývá v kabině pilota, která bude zamčená až do Bahrajnu.“

„To je všechno, co mi řekneš?“

„Pokud jde o ni, tak ano.“

„Musím se odtud dostat. Můžeš mi nějak pomoct?“

„Můžu tě posadit do dalšího letadla. Náš přítel co nejdřív zavolá a řekne mi, co se děje. Až tam dorazíš, zavoláš mi.“ Ahmat nadiktoval Weingrassovi číslo svého soukromého telefonu.

„Asi tady máte nějakou novou ústřednu,“

poznamenal Manny.

„Ta linka přes žádnou ústřednu nevede,“ ujistil ho mladý sultán. „Budeš na tomhle čísle?“

„Ano.“

„Zavolám ti a dám ti pokyny. Jestli v brzké době poletí nějaké nákladní letadlo, bylo by nejschůdnější tě vyslat s ním.“

„Promiň, ale to nepůjde.“

„Proč ne?“

„Všechno se musí odbýt v absolutní tajnosti. A já mám kolem sebe sedm pávů.“

„Sedm.“

„Ano. Jestli nastanou nějaké závažné komplikace, můžeš se na ty tajemné ptáky s modrobílým peřím s důvěrou obrátit.“

Ománský sultán Ahmat zalapal po dechu.

„Mossad?“ zašeptal.

„Tak nějak.“

„Do prdele!“ vykřikl Ahmat.

Malý letoun typu Rockwell přelétal ve výšce jedenácti tisíc metrů nad Spojenými arabskými emiráty a mířil na severozápad do Perského zálivu. Cílem jeho dvanáct set kilometrů dlouhé cesty byl šejkanát Bahrajn. Tichý a nepříjemně sebevědomý Anthony MacDonald seděl sám v prvním dvousedadle, Azra s Kendrickem v posledním.

Dveře do kabiny pilota byly zavřené a podle muže, který pro ně přijel „kradeným“ vojenským automobilem a doprovodil je k letadlu, zůstanou zavřené do té doby, než všichni tři vystoupí z letadla.

Nikdo je nesmí vidět. Na bahrajnském mezinárodním letišti v Muharraku je vyzvedne člověk, který je provede přes pasovou kontrolu.

Evan s Azrou několikrát prostudovali plán, a protože terorista nikdy v Bahrajnu nebyl, dělal si poznámky. Zapisoval si hlavně místní názvy a jejich pravopis. Pro Kendricka bylo životně důležité, aby se aspoň na hodinu zbavil Azry. Důvodem byl Anthony MacDonald, nejméně očekávaný agent Mahdiho.

Kendrick žil v naději, že ho Angličan může dovést k Mandimu zkratkou.

„Nezapomeň, že jsme spolu utekli z Džabal Sam.

Vzhledem k tomu, že po nás jde Interpol a výzvědné služby z celé Evropy i Ameriky, naše fotografie budou určitě na všech rozích. Nemůžeme riskovat, že nás spolu uvidí za denního světla. Po západu slunce bude riziko menší, ale stejně musíme dodržovat určitá bezpečnostní opatření.“

„Jaká opatření?“

„Především si musím koupit jiné oblečení. Tyhle hadry ukazují na společenskou sppdinu, což se hodilo v Maskatu, ale ne tady. Zajed taxíkem do Manamy je to město na ostrově, dostaneš se tam po hrázi. Najmi si pokoj v hotelu Aradus na Wadi alAd. Ve vestibulu je obchod s pánskými oděvy, v něm si koupíš oblek v západním stylu a pak se dáš u holiče ostříhat. Napiš si to!“

„Už to píšu.“

„V hotelu se představ jako. No, Jatim je sice v Bahrajnu běžné jméno, ale nebudeme to riskovat.“

„Mám nahlásit jméno svojí matky, Išad?“

„Mají zahlcené počítače. Zapiš se jako Faruk, to dělají všichni. T. Faruk. Stavím se u tebe za hodinku nebo za dvě.“

„A co budeš mezitím dělat?“

„Co asi? Zůstanu s tím anglickým prolhancem, co tvrdí, že pracuje pro Mahdiho. Jestli je to čirou náhodou pravda a jeho spojení s Mahdim se jen dočasně přerušilo, dnešní večerní schůzku lehce zorganizujeme.

Ale upřímně řečeno, ani trochu mu nevěřím. A jestli je tedy lhář, tak musím zjistit, pro koho vlastně pracuje.“

Azra se podíval na muže, jehož znal jako Amala Bahrudiho, a tiše řekl: „žiješ v daleko složitějším světě než já. My známe své nepřátele, míříme na ně zbraněmi a snažíme se je zabít, protože jinak by oni zabili nás.

Ale zdá se mi, že vy si nemůžete být jistí nikdy, a než se vrhnete do boje, musíte se nejdřív ubezpečit, kdo je vlastně nepřítel.“

„Ty sám ses přece nechal zavřít do vězení, abys zjistil, jestli tam není zrádce. V tom se naše postupy příliš neliší.“

„Není nic těžkého se nepozorovaně někam vetřít, když se oblékáš a mluvíš stejně jako tisíce lidí. A pokud jde o zrádce, tak v tom jsme v Maskatu moc úspěšní nebyli. Sám jsi nám otevřel oči.“

„Já?“

„Přece ty fotky, Bahrudi.“

„Ale ovšem. Promiň. Já mám teď v hlavě něco úplně jiného.“ Tohle se mi už nikdy nesmí stát, pokáral se v duchu Kendrick. Terorista si mě zkoumavě prohlíží. Musím rozptýlit všechny jeho pochyby.

Rychle! „Když už jsme u těch fotek, tvoje sestra bude muset prokázat, že celou zrádcovskou síť sprovodila ze světa. Navrhuji, abychom i k tomu použili fotografie.

Vyfotíme mrtvoly zrádců před rozbitým fotoaparátem a do světa pustíme nahrávku s jejich přiznáním.“

„Zaja ví, co má dělat. Je z nás nejsilnější a taky nejoddanější. Nedá si pokoj, dokud nepřevrátí všechny místnosti naruby a neprohledá každou sestru a každého bratra. S metodickou důkladností.“

„To jsou jen slova, poeto!“ napomenul ho Evan.

„Asi to nechápeš. To, k čemu došlo kvůli vaší nepozornosti v Maskatu, může ohrozit naše akce po celém světě. Jestli to necháte plavat bez trestu, objeví se smečky agentů, kteří se mezi nás budou snažit infiltrovat. Budou si prokopávat svoji cestičku dovnitř a nakonec nás představí celému světu v televizi a v novinách!“

„No dobře, dobře,“ kývl hlavou Azra, který už

nechtel poslouchat další kritiku. „Moje sestra všechno zařídí. Myslím, že ti nejdřív nevěřila, ale pak pochopila, co jsi pro nás udělal v Džabal Sám, a taky viděla, co dokážeš zařídit telefonem. Ujišťuju tě, že velice brzy podnikne potřebné kroky.“

„Tak fajn! Teď si odpočiň. Máme před sebou dlouhé odpoledne a ještě delší noc.“

Kendrick se pohodlně uvelebil v křesle, jako by si chtěl zdřímnout. Skrze přimhouřená víčka však pozoroval velkou

olysalou

hlavu

Anthonyho

MacDonalda, který seděl v první řadě. Musel si toho hodně promyslet a zvážit spoustu věcí, které dosud nestihl pečlivě analyzovat. Nejdůležitější však bylo, že se existence Mahdiho potvrdila! Nikoli té historické postavy, jež v polovině devatenáctého století obklíčila a nechala vyhladovět Chartúm i generála Gordona, ale živoucího chlapíka, který právě teď organizuje teroristické akce z Bahrajnu! K té zrůdě sice vedou velice spletité cesty, ale ona skutečně existuje, i když je dokonale utajená! Našel jen malou součástku celého soukolí, zato však strašně důležitou. Zabiják sedící vedle něj ho mohl dovést k hlavnímu uzlu, stejně jako každý elektrický kabel v domě nakonec vede k jedinému centrálnímu zdroji energie. Musí se pětkrát zatelefonovat, každý hovor se přitom přepojuje na deset různých tajných čísel v Bahrajnu a jen jedno přitom vede k Mahdimu. Zaja Jatimová dobře věděla, o čem mluví. Pades
át hovorů, padesát telefonních čísel jeden z padesáti neznámých lidí ví, kde je Mahdi. Kdo to jen může být?

Vytvořil krizovou situaci způsobem, jaký mu vždycky doporučoval Manny Weingrass pro jednání s potenciálními klienty, kteří spolu nechteli nebo nemohli komunikovat. Řekni prvnímu trouboví, že musíš dostat odpověď do středy, nebo se přesuneme do Rijádu.

Druhýmu šaškovi pověz, že můžeme čekat jen do čtvrtka, protože v Abú žabí je spousta práce a stačí jen lousknout prsty, abychom dostali smlouvu.

Tentokrát šlo pochopitelně o něco jiného, ale technika byla podobná. Vůdcové teroristů na ambasádě v Maskatu byli přesvědčeni, že jejich dobrodinec Mahdi se ocitl v tísni, a proto poslal „Amala Bahrudiho“ z východního Berlína, aby přivezl jednoho z nich do Bahrajnu. Naopak Mahdiho síly se z televize dozvěděly, že teroristé na velvyslanectví „přátelům“

posílají „naléhavý vzkaz,“ který vyžaduje „okamžitou odpověď“, kritická situace jako vyšitá!

Manny, udělal jsem to dobře? Musím ho najít a zabít ho zabít ho za to, co nám provedl!

Copak Emmanuel Weingrass, pousmál se v duchu Evan a oči se mu začaly klížit pod tíhou spánku. Ale nemohl si pomoci, v hrdle mu bublal tichý smích.

Vzpomněl si totiž na jejich první cestu do Bahrajnu.

„Prokristapána, nezapomeň, že jednáme s lidmi, kteří řídí celé souostroví, ne nějakou obyčejnou pevninskou zemi. Tohle je šejkanát, který se skládá z víc než třiceti pitomých ostrovů v Perským zálivu. V

tom spočívá jeho síla.“

„Kam tím míříš, Manny?“

„Snaž se mě pochopit, ty nedouku. Musíš využít právě toho pocitu síly. Je to nezávislý stát, vlastně soustava mořských vyvřelin, které chrání přístavy před bouřemi v Zálivu. Má výhodnou polohu mezi Katarským poloostrovem a pobřežím provincie Al-Hasa v Saudské Arábii, která má mimořádný význam pro vliv Saúdů v oblasti.“

„Co to má ksakru společnýho s tím prašivým ostrovním golfovým hřištěm? Hraješ golf, Manny? Já jsem si to nemohl nikdy dovolit.“

„Honit se za bílým míčkem po ohromný louce a ničit si přitom klouby i srdce, tak si tedy civilizovanou zábavu nepředstavuju. Ale já vím, čím to prašivý hřiště ozdobíme.“

„Proboha čím?“

„Památkami minulosti. Protože v sobě mají snu a mají co říct k dnešku.“

„Nechtel by ses vrátit zpátky na zem?“

„Přečti si historické kroniky Asýrie, Persie, Řeků a Římanů. Mrkni se na rané náčrty portugalských kartografii a na deníky Vasco dá Gamy. Ti všichni v různých dobách válčili o vliv nad souostrovím, Portugalci ho ovládli na sto let. Proč asi?“

„Ty mi to určitě povíš.“

„Kvůli jeho zeměpisné poloze v Zálivu a jeho strategické důležitosti. Po staletí zde bylo vyhledávané centrum obchodu a jeho finančních zdrojů.“

V té chvíli se Evan Kendrick posadil. Náhle pochopil, kam tím vším potrhlý architekt míří. „A právě to se děje i teď,“ přerušil ho. „Proudí sem peníze z celého světa.“

„Proudí už do nezávislého státu, který se v dnešní době nemusí obávat útoků,“ objasnil Weingrass.

„Bahrajn slouží spojencům i nepřátelům. Takže náš

skvělý klub na tom prašivým golfovým hřišti bude odrazem historie státu. Ozdobíme ho nástěnnými malbami. Obchodník zvedne zrak k obrazům nad barem a pomyslí si: Ježíši, tenhle kraj má opravdu něco do sebe! Dobyvatelé se o něj přímo rvali! Museli tady utratit fůru peněz! To dotyčného definitivně přesvědčí, aby v Barhajnu začal působit. Je známá věc, že na golfových hřištích se uzavírají obchody, ty mladý negramoto. Proč myslíš, že ho tady chtějí vybudovat?“

Když postavili ten poněkud groteskní klub na druhořadém golfovém hřišti, Kendrickova skupina dostala kontrakty na tři banky a dvě vládní budovy. A jeden z nejvyšších ministrů osobně omilostnil Mannyho Weingrasse za rušení klidu v kavárně na ulici Al-Zubara.

Evan si náhle uvědomil hlasité vrčení motoru. Oči však neotevřel.

„Protestuji proti této dodatečné akci a chci, aby se to objevilo v hlášení,“ řekl Jákov z brigády Masada, když spolu se šesti dalšími muži nastupoval do letadla na odlehlém východním konci maskatského letiště.

Emmanuel Weingrass si sedl vedle pilota a okamžitě se připoutal. Když si upravoval pás, snažil se potlačit kašlání. Důstojník Mossadu zůstal v Ománu, měl tam cosi na práci. Jeho pistoli dostal štíhlý Ben-Ami a neschoval ji do pouzdra, dokud se pětičlenná jednotka neusadila v letadle.

„V hlášení se to objeví, příteli,“ odvětil Ben-Ami, když se letadlo rozjelo po ranveji. „Snaž se pochopit, že jsou věci, které ve vlastním zájmu nesmíme vědět.

Rozhoduje nejvyšší velení, my jsme jen vojáci. Oni dělají svou práci, a my zase svoji, což znamená, že musíme vykonávat rozkazy.“

„Proti tomu musím protestovat,“ řekl člen jednotky s krycím jménem Šedý. „Vykonávat rozkazy je výraz, který mi moc nejde z pusy.“

„Pane Ben-Ami, dovolte, abych vám připomněl,“

dodal Oranžový, „že jsme se poslední tři týdny připravovali na jediný úkol, o němž jsme všichni přesvědčeni, že ho navzdory vážným pochybnostem u nás doma dokážeme splnit. Jsme připraveni, máme všechny nezbytné informace, ale úkol je najednou bez vysvětlení odvolán a my se ženeme do Bahrajnu za člověkem, kterého vůbec neznáme. Má prý jakýsi plán, o němž však my nic nevíme.“

„Jestli vůbec nějaký má,“ řekl Černý. „Jestli tady náhodou nejde jen o to, že Mossad cítí dluh vůči jednomu staříkovi, který chce najít jakéhosi Američana.“

Weingrass se otočil v okamžiku, kdy letadlo začalo prudce stoupat vzhůru. „Poslouchejte, vy zabedněnci!“

zařval. „Jestli se ten Američan vydal do Bahrajnu s nějakým dementním teroristou, musí pro to mít zatraceně dobrý důvod. Asi vám to ještě nedošlo, vy omezený žvanilové, ale Maskat nenaplánovali ti připitomělí ubožáci, co si hrají se zbraněmi. Mozek, jestli vám to slovo něco říká, se nachází v Bahrajnu a právě po něm ten Američan jde!“

„Vaše vysvětlení, pokud je vůbec pravdivé,“ řekl Bílý, „nehovoří o žádném plánu, pane Weingrassi.

Anebo snad ano?“

„Zatím ne, ty chytráku, ale až přistaneme a trochu se rozkoukáme, okamžitě zavolám Maskat. A budu tam volat třeba každou čtvrthodinu, než dostanu potřebné informace. Pak budeme mít plán.“

„Jak to?“

„Vymyslíme ho, vztekloune.“

Rozložitý Angličan stál jak přikovaný a nevěřil svým očím, když viděl, jak terorista jménem Azra odchází s bahrajnským úředníkem. Chlapík v uniformě čekal na letadlo Rockwell za posledním hangárem údržby na letišti v Muharraku. „Počkejte,“ zakřičel MacDonald a divoce se podíval na Evana Kendricka, který stál vedle něj. „Stůjte! Nemůžete mě s ním nechat.

Řekl jsem vám, že to není člověk, za kterého se vydává!

Není to jeden z nás!“

„Ne, to není,“ souhlasil Palestinec, zastavil se a podíval se přes rameno. „Je z východního Berlína a zachránil mi život. Jestli mluvíš pravdu, zachrání život i tobě.“

„Nemůžeš.“

„Musím,“ přerušil ho Azra, otočil se k úředníkovi a kývl.

Bahrajnec na to nijak nereagoval a obrátil se ke Kendrickovi. „Jak vidíte, z hangáru sem kráčí můj kolega. Vyvede vás jiným východem. Vítejte v naší zemi.“

„Azro!“ zavřeštěl MacDonald, ale jeho srdceryvný výkřik přehlušilo burácení tryskových motorů.

„Klídek, Tony,“ řekl Evan, když se k nim přiblížil druhý Bahrajnec. „Překročili jsme hranici nelegálně a nerad bych se kvůli tobě nechal zastřelit.“

„Ty! Věděl jsem, že jsi to ty! Ty jsi Kendrick!“

„Jistěže ano, a jestli se někdo z našich lidí v Bahrajnu dozví, že jsi vyslovil moje jméno, tak se tvoje milá hloupoučká Cecílie jmenuje se přece Cecílie, ne?

stane vdovou dřív, než si stačí objednat další drink.“

„Ježíšikriste, to snad není pravda. Tys přece prodal firmu a vrátil ses do Ameriky! Řekli mi, že ses stal významným politikem!“

„S Mahdiho pomocí bych to mohl dotáhnout i na prezidenta.“

„Panebože!“

„Klídek, Tony. Tenhle chlapík není právě nadšený tím, co musí právě teď dělat. Nechtel bych, aby si myslel, že jsme nevděční. Usměj se, ty vypasený prase!“

Kalejla v hnědých kalhotách, letecké bundě a s důstojnickou kšiltovkou na hlavě stála u ocasu letadla Harrier a sledovala, co se odehrávalo třicet metrů od ní.

Mladého palestinského zabijáka zvaného Modrý právě odváděli z letiště, americký kongresman s MacDonaldem odcházeli s jiným mužem v uniformě, který je prováděl spletitými uličkami, aby se vyhnuli pasové kontrole. Kendrick byl lepší, než si původně myslela. Nejenže přežil hrůzy na ambasádě, což ještě před devíti hodinami považovala za zhola nemožné, ale navíc se mu podařilo oddělit teroristu od agenta teroristů. Co má asi za lubem?

„Pospěšte si!“ zavolala na pilota, který se bavil s mechanikem u pravého křídla. „Musíme už jít!“

Pilot přikývl, odevzdaně rozhodil rukama a oba vyrazili směrem k východu pro letecký personál.

Ománský sultán Ahmat zařídil z Maskatu, co mohl. Tři pasažéři, kteří před chvílí přiletěli, měli být odvedeni do podzemního parkoviště daleko od hlavního terminálu letiště. Zde čekala řada taxíků, v nichž místo řidičů seděli agenti bahrajnské tajné policie. Všichni měli jediný rozkaz: Hlásit cílovou stanici každého cestujícího!

Kalejla se rychle rozloučila s pilotem a oba se vydali po svých on zamířil do Střediska letového provozu pro instrukce k návratu do Maskatu, ona do podjezdu, kde se chtěla pověsit na Američana.

Sledovat Kendricka s MacDonaldem, aniž by si jí všimli, od ní vyžadovalo maximální obezřetnost. Tony by ji zavětřil okamžitě a ostražitý Američan by v ní na druhý pohled mohl poznat ženu s pistolí, kterou spatřil v temné zaplivané uličce v Šari el-Miš. Měl nervy napjaté k prasknutí a těžko by uvěřil, že nemířila na něj, ale na čtyři neřády, kteří se ji snažili okrást nebo ještě něco horšího. V takové situaci se člověku v hlavě mísí odhodlání se stihomamem. Byl ozbrojený a jeden podezřelý obraz explodující v jeho mozku mohl vyvolat zbrklou reakci. Osm roků výcviku, z nichž čtyři strávila na výbušném Středním Východě, ji naučilo zásadě: Zabij dřív, než někdo zabije tebe. Pomyšlení, že by se stala popravčím Američana, kterého považovala za slušného člověka,

ji

však

velice

trápilo.

Pravděpodobnost takového rozuzlení se přitom každou minutou zvyšovala.

Došla na místo dřív než cestující letadla z Ománu.

Provoz u příletů byl velmi živý: limuzíny s kouřovými skly, taxíky, obyčejná vozidla a všemožné druhy nákladních aut. Všude kolem výpary z výfuků a ohlušující rámus, ještě umocňovaný nízkým stropem.

Kalejla si našla místo ve stínu mezi plnými nákladními kontejnery a čekala.

Jako první se objevil terorista jménem Azra v doprovodu úředníka v uniformě. Úředník přivolal taxi, které okamžitě zastavilo u chodníku u ošuntělého mladého teroristy. Ten nastoupil a dával řidiči instrukce, které četl z papírku v ruce.

Po několika minutách vyšli na chodník podivný Američan s Anthony MacDonaldem. Tady něco nehraje! napadlo Kalejlu okamžitě. Tony se choval jako za starých časů v Káhiře! Z každého upachtěného pohybu jeho obrovitého těla čišela nervozita. Poulil oči a díky neustále se měnícímu výrazu tváře vypadal jako opilec tedy přesný opak tajného agenta s vynikajícím sebeovládáním a hustou sítí informátorů. Nějak to Kalejle nezapadalo!

A pak se to stalo. Když se taxík blížil k obrubníku, MacDonald se náhle svým ohromným tělem prudce opřel do Američana a srazil ho přímo pod kola přijíždějícího auta. Kendrick se odrazil od kapoty a jeho tělo vylétlo doprostřed hustého provozu v tunelovém podjezdu. Brzdy skřípěly, klaksony troubily.

Kongresman skončil zapasovaný v rozbitém předním skle malého japonského auta. Panebože, on je mrtvý!

pomyslela si Kalejla a vyběhla na chodník. A pak se pohnul hýbal oběma rukama a snažil se zvednout, ale okamžitě se zhroutil zpátky.

Kalejla doběhla k automobilu, ale předtím se musela protlačit kordonem policistů a bahrajnských tajných, kteří se náhle zjevili na scéně. Jednoho z policajtů, který ji nechtel pustit, přitom prudkou ranou pěstí udeřila do oblasti sleziny. Vrhla se ke Kendrickovi, jenž sebou křečovitě zmítal, a vytáhla z bundy pistoli. Namířila na hlavu nejblíže stojícího policisty a řekla: „Jmenuju se Kalejla a to ti musí stačit.

Tenhle chlap patří mně a půjde se mnou. Vysvětli to ostatním a dostán nás odsud, jinak tě oddělám.“

Postava vběhla do sterilně čisté místnosti tak vzrušeně, že za sebou zabouchla dveře a v úprku k zařízení málem ve tmě zakopla. Neznámý třesoucíma se rukama uvedl své přístroje do chodu.

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Něco se stalo! Zlom k lepšímu, nebo k horšímu.

Poslední zpráva hovoří o Bahrajnu, ale bez podrobností.

Uvádí se v ní jen to, že subjekt velice silně naléhal, aby tam mohl okamžitě odletět. To pochopitelně znamená, že buď uprchl z ambasády, nebo ho odtamdud někdo vylákal, nebo tam vůbec nikdy nebyl. Ale proč Bahrajn? Co se stalo? Co se děje právě teď? Moje přístroje hlasitě volají po informacích, ale já jim nemůžu žádné poskytnout! Vkládání názvů bez dalších podrobností končí vyplivnutím encyklopedických historických fakt. Někdy si myslím, že se stávám obětí vlastních schopností, protože vidím za faktory a rovnice a nacházím tam vize.

On je ten pravý člověk! Moje přístroje to potvrzují a já jim věřím.

13

Evan se pokusil uvolnit z elastického obinadla kolem levého ramene, hned však ucítil pronikavé bodáni v prsou a silný zápach lihu. Otevřel oči a s překvapením zjistil, že sedí na posteli se zády podloženými několika polštáři. Probudil se v ženské ložnici. U zdi nalevo od něj stál toaletní stolek se zlatě lemovaným křesílkem. Pod velkým trojdílným zrcadlem s malinkými žárovičkami se ve zdobených lahvičkách nacházelo množství vodiček a parfémů. Po obou stranách stolku se tyčila vysoká okna, nařasené závěsy z průsvitné látky v barvě broskve doslova křičely, stejně jako rokokový nábytek v místnosti. Před vzdálenějším oknem stálo saténem potažené lehátko, vedle malý stolek na telefon spojený s přihrádkou na časopisy, jehož vrchní deska byla z růžového mramoru.

Zed přímo proti posteli zabírala dlouhá řada zrcadlových skříní. Napravo za nočním stolkem se nacházel psací stůl slonovinové barvy s dalším zlatě lemovaným křesílkem a pak nejdelší prádelník, jaký v životě viděl. Měl oranžový lak a táhl se po celé délce stěny. Podlaha byla pokryta měkkým kobercem, který byl tak vysoký, že si na něm bosý člověk mohl při chůzi namasírovat nohy. K naprosté dokonalosti snad scházelo jen zrcadlo nad postelí.

Vyřezávané dveře ložnice byly zavřené, ale slyšel za nimi dva hlasy jeden mužský a jeden ženský. Otočil zápěstí, aby se podíval, kolik je hodin, ale hodinky nikde. Kde je? Jak se tam dostal? Ježíšikriste! Podjezd na letišti. Někdo ho strčil pod auto vlastně pod dvě jedoucí auta, pak nad sebou uviděl dav čumilů a nakonec ho odtud někdo odvedl. Azral Azra na na něj čeká v hotelu Aradusl. A MacDonald! Utekl! Panebože, všechno je jinak! Byl na pokraji paniky a jen matně si uvědomoval, že okny proudí dovnitř pozdně odpolední slunce. Odhodil prostěradlo a vylezl z postele, nejistě a roztřeseně. Při každém pohybu zatínal zuby bolestí, ale podstatné bylo, že se hýbat vůbec mohl. Byl nahý a najednou se otevřely dveře.

„Mám radost, že jste sám vstal,“ řekla žena s olivovou pletí a zavřela za sebou dveře. Kendrick se rychle otočil a klopýtal zpátky k posteli, aby se ukryl pod oranžovým prostěradlem. „To potvrzuje doktorovu diagnózu. Právě odešel. Říkal, že jste ošklivě potlučený, ale rentgeny ukázaly, že nemáte nic zlomeného.“

„Rentgeny? Kde to vůbec jsme a kdo jste ksakru vy, madam?“

„Takže si mě nepamatujete?“

„Jestli je tohle vaše skromné přechodné bydliště v Bahrajnu, tak vás můžu ujistit, že jsem tady nikdy v životě nebyl. Na něco takového bych určitě hned tak nezapomněl.“

„Ten byt není můj,“ řekla Kalejla a zavrtěla hlavou. Pak se sotva znatelně pousmála a přistoupila k posteli. „Patří jednomu členovi královské rodiny, bratranci emíra. Je to starší pán, který má mladou ženu.

Zatím nejmladší, jakou kdy měl. Oba teď pobývají v Londýně. On je dost nemocný, proto je sklep plný lékařského vybavení. Jestliže postavení a peníze otvírají dveře na celém světě, tak o Bahrajnu to platí zvlášť. To váš přítel sultán Ománu zařídil, že jste tady.“

„Ale někdo nejdřív musel zařídit, aby se sultán dozvěděl, co se stalo!“

„To jsem pochopitelně byla já.“

„Ale já vás vlastně znám,“ přerušil ji Kendrick a zamračil se. „Jen si nemůžu vzpomenou, kde jsem vás viděl.“

„Byla jsem tehdy úplně jinak oblečená. Viděli jsme se za okolností poněkud nepříjemných pro nás oba. V Maskaru, v temné špinavé uličce.“

„Ve čtvrti psanců!“ vykřikl Evan. „Ve čtvrti, kde bydlí jen lidská spodina. El-Baz. Vy jste ta žena s pistolí. Chtěla jste mě zabít.“

„Ne, tak to nebylo. Jen jsem se bránila před čtyřmi parchanty: třemi chlapy a holkou.“

Kendrick na okamžik zavřel oči. „Vzpomínám si.

Kluk v ustřižených khaki kalhotách, který se držel za rameno.“

„To nebyl žádný kluk,“ namítla Kalejla. „Byl to feťák a měl stejný absťák jako ta jeho holka. Oba by mě bez mrknutí zabili, aby mohli zaplatit svým arabským překupníkům za zboží, které potřebovali. Já jsem vás sledovala. Nic víc a nic míň. Můj obor je sběr informací.“

„Pro koho?“

„Pro lidi, kteří mě platí.“

„Jak jste se o mě dozvěděla?“

„Na to neodpovím.“

„Pro koho pracujete?“

„V širším slova smyslu pro organizaci, která se snaží nalézt východisko z nekonečných hrůz na Blízkém Východě.“

„Pracujete pro Izraelce?“

„Ne,“ odpověděla klidně Kalejla. „Mám arabské kořeny.“

„To vůbec nic nevysvětluje, jen mi to nahání strach.“

„Proč? Je snad pro Američana tak nemožné si představit, že i my Arabové bychom mohli hledat spravedlivá řešení?“

„Právě přicházím z ambasády v Maskatu. Neděje se tam vůbec nic pěkného a můžou za to Arabové.“

„Nám se to taky nelíbí. Ale dovolte mi citovat jednoho amerického kongresmana, který na půdě Sněmovny reprezentantů řekl, že ‚teroristou se člověk nerodí, ale stává se jím.‘“

Evan zalapal po dechu a hned zpražil ženu pohledem. „To byla jediná moje úvaha, zapsaná do parlamentního protokolu. Jediná.“

„Pronesl jste ji po zvlášť nenávistném projevu kongresmana z Kalifornie, který prakticky vyzval k plošnému masakrování všech Palestinců žijících na území, kterému se říká Eretz Izrael.“

„Ten pitomec si pletl Eretz s Biaritzem! Byl to bílý anglosaský protestant, který se bál, že přijde o židovské voliče v Los Angeles. Den předtím mi to sám řekl.

Omylem mě pokládal za svého spojence a myslel si, že ho podpořím. Ten parchant na mě dokonce spiklenecky zamrkal!“

„Pořád si stojíte za tím, co jste tehdy řekl?“

„Ano,“ odvětil Kendrick váhavě, jako kdyby za svou odpověď kladl otazník. „Člověka, který na vlastní oči viděl hnus uprchlických táborů, nemůže ani napadnout, že by z nich mohlo vzejít něco normálního.

Ale to, co jsem viděl v Maskatu, bylo ještě horší. Nešlo jen o fanatický křik a divoké popěvky, cítil jsem tam cosi cynicky chladného. Samoúčelnou metodickou brutalitu. Ty bestie na ambasádě se v tom doslova vyžívaly!“

„Většina těch mladých bestií nikdy neměla domov.

V dětství se potloukaly špinavými tábory a snažily se najít cokoli k snědku, nebo aspoň nějaké šaty pro své bratry a sestry. Byli to vyděděnci na svém vlastním území.“

„Řekněte to dětem z Osvětimi a Dachau!“ odsekl Evan. „Ti lidé přežili. A chovají se jako lidské bytosti.“

„Sachmat, pane Kendricku. Na to nenajdu žádnou odpověď. Můžu se jen stydět.“

„Váš stud je mi k ničemu. Chci odsud vypadnout.“

„Nemáte sílu na to, abyste pokračoval ve své činnosti. Jen se na sebe podívejte. Jste vyčerpaný a navíc strašně potlučený.“

Kendrick si omotal prostěradlo kolem pasu a posunul se ke kraji postele. „Měl jsem pistoli, nůž, hodinky a pár dalších důležitých věcí. Chtěl bych to všechno zpátky.“

„Myslím, že bychom si nejdřív měli promluvit o situaci.“

„Není o čem mluvit,“ uťal ji kongresman.

„A kdybych vám řekla, že jsme našli Tonyho MacDonalda?“

„Tonyho?“

„Mám základnu v Káhiře. Strašně ráda bych vám řekla, že ho sledujeme už měsíce a roky, ale bohužel by to nebyla pravda. Ve skutečnosti mi svitlo teprve dneska brzy ráno. Sledoval mě v autě se zhasnutými světly.“

„Na cestě do Džabal Sám?“ skočil jí do řeči Evan.

„Přesně tak.“

„Sledovala jste mě.“

„Ano.“

„Takže víte o útěku.“

„Znovu odpovídám ano.“

„Ahmat?“

„Důvěřuje mi. Známe se už strašně dlouho.“

„Takže musí důvěřovat i lidem, pro které pracujete.“

„Na to nemůžu odpovědět. Řekla jsem, že věří mně.“

„Uhýbáte. Kde je Tony?“

„Zašil se v pokoji hotelu Tylos ve Vládní ulici. Na recepci se zapsal jako Strickland.“

„Jak jste ho našla?“

„Přes taxikářskou firmu. Po cestě se zastavil v obchodu se sportovním zbožím, který je podezřelý z ilegálního prodeje zbraní. Je ozbrojený. Řekněme, že řidič prokázal ochotu ke spolupráci.“

„Řekněme?“

„To stačí. Jestli se MacDonald pohne z hotelu, okamžitě se to dozvíte. Už odtamtud jedenáctkrát telefonoval.“

„Komu?“

„Na čísla, která nejsou v seznamu. Až přestane telefonovat, jeden náš člověk půjde na Centrální telekomunikační úřad a zjistí jména. Budete je mít hned, jakmile je zjistí a dostane se k telefonu.“

„Díky, ta čísla fakt potřebuju.“

Kalejla si přitáhla malé rokokové křesílko a posadila se naproti Kendrickovi. „Řekněte mi, o co se snažíte, kongresmane. Chtěla bych vám pomoci.“

„A proč bych to měl dělat? Nechcete mi vrátit pistoli, nůž ani hodinky ani jistou část mého oblečení, kterou jste už nejspíš prodala. Nechcete mi dokonce ani říct, pro koho pracujete.“

„Pokud jde o vaši pistoli, nůž, hodinky, peněženku a ledvinku s nějakými padesáti tisíci americkými dolary a také o váš zapalovač a zmačkanou krabičku cigaret, které jste koupil doma ve Státech, což od vás bylo velice hloupé, můžete je klidně dostat zpátky. Musíte mě ale přesvědčit, že vaše činnost nepovede ke zmasakrování dvou set třiceti šesti amerických rukojmích v Maskatu. To si my Arabové nemůžeme dovolit už teď nás celý svět nenávidí za hrůzy, kterým sami nejsme schopni zabránit. A pokud jde o to, pro koho pracuju, proč by to pro vás mělo mít větší význam než pro našeho společného přítele Ahmata? Vy věříte jemu a on zase věří mně. Takže vy mi můžete věřit také.

A rovná se B rovná se C. Z toho vyplývá, že A rovná se

C.

Abych

nezapomněla,

vaše

šaty

jsou

vydezinfikované, vyprané a vyžehlené. Máte je v první skříňce nalevo.“

Evan seděl v nepohodlné poloze na kraji postele a s pootevřenými ústy zíral na energickou mladou ženu.

„Vychrlila jste to na mě příliš rychle, madam. Nad tou vaší abecední logikou se budu muset trochu zamyslet.“

„Jaké jsou vaše plány, protože určitě nemáte moc času.“

„Dnes v noci mezi půl dvanáctou a dvanáctou,“

řekl Kendrick. Neměl v úmyslu prozradit cokoli jiného než časový údaj. „Přiletěl se mnou jeden mladík. Je to terorista z velvyslanectví v Maskatu.“

„Zapsal se v hotelu Aradus na ulici Wadi alAd jako T. Faruk.“

„Jak.?“

„Jiný ochotný řidič,“ vysvětlila Kalejla a na její tváři se tentokrát objevil širší úsměv. „Řekněme,“

dodala.

„Ten, pro koho děláte, musí mít své lidi snad všude.“

„Je to asi divné, ale lidi, pro které pracuju, s tím nemají nic společného. Ti by tak daleko nikdy nezašli.“

„Ale vy ano.“

„Musela jsem. Z osobních důvodů.“

„Vy jste opravdu zvláštní žena, Cha.“

„Kalejla anglicky Kalejla. Co kdybyste zavolal kamarádovi do hotelu Aradus? Koupil si nějaké oblečení a taky se dal ostříhat. Předpokládám, že jste mu to poradil vy. Ale zavolejte mu. Uklidněte ho.“

„Vy jste nějak příliš ochotná ke spolupráci jako ti taxikáři.“

„To proto, že nejsem váš nepřítel a ráda bych vám pomohla. Jestli chcete, zavolejte Ahmatovi. Řekne vám totéž. Mimochodem, mám taky číslo s třemi pětkami.“

Evan měl pocit, že z tváře arabské ženy spadla jakási neviditelná rouška. Je krásná, pomyslel si Evan, když se díval do velkých hnědých očí plných obav i zvědavosti. Ale přesto si v duchu nadával za to, že se chová jako amatér. že nedokáže rozeznat, kdo mluví pravdu, a kdo lže! Mezi jedenácti třiceti a půlnocí. To byla hodina nula. Třicet minut, v nichž by měl získat spojení na Mahdiho. Může věřit téhle neobyčejně šikovné ženě, která mu řekla jen to, co sama chtěla? Ale zvládl by to vůbec sám? Ta žena zná číslo s třemi pětkami. Jak ho zjistila? Najednou se s ním pokoj zatočil a světlo vnikající okny se změnilo v oranžovou záplavu. Kde jsou ta okna?

„Ne, Kendricku!“ vykřikla Kalejla. „Teď mi omdlít nesmíte! Zavolejte do hotelu, já vám pomůžu!

Váš přítel musí vědět, že je všechno v pořádku! Je to terorista a tady v Bahrajnu nemá kam jít. Musíte mu zavolat!“

Evan cítil, že ho Kalejla fackuje. Pravou rukou mu podpírala hlavu, levou sáhla pro sklenici na noční stolek. „Vypijte to!“ poručila mu a přiložila mu sklenku ke rtům. Poslechl ji a tekutina mu div nevypálila vnitřnosti.

„Ježíši!“ zařval.

„Šedesátiprocentní směs vodky a brandy,“

oznámila mu Kalejla. Usmívala se a stále ho držela v náručí, „Dal mi ji nějaký Melvyn z britské služby MI6.

‚Nalej do někoho tři panáky a udělá všechno, co budeš chtít‘ tak to povídal. Co kdybyste pro mě udělal jeden telefonát?“

„Ani nápad. Sebrala jste mi peníze.“

„Zavolejte mu, prosím,“ řekla Kalejla, pustila svého vězně a vrátila se do rokokového křesílka. „Je to strašně důležité.“

Kendrick zatřásl hlavou ve snaze zaostřit zrak na telefon. „Neznám číslo.“

„Mám ho tady.“ Kalejla sáhla do kapsy své letecké bundy

a

vytáhla

útržek

papíru.

„Je

to

pět-devět-pět-devět-jedna.“

„Děkuji, paní sekretářko.“ Evan natáhl ruku po telefonu, sehnul se a ucítil pronikavou bolest snad úplně po celém těle. Uchopil aparát a položil si ho do klína. Po těle se mu rozlévala ohromná únava, takže jen stěží vytočil číslo. „Azro?“ řekl, když uslyšel teroristův hlas.

„Prohlédl sis mapu Manamy? Dobře. Vyzvednu tě v hotelu v deset hodin.“ Kendrick se odmlčel a zvedl oči ke Kalejle. „Jestli se z nějakého důvodu opozdím, sejdeme se na ulici na severní straně mešity Džami.

Najdu tě. Rozuměl jsi? Dobře.“ Kendrick roztřeseně zavěsil sluchátko.

„Musíte si zavolat ještě jednou, kongresmane.“

„Nechte mě chvíli oddechnout.“ Kendrick znovu poklesl do polštářů. Byl strašlivě unavený.

„Neměl byste to odkládat. Musíte říct Ahmatovi, kde jste, co jste udělal a co se děje. Čeká na to. Zasloužil by si to slyšet od vás, ne ode mě.“

„No dobrá, dobrá.“ Evan v sobě sebral poslední zbytky sil a zvedl telefon, který stále ležel posteli. „Jaká je volačka do Maskatu?“

„Devětšestosm,“ odvětila Kalejla. „Ale nejdřív musíte vytočit nulanulajedna.“

„Jasně, musím volat na jeho účet,“ řekl Kendrick a začal vytáčet číslice, na něž sotva viděl.

„Kdy jste se naposledy vyspal?“ otázala se Kalejla.

„To už budou dva nebo tři dny.“

„A kdy jste jedl?“

„Nevzpomínám si. A co vy? Taky jste přece měla dost práce.“

„Taky si nevpomínám. Ale vlastně ano, jedla jsem.

Když jsem vyšla z Šari el-Miš, zastavila jsem se v tom hrozném pekařství na náměstí a dala si pomerančovou baklavu. Hlavně proto, abych se dověděla, kdo je vevnitř.“

Evan ji přerušil gestem ruky. Sultánův tajný telefon vyzváněl.

„Ajva?“

„Ahmate, tady Kendrick.“

„To se mi ulevilo!“

„Nasral jsi mě.“

„Cože? O čem to mluvíš?“

„Proč jsi mi o ní neřekl?“

„O kom?“

Evan podal telefon zaskočené Kalejle.

„To jsem já, Ahmate,“ řekla nejistě. Po osmi vteřinách, kdy se pokojem rozléhal křik překvapeného zuřícího sultána, Kalejla pokračovala: „Mohla jsem si vybrat buď ho odtamtud odvést, nebo dovolit, aby se tisk dověděl, že americký kongresman s padesáti tisíci dolary v kapse přiletěl do Bahrajnu, aniž prošel celnicí.

Jak dlouho by jim trvalo, než by vyšťourali, že přiletěl letadlem, které objednal ománský královský palác? A za jak dlouho by se objevily spekulace o jeho poslání v Maskatu?. S odvoláním na tebe jsem se obrátila na emírova bratrance, kterého už roky znám, a on nám poskytl útočiště. Díky, Ahmate. Předávám ti ho.“

Kendrick si vzal sluchátko. „Ona je pěkný číslo, příteli, ale zdá se mi, že se tady mám líp, než tam, kde jsem teď mohl být. Nicméně doufám, že další překvapení mi už nepřipravíš. Proč nic neříkáš?. To v žádném případě, tady máš plán a pamatuj, do ničeho se nepleť, pokud tě o to výslovně nepožádám! Náš hoch z ambasády je v hotelu Aradus a pokud jde o MacDonalda, předpokládám, že už všechno víš.“

Kalejla přikývla a Evan rychle pokračoval: „Sledují ho v Tylosu. Až přestane telefonovat, dostaneme seznam jeho hovorů. Mimochodem, oba jsou ozbrojení.“ K

smrti vyčerpaný Kendrick pak sultánovi sdělil detailní

popis místa setkání, tak jak byl předán agentům Mahdiho. „Ahmate, stačí nám jen jediný člověk, který nás k němu může dovést. Osobně ho zmáčknu, až z něj tu informaci dostanu. Jiná možnost totiž není.“

Kendrick položil sluchátko a klesl do polštářů.

„Musíte něco sníst,“ řekla Kalejla.

„Pošlete pro nějakou činu,“ odpověděl Evan.

„Ostatně, máte mých padesát tisíc.“

„Zařídím, aby pro vás v kuchyni něco připravili.“

„Jen pro mě?“ Kendrick přimhouřenýma očima pozoroval ženu s olivovou pletí, která seděla ve směšném pozlaceném křesílku v rokokovém stylu.

Měla kruhy pod očima a zarudlá bělma. Rysy její půvabné tváře byly na její mladý věk až příliš ostré. „A co vy?“

„Na mně nezáleží. Na vás ano.“

„Vždyť se na tom svém trpasličím trůnu únavou sotva držíte, královno matko.“

„Já to zvládnu, díky za péči,“ řekla Kalejla, prudce se napřímila a vzdorovitě zamrkala.

„Protože mi nechcete vrátit hodinky, musím se vás zeptat na čas.“

„Čtyři deset.“

„Tak to je v pořádku,“ pravil Evan a spustil na zem nohy zabalené v prostěradle. „Někde jsem četl, že odpočinek je zbraň. Spánek prý byl pro vítězství v bitvách odjakživa stejně důležitý jako výzbroj.

Kdybyste se laskavě otočila, vzal bych si v támhleté obří koupelně ručník a našel bych si nějakou jinou postel.“

„Tenhle pokoj můžeme opustit, až když budeme odcházet z domu.“

„Proč?“

„Tak zní dohoda. Emír se o bratrancovu mladou ženu nestará, proto se poskvrnění tohoto domu způsobené vaší osobou musí omezit jen na její apartmá.

Venku stojí stráže, které mají za úkol dohlédnout na plnění tohoto rozkazu.“

„To snad není pravda!“

„Já jsem si pravidla nevymyslela. Jen jsem vám našla útočiště.“

Kendrick, jemuž se už únavou zavíraly oči, se odsunul na druhý konec postele. „Tak fajn, Miss Káhiro. Jestli už nechcete pořád padat z toho křesílka, tady máte místo a můžete si zdřímnout. Ale pamatujte si dvě pravidla: Nebudete chrápat a vzbudíte mě před půl devátou.“

Po dvaceti minutách utrpení, kdy už neudržela víčka a dvakrát spadla z křesla, Kalejla vklouzla do postele.

A pak se stalo cosi neuvěřitelného, na co žádný z nich ani ve snu nepomyslel. Dva vystrašení a vyčerpaní lidé si v malátném polospánku uvědomili svou přítomnost a přitáhli se k sobě. Nejdřív se jen zlehka dotýkali, pak k sobě pomalu vztáhli ruce a pevně se objali. Jejich oteklé rty hledaly vlhké spojem, které v sobě mělo příslib zapomnění. Pak se divoce milovali.

Nikoli však jako dva cizí lidé napodobující zvířata, ale jako muž a žena, kteří si navzájem rozuměli a pochopili, že někde ve světě plném šílenství musí být dotek tepla a útěchy.

„Asi bych se měl omluvit,“ řekl Evan. Prsa se mu nadouvala tak prudce, že to vypadalo, jako by nemohl chytit dech.

„To nemusíš,“ řekla tiše Kalejla. „Já ničeho nelituju. Občas všichni potřebujeme, aby nám někdo připomněl, že jsme taky lidské bytosti. Nejsou to snad tvoje slova?“

„Řekl jsem je v trochu jiné souvislosti.“

„Ne tak docela. Když se nad tím opravdu zamyslíš.

Už spi, Evane Kendricku. Už nikdy nevyslovím tvoje jméno.“

„Co tím chceš říct?“

„Už spi.“

O tři hodiny později, téměř na minutu přesně, vyskočila Kalejla z postele. Posbírala své oblečení z bílého koberce, tiše se oblékla a po očku přitom sledovala tvrdě spícího Američana. Napsala mu vzkaz na papír s hlavičkou královské rodiny a položila jej na noční stolek vedle telefonu. Pak přešla k toaletnímu stolku, otevřela zásuvku a vyňala z ní Kendrickovy věci, včetně pistole, nože, hodinek a ledvinky. Položila všechno na podlahu k posteli, až na poloprázdnou krabičku amerik, kterou zmačkala a zastrčila do kapsy.

Zamířila ke dveřím a tiše vyšla z pokoje.

„Esma!“ zašeptala bahrajnskému strážníkovi v uniformě. Jedním slovem mu tak řekla, že má poslouchat její rozkazy. „Musí se vzbudit přesně v osm třicet. Sama sem zavolám, abych se přesvědčila, že se tak stalo. Rozumíte tomu?“

„Ajva, ajva!“ odpověděl strážník a poslušně přikývl.

„Možná mu bude někdo telefonovat a chtít „hosta“. Telefonát musíte zapsat, papír strčit do obálky a tu pak vsunout pod dveře jeho pokoje. S úřady všechno vyřídím. Budou to prostě jen jména a telefonní čísla lidí, kteří obchodují s jeho firmou. Je to jasné?“

„Ajva, ajva!“

„Dobře.“ Kalejla strážníkovi elegantně strčila do kapsy bahrajnské dináry v hodnotě padesáti amerických dolarů. Bude jí vděčný do konce života, nebo aspoň pro pět nejbližších hodin. Sestoupila po zdobném točitém schodišti do ohromné haly a vyšla vyřezávanými vchodovými dveřmi, které jí s úslužnou úklonou otevřel jiný strážník. Vkročila na rušný chodník, po němž se oběma směry míhaly arabské šaty i tmavé obleky, a rozhlížela se po telefonním automatu. Jeden uviděla na rohu ulice a rychle k němu zamířila.

„Ten hovor určitě bude přijat,“ ujistila Kalejla spojovatelku v ústředně poté, co jí jí nadiktovala číslo, které dostala pro případ nejvyšší nouze.

„Prosím?“ Hlas z dálky osmi tisíc kilometrů zněl nevrle.

„Jmenuji se Kalejla. Jestli se nemýlím, měla jsem kontaktovat právě vás.“

„Mě a nikoho jiného. Spojovatelka řekla ‚Bahrajn‘. Potvrzujete to?“

„Ano. Je tady. Byla jsem s ním několik hodin.“

„Jaký je plán?“

„Mezi třiadvaceti třiceti a půlnocí se uskuteční schůzka poblíž mešity Džami a ulice Al-Kalifa. Měla bych tam jít, pane. On nemá potřebné vybavení, nezvládne to.“

„Ani nápad, madam!“

„Mezi těmi lidmi je bezbranný jako děcko! Já bych mu mohla pomoct!“

„A mohla byste nás do toho taky namočit, což

nepřichází v úvahu a vy to víte stejně dobře jako já!

Musíte odtamtud okamžitě zmizet!“

„Tušila jsem, že to řeknete, pane. Ale dovolte mi, abych vám vysvětlila, v čem podle mě spočívá narušení rovnováhy v této konkrétní operaci.“

„Já tyhle špiónský žvásty nebudu poslouchat!

Okamžitě odtamtud vypadněte!“

Kalejla sebou škubla a Frank Swann praštil ve Washingtonu sluchátkem.

„Aradus a Tylos, znám je oba,“ řekl Emmanuel Weingrass do telefonu v malé bezpečné kanceláři na letišti v Muharraku. „T. Faruk a Strickland dobrotivý Bože, to snad není pravda. Ten přitroublej ožrala z Káhiry?. No jo, promiň zelenáči, zapomněl jsem. Chtěl jsem říct ten francouzský šeřík z Alžíru. Pokračuj.“

Weingrass si zapisoval informace z Maska tu, které mu diktoval mladý muž, k němuž začínal cítit velký respekt. Znal muže dvakrát starší než Ahmat a s třikrát větší životní zkušeností, kteří by se zlomili pod náporem stresu, jaký právě teď prožíval sultán Ománu.

Agresivní západní tisk neměl o jeho odvaze ponětí. Byl ochoten riskovat svůj pád i smrt. „Fajn, mám všechno.

Jsi borec, zelenáči. Roste z tebe skutečný mensch.

Pochopitelně, že ses to asi naučil ode mě.“

„Od tebe jsem se naučil jednu velice důležitou pravdu, Manny. Člověk se musí postavit k problémům čelem a na nic se nevymlouvat. Řekl jsi mi, že člověk může případně žít s porážkou, ale ne s výmluvami, které ho připravily o právo prohrát. Trvalo mi dlouho, než jsem to pochopil.“

„To je od tebe velice hezké, mladý kolego. Vyjev tu pravdu klukovi, na jehož pomoc se spoléháš.

Říkejme tomu třeba Weingrassův dodatek k Deseti přikázáním.“

„Ale Manny.“

„Ano?“

„Prosím tě, hlavně si v Bahrajnu neber ty své žluté nebo červené puntíkované kravaty. Zbytečně bys na sebe upozorňoval.“

„Takže ty jsi můj nový krejčí?. Ozvu se ti. Přeju nám všem dobrý úlovek.“

„To bychom potřebovali, příteli. Ani nevíš, jak rád bych tam teď byl s tebou.“

„Já vím.“ Weingrass zavěsil a otočil se k šestici mužů, kteří posedávali na stolech a židlích. Někteří drželi v rukou malé záložní pistole, další kontrolovali stav baterií ve svých vysílačkách. Všichni však vzhlíželi k Weingrassovi a napjatě ho poslouchali.

„Rozdělíme se,“ řekl starý architekt. „Ben-Ami a Šedý půjdou se mnou do Tylosu. Modrý, ty vezmeš ostatní do hotelu Aradus.“ Mannyho řeč přerušil náhlý záchvat kašle. Tvář mu zbrunátněla a jeho drobné tělo se začalo prudce otřásat. Ben-Ami a členové jednotky Masada se po sobě podívali, nikdo z nich se však nepohnul.

Všichni vycítili, že Weingrass by jakoukoli pomoc rezolutně odmítl. Jedno jim však bylo jasné. Měli před sebou umírajícího člověka. „Vodu?“ zeptal se Ben-Ami.

„Ne,“ odsekl Manny, když záchvat trochu polevil.

„Zatracený průdušky, to mám z ty posraný francouzský zimy. Kde jsme to vlastně skončili?“

„Mám vzít ostatní do hotelu Aradus,“ odpověděl Jákov, krycím jménem Modrý.

„Sežeňte si nějaké slušné oblečení, aby vás na recepci nevyhodili. Na letišti jsou obchody, stačí když si každý koupíte čistou bundu.“

„Tohle je naše pracovní oblečení,“ namítl Černý.

„Vyhoďte ho do koše,“ usadil ho Weingrass.

„A co budeme dělat v Aradusu?“ Modrý seskočil ze stolu.

Manny se podíval do svých poznámek, pak upřel zrak na mladého velitele. „V pokoji dvě stě jedna bydlí člověk, který se jmenuje Azra.“

„V arabštině to znamená modrý,“ přerušil ho voják s krycím jménem Červený a podíval se na Jaková.

„Je členem rady teroristů v Maskatu,“ vložil se mezi ně Oranžový. „Říká se, že vedl oddíl, který napadl kibuc Taveria nedaleko Galileje. Zabili tam dvaatřicet lidí včetně devíti dětí.“

„Nastražil bomby ve třech osadách na Západním břehu,“ dodal Šedý, „vyhodil do vzduchu lékárnu a pak sprejem nastříkal na zdi jméno ‚Azra‘. Po výbuchu složili zeď z úlomků jako puzzle a tam to stálo. Jméno Azra. Viděl jsem to v televizi.“

„Svině,“ procedil Jákov skrz zuby a upravil si pásky, na kterých měl pod bundou připevněnou zbraň.

„Co budeme dělat, až přijdeme do Aradusu?

Nabídneme mu čaj a sušenky nebo mu rovnou udělíme medaili za ochranu lidských práv?“

„Nesmíte mu přijít na oči!“ zavrčel Weingrass.

„Ale vy ho z očí nespouštějte. Dva z vás si najmete pokoj blízko něj a budete sledovat dveře. Nechoďte si pro vodu do koupelny, nechoďte na záchod, jen pořád sledujte jeho dveře. Druhá dvojice zaujme pozice na ulici. Jeden se postaví naproti hlavnímu vchodu, druhý ke vchodu pro zaměstnance. Udržujte spojení vysílačkami. Vymyslete si jednoslovná hesla v arabštině. Jestli se odtamtud hne, půjdete za ním, ale ani na okamžik v něm nesmíte vzbudit sebemenší podezření. Pamatujte si, že je stejně dobrý jako vy. On taky musel přežít.“

„Máme ho snad v tichosti doprovodit na nějaký večírek?“ zeptal se Modrý sarkasticky. „Tomu plánu chybí nosná myšlenka!“

„Tu vám dodá Kendrick,“ pravil Manny. Jákovovu urážku tentokrát nechal bez povšimnutí. „Pokud sám nějakou má,“ dodal tiše a v jeho hlase byla cítit obava.

„Cože?“ Ben-Ami vyskočil ze židle. Ne ze vzteku, ale z překvapení.

„Pokud všechno půjde podle plánu, vyzvedne toho Araba v deset hodin. Domnívá se, že prostřednictvím teroristy z Maskatu naváže kontakt s některým z Mahdiho agentů. S někým, kdo je může dovést k samotnému Mahdimu.“

„O co se tahle domněnka opírá?“ zeptal se nedůvěřivý Ben-Ami z Mossadu.

„Vlastně to není špatný nápad. Mahdiho lidi si myslí, že nastala kritická situace, ale vlastně nevědí jaká.“

„Ten amatér!“ zahřměl Červený. „Oni k sobě přece nikoho nepustí, kolem sebe mají určitě spoustu fízlú a nastrčených figur. Co tady k čertu vůbec děláme?“

„Jste tady proto, abyste je všechny odstranili!“

vykřikl Weingrass. „Jestli vám mám říkat, co máte hledat, tak se radši vraťte domů do Tel Avivu a znova si hrajte na skauty. Vy máte pronásledovat a likvidovat nepřátele. Máte umetat cestičku pro toho amatéra, kterej dává všanc svůj život. Klíč k celý záhadě je Mahdi, a jestli jste to ještě nepochopili, tak je to váš problém. Stačí, aby řekl jediné slůvko, nejlépe s pistolí u spánku, a v Ománu všechno skončí.“

„Na tom plánu opravdu něco je,“ poznamenal Ben-Ami.

„Ale nemá žádný smysl!“ zvolal Jákov.

„Řekněme, že se ten váš Kendrick opravdu dostane k Mahdimu. Co udělá, co mu asi tak řekne?“ Modrý začal parodovat americký styl řeči. „Hej kámo, mám pro tebe fajn kšeft. Ty vodvoláš ty svý sráče a já ti dám svý nový kožený kovbojský boty. Taková blbost! Střelí ho do hlavy, ještě než se stačí zeptat: ‚Tak co to tady máte za kritickou situaci?‘“

„Ale to by taky mělo svůj význam,“ řekl Ben-Ami.

„Koukám, že mám kolem sebe samý chytráky!“

zaječel Manny. „Vy si myslíte, že můj syn je idiot? že vybudoval stavební impérium pro nic za nic? Ve chvíli, kdy zjistí něco konkrétního jméno, místo nebo název firmy, zavolá do Maskatu. Náš společný přítel sultán pak zavolá Američany, Brity, Francouze i další lidi, kteří se usadili v Ománu, a oni se pustí do práce. Jejich lidi tady v Bahrajnu už zatahují smyčku.“

„To zní zajímavě,“ pokýval Ben-Ami hlavou.

„Něco na tom je,“ přitakal Černý.

„A co budete dělat vy?“ zeptal se Jákov. Už se trochu uklidnil, jeho hlas však zněl stále vyzývavě.

„Klást pasti na tlustou lišku, co sežrala spoustu slepic v kurníku, o kterým nikdo nevěděl,“ pravil Weingrass.

Kendrick prudce otevřel oči. Ze spánku ho vytrhlo jakési škrábání. Zvláštní zvuk, který neměl nic společného s ruchem z ulice pod okny. Byl bližší, osobnější, jaksi intimní. Nebyla to však ona žena, Kalejla, ta zmizela. Mžoural na zmuchlané polštáře vedle sebe a i když měl plnou hlavu starostí, pocítil náhlý smutek. V těch krátkých čtyřech hodinách mu na ní opravdu záleželo. Cítil, že mezi nimi vzniká teplo, bez nějž by jejich horečné milování nemělo žádný smysl.

Kolik je hodin? Otočil zápěstí a hodinky nikde. Do prdele, má je pořád ta mrcha! Převalil se a spustil nohy na podlahu. Tentokrát už se prostěradlem nechránil.

Došlápl na cosi tvrdého, podíval se dolů na bílý koberec a nevěřícně zamžikal. Na zemi ležel kompletní obsah jeho kapes všechno, kromě cigaret, na které právě dostal strašnou chuť. A pak si všiml papíru se zlatým okrajem, který ležel na nočním stolku. Zvedl jej a četl: Myslím, že jsme na sebe byli hodní a že jsme to oba potřebovali, jen jednoho lituju, že už té nikdy neuvidím.

Sbohem.

žádné jméno ani adresa, jen Ciao, amico. Dvě lodi míjející se v Perském zálivu, nebo dva vyděšení lidé pozdě odpoledne v Bahrajnu? žádný rozdíl. Ale už není odpoledne, uvědomil si. Kalejlin vzkaz přečetl jen stěží, okny už vnikaly do pokoje jen poslední oranžové paprsky zapadajícího slunce. Sehnul se pro hodinky.

Bylo za pět minut osm, spal skoro čtyři hodiny. Umíral hlady. Léta strávená v poušti, na horách a na peřejích horských řek ho naučila nevydávat se na cestu s prázdným žaludkem. „Strážník,“ řekla. „Venku,“

dodala na vysvětlenou. Evan strhl prostěradlo z postele, omotal si ho kolem pasu a zamířil ke dveřím. Vtom se zarazil. Na podlaze ležela obálka. Ano, to byl zvuk, který předtím slyšel. Obálku někdo prostrčil škvírou pode dveřmi a smýkal s ní tam a zpátky, protože koberec byl vysoký. Zvedl obálku, otevřel ji a četl.

Seznam šestnácti jmen, adres a telefonních čísel.

MacDonald! Výkaz jeho telefonních hovorů v Bahrajnu. Zase je o krůček blíž Mahdimu!

Evan otevřel dveře. Ještě než stačil pozdravit, uniformovaný strážník na něj začal chrlit arabské věty: „Tak už jste vzhůru, pane. Neměli jsme vás rušit až do půl deváté.“

„Byl bych vám velice vděčný, kdybyste mě teď vyrušil s něčím k jídlu. Ta žena mi řekla, že bych mohl něco dostat z vaší kuchyně.“

„Ovšem, cokoli si budete přát, pane.“

„Cokoli najdete. Maso, rýži, chleba a mléko. Dal bych si mléko. Ale rychle.“

„Už běžím, pane!“ Strážník se otočil a vyrazil po chodbě ke schodišti. Evan zavřel dveře, chvíli stál a snažil se přizpůsobit oči tmě, která už v místnosti panovala. Rozsvítil lampičku na kraji ohromného psacího stolu a pak přešel po vysokém koberci ke druhým dveřím, které vedly do jedné z nejluxusnějších koupelen v Bahrajnu.

Po deseti minutách se znovu objevil, už

vysprchovaný a oholený, oblečený v krátkém froté županu. Přistoupil ke skříňce, kde měl podle Kalejly mít své oblečení „vydezinfikované, vyprané a vyžehlené.“

Otevřel zrcadlová dvířka a málem své šaty nepoznal.

Podivný mundůr, který si vybral na velvyslanectví v Maskatu, teď vypadal jako solidní výsadkářská uniforma. Vzal naškrobený mundúr i s ramínkem a přehodil jej přes lehátko. Poté přešel k posteli, posadil se a prohlížel si své věci na podlaze. Měl nutkání zkontrolovat obsah ledvinky a zjistit, jestli náhodou nechybí nějaká velká bankovka, ale pak se rozhodl, že to neudělá. Jestli byla Kalejla zlodějka, nechtel to vědět.

Aspoň ne právě teď.

Zadrnčel telefon. Kendrick chvíli zíral na aparát a uvažoval, kdo by to mohl být. MacDonaldův seznam už měl a to byl jediný telefonát, který mohl podle Kalejly čekat. Kalejla? Změnila snad názor? Krev se mu nahrnula do hlavy. Hrábl po telefonu a rychle zvedl sluchátko. Okamžitě toho však hořce litoval.

„Amrikani,“ pravil monotónní mužský hlas, z nějž

čišela nenávist. „Zkus opustit královskou rezidenci dřív než ráno a můžeš se rozloučit se životem. Zítra se ve vší tichosti vrátíš, odkud jsi přišel a kam taky patříš.“

14

Emmanuel Weingrass přiložil k ústům vysílačku, kterou mu půjčil Šedý, a řekl: „Pusť se do toho a nezapomeň, že nemáš vypínat mikrofon. Chci slyšet všecko!“

„Jestli dovolíte,“ odpověděl Ben-Ami, skrytý ve stínu na druhé straně Vládní ulice „cítil bych se o něco jistěji, kdyby to slyšel taky náš kolega Šedý. My dva přece jen nejsme v podobných situacích tak zběhlí jako naši mladí kolegové.“

„Ti zase ve své kolektivní hlavě nemají žádný mozek. My máme dva.“

„To není škola, Emmanueli, tohle je akce v terénu a může skončit velice špatně.“

„Já ti plně důvěřuju, Beníku, ale musíš mi zaručit, že ty dětský vysílačky budou slyšet i přes ocel.“

„Jsou stejně dokonalé jako nejmodernější odposlouchávací zařízení, navíc mají přídavnou funkci pro přímý přenos. Člověku stačí zmáčknout správný knoflík.“

„Člověku ne. Jen tobě,“ řekl Weingrass.

„Pokračuj. Vydáme se za tebou, jakmile uslyšíme, co říká ten MacDonald alias Strickland.“

„Nejdřív ale pošlete Šedého.“ Ben-Ami se vynořil ze stínu a splynul s davem kolem vchodu do hotelu Tylos. Lidé proudili dovnitř i ven, hlavně muži v oblecích, ale také houfy žen oblečených bez výjimky podle západní módy. Taxíky vyplivovaly na chodník pasažéry, jiní zase nastupovali. Všichni dávali spropitné upachtěnému dveřníkovi, jehož jedinou prací bylo otvírat a zavírat dveře a každou chvíli zapískat na skromně oblečeného portýra, aby odnesl zavazadla.

Ben-Ami splynul s lidským proudem a vešel do hotelu.

Za chvíli bylo i přes šum hotelové haly slyšet, jak vytáčí číslo. Manny nervózně mhouřil oči a držel vysílačku mezi sebou a mnohem vyšším a svalnatým Šedým.

První slova z pokoje 202 byla nesrozumitelná, pak promluvil agent Mossadu.

„Šejk Strikland?“

„Kdo volá?“ Angličanův ostražitý šepot byl teď hlasitější, Ben-Ami totiž vyladil vysílačku.

„Jsem dole. Ana hena, litti gára.“

„Ty zatracené černej idiote!“ vykřikl MacDonald.

„Tomu vašemu blekotání nerozumím! Proč voláš z haly?“

„Zkoušel jsem vás, pane Stricklande,“ vyhrkl Ben-Ami. „Člověk, který je ve stresu, se může lehce prozradit. Mohl jste se mě třeba zeptat, kam mě zavedla moje služební cesta a tak mě možná navést na smluvené heslo. Tak bych zjistil, že nejste ten člověk.“

„No dobře, dobře, rozumím! Díky Bohu, že jsi tady! Ale že ti to trvalo! Čekal jsem tě už před půl hodinou. Měl jsi mi něco říct. Mluv!“

„Do telefonu nic neřeknu,“ odpověděl neoblomně špión Mossadu.

„Jestli si myslíš, že tě jen tak pustím do pokoje.“

„Být vámi, nedělal bych to,“ přerušil ho znovu Ben-Ami. „Víme, že jste ozbrojený.“

„Opravdu?“

„Máme přehled o každičké zbrani prodané pod pultem.“

„Ano, ano, ovšem.“

„Otevřete dveře na řetízek. Jestli řeknu něco nesprávného, můžete mě zabít.“

„Fajn, to beru. Jistě to nebude nutné. Ale jedna sparná slabika a je z tebe mrtvola!“

„Pocvičím se v angličtině, šejku Stricklande.“

Na vysílačce ve Weingrassově dlani začala najednou blikat zelená kontrolka. „Co je ksakru tohle?“

zeptal se Manny.

„Přímý přenos,“ vysvětlil Šedý. „Dejte mi to.“

Izraelský voják vzal vysílačku a zmáčkl knoflík.

„Můžeš mluvit.“

„Je sám!“ řekl hlas Ben-Amiho. „Musíme jednat rychle a zajmout ho!“

„My vůbec jednat nebudeme, ty hovádko z Mossadu!“ obořil se na něj Weingrass a hrábl po vysílačce. „I ti troubové z Konzulárních operací americké vlády slyší, co se jim říká, ale svatý Mossad ne! Vy slyšíte jen své vlastní hlasy, co?“

„Manny, tohle nemám zapotřebí,“ řekl uražený Ben-Ami.

„Čím posloucháš, když ne ušima, ganza macher?

Ten vůl čeká každou minutu posla od Mahdiho někoho, kdo nebude volat z haly, ale půjde přímo na pokoj. Ten člověk zná heslo, které mu otevře dveře k MacDonaldovi teprve pak se do toho vložíme my a sebereme je oba! Cos chtěl udělat? Vyrazit dveře za laskavého svolení neandrtálce, který stojí vedle mě?“

„No, víš.“

„Já to taky nemám zapotřebí,“ zadrmolil si Šedý pod vousy.

„Pohni svojí přísně tajnou prdelí do druhýho patra!

Budeme tam za dvě minuty. Je to jasný, Hloupej Honzo?“

„Pane Weingrassi,“ zasyčel Šedý a vytrhl staříkovi vysílačku. Na tváři mu přitom divoce cukaly svaly. „Vy jste ten nejhnusnější člověk, jakýho jsem kdy poznal.“

„Ale ale, taková slova! V Bronxu bys za ně dostal přes hubu pokud by na tebe deset mých italských nebo irských kámošů vůbec stačilo. Jdeme!“ Manny vyrazil napříč Vládní ulicí, Šedý šel za ním a nepřestával vrtět hlavou.

Hotelová chodba byla dlouhá a pustá. Většina hostů odešla na večeři. Weingrass si zapálil, ale hned se rozkašlal, proto cigaretu zašlápl a vypálil díru do koberce. Ben-Ami zaujal pozici u nejvzdálenějšího výtahu a hrál roli nervózního hotelového hosta, který marně čeká na odvoz. Nejblíž pokoji 202 stál Šedý.

Nedbale se opíral o zed vedle dveří, které se nacházely pět metrů ůhlopříčně od pokoje „pana Stricklanda“. Byl profesionál. Choval se jako mladík, který dychtivě vyhlíží ženu, s níž by ho nikdo neměl vidět. Mohlo se taky zdát, že si s někým povídá přes dveře.

Nakonec se stalo, co se mělo stát, a na Weingrasse to udělalo velký dojem. Z výtahu najednou vyšel dveřník v uniformě, kterého viděli před vchodem. Svou zlatě pošitou čepici svíral v ruce a mířil k pokoji číslo 202. Zastavil se, zaklepal, čekal, až se dveře pootevřou na řetízek, a pak něco řekl. Řetízek se uvolnil. Vtom se Šedý tygřím skokem odlepil od stěny, odkudsi vytáhl pistoli a vrhnul se na dvě postavy ve dveřích. Z boku vrazil do svých dvou nepřátel, sevřel je rukama i nohama a srazil je k zemi. Z pistole vyšly dva tlumené výstřely. MacDonaldovi vyletěla z ruky zbraň i se dvěma prsty.

Weingrass s Ben-Amim se srazili ve dveřích.

Společně vpadli dovnitř a zabouchli za sebou.

„Bože, co mi to udělali!?“ zavřeštěl Angličan ležící na podlaze a chytil se za krvácející pravou ruku.

„Ježíšikriste! Já nemám.“

„Dojděte do koupelny pro ručník,“ přikázal Šedý Ben-Amimu. Agent Mossadu mladíka bez mrknutí poslechl.

„Já jsem jen poslíček!“ vykřikl dveřník, který se strachy svíjel vedle postele. „Měl jsem jen doručit vzkaz!“

„Já ti dám poslíčka!“ zavrčel výhružně Emmanuel Weingrass a rozkročil se nad dveřníkem. „Ty máš vynikající přehled, kryso. Vidíš, kdo vchází a vychází z hotelu. Děláš jim špeha! Rád bych si s tebou promluvil.“

„Já nemám ruku!“ ječel obézní MacDonald a po paži mu stékaly potůčky krve.

„Drž!“ řekl Ben-Ami, který si klekl a začal Angličanovi omotávat ručník kolem ustřelených prstů.

„Nedělejte to,“ nařídil Šedý, chňapl ručník a odhodil ho stranou.

„Sám jste mi řekl, abych ho přinesl,“ ohradil se zmatený Ben-Ami.

„Rozmyslel jsem si to,“ pravil Šedý ledovým hlasem a přišlápl MacDonaldovi ruku k zemi, až mu z obou pahýlů vytryskla krev. „Krev,“ pokračoval člen přepadového oddílu Massada klidně k Angličanovi, „a zvláště krev z pravé ruky z aorty, která ji odvádí ze srdce nemůže stéct jinam než na podlahu. Dochází ti to, chanzir? Rozumíš, ty svině? Řekni nám, co chceme vědět, jinak tady vykrvácíš. Kde je Mahdi? Kdo je to?“

„Já nevím!“ ječel Ánthony MacDonald a rozvzlykal se. Po tvářích a dvojité bradě se mu kutálely slzy. „Jako všichni ostatní telefonuju na několik čísel a potom se mi někdo ozve! To je všechno, co vím!“

Voják prudce zvedl hlavu. Měl uši vycvičené k tomu, aby slyšel věci a cítil chvění, které ostatní neslyšeli a necítili. „K zemi!“ sykl naléhavě na Ben-Amiho a Weingrassovi. „Odplazte se ke zdi!

Schovejte se za křesla!“

Dveře do pokoje se rozletěly dokořán. Dovnitř vtrhli tři Arabové v dokonale bílých hábitech se šátky na tvářích a okamžitě spustili palbu z automatických pistolí s tlumiči. Mířili na dva cíle: na MacDonalda a dveřníka z Tylosu. Těla obětí tlumeně narážela o podlahu, jako by je k zemi přibíjela obří pneumatická kladiva. Všude kolem stříkala krev. Vtom si zabijáci uvědomili, že v místnosti jsou ještě další osoby. Začali se rozhlížet po místnosti a jejich zbraně hledaly nové terče. Šedý z jednotky Masada však byl větší profesionál než oni. Přeběhl nalevo k otevřeným dveřím, opřel se zády o zeď a vytrhl z pouzdra automat.

Jedinou delší dávkou skosil všechny tři katany naráz a jejich lebky se rozletěly na všechny strany.

„Pryč!“ vykřikl Šedý, sehnul se k Weingrassovi a pomohl mu vstát. „Ke schodišti!“

„Jestli nás někdo zastaví,“ dodal Ben-Ami a rozběhl se ke dveřím, „tak prostě v panice utíkáme před střelbou.“

Když už byli na Vládní ulici a odpočívali v uličce vedoucí na bulvár Šejka Hamada, Šedý náhle začal klít pod vousy. „Do prdele! Musel jsem je zabít!“

„Neměl jsi na vybranou,“ pravil agent Mossadu.

„Stačilo, aby jeden z nich zmáčkl spoušť, a bylo by po nás nebo aspoň po někom z nás.“

„Ale kdybych nechal aspoň jednoho z nich naživu, mohli jsme se toho strašně moc dozvědět,“ namítl muž z jednotky Masada.

„Něco jsme se přece jen dověděli, Hloupej Honzo,“ řekl Weingrass.

„Nechtel byste toho nechat?“

„Ale to oslovení přece vyjadřuje moji náklonnost k vám, mladý muži.“

„Co jsme se dozvěděli, Manny?“

„MacDonald si pustil pusu na špacír. V panice řekl do telefonu věci, které říct neměl, proto ho museli zabít.“

„A co s tím měl společného ten dveřník?“ zeptal se Šedý.

„Strašně moc. Otevřel dveře MacDonaldova pokoje Mahdiho popravčí četě. Tvoje pistole nadělala spoustu hluku, jejich zbraně ne. A teď, když víme o MacDonaldově ukecanosti a popravě, můžeme si dát dohromady dvě zásadní skutečnosti jako se skládají dvě síly, když projektujete balkón.“

„O čem to sakra mluvíš, Manny?“

„Můj kluk Kendrick si vedl líp, než si možná uvědomuje. Mahdi má nahnáno. On opravdu neví, co se děje, a když teď zabil toho tlučhubu, už mu to nikdo neřekne. Udělal chybu, to už přeci něco znamená, ne?

Mahdi udělal chybu.“

„Jestli jsou vaše architektonické projekty tak těžko pochopitelné jako vy sám, pane Weingrassi,“ řekl Šedý, „tak doufám, že se podle nich nebude stavět v Izraeli.“

„Ale ale, ty ses nám nějak rozpovídal! Opravdu si nechodil na průmyslovku v Bronxu? No nic. Musíme se mrknout, co se děje u mešity Džami. Řekni mi, Hloupej Honzo, udělal jsi někdy v životě chybu?“

„Jo, když jsem přijel do Bahrajnu.“

Jeho odpověď však Emmanuel Weingrass neslyšel. Stál opřený o stěnu v uličce a prohýbal se pod dalším záchvatem kašle.

Kendrick se nevěřícně podíval na sluchátko, které svíral v ruce, a pak jím vztekle praštil. Necítil jen vztek, ale také strach. „Zkus opustit královskou rezidenci dřív než ráno a můžeš se rozloučit se životem. Ve vší tichosti se vrátíš, odkud jsi přišel a kam taky patříš.“ Jestli potřeboval definitivní potvrzení toho, že je na dobré cestě k Mahdimu, tak teď ho dostal. Ve skutečnosti je vězněm. Stačí udělat krok z toho elegantního sídla a někdo ho okamžitě odpraví. Rozkaz, aby se vrátil, odkud přišel, však mohl stěží brát vážně. Bylo mu jasné, že se do vraždy amerického kongresmana nikdo nepohrne. I přesto, že jeho přítomnost v Bahrajnu by nebylo těžké dát do souvislosti s hrůzami v Maskatu, kde kdysi pracoval. Bombardování Ománu, které požadovalo čím dál víc Američanů, nebylo v Mahdiho zájmu ale Mahdi stejně tak nemohl dopustit, aby se kongresman vrátil do Washingtonu. Neměl sice v rukou nez
vratné důkazy, ale věděl toho příliš mnoho, což by odborníci na černou práci ochotně použili. Madhiho řešení bylo nasnadě. Zvědavý americký čmuchal se stane další z obětí těch strašných časů a s ním pochopitelně další lidé. Masakr na letišti, bomba v letadle nebo třeba v kavárně. Je přece tolik možností, jak zajistit, aby se mezi mrtvými ocitl i člověk, který toho ví příliš.

Všechno tedy nakonec dopadlo podle Kendrickovy původní představy. On a Mahdi. On, nebo Mahdi. Kdo s koho?

Vtom někdo rázně zaklepal na dveře. „Odchul,“

řekl Evan arabsky, čímž dovolil člověku za dveřmi, aby vstoupil. Bezděčně se přitom sehnul pro pistoli ležící na bílém koberci. Do pokoje vešel strážník, který v levé ruce zkušeně balancoval s velkým podnosem. Zamířil s jídlem k bílému psacímu stolu, zatímco Evan rychle vsunul pistoli zpět pod polštář.

„Vše je připraveno, pane!“ zvolal strážník triumfálně. „Osobně jsem pro vás vybral ty nejchutnější věci. Moje žena říká, že jsem se minul povoláním a radši jsem se měl vyučit kuchařem.“

Zbytek strážníkovy sebechvály už Kendrick neposlouchal, jen muže fascinovaně pozoroval. Byl vysoký, měl široká ramena a zavíděníhodně štíhlý pas.

S výjimkou pasu měl podobnou postavu jako Evan.

Kendrick se po očku podíval na své čisté naškrobené oblečení na lehátku a pak znovu spočinul zrakem na červenomodrou uniformu kuchařestrážníka. Zatímco voják si pobrukoval jako italský cuciniere supremo a pokládal kouřící talíře na stůl, Evan bez rozmyslu sáhl pro zbraň. V hlavě měl jedinou myšlenku vypraný teroristický mundúr se okamžitě stane terčem palby, ale uniforma bahrajnské Královské stráže nikoli. A už vůbec ne, když v ní bude někdo vycházet z královské rezidence. Neměl vlastně žádnou jinou možnost. Když nic nepodnikne, ráno bude po něm někdo ho někde dostane. Musel něco udělat. Obešel velikou postel, postavil se před strážníka a vší silou ho udeřil pažbou pistole do hlavy.

Strážník okamžitě ztratil vědomí a upadl na podlahu. Evan se posadil za stůl a začal do sebe šíleným tempem házet jídlo. O dvanáct minut později ležel voják svázaný a s roubíkem v ústech na posteli a Kendrick se prohlížel v zrcadle. Červenomodrá uniforma mu sice příliš nepadla, ale v potemnělých večerních ulicích bude vypadat přijatelně.

Zpřeházel celou řadu skříněk, až našel igelitovou tašku, do níž pak napěchoval oblečení z Maskatu.

Podíval se na telefon. Věděl, že jej nesmí použít. Pokud ho nezastřelí na ulici před domem, zavolá Azrovi odjinud.

Azra rozzlobeně přecházel po pokoji v hotelu Aradus a hlavou se mu honily myšlenky o zradě. Kde je ten chlap s modrýma očima, který si říká Bahrudi? Není to ve skutečnosti někdo jiný, například nějaký Kendrick, jak to o něm tvrdil ten anglický tlusťoch?

Není to celé past na člena maskatské akční rady? Past, v níž má uvíznout terorista známý jako Modrý?.

Terorista? Jak typické pro židovské zabijáky! Jak lehce vymazali z paměti masakry z „Džefty“ a Deir Jasin, nemluvě už vůbec o jejich popravčích četách v Sabře a Šatile! Kradou nám naši domovinu, prodávají, co jim nepatří a zabíjejí děti za to, že nosí palestinské vlajky.

Říkají tomu „nehody způsobené přílišnou horlivostí“

ale teroristi jsme my!. Jestli je hotel Aradus past, nemůže zůstat v pokoji. Ale jestli to past není, musí zůstat a čekat na telefon. Mahdi byl pro ně vším, dával jim naději, utvrzoval je v jejich právech. Kdy už jim svět konečně porozumí? Kdy už Mahdi a jemu podobní budou moci ustoupit do pozadí?

Zazvonil telefon a Azra se k němu rozběhl. „Ano?“

„Zdržel jsem se, ale už jsem na cestě. Našli mě a málem mě na letišti zabili, ale utekl jsem. Možná už vyslídili i tebe.“

„Cože?“

„Únik informací. Vypadni z hotelu, ale nechod přes recepci. Je tam schodiště, které slouží jako nouzový východ. Myslím, že je na jižním konci chodby.

Jižní nebo severní, jedno z toho. Dej se po schodech a pak projdi kuchyní restaurace k východu pro zaměstance, který vede na ulici Wadi alAd. Přejdeš na protější chodník a tam už tě vyzvednu.“

„Jsi opravdu Amal Bahrudi? Můžu ti věřit?“

„Zdá se, že ani jeden z nás nemá na vybranou.“

„To není odpověď.“

„Nejsem tvůj nepřítel,“ zalhal Evan Kendrick.

„Nikdy nebudeme přátelé, ale nejsem tvůj nepřítel.

Nemůžu si to dovolit. Zbytečně ztrácíme čas, poeto.

Budu tam za pět minut. Pospěš si!“

„Jdu.“

„Dej pozor.“

Azra zavěsil a zamířil ke svým zbraním, které předtím důkladně vyčistil a položil do úhledné řady na toaletní stolek. Uchopil malou automatickou pistoli Hecker+Koch P9S, klekl si, vyhrnul si levou nohavici a vsunul zbraň mezi pásky, jimiž měl omotané lýtko.

Postavil se, vzal ze stolku větší a silnější pistoli Mauser Parabellum a zastrčil si ji do pouzdra v podpaží, vedle si připnul lovecký nůž v pochvě. Přistoupil ke křeslu, kde předtím odhodil sako svého zbrusu nového obleku.

Oblékl si je a zamířil ke dveřím.

Když běžel po chodbě, koutkem oka zahlédl, jak se zavřely jedny z dveří, které předtím nebyly otevřené dokořán, ale jen pootevřené. Bez významu: Snad šlo o nedbalého hosta, možná o ženu ze Západu, která měla plné ruce tašek s nákupem. Východ na schodiště s nápisem Exit nenašel, rychle se proto otočil, aby prozkoumal druhý konec chodby. Vtom si všiml, že se tiše zaklaply už druhé dveře. Vypátrali ho! Sledují jeho pokoj! Ale kdo? Azra pokračoval bez zastavení na druhou stranu chodby, jakmile však přešel kolem druhých dveří, přiskočil ke stěně, sáhl pod bundu pro lovecký nůž s dlouhou čepelí a čekal. Za několik vteřin se dveře znovu pootevřely. Terorista udělal obrat a rázem stál tváří v tvář člověku, o němž věděl, že je jeho nepřítel. Muž byl dohněda opálený a svalnatý, čišel z něj výcvik v poušti izraelský diverzant! Zaskočený žid držel v ruce místo pistole vysílačku. Nebyl ozbrojený !

Azra máchl nožem po Izraelcově krku, ten však před jeho útokem bleskově uhnul. Terorista ťal znovu, tentokrát zasáhl zápěstí. Vysílačka upadla na zem a Azra kopnutím zabouchl dveře, v nichž zapadl automatický zámek.

Izraelec se chytil za zápěstí, ale hned vymrštil pravou nohu a naprosto přesně zasáhl Palestincovo pravé koleno. Azra zavrávoral a dostal další kopance do krku a mezi žebra. Zároveň však vycítil svou šanci Izraelec musel balancovat na jedné noze! Terorista se s nataženou rukou vrhl na Izraelce a bodl ho přímo do břicha. Krev, která vytryskla, postříkala Azrovi tvář.

Izraelec z Brigády Masada, známý pod krycím jménem Oranžový, padl jako podťatý na podlahu.

Palestinec se těžce vyškrábal na nohy. V žebrech a v koleni cítil ukrutnou bolest, šlachy na šíji měl napůl ochrnuté. Náhle se bez jakéhokoli varování rozletěly dveře. Dovnitř vpadl druhý izraelský voják a okamžitě sáhl do podpaží pro pistoli. Byl mladší než jeho kolega, na silných holých rukou mu hrály svaly a divokýma očima zíral na scénu před sebou. Azra skočil na Izraelce, přirazil ho ke dveřím a tím je znovu zabouchl.

Voják s přezdívkou Modrý odhodil pistoli na podlahu, aby mohl zastavit ruku, která na něj útočila se zkrvaveným nožem. Izraelec vrazil teroristovi koleno do žeber, zkroutil mu ruku a přitlačil ho k zemi, Palestinec však přesto nůž nepustil. Bojovníci od sebe najednou odskočili a propichovali se nenávistnými pohledy.

„Chceš zabíjet židy? Tak zkus zabít mě, ty svině!“

křikl Jákov.

„Proč ne?“ odsekl Azra a máchl nožem, aby od sebe Izraelce odehnal. „Ty zase zabíjíš Araby! Zastřelili jste mi matku i otce, to je jako bys zmáčkl spoušť sám!“

„Tys zase zabil moje dva bratry, kteří hlídkovali v Sidonu!“

„To je možný! Doufám, že jsem to byl já! Já tam totiž byl!“

„Ty jsi Azra!“

Dva mladí muži se na sebe vrhli jako smyslu zbavení, jako by jediným důvodem jejich existence na zemi bylo připravit nenáviděného soupeře o život. Z

pořezané kůže vytryskla krev, kosti se lámaly a do toho se ozývaly hrdelní výkřiky msty a nenávisti. Bitka skončila tak rychle, jak začala. Vítězství slavila brutální síla.

Do hrdla teroristy zajel nůž, voják z Masady ho ještě v ráně otočil a nakonec zárazil až po rukojeť.

Vyčerpaný a zkrvavený Jákov se odtáhl od mrtvoly svého nepřítele. Poté se podíval na svého zavražděného druha Oranžového a zatlačil mu oči. „Šalom,“ zašeptal.

„Kéž najdeš mír, po kterém všichni tak toužíme, příteli.“

Na truchlení však nebyl čas. Musel odklidit mrtvá těla, spojit s ostatními a zjistit, co dál. Zabiják Azra byl mrtvý! Teď by mohli odletět zpátky do Maskatu. Za otcem! Modrý bolestně doklopýtal k posteli. Odhrnul přikrývku a pod ní spatřil automatickou pistoli zabitého kamaráda. Vzal ji do ruky, nemotorně si přehodil její řemen přes rameno a zamířil ke dveřím, aby zjistil, jestli je na chodbě čistý vzduch. Musí za otcem!

Kendrick, ukrytý v temnotě Wadi alAd, věděl, že už nemůže dál čekat. Telefonovat nemohl, to by bylo příliš velké riziko. Na druhou stranu se však už nehodlal dál nečinně krčit v křoví naproti hotelu Aradus!

Uvědomoval si, že čas utíká a Mahdiho člověk se chystá na setkání s Azrou. Je to jasné, odhalili mě, napadlo Kendricka. Buď díky událostem na letišti, nebo únikem informací v Maskatu k smrti vystrašení známí z minulosti ho zradili ve jménu vlastního bezpečí a ze stejného důvodu zabili Mustyho. „Nemůžeme se do toho míchat! Je to šílenství. Naše rodiny nežijí!

Znásilňují, mrzáci a zabíjejí nám děti!“

Mahdiho strategie byla zřejmá. Izolovat Američana a čekat, až terorista přijde sám na místo schůzky. Zajmout mladého zabijáka a tak zlikvidovat past, protože bez Američana by žádná past nebyla, jen jeden bezvýznamný Palestinec. Zabít ho, ale nejdřív zjistit, co se stalo v Maska tu.

Kde je Azra? Od jejich rozmluvy uplynulo sedmatřicet minut. Arab s přezdívkou Modrý má už třicet dva minut zpoždění! Evan se už po jedenácté podíval na hodinky a v duchu vztekle zaklel. Musí něco podniknout! Musí zjistit, kde je Azra, protože bez teroristy nemůže past na Mahdiho sklapnout. Mahdiho člověk by se neukázal někomu, koho nezná.

Kongresman cítil, že už je blízko cíli. A ve skutečnosti tak strašně daleko!

Kendrick odhodil igelitovou tašku s naškrobenou uniformou do hustého křoví, které lemovalo chodník ulice Wadi alAd. Přešel na druhou stranu bulváru a zamířil ke vchodu pro zaměstance. Kráčel vzpřímeně jako správný člen Královské stráže, jenž hrdě vykonává svou službu. Když se rychle blížil ke vchodu pro služebnictvo, uctivě se mu klaněli zaměstanci, kteří právě vycházeli z hotelu. Zjevně doufali, že je nezastaví a nezačne hledat malé poklady, jež si nakradli v hotelu mýdlo, toaletní papír nebo talíře s jídlem, které nedojedli turisté ze Západu. Standardní postup. Evan už v Aradusu kdysi byl, proto si jej také vybral. Zase ten Emmanuel Weingrass. Utíkali spolu jednou z toho hotelu kuchyní, protože emírův nevlastní batr se doslechl, že Weingrass slíbil jeho nevlastní sestře občanství Spojených států za to, že se s ním vyspí.

Ovšem splnit svůj slib absolutně nebylo v Mannyho silách.

Kendrick prošel kuchyní a ostražitě se vydal po schodech do druhého patra. Ze saka uniformy vytáhl pistoli a otevřel dveře. Chodba zela prázdnotou. Byl večer a bohatí turisté seděli v kavárnách a tajných hernách. Přitiskl se k levé zdi a opatrně došel až k pokoji 202. Zaposlouchal se, ale nic neslyšel. Tiše zaklepal.

„Odchulu,“ odpověděl mu tichý hlas arabsky.

Znamenalo to, že dotyčný vyzývá ke vstoupení nikoli jednu, ale několik osob.

Tady něco nehraje, pomyslel si Evan, když sahal po klice. Proč to množné číslo? Uskočil ke zdi a vykopl dveře pravou nohou.

Ticho. Jako kdyby to nebyl hotelový pokoj, ale prázdná jeskyně a ten podivný hlas před chvílí zněl jen z magnetofonu. Kendrick ještě pevněji sevřel pistoli, prosmýkl se kolem rámu dveří a vešel dovnitř. Bože!

Při pohledu do pokoje mu ztuhla krev v žilách! Azra ležel na podlaze s hlavou opřenou o stěnu a z krku mu trčel nůž. Po prsou mu stékaly pramínky krve.

„Ta svině, tvůj kámoš, už to má za sebou,“ ozvalo se za Kendrickem.

Evan se prudce otočil a zadíval se do tváře mladého muže, stejně zkrvaveného jako Azra. Raněný zabiják se vrávoravě opíral o zeď a v ruce svíral automatickou pistoli. „Kdo jsi?“ zašeptal Kendrick.

„Cos to sakra provedl?“ vykřikl.

Muž rychle odkulhal ke dveřím a zavřel je, přitom však nepřestal mířit na Evana. „Zabil jsem parchanta, kterej by bez váhání povraždil moje lidi, kdyby je našel.

Chtěl mě oddělat!“

„Pane Bože, ty jsi žid!“

„A ty seš ten Američan.“

„Proč jsi to udělal? Kde ses tady vůbec vzal?“

„Nebyl to můj nápad.“

„To není odpověď!“

„Mám rozkaz na nic neodpovídat.“

„Musel jsi ho zabíjet?“ zařval Kendrick. Otočil se a při pohledu na mrtvého zbědovaného Palestince se otřásl.

„Když použiju jeho vlastní slova, ‚Proč ne?‘

Vraždí naše děti, vyhazují do povětří letadla a autobusy s našimi turisty, popravují naše nevinné sportovce na olympiádě v Mnichově, střílejí starce do hlavy, a to všechno jen proto, že to jsou židi. Vkrádají se na pláže a zabíjejí naše mladé bratry a sestry. Proč? Protože jsme židi a žijeme na nekonečně malém kousíčku neúrodné divoké země, kterou jsme si přetvořili k obrazu svému.

My! Nikdo jiný.“

„On nikdy neměl možnost.“

„Nech toho, Američane! Vím, co se tady děje, a je mi z toho nanic. Nakonec to dopadne stejně jako vždycky. Svět si v hloubi duše přeje vinit ze všeho židy.

Po všem, co jsme museli vytrpět, jsme to pořád my, kdo dělá problémy. Něco ti řeknu, ty amatére, my nestojíme o vaše názory, ani o váš pocit viny, ani o vaši lítost.

Chceme jen to, co nám právem patří! Vyšli jsme z koncentráků, pecí a plynových komor, abychom si vzali, co nám náleží.“

„Jsi kretén!“ obořil se Evan na Izraelce a hněvivě máchl rukou směrem ke zkrvavené mrtvole teroristy.

„Mluvíš jako on! Přesně jako on! Kdy tohle všechno skončí?“

„A proč ti na tom tak záleží? Vrať se pěkně do své bezpečné rezidence a do exluzivního klubu za městem.

Nech nás na pokoji. Táhni, odkud jsi přišel.“

Snad to způsobila podobná slova, jaká slyšel sotva před hodinou v telefonu, snad náhlá představa betonových bloků valících se na sedmdesát devět křičících bezmocných lidí, na nichž mu záleželo.

Kendrick v té chvíli věděl jen to, že se vrhá na překvapeného poraněného Izraelce. „Ty zasranej hajzle!“ zařval, vytrhl mladíkovi z rukou automat, mrštil s ním na druhou stranu pokoje a přitlačil zesláblého vojáka ke zdi. „Kdo ti dal právo říkat mi, co mám dělat a kam mám jít? Musíme se dívat, jak se navzájem pobíjíte, vyhazujete se do povětří a to všechno jen ve jménu prázdných hesel! My nasazujeme životy i peníze, mrháme naší inteligencí a energií, abychom do situace vnesli aspoň trochu rozumu, a co děláte vy? Vy prostě neustoupíte ani o píd! Možná by bylo lepší, kdybychom vás v tom nechali. Fanatici se povraždí mezi sebou a naživu nakonec zůstanou jen lidi, co jsou aspoň trochu normální!“ Vtom Kendrick uskočil a rozběhl se na druhý konec pokoje. Sebral ze země zbraň, pak se vrátil k Izraelci a namířil na něj.

„Kdo jsi a co tady děláš?“

„Krycí jméno Modrý. Víc už ti neřeknu.“

„Jaký krycí jméno?“

„Modrý.“

„Ach, můj Bože.“ zašeptal Evan a podíval se na mrtvého Azru. Pak otočil hlavu k Izraelci a beze slova podal zaskočenému vojákovi jeho automat. „Posluž si,“

řekl tiše. „Vystřílej celej tenhle zkurvenej svět. Mně už

je to fuk.“ Kendrick zamířil ke dveřím a vyšel na chodbu.

Jákov se díval na zavřené dveře, poté na mrtvolu ležící na podlaze. Levou rukou otočil zbraň hlavní k zemi, pravou sáhl za opasek a vytáhl miniaturní avšak výkonnou vysílačku. Zmáčkl tlačítko.

„Itklem,“ odpověděl hlas Černého, který stál před hotelem.

„Kontaktoval jsi ostatní?“

„Já ne, to Červený. Jsou tady vidím, jak jdou po Wadi alAd. Náš starší kolega jde s Červeným, Šedý je s nejstarším, ale s ním není něco v pořádku. Zelený ho musí podpírat. A co ty?“

„Teď bych ti nebyl moc platný, možná později.“

„A Oranžový?“

„Je mrtvý.“

„Cože?“

„Nemám čas. To ta svině. Náš člověk míří ven z hotelu, má na sobě červenomodrou uniformu. Jdi za ním. Překročil všechny hranice. Zavolej mi do pokoje, budu tam.“

Evan přešel jako v transu Wadi alAd a zamířil přímo k řadě křovisek, kde předtím odhodil igelitovou tašku. Nebylo životně důležité, aby ji našel, v oblečení z Maskatu by se však cítil líp. Nepůsobil by tak nápadně a mohl by se pohybovat rychleji. Tak či onak zašel příliš daleko a vycouvat už nemohl. Jeden jediný člověk, opakoval si v duchu donekonečna. Kdyby tak našel na místě schůzky jeho Mahdiho! Musí ho najít!

Taška zůstala na svém místě. Přikrčil se v nejhustším křoví a pomalu se začal převlékat. Pak vyšel na chodník a vydal se na západ, směrem k ulici Šejka Isy a mešitě Džami.

„Itklem,“ řekl Jákov do vysílačky. Ležel na mokrých ručnících na posteli ve svém pokoji. Ručníky měl pevně omotané kolem četných ran.

„Tady Šedý. Jak to s tebou vypadá?“

„Hlavně řezné rány. Ztratil jsem trochu krve.

Dostanu se z toho.“

„Souhlasíš, abych do té doby převzal velení?“

„Tak zní směrnice.“

„Chtěl jsem to slyšet od tebe.“

„Tak jsi to slyšel.“

„Ale musím slyšet ještě něco jiného. Ta svině už to má za sebou. Chceš, abychom teď zrušili akci a vrátili se do Maskatu? Jestli ano, zkusím to prosadit silou.“

Jákov zíral do stropu a sváděl vnitřní boj. V uších ho stále pálila jedovatá slova Američana. „Ne,“ řekl nakonec rozvážně. „Zašel příliš daleko, strašně riskuje.

Zůstaňte s ním.“

„Pokud jde o W. Nechtel bych ho brát s sebou.

Snad by mohl zůstat u tebe.“

„S tím by nikdy nesouhlasil. Jde přece o jeho syna.“

„Máš pravdu, jako bych nic neřekl. Můžu jen potvrdit, že je fakt nemožný.“

„Řekni mi ještě.“

„Ovšem,“ přerušil ho Šedý. „Náš člověk svlékl uniformu a právě prošel kolem nás. W si ho všiml.

Kráčí jako mrtvola.“

„Proč ‚jako‘? On už to má asi spočítané.“

Kendrick se rozhodl jít do Džami jinou cestou.

Instinkt mu napovídal, aby se držel davu na ulici. Až

zahne na široký bulvár Bab alBahrajn, vydá se přímo na stejnojmenné obrovské náměstí a pak do ulice Al-Kalifa. Hlavu měl plnou myšlenek, byly však roztříštěné, nesouvislé a nejasné. Věděl, že vstupuje do bludiště a že v tom labyrintu čeká nějaký člověk na mrtvého Azru. To byla jeho jediná výhoda, zato však veliká. Věděl, koho a co hledají, ale oni o něm nevěděli nic. Bude kroužit kolem místa schůzky tak dlouho, dokud někoho neuvidí. Toho správného člověka, jemuž je jasné, že musí dovést korunního prince teroristů k Mahdimu, jinak může přijít o život. Ten člověk se prozradí, možná bude zastavovat kolemjdoucí a prohlížet si je. Jeho nervozita bude s každou minutou narůstat. Evan toho neznámého najde a izoluje vezme ho s sebou a zlomí. Anebo klame sám sebe a nechává se zaslepit posedlostí? Na tom už Kendrickovi nezáleželo.

Jako robot si krok za krokem razil cestu nočními ulicemi Bahrajnu.

Davy. Cítil, že se kolem něj shlukují lidé. Pak ho něčí ruka vzala za rameno! Prudce se otočil. Chtěl se vytrhnout ze sevření, ale vtom ucítil v oblasti kříže ostré bodnutí jehly. A pak už byla jen tma. Úplná tma.

Telefon vytrhl Jaková ze spánku. Hrábl po sluchátku. „Ano?“

„Dostali Američana!“ oznámil Šedý. „A co je horší: Oni opravdu existují!“

„Kde a jak se to stalo?“

„To je fuk, stejně neznám názvy ulic. Důležité je to, že víme, kam ho odvlekli!“

„Jak se vám to povedlo? A nechci slyšet, že je to fuk!“

„Všechno

díky

tomu

zpropadenýmu

Weingrassovi. Věděl, že pěšky už daleko nedojde, tak dal jednomu arabskému opilci deset tisíc dolarů za omlácený taxík! Ten alharmi se za to teď může ožírat půl roku! Nacpali jsme se dovnitř a sledovali našeho člověka. Všechno se to seběhlo před našima očima. Do prdele, zas ten Weingrass!“

„Ovládej svoje vražedné choutky,“ nařídil Jákov.

Nemohl se ubránit úsměvu, který mu však rychle zamrzl na rtech. „Kurva, kde Kendricka drží?“

„V budově, které se říká Sahalhuddin. Na ulici Tudžar.“

„Komu ten barák patří?“

„Dej nám trochu času, Modrý. Dopřej ho trochu Weingrassovi. Snaží se najít všechny lidi, kteří mu tady v Bahrajnu něco dluží. Nechci slyšet, co by řekla Mravnostní komise v Jeruzalémě, kdyby zjistila, že s ním máme něco společného.“

„Odpověz mi!“

„V budově sídlí šest firem. Musíme jen zjistit, co je to za firmy.“

„Ať sem pro mě někdo přijede,“ rozkázal Jákov.

„Tak jsi našel Mahdiho, kongresmane,“ pravil snědý Arab v sněhově bílém hábitu a bílé hedvábné hutře na čele zdobené safíry. Nacházeli se ve velkém pokoji s klenutým stropem pokrytým keramickou mozaikou a vysokými úzkými okny. Místnost byla spoře zařízená nábytkem z tmavého leštěného dřeva, jemuž vévodil obrovský ebenový stůl připomínající spíš oltář či trůn. Pokoj čímsi připomínal mešitu. Jako by to byla komnata vysokého kněze nějakého podivného, avšak mocného řádu. „Jste spokojen?“ pokračoval Mahdi od stolu. „Anebo vám vadí, že jsem obyčejný člověk z masa a kostí vlastně ne tak docela obyčejný, ale přece jen člověk.“

„Jsi zabiják, ty svině!“ Evan vyskočil z křesla s vysokým opěradlem, ale dvě gorily ho hned srazily zpátky. „Povraždil jsi sedmdesát devět nevinných lidí muže, ženy i děti. Jsi obyčejná kurva!“

„To byl jen začátek války, Kendricku. Všechny války mají své oběti i mezi nevinnými lidmi. Dovoluji si tvrdit, že jsem tu velice důležitou bitvu vyhrál. Na čtyři roky jsi zmizel a během nich jsem zaznamenal mimořádné úspěchy, které bys mi svou přítomností mohl zkomplikovat. Ty anebo ten hnusný žid Weingrass se svojí nevymáchanou hubou.“

„Manny.? Pořád o tobě mluvil. Varoval nás!“

„Já podobné tlučhuby umlčuji jediným tnutím strašlivého meče! Přelož si to jako kulku do hlavy. Ale když jsem o tobě slyšel, bylo mi jasné, že ses vrátil právě kvůli té první bitvě před čtyřmi lety. Ještě před devíti hodinami jsi mě, jak se říká, vodil za nos, Amale Bahrudi.“

„Ale!?“

„Mezi Sověty se najde řada lidí, kteří si rádi něco přivydělají. Toho Euroaraba Bahrudiho zabili před několika dny ve východním Berlíně. Vynoří se jméno Kendrick a v Maskatu se zčistajasna zjeví mrtvý Arab s modrýma očima a bělošskými rysy. Rovnice sice nejdřív vypadala neuvěřitelně, ale vyšla úplně přesně.

Někdo ti musel pomáhat, tak zkušený v těchto záležitostech nejsi.“

Evan zíral na tvář s vystouplými lícními kostmi a ohnivýma očima, kterýma jej Mahdi probodával. „Ty tvoje oči,“ pravil Kendrick a zatřásl hlavou, aby ze sebe setřásl poslední zbytky vlivu drogy, kterou mu píchli na ulici. „Obličej bez výrazu, co vypadá jako maska. Já už

jsem tě někde viděl!“

„Ale samozřejmě, Evane. Jen se zamysli.“ Mahdi si pomalu sňal z hlavy hutru a odkryl husté kudrny černých vlasů, mezi nimiž prosvítaly šedivé pramínky.

Výrazně klenuté obočí ještě zdůrazňovalo vysoké a hladké čelo. Byla to tvář člověka, jenž lehce propadá posedlosti. „Vidíš mě v iráckém stanu? Nebo snad v jistém skladu zbraní na americkém Středozápadě?“

„Ježíšikriste!“ zašeptal Kendrick, který si začínal vzpomínat. „Před sedmi nebo osmi lety jsi za námi přišel v Basře a řekl jsi, že z nás uděláš boháče, když tu práci odmítneme. Povídal jsi, že existují plány na dobytí Íránu, na svržení šacha a že nechceš v Iráku žádná moderní letiště.“

„To se taky stalo. Vznikla skutečná islámská společnost.“

„Kecy! Ty máš s islámem společného tolik, co můj dědeček ze Skotska. Jsi přece z Chicaga proto ten sklad zbraní na Středozápadě. Z Chicaga tě vyrazili před dvaceti lety, protože ani tví vlastní černí kamarádi už nemohli poslouchat tvoje vřeštění, ty fašistická kurvo!

Obral jsi je o milióny a přišel jsi sem šířit ty svoje sračky, abys vydělal další miliony. Panebože, Weingrass dobře odhadl, co jsi zač, a vypakoval tě ven!

Řekl, že jsi hnůj a jestli okamžitě nevypadneš z našeho stanu, přestane se ovládat a posype ti ksicht vápnem, aby pak mohl říct, že zastřelil jen jednoho bílýho nacistu!“

„Weingrass je anebo spíš byl žid,“ řekl Mahdi klidně. „Očerňoval mě, protože věděl, že se nestane tak velikým jako já. židi nesnesou, když má úspěch někdo jiný než oni. Proto dělají po celém světě takové problémy.“

„Koho to chceš tahat za nos? Nazval tě prašivým Shvartzeh a nemělo to nic společnýho s bílýma, černýma ani jinak barevnýma! Dusíš se nenávistí, AlFalfo, nebo jak sis to tehdy říkal, a barva tvý kůže v tom nehraje žádnou roli. Jen řekni, kolik už jsi stačil zamordovat lidí?“

„Jen tolik, kolik si vynutila naše svatá válka za udržení čisté rasy, kultury a víry v téhle části světa.“ Rty Mahdiho z Chicaga ve státě Illinois se zkřivily do chladného úsměvu.

„Ty zasranej podvodníku!“ zařval Kendrick.

Nemohl se ovládnout, znova vyskočil ze židle a sápal se přes stůl na zabijáckého manipulátora. Než se ho však stačil dotknout, byl sražen k zemi. Kopali ho zároveň do břicha i do zad. Kašlal a snažil vstát, když se však vyškrábal na kolena, strážník nalevo ho chytil za vlasy, ohnul mu hlavu dozadu a gorila napravo mu přiložila nůž ke krku.

„Tvoje gesta jsou stejně směšná jako tvoje slova,“

pravil Mahdi a vstal od stolu. „Jsme na nejlepší cestě vybudovat tady království a ochromený Západ nám v tom nemůže zabránit. Stavíme proti sobě lidi za pomoci sil, které nejsou schopni ovládat. Rozdělujeme a panujeme absolutně dokonale. Bez jediného výstřelu. A ty, Evane Kendricku, jsi nám udělal obrovskou službu.

Máme tě na fotkách z letiště, když jsi přiletěl z Ománu.

A taky tvé zbraně, falešné papíry a ledvinku, z níž

koukají snad stovky tisíc dolarů. Máme důkaz, že se americkému kongresmanovi přestrojenému za Amala Bahrudiho podařilo proniknout do ambasády v Maskatu, kde zabil našeho milého upovídaného vůdce Nassira a později i mladého bojovníka za svobodu Azru. To vše spáchal během vzácného příměří, na které všichni přistoupili. Byl jsi agent vaší brutální vlády? Jak jinak? Takzvané demokratické státy zaplaví vlna nesouhlasu krvežíznivý gigant se zachoval typicky bez ohledu na životy vlastních lidí!“

„Ty.“ Evan se vymrštil, chytil ruku, která jej ohrožovala nožem, a vytrhl hlavu ze sevření. Dostal zezadu ránu do krku a opět padl na podlahu.

„Popravy budou urychleny,“ pokračoval Mahdi.

„Začnou hned zítra ráno a veřejnosti vysvětlíme, že za to mohou tvé zákeřné činy. Odporní Amerikáni pak rozpoutají chaos a krveprolití, které potrvají až do doby, než se najde řešení. Naše řešení. Moje řešení. Ale z toho už tě kongresmane hlava bolet nemusí. Zmizíš z povrchu zemského. Nepochybně se o to postará tvoje strašně vyplašená vláda, která ti nepromine svoji očividnou porážku a na veřejnosti bude zuřivě popírat, že s ní máš něco společného. Nebude žádný corpus delicti. Propadneš se zkrátka do země. Zítra za rozbřesku tě naložíme do letadla, svlíkneme tě a na nahé tělo ti přivážeme krvavé stažené prase. Pak tě shodíme do mělčin u pobřeží Kataru, kde se to jen hemží žraloky.“

15

„Nic tady není!“ vykřikl Weingrass. Shýbal se nad papíry ležícími na stole v jídelně bahrajnského úředníka, kterého znal z doby, kdy Kendrickova skupina stavěla na souostroví golfový klub. „Tak tohle mi dáváš za mou dobrotu? Za všechno, co jsem pro tebe udělal, Hassane, za všechny ty menší i větší sumy, které jsem ti poukázal?“

„Bude toho víc, Emmanueli,“ odpověděl nervózní Arab. Byl nesvůj, protože Weingrassova slova slyšel Ben-Ami a čtyři vojáci, kteří seděli pět metrů od nich v obývacím pokoji zařízeném v západním stylu. Zavolali doktora, aby zašil a zavázal rány Jákovovi, který si odmítl lehnout a místo toho se posadil do křesla. Člověk jménem Hassan se na něj podíval, a aby odvedl řeč od minulosti, řekl: „Ten hoch nevypadá dobře, Manny.“

„Pořád se s někým pere, už si s ním nevím rady.

Někdo mu chtěl šlohnout kolečkový brusle. Kdy budou další dokumenty? Tohle je seznam firem, jejich výrobků a služeb. Musím vidět jména. Lidi!“

„Pracuje se na tom. Není lehké přesvědčit ministra průmyslu, že je třeba vstát ve dvě hodiny ráno, jít do kanceláře a spáchat trestný čin. To jsou tajné dokumenty!“

„V Bahrajnu přece jiné nemáte.“

„To není pravda, Manny!“

„Sklapni a nalej mi whisky.“

„Jsi nenapravitelný, starý brachu.“

„To je mi novinka,“ ozval se z obýváku hlas Šedého. Právě se vrátil se od telefonu, z nějž každých patnáct minut volal.

„Mohu vám něco nabídnout, pánové?“ zeptal se Hassan a prošel do obýváku.

„Vaše káva nám úplně stačila,“ odpověděl Ben-Ami. „Je opravdu vynikající.“

„Kdybyste chtěli, mám tady něco tvrdšího, jak už

naznačil pan Weingrass. Tohle je pobožný dům, ale ostatním naši víru nevnucujeme.“

„Dal byste mi to písemně, pane?“ řekl Černý a ušklíbl se.

„Děkuji, ale nic tvrdšího nebudeme, pane Hassane,“ dodal Šedý a plácl Černého přes koleno. „Při troše štěstí budeme mít dneska večer práci.“

„Já budu muset mít pořádný kopec štěstí, aby mi neusekli obě ruce,“ vzdychl Arab a zamířil do kuchyně.

V půli cesty se však zastavil, neboť se rozdrnčel zvonek u vchodu. Přijel vládní kurýr.

O čtyřicet osm minut později se Weingrass na stole v jídelně prohraboval počítačovými sjetinami. Jeho pozornost upoutaly dvě stránky. „Řekni mi o firmě Zariba s. r. o.“

„Název pochází ze súdánštiny,“ odpověděl úředník v arabském hábitu, který se odmítl představit. „Dá se to zhruba přeložit jako chráněné tábořiště, obklopené skalami nebo hustým lesem.“

„Súdán.?“

„To je jeden africký stát.“

„Já vím, co je to. Chartúm.“

„Ano, to je hlavní město.“

„Skutečně? Já myslel, že hlavní město je Buffalo!“

uťal ho Weingrass. „Jak je možné, že má tak hodně dceřiných společností?“

„Je to holding, který má velice široký záběr. Když

chce nějaká společnost získat vládní licenci na dovoz a vývoz, snáz se jí to podaří, když je součástí jedné zastřešující firmy s velice dobrou pověstí.“

„Kurva.“

„Co prosím?“

„To se říká v Bronxu. Znamená to ‚Ach, dobrotivý Bože‘. Kdo tu firmu řídí?“

„Je tam správní rada.“

„To je mi jasné, ale já se ptám, kdo to řídí.“

„To nikdo pořádně neví. Generální ředitel je sympaťák, jednou jsem s ním byl na kávě. Ale nepůsobí právě jako člověk s ostrými lokty, jestli víte, jak to myslím.“

„Takže za ním stojí někdo jiný.“

„To nevím.“

„Kde je seznam členů správní rady?“

„Máte ho před sebou. Je pod horním listem v hromádce napravo.“

Weingrass zvedl papír a vytáhl list, který ležel pod ním. Poprvé za dvě hodiny se posadil, očima však nepřestával přelétat po seznamu jmen. „Zariba.

Chartúm,“ bručel si pod vousy. Každou chvíli přitom pevně stiskl víčka a svraštil tvář zbrázděnou hlubokými rýhami, jako by si zoufale snažil vybavit něco, co už dávno zapomněl. Nakonec vzal tužku a zakroužkoval jedno jméno. Pak přisunul stránku k bahrajnskému úředníkovi, který nehnutě stál u stolu.

„Je to černoch,“ řekl vysoce postavený kurýr.

„Kdo je tady běloch a kdo černoch?“

„To se dá poznat podle rysů. Samozřejmě staletí míšení Afričanů s Araby ten problém trochu zamlžuje.“

„A je to problém?“

„Pro některé ano, ale není jich moc.“

„Odkud přijel?“

„Jestli je to přistěhovalec, na seznamu je i země původu.“

„Stojí tady ‚neuvedeno‘.“

„To zpravidla znamená, že osoba uprchlá před nějakým totalitním režimem, obvykle fašistickým nebo komunistickým. Pokud takoví lidí něco naší společnosti přinášejí, musíme je chránit. To bude zřejmě i jeho případ.“

„Sahib alFarrakalif,“ vyslovil pečlivě Weingrass.

„Co je to za národnost?“

„Nemám tušení. Částečně Afričan, ale ještě víc Arab.“

„Omyl, vážený!“ zvolal Manny a překvapil tím všechny přítomné v obou pokojích. „Je to čistokrevný Američan! Jestli je to ten, co ho mám na mysli, je to černej zkurvysyn z Chicaga, kterýho odtud vyštvali jeho vlastní lidi! Nasrali se, protože je obral o prachy o nějakých dvacet melounů, které uložil ve zdejších bankách. Před osmnácti nebo snad dvaceti roky vystupoval jako horlivý fanatik jménem AlFarrah jeho zasraný ego mu nedovolí zahodit tuhle část minulosti.

Věděli jsme, že je ve správní radě nějaké obří korporace, ale nevěděli jsme které. Hledali jsme špatným směrem. Chartúm? Hovno! Jižní Chicago! To je váš Mahdi.“

„Víte to jistě?“ zeptal se Hassan, stojící pod klenbou průchodu do obývacího pokoje. „Takové obvinění vyvolá strašný rozruch!“

„Naprosto jistě,“ pravil Weingrass tiše. „Měl jsem toho hajzla zastřelit hned v tom stanu v Basře.“

„Co prosím?“ Bahrajnský úředník vypadal značně otřeseně.

„Ale to nic.“

„Z domu Sahalhuddin nikdo nevyšel!“ řekl Šedý a zamířil k průchodu.

„Určitě?“

„Zaplatil jsem taxikáři, který moje peníze velice ochotně přijal. Zvlášť když jsem mu řekl, že jestli udělá, co po něm chci, dostane ještě mnohem víc. Každou chvíli mu volám do telefonního automatu na ulici. Obě jejich auta tam pořád stojí.“

„Dá se mu věřit?“ zeptal se Jákov z křesla.

„Zapsal jsem si jeho jméno a číslo licence.“

„To je ti úplně na hovno!“ obořil se na něj Manny.

„Řekl jsem mu, že jestli mi zalže, najdu si ho a oddělám ho.“

„Odvolávám, Hloupej Honzo.“

„Nechtel byste mi laskavě.“

„Sklapni. V jaké části Sahalhuddinu sídlí firma Zariba?“

„Pokud se nemýlím, tak ve dvou nejvyšších patrech. Zbytek domu si pronajímají její dceřiné společnosti. Zaribě patří celá budova.“

„To nám vyhovuje,“ řekl Weingrass. „Jste schopen sehnat plán budovy, včetně protipožárního a bezpečnostního systému? V plánech se dost dobře vyznám.“

„V tuhle dobu?“ vykřikl úředník. „Jsou tři hodiny ráno! Rád bych věděl, jak.“

„Co byste řekl jednomu milionu dolarů amerických,“ přerušil ho klidně Manny. „Pošlu ho z Paříže. Čestné slovo.“

„Cože?“

„Můžete se o něj rozdělit, jak uznáte za vhodné.

Tady jde o mého syna. Tak sežeňte ty plány!“

V pokojíku byla tma. Jediné světlo poskytovaly bílé paprsky měsíce, které prosvítaly oknem umístěným těsně pod stropem. Příliš vysoko, aby se na něj dalo dosáhnout. Kromě pryčny potažené děravým plátnem totiž v místnosti nebyl žádný nábytek. Strážník mu nechal láhev sibertu Abjad, místní silné whisky, a poradil mu, aby svému osudu čelil ožraly do němoty.

Měl silné pokušení se napít. Ochromil ho strach tak silný, že propotil tričko do poslední nitky a měl úplně mokré vlasy. Otevřít láhev a obrátit ji do sebe mu zabránily jen zbytky vzteku a také myšlenky na poslední čin, k němuž se chystal. Hodlal se rvát ze všech sil, které v sobě najde, a podvědomě si přitom přál, aby ho zastřelili a aby rněl všechno rychle za sebou.

Kristepane, jak vůbec mohl doufat, že to dokáže?

Co ho to posedlo, když si myslel, že bude schopen udělat to, co mnohem zkušenější lidé považovali za sebevraždu? Jistě, odpověď byla ukrytá už v otázce: Byl posedlý. Sžíral se nenávistí, a kdyby se o něco nepokusil, zbláznil by se. Ale přece jen úplně neprohrál.

Přijde sice o život, ale jen proto, že dosáhl určitého úspěchu. Dokázal existenci Mahdiho! Našel stopu v husté džungli podvodů a lží. Útěchou mu mohlo být vědomí, že po něm přijdou další.

Znovu se podíval na láhev s bílou tekutinou, která by ho zbavila trápení. Bezděčně zavrtěl hlavou. Mahdi řekl, že jeho gesta jsou stejně směšná jako jeho slova.

Dal si proto předsevzetí, že v letadle nad katarským pobřežím rozhodně nic směšného neudělá.

Všichni vojáci brigády Masada od samého začátku chápali, oč jde. Zkontrolovali si, že v náplasti kolem levého zápěstí opravdu mají kapsli s kyanidem. Nikdo u sebe neměl doklady, ani žádné jiné vodítko, které by umožnilo identifikaci. „Pracovní“ šaty, boty a dokonce i levné perleťové knoflíky na kalhotech zakoupili agenti Mossadu v libyjském Bengází, které bylo střediskem náboru teroristů. V době pokročilých chemických látek, všemožných amfetaminů a skopolaminů, si žádný člen jednotky Masada nemohl dovolit, aby ho dostali živého v situaci, kdy by se jeho činnost mohla dát do jakékoli souvislosti s událostmi v Ománu. Izrael nehodlal riskovat, aby jej někdo činil odpovědným za popravu dvou set třiceti šesti amerických rukojmí. Účast židovského stáhl bylo proto třeba utajit i za cenu nesvaté sebevraždy všech mužů vyslaných do jihozápadní Asie. Všichni tomu rozuměli, všichni nastavili na letišti v Hebro
nu zápěstí, aby jim na ni doktor přilepil vroubkovanou náplast. Všichni pozorně sledovali, jak lékař rychle zvedá ruku k ústům a ukazuje jim, jak mají prokousnout kapsli. Rychlé skousnutí přinášelo smrt.

Tudžar byl opuštěný. Ulice i lampy zanikaly v mlze, která vystupovala z Perského zálivu. V budově nazývané Sahalhuddin panovala tma. Svítilo se jen v několika kancelářích v nejvyšším patře a také ve vstupní hale o pět poschodí níž. Slabé světlo zářivek pronikalo přes prosklené vchodové dveře, za nimiž seděl u stolu znuděný muž a četl si noviny. U chodníku zaparkovala dvě auta jedno malé modré, druhé větší a černé. U vchodu postávali uniformovaní strážníci ze soukromé ochranky, což znamenalo, že budovu pravděpodobně hlídají i zezadu. A skutečně. Stál tam jediný člověk. Šedý, Černý a Červený se vrátili do omláceného taxíku, zaparkovaného dvě stě metrů západním směrem na rohu ulice AlMotanna. Uvnitř na zadním sedadle seděl raněný Jákov, vepředu Ben-Ami s Emmanuelem Weingrassem, který při světle palubní desky nepřestával studovat plány budovy. Šedý předával informace otevřeným okénkem , Jákov vydával instrukce.

„Ty, Černý a Červený zlikvidujete stráže a proniknete dovnitř. Šedý, vy s Ben-Amim půjdete za nimi a přeštípete dráty.“

„Zadrž, skautíku!“ přerušil ho Weingrass a otočil se dozadu. „Tahle vykopávka z Mossadu, co sedí vedle mě, nemá o bezpečnostních systémech ani páru. Ví maximálně, jak je spustit.“

„To není tak docela pravda, Manny,“ ohradil se Ben-Ami.

„Vy leda tak půjdete po falešných drátech, co vedou do falešných krabic, které tam nastražili právě proto, aby zmátly lidi, jako jste vy. To byste tam spustili italský karneval! Jdu taky!“

„Pane Weingrassi,“ promluvil Modrý ze zadního sedadla. „A co když začnete kašlat? Co když dostanete jeden ze svých záchvatů, jakých jsme už bohužel byli svědky.“

„Nedostanu,“ odsekl architekt. „Přece jsem vám řekl, že mám vevnitř syna.“

„Já mu věřím,“ řekl Šedý. „Jestli se pletu, beru všechny následky na sebe.“

„Už ti začíná svítat, Hloupej Honzo.“

„Nechtel byste toho.“

„Sklapni. Jde se.“

Kdyby se v tu dobu našel na Tudžaru nestranný pozorovatel, následující minuty by mu připadaly jako přesné pohyby velkých hodin, v nichž jedno ozubené kolo přesně zapadá do druhého a všechny společně uvádějí do chodu celý mechanismus, pracující naprosto přesně a bez chybičky.

Červený s Černým zneškodnili u vchodu oba strážníky, kteří sto metrů kolem sebe nezaznamenali vůbec žádný podezřelý pohyb. Červený si svlékl bundu, navlékl se do tuniky jednoho ze strážníků, narazil si kšiltovku do očí a rozběhl se k proskleným dveřím.

Lehce zabubnoval na sklo, levou rukou se přitom držel za záda a směšnými gesty se domáhal vpuštění, aby si mohl ulevit. Střevní potíže nebyly v těch končinách ničím neobvyklým. Muž uvnitř se zasmál, odložil noviny a zmáčkl knoflík na stole. Ozval se bzučák, Červený s Černým vběhli dovnitř, a než si noční recepční stačil uvědomil svou osudovou chybu, ležel v bezvědomí na mramorové podlaze. Šedý vběhl za nimi a vtáhl s sebou bezvládného strážníka. Za ním vstoupil Emmanuel Weingrass

se

zmačkanou

bundou

Červeného v ruce. Na znamení vyběhl Černý ven pro druhého strážníka a Weingrass mu přidržoval dveře.

Když byli všichni uvnitř, Červený a Šedý svázali

všechny tři hlídače za širokým recepčním stolem a dali jim do úst roubík. Černý zatím vytáhl z kapsy injekční stříkačku, odstranil z ní plastikový obal, zkontroloval obsah a každému z arabských zajatců píchl do krku injekci. Tři vojáci pak odvlekli tři bezvládné zaměstance Sahalhuddinu do nejzazšího kouta ohromné vstupní haly.

„Jděte ze světla!“ zašeptal Červený směrem k Weingrassovi. „Běžte do haly k výtahům!“

„Cože.?“

„Venku někdo mluví!“

„Opravdu?“

„Asi dva nebo tři lidi. Rychle!“

Ticho. A za tlustými prosklenými dveřmi se motali dva zjevně opilí Američané a notovali si slova známé písničky. V hospodě u Moryho, tam to pěkně rozjedení.

„Do prdele, tys je fakt slyšel?“ zeptal se udivený Weingrass.

„Jdi dozadu,“ řekl Šedý Černému. „Znáš cestu?“

„Jasně, v plánech se přece vyznám. Počkám, až mi dáš znamení a zneškodním posledního hlídače. Zbyla mi ještě půlka toho zázračného elixíru.“ Černý vběhl do jižní chodby, zatímco Šedý přeběhl na druhou stranu haly a zamířil za Weingrassem k ocelovým dveřím, které vedly do suterénu.

„Do prdele!“ vykřikl Manny. „Jsou zamčený!“

„To se dalo čekat,“ pravil Šedý a vytáhl z kapsy černou krabičku. „To není žádný problém.“ Izraelský výsadkář dvěma prsty nabral želé podobné kytu, přitlačil je k zámku a vložil do něj krátkou roznětku.

„Odstupte. Nevybuchne to, ale je to strašně žhavé.“

Weingrass ohromeně pozorovat, jak se hmota rozpaluje do ruda a pak do té nejjasnější modři. Ocel se před jeho očima roztavila a celý zámek vypadl na podlahu. „Ty ses teda kanón, Hloupej.“

„Už toho nechte!“

„Jdeme,“ souhlasil Manny. Našli bezpečnostní systém. Nacházel se za ohromnou ocelovou deskou na severním konci podzemního komplexu Sahalhuddinu.

„Je to vylepšená verze Guardiana,“ pravil architekt a vytáhl z levé kapsy štípací kleště. „Na každých šest přívodů připadají dvě falešné zásuvky a každý přívod může pokrýt až kolem patnácti set čtverečních metrů.

Když vezmeme velikost domu, znamená to maximálně osmnáct drátů.“

„Osmnáct drátů,“ opakoval Šedý váhavě. „To znamená šest falešných zásuvek.“

„To souhlasí, Hloupej promiň.“

„Díky.“

„Jeden přeštípneme a na ulici spustí rocková kapela.“

„Jak je rozeznáme?“

„Díky laskavosti mechaniků, příteli. Chytráci, kteří tahle zařízení instalují, dostávají osypky, když mají přečíst nějaké schéma. Proto si rádi ulehčují práci.

Na každý falešný drát udělají štípačkami značku, obvykle až úplně nahoře u hlavního rozvaděče.“

„A co když se pletete, pane Weingrassi? Co když v tomhle baráku pracoval poctivý montér?“

„Vyloučeno. Těch tady moc není,“ odvětil Manny a vytáhl z pravé kapsy malou baterku a dláto. „Odervi ten panel, máme zhruba osmdesát až devadesát minut, abychom přeštípli dvanáct vodičů. No co bys tomu řekl? Ten skrblík Hassan povídal, že tyhle baterie jsou slabé. Pospěš si!“

„Můžu použít plastickou trhavinu,“ řekl Šedý.

„Jo, a žár spustí všechny alarmy, které tady jsou, včetně protipožárního systému! Mešuge! Pošlu tě zpátky do školy.“

„Jdete mi strašně na nervy, pane.“

„Drž hubu. Dělej svoji práci a dostaneš metál.“

Architekt podal Šedému dláto, které dostal od Hassana.

Z plánů bezpečnostního systému v Sahalhuddinu vyčetl, že ho budou potřebovat. „Musíš si pospíšit, tyhle věcičky jsou strašně citlivé.“

Voják vrazil dláto pod zámek panelu a silou tří průměrných mužů vypáčil dvířka. „Podejte mi baterku!“ řekl Izraelec. „Dráty si najděte sám!“

Emmanuel Weingrass nervózně svítil baterkou zprava doleva a postupně kontroloval každý barevný drátek. Osm, devět, deset, jedenáct. „Kde je dvanáctej?“

vyjekl Manny. „Objevil jsem všechny falešné přívody!

Ale musí tady být ještě jeden! Bez něj se to všechno spustí!“

„Tady. Tady je značka!“ vykřikl Šedý a dotkl se sedmého drátu. „Je hned vedle třetího falešného vodiče.

Přehlédl jste ho!“

„Mám ho!“ Weingrass se náhle zhroutil v záchvatu kašle. Napínal všechny síly, aby ho zastavil.

„Nemusíte se přemáhat, pane Weingrassi,“ řekl jemně Šedý a dotkl se starcova kostnatého ramene.

„Nechte tomu volný průběh. Tady vás nikdo neuslyší.“

„Slíbil jsem, že nebudu.“

„Jsou sliby, které není v našich silách splnit, pane.“

„Tu svoji zasranou zdvořilost si můžeš strčit někam!“ Manny naposledy křečovitě zakašlal a pak se s bolestí postavil. Voják mu úmyslně nenabídl pomoc.

„Dobře, vojáčku,“ pravil Weingrass a zhluboka se nadechl. „Budova je bezpečná z našeho pohledu. Teď můžeme hledat mýho chlapce.“

Šedý se nepohnul z místa. „I když se chováte poněkud neurvale, respektuji vás, pane,“ řekl Izraelec, „a pro naše společné dobro vám nemohu dovolit, abyste šel s námi.“

„Cože?“

„Nevíme, co se děje ve vyšších patrech.“

„Já to vím, ty idiote! Tam nahoře je můj kluk!.

Podej mi bouchačku, Hloupej Honzo, nebo pošlu telegram izraelskýmu ministrovi obrany, že máš prasečí farmu!“ Vtom Weingrass nakopl vojáka do holeně.

„Vy jste strašnej!“ vrčel Šedý, aniž by se pohnul.

„Nemožnej!“

„Jdeme, bubbelahu. Dej mi tu pistoli. Vím, že ji máš.“

„Ale nesmíte ji použít bez mého dovolení,“ řekl voják, vyhrnul si levou nohavici a sáhl pro malý revolver, který měl připevněný na lýtku.

„Vlastně jsem vám ještě neřekl, že jsem byl členem Haganahu.“

„Haganahu?“

„Jistě. Já a Menachem jsme zažili pár pořádných rvaček.“

„Menachem v Haganahu nikdy nebyl.“

„Tak to asi byl jinej plešoun. Hodme sebou!“

Ben-Ami stál u vchodu do Sahalhuddinu, v ruce svíral automatickou pistoli a mluvil do vysílačky. „Ale proč jste ho vzali s sebou?“ zeptal se agent Mossadu.

„Protože je strašnej!“ odsekl Šedý otráveně.

„To není odpovědi“ namítl Ben-Ami.

„žádnou jinou nemám. Jsme v šestém patře. Ozvu se, až budu moct.“

„Rozumím.“

Dva výsadkáři se postavili po obou stranách širokých dvoukřídlých dveří na pravé straně chodby.

Třetí číhal na druhém konci haly před druhými dveřmi, pod nimiž štěrbinou pronikalo světlo. Emmanuel Weingrass neochotně zůstal na mramorovém schodišti.

Chtělo se mu nervozitou kašlat, ale silou vůle další záchvat potlačil.

„Teď!“ zašeptal Šedý. Oba muži vyrazili dveře rameny a hned padli k zemi. V témže okamžiku se dva Arabové v hábitech stojící na opačných koncích pokoje otočili a začali pálit z automatů. Jejich zbraně se však těm izraelským nemohly rovnat. Ozvaly se dvě dávky a oba Arabové se svalili na zem. Další dva se snažili utéct.

„Stát!“ zaječel Šedý. „Nebo je po vás!“

Snědý muž v abáje stál bez hnutí a zlostným pohledem provrtával Izraelce. „Máte vůbec tušení, co jste udělali?“ zeptal se jich hlubokým výhružným hlasem. „Bezpečnostní zařízení v téhle budově je nejmodernější v celém Bahrajnu. Policie tady bude za pár minut. Odložte zbraně, nebo přijdete o život.“

„Zdravím tě, ty parchante!“ křikl Emmanuel Weingrass a vešel do pokoje. Šoural se k Mahdimu, jak to dělají staří lidé, když je nohy nechtejí poslouchat.

„Ten systém není zas tak dobrý.“

„Ty!“

„Já osobně. Měl jsem tě oddělat už před lety v Basře. Ale věděl jsem, že se můj chlapec vrátí a najde si tě, ty lidská zrůdo. Byla to jen otázka času. Kde je?“

„Můj život za jeho.“

„Nejsi tak silný v kramflecích, abys mohl smlouvat.“

„A co když ano?“ vyhrkl Mahdi. „Je právě na cestě na tajné letiště. Tam nastoupí do letadla, které ho zaveze nad moře. Místo určení mělčiny u katarského pobřeží.“

„žraloci,“ řekl Weingrass tiše, ale hněvivě.

„Přesně tak. Jeden ze zázraků přírody. Tak co, budeme smlouvat? Jen já je můžu zastavit.“

Starý architekt se třásl, těžce oddychoval a upřeně se díval na vysokého míšence v hábitu. „Tak tedy budeme smlouvat,“ řekl s námahou. „Ale radím ti, abys mi ho vydal, jinak si na tebe objednám celou armádu nájemných vrahů.“

„Tys vždycky dělal z prostých věcí zbytečné drama, žide.“ Mahdi se podíval na hodinky. „Není času nazbyt. Jak je u podobných letů zvykem, letadlo nebude mít žádné spojení se zemí. Mají odstartovat s prvním světlem. Jakmile se dostanu ven, zavolám a letadlo nevzlétne. Ty a tví zabijáci odsud ale okamžitě vypadnete.“

„Nezkoušej na nás žádný triky, ty svině.

Uzavíráme obchod.“

„Ne!“ Šedý vytáhl nůž a vrhl se na Mahdiho, chytil ho za róbu a povalil ho na stůl. „žádný smlouvání, obchody ani jednání. Teď se hraje jen o tvůj život!“

Šedý zabořil Mahdimu špičku čepele do kůže pod levým okem. Král teroristů vykřikl a krev mu stékala do otevřených úst. „Zavolej na letiště, nebo přijdeš o tohle oko a pak i o to druhý! Nakonec už ti bude jedno, kam ti zapíchnu nůž, protože to neuvidíš.“ Výsadkář se natáhl, vzal telefon a praštil s ním vedle Mahdiho zkrvavené hlavy. „Tak a teď můžeš smlouvat, ty kurvo! Řekni mi číslo. Vytočím ho za tebe, abych měl jistotu, že se dovolám na letiště, a ne do nějakých soukromých kasáren. Dej mi to číslo!“

„Nene, to nemůžu!“

„Nůž už se zapichuje!“

„Ne, přestaň! žádné letiště není, ani letadlo!“

„Lháři!“

„Teď ne! Až později!“

„Tak a teď ti vypíchnu levý oko, ty podvodníku!“

„On je tady! Můj Bože, nech toho! Je tady!“

„Kde?“ zahřměl Manny a vrhl se ke stolu.

„V západním křídle. Na pravé straně haly je schodiště, malý sklad pod střechou.“

Dál už Emmanuel Weingrass neposlouchal.

Vyběhl z místnosti a ze všech sil křičel: „Evane!

Evane.!“

Mám halucinace, pomyslel si Kendrick, blízká osoba mě volá a dodává mi odvahy. Jediná útěcha pro muže, odsouzeného na smrt, pokračoval v úvahách.

Ležel na pryčně a díval se z okna. Měsíc putoval po obloze dál a dál a do místnosti vysílal už jen zbytky svého světla. Už nikdy měsíc neuvidí. Brzy ho pohltí věčná temnota.

„Evane! Evane!“

Znělo to úplně jako Manny. Ten se vždycky objevil ve chvíli, kdy ho potřeboval. A teď, když se přiblížil konec, mu přišel poskytnout poslední útěchu.

Ach Bože, Manny, kéž by ses dověděl, že jsem se vrátil!

že jsem tě nakonec poslechl. Našel jsem ho, Manny! A určitě ho najdou i další, já to vím! Prosím, buď na mě aspoň trochu hrdý.

„Do prdele, Kendricku! Kde sakra jsi?“

Ten hlas nebyl halucinace! Ani dunění kroků na úzkém schodišti! A další kroky! Ježíšikriste, to už jsem mrtvý? „Manny.? Manny?“ začal křičet.

„Tady je! V téhle místnosti! Vyraz to, vazoune!“

Dveře pokojíku se s ohlušujícím hřmotem rozletěly.

„Tady jsi, chlapče!“ zvolal Emmanuel Weingrass, když viděl, jak se Kendrick vrávoravě zvedá z pryčny.

„Copak takhle se chová ctihodný pan kongresman?

Myslel jsem, že ses ode mě něco naučil!“

Otec se synem se objali a v očích měli slzy.

Nacházeli se v Hassanově elegantním salonu na kraji města. Ben-Ami okupoval telefon od té doby, co ho položil Weingrass po dlouhém hovoru s mladým ománským sultánem Ahmatem. Pět metrů od nich sedělo kolem velkého jídelního stolu sedm představitelů, kteří zastupovali vlády Bahrajnu, Ománu, Francie, Velké Británie, západního Německa, Izraele a Organizace za osvobození Palestiny. Podle dohody tam chyběl zástupce Washingtonu, ale ve hře byl americký kongresman, a tak se tajných zájmů USA nikdo nemusel obávat. Emmanuel Weingrass usedl ke stolu mezi Izraelce a člověka z OOP.

Evan a raněný Jákov seděli v křeslech opodál.

První promluvil Modrý. „Tam v Aradusu jsem tě poslouchal,“ řekl tiše. „Dlouho jsem o tom přemýšlel.“

„Nic víc jsem po tobě nežádal.“

„Je to těžké, Kendricku. Vytrpěli jsme všichni strašně moc, tedy já sám ne, ale naši otcové a matky, dědové a babičky.“

„A celé generace před nimi,“ dodal Evan. „Kdo má v sobě aspoň špetku rozumu a citu, to nemůže popřít.

Ale oni toho svým způsobem taky dost vytrpěli.

Palestinci nemohli za pogromy ani za holocaust, ale protože celý svět měl výčitky svědomí a Bůh ví, že to bylo na místě, udělal z nich nové oběti, aniž kdo věděl proč.“

„Já to dobře vím.“ Jákov pomalu pokýval hlavou.

„Slyšel jsem fanatiky na západním Břehu a v pásmu Gázy. Poslouchal jsem jejich modlitby a jímala mě hrůza.“

„Hrůza?“

„Jasně. Jsou to slova, která proti nám používali, jak sám říkáš, po celé generace. Ale to není všechno! Oni zabíjejí! Zavraždili oba mé bratry a spoustu dalších!“

„Někdy to ale skončit musí. Zbytečně už zemřelo strašně moc lidí.“

„Musím se nad tím zamyslet.“

„To není špatný začátek.“

Muži kolem jídelního stolu se prudce zvedli ze židlí. Pokývali na sebe hlavami, pak jeden po druhém přešli salonem ke vchodovým dveřím a nasedli do svých služebních aut. Pod klenbou jídelny se objevil pán domu Hassan a obrátil se ke svým posledním hostům. Jeho slova nejprve nebylo slyšet, protože Emmanuela Weingrasse přepadl v jídelně další těžký záchvat kašle. Evan se začal zvedat, Jákov však zavrtěl hlavou a chytil ho za ruku. Evan pochopil, přikývl a znovu se posadil.

„Americké velvyslanectví v Maskatu bude do tří hodin vyklizeno. Teroristům byl zaručen bezpečný přesun na nábřeží k lodi, kterou poskytl Sahib alFarrakalif.“

„A co bude s ním?“ zeptal se rozzlobeně Kendrick.

„Povím vám to, ale moje odpověď nesmí opustit zdi tohoto pokoje. Dostal jsem instrukce z královského paláce, že se ta informace za žádnou cenu nesmí dostat na veřejnost. Souhlasíte s tím?“

Všichni přikývli.

„Sahib alFarrakalif, kterého znáte jako Mahdiho, bude bez soudu popraven. Jeho zločiny proti lidskosti jsou tak strašlivé, že si nezaslouží, aby se jimi zabývala justice. Jak říkají Američani, uděláme to ‚po svým‘.“

„Můžu něco říct?“ zeptal se Ben-Ami.

„Jistě,“ odvětil Hassan.

„Já a moji kolegové máme zajištěn odlet do Izraele. Protože nikdo z nás nemá pas ani jiné doklady, Emír nám nabídl zvláštní letadlo. Do hodiny musíme být na letišti. Odpuste nám tak rychlý odjezd. Musíme jít, pánové.“

„Vy odpusťte nám,“ pravil Hassan a pokýval hlavou, „že nemáme, jak bychom vám poděkovali.“

„Máte tady whisky?“ zeptal se Červený.

„Posloužím vám vším, co si budete přát.“

„Záleží, s čím se budete chtít rozloučit. Cesta je dlouhá a únavná a já k smrti nenávidím letadla. Přímo mě děsí.“

Evan Kendrick a Emmanuel Weingrass seděli vedle sebe v křeslech Hassanova obývacího pokoje.

Čekali na pokyny od zcela zmateného amerického velvyslance, jenž měl dovoleno kontaktovat je pouze telefonicky. Zdálo se, jako by se ti dva staří přátelé od sebe nikdy neodloučili. Kdysi hrál Kendrick roli vyplašeného studenta a Weingrass vystupoval jako jeho přísný profesor. Nyní se však vůdcem smečky stal student a učitel to respektoval.

„Ahmatovi musel spadnout kámen ze srdce,“ řekl Evan a napil se brandy.

„Má tam ještě dva další.“

„Co?“

„Zdá se, že existuje skupina lidí, kteří se ho chtěli zbavit. Hodlali ho poslat zpátky do Států, protože si mysleli, že je příliš mladý a nezkušený. Ahmat je nazval ‚drzými princátky‘ a volá si je do paláce, aby je trochu umravnil.“

„To je jedna věc. Co dál?“

„I jiní chtěli vzít věci do svých rukou. Třeba vyhodit ambasádu do povětří, jen aby získali svou zemi zpátky. Jsou to pitomci, kteří by chtěli všechno vyřešit střelbou. Právě je najaly Konzulární operace, aby tě dostaly z letiště.“

„Co s nimi chce Ahmat dělat?“

„Nic moc nemůže. Jestli ovšem nechceš, aby tvoje jméno vyvolávali z minaretů. Když si je pozve na kobereček, začnou vykřikovat, že mají styky s americkou vládou. Všechno šílenství na Blízkém východě by se pak rázem dostalo do jiné roviny.“

„Ahmat to dobře ví. Ať je klidně nechá plavat.“

„Ještě je tady jeden problém. Ahmat musí vyhodit do povětří tu loď, až bude na otevřeném moři. Musí zabít všechny ty zkurvence.“

„Ne. Manny, to není řešení. Zabíjení by se táhlo do nekonečna.“

„Blbost!“ vykřikl Weingrass. „Plácáš nesmysly! Je potřeba to opakovat tak dlouho, dokud všichni nepoznají cenu, kterou budou muset zaplatit!“ Starý architekt náhle dostal další těžký záchvat kašle, jenž se bolestivě dral z nejhlubších dutin jeho hrudníku. Zrudl a na krku i čele mu naběhly modré žíly.

Evan chytil starého přítele za rameno a snažil se ho utišit. „Promluvíme si o tom později,“ řekl, když kašel trochu polevil. „Chci, aby ses vrátil se mnou, Manny.“

„Kvůli tomuhle?“ Weingrass rezolutně zavrtěl hlavou. „Je to jen zánět průdušek. To mám z toho pitomýho francouzskýho počasí.“

„Tak jsem to nemyslel,“ zalhal Kendrick a doufal, že to znělo přesvědčivě. „Potřebuju tě.“

„A k čemu?“

„Možná se pustím do několika projektů a potřeboval bych se s tebou poradit.“ To byla další lež, navíc chabá, takže rychle dodal: „A taky bych si chtěl kompletně přestavět dům.“

„Myslel jsem, žes ho právě dokončil.“

„Měl jsem spoustu práce, a tak jsem tomu nevěnoval patřičnou pozornost. Dům je hrozný, nevidím z něj hory ani jezera.“

„V plánech okolí domu ses nikdy moc nevyznal.“

„Potřebuju tě. Prosím.“

„Mám práci v Paříži. Musím někomu poslat peníze. Dal jsem slovo.“

„Můžeš poslat moje.“

„Třeba milion?“

„Klidně deset, jestli chceš. Za to, že jsem tady, a ne v břiše nějakého žraloka. Nehodlám tě prosit, Manny, ale opravdu tě potřebuju.“

„No, možná na týden nebo dva,“ řekl popudlivý stařec. „To víš, v Paříži mě taky potřebují.“

„Mám zprávy, že zisky v celém městě půjdou dolů,“ odpověděl Evan tiše a s úlevou v hlase.

„Co?“

Naštěstí zazvonil telefon a Kendrick nemusel svou větu opakovat. Přišly instrukce.

„Nikdy jste mě neviděl, ani jste se mnou nemluvil,“ řekl Evan do telefonu na letecké základně Andrews ve státě Virginia. „Mířím do hor a na vodu.

Tam jsem taky byl pět posledních dní. Je to jasný?“

„Jasný,“ odtušil Frank Swann, zástupce ředitele Konzulárních

operací

amerického

ministerstva

zahraničí. „Ani vám nezkusím poděkovat.“

„To fakt nedělejte.“

„Nemůžu. Nevím přece, jak se jmenujete.“

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Shrbená postava seděla nad klávesnicí. Neznámý se planoucíma očima díval na prázdnou obrazovku a jeho mozek pracoval na plné obrátky, i když tělo jevilo známky vyčerpání. Dýchal zhluboka, jako by každé nadechnutí pomáhalo udržet jeho mozek v činnosti.

Téměř čtyřicet osm hodin už nespal a čekal na další vývoj v Bahrajnu. Nastalo úplné zatmění, veškerá komunikace se přerušila. Ticho. Malý okruh informovaných osob na ministerstvu zahraničí a v CIA možná právě teď taky zhluboka dýchá, napadlo ho.

Dosud přitom všichni jen společně tajili dech. Bahrajn představoval neodvratitelný, ostrý okraj toku událostí, jejichž rozuzlení bylo nejisté. To však už skončilo.

Všechno skončilo, objekt zájmu odletěl. Zvítězil.

Neznámý začal psát.

Náš člověk to dokázal. Moje přístroje se mohou pominout štěstím. I když se odmítly vyjádřit jasně, naznačují mi, že by mohl uspět. Svým neživým způsobem spatřily moji vizi.

Objekt zájmu tajně přiletěl dnes ráno. Myslí si, že pro něj všechno skončilo a jeho život se vrátí do vyjetých kolejí. Velice se mýlí. Vše je připraveno a zaznamenáno. Nyní je zapotřebí najít vhodné prostředky, ale ty se dřív nebo později najdou. Pak udeří blesk a on se stane hromem, jenž změní osud celé země.

Nic pro něj nekončí. Naopak, je to jen začátek.

DOKUMENT MAXIMÁLNĚ ZABEZPEČEN

žÁDNÉ PŘEKÁžKY

POKRAČUJ

Prostředky se našly! Tak jako se ve staroindických svatých knihách védách zjevil bůh ohně, aby otevřel lidem oči. Ví o mně a já zase o něm. Ománský spis je nyní kompletní. Naprosto! Pronikl jsem ke všem informacím a předal je jemu. Je to výjimečný člověk, tak jako já, a je zapálený pro věc, stejně jako já.

Jelikož máme ománský spis pohromadě, tento deník končí. Brzy však začne nový.

KNIHA DRUHÁ

16

O ROK POZDĚJI NEDĚLE 20.

SRPNA,

8 HODIN 30 MINUT

U sloupového vchodu do sídla na břehu zátoky Chesapeake zastavilo pět luxusních limuzín. Připluly jako tiché vznešené kočáry v nepravidelných odstupech, aby nevyvolaly v ulicích bohatého městečka na východním pobřeží Marylandu dojem spěchu.

Vypadalo to na běžné přátelské setkání boháčů, což byl v téhle enklávě mocných finančníků všední obrázek.

Místní zámožný bankéř se mohl podívat z okna, spatřit nablýskané limuzíny a zalitovat, že nemůže slyšet, o čem si ti muži nad sklenkou brandy nebo při kulečníku povídají. Tím však jeho přemítání končilo.

Boháči nešetřili na úpravě okolí svých předměstských domů a obyvatelé městečka se díky nim měli stále lépe. Drobky z panských stolů často končily v jejich peněženkách. živily se na nich celé zástupy

pomocníků v domácnosti i v zahradě a za svou práci chtěli čím dál víc peněz. Vlastníci sídel se tomu však nebránili, neboť po návratu z Londýna, Paříže či Gstaadu nacházeli své majetky ve vzorném pořádku.

Místní, kteří byli na žebříčku o něco výš, občas v hospodě ve středu městečka dostali od boháčů dobrý tip na koupi akcií. Bankéři, obchodníci i ostatní obyvatelé měli své „pány“ rádi, a proto hlídali soukromí těch výjimečných mužů a žen nenápadně, ale o to spolehlivěji. A jestli kvůli tomu občas museli porušit pár předpisů, hlavu si s tím nedělali. Vždyť na tom není nic nemorálního, uvažovali. Bulvární novináři každého jen skandalizují a všechno překrucují, jen aby prodali své plátky. Obyčejný člověk na ulici se mohl zpít do němoty, zmlátit manželku nebo souseda, či dokonce zavinit dopravní nehodu, a nikdo ho přitom nefotil a nezaplavil těmi fotkami všechen bulvární tisk. Proč právě bohatí mají tu smůlu a slouží jako senzační čtení pro lidi, kteří sami nic neumějí? Boháči přece dávají lidem práci, štědře přispívají na dobročinnost a často aspoň trochu usnadní život lidem, kteří s nimi přijdou do styku. Tak proč za to mají být pronásledováni?

Takto tedy uvažovali obyvatelé městečka. Místní policie často přimhouřila oči, a tak byla její kniha

hlášení čistá jak slovo Boží. Také díky tomu se v této privilegované enklávě zachovala řada pilně střežených tajemství.

Ale tajemství je relativní pojem. Co je pro jednoho tajemství, tomu se jiný směje. Vládní akta označená nápisem „tajné“ se běžně objevují v tisku a sexuální choutky prominentního člena kabinetu jsou obvykle tajné hlavně pro jeho ženu. A naopak. Když jde však o život, kruh tajemství musí být neprůstřelný. Tak jako té noci, kdy městečkem Cynwid Hollow projížděla na cestě do zátoky Chesapeake pětice limuzín.

Knihovna ohromného domu u vody byla bohatě zařízená. Dominovaly v ní kůže a dřevo, z vysokých oken byl výhled na vzorně upravenou zahradu osvětlenou reflektory. Všechny stěny byly zastavěny dva metry vysokými policemi s knihami. Po obou stranách oken stála hnědá kožená křesla, vedle nich lampy. Ve vzdálenějším pravém rohu se nacházel psací stůl z třešňového dřeva a za ním otočné křeslo potažené černou kůží. Uprostřed stál velký kruhový stůl, jak bylo ostatně pro podobné místnosti charakteristické. Sloužil jako místo schůzek, pro něž bylo nejlepším místem bezpečné ústraní venkova.

Tímto zařízením i atmosférou však vše obvyklé končilo. Na povrch vystupovaly věci neobyčejné, ba podivné. Na stole před každým z křesel stála plechová lampička, jejíž světlo bylo namířené přímo dolů na žlutý poznámkový blok. Ostře ohraničené kroužky světla měly usnadnit účastníkům soustředění na jejich zápisky. V přemýšlení je navíc nerozptyloval pohled na osvětlené tváře sousedů sedících vedle nebo naproti.

Tváře se co chvíli vynořily ze stínů a hned v nich zase mizely, takže případné emoce se ukázaly vždy jen na chvilku. Na druhém konci knihovny byla na římse pod stropem připevněna dlouhá černá roura. Z ní se pomocí dálkového ovládání spouštělo stříbrné plátno, tak jak tomu bylo právě nyní. Sloužilo dalšímu neobvyklému zařízení. Neobvyklému svou dokonalostí.

Protější stěna skrývala panel s audiovizuálními komponenty, právě nyní vysunutý do pracovní polohy.

Jeho vybavení tvořil videoprojektor, filmová promítačka, prohlížečka diapozitivů a zvuková aparatura. Díky dálkově ovládané parabolické anténě na střeše byla tato důmyslná sestava schopna přijímat satelitní signál a krátké vlny z celého světa. Právě blikalo červené světýlko na čtvrté přípojce, zásobník s diapozitivy byl zasunutý a čekal, až bude použit.

Technické

vybavení

dodávalo

místnosti

neobyčejnou atmosféru. Vypadalo to zde jako v sále strategických operací. Stačilo stisknout tlačítko a svět minulý i současný se objevil jako na podnose, připravený ke zkoumání.

V protilehlém pravém rohu neobyčejného pokoje se však nacházel prapodivný anachronismus. Asi metr od stěny pokryté knihami byla stará kamna, jejichž

trubka vedla do stropu. Vedle kamen stál plný uhlák. A nejdivnější bylo, že v kamnech se topilo, i když v místnosti ševelila klimatizace, která k teplým a vlhkým nocím v zátoce neodmyslitelně patřila.

V konferenci, která právě začínala na pobřeží u Cynwid Hollow, však hrála kamna na uhlí důležitou roli. Každé napsané slovo se musí spálit, poznámkové bloky taky. Nic z toho, co si tihle lidé řeknou, nesmí proniknout ven. Tato tradice vznikla z mezinárodní nutnosti. Rozhodnutí lidí v knihovně měla velkou moc: Mohla způsobit pád vlády, ovlivnit ekonomický vývoj, vyvolat války, nebo naopak udržet mír. Byli dědici nejmocnější tajné organizace svobodného světa. Bylo jich pět.

„Od listopadu za dva roky bude prezident drtivou většinou hlasů znovu zvolen,“ řekl šedovlasý muž s

aristokratickými rysy a orlím nosem, který seděl v čele stolu. „K tomu, abychom došli k takovému závěru, jsme nepotřebovali promítání. Ten člověk má celou zemi v hrsti a jestli se nedopustí nějakých katastrofálních chyb, v čemž mu moudřejší poradci zabrání, nikdo s tím nic nesvede. Ani my ne. Proto se musíme připravit na to, co je nevyhnutelné. Musíme na scénu uvést našeho člověka.“

„Náš člověk? To je divné označení,“ poznamenal štíhlý sedmdesátník s pleší, zapadlými tvářemi a velkýma srdečnýma očima. „Musíme jednat rychle. Ale všechno se ještě může změnit. Prezident je strašně okouzlující a sympatická osoba. Velmi touží, aby ho lidi měli rádi.“

„Je strašně povrchní,“ skočil mu do řeči černoch středního věku se širokými rameny. Mluvil tiše, bez nepřátelství v hlase. Dokonale střižené šaty svědčily o dobrém vkusu a bohatství. „Já proti němu osobně nic nemám, protože je to slušný a možná i dobrý člověk.

Tak ho vidí lidi a v tom mají asi pravdu. O něj tady ale nejde. Jde o ty bastardy, co stojí za ním. Jenže jsou tak daleko, že o jejich existenci možná sám ani neví.

Nejspíš je považuje za sponzory přispívající na volební kampaň.“

„Máš pravdu,“ ozval se čtvrtý člen společenství u stolu, zavalitý muž středního věku. Měl baculatou tvář, netrpělivá očka a rozcuchané zrzavé vlasy. Tvídové sako se záplatami na loktech prozrazovalo, že je vědec.

„Ale vsadím deset svých patentů, že do konce prvního volebního období udělá nějakou závažnou chybu.“

„To nedělej, prohrál bys,“ pravila pátá osoba u stolu. Byla to starší žena se stříbřitými vlasy oblečená v elegantních šatech z černého hedvábí. „On a lidé, kteří za ním stojí, budou upevňovat vzájemnou shodu tak dlouho, až se stane politicky neporazitelný. Prezident nepodnikne žádné závažné kroky, dokud se neujistí, že jeho protivníci už zcela ztratili svou váhu. Jinými slovy, oni si šetří munici na druhé funkční období.“

„Pak tedy souhlasíš s Jacobem, že musíme jednat rychle,“ řekl bělovlasý Samuel Winters a kývl na vyhublého Jakoba Mandela, který seděl napravo od něj.

„Pochopitelně,

Same,“

odvětila

Margaret

Lowellová a upravila si účes. Pak se opřela lokty o stůl a sepjala ruce. U tak pohledné ženy šlo o nečekaně mužské gesto, ale nikdo u stolu si toho nevšiml.

Soustředili se jen na její slova. „Když to reálně zhodnotím, nejsem si jistá, jestli jsme s to jednat

dostatečně rychle,“ vysypala ze sebe. „Možná budeme muset zvolit ostřejší přístup.“

„Ne, Peg,“ vložil se do řeči Erik Sundstrom, zrzavý vědec, který seděl po pravici paní Lowellové.

„Všechno musí vypadat naprosto normálně. Jakákoliv odchylka od principu přirozené evoluce by zbytečně spustila výstražné signály. Bastardi, kteří stojí za prezidentem, by toho šikovně využili k upevnění té shody, o které jsi před chvílí mluvila. A měli bychom tady policejní stát.“

Gideon Logan pokýval svou velkou černou hlavou a po rtech mu přelétl úsměv. „Skákali by jako divoši kolem ohňů, přivolá váli by k sobě všechny pravověrné Američany a nakonec by upálili demokracii.“ Odmlčel se a podíval se na ženu sedící naproti. „V téhle věci žádné zkratky k cíli nevedou. V tom má Erik pravdu.“

„Nechtela jsem to dramatizovat,“ trvala na svém Margaret Lowellová. „žádné výstřely v Dallasu. Měla jsem na mysli jen otázku času. Máme ho dost?“

„Pokud ho správně využijeme, tak ano,“ řekl Jacob Mandel. „Klíčová věc je správný výběr kandidáta.“

„Pak tedy k němu přejděme,“ přerušil je bělovlasý Samuel Winters. „Jak všichni víte, náš kolega pan Vařák ukončil své hledání a je přesvědčen, že našel

pravého člověka. Nebudu vás nudit popisem jeho vylučovací metody, řeknu jen, že pokud nedojdeme k jednomyslné shodě, budeme jeho postup společně zkoumat. Bod po bodu. Pan Vařák se důkladně seznámil s našimi direktivami. Ví, jaké vlastnosti by měl správný kandidát mít, a jaké naopak ne. Podle mého názoru objevil skvělého, i když poněkud nečekaného člověka. Nebudu mluvit za našeho přítele, ale nemohu nevzpomenout, že na našich četných schůzkách nám prokázal stejnou oddanost jako jeho strýc Anton Vařák našim předchůdcům před patnácti lety.“ Winters se odmlčel a pronikavýma šedýma očima se postupně podíval na všechny osoby sedící kolem stolu. „Možná nám může porozumět právě jen Evropan zbavený svých občanských svobod. Jen on může pochopit důvod naší existence. Jsme dědici Inver Brass, kterou opět vzkřísili k životu naši předchůdci. Když

jsme obdrželi zalepenou obálku, každý z nás okamžitě pochopil. Už jsme nečekali žádné další výhody od společnosti, v níž žijeme. žádné nové zisky ani významnější postavení. Díky našim schopnostem, štěstí a také díky smůle jiných lidí jsme dosáhli svobody, jaká je dána jen málo lidem v tomto nepokojném světě. Ale tato svoboda s sebou nese i odpovědnost a my ji

přijímáme, stejně jako naši předchůdci před mnoha lety.

Znamená to využívat všech možností, abychom zdokonalili naši zemi a tím i celý svět.“ Winters se pohodlně zabořil do křesla, zavrtěl hlavou a pokračoval tázavým tónem. „Hospodin ví, že nás nikdo nezvolil, nikdo nás nepomazal ve jménu páně a že bohové z Olympu neseslali na zem hromy a blesky, aby nám zvěstovali svou vůli. Ale děláme svou věc, protože pro ni máme předpoklady. A také proto, že věříme v náš společný střízlivý úsudek.“

„Nemusíš se ospravedlňovat, Same,“ přerušila ho jemně Margaret Lowellová. „Možná patříme mezi pár vyvolených tohoto světa, ale i mezi námi jsou přece rozdíly. Nepředstavujeme jen jednu barvu spektra.“

„Jak to mám chápat, Margaret?“ zeptal se Gideon Logan a udiveně zvedl obočí, zatímco ostatní členové Inver Brass vyprskli smíchy.

„Vidíš, milý Gideone, já jsem si toho vůbec nevšimla,“ odvětila Lowellová. „že tys byl v Palm Beach? Jsi krásně opálený.“

„Někdo se přece musel starat o vaše zahrady, paní.“

„Jestli jsi to byl ty, tak to už je ze mě asi bezdomovec.“

„To je celkem možné, paní. Vaši usedlost si pronajalo několik portorikánských rodin, vlastně celá komuna.“ Kolem stolu se převalila tichá vlna smíchu.

„Promiň, Samueli, takové žerty nejsou na místě.“

„Ale naopak,“ vložil se do hovoru Jacob Mandel.

„To je známka zdraví a vyváženého pohledu. Jestli se přestaneme smát, zvláště vlastním slabůstkám, nemáme tady co dělat. Tohle ponaučení si odnesli naši předkové z evropských pogromů. Označovali to za jeden z principů přežití.“

„Samozřejmě měli pravdu,“ souhlasil Sundstrom, který stále kuckal smíchy. „Díky tomu se lidi mohou podívat na své problémy aspoň trochu z odstupu. Ale mohli bychom se vrátit k našemu kandidátovi? Já už se nemůžu dočkat. Sam říká, že je to skvělá volba, ale naprosto nečekaná. S ohledem na časovou tíseň, o které mluvila Peg, bych očekával, že to bude naopak.

Domníval jsem se, že ten někdo přilétne na křídlech politického Pegase.“

„Musím si někdy přečíst nějakou jeho knížku,“

vstoupil opět do hovoru Mandel. „Mluví jak rabín, ale vůbec mu nerozumím.“

„Ani se o to nepokoušej,“ řekl Winters a přívětivě se usmál na Sundstroma.

„Pojďme se bavit o kandidátovi,“ opakoval Sundstrom. „Mám tomu rozumět tak, že Vařák si připravil jeho prezentaci?“

„S jeho obvyklým smyslem pro detail,“ odvětil Winters a otočil hlavu doleva a ukázal na červenou kontrolku, která blikala na panelu s technickým vybavením. „Při té příležitosti vyšťoural dost zajímavé informace o událostech, které se staly skoro přesně před rokem.“

„Omán?“ zeptal se Sundstrom a zamžoural nad kuželem světla své plechové lampičky. „Minulý týden se v řadě měst uskutečnily vzpomínkové průvody.“

„Ať nám to vysvětlí sám pan Vařák,“ pověděl bělovlasý historik a stiskl tlačítko zapuštěné do desky stolu. Místností se rozlehla tichá ozvěna bzučáku, pár vteřin nato se otevřely dveře knihovny a objevil se v nich mohutný blondýn, kterému mohlo být necelých čtyřicet. Měl na sobě světlehnědý letní oblek a rudou kravatu. „Jsme připraveni, pane Vařáku. Pojdte prosím dál.“

„Děkuji, pane.“ Miloš Vařák za sebou zavřel dveře. Poté přešel na druhou stranu pokoje, postavil se před stažené plátno a zdvořilou úklonou pozdravil členy Inver Brass. Světlo z mosazných lampiček se odráželo

od lesklého povrchu stolu a ozařovalo Varakův obličej.

Zvýrazňovalo vystouplé lícní kosti a široké čelo pod bujnou kšticí úhledně učesaných rovných vlasů. Lehce sešikmená víčka ukazovala na slovanský původ, oči za nimi byly klidné, vědoucí a jaksi chladné. „Dovolte, abych řekl, že jsem opravdu rád, že vás znovu vidím,“

řekl dokonalou angličtinou s pražským přízvukem.

„My jsme taky rádi, Miloši,“ odpověděl Jacob Mandel. Jméno Miloš vyslovil dokonalou češtinou.

„Vítejte, pane Vařáku,“ řekl Sudstrom a ještě hlouběji se zavrtal do křesla.

„Vypadáte dobře, Miloši,“ poznamenal Gideon Logan a pokýval hlavou.

„Vypadá jako fotbalista,“ usmála se Margaret Lowellová. „Víte, že Rudí dáblové potřebují obránce?“

„Americký fotbal je na mě moc složitý, madam.“

„To pro Rudé dábly taky.“

„Vyprávěl jsem jim, k čemu jsi dospěl,“ řekl Winters a tiše dodal: „Než nám odhalíš totožnost člověka, kterého nám navrhuješ, mohl bys nám připomenout direktivy, jimiž ses řídil.“

„To jistě, pane.“ Vařák se rozhlédl kolem stolu.

Třídil si myšlenky. „Tak za prvé, váš člověk by měl být fyzicky přitažlivý, ale žádný zvláštní hezoun a nesmí

vypadat zženštile. Musí odpovídat nejnáročnějším požadavkům vašich odborníků na image sebemenší odchylka od této zásady by nám připravila potíže, které si při nedostatku času nemůžeme dovolit. Proto to musí být člověk, který bude pro jiné muže symbolem mužných ctností a pro ženy bude přitažlivý. Ne však žádný ideolog nepřijatelný pro hlasitou část voličů.

Dále musí budit zdání, že je silnou osobností, která se nedá koupit. Ve svém životopise by přirozeně neměl mít nic, co by musel skrývat. A konečně, a to byl nejdůležitější bod hledání, náš člověk musí mít všechny kladné vlastnosti, které mu pomůžou dostat se na politické výsluní prostřednictvím časté prezentace na veřejnosti. Musí to být člověk skutečně, nebo aspoň naoko srdečný, se smyslem pro humor, který může doložit, že se v minulosti zachoval odvážně. Náš člověk zkrátka musí mít vlastnosti, které by mu pomohly zastínit současného prezidenta.“

„To by prezidentovi lidé nikdy nedovolili,“ řekl Eric Sundstrom.

„Nebudou mít na vybranou, pane,“ odvětil Vařák tichým, avšak přesvědčivým hlasem. „Celá manipulace proběhne ve čtyřech etapách. Během prvních tří měsíců náš nyní ještě anonymní člověk rychle vstoupí do

povědomí veřejnosti, během šesti měsíců se stane všeobecně známou osobou a na konci roku bude populární jako lídři Senátu i Sněmovny reprezentantů.

To máme etapu jedna až tři. Ta čtvrtá přijde na řadu několik měsíců před předvolebními sjezdy, kdy bude jeho popularita korunována fotkami na obálkách týdeníků Time a Newsweek a taky pochvalnými komentáři v největších novinách a v televizi. Při vhodném

využití finančních prostředků toho dosáhneme.“ Vařák se odmlčel a pak dodal: „Dosáhneme toho se správným kandidátem a já pevně věřím, že jsme ho našli.“

Členové Inver Brass překvapeně zírali na českého koordinátora a pak se po sobě opatrně podívali.

„Jestli je to skutečně ten pravý muž,“ ozvala se Margaret Lowellová, „tak až sestoupí na zem, okamžitě si ho vezmu.“

„A já taky,“ pravil Gideon Logan. „Smíšená manželství jsou přežitek.“

„Promiňte,“ přerušil je Vařák. „Rozhodně jsem nechtel našeho kandidáta malovat v růžových barvách.

Je to celkem normální člověk. Vlastnosti, které mu připisuji, vyplývají hlavně z jeho sebevědomí, které mu dává bohatství. Zasloužil si je nesmírnou dřinou a

uměním v pravou chvíli zariskovat. Lidé ho mají rádi, protože od nikoho nic nežádá a ví, že si vystačí sám.“

„Tak kdo je to?“ zeptal se Mandel.

„Dovolte, abych vám ho ukázal,“ pravil Vařák úslužně, ale na otázku neodpověděl. Vytáhl z kapsy dálkové ovládání a poodstoupil od plátna. „Možná ho někteří z vás poznají, pak bych musel vzít zpět svou poznámku o jeho anonymitě.“

Z protější zdi vystřelil paprsek světla a plátno náhle zaplnila tvář Evana Kendricka. Barevná fotografie zdůrazňovala Kendrickovu opálenou pleť, strniště vousů na neholené bradě a prameny světle hnědých vlasů, které překrývaly uši a vlnily se mu za krkem. Kendrick mhouřil oči před sluncem a díval se na vodu. Zamyšlené a zároveň chápavě.

„Vypadá jako hipík,“ řekla Margaret Lowellová.

„To máte možná pravdu, ale fotili jsme to minulý týden, kdy už téměř měsíc sjížděl divoké řeky ve Skalistých horách. Jezdí tam každý rok úplně sám.“

Čech začal měnit diapozitivy. Každému z nich věnoval několik vteřin. Snímky ukazovaly Kendricka v různých situacích na řece jak se snaží udržet svůj gumový raft v rovnováze nebo jak projíždí mezi zrádnými skalisky a kolem něj stříká pěna. Horské lesy v pozadí

dokreslovaly kontrast mezi křehkým člověkem na lodce a nevypočitatelnou silou přírody.

„Momentík!“ vykřikl Samuel Winters, který zíral na plátno přes brýle s obroučkami ze želvoviny.

„Nechte tam tenhle snímek,“ dodal a prohlížel si obrázek. „O tom jste se nezmínil. Na té fotce je vidět, jak vplouvá do zákrutu, kde se řeka stáčí k základnímu táboru pod Lávskými vodopády.“

„Správně, pane.“

„To znamená, že musel projet těmi nejtěžšími peřejemi.“

„Ano, pane.“

„Bez průvodce?“

„Ano.“

„To musel zešílet! Před několika desítkami let jsem sjížděl tu řeku se dvěma průvodci a byl jsem k smrti vyplašený. Proč by to dělal?“

„Dělá to tak už celé roky vždycky, když se vrátí do Států.“

„Když se vrátí?“ zeptal se Jacob Mandel a naklonil se nad stůl.

„Ještě před pěti lety pracoval jako stavební inženýr a konstruktér. Působil ve východním Středomoří a v Perském zálivu. V té části světa na hory a řeky těžko

narazíte. Myslím, že prostě potřeboval změnit prostředí.

Vždycky během týdne vyřídil obchodní záležitosti a pak zamířil do hor na severozápad.“

„A říkáte, že sám,“ pravil Eric Sundstrom.

„Tenkrát ještě ne, pane. Často s sebou bral dámskou společnost.“

„Aspoň víme, že není homosexuál,“ poznamenala jediná žena v Inver Brass.

„Nic takového jsem nenaznačil.“

„Ani jste se nezmínil o jeho ženě nebo rodině, což

by podle mě byla dost důležitá informace. Řekl jste jen, že teď jezdí na prázdniny sám.“

„Je to starý mládenec, madam.“

„S tím by mohly být potíže,“ řekl Sundstrom.

„To není nutné, pane. Máme dva roky na to, abychom vyřešili situaci. Třeba se můžeme nadít svatby přímo ve volebním roce. To by mělo u lidí velkou odezvu.“

„To určitě. Zvlášť když víme, že současný prezident je nejpopulárnější v dějinách,“ zachichotal se Gideon Logan.

„Je to pravděpodobnější, než si možná myslíte, pane.“

„Prosím vás, Miloši, máte přece mluvit o podstatných otázkách.“

„Momentík!“ Mandel si upravil brýle na nose.

„Říkal jsi, že před časem působil ve Středomoří.“

„Pracoval ve stavebnictví. Pak ale prodal firmu a z Blízkého východu odjel.“

„Proč?“

„Došlo k tragické nehodě, která připravila o život skoro všechny jeho zaměstnance i s rodinami. Ta ztráta ho hluboce zasáhla.“

„Byla to jeho vina?“ pokračoval burzovní makléř.

„Vůbec ne. Obviněna byla dodavatelská firma, která použila nekvalitní materiál.“

„Měl z té tragédie nějaký zisk?“ zeptal se Mandel.

V jeho srdečných očích se náhle objevil tvrdý výraz.

„Právě naopak, pane, to jsem si pečlivě ověřil.

Prodal společnost za míň než polovinu tržní ceny.

Právníci, kteří pracovali pro kupce, byli v šoku. Měli pověření přijmout třikrát vyšší cenu.“

Oči členů Inver Brass se zamířily znovu k velkému plátnu s fotografií muže na člunu, zmítaném peřejemi.

„Kdo to fotil?“ zeptal se Logan.

„Já, pane,“ odpověděl Vařák. „Sledoval jsem ho.

Ani jednou si mě nevšiml.“

Na plátně se střídaly další diapozitivy, náhle však nastala prudká změna. „Kandidát“ už neseděl v otrhaných šatech v lodce ani u ohně. Na snímcích se nyní objevoval hladce vyholený, s ostříhanými a učesanými vlasy. Na sobě měl černý oblek a s diplomatkou v ruce kráčel povědomou ulicí.

„To je Washington,“ vyhrkl Eric Sundstrom.

„A tady vidíme schody vedoucí do Rotundy,“

dodal Logan při pohledu na další diapozitiv.

„Stoupá ke Kapitolu,“ pravil Mandel.

„Já ho znám!“ vykřikl Sundstrom a prsty pravé ruky si začal usilovně mnout spánky. „Jeho tvář už jsem viděl, něco o tom člověku vím, ale teď si nemůžu vzpomenout co.“

„Určitě o něm víte něco jiného, než se vám právě chystám povědět, pane.“

„Dobrá, Miloši,“ okřikla je Lowellová. „Už toho bylo dost. Kdo to ksakru je?“

„Jmenuje se Kendrick. Evan Kendrick. Je to zástupce devátého okresu státu Colorado.“

„Kongresman?“ zvolal Jacob Mandel při pohledu na plátno, které stále ukazovalo Kendricka na schodech Kapitolu. „Nikdy jsem o něm neslyšel, a to jsem si

myslel, že tam znám každého. Pochopitelně jménem, ne osobně.“

„Není v politice dlouho, pane, a o jeho zvolení se moc nepsalo. Kandidoval za vládnoucí stranu, protože opozice v jeho okrese prakticky neexistuje. Když

vyhrajete primárky, máte celkové vítězství v kapse.

Říkám to proto, že tenhle kongresman v řadě bodů nesdílí oficiální názor Bílého domu. V primárkách se celostátním otázkám vyhýbal.“

„Chceš tím naznačit,“ řekl Gideon Logan, „že je naprosto nezávislý?“

„Ano a příliš na sebe neupozorňuje.“

„Je nenápadný, nový a pochází z nepříliš okázalého volebního okresu,“ řekl Sundstrom. „Z

tohoto pohledu je jeho anonymita zajištěna. Možná až

příliš. Těžko najít mezi politickou vrchností bezvýznamnějšího člověka než kongresmana z neznámého okresu, o němž nikdo nic neslyšel. Denver je v prvním okrese, Boulder ve druhém a Springs v pátém. A kde je proboha devátý?“

„Na jihozápad od Tellurid, u hranice se státem Utah,“ odpověděl Jacob Mandel a pak pokrčil rameny, jako by se za svou znalost styděl.

„Před několika lety jsme se zajímali o nákup akcií tamních důlních společností. Ale ten chlapík na plátně není kongresman, s nímž jsme se tehdy setkali a který se dost zoufale snažil, aby nás k jejich koupi přesvědčil.“

„A koupili jste je, pane?“ zeptal se Vařák.

„Ne,“ odpověděl Mandel. „Ukázalo se, že riziko je větší než případný spekulativní zisk.“

„Obávali jste se, že na váš šije boudu?“

„Neměli jsme žádné důkazy, Miloši. Prostě jsme z toho vycouvali.“

„Ale zvolený zástupce do kongresu za ten okres se ze všech sil snažil, aby získal vaši podporu. Je to tak?“

„Jistě.“

„Proto je taky dnes kongresmanem Evan Kendrick.“

„Hm?“

„Eriku,“ vstoupil do hovoru Gideon Logan a obrátil svou velkou hlavu k vynálezci vesmírných technologií. „Řekl jsi, že ho znáš. Aspoň jeho tvář.“

„Ano, určitě ano. Teď když nám pan Vařák odhalil jeho totožnost, napadá mě, že jsem se s ním setkal na jednom z těch nekonečných večírků ve Washingtonu nebo Georgetownu. Jasně si vybavuji, jak mi kdosi řekl, že o něm kolují zvláštní pověsti. Ano, bylo to tak.

Nikdy jsem ty pověsti neslyšel, prostě to někdo jen tak plácl.“

„Ale Miloš říkal, že o něm asi víš něco jiného, než

se nám chystá sám říct,“ namítla Margaret Lowellová.

„Je to tak?“ dodala a podívala se na Varaka.

„Ano, madam. Poznámka, kterou pronesl profesor Sundstrom, se nepochybně týká způsobu, jakým byl Kendrick zvolen. On si totiž svou funkci v podstatě koupil. Doslova zasypal svého soupeře lavinou inzerátů v místním tisku a sérií nákladných shromáždění, které nejvíc ze všeho připomínaly cirkus. Říká se, že když si úřadující kongresman stěžoval na porušení Volebních zákonů, Kendrick ho navštívil se svými právníky. Ne proto, aby projednával kampaň, ale aby si se svým oponentem popovídal o způsobu, jakým vykonává úřad kongresmana. Veškeré stížnosti pak náhle utichly a Kendrick hladce vyhrál.“

„Jeden by řekl, že strká své peníze tam, kam ho vede spravedlivý hněv,“ poznamenal tiše Winters. „Ale vy pro nás pane Vařáku máte ještě mnohem překvapivější informace. A protože já už jsem je slyšel, zopakuji, co už jsem řekl. Je to něco mimořádného.

Pokračujte, prosím.“

„Ano, pane.“ Čech stiskl tlačítko na dálkovém ovladači, ozvalo se tlumené cvaknutí a na plátně se objevil další snímek. Kendrick na schodech zmizel a vystřídal jej pohled na zfanatizované davy běžící úzkou uličkou, lemovanou obchody s arabskými nápisy.

„Omán,“ řekl Eric Sundstrom a podíval se na Winterse. „Před rokem.“ Historik a mluvčí v jedné osobě přikývl.

Na plátně se v rychlém sledu střídaly další diapozitivy ukazující chaos a krveprolití. Rozstřílená těla, poničené zdi, vyvrácená brána velvyslanectví, řady klečících vystrašených rukojmích a také detailní záběry zdivočelých ječících výrostků se zbraněmi. Sled diapozitivů se náhle zastavil a pozornost Inver Brass se najednou upjala ke snímku, jenž na první pohled nevypadal nijak důležitě. Byl na něm vysoký snědý muž v dlouhé bílé róbě a s hutrou na hlavě, který právě vycházel z jakéhosi hotelu. Vedle snímku vzápětí naskočil druhý obrázek, na němž tentýž muž běží arabským tržištěm a za sebou má fontánu. Nastalo překvapené ticho, jež po chvíli přerušil Miloš Vařák.

„Ten člověk je Evan Kendrick,“ oznámil krátce.

Překvapení se změnilo v šok. Všichni až na Samuela Winterse se naklonili dopředu, aby si mohli

lépe prohlédnout zvětšenou postavu na plátně. Vařák pokračoval: „Tyhle fotky pořídil operační důstojník CIA se stupněm utajení čtyřicet, jehož úkolem bylo sledování Kendricka. Odvedla perfektní práci.“

„Byla to žena?“ Margaret Lowellová zvedla obočí.

„Specialistka na Blízký východ. Její otec pochází z Egypta, matka je Američanka z Kalifornie. Mluví plynně arabsky a CIA ji velice často nasazuje v krizových situacích v oblasti.“

„Na Blízkém východě?“ zašeptal udiveně Mandel.

„Co tam Kendrick dělal?“

„Počkejte chvilku,“ řekl Logan a zabodl pohled do Varaka. „Opravte mě, jestli se pletu, mladý muži, ale pokud si dobře vzpomínám, Washington Post otiskl minulý rok článek, v němž se tvrdilo, že v té době operoval v Maskatu neznámý Američan. Spousta lidí si myslela, že by to mohl být Ross Perot z Texasu, ale zpráva už se víckrát neobjevila. Všechno utichlo.“

„Nemýlíte se pane. Ten Američan byl Evan Kendrick a všechno utichlo na nátlak Bílého domu.“

„Ale proč? Mohl z toho přece vytlouct ohromný politický kapitál pokud tedy svou činností přispěl k vyřešení krize.“

„On tu krizi sám vyřešil.“

„Pak už tomu nerozumím vůbec,“ poznamenal tiše Logan a podíval se na Samuela Winterse.

„To nejste sám,“ pravil historik. „Není pro to žádné vysvětlení, jen tajná složka v archivu, kterou se Milošovi podařilo získat. Pouze ten dokument odhaluje spojení mezi Kendrickem a událostmi v Maskatu.“

„Obsahuje dokonce i služební zprávu pro ministra zahraničí, v níž se jakákoli podobná souvislost striktně popírá,“ přerušil ho Vařák. „Ta zpráva nelíčí našeho kongresmana v příliš dobrém světle. V podstatě se v ní tvrdí, že jde o oportunistu, který sledoval pouze své sobecké cíle. Kendrick prý využil skutečnosti, že v Ománu před lety pracoval, a krize kolem rukojmích mu měla posloužit jen ke zvýšení vlastní politické popularity. Zpráva končila doporučením, aby Kendrickova nabídka nebyla přijata kvůli bezpečnosti rukojmích.“

„Ale je jasné, že ji přijali!“ zvolal Sundstrom.

„Přijali a zneužili ho! Bez jejich pomoci by se tam přeci nedostal, všechny linkové lety byly zrušeny. Panebože, vždyť oni ho tam museli dopravit tajně.“

„A právě tak je jasné, že Kendrick není žádný oportunista,“ doplnila Margaret Lowellová. „Sehrál klíčovou roli při řešení ománské krize, ale nikdy se o

tom ani slovem nezmínil. Kdyby se tak stalo, už

bychom to všichni dávno věděli.“

„A opravdu neexistuje žádné vysvětlení?“ zeptal se Gideon Logan a obrátil se k Varakovi.

„žádné přijatelné, pane. A to jsem přitom šel přímo ke zdroji.“

„Do Bílého domu?“

„Ne, k člověku, který řídil nervové centrum Washingtonu a o jeho naverbování musel vědět.

Jmenuje se Frank Swann.“

„Jak jste ho našel?“

„Já ne, pane. To Kendrick.“

„Ale jak jste našel Kendricka?“ naléhala Margaret Lowellová.

„Stejně jako pan Logan jsem si vzpomněl na historku o Američanovi v Maskatu, které média tak náhle přestala věnovat pozornost. Z důvodů, které nemůžu přesně vysvětlit, jsem se po té stopě vydal. Asi jsem si myslel, že by do toho mohl být zapleten někdo vysoko postavený, o jehož kandidatuře bychom mohli případně uvažovat, pokud by na té historce něco bylo.“

Vařák se odmlčel a na rtech mu zahrál lehký úsměv, pro něho tak netypický. „Často se stává, že ta nejlepší bezpečnostní opatření se obrátí proti těm, které mají

chránit. V tomto případě to byla kniha hostů ministerstva zahraničí. Od té doby, co se tam vraždilo, se musí všichni návštěvníci při příchodu i odchodu zapsat. Mezi tisícovkami lidí, kteří tak učinili během ománské krize, jsem našel nečekané jméno nově zvoleného kongresmana z Colorada, který navštívil pan Swanna. Jména obou mi nic neříkala, ale naše počítače měly lepší informace. Ukázalo se, že pan Swann je přední vládní expert na Jihozápadní Asii a že kongresman Kendrick přišel k bohatství v Emirátech, Bahrajnu a Saudské Arábii. V panice kolem krize někdo zapomněl vymazat Kendrickovo jméno ze záznamů.“

„Takže jste šel za tím Swannem,“ řekl Mandel a sundal si z nosu brýle.

„Ano, pane.“

„Co vám řekl?“

„že jsem úplně vedle. že Kendrickovu nabídku pomoci odmítli, protože vlastně nemohl ničím přispět.

Dodal, že ten Kendrick je jen jedním z desítek lidí, kteří kdysi pracovali v arabských Emirátech a něco podobného tehdy nabídli.“

„Ale vy jste mu nevěřil,“ promluvila Margaret Lowellová.

„A měl jsem k tomu velice pádný důvod.

Kongresman Kendrick se toho odpoledne při odchodu z ministerstva nezapsal do knihy návštěv. Byla středa druhého srpna a jeho jméno jsem nikde nenašel. Je zřejmé, že ho dostali z budovy za speciálních opatření, která obvykle znamenají počátek utajení, nejčastěji velice přísného utajení.“

„Konzulární operace,“ řekl Sundstrom. „Tajné spojení mezi vládou a CIA.“

„Neochotně přijatý, ale nezbytný kompromis,“

doplnil Winters. „Aby si ve tmě navzájem nešlapali na nohy. Není třeba dodávat, že pan Vařák prováděl šetření jak ve vládě, tak v Langley.“

„Ománský hrdina byl objeven,“ řekl tiše Gideon Logan a díval se při tom na postavu na plátně. „Bože, to je ale trefa!“

„Kongresman bez poskvrnky na rytířské výpravě,“

dodal Mandel. „Zapřísáhlý nepřítel korupce.“

„Velice odvážný člověk,“ pravila paní Lowellová, „jenž riskoval svůj život za dvě stovky Američanů, které vůbec neznal, a nic za to nežádal.“

„A přitom mohl dostat úplně všechno,“ doplnil Sudstrom. „V politické sféře to platí dvojnásob.“

„Povězte nám prosím všechno, co jste zjistil o Evanu Kendrickovi, pane Vařáku,“ řekl Winters a stejně jako ostatní sáhl po žlutém linkovaném notesu.

„Ještě než to udělám,“ odpověděl Čech s trochou váhavosti v hlase, „musím vám říct, že jsem minulý týden odletěl do Colorada a stal jsem se svědkem situace, kterou dodnes neumím plně vysvětlit. V

Kendrickově domě na okraji Mesa Verde bydlí nějaký starý člověk. Zjistil jsem, že se jmenuje Emmanuel Weingrass. Je to architekt, který má dvojí občanství izraelské a americké. Před několika měsíci prodělal těžkou operaci. Od té doby je v rekonvalescenci a bydlí u kongresmana.“

„Jaký to má význam?“ zeptal se Eric Sundstrom.

„Možná, že žádný, ale chtěl bych upozornit na tři skutečnosti. Za prvé, Weingrass se zjevil zčistajasna krátce po Kendrickově návratu z Ománu. Za druhé, zřejmě mezi nimi existuje blízký vztah. Za třetí a to mě trochu znepokojuje totožnost starce i jeho přítomnost v Mesa Verde je přísně střeženým tajemstvím. I když to utajení moc nefunguje. Může si za to sám Weingrass, který se rád baví ve společnosti dělníků, hlavně hispánců.“

„To ještě zdaleka nemusí svědčit proti němu,“

zasmál se Logan.

„Mohl sehrát jistou roli v ománské operaci,“

napověděla Margaret Lowellová. „Což taky není mínus.“

„To je pravda,“ přitakal Jacob Mandel.

Slovo si vzal opět Sundstrom. „Musí mít na Kendricka velký vliv,“ řekl a něco si zapsal do bloku.

„Co si o tom myslíte, Miloši?“

„Asi ano. Mluvil jsem o tom všem jen proto, abyste věděli, když já sám něco nevím.“

„Řekl bych, že jste našel toho pravého člověka,“

prohlásil Samuel Winters. „Z každého pohledu. Můžete pokračovat, pane Vařáku.“

„Ano, pane. Protože vím, že nic nesmí proniknout za zdi tohoto pokoje, připravil jsem si Kendrickovy kádrové materiály na diapozitivech.“ Čech stiskl tlačítko dálkového ovládání a dvojitou fotografii převlečeného Kendricka v rozbouřených ulicích Maskatu nahradila stránka strojopisu s velkými písmeny a řádkováním přes tři linky. „Každý diapozitiv,“ pokračoval Vařák, „představuje přibližně čtvrtinu normální stránky, všechny negativy byly samozřejmě zničeny dole v laboratoři. Snažil jsem se ze

všech sil prostudovat kandidáta co nejpečlivěji, ale možná jsem vynechal určitá fakta, která by některé z vás třeba zajímala. Takže neváhejte a klidně se mě na ně zeptejte. Vždycky když dočtete a dopíšete, kývněte na mě postupně hlavou, abych mohl promítnout další diapozitiv. Asi tak během následující hodiny budete sledovat život kongresmana Evana Kendricka od narození až do minulého týdne.“

U každého snímku vždycky jako první kývl hlavou Eric Sundstrom. Margaret Lowellová a Jacob Mandel naopak soupeřili o poslední místo a dělali si zhruba tolik poznámek jako Gideon Logan. Mluvčí skupiny Samuel Winters si téměř nic nezapisoval. Všechno mu bylo jasné.

O tři hodiny a čtyři minuty později vypnul Miloš Vařák prohlížečku. Další dvě hodiny a sedm minut odpovídal na dotazy, a když skončily, odešel z místnosti.

„Když budu parafrázovat slova našeho přítele,“

pravil Winters, „kývnutí každého z nás znamená shodu.

Pokud nesouhlasíte, zavrťte hlavou. Začneme třeba u Jacoba.“

Členové Inver Brass jeden po druhém kývali hlavou na znamení souhlasu. Pomalu a zamyšleně.

„Takže jsme to odsouhlasili,“ pokračoval Winters.

„Kongresman Evan Kendrick se stane příštím viceprezidentem Spojených států amerických. Jedenáct měsíců po znovuzvolení současné hlavy státu se pak stane prezidentem. Krycí název operace je Ikaros, což

chápejte jako varování. Jako úpěnlivou modlitbu, aby se jím skutečně nestal a nedopadl jako tolik jeho předchůdců. Riziko, že se vznese příliš blízko slunci a pak se zřítí do moře, je velké. Kéž je k nám Bůh milostivý.“

17

Kongresman Kendrick z devátého okresu státu Colorado seděl za stolem v kanceláři a díval se na svou sekretářku. žena s přísným výrazem drmolila cosi o korespondenci, kterou je třeba přednostně vyřídit, o jednacích plánech sněmovny, o předběžných stanoviscích a společenských událostech, kterých se opravdu musí zúčastnit, ať už si o tom jeho hlavní asistent říká, co chce. Její ústa se otvírala a zavírala s rychlostí kulometné palby a zvuky, které z nich vycházely, si se střelbou nezadaly ani v hlasitosti.

„Pane kongresmane, tady máte plán práce na tento týden.“

„Vypadá opravdu báječně, Annie. Ale nemohla byste raději každému poslat namnožený dopis s vysvětlením, že jsem dostal pohlavní nemoc a nechtel bych nikoho z nich nakazit?“

„Přestaňte s tím,“ vykřikla Ann Mulcahy O’Reillyová, rázná dáma středního věku, veteránka Washingtonu. „Všichni vás tady pomlouvají a já tomu nehodlám přihlížet! Víte, co si o vás v Kapitolu povídají? že na všechno kašlete, že jste vyhodil balík peněz jen proto, abyste se teď mohl scházet s holkama stejně bohatýma jako vy sám.“

„Vy tomu věříte, Annie?“

„Jak bych k čertu mohla? Vůbec nikam nechodíte, nic vás nezajímá. Děkovala bych Bohu, kdyby vás přistihli nahého v Zrcadlovém bazénu s největší štětkou Washingtonu. Aspoň bych věděla, že něco děláte.“

„Možná nic dělat nechci.“

„Ale to byste sakra měl! Přepsala jsem na stroji vaše stanoviska k několika otázkám a vím, že jsou neskonale lepší než osmdesát procent toho, co říkají místní šašci.“

„Jsou odkázána k zániku, protože nejsou populární, Annie. Já nejsem populární. Nechtejí mě ani v jednom, ani ve druhém táboře. Těch pár lidí, kteří si mě všimli, mi stačili přilepit tolik nálepek, že se vzájemně popírají. Nemůžou mě nikam zaškatulkovat, tak mě prostě ignorují, což není příliš těžké, protože si na to nestěžuju.“

„Bůh ví, že s vámi velice často nesouhlasím, ale poznám, když to někomu myslí. No nic, zapomeňte na to. Co tedy budete dělat?“

„To budem řešit později. Volal Manny?“

„Už dvakrát jsem mu položila telefon. Chtěla jsem s vámi prodiskutovat několik věcí.“

Kendrick se nachýlil nad stůl a v jeho světle modrých očích se objevil chlad hraničící se zlostí.

„Tohle už mi nikdy nedělejte, Annie. Nic pro mě není tak důležité jako ten muž v Coloradu.“

„Ano, pane.“ O’Reillyová sklopila oči.

„Promiňte,“ vyhrkl Evan, „Přehnal jsem to.

Snažíte se dělat svoji práci a já vám v tom moc nepomáhám. Ještě jednou se omlouvám.“

„To nemusíte. Vím, co jste s panem Weingrassem prožil a co pro vás znamená. Vždyť jsem vám často musela nosit práci do nemocnice. Nemám žádné právo vám do toho mluvit. Na druhou stranu, snažím se dělat svoji práci a vy právě nepatříte k nejochotněji spolupracujícím šéfům ve sněmovně.“

„Když já bych teď byl radši na horách než tady.“

„To je mi jasné. Takže společenské akce škrtneme, stejně byste si spíš uškodil než pomohl.“ Ann O’Reillyová vstala ze židle a položila před Kendricka desky s dokumenty. „Ale myslím, že byste se měl podívat na návrh vašeho kolegy senátora za Colorado.

Myslím, že chce odšmiknout vrcholek nějaké hory a vybudovat tam přehradu. V tom městě to většinou znamená jezero, kolem kterého rychle vyroste les mrakodrapů.“

„To je ale hajzl!“ vykřikl Evan a prudce otevřel desky.

„Taky vás spojím s panem Weingrassem.“

„Proč pořád pan Weingrass?“ zeptal se Evan a přitom listoval papíry. „Vy si nedáte pokoj? Už stokrát jsem slyšel, jak vás žádá, abyste mu říkala Manny.“

„Občas se mi to povede, ale není to pro mě lehké.“

„Proč? Protože pořád ječí?“

„Matko Boží, to ne. To člověka nemůže urazit, když má za muže irskýho policajta.“

„Tak co vám tedy vadí?“

„Ty jeho věčné vtípky. Bez přestání mi opakuje: ‚Holčičko, co kdybysme si nacvičili estrádní číslo.

Můžeme ho nazvat třeba Mannyho irská Annie. Tak co ty na to?‘ A já odpovídám, ‚Nic‘ a on zas nato, ‚Nech plavat mýho kámoše, to zvíře, a odleť se mnou. On moji nehynoucí vášeň jistě pochopí‘ na což mu vždycky řeknu, že můj policajt neví, co má doma za poklad.“

„Manželovi o tom radši neříkejte,“ poradil jí se smíchem Kendrick.

„To už jsem udělala. A víte co mi řekl? že mi osobně koupí letenky! Oni se už s Weingrassem párkrát opili.“

„Opili? Nevěděl jsem, že se znají.“

„Můžu za to já a nepřestanu si to do smrti vyčítat.

Stalo se to, když jste asi před osmi měsíci odletěl do Denveru.“

„Vzpomínám si. Na nějakou státní konferenci.

Manny ještě ležel v nemocnici. Požádal jsem vás, abyste se za ním šla podívat a vzala mu pařížské vydání Herald Tribune.“

„A já jsem tam šla ve večerních návštěvních hodinách a vzala jsem s sebou Paddyho. Nejsem sice kočka z Playboye, ale i tak se tady v noci na ulici sama bojím. Ten můj policajt je aspoň k něčemu užitečný.“

„A jak to proběhlo?“

„Okamžitě si padli do oka. Musela jsem ten týden pracovat i po večerech a Paddy trval na tom, že bude chodit do nemocnice sám.“

Evan pomalu zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, Annie. To jsem nevěděl. Nechtel jsem zatahovat vás a vašeho manžela do svého soukromého života. A Manny mi to nikdy neřekl.“

„Měli to asi v lahvích od listerinu.“

„Od čeho?“

„To je dezinfekce, která má stejnou barvu jako skotská. Půjdu mu zavolat.“

Emmanuel Weingrass se opřel o skálu na vrcholku kopce, který patřil k třiceti akrům Kendrickova pozemku při úpatí hor. Kostkovanou košili s krátkým rukávem měl rozepnutou do pasu. Vyhříval se na slunci a vdechoval čistý vzduch jižní části Skalistých hor.

Podíval se na svůj hrudník s jizvami po operaci a na okamžik zaváhal, jestli má věřit v Boha, nebo spíš v Evana Kendricka. Doktoři mu řekli, že vyřízli ty malé zpropadené buňky, které ho kousek po kousku užíraly.

Oznámili mu, že je to v suchu. Oznámili to člověku, který teď stál na skále, tvrdil, že mu je osmdesát, a nastavoval své zesláblé tělo slunci. Bylo mu mnohem lépe než před operací líp se mu mluvilo i chodilo a už téměř nekašlal. Ale stýskalo se mu po gauloiskách a doutnících značky Monte Christo, které měl tak rád. Co by mu vlastně mohly udělat? Ukončit jeho život pár týdnů nebo měsíců před jeho logickým završením?

Podíval se na svoji ošetřovatelku, která postávala opodál ve stínu pod stromem vedle všudypřítomného golfového vozíku. Patřila k ženám, které se o něj staraly celých čtyřiadvacet hodin denně a všude s ním chodily.

Weingrass uvažoval, jak by se zachovala, kdyby jí udělal nemravný návrh. „Pěknej den, co?“ křikl.

„Prostě nádhera,“ zněla odpověď.

„Co kdybychom se svlíkli do naha a pořádně si to užili?“

Výraz ošetřovatelky se ani na chvíli nezměnil. Její odpověď byla klidná, promyšlená a dokonce laskavá.

„Pane Weingrassi, jsem tady, abych o vás pečovala a ne abych vám způsobila infarkt.“

„To není špatné. Jste vtipná.“

Zazvonil mobilní telefon připevněný na golfovém vozíku. žena k němu zamířila a vytáhla ho z držáku. Po krátkém rozhovoru doprovázeném tichým smíchem se obrátila k Mannymu. „Volá vás pan kongresman, pane Weingrassi.“

„Na kongresmana byste se tak nechichotala,“

poznamenal Manny a odlepil se od skály. „Vsadím čtyři ku jedné, že to byla Annie a že mě pomlouvala.“

„Jen se ptala, jestli jsem vás ještě nezaškrtila.“

Pečovatelka podala telefon Weingrassovi.

„Poslyš, Annie, tahle ženská je opravdová svůdnice!“

„Staráme se, jak můžeme,“ řekl Evan Kendrick.

„Chlapče, to tvoje děvče nějak rychle uteklo od telefonu.“

„Jistota je jistota, Manny. Volal jsi. Stalo se něco?“

„Měl bych snad volat jen v nejvyšší nouzi?“

„Voláš málokdy. Přenecháváš tu čest skoro výlučně mě. Co se děje?“

„Zbyly ti nějaké peníze?“

„Šetřím si úroky. Jasně. Proč?“

„Pamatuješ se na ten přístavek, který jsme postavili na západní verandě, abys měl lepší výhled?“

„Jasně.“

„Zkusil jsem udělat pár nákresů. Myslím, že by sis nahoře měl postavit terasu. Celou tíhu by nesly dva ocelové nosníky, možná tři, kdyby ses rozhodl postavit u zdi prosklenou parní lázeň.“

„Prosklenou. To zní skvěle. Dej se do toho.“

„Fajn. Objednal jsem na zítřek instalatéry. Ale jak budou hotovi, vracím se do Paříže.“

„Jak jen si přeješ, Manny. Ale říkal jsi, že bys udělal pár plánů na besídku dole u pramenů.“

„Ale tys na to řekl, že se nebudeš trmácet tak daleko.“

„Rozmyslel jsem si to. Bude se tam dobře v klidu odpočívat a přemýšlet.“

„To ale přímo vylučuje vlastníka tohohle podniku.“

„Jsi moc milý. Příští týden se tam na pár dní přijedu podívat.“

„Už se nemůžu dočkat,“ pravil Weingrass zvýšeným hlasem a podíval se na pečovatelku. „Až sem dorazíš, musíš mě vysvobodit ze spárů těch nenasytných sexuálních maniaček.“

Krátce po desáté večer kráčel Miloš Vařák opuštěnou chodbou budovy Sněmovny reprezentantů.

Byl ohlášen jako návštěva kongresmana Arvina Partridge z Alabamy. Vařák došel k těžkým dřevěným dveřím s plechovou cedulkou uprostřed a zaklepal.

Téměř okamžitě mu otevřel štíhlý muž kolem dvacítky, který se na něj nervózně díval přes velké brýle s obroučkami ze želvoviny. Rozhodně to nebyl věčně mrzutý a všemi mastmi mazaný předseda Partridgeovy „party,“ tedy vyšetřovací komise, která si dala za úkol zjistit, proč ozbrojené složky stojí tolik peněz. Nešlo přitom o záchodová prkénka za dvanáct set dolarů nebo hasáky po sedmi stovkách to byly příliš křiklavé příklady, než aby se daly brát vážně. Partridgeovy „jestřáby“ zajímalo hlavně pětisetprocentní překročení rozpočtu a nedostatečná konkurence při přidělování armádních zakázek. Už z počátečních zjištění bylo patrné, že vyšetřovatelé narazili na řeku korupce s tolika přítoky, že neměli dost skautů ani kajaků, aby je všechny propluli.

„Jdu za kongresmanem Partridgem,“ řekl blondýn.

Mladíkovi u dveří neušel jeho český akcent, ale jak se zdálo, špatně si jej vysvětlil.

„Vy jste.“ začal nejistě kongresmanův asistent.

„Chci říct, chtěl jsem se zeptat, jestli tam byla bezpečnostní služba a.“

„Pokud se ptáte, jestli mě prohledali, zda u sebe nemám zbraň, tak samozřejmě ano. Měl byste to ale vědět, lidé z ochranky vám přece volali. Zavedte mě prosím k panu kongresmanovi. Očekává mě.“

„Jistě, pane. Je ve své kanceláři. Tudy, pane.“

Nervózní asistent zavedl Miloše ke druhým velkým dveřím a zaklepal. „Pane kongresmane.“

„Ať jde dál!“ zavelel zvučný jižanský hlas z kanceláře. „A ty zůstaň venku a ber telefony. Pro nikoho tady nejsem i kdyby to byl mluvčí kongresu nebo třeba i sám prezident.!“

„Můžete vstoupit,“ řekl asistent a otevřel dveře.

Vařák měl nutkání říct rozklepanému mladíkovi, že před sebou vidí spolupracovníka KGB, ale nakonec si to rozmyslel. Přítomnost asistenta musela mít svoji příčinu, vždyť do kanceláří Sněmovny v tuhle dobu volalo jen pár lidí. Miloš vstoupil do velké bohatě zařízené místnosti se spoustou fotografií na stolech i stěnách. Všechny snímky tak či onak dokladovaly Partridgeovo vlastenectví a jeho moc. Kongresman stál u zataženého okna a nepůsobil vůbec tak impozantně jako na fotkách. Byl malý a tlustý, měl baculatou nerudnou tvář a řídnoucí obarvené vlasy.

„Nemám páru, co mi chceš prodat, blonďáku,“ řekl kongresman a vykročil dopředu jako rozlícený holub, „ale jestli jde o to, co si myslím, vykopnu tě odsud tak rychle, že budeš litovat, že sis nepřibalil padák.“

„Já vám nechci nic prodat, ale dát. A je to věc, která má dost velkou hodnotu.“

„žvásty! Určitě chceš, abych tě v něčem kryl, ale na to okamžitě zapomeň!“

„Moji klienti nemají co skrývat a já také ne. Ale zdá se, že vy ano, pane kongresmane.“

„Hovno! Poslouchal jsem, cos mi říkal do telefonu něco jsi slyšel, někdo se zmínil o drogách a že bych si to prý měl poslechnout. Tak jsem se na celou věc podíval trochu zblízka a potvrdilo se mi, co jsem věděl od začátku! Jsme čistí jako pravda boží! A teď chci vědět, kdo tě poslal, kterej ničema si myslí, že mě může zastrašit takovým svinstvem?“

„Nemyslím, že byste chtěl, aby se to ‚svinstvo‘

objevilo na veřejnosti, pane. Ta informace by vás zničila.“

„Informace? Slova! Pomluvy! Babský drby!“

„žádné drby,“ řekl Miloš Vařák a sáhl do náprsní kapsy svého saka. „Jen fotografie.“ Český člen Inver Brass hodil na stůl bílou obálku.

„Co je to?“ Partridge se okamžitě vrhl na obálku.

Posadil se a začal si prohlížet jednu fotografii ve světle lampičky se zeleným stínítkem. Oči mu div nevypadly z důlků. Nejdřív zesinal a pak zbrunátněl vztekem. To, co viděl, překračovalo veškeré jeho představy. Snímky ukazovaly různé páry, trojice a čtveřice částečně i úplně nahých mladých lidí, kteří šňupali pomocí slámek bílý prášek rozsypaný na stolech. Na dalších fotografiích, ve spěchu špatně zaostřených, figurovaly injekční stříkačky, pilulky a také láhve s pivem a whisky. A nakonec obálka obsahovala jasně zaostřené fotografie několika souložících párů.

„V dnešní době se vyrábějí fotoaparáty různých velikostí,“ pravil Vařák. „Mikrotechnologie je umožňuje miniaturizovat i do velikosti knoflíku od saka nebo košile.“

„Ježíšikriste!“ vykřikl šokovaný Partridge. „To je v mém domě v Arlingtonu! A tohle je.“

„U pana kongresmana Bookbindera v Silver Springs a ještě v domech tří dalších členů vaší komise.

Je vidět, že práce vás zavádí často mimo Washington.“

„Kdo to fotil?“ zeptal se Partridge sotva slyšitelným šepotem.

„To vám neřeknu, ale dávám vám své slovo, že ta osoba je tisíce kilometrů odsud bez negativů a už se sem nikdy nevrátí. Dalo by se říct, že je to student politologie, který tady byl na stáži.“

„Už jsme toho tolik dokázali a teď je to všechno v prachu. Panebože!“

„Ale proč, pane kongresmane?“ zeptal se Vařák upřímně. „Tihle mladí přeci nejsou komise. Nejsou to vaši právníci, ani účetní, a dokonce ani asistenti. Jen děti, které se v hektické atmosféře nejmocnější metropole světa dopustily strašné chyby. Zbavte se jich.

Řekněte jim, že pokud se nedají do pořádku, je s jejich kariérou konec. Ale vaši komisi rozhodně nerušte.“

„Nikdo už nám nebude věřit,“ řekl Partridge a upřeně zíral před sebe, jako by mluvil do zdi. „Jsme stejně zkažení jako ti, po kterých jdeme. Jsme pokrytci.“

„Nikdo nemusí vědět.“

„Hovno!“ vybuchl kongresman z Alabamy a skočil po telefonu. Zmáčkl tlačítko a držel ho i poté, co se na druhé straně zvedlo sluchátko. „Pojd sem!“ zařval.

Mladý asistent vešel do dveří a Partridge se vymrštil od stolu. „Ty zasranej hajzlíku! Prosil jsem tě, abys mi řekl pravdu! Tys mi lhal!“

„To není pravda!“ zavřeštěl mladík a oči za brýlemi se mu začaly leskout. „Ptal ses mě, co se děje, a já jsem řekl, že nic. Taky se právě nic nedělo. Před třemi nebo čtyřmi týdny nás pár sebrala policie a to nám pořádně nahnalo strach! No dobře, byli jsme pitomí, ale uškodili jsme jen sami sobě! Můžeme tady vypustit duši, ale ty a tvoje velký zvířata si toho nikdy nevšimnete. Tvoji nafoukaní podřízení nás nutí pracovat osmdesát hodin týdně, pak nás označí za pitomý děcka a sami se naparujou ve světle televizních kamer. Přitom k tomu využívají výsledků naší práce.

Všichni ostatní už odtud odešli a ty sis toho ani nevšiml! Zůstal jsem tady jen já, protože já jsem neměl kam odejít!“

„Teď už jsi volnej. Máš padáka.“

„Zaplafpánbů!“ odsekl mladík, vyběhl z místnosti a zabouchl za sebou dveře.

„Kdo to byl?“ zeptal se Vařák.

„Arvin Partridge junior,“ odpověděl tiše kongresman. Posadil se a nepřítomně zíral na dveře.

„Studuje třetím rokem práva ve Virginii.

Všichni ostatní byli taky budoucí právníci.

Zaměstnávali jsme je čtyřiadvacet hodin denně za hubičku, ale přece jsme jim taky něco dali! A oni zradili naši důvěru.“

„Co jste jim dali?“

„Zkušenost, kterou by nezískali nikde jinde. Ani v soudních síních, ani v právnických knihách, jen tady u nás. A můj syn to dobře ví. Lhal mi ve věci, která nás může všechny zničit. Už mu nikdy nemůžu věřit.“

„To je mi líto.“

„To není tvůj problém!“ vyštěkl Partridge. „Tak dobře, ty šmejde,“ dodal nerudně, „co teda po mně chceš, aby mohla komise dál fungovat? Budu muset zvážit všechny plusy a mínusy.“

„žádné mínusy to pro vás neznamená, pane,“ řekl Vařák. Pak postupně položil na stůl několik přeložených listů. Obsahovaly stručný výklad situace a malou průkazovou fotografii, připnutou v pravém horním rohu vrchní stránky. „Moji klienti chtějí, aby se tenhle člověk stal členem vaší komise.“

„Takže na něj něco máte!“ přerušil ho Partridge.

„Absolutně nic kompromitujícího, v tomto ohledu je dokonale čistý. Opakuji, že moji klienti nechtejí žádné krytí, žádné vydírání, nechtejí ani blokovat návrhy komise nebo jí vnucovat své vlastní. Ten člověk nezná mé klienty a oni osobně neznají jeho.“

„Tak proč vám tolik záleží na tom, aby u mě pracoval?“

„Protože mí klienti věří, že může být pro vaši komisi obrovským přínosem.“

„Jeden člověk sám nic nezmůže, to snad víte, ne?“

„Ovšem.“

„Jestli ho sem chcete nasadit, aby špehoval, musím vás upozornit, že proti takovým případům jsme dobře pojištěni.“ Partridge se podíval na fotky ležící po lampičkou se zeleným stínítkem a položil na ně ruku.

„Tedy aspoň jsme byli.“

Vařák se natáhl a vzal si zpět fotografie. „Udělejte to, pane kongresmane. Vezměte ho do komise. Nebo, jak jste sám řekl, bude všechno v prachu. Až bude sedět ve vaší komisi, tohle vám vrátím a přibalím i negativy.

Udělejte to.“

Partridge zabodával pohled do fotografií, které blondýn držel v ruce. „Čirou náhodou máme zrovna jedno volné místo. Bookbinder včera rezignoval osobní důvody.“

„Já vím,“ řekl Miloš Vařák.

Kongresman se podíval svému hostovi do očí.

„Kdo ksakru jste?“

„Člověk oddaný své adoptivní zemi. Ale na mně nezáleží. Důležitý je ten člověk.“

Partridge se podíval na výklad ležící před ním.

„Evan Kendrick, devátý volební okres státu Coloradu,“

přečetl. „O něm jsem skoro nic neslyšel a to, co se ke mně doneslo, mě ničím neupoutalo. Je to nula. Sice bohatá, ale pořád nula.“

„To se brzy změní, pane,“ řekl Vařák, otočil se a zamířil ke dveřím.

„Pane kongresmane, pane kongresmane!“ křičel hlavní asistent Evana Kendricka. Vyběhl z kanceláře a řítil se po chodbě Sněmovny, aby chytil svého chlebodárce.

„Co se to děje?“ zeptal se Evan, sundal ruku z tlačítka výtahu a zaskočeně se díval, jak u něj zadýchaný mladík brzdí. „Ty přece nikdy nezvedáš hlas, ale jen velice diskrétně šeptáš, Phile. Zavalila snad devátý coloradský okres lavina bláta?“

„Možná je tady šance vykopat ho z bláta, které se na něj už valí odedávna. Tedy z vašeho pohledu.“

„Tak co se stalo?“

„Volal kongresman Partridge. Ten z Alabamy!“

„Je to hrubián, ale v zásadě dobrý člověk. Nebojí se riskovat. Líbí se mi, co dělá.“

„Chce, abyste to dělal s ním.“

„A co jako?“

„Abyste se stal členem jeho komise!“

„Cože?“

„To je pro vás ohromný krok kupředu, pane!“

„Spíš dozadu,“ nesouhlasil Kendrick. „Členové jeho komise musí každý druhý týden vystupovat ve večerních zprávách a zaplňují nedělní televizní rána, když naše nejžhavější kongresové komety nejsou zrovna k zastižení. To je asi ta poslední věc, kterou bych chtěl dělat.“

„Promiňte, pane kongresmane, ale to je právě to nejdůležitější, co byste udělat měl,“ namítl asistent. Už se poněkud zklidnil a upřeně se díval Evanovi do očí.

„A proč?“

Mladík jménem Phil vzal Kendricka za rameno, aby ho odtáhl od hroznu lidí, kteří se nashromáždili kolem u výtahu. „Říkal jste mi, že hodláte po volbách rezignovat, a já jsem to vzal na vědomí. Ale taky jste mi řekl, že chcete mít slovo při jmenování svého nástupce.“

„To pořád platí,“ přikývl souhlasně Evan. „S tou zatracenou mašinérií jsem válčil a nechci, aby se znovu dostala k moci. Kdyby ti mizerové dostali vládní povolení k průzkumu, klidně by rozprodali Skalisté hory do posledního kopečku a postavili by v nich uranový důl.“

„Jestli odmítnete Partridge, nebudete už mít ve Washingtonu vůbec žádné slovo.“

„Proč ne?“

„Protože vás opravdu chce.“

„Ale proč?“

„To přesně nevím. Jistě vím jen to, že on nedělá nic bezdůvodně. Možná chce rozšířit svůj vliv směrem na západ a vybudovat si tak základnu pro další osobní rozvoj. Kdoví? Ale on má pod palcem celou řadu státních delegací, a jestli mu odpovíte ‚Díky, kámo, ale nechci‘, bude to považovat za urážku a dostane vás do izolace jak tady, tak u vás doma. Vybudoval si v Kapitolu dost velký vliv.“

Kendrick vzdychl a zamračil se. „No dobře, ale budu tam jen sedět a mlčet jak ryba.“

Od jmenování kongresmana Evana Kendricka do Partridgeovy komise uplynuly necelé tři týdny.

Naprosto nečekaná nominace nikoho ve Washingtonu nevzrušila, s výjimkou Ann Mulcahy O’Reillyové a jejího manžela Patricka Xaviera, poručíka policie.

Všeobecně se soudilo, že Kendrickovou nominací si starý lišák Partridge pojistil, aby světla televizních kamer mířila na něj, a ne na zbylé členy komise. Pokud byla tato úvaha správná, Partridge si nemohl vybrat lépe. Představitel z coloradského devátého řekl během slyšení přenášených televizí zřídkakdy něco jiného, než ‚Nemám

otázek,

pane

předsedo.‘

Nejdelším

prohlášením za jeho krátkého působení u „jestřábů“ se stala třiadvacetivteřinová odpověď na předsedovo přivítání. Tiše vyjádřil své překvapení, že byl právě on poctěn jeho výběrem, a pak vyjádřil naději, že předsedovu důvěru nezklame. V polovině vystoupení přesně po dvanácti vteřinách přestaly televizní kamery zabírat jeho tvář a soustředily se na správce v uniformě, který právě procházel sálem a výsypával popelníky.

„Dámy a pánové,“ ozval se tlumený hlas moderátora, „ani při takovýchto slyšeních nezanedbává vláda základní bezpečnostní opatření. Prosím? Ach, ano, kongresman Owen Canbrick ukončil své vystoupení.“

V úterý čtvrtého týdne se však stala naprosto nezvyklá věc. To ráno mělo začít slyšení, na které se upínala větší pozornost než obvykle, protože hlavním svědkem byl zástupce Kanceláře pro zásobování Pentagonu. Byl to poměrně mladý zavalitý plukovník s pleší, který si v logistice získal jméno svou dravostí.

Zcela oddaný voják s neotřesitelným přesvědčením, navíc chytrý, bystrý a výřečný. Ministr ho používal jako těžkou zbraň proti usmrkaným civilům, kteří škudlili každý dolar. Spousta lidí se nemohla dočkat, až se do sebe pustí plukovník Robert Barrish a stejně chytrý, bystrý i výřečný předseda Partridgeovy komise.

Neobvyklé však toho rána bylo, že se kongresman Arvin Partridge z Alabamy nedostavil. K jeho nalezení nepomohly spousty telefonátů, ani četa asistentů rozeslaných po celém městě. Prostě se vypařil.

Komise kongresu se však netočí jen kolem svých šéfů, a už vůbec ne, když jde o televizní přenos. Začalo se tedy bez předsedy. Jeho místo zaujal kongresman ze Severní Dakoty, který se právě léčil z nejhorší kocoviny svého života, což bylo velmi podivné, neboť muž rozhodně neměl pověst alkoholika. Byl považován za milého a střídmého hlasatele evangelia, jenž si vzal k srdci biblické připomenutí o překování mečů na radlice.

Na lva, jímž byl plukovník Robert Barrish, účinkoval jako syrové maso.

„… a na závěr svého vystoupení před touto civilní inkvizicí kategoricky prohlašuji, že mluvím za silnou svobodnou společnost bojující na život a na smrt se silami zla, které čekají na sebemenší náznak naší slabosti. Máme snad mít svázané ruce nějakými nepodstatnými akademickými procedurami?“

„Pokud vám dobře rozumím,“ pravil dočasný předseda a díval se zamlženýma očima na plukovníka, „musím vás ujistit, že nikdo z přítomných nezpochybňuje vaši oddanost obraně naší vlasti.“

„To doufám, pane.“

„Nemyslím, že.“

„Moment, vojáku,“ ozval se Evan Kendrick ze vzdáleného konce stolu.

„Co prosím?“

„Řekl jsem, abyste laskavě počkal.“

„Jsem plukovníkem armády Spojených stahů amerických a očekávám, že jako takový budu oslovován,“ odtušil hněvivě důstojník.

Evan zpražil svědka pohledem a úplně zapomněl na mikrofon. „Budu tě oslovovat, jak se mi zlíbí, ty nafoukanej hajzle…“ Kamery sebou škubly, z televizních obrazovek se začalo ozývat pípání, ale Kendrickův ostrý výpad přehlušit nestihlo, „… pokud jsi osobně nedopsal další dodatek k ústavě, i když pochybuju, žes ji vůbec četl,“ pokračoval kongresman z Colorada.

„Vy mě urážíte.“

„A vy zase urážíte daňové poplatníky“ přerušil ho Evan. Díval se do Barishových služebních záznamů a přesně si vybavil, co mu před více než rokem řekl Frank Swann. „Dovolte, abych se vás na něco zeptal, plukovníku. Už jste někdy vystřelil ze zbraně?“

„Já jsem voják!“

„Na tom už jsme se myslím shodli. Já vím, že jste voják. My civilní inkvizitoři vás totiž platíme, pokud tedy nemáte tu uniformu v pronájmu.“ Sál Kongresu zašuměl tichým smíchem. „Ptal jsem se vás, jestli jste někdy vystřelil.“

„Bezpočtukrát. A co vy?“

„Párkrát. Ne tolikrát jako vy a nebyl jsem přitom v uniformě.“

„Pak považuji toto téma za uzavřené.“

„Já ale ne. Použil jste někdy zbraň za účelem zabití jiné lidské bytosti, která chtěla zabít vás?“

Ticho, které se rozhostilo, neušlo nikomu. Tichou plukovníkovu odpověď slyšeli všichni. „Ve válce jsem nikdy nebyl, jestli vám jde o tohle.“

„Ale před chvílí jste nám řekl, že bojujete na život a na smrt a tak dále a tak dále, což vyvolalo v přítomných i v lidech u televizorů dojem, že před sebou mají jakéhosi novodobého Davy Crocketta bránícího pevnost Alami, případně seržanta Yorka nebo dokonce Indiána Jonese, kosícího svou puškou jednoho zlosyna za druhým. Ale tak to není, viďte plukovníku. Vy jste jen účetní, který se snaží ospravedlnit krádež milionů možná dokonce miliard z kapes daňových poplatníků, a zaštiťujete se při tom červenomodrobílou vlajkou největšího vlastenectví.“

„Ty zasra…! Co si to dovolujete!“ Uhýbání kamer a pípání přišlo zase pozdě. Televizní diváci viděli, jak plukovník Barrish vstal a praštil pěstí do stolu.

„Slyšení se odročuje!“ vykřikl vyčerpaný předseda. „Odročuje se, sakra!“

V

rohu

potemnělého

studia

jedné

z

washingtonských televizních stanic stál šedovlasý hlasatel a pozorně se díval na monitor přenášející obraz z Kongresu. Zamyšleně špulil rty, jak to u něj už tolikrát viděla většina Ameriky, a nakonec se obrátil k vedle stojícímu asistentovi.

„Toho kongresmana chci mít příští neděli ve svém pořadu.“

V domě na Chevy Chase křičela rozčilená žena do telefonu: „Říkám ti, mami, nikdy jsem ho takhle ještě neviděla! Myslím to vážně, určitě byl opilý. Díky Bohu, že ho ten cizinec přivedl domů! Řekl, že ho našel před restaurací ve Washingtonu a že se sotva držel na nohách. Dovedeš si to představit? On se prý sotva držel na nohách! Ten člověk ho poznal, a protože je dobrý křesťan, nechtel ho nechat na ulici. Ale víš, co je na tom nejšílenější, mami? že jsem byla vždycky přesvědčená, že se alkoholu nikdy nedotkl. No, asi jsem se spletla.

Jsem zvědavá, kolik dalších tajemství přede mnou můj oddaný pastýř skrývá! Dneska ráno mi tvrdil, že si vůbec nic nepamatuje. Vůbec nic. Ježíšikriste! Mami, právě vchází do domu mamko, on mi zvrací na koberec!“

„Kde to k čertu jsem?“ zašeptal Arvin Partridge starší, zatřásl hlavou a snažil se zaostřit zrak na okno motelového pokoje s ošuntělými záclonami. „V

nějakým krysím hnízdě?“

„Nejste tak daleko od pravdy,“ řekl blondýn a přistoupil k posteli. „Až na to, že krysy, které to místo navštěvují, se zdrží vždycky jen na hodinu nebo na dvě.“

„Ty!“ vykřikl kongresman z Alabamy a vytřeštil oči na Čecha. „Cos mi to udělal?“

„Vám nic, pane, ale pro vás,“ odpověděl Vařák.

„Naštěstí se mi podařilo vysekat vás z poněkud prekérní situace.“

„Cože?“ Partridge se posadil a spustil nohy na zem. I když ještě nebyl úplně při smyslech, neuniklo mu, že je oblečený. „Co se stalo?“

„Jeden z mých klientů večeřel v Carriage House v Georgetownu, kde jste měl schůzku s kongresmanem ze Severní Dakoty. Když ta nepříjemnost začala, zavolal mi. Naštěstí v té oblasti bydlím, a dorazil jsem tedy včas. Mimochodem, tady samozřejmě nejste nahlášený.“

„Počkejte!“ zavřeštěl Partridge. „To jsou kecy!

Moje schůzka s tím praštěným svatouškem byla předem

zaranžovaná! No jasně! Jeho kancelář dostane telefon, že s ním chci projednat naléhavou záležitost ohledně naší komise a moje kancelář obdrží tentýž vzkaz. Oba víme, že ráno má před komisi předstoupit ten syčák z Pentagonu, proto dojdeme k závěru, že bychom se měli sejít rychle. A pak se ho ptám, co se děje, a on mi položí stejnou otázku!“

„O tom nic, nevím, pane.“

„Hovno!. A co to bylo za nepříjemnost?“

„Trochu jste přebral.“

„Lžete! Měl jsem jedno pitomý martini a ten nebeskej otec měl limonádu!“

„Jestli je to pravda, tak toho moc nesnesete. Svalil jste se totiž na stůl a pastor zkoušel vypít slánku.“

Předseda Partridgeovy komise po Čechovi vztekle šlehl pohledem. „Omámil jsi nás,“ pravil tiše.

„Nasypals nám do pití nějaký svinstvo!“

„Až do včerejška jsem do té restaurace nevkročil.“

„A k tomu ještě lžeš, jako když tiskne. Jak je vidět, máš s tím zkušenosti. Panebože, kolik je vůbec hodin?“

Partridge prudce otočil zápěstí, aby se podíval na hodinky.

„Slyšení už skončilo,“ napověděl mu Vařák.

„Do prdele!“

„Pastor nebyl příliš úspěšný, ale zato nový člen vaší komise zanechal nesmazatelný dojem, pane. Jsem si jist, že uvidíte velkou část jeho vystoupení ve večerních zprávách, samozřejmě až po vypuštění některých slov.“

„Ach Bože,“ zašeptal si kongresman pod vousy a pak se znovu zadíval na Čecha z Inver Brass. „Co říkali tomu, že jsem nepřišel?“

„Vaše kancelář vydala velice přijatelné prohlášení.

Píše se v něm, že jste se plavil na rybářské jachtě při východním pobřeží Marylandu. Motor vypověděl službu a vy jste musel zakotvit přes kilometr od přístaviště. Vaše nepřítomnost byla řádně odůvodněna, všechno je v pohodě.“

„Moje kancelář vydala takové prohlášení? Kdo to nařídil?“

„Váš syn. Je to neobyčejně rozumný mladík. Čeká venku ve vašem autě.“

Zrzavý prodejce v autosalonu podepsal doklady a přepočítal deset stodolarových bankovek. Ve tváři se mu zračilo překvapení. „Vůz si můžete vyzvednout ve tři hodiny odpoledne.“

„To mám radost,“ řekl kupující, který napsal do kolonky „Povolání“ na leasingové smlouvě: barman, toho času zaměstnaný v Carriage House v Georgetownu.

18

„Hodina nula, pane Kendricku,“ řekl plukovník Robert Barrish a příjemně se usmál do kamery.

„Musíme na ni být připraveni a právě preventivní eskalace nám pomáhá oddalovat její hrozbu.“

„A není to právě naopak? Naše zbrojní arsenály jsou přece tak přecpané, že stačí jeden chybný závěr a celá planeta vyletí do vzduchu.“

„Ale prosím vás,“ napomenul ho armádní důstojník shovívavě. „Takový způsob uvažování byl už dávno uznán za zcestný. Jsme profesionálové.“

„Mluvíte o naší straně?“

„Samozřejmě, že mluvím o naší straně.“

„A co nepřítel? Nemá ve svých řadách také profesionály?“

„Pokud se snažíte srovnávat technické vybavení našich nepřátel s naším, tak brzy zjistíte, že máte stejně špatné informace jako v případě kontroly nákladů amerického obranného systému.“

„Chcete tedy říct, že oni nejsou tak dobří jako my.“

„To je pronikavý úsudek, kongresmane. Výcvik našich ozbrojených sil v zacházení s nejmodernější technikou je nejlepší na světě. Odpusťte, ale jako člen toho velkého týmu musím říct, že jsem obrovsky hrdý na naše skvělé hochy a dívky.“

„No to já taky,“ pravil Evan a na rtech se mu objevil lehký úsměv. „Ale já vám zase musím říct, plukovníku, že přestávám chápat vaši logiku. Mluvil jste přece o preventivní eskalaci, ne? Myslel jsem, že vaše poznámka o profesionalitě byla odpovědí na moji zmínku o možnosti špatné kalkulace v okamžiku, kdy jsou zbrojní arsenály tak plné.“

„To je pravda. Víte, pane Kendricku, já se vám celou dobu snažím vysvětlit, že personál obsluhující zbraňové systémy se řídí naprosto přesnými pokyny, které vylučují jakoukoli chybu. K selhání nemůže dojít.“

„Snad máte pravdu,“ souhlasil Evan. „Ale co ten druhý? Pokud se nemýlím, tak jste řekl, že není příliš chytrý, že se nám zkrátka nemůže rovnat. Co když selže on? Co bude pak?“

„To by udělal jen jednou. S minimálními ztrátami na naší straně bychom.“

„Zadržte, vojáku!“ přerušil ho Kendrick nečekaně ostrým tónem. Znělo to jako rozkaz. „Co znamená minimum zírat?“

„Jistě si uvědomujete, že o těchto věcech nesmím mluvit.“

„Ale bude líp, když nám to řeknete. Znamenají vaše minimální ztráty Los Angeles, New York nebo Albuquerque nebo snad Saint Louis? Ten obranný deštník si všichni platíme, tak proč nám neřeknete, jaké bude počasí?“

„Jestli si myslíte, že ohrozím národní bezpečnost a budu něco říkat v televizi. No, kongresmane, říkám to opravdu nerad, ale myslím, že vám nikdo nedal právo vystupovat jménem amerického lidu.“

„To by mě nikdy ani nenapadlo. Řekli mi, že tenhle pořad má být debata mezi námi dvěma, že jsem vás urazil v televizi a vy máte právo mi odpovědět ve stejné aréně. Proto jsem tady. Tak odpovězte, plukovníku. A už mě nezasypávejte hesly z Pentagonu.

Mám příliš velkou úctu k našim ozbrojeným silám, abych se spokojil jen s hesly.“

„Jestli chcete řečmi o ‚heslech‘ kritizovat oddané vůdce našich obranných sil muže loajální a čestné, kteří nade vše touží, aby náš stát zůstal silný, tak vás tedy opravdu lituji.“

„Ale jděte. Nejsem tady příliš dlouho, ale znám pár vysokých důstojníků z Arlingtonu, kteří by se při vašich řečech pořádně ošívali. Já se vám snažím, plukovníku, celou dobu vysvětlit, že nemáte o nic větší práva než já nebo můj soused z ulice. žijeme v podmínkách.“

„Ty podmínky vám právě chci vysvětlit!“ skočil mu do řeči Barrish.

„Nechte mě domluvit,“ odsekl Evan a usmál se.

„Ale pánové, pánové,“ uklidňoval je známý televizní moderátor.

„Já

nijak

nezpochybňuji

vaši

oddanost,

plukovníku,“ řekl Kendrick. „Děláte svou práci a chráníte svůj rajón, tomu rozumím.“ Evan zvedl list papíru. „Ale když jste u slyšení použil slovní spojení a já jsem si to přesně zapsal ‚nepodstatné akademické procedury‘, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet.

Skutečně si můžete dělat s penězi, co chcete? Jestli si to myslíte, tak běžte mezi lidi na ulici a řekněte to Joe Smithovi, který má problémy vyjít s výplatou.“

„Ten Joe Smith by před námi padl na kolena, kdyby mu došlo, že pro něj znamenáme záruku přežití!“

„Myslím, že jsem právě zaslechl nespokojené mručení svých přátel z Arlingtonu, plukovníku.

Americký občan před nikým na kolena padat nemusí.“

„Vytrháváte mé poznámky z kontextu! Velice dobře víte, co jsem chtěl říct, pane kongresmane Partridgi!“

„Omyl plukovníku, Partridge je můj šéf. Já tady jsem jen jako náhradník.“

„Já vám vidím až do žaludku!“ kontroval Barrish výhružným tónem. „Nevyprávějte mi o obyčejných lidech z ulice a nehrajte si na jednoho z nich.“ Barrish se na chvíli odmlčel, pak se ale neovládl a vykřikl: „Vždyť vy jste se ani neoženil!“

„To je asi nejpravdivější věta, kterou jste tady vyřkl. Neoženil jsem se, to je fakt, ale jestli mě chcete požádat o schůzku, budu se nejdřív muset zeptat své přítelkyně.“

Kendrick vyhrál na celé čáře. Těžká zbraň Pentagonu selhala a střelný prach jí sežehl tvář před zraky miliónů televizních diváků.

„Kdo to ksakru je?“ zeptal se pan Joseph Smith, bytem v Cedrové ulici 70 ve městě Clinton, stát New Jersey.

„Nevím,“ odpověděla paní Smithová, která seděla u televize vedle manžela. „Docela sympaťák, co?“

„To nevím, ale právě roznesl na kopytech jednoho z těch nafrněných oficírků, který mě vláčeli v bahně po Vietnamu. Je to můj člověk.“

„Je dobrý,“ řekl Eric Sundstrom z Inver Brass.

Vstal a vypnul televizi ve svém bytě s výhledem do newyorského parku Gramercy. Dopil sklenku Montrachetu a pak se podíval na Margaret Lowellovou a Gideona Logana, kteří seděli v křeslech na druhém konci pokoje. „Dovede rychle reagovat a zachovat ledový klid. Toho hada Barrishe dobře znám. Nic mu nečiní větší potěšení, než někoho přede všemi zesměšnit. Kendrick ho porazil jeho vlastními zbraněmi.“

„Náš chlapík je navíc docela sympaťák,“ dodala paní Lowellová.

„Cože?“

„No, je přitažlivý, Eriku. To není žádné mínus.“

„A navíc má smysl pro humor,“ řekl Logan. „A to je rozhodně plus. Umí rychle přejít z vážné debaty do lehčího tónu a v tom je pořádný kus umění. Ukázal to už při slyšení, takže to není náhoda. Kennedy měl stejný dar. Všude kolem sebe viděl věci, z kterých si mohl dělat legraci. To mají lidi rádi. Přesto se mi zdá, že se na modré obloze brzy objeví velký šedivý mrak.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Sundstrom.

„Člověka, kterému to tak pálí, nebude lehké ukočírovat.“

„Jestli je to ten pravý člověk,“ řekla Margaret Lowellová, „a my máme všechny důvody věřit, že tomu tak je, nebude to vadit, Gideone.“

„A co když není ten pravý? Co když o něm něco nevíme? Na výsluní ho přeci vyneseme my, a ne přirozený politický vývoj.“

V honosném šestipatrovém domě na okraji Manhattanu, mezi Pátou a Madison Avenue, seděl bělovlasý Samuel Winters naproti svému příteli Jacobu Mandelovi. Nacházeli se ve velké Wintersově pracovně v nejvyšším patře. Stěny mezi policemi s knížkami vyplňovalo několik nádherných gobelínů, stejně okázalý byl i nábytek. Pracovna přesto působila útulně a dýchalo z ní jakési teplo. Mistrovská díla minulosti zde sloužila svému účelu, a nikoli pouze proto, aby je někdo obdivoval. Aristokratický historik stiskl dálkové ovládání a vypnul televizi.

„Nuže?“ zeptal se Winters.

„Musím se na chvilku zamyslet, Samueli.“ Mandel se rozhlédl po pokoji. „Tohle všecko ti patří už od narození,“ řekl burzovní makléř „ale přesto jsi vždycky pracoval až do úmoru.“

„Vybral jsem si oblast, v níž peníze všechno hodně usnadňují,“ odpověděl Winters. „Občas jsem kvůli tomu trpěl pocitem viny. Vždycky jsem mohl jet, kam jsem chtěl, dostat se do archivů, kam ostatní neměli přístup, studovat tak dlouho, jak se mi zlíbilo. Ať jsou moje zásluhy jakékoli, zábavě, kterou jsem přitom zažil, se nevyrovnají. Tak to aspoň říkala moje manželka.“ Historik vzhlédl k portrétu pěkné tmavovlasé ženy oblečené ve stylu čtyřicátých let, jenž visel nad psacím stolem mezi dvěma obrovskými okny vedoucími na Sedmdesátou třetí ulici.

„Stýská se ti po ní, vid.“

„Strašně. Často sem chodím a povídám si s ní.“

„Já bych bez Hany už asi neuměl žít, ale i když to může znít divně po tom, čím prošla v Německu, se modlím k Bohu, aby ji k sobě povolal jako první. Jsem si jistý, že smrt dalšího milovaného člověka by už citově neunesla. Zní to asi strašně, že?“

„Spíš to svědčí o tvé neobyčejné šlechetnosti.

Ostatně jako vše, co říkáš a děláš, starý brachu. Navíc

dokonale vím, co bys sám musel vytrpět. Zvládl bys to líp než já, Jacobe.“

„Nesmysl.“

„Ale ano, ty máš svou víru.“

„Kdys byl naposledy v kostele, Samueli?“

„Tak to se musím zamyslet. Když se můj syn v Paříži ženil, zrovna jsem si zlomil nohu a nemohl jsem jet na svatbu. Dcera zase utekla s tím neodolatelným blbečkem, co vydělává balíky peněz za scénáře k filmům, kterým vůbec nerozumím. Takže to muselo být v pětačtyřicátém, když jsem se vrátil z války. Určitě to bylo u Svatého Jana. Ona mě přemluvila, abych šel, a já jsem přitom myslel jen na to, jak ji co nejdřív svlíknout.“

„Ty přeháníš! Nevěřím ti ani slovo!“

„To děláš chybu.“

„Mohl by být nebezpečný,“ řekl Mandel, který náhle změnil téma a vrátil se k Evanu Kendrickovi.

Winters ho chápal. Jeho starý přítel sice žvástal, ale nepřestával přitom přemýšlet.

„V jakém smyslu? Všechno, co o něm víme, vylučuje jakoukoli posedlost mocí. Tak kde vidíš to nebezpečí?“

„Je absolutně nezávislý.“

„To je jen dobře. Může se z něj stát skvělý prezident. Nemá žádný vztah k těm křiklounům, přitakávačům a pochlebníkům. Oba jsme viděli, jak skolil těžkou váhu. Teď už to bude mít jednodušší.“

„Asi jsem se nevyjádřil dost jasně,“ pravil Mandel.

„Protože mně samotnému to taky není úplně jasné.“

„Nebo jsem natvrdlý, Jacobe. Co chceš tedy říct?“

„Co když se o nás dozví? Co když zjistí, že jsme mu dali krycí jméno Ikaros, že je zkrátka výtvorem Inver Brass?“

„To je vyloučeno.“

„O to teď nejde. Otázku, jestli je to teoreticky možné, teď pomineme. Jak by na to podle tebe reagoval? Nezapomeň, že je velice chytrý a absolutně nezávislý.“

Samuel Winters se poškrábal na bradě a zadíval se z okna na ulici. Pak znovu pohledem zamířil k portrétu své manželky. „Rozumím ti,“ řekl a před očima se mu začaly míhat zamlžené výjevy z vlastní minulosti. „Byl by vzteky bez sebe. Myslel by si, že jsme ho vmanipulovali do velké korupční hry. Popadl by ho amok.“

„A co by podle tebe v tom amoku mohl provést?“

naléhal Mandel. „Mimochodem, kdyby nás odhalil, nic

by to neznamenalo. Bylo by to jako pověsti o Třístranné komisi, co propagovala Jimmiho Cartera, který se jako neznámý guvernér z Georgie nečekaně objevil na obálce časopisu Time. Na těch pověstech bylo hodně pravdy, ale nikoho to nezajímalo. Tak co by Kendrick udělal?“

Winters se překvapeně podíval na starého přítele.

„Můj ty Bože,“ řekl tiše. „Znechuceně by utekl.“

„Nic ti to nepřipomíná, Samueli?“

„To už bylo hodně dávno, byly jiné časy.“

„To bych netvrdil. žilo se možná líp, ale okolnosti byly podobné.“

„To jsem ještě nebyl v úřadě.“

„Ale už ti pomalu padal do klína. Mimořádně nadaný a bohatý děkan z univerzity v Columbii, kterého žádali o radu prezidenti a jeho vystoupení ve výborech Sněmovny i Senátu měnila směr státní politiky.

Přemluvili tě, abys kandidoval na úřad guvernéra New Yorku, a teprve několik měsíců před sjezdem strany jsi zjistil, že tvoji nominaci a nevyhnutelné vítězství zaranžovala jakási neznámá politická organizace.“

„Byl to absolutní šok. Nikdy předtím jsem o ní neslyšel.“

„Ale došel jsi k závěru, že si z tebe to tiché společenství chce udělat svou hlásnou troubu. Tys tu maškarádu odhalil a utekl jsi.“

„Byl jsem znechucený. Odporovalo to všem principům otevřené politiky, kterou jsem hlásal.“

„Byl jsi absolutně nezávislý,“ dodal makléř. „A pak nastalo mocenské vakuum a politický chaos, strana se zmítala v krizi. K moci se dostali oporrunisti a následovalo šest let nesmyslně tvrdých zákonů a zkorumpované vlády.“

„A z toho všeho obviňuješ mě, Jacobe?“

„Má to svoji souvislost. César třikrát odmítl korunu a pak se rozpoutalo opravdové peklo.“

„Chceš říct, že Kendrick by mohl odmítnout úřad, který se mu nabízí.“

„Tos řekl ty. Tys přece tenkrát nasupeně utekl z boje.“

„Protože lidé, které jsem vůbec neznal, investovali neskutečné peníze, aby mě dostali do křesla. Proč?

Jestli jim opravdu šlo o lepší vládu, a ne o soukromý zájem, proč s tím nevystoupili veřejně?“

„A proč to neděláme my, Samueli?“

Winters probodl Mandela pohledem, v němž se zračil smutek. „Protože si hrajeme na Pánaboha, Jacobe. Musíme, protože víme, co ostatní nevědí. Víme, co nastane, když nepřevezmeme aktivitu. Náhle se ukáže, že občané naší velké republiky nemají prezidenta, ale jakéhosi krále, neomezeného panovníka všech států unie. Ale nebudou vědět, kdo se za jejich králem vlastně skrývá. Šakalů stojících ve stínu se zbavíme jen tak, že současného prezidenta vyměníme.

Jiná cesta neexistuje.“

„Rozumím. Jen se snažím být obezřetný, protože mám strach.“

„Proto musíme být mimořádně opatrní a nesmíme dopustit, aby se o nás Evan Kendrick někdy dozvěděl.

Je to jednoduché.“

„Nic není jednoduché,“ namítl Mandel. „Není to žádný hlupák. Začne mu vrtat hlavou, proč je najednou tak populární. Vařák musí vypracovat mistrovský scénář, v němž každé dějství bude logicky a nezvratně navazovat na to předchozí.“

„Mně to taky často vrtalo hlavou,“ tiše připustil Winters a znovu se podíval na portrét své nebožky ženy.

„Jannie mi vždycky říkávala: ‚Všechno ti jde moc hladce, Same. Ostatní se nadřou, než o nich noviny napíšou pár řádek, zatímco o tobě vycházejí celé komentáře a chválí tě za věci, které jsi možná ani neudělal.‘ Proto jsem si začal klást otázky a zjistil jsem, jak se to všechno seběhlo. Ale kdo za tím stál, to jsem nikdy nevypátral.“

„A pak jsi zmizel ze scény.“

„Jistě.“

„Proč? Ale pravdu!“

„Před chvílí sis na to sám odpověděl, Jacobe. Byl jsem strašně naštvaný.“

„I když jsi mohl výrazně přispět k řešení situace?“

„Ano, jistě.“

„Dá se říct, že tě neposedla horečnatá touha zvítězit v prezidentských volbách?“

„Znovu ti říkám: jistě. Ať se to komu líbí, nebo ne, já vlastně nikdy netoužil nic vyhrát. Averell jednou řekl: ‚Naštěstí, nebo naneštěstí, nikdy jsem si nemusel vydělávat na chleba prací.‘ To je podle mě výstižné.“

„Znovu se vrátím k té horečce. Kendricka nějak musí zachvátit ta horečná posedlost, kterou tys nikdy nepocítil. Musíme ho dostat do situace, kdy bude zoufale toužit vyhrát.“

„Ano, musí to být oheň spalující vnitřnosti,“ pravil historik. „Měli jsme na to pomyslet už dřív, ale všichni ostatní prostě měli za to, že Kendrick po nabídce okamžitě skočí. Bože, byli jsme to ale hlupáci!“

„Nejen všichni ostatní,“ namítl makléř. „Mě samotného to nenapadlo, dokud jsem před hodinou nevkročil do tohoto pokoje. Náhle se mi vybavily vzpomínky na tebe a tvou absolutní nezávislost. Z

velice nadějného kandidáta ses změnil ve vzteklouna, který za sebou spálil všechny mosty a přenechal místo různým špinavcům.“

„Udeřil jsi hřebíček na hlavičku, Jacobe. Měl jsem zůstat, už roky si to vyčítám. Moje žena mi jednou v návalu vzteku vmetla do tváře, že jsem rozmazlený hošánek. Stejně jako ty tvrdila, že kdyby nic jiného, mohl jsem aspoň zabránit mnoha špatnostem.“

„Ano, tos mohl, Samueli. Harry Truman měl pravdu, dějiny tvoří vůdcové. Bez Thomase Jeffersona by nebyly žádné Spojené státy, bez Adolfa Hitlera by nevznikla Třetí říše. Ale žádný člověk se nestane vůdcem, pokud sám nechce. Musí po tom toužit z celé duše.“

„A ty myslíš, že Kendrickovi tohle chybí?“

„Obávám se, že ano. V televizi i před pěti dny během slyšení komise jsem viděl muže, který plane spravedlivým hněvem a je mu přitom úplně fuk, komu zláme kosti. Je chytrý, rozhodně odvážný a dokonce vtipný a přitažlivý, což jsou vlastnosti, které by náš kandidát měl mít. Ale čímsi mi také vzdáleně připomněl mého starého přítele Samuela Winterse. Člověka, který vypadl ze hry, protože v sobě neměl touhu po vítězství.“

„Je to opravdu tak špatná vlastnost? Nemyslím u mě já jsem přece nikdy nebyl tak důležitý. Ale je to skutečně tak zdravé, aby každý uchazeč o úřad hořel touhou po moci?“

„Svůj podnik přece taky nesvěříš vedení, které bude pracovat jen na půl úvazku. Lidé správně očekávají plnohodnotného hospodáře a hned poznají, když jejich požadavky daný člověk nesplňuje. Za své peníze chtějí nejvyšší kvalitu.“

„Ale já si myslím, že mě lidi docela uznávali a já jsem přitom žádnou horečnou touhou netrpěl,“ bránil se Winters. „A snad jsem ani neudělal tolik chyb.“

„Panebože, k tomu jsi ani nedostal příležitost.

Tvoje kampaň proběhla jako blesková televizní válka, v níž dominovaly nejlepší fotky, jaké jsem kdy viděl.

Sympatická vizáž byla opravdu tvé velké plus.“

„Taky jsem se zúčastnil tří nebo čtyř diskusních pořadů. Vlastně tří.“

„Měl jsi proti sobě samé hlupáky, Samueli.

Prohráli se sympaťákem tak to mají lidi rádi. Nikdy nepřestanou vzhlížet k nebi, což dnes znamená na televizní obrazovku, a hledat tam krále nebo prince, který k nim sestoupí, utěší je a ukáže jim cestu.“

„To je tedy pěkně zvrácené. Takže Abraham Lincoln by podle tvé logiky byl jen jakýsi venkovský balík a musel by zůstat doma v Illinois.“

„Anebo ještě hůř,“ zašklebil se Jacob Mandel. „žid Abraham spolčený s antikristy, který obětuje křesťanské děti.“

„A když si nechal narůst vousy, obraz byl naprosto dokonalý,“ souhlasil Winters, usmál se a vstal z křesla.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se, i když opověd znal už

dopředu. Zamířil k baru, umístěnému pod francouzským gobelínem u pravé zdi.

„Díky. Jako obvykle, prosím.“

„Jasně.“ Historik tiše naplnil dvě sklenky jednu bourbonem a druhou kanadskou whisky, obojí s ledem.

Vrátil se ke křeslům a podal Mandelovi bourbon.

„Dobrá, Jacobe. Myslím, že jsme to všechno poskládali v jediný celek.“

„Věděl jsem, že umíš nalévat pití a ještě u toho přemýšlet,“ pravil Mandel, usmál se a pozvedl sklenku.

„Na vaše zdraví, pane.“

„Uchaim,“ odvětil historik.

„Takže?“

„Tu horečku, o které jsi mluvil, tu touhu po vítězství, musíme Evanu Kendrickovi nějak vštípit. Bez ní nebude věrohodný a bez Kendricka zase vejdou na scénu oporrunisti a fanatici.“

„S tím souhlasím.“

Winters usrkával svůj drink a jeho oči zabloudily ke gobelínu na stěně. „Filip a jeho rytíři nebyli poraženi jen anglickými lučištníky a waleskými dlouhými noži.

Museli svést válku s tím, co Saint-Simon popsal o tři sta let později jako dvůr vysátý ‚ničemnou zkorumpovanou buržoazií‘.“

„Na tvé vědomosti nemám, Samueli.“

„Jak tedy nakazíme Evana Kendricka horečkou?

Musíme to dokázat, je to strašně důležité. Teď už je mi to úplně jasné.“

„Myslím, že začneme u Miloše Varaka.“

Annie Mulcahy O’Reillyová byla celá bez sebe.

Kongresman Kendrick obvykle mnoho telefonátů nedostával a čtyři standardní telefonní linky v jeho kongresové kanceláři sloužily hlavně k hovorům z budovy. Ale dnes to bylo úplně jiné, přímo šílené.

Během čtyřiadvaceti hodin se z nejmenší a nejpoklidnější kanceláře na Kapitolu stala ta nejrušnější. Annie musela dokonce povolat dvě asistentky, které v pondělí nikdy nechodily „Dej pokoj, Annie, nebudu si přece kazit víkend.“. Pak se spojila s hlavním asistentem Phillipem Tobiášem a řekla mu, aby zapomněl na svůj tenis a laskavě zamířil do práce, jinak že ho zabije. „Co se sakra stalo?“

„Neviděl jsi včerejší Foxleyův program?“

„Ne, byl jsem na jachtě. Proč bych se na to měl dívat?“

„On v něm vystupoval!“

„Cože? Bez mého souhlasu?“

„Museli mu volat domů.“

„Ten hajzl mi to neřekl!“

„Ani mně to neřekl, ale všimla jsem si jeho jména ve Washington Postu.“

„Ježíši! Sežeň mi tu videokazetu, Annie! Prosím!“

„Dobře, ale musíš nám přijít pomoct s přívalem telefonů, broučku.“

„Kurva!“

„Mluvíš s dámou, ty sprosťáku. Tak se koukej ovládat.“

„Omlouvám se, promiň, Annie! Moc tě prosím, tu videokazetu!“

Jen proto, že byla zoufalá, a taky proto, že její manžel Patrick Xavier O’Reilly měl každé pondělí volno náhradou za sobotní směnu, nakonec zavolala svého irského policajta a řekla mu, že jestli jí nepřijde pomoct, podá na něj žalobu za znásilnění a ještě dodala, že v jeho případě to je bohužel jen zbožné přání.

Jediným člověkem, kterého za žádnou cenu nemohla sehnat, byl kongresman z devátého okresu státu Colorado.

„Je mi velice líto, paní O’Reillyová,“ řekl Arab, který se svou ženou pečoval o Kendrickův dům. Annie měla podezření, že je to určitě nezaměstnaný chirurg nebo bývalý rektor univerzity. „Pan kongresman řekl, že na pár dní odjíždí. Nemám tušení, kde by mohl být.“

„Tyhle báchorky si nechte od cesty! Sežeňte toho baziliška a povězte mu, že se tady z toho všichni můžeme zbláznit! A že to zavinilo jeho účinkování ve Foxleyho pořadu!“

„Mělo to velký ohlas, že?“

„Vy o tom víte?“

„Viděl jsem jeho jméno ve Washington Postu, madam. A taky v newyorských a losangeleských Timesech a navíc v Chicago Tribune.“

„On všechny ty noviny odebírá?“

„On ne, paní, to já. Ale s radostí mu je půjčuji.“

„Sláva Bohu!“

Peklo za dveřmi kanceláře už bylo nesnesitelné.

Annie praštila sluchátkem a rozběhla se ke dveřím.

Otevřela je a ke svému úžasu spatřila Evana Kendricka a svého muže, jak se prodírají zástupem novinářů, asistentů kongresmanů a hromadou dalších lidí, které neznala. „Pojďte tudy!“ křikla na ně.

Když za sebou zabouchli dveře sekretariátu, promluvil pan O’Reilly: „Já jsem její Paddy,“ vysypal ze sebe zadýchaně. „Těší mě, pane kongresmane.“

„Nebýt vás, tak by mě snad ušlapali, kamaráde,“

odpověděl Kendrick a podal Irovi ruku. Rychle si prohlédl velkého ramenatého zrzouna s vystouplým břichem, narůžovělou tváří a chápavýma zelenýma očima. „Naštěstí jsme sem dorazili současně.“

„Upřímně řečeno, bylo to trochu jinak, pane. Moje ztřeštěná manželka mě před hodinou zavolala a já jsem tady byl za pětadvacet minut. Viděl jsem ten zmatek na chodbě a napadlo mě, že byste se tady mohl objevit. Tak jsem si na vás počkal.“

„Tos mi mohl dát vědět, ty mizero! My jsme tady málem zešíleli!“

„A nechat si přišít hrdelní zločin, miláčku?“

„Je to opravdu praštěnej Ir.“

„Nechte toho, vy dva,“ poručil Evan a podíval se na dveře. „Co s tím ksakru budeme dělat? Co se stalo?“

„To vy jste přece vystoupil ve Foxleyho show,“

pravila paní O’Reillyová. „My ne.“

„Na podobné programy se nikdy nedívám,“

zamumlal Kendrick. „V opačném případě by se ode mě očekávalo, že budu něco vědět.“

„V každém případě teď spousta lidí ví o vás.“

„Byl jste zatraceně dobrý, kongresmane,“ dodal washingtonský policista. „Volalo mi pár kluků z oddělení. žádali mě, abych vám po Annie vyřídil jejich poděkování. Přece jsem ti o tom říkal, Annie.“

„Za prvé nebyl čas a za druhé, v celém tom zmatku bych na to stejně zapomněla. Ale myslím, Evane, že máte jedinou možnost vyjít ven a učinit nějaké prohlášení.“

„Počkejte,“ přerušil ji Kendrick a podíval se na Patricka O’Reillyho. „Proč by mi někdo z policejního oddělení měl děkovat?“

„Za to, jak jste zametl s Barrishem.“

„To mi došlo. Ale jaký význam pro ně proboha má Barrish?“

„Je to podvodník z Pentagonu, co má kamarády na vysokých místech. A taky pěknej parchant. Strávíte pár bezesných nocí v akci, a místo aby vám poděkovali, tak vás nakonec seřvou.“

„V jaké akci? Co se stalo?“

„Pane Kendricku,“ vložila se do hovoru Annie.

„Tam venku je učiněný blázinec! Musíte se ukázat a něco říct.“

„Ne, já to chci vědět. Pokračujte, pane můžu vám říkat Patricku?“

„Paddy bude lepší.“ Policejní důstojník se poplácal po břiše. „Všichni mi tak říkají.“

„Já jsem Evan. Kongresmana vynechte stejně už

jím dlouho nebudu. Tak povídej. Jak se Barrish zapletl s policií?“

„Nic takového jsem neřekl. On sám je čistší než

prostěradlo vybělené poledním sluncem.“

„Ale lidé jako ty se přece nezabývají mácháním čistého prádla.“

„No, vlastně o nic nešlo, ale kdo ví, na co bychom narazili, kdybychom šli dál po stopě. Kluci sledovali Taliána, o němž se vědělo, že pere špinavý peníze přes Miami a pár míst na jihovýchodě, jako jsou Kajmanské ostrovy. Když už ho v hotelu Mayflower sledovali čtvrtou noc, mysleli si, že ho mají. V jednu po půlnoci totiž do jeho pokoje vešel nějakej sekáč s velkou aktovkou. V jednu ráno, rozumíte? V tuhle dobu se moc kšeftů neuzavírá, co?“

„To zrovna ne.“

„No, ukázalo se, že ten sekáč s naším Taliánem legálně obchodoval a ve výkazech Pentagonu stálo černé na bílém, že byl do třiadvaceti třiceti na konferenci o zásobování a musel chytit letadlo v osm ráno což vysvětluje tu jednu hodinu ráno.“

„A co ta aktovka?“

„Nesměli jsme se jí ani dotknout. Někoho nahoře naše akce pořádně popudila a všude kolem se najednou vyrojilo plno tajných. Chápeš? Někdo prostě zvedl telefon.“

„Ale nevolal právníkovi,“ řekl Evan, „nýbrž

jistému plukovníku Robertu Barrishovi z ministerstva obrany.“

„Trefa. Klepli nás tehdy přes prsty za to, že jsme si dovolili pochybovat o čistých úmyslech slušného loajálního Američana, který pomáhá rozkvětu naší drahé vlasti. Kluci si to pěkně odskákali.“

„Ale ty si myslíš něco jiného. Myslíš, že v tom pokoji se odehrávalo něco víc než jen legální obchod.“

„Když něco chodí jako kachna, kváká jako kachna a vypadá jako kachna, tak to asi bude kachna. Jenže na našeho sekáče se to nehodilo nebyla to žádná kachna, ale lasička s pěkně dlouhým ocasem, kterým vymazala své jméno z našeho registru kachen.“

„Díky Paddy. Tak, paní OReilyová, co jim teď mám říct?“

„Ať vám navrhnu cokoli, náš drahý Phil Tobiáš s tím stejně nebude souhlasit, to byste měl vědět. Už je na cestě.“

„Tys odvolala jeho pondělní tenis? Taková odvaha překračuje tvůj popis práce.“

„Je milý a chytrý, Evane, ale pochybuju, že vám jeho rada k něčemu bude, musíte se spolehnout sám na sebe. Pamatujte, že všichni ti supi za dveřmi jsou přesvědčeni, že jste se celý minulý týden jen předváděl a snažil se urvat co nejvíc politických bodů od slyšení komise až po Foxleyho show. Kdybyste si to takhle naplánoval, nikdo by se nad tím nepozastavil, ale vy jste takhle neuvažoval. Utkal jste se s těžkou vahou a udělal jste z ní přede všemi prolhaného gangstera a tím jste se pro novináře stal událostí číslo jedna. Všichni se chtějí dozvědět, čeho chcete dosáhnout.“

„Tak co mi navrhujete? Vy přece víte, čeho chci dosáhnout. Tak co mám říct?“

Ann

Mulcahy

O’Reillyová

se

zadívala

Kendrickovi do očí. „Co jen chcete, pane kongresmane.

Ale musíte tomu sám věřit.“

„Mám zazpívat svou labutí píseň, Annie?“

„Na to přijdete sám, až vyjdete ven.“

Vřavu ve vstupní kanceláři ještě umocnil náhlý ohňostroj blesků fotoaparátů a kroužení oslepujících reflektorů televizních štábů, jejichž členové se v davu oháněli minikamerami. Lidé křičeli své otázky jeden přes druhého. Několik prominentních novinářů se arogantně dožadovalo svého práva na nejbližší a nejvýhodnější místa. Kongresman z devátého volebního okresu v Coloradu proto jednoduše zamířil ke stolu své recepční, odsunul stranou knihu hostů i telefon a usadil se na desku. Sebevědomě se usmál, několikrát zvedl obě ruce, stále však mlčel. Kakofonie zvuků postupně utichala, ale stále se ozývaly sporadické výkřiky, na něž zaskočený kongresman odpovídal nevěřícnými pohledy. Nakonec to všem došlo: Evan Kendrick neotevře ústa, dokud ho nebudou poslouchat všichni. Nastalo ticho.

„Moc děkuju,“ řekl Evan. „Potřebuju se zamyslet nad tím, co chci vlastně říct. Vy už jste na to narozdíl ode mě měli čas.“

„Kongresmane Kendricku,“ vykřikl neodbytný televizní reportér, zjevně rozladěný tím, že stojí až ve druhé řadě. „Je pravda, že.“

„Ale no tak, počkejte,“ přerušil ho neoblomný Evan. „Dopřejte mi chvilku oddechu, příteli. Vy jste na to zvyklý, já zatím ne.“

„V televizi jste se choval jinak, pane!“ odpověděl moderátor, jenž nedávný program uváděl.

„Tehdy to bylo jeden na jednoho. Tady vystupuje jeden proti celému Koloseu, které žádá jeho krev.

Dovolíte, abych vám nejdřív něco řekl?“

„Jistě, pane.“

„Jsem rád, že jsem proti sobě neměl minulý týden vás, Stane, jmenujete se Stan, viďte.“

„Ano, pane kongresmane.“

„Vy byste mě spolkl jak malinu a zapil svojí brandy.“

„Jste velice laskav, pane.“

„Vážně je to pro vás kompliment?“

„Ano, pane kongresmane. Taková je naše práce.“

„Já to respektuji. Byl bych strašně rád, kdybyste to dělal častěji.“

„Co prosím?“

„Jeden z mých nejlepších lidí,“ pokračoval rychle Kendrick, „mi vysvětlil, že bych měl učinit prohlášení.

To je pěkná lapálie, když vás o to ještě nikdy nikdo nežádal.“

„Ale přece jste kandidoval na svůj úřad, pane,“

přerušila ho televizní reportérka a nacvičeným pohybem nasunula svou blondatou hřívu před objektiv kamery. „Tenkrát po vás určitě žádali prohlášení.“

„Nebylo to nutné. Můj tehdejší protikandidát zastupoval místní verzi Planety opic. Můžete si to ověřit, mluvím pravdu. Tak co budeme dělat? Mám povídat dál, nebo prostě odejít? Budu k vám upřímný.

Mně je to úplně fuk.“

„Mluvte dál, pane,“ pravil reportér jménem Stan a na jeho fotogenické tváři se objevil široký úsměv.

„Dobře. Tak tedy, ten významný člen mého týmu taky řekl, že někteří z vás, jestli ne všichni, mají možná dojem, že jsem se minulý týden jen předváděl a snažil se sbírat politické body. To musím odmítnout, protože mi o žádné body opravdu nejde. Znovu opakuji, že je mi to fuk.“

Chvilkový šok rozptýlila až kongresmanova uklidňující gesta. „Myslím to naprosto upřímně, dámy a pánové. Neočekávám, že tady budu ještě dlouho.“

„Máte nějaký zdravotní problém, pane?“ vykřikl mladík stojící na druhé konci místnosti.

„Chcete mě vyzvat na souboj?. Ne, o žádném takovém problému nevím.“

„Byl jsem nejlepší boxer na univerzitě, pane,“

dodal mladý reportér, který se uprostřed pobavených výkřiků nedokázal ovládnout. „Promiňte, pane,“ řekl rozpačitě.

„Neomlouvejte se, mladý kolego. Kdybych měl váš talent, asi bych vyzval na souboj šéfa zásobování Pentagonu a jeho protějšek z Kremlu a vyřešili bychom všechno postaru jeden bojovník na každé straně a ušetřily by se celé armády. Ale já váš talent nemám a nemám ani žádné zdravotní obtíže.“

„Tak jak jste to tedy myslel?“ zeptal se uznávaný komentátor z New York Times.

„Vaše přítomnost mi lichotí,“ pravil Evan, jenž

dotyčného novináře poznal. „Neměl jsem tušení, že jsem tak zajímavý, abyste mi věnoval svůj drahocenný čas.“

„Myslím, že jste a můj čas není zas tak drahocenný. Kde jste se tady vzal?“

„Já vlastně ani nevím. Ale abych odpověděl na vaši první otázku, nejsem si jistý, že sem patřím. A pokud jde o tu druhou, právě protože si nejsem jistý, že bych tady měl být, mám tu záviděníhodnou možnost říkat si, co chci, bez ohledu na důsledky myslím tím politické důsledky.“

„To jsou mi věci,“ řekl s obvyklou jízlivostí moderátor Stan a zapisoval si do notesu. „A teď vaše prohlášení, pane.“

„Díky. Rád bych to už měl za sebou. Jako spousta lidí se dívám kolem a vidím věci, které se mi nelíbí. Byl jsem mnoho let v zahraničí a člověk možná musí vyjet ven, aby pochopil, co se děje doma. Tvrzení, že tenhle stát ovládá úzká zájmová skupinka lidí, zní asi troufale, ale mně se zdá, že je na něm hodně pravdy. Nemůžu na nikoho ukázat prstem, ale vím jistě, že ti lidé tady jsou.

A vy to víte taky. Chtějí čím dál víc zbrojit a vždycky přitom ukazují na protivníka, který podle nich vyvíjí stále modernější a nákladnější systémy. Kde se ksakru zastavíme? Kdy přestaneme děsit naše děti ze spaní žvaněním o tom, jak zničíme protivníka? A dokdy to budou muset poslouchat jejich děti?. Nebo prostě pojedeme v tomhle pekelném výtahu pořád výš a výš, až budeme tak vysoko, že už se nedostaneme dolů? Ale ono to vlastně vyjde nastejno, protože ulice pod námi už budou v plamenech. Odpusťte mi, vím, že to není fér,

ale já jsem ztratil náladu na další otázky. Vracím se do hor.“ Evan Kendrick seskočil ze stolu a svižně prošel omráčeným davem ke dveřím do své kanceláře. Otevřel je, přidal do kroku a zmizel v chodbě.

„On nejede do hor,“ zašeptal Patrick Xavier O’Reilly své ženě. „Ten chlap zůstane tady ve městě.“

„Kušuj!“ okřikla ho Annie se slzami v očích. „On si proti sobě právě popudil celý Kongres!“

„Kongres možná, ale nás určitě ne. Řekl to sice neohrabaně, ale naprosto přesně. Oni vydělávají prachy a my se můžeme podělat hrůzou. Dohlídni na něj, Annie. Jeho hlas musí být slyšet.“

19

Kendrick bloumal po rozpálených malátných ulicích Washingtonu. Košili měl rozepnutou, sako přehozené přes rameno. Neměl tušení, kam vlastně jde.

Šel jako robot a snažil se vyčistit si hlavu. Častěji, než

mu bylo příjemné, ho zastavovali neznámí lidé. Jejich názory byly celkem rovnoměrně rozdělené, nicméně převažovaly ty v jeho prospěch. Sám nevěděl, jestli z toho má mít radost.

„Tomu prohnanýmu podvodníkovi jste to pěkně nandal, senátore!“

„Nejsem senátor, jsem kongresman. V každém případě vám děkuji.“

„Na koho si to hrajete, kongresmane.? Snažíte se zesměšnit tak správného a oddaného Američana, jako je plukovník Barrish. Zasranej levičáckej buzerante!“

„Nechcete si ode mě koupit nějakou voňavku?

Plukovník si taky koupil.“

„Fuj tajbl!“

„Hej, kámo, ten tvůj klip úplně žeru! Máš dobrý pohyby a umíš zpívat pěkně vysoko. Tamten parchant

by klidně poslal všechny bratry zpátky do Vietnamu, jako bysme byli jen nějaký syrový maso!“

„On nikoho nediskriminuje, pro něj jsme všichni jen maso.“

„Jste chytrý, ale to ještě neznamená, že máte pravdu, pane! A že jste ho dostal, neznamená, že on to myslí špatně. Je to člověk oddaný síle našeho lidu, což

se o vás rozhodně říct nedá!“

„A já jsem, vážený pane, zase oddaný rozumu. To nijak nevylučuje sílu naší země, tedy aspoň doufám.“

„Díky, kongresmane, že jste řekl, co si lidé jako my myslí.“

„A proč to neřeknete sami?“

„Nevím. Kam se podíváte, někdo ječí, že musíme být tvrdí. Víte, za druhé světové války jsem byl ještě kluk a nikdo mi nemusel říkat, že mám být tvrdý. Byl jsem tvrdý a taky pořádně vystrašený. Přišlo to samo od sebe, prostě jsem chtěl žít. Ale dneska je situace úplně jiná. Není to už válka muže proti muži, a nejde dokonce ani o pušky nebo letadla. Dneska máme létající stroje, které dělají velké díry do země. Nemůžete je zaměřit, ani je zastavit. Můžete jen čekat.“

„Kéž byste byl na tom slyšení. Teď jste to řekl líp a přesvědčivěji, než bych to dokázal já.“

Opravdu se mu už nechtelo mluvit. Lidé na ulici mu nepomáhali najít samotu, kterou potřeboval. Musel se zamyslet, srovnat si všechno v hlavě, rozhodnout se, co má dělat, a to rychle. Přinejmenším proto, aby to už

měl za sebou. Jmenování do Partridgeovy komise přijal z konkrétního důvodu: Chtěl mít slovo ve výběru svého nástupce ve volebním okrese. Jeho asistent Phil Tobiáš ho přesvědčil, že když přijme Partridgeovu výzvu, tak tu možnost dostane. Nyní si ale kladl otázku, jestli mu na tom opravdu tak záleží.

Musel připustit, že mu na tom do jisté míry záleží, ale ne kvůli nějakému teritoriálnímu nároku. Do lokální politiky vstoupil jako rozhněvaný muž s otevřenýma očima. Má právo jen tak zavřít krám jen proto, že ho zaskočilo krátkodobé vzedmutí popularity? Nebyl žádný svatoušek, ale měl vrozený odpor k lidem, kteří na sebe vezmou závazek a pak se ho chtějí zbavit, protože se jim už nehodí. Na druhé straně se mu podařilo vytrhnout město ze spárů ničemů, kteří se ho chystali vysát do dna. Dosáhl toho, co chtěl. Co víc by od něj jeho voliči mohli žádat? Otevřel jim oči, aspoň si to myslel, a přitom nemusel mrhat zbytečnými slovy ani penězi.

Musel si to opravdu dobře promyslet. Možná si ještě nějaký čas nechá usedlost v Coloradu. Je mu jedenačtyřicet, za devatenáct let mu bude šedesát. Co na tom ksakru záleží?. Ale záleželo na tom. Chtěl se vrátit do Jihozápadní Asie, k práci a lidem, s nimiž se mu nejlépe pracovalo, ale podobně jako Manny tam nehodlal dožít své poslední roky. Manny. Emmanuel Weingrass, génius, zosobnění inteligence, autokrat, odpadlík, naprosto nemožný člověk ale přesto jediný otec, kterého kdy měl. Vlastního otce nikdy nepoznal.

Zemřel při stavbě mostu v Nepálu, když bylo Evanovi necelých osm let, a zanechal po sobě ženu s darem cynického humoru. Vždycky tvrdila, že jelikož si vzala mladého kapitána od stavebních vojsk za druhé světové války, zažila méně manželských rozkoší než Kateřina Aragonská.

„Hej!“ křikl zavalitý muž, který právě vycházel ze dveří baru na Šestnácté ulici. „Před chvílí jsem tě viděl!

Byl jsi v televizi a seděl jsi na stole! Na tom programu, kde celej den běží jen zprávy. Strašná nuda! Nevím, cos vykládal za hlouposti, ale pár chlapů tleskalo a další ti nadávali. Byl jsi to ty!“

„Musel jste se zmýlit,“ řekl Kendrick a zrychlil krok. Panebože, pomyslel si, lidi z Cable News

neztráceli čas a jeho improvizovanou tiskovou konferenci už stačili pustit do éteru. Odešel z kanceláře sotva před hodinou a půl, někdo tedy musel hodně spěchat. Věděl, že Cable potřebuje pořád nové události, ale těch bylo přece ve Washingtonu spousta. Proč zrovna on? Ve skutečnosti mu vrtal v hlavě postřeh, který mu v prvních dnech úřadování na Kapitolu sdělil mladý asistent Tobiáš. „Cable je umělá líheň, pane kongresmane, a my toho můžeme využít. Pro celostátní televize třeba nebudete dost důležitý, ale ony monitorují šoty z Cable News a hledají něco zajímavého, čím by vyplnily program. Můžeme vytvořit takové situace, kdy hoši z Cable polknou návnadu, a podle mého názoru, pane Kendricku, vaše vizáž a poněkud neotřelé vyjadřování.“

„Proto pane Tobiáši ty hochy z televize radši nikdy volat nebudeme, co říkáte?“ Asistent neskrýval své zklamání a neutěšil ho ani Evanův slib, že příští nájemník kanceláře bude určitě daleko ochotnější ke spolupráci než on sám. Myslel to vážně tehdy i nyní. Jen se obával, jestli už není příliš pozdě.

Zamířil zpátky do nedalekého hotelu Madison, kde spal v neděli. Nocoval tam, protože měl dost duchapřítomnosti, aby zavolal do svého domu ve

Virginii a zeptal se, jestli jeho vystoupení ve Foxleyho programu nějak nenarušilo tamní klid.

„Ale kdepak, Evane, jen odsud nemůžeme telefonovat,“ odpověděl doktor Sabri Hassan v arabštině, v jazyce, který oba užívali, protože jim to vyhovovalo, ale také z jiných příčin. „Telefony pořád zvoní.“

„Tak to zůstanu ve městě. Ještě nevím kde, ale dám ti vědět.“

„To se nemusíš obtěžovat,“ ujistil ho Sabri.

„Stejně by ses nedovolal. Divím se, že se ti to teď povedlo.“

„Kdyby volal Manny.“

„Proč mu nezavoláš sám a neřekneš mu, kde jsi, abych mu nemusel lhát. Novináři v tomhle městě se už

nemůžou dočkat, aby jim nějaký Arab zalhal. Pak se na nás vrhnou jak supi. Izraelci můžou říct, že bílá je černá nebo že je cukr kyselý, a jejich lobby přesvědčí kongres, že je to všechno pro vaše dobro. S námi je to jinak.“

„Nech toho, Sabri.“

„Musíme od tebe odejít, Evane. Naše přítomnost ti působí jen potíže a lepší už to nebude.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Kaši a já jsme se dneska dívali na ranní program.

Mluvil jsi velice přesvědčivě, příteli.“

„O tom si promluvíme později.“ Odpoledne se díval na baseball a pil whisky. O půl sedmé si zapnul zprávy, přeskakoval z jedné stanice na druhou a všude viděl sám sebe v sestřihu z Foxley show. Znechuceně přepnul na kanál o umění, kde dávali film o námluvách velryb u pobřeží Ohňové země. Ohromeně je sledoval a nakonec usnul.

Dnes mu instinkt napověděl, aby si klíč od pokoje nechal u sebe, takže proběhl hotelovou halou rovnou k výtahům. V pokoji se svlékl do trenýrek a lehl si na postel. Ať už ho ovládal symptom potlačovaného ega nebo čirá zvědavost, pustil si televizi a naladil Cable News. O sedm minut později se díval sám na sebe v okamžiku, jak vychází z kanceláře.

„Dámy a pánově, právě jste viděli jednu z nejneobvyklejších tiskových konferencí, jakou kdy náš reportér natočil. Nebyla jen neobvyklá, ale hlavně neobvykle jednostranná. Kongresman z Colorada hovořil o problémech státní důležitosti, ale odmítl odpovědět na jakékoli otázky. Prosté odešel. Jeho jménem by mělo být řečeno, že odmítá sbírání politických bodů, protože si není jistý, jestli vůbec chce

zůstat ve Washingtonu. Nicméně, jeho výroky byly, mírně řečeno, provokativní.“

V té chvíli záznam skončil a na obrazovce se objevila tvář moderátorky. „Nyní přepojujeme na ministerstvo obrany, kde by měl být s prohlášením připraven podsekretář odpovědný za program strategického odstrašování. Steve, máš slovo.“

Na obrazovce se objevila jiná tvář. Tmavovlasý reportér s hrubými rysy a příliš mnoha zuby civěl do kamery a šeptal: „Podsekretář Jasper Hefflefinger, který vystupuje vždy, když někdo zaútočí na Pentagon, rázně zasáhl do diskuse, kterou rozpoutal kongresman. Ano, kongresman, Henryk ze státu Wyoming. Co? Aha, Colorado!

Předávám

slovo

podsekretáři

Hefflefingerovi.“

A další tvář. Muž s podbradkem, ale jinak sympatický, s nápadnou kšticí stříbřitých vlasů. Hovořil hlasem, jaký by mu mohli závidět nejuznávanější hlasatelé z rádia třicátých a čtyřicátých let. „Panu kongresmanovi chci říci, že jeho výroky vítáme. Jde nám o stejnou věc, pane! Vyhnout se katastrofě, bojovat za svobodu a dodržování občanských práv.“

žvanil pořád dál, ale vlastně neřekl nic. Ani jednou se přitom nezmínil o otázkách zbrojení a zadržování nepřítele.

Proč právě já? vykřikl v duchu Kendrick. Proč já?

K čertu s tím! Vypnul televizi, sáhl po telefonu a vytočil Colorado. „Ahoj, Manny,“ odpověděl na Weingrassovo úsečné „haló“.

„Chlapče, ty ses skvěle!“ vyjekl stařík do telefonu.

„Tak přece jsem tě vychoval dobře!“

„Nech toho, Manny, chci se z těch sraček vyhrabat.“

„Cože chceš? Viděl ses v televizi?“

„Právě proto z toho chci ven. Zapomeň na prosklenou parní lázeň a chatku u řeky. To teď počká.

Co kdybychom se spolu vrátili do Emirátů samozřejmě přes Paříž. Jestli chceš, mohli bychom tam i pár měsíců zůstat. Souhlas?“

„Ty ses zbláznil! Když máš co říct, tak se na nic neohlížej a řekni to! Vždycky jsem tě učil, abys řekl, co považuješ za správné, i kdybychom kvůli tomu třeba měli přijít o zakázku. Dobrá, dobrá, možná jsme někdy trochu přetáhli termín, ale smlouvu jsme vždycky nakonec dodrželi! A nikdy jsme si neúčtovali dodatečné výdaje, i když jsme na to třeba sami dopláceli!“

„Manny, to nemá nic společného s tím, co se tady teči děje.“

„Ale to se velice mýlíš! Začal jsi něco budovat.

Mimochodem, když jsme u toho budování, hádej, co jsem udělal?“

„Co?“

„Začal jsem stavět tu parní lázeň na terase a taky jsem odevzdal plány na chatku u řeky. Nikdo nezabrání Emmanuelu Weingrassovi dotáhnout konce to, co si předsevzal!“

„Manny, ty jsi nemožný!“

„To už jsem někde slyšel.“

Miloš Vařák kráčel po štěrkové pěšině v parku Rock Creek. Mířil k lavičce umístěné nad roklí, kterou se hnaly vody jednoho z ramen řeky Potomac. Bylo to klidné odlehlé místo, vzdálené od betonových chodníků velkoměsta oblíbené útočiště letních turistů, kteří chtěli utéci od žáru a hemžení v ulicích. Jak Čech očekával, předseda Sněmovny reprezentantů už byl na místě.

Seděl na lavičce, čupřinu zrzavých vlasů mu zakrývala irská vycházková čepice s kšiltem, naražená do čela.

Předseda choulil své dlouhé a chorobně vyhublé tělo do balonového pláště, jenž se do vlhkého parna srpnového odpoledne ve Washingtonu vůbec nehodil. Vysoce

postavený politik nechtel, aby si ho někdo všiml, což

pro něj nebylo právě typické. Vařák k němu přistoupil a promluvil.

„Je pro mě velkou ctí, pane předsedo, že vás mohu poznat.“

„Ty parchante, tak opravdu jsi cizinec!“ Ve vyhublé tváři s hnědýma očima a klenutým bílým obočím se zračil hněv, ale také strach. „Jestli ses nějakej zasranej komunista, tak se hned pakuj, Ivane! O další funkční období se neucházím. V lednu už tady nebudu.

Finito, kaput a to, co se stalo před třiceti nebo čtyřiceti lety, mě vůbec nezajímá! Rozumíš mi, Borisi?“

„Máte za sebou vynikající kariéru, pane, a znamenal jste pozitivní sílu pro tuhle zemi, která je teď také mojí zemí. Pokud jde o podezření, že jsem Rus nebo agent z východního bloku, tak vám řeknu, že posledních deset let jsem bojoval s jedněmi i druhými a řada zdejších politiků to o mně ví.“

Předseda si změřil Varaka chladným pohledem.

„Nejsi tak odvážný ani hloupý, abys něco takového říkal jen tak do větru. Ale tys mi vyhrožoval!“

„Jen proto, abych získal vaši pozornost. Abyste se se mnou sešel. Mohu se posadit?“

„Sedni,“ řekl předseda Sněmovny, jako by dával povel psovi, od nějž čeká poslušnost. Vařák si přisedl, zachovávaje patřičný odstup. „Co víš o událostech, které se měly stát někdy v padesátých letech?“

„Bylo to přesně sedmnáctého března tisíc devět set padesát jedna,“ odpověděl Čech. „Toho dne se v nemocnici U milosrdné Matky Boží v Belfastu narodil chlapeček. Jeho matka byl mladá žena, která několik let předtím emigrovala do Ameriky. Do Irska jí zavedl zpátky smutný důvod: Zemřel jí manžel a ona se z žalu nad jeho ztrátou rozhodla porodit dítě doma, mezi blízkými.“

Šéf Sněmovny se na Varaka chladně podíval a řekl: „A co z toho plyne?“

„Myslím, že to víte, pane. Manžela neměla, ale byl tady muž, který ji nepochybně velice miloval. Mladý začínající politik se však zapletl do sítí nešťastného manželství a nemohl se z nich vyvléct kvůli přísným církevním zákonům, kterým byli jeho voliči slepě oddáni. Ten člověk byl advokát a po celá léta posílal té ženě peníze. Navštěvoval ji i dítě v Irsku, jak často jen mohl. Pochopitelně jako strýček z Ameriky.“

„Můžeš dokázat, kdo byli ti lidé?“ přerušil ho stroze stárnoucí politik. „Nemyslím nějaké drby ani

pochybnou identifikaci pomocí svědků, ale písemný důkaz!“

„Mám ho. Došlo k výměně dopisů.“

„Lháři!“ vykřikl sedmdesátník. „Před smrtí je všechny do jednoho spálila!“

„Bohužel spálila všechny, kromě jednoho,“ řekl tiše Vařák. „Myslím, že ho chtěla také zničit, ale smrt přišla dřív, než čekala. Její manžel našel ten dopis zahrabaný pod věcmi v nočním stolku. Přirozeně nemá ponětí, kdo je ten pan E, a ani se to nechce dovědět. Cítí jen vděčnost, že jeho žena odmítla vaši nabídku a posledních dvacet let prožila s ním.“

Stařec se odvrátil, oči se mu zalily slzami. Rychle se však ovládl a popotáhl nosem. „žena mě tehdy opustila,“ řekl sotva slyšitelně. „Naše dcera a syn studovali na univerzitě a nebyl tedy už žádný důvod pokračovat v tom hloupém předstírání. Všechno se změnilo a já jsem se cítil bezpečný jako Kennedy v Bostonu. Dokonce i fanatici z arcidiecéze drželi jazyk za zuby pochopitelně jsem dal pár těm podělaným svatouškům najevo, že jestli se církev bude vměšovat do voleb, černí radikálové a židé s mojí podporou rozpoutají ve Sněmovně peklo a budou po právu žádat osvobození od církevní daně. Biskupa málem ranila

mrtvice, proklínal mě za to, že jsem dal veřejnosti špatný příklad. Ale já ho usadil. Řekl jsem mu, že moje manželka se určitě vyspala i s ním.“ Bělovlasý předseda s hlubokými vráskami ve tváři na chvíli zmlkl. „Matko Boží!“ zvolal nakonec a v očích se mu opět objevily slzy. „Já jsem chtěl tu dívku získat zpátky!“

„Jsem si jistý, že nemluvíte o své manželce.“

„Víš přesně, koho myslím! Ale ona to nemohla udělat. Díky slušnému člověku měla už patnáct let domov a náš syn dostal jméno. Nemohla od něj odejít ani kvůli mně. Povím ti pravdu, taky jsem si nechal její poslední dopis. ‚Setkáme se v nebi‘ napsala mi. ‚Ale na téhle zemi už nikdy, miláčku.‘ Co je to za kecy? Mohli jsme si přeci ještě užít pořádný kus života!“

„Jestli dovolíte, pane, myslím, že to byla slova milující ženy, která měla stejnou úctu k vám, jako k sobě samé a ke svému synovi. Vy jste měl vlastní děti a oživování minulosti může zničit budoucnost. A vy jste před sebou měl velkou budoucnost, pane předsedo.“

„Já bych to tenkrát všechno bez rozmýšlení odhodil.“

„Ona to nechtela dovolit. Nemohla zničit člověka, který jí s děckem poskytl domov.“

Stařec vytáhl kapesník a otřel si oči. Jeho hlas začal znít opět nepřívětivě. „Jak ses o tom všem sakra dozvěděl?“

„Nebylo to těžké. Jste předsedou Sněmovny reprezentantů, po prezidentovi druhý nejmocnější člověk v zemi, a já jsem se o vás chtěl něco dozvědět.

Nesmíte se urazit, ale starší lidé toho namluví víc než

mladší, mají menší smysl pro uchovávání takzvaných tajemství. A samozřejmě jsem věděl, že jste se rozvedl se ženou, i když jste oba byli katolíci. Když jsem uvážil vaše politické postavení v té době a moc vaší církve, došlo mi, že to pro vás muselo být velice závažné rozhodnutí.“

.

„To si piš. Takže jsi hledal starší lidi, kteří se v té době motali okolo.“

„A našel jsem je. Zjistil jsem, že vaše žena dcera bohatého obchodníka s realitami, který toužil mít politický vliv, a proto financoval vaše první kampaně má poněkud pochybnou pověst.“

„Ale já jsem byl poslední, kdo se to dozvěděl.“

„Ale dozvěděl jste se to,“ řekl neoblomně Vařák.

„A v hněvu a zahanbení jste hledal jinou společnost. V

té době jste byl přesvědčen, že se s vaším manželstvím už nedá nic dělat, takže jste hledal nějakou náhražku.“

„Takhle se tomu říká? Hledal jsem ženu, kterou bych mohl milovat.“

„A našel jste ji v nemocnici, kde jste během kampaně daroval krev. Byla to diplomovaná sestra z Irska, která studovala, aby mohla vykonávat svou práci ve Spojených státech.“

„Jak jsi ksakru.“

„Staří lidé se rádi poslouchají.“

„Ten mizera Mangecavallo,“ zašeptal předseda.

Oči jako by se mu rozjasnily šťastnou vzpomínkou.

„Měl malý italský bar s dobrým sicilským jídlem asi čtyři ulice od nemocnice. Nikdo mě tam nikdy neotravoval, nikdo mě tam neznal. Tak ten Talián na mě nezapomněl.“

„Panu Mangecavallovi je už přes devadesát let, ale paměť mu slouží dobře. Vodil jste si k němu svou pěknou sestřičku. Zavíral bar v jednu ráno a nechával vás uvnitř, žádal jen, abyste nepouštěli hrací skříň příliš nahlas.“

„Byl to skvělý člověk.“

„A na svůj věk má výjimečnou paměť. Obávám se jen, že už se neumí ovládat tak jako zamlada. Sype historky z rukávu a přeskakuje od jednoho tématu k

druhému. Při skleničce chianti se rozpovídá o věcech, které by před pár lety neprozradil.“

„Ve svém věku má právo.“

„A vy jste se mu svěřil, pane předsedo,“ přerušil ho Vařák. „To ne,“ oponoval starý politik. „Ten mizera si prostě uměl dát věci dohromady, což nebylo tak těžké.

Ještě pár let po jejím návratu do Irska jsem do toho baru chodil docela pravidelně. Pil jsem víc než obvykle, protože mě tam nikdo, jak jsem řekl, neznal a nikoho jsem nezajímal. Asi jsem tenkrát trochu moc mluvil.“

„Objevil jste se v Mangecavallově lokálu po její svatbě.“

„Ach, ano, to je pravda! Pamatuji si to, jako by to bylo včera vzpomínám si, jak jsem vešel dovnitř, ale jak jsem se dostal ven, to vůbec netuším.“

„Panu Mangecavallovi ten den utkvěl v paměti.

Pamatuje si jména, zemi, město. A dokonce i datum datum odloučení, jak jste tomu říkal. Proto jsem se vydal do Irska.“

Předseda Sněmovny prudce otočil hlavu k Vařákoví a šlehl po něm zlobným pohledem. „Co ode mě chceš? Je po všem, všechno patří minulosti a ty mi nemůžeš nijak uškodit. Co teda chceš?“

„Nic, čeho byste musel někdy litovat nebo se za to stydět, pane. I kdybyste celou věc podrobil nejpečlivějšímu zkoumání, nenašel byste nic, co by vám bránilo schválit doporučení mých klientů.“

„Tvých klientů? Doporučení.? Jde o jmenování někoho do sněmovny?“

„Uhodl jste.“

„Když pominu všechny ty nesmysly, proč bych ti vůbec měl vycházet vstříc?“

„Kvůli jedné maličkosti v Irsku, o které ještě nevíte.“

„Co to má být?“

„Slyšel jste o zabijákovi, který si říká Tam OShanter? Je to velitel jednoho z křídel Irské republikánské armády.“

„Je to dobytek! Skvrna na cti každé irské rodiny!“

„Je to váš syn.“

Uběhl týden a Kendrick se znovu přesvědčil, jak rychle se ve Washingtonu šíří fáma. Slyšení Partridgeovy komise přenášená televizí byla přerušena na žádost Pentagonu, který uvedl dva důvody. Za prvé prohlásil, že sám provádí hloubkovou prověrku jistých finančních dokumentů, za druhé plukovník Robert Barrish byl povýšen na brigádního generála a povolán

na ostrov Guam, aby dohlédl na nejdůležitější výspu svobody.

Jakýsi Joseph Smith bytem v Cedrové ulici 70 v Clintonu ve státě New Jersey, jehož otec kdysi sloužil v sedmadvacáté armádě na Guamu, vyprskl smíchy a dloubl do manželky, která s ním seděla u televize.

„Vyčoudili ho, holka! To je zásluha toho kongresmana!

Je to můj člověk!“

Ale stavy euforie obvykle nemají dlouhého trvání, a proto i úleva, kterou cítil kongresman z devátého volebního okresu státu Colorado, vzala velice rychle za své.

„Ježíšikriste!“ vyjekl Phil Tobiáš, hlavní kongesmanův asistent. Rukou přitom zakrýval mikrofon sluchátka. „Volá předseda Sněmovny osobně!

žádný asistent ani tajemník, ale on sám!“

„Možná bys to měl říct našemu šéfovi. Osobně,“

pravila Annie O’Reillyová. „Volal na tvoji linku, ne na moji. Nic neříkej, broučku, jen zmáčni knoflík a ohlas pana předsedu. Pro tebe je to moc vysoká třída.“

„Ale tak se to nedělá! Jeho lidi mi měli nejdřív zavolat a.“

„Udělej to!“

Tobiáš poslechl.

„Kendrick?“

„Poslouchám, pane předsedo.“

„Máš chvilku čas?“ zeptal se šéf Sněmovny.

„Ale ano, jistě, pane předsedo, pokud to považujete za tak důležité.“

„Kdyby to nebylo důležité, tak bych určitě osobně nevolal nějakému pitomému nováčkovi.“

„Pak mohu jen doufat, že nějakej pitoměj předseda má na srdci něco opravdu závažného,“ odrazil ho Kendrick. „Protože jestli nemá, naúčtuju jeho státu hodinový poplatek za konzultaci. Rozumíte tomu, pane předsedo?“

„Tvůj styl se mi líbí, chlapče. Jsme sice z různých táborů, ale tvůj styl se mi fakt líbí.“

„Až budu ve vaší kanceláři, možná změníte názor.“

„Líbíš se mi čím dál víc.“

Zaskočený Kendrick stál před stolem a tiše zíral do uhýbavých očí šedovlasého předsedy Sněmovny. Starý Ir před chvílí pronesl neobvyklý výrok, který měl znít jako návrh, ale ve skutečnosti to byla bomba položená do cesty Evanova odchodu z Washingtonu. „Komise pro dozor a hodnocení tajných služeb?“ opakoval Kendrick rozzlobeně, avšak tiše.

„Přesně tak,“ odpověděl předseda a zadíval se do svých papírů.

„Jak se opovažujete? To mi nemůžete udělat!“

„Už je to rozhodnuto. Tvoji nominaci jsme už

oznámili.“

„Bez mého souhlasu?“

„Ten nepotřebuju. Vůbec netvrdím, že to se šéfy vaší strany šlo hladce, nejsi mezi nimi příliš oblíbený, ale po troše přesvědčování souhlasili. Jsi něco jako symbol nezávislé dvoustranickosti.“

„Symbol? Jaký symbol? Já nejsem žádný symbol!“

„Máš videokazetu s Foxleyho pořadem?“

„To už je minulost. Dávno zapomenutá!“

„A ten povyk, který se strhl v tvé kanceláři den poté? Ten chlapík z New York Times o tobě napsal zatraceně pěknej komentář, udělal z tebe, co to jen bylo? včera jsem to četl znovu aha, ‚hlas rozumu uprostřed změti bláznivých výkřiků‘.“

„Všechno se to seběhlo už před mnoha týdny a od té doby je ticho po pěšině. Upadl jsem v zapomnění.“

„Právě se vracíš v plném lesku.“

„To jmenování odmítám! Nemám zájem utopit se v tajných informacích, které se týkají státní bezpečnosti. Navíc odcházím z Washingtonu.“

„Zkus veřejně odmítnout nominaci a tvoje strana s tebou udělá rychlý konec. Ne tajně, ale pěkně veřejně.

Dají ti pár nálepek jako třeba ‚bohatý omyl‘ nebo ‚absolutně nezodpovědný člověk‘ a znovu vyhrabou toho osla, kterého jsi pohřbil svými penězi. Už se jim tady po něm a jeho kumpánech moc stýská.“ Předseda se odmlčel a pak se usmál. „Oni v potu tváře pracují pro dobro všech a mají za to jen drobné požitky, jako jsou soukromá letadla nebo luxusní apartmány od Havaje až

po jižní Francii, které patří chlapcům z důlního průmyslu. Jim vůbec nezáleží na tom, v jaké jsi straně.

Ve skutečnosti jim jde jen o pár úprav v legislativě, a jak k tomu dojde, to je jim úplně fuk. K čertu, kongresmane, když odmítneš, tak nám vlastně všem prokážeš ohromnou službu.“

„Vy jste opravdu pitomec, pane předsedo.“

„Jsem jen pragmatický, synu.“

„Vy jste ale přece udělal řadu užitečných věcí.“

„A to právě díky tomu, že uvažuju prakticky,“

přerušil ho politický veterán. „Obchody se neuzavírají u stolů s kbelíky octa, lepší je, když tam stojí džbány plné sladkého nektaru. Rozumíš, co tím myslím?“

„Uvědomujete si, že tím omlouváte politickou korupci?“

„To si piš! Omlouvám drobnou hamižnost jako součást lidské přirozenosti výměnou za kvalitní zákonodárství, jež pomáhá lidem, kteří ho opravdu potřebují! Prosadil jsem zásadní věci, ty tupá hlavo, právě díky tomu, že jsem přimhouřil oči nad některými lidskými slabůstkami. Zaintresovaní přitom dobře věděli, že je nezavírám úplně. Ale tohle posranej zbohatlík jako ty stejně nemůže pochopit. Jistě, máme tady taky pár milionářů, ale většina musí vyžít z ročního platu, který bys ty v pohodě rozházel za měsíc. Často rezignují na svůj úřad, protože z toho, co vydělají, nemůžou dvěma nebo třem dětem zaplatit univerzitu, o prázdninách ani nemluvě. Takže máš úplnou pravdu, fakt zavírám oči.“

„Výborně!“ vykřikl Kendrick. „Tomu rozumím, ale nechápu, proč mě jmenujete do Komise pro dozor!

Pro takovou funkci nemám vůbec žádnou kvalifikaci.

Mohl bych vám vyjmenovat třicet nebo čtyřicet jiných lidí, kteří vědí nesrovnatelně víc než já což ostatně není žádné umění, protože já opravdu nic nevím. Oni tyhle věci sledují, rádi se přehrabují v tom svinstvu. Zavolejte jednomu z nich a určitě po vaší nabídce nadšeně skočí.“

„Takové nadšení právě nechceme, synu,“ pravil předseda. „My hledáme zdravě skeptický pohled, jaký

jsi prokázal v Foxleyho pořadu v souboji s tím užvaněným plukovníkem. Ty pro nás budeš opravdovým přínosem.“

„Mýlíte se, pane předsedo, já nemám nic, čím bych vám mohl přispět, a navíc mě to vůbec nezajímá.

Barrish mluvil v nic neříkajících frázích, arogantně odmítal konkrétní debatu a pořád se vytáčel. To bylo něco úplně jiného. Opakuji, že Komise pro dozor mě vůbec nezajímá.“

„Nuže, mladý příteli, zájmy se mění v závislosti na okolnostech. Je to jako s úroky v bankách. Něco se stane a sazby vyletí nahoru, nebo naopak spadnou dolů.

A někteří z nás známe jisté problémové oblasti světa lépe než jiní v tomto ohledu vám rozhodně kvalifikace nechybí. Jak se píše v té krásné knize, nadání ukryté v zemi přináší tolik užitku jako kravské lejno, ale když je vytáhnete na světlo Boží, může rozkvést. A to je tvůj případ.“

„Pokud narážíte na dobu, kterou jsem prožil v Arabských Emirátech, nezapomeňte prosím, že jsem byl stavební inženýr, který se staral jen o práci a o zisky.“

„Opravdu to tak bylo?“

„Průměrný turista věděl o politice i kultuře těch zemí víc než já. Všichni v naší branži jsme se drželi pohromadě, žili jsme ve vlastním uzavřeném světě, z nějž jsme vycházeli jen zřídka.“

„To se mi nechce věřit. Četl jsem kongresové materiály o tvé minulosti, mladý kolego, a málem jsem přitom vyletěl z kůže. Teď si jen tak sedíš ve Washingtonu, ale dřív jsi stavěl pro Araby letiště a vládní budovy, což znamená, že jsi musel vést celou hromadu hovorů s jejich hlavouny. A letiště to je přece vojenská rozvědka, synu! Navíc jsem zjistil, že ovládáš několik arabských jazyků. Ne jeden, ale hned několik!“

„Je to jediný jazyk, zbytek jsou jen nářečí.“

„Říkám ti, že jsi k nezaplacení. A je tvou vlasteneckou povinností podělit se o znalosti s dalšími experty a posloužit tak své zemi.“

„Já nejsem žádný expert!“

„Mimochodem“ vyhrkl předseda, pohodlně se opřel a zamyšleně pokračoval: „Jestli to jmenování odmítneš, tak to vzhledem k tvé minulosti bude vypadat, jako že něco tajíš. Tak co, máš před námi tajnosti,

kongresmane?“

Předsedův pohled se

neúprosně zabodl do Evana.

Mám co tajit? Jasně, všechno! Proč se na mě předseda takhle dívá? O Ománu, Maskatu ani Bahrajnu přece nikdo neví. A nikdo se nic nedoví! Tak aspoň zněla dohoda.

„Nemám vůbec žádné tajnosti,“ řekl Kendrick pevně. „Spatným odhadem mých schopností byste udělal komisi medvědí službu. Poslechněte mě a zavolejte někomu jinému.“

„Ta nádherná kniha, nejsvětější ze všech, má tolik odpovědí, neníliž pravda?“ zeptal se zamyšleně předseda a uhnul očima. „Mnoho povolaných, málo vyvolených. No není tomu přesně tak?“

„Ale proboha.“

„I tak se to dá říct, mladý příteli,“ skočil mu do řeči starý Ir a přikývl. „Všechno ukáže čas. A teď ti musím říct, že vedoucí představitelé tvé strany v kongresu schválili tvé jmenování. Takže od nynějška jsi členem komise, pokud nám tedy něco netajíš. A teď se kliď.

Mám práci.“

„Mám se klidit?“

„Vypadni odsud, Kendricku!“

20

Obé komory kongresu Senát a Sněmovna reprezentantů mají několik výborů podobného názvu i účelu. Tak existuje rozpočtový výbor Senátu a sněmovní rozpočtový výbor, zahraniční výbor Senátu a výbor Sněmovny pro zahraniční vztahy, zvláštní výbor Senátu pro kontrolu tajných služeb a stálý zvláštní výbor Sněmovny pro tajné služby, jehož součástí je mocná Komise pro dozor a hodnocení. Existence těchto mnoha orgánů je jedním z příkladů účinného kontrolního systému země. Zákonodárná moc aktivně odráží aktuální názory mnohem širšího politického spektra než pevně usazená vládní exekutiva či doživotně jmenovaná moc soudní. Musí jednat sama o sobě a dojít ke shodě v každém ze stovek bodů, předložených oběma komorám. Tento proces je nesmírně zdlouhavý a nepříjemný, avšak nezbytný.

Jestliže je v pluralitní společnosti kompromis základem umění vládnout, pak nikdo neumí vládnout líp než zákonodárná moc Spojených států amerických se svými nespočetnými, často nesnesitelnými a dokonce i směšnými výbory. Toto hodnocení je naprosto výstižné.

Pluralitní společnost je nevyhnutelně příliš různorodá a nesnesitelná pro potenciální diktátory a skoro vždycky směšná v očích těch, kteří by chtěli vnutit občanům svou vlastní vůli. Systém mravních hodnot vyznávaný určitou skupinou osob se nikdy nesmí s pomocí ideologie stát pro ostatní právní normou, i když by se to řadě ministrů i soudců jistě líbilo. Ti, kdo se o to pokusí, se nakonec většinou zase stáhnou tváří v tvář povyku, který se začne ozývat z těch otravných kongresových výborů. Kromě řídkých a neodpustitelných výjimek je hlas lidu obvykle vyslyšen, což zemi jen prospívá. Ale v budově kongresu pracují také výbory, jejichž hlas z logických důvodů nezní tak hlasitě. Jsou to nevelké uzavřené orgány, které se zaměřují na strategie vypracovávané různými tajnými službami v lůně vlády.

Z lidí vybraných do zvláštních výborů vyzařuje zvláštní aura. Oni vědí věci, které ostatním lidem musí zůstat utajeny. Jsou jiní, jaksi lepší. Mezi kongresem a sdělovacími prostředky platí nepsaná dohoda, že média se v otázkách těchto výborů chovají zdrženlivě.

Jmenování senátora nebo kongresmana do výboru není sice žádným tajemství, zároveň se však nestává velkou kauzou. Je prostě oznámeno a krátce zdůvodněno, bez vzletných slov. V případě coloradského kongresmana Kendricka bylo oznámeno, že pracoval jako stavební inženýr a má velké zkušenosti z oblasti Středního východu a zvláště Perského zálivu. Protože tuto oblast zná podrobněji jen velice málo lidí a podle všech informací pracoval kongresman před lety ve vedoucí funkci ve Středozemí, jmenování bylo považováno za rozumné a nikdo se nad ním nepozastavil.

Nicméně redaktoři, komentátoři i politici znají velice dobře pravidla, podle nichž se měří důležitost jednotlivých politiků. Z tohoto pohledu existují výbory a „výbory“. Osoba jmenovaná do Výboru pro ochranu Indiánů se nemůže měřit s členem Rozpočtového výboru první dělá minimum práce v rámci péče o zapomenuté lidi, obvykle zbavené svéprávnosti, druhý zkoumá metody a postupy, jak zajistit peníze pro výkon státní správy. Podobně nelze srovnávat Výbor pro životní prostředí s Výborem pro ozbrojené síly rozpočet toho prvního je ustavičně drasticky krácen, zatímco výdaje na zbrojení dosahují astronomickcých výšek.

Přerozdělování peněz s sebou nese velký vliv. Avšak, stručně řečeno, jen málo výborů na Kapitolu se může vyrovnat gloriole tiché mystiky, která se vznáší nad lidmi zasvěcenými do tajemného světa výzvědných služeb. Náhlé nominace do těchto zvláštních orgánů jsou provázeny podezřívavými pohledy a šepotem kolegů v šatnách. Novináři vyčkávají ve střehu u svých počítačů, mikrofonů a kamer. Z těchto příprav obvykle nic není a nová jména rychle upadají v zapomnění.

Neděje se tak ale vždycky, a kdyby si Evan Kendrick býval dokázal představit všechny souvislosti svého jmenování, možná by to riskl a poslal by prohnaného předsedu Sněmovny k čertu.

Evan však nic nevěděl, a i kdyby snad věděl, stejně by mu to nebylo nic platné: Události, které spustili lidé z Inver Brass už nešlo zastavit.

Bylo pondělí, půl sedmé ráno. Nad kopečky Virginie se právě chystalo vyjít slunce. Nahý Kendrick se ponořil do svého bazénu v naději, že deset nebo dvacet délek v chladné říjnové vodě smyje pavučiny, které zastřely jeho mysl a bolestně mu tepaly ve spáncích. Před deseti hodinami vypil v Coloradu až příliš panáků brandy. Seděli s Emmanuelem Weingrassem v přehnaně bohatě zdobené besídce a smáli se při pohledu na potok zurčící přímo pod skleněnou podlahou.

„Brzy uvidíš velryby!“ vykřikl Manny.

„To samé jsi sliboval těm dětem nad napůl vyschlou řekou už ani nevím, kde to bylo.“

„Měli jsme blbou návnadu. Měl jsem použít jednu z jejich matek. Třeba tu nádhernou černošku!“

„Její manžel byl majorem stavebního vojska.

Možná by měl námitky.“

„A měli krásnou holčičku. Zabili ji spolu s ostatními.“

„Ach Bože, Manny. Proč?“

„Už bys měl jít.“

„Mně se nechce.“

„Musíš! Ráno máš zasedání, zbývají ti jen dvě hodiny.“

„Můžu ho vypustit. Už jsem to jednou nebo dvakrát udělal.“

„Jednou a velmi jsi mě tím zarmoutil. Na letišti v Mesa Verde na tebe čeká letadlo. Budeš ve Washingtonu za čtyři hodiny.“

Plaval jeden bazén za druhým, neustále zrychloval tempo a přemýšlel o nadcházejícím zasedání Komise pro dohled. Najednou byl rád, že Manny trval na jeho návratu do hlavního města. Zasedání komise ho fascinovala a zároveň dráždila, šokovala, děsila, ale hlavně fascinovala. Ve světě se děje tolik věcí, o nichž dřív neměl vůbec tušení. Až na třetím zasedání pochopil, jakou chybu opakují jeho kolegové při výsleších svědků z různých oddělení výzvědných služeb. Chyba spočívala v tom, že hledali nedostatky ve způsobu provádění určitých operací, když se přitom měli soustředit na samou jejich podstatu.

Bylo pochopitelné, že svědkové, předstupující před Komisi pro dohled, aby obhájili své jednání, byli uhlazení profesionálové z tajného světa násilí. Z jejich úst tiše vycházel těžko srozumitelný žargon, z nějž se posluchačům točila hlava. Byl to opojný pocit, patřit do tohoto globálního podzemního světa, i když jen v poradní roli. Mezi svědky nefigurovali žádní plukovníci Barrishové, místo nich se před zraky kongresmanů promenovali přitažliví, dobře oblečení, skromní a rozumní lidé. Stanuli před komisí, aby chladným profesionálním způsobem vysvětlovali, čeho by mohli dosáhnout, kdyby na to měli dost peněz, a proč je uskutečnění jejich plánů pro bezpečnost země naprosto nezbytné. Reakce komise se často omezila na otázku: A opravdu to dokážete? Nikdo se neptal, jestli je to správné, nebo dokonce zda to má vůbec nějaký smysl.

Podobné chyby v posuzování se objevovaly natolik

často, že

kongresmana z Colorada

znepokojovaly. Nedíval se na záhadný svět tajných služeb romantickýma očima. Měl k němu odpor.

Hrozný strach, který byl neodmyslitelnou součástí té tajemné hry s lidskými životy, patřil do jakési doby temna, kde jediným měřítkem života bylo přežití. V

takovém světě se nedá žít, jen živořit, jak to Evan svého času poznal na vlastní kůži. Ale věděl, že ten svět stále existuje. Jeho obyvatelé ho zachránili před žraloky u katarského pobřeží.

Během dalších zasedání komise sondoval Kendrick situaci a pokládal čím dál nepříjemnější otázky. Brzy pochopil, že jeho jméno se tiše, ale velice rychle šíří chodbami Kongresu, CIA a dokonce i Bílého domu. Kdo je ten buřič? Nestaral se o to, své otázky považoval za legitimní, a tak se ptal dál. Copak je ksakru někdo nedotknutelný? Copak se někteří lidé mohou povyšovat nad zákony?

Náhle nad sebou ucítil jakýsi zmatek. Divoké pohyby a výkřiky, které s ponořenou hlavou vnímal jen matně. Zastavil se v polovině bazénu, zatřepal hlavou a začal šlapat vodu. Nezvaným hostem byl Sabri. Byl to však Sabri Hassan, jakého neznal. Vždycky klidný doktor filozofie z Dubaje byl celý bez sebe, zoufale se snažil ovládat svá gesta i slova, ale příliš se mu to nedařilo.

„Musíš okamžitě odjet!“ křičel, zatímco si Evan vyklepával z uší vodu.

„Co. Co?“

„Omán! Maskat! Hlásí to na všech programech, na všech stanicích! Dokonce ukazují fotografie, na kterých jsi oblečený jako jeden z nás v Maskatu! Rádio i televize přerušují své pořady, aby informovaly o posledním vývoji! Pustili to před pár minutami, noviny zadržují uzávěrku poledního vydání a čekají na další podrobnosti.“

„Ježíšikriste!“ zařval Kendrick a vyskočil z bazénu. Sabri mu hodil ručník.

„Novináři a celá ta banda sem určitě během několika minut dorazí,“ řekl Arab. „Vyvěsil jsem telefon a Kaši balí věci do našeho auta. Promiň, do auta, které jsi nám tak velkoryse pořídil.“

„Ty řeči si nech od cesty!“ zaječel Evan a rozběhl se k domu. „Co dělá tvá žena u toho auta?“

„Nakládá tvoje oblečení, aby ti v případě nutnosti vystačilo na několik dní. Tvé vlastní auto by mohli poznat a naše pořád stojí v garáži. Napadlo mě, že budeš potřebovat trochu času na rozmyšlenou.“

„Spíš na to, abych naplánoval pár vražd!“ vykřikl Evan. Rozběhl se zadním schodištěm do domu, doktor Hassan za ním. „Jak se to ksakru mohlo stát? Do prdele!“

„Bojím se, že je to jen začátek, příteli.“

„Cože?“ zeptal se Kendrick. Vřítil se do velké ložnice s výhledem na bazén a zamířil ke svému pracovnímu stolu. Ve spěchu začal otvírat zásuvky a tahat z nich ponožky, spodní prádlo a košile.

„Televize žádají o komentář nejrůznější lidi.

Nemusím dodávat, že se všichni předhánějí v pochvalách.“

„A co jinýho by mohli říkat?“ položil řečnickou otázku Evan. Oblékal si ponožky a slipy, zatímco Sabri rozložil vypranou košili a podal mu ji. „že fandili svým kámošům teroristům z Palestiny?“ Kendrick si oblékl košili a rozběhl se ke skříni, odkud vytáhl kalhoty. Do dveří vstoupila Sabriho žena Kaši.

„Anahasfai“ vyjekla omluvně a odvrátila se.

„Na eltakaled není čas, Kaši,“ křikl kongresman.

Znamenalo to, aby zapomněla na tradice. „Jak jsi daleko s oblečením?“

„Možná, že by sis sám vybral jiné, ale svůj účel splní,“ odvětila Sabriho pohledná žena a starostlivě se na Evana podívala. „Taky mě napadlo, že kdybys nám zavolal z místa svého úkrytu, přinesla bych ti pár věcí.

Manžela spousta lidí zná, mě ne. Já se nikde neukazuju.“

„Děláš to z vlastní vůle, ne kvůli mě.“ řekl Kendrick, oblékl si sako a vrátil se ke stolu pro náprsní tašku a zapalovač. „Možná to tu budeme muset opustit a odjet do Colorada, Kaši. Mohla bys tam zastávat funkci mé oficiální hostitelky.“

„To není příliš chytré, Evane,“ zachichotala se paní Hassanová.

„Nehodí se to.“

„Ty jsi profesor, Sabri,“ dodal Kendrick a rychle se česal. „Kdy ji to už konečně naučíš?“

„Copak ona mě poslouchá? Naše ženy mají přednosti, o kterých my muži nemáme tušení.“

„Jdeme!“

„Klíče jsou v autě, milý Evane.“

„Díky, Kaši,“ pravil Kendrick, vyšel ze dveří a v doprovodu Sabriho seběhl po schodech. „Řekni mi,“

pokračoval Evan, když procházeli halou do velké garáže, kde vedle sebe stály jeho kabriolet Mercedes a Hassanův caddilac. „Kolik toho o mě vědí?“

„Můžu to srovnávat jen s tím, co jsem slyšel od Emmanuella Weingrasse, protože tys mi neřekl vůbec nic.“

„Určitě ne proto, abych před tebou něco tajil.“

„Prosím tě, Evane,“ přerušil ho profesor. „Jak dlouho se známe? Já přece vím, jak strašně nerad se chlubíš.“

„Chlubím? No, to je dobrý!“ vykřikl Kendrick a otevřel garážová vrata. „Zvoral jsem to! Byl jsem mrtvola, měli mi na záda přivázat podříznuté prase a vyhodit mě do mělčiny u pobřeží Kataru! Pochvala patří jiným, ne mě. To oni mi zachránili tu moji namyšlenou hlavu.“

„Bez tebe by nic nedokázali.“

„Nechme toho,“ uťal rozhovor Evan, který stál u dveří cadillaku. „Co všechno zjistili?“

„Podle mě dost málo. Ani špetku toho, co mi vyprávěl Emmanuel. Novináři se pídí po podrobnostech a těch se jim zjevně nedostává.“

„Z toho nejsem moudrý. Proč jsi mi u bazénu říkal, že je to jen začátek?“

„Kvůli chlápkovi, co zrovna mluvil v televizi jeli k němu domů a on pochopitelně ochotně odpovídal. Je to tvůj kolega ze sněmovní komise pro tajné služby kongresman Mason.“

„Mason.?“ zamračil se Kendrick. „V Tulse nebo Phoenixu, už přesně nevím kde, ho vychvalují do nebes, ale je to nula. Před pár týdny se objevily pokusy ho v tichosti odstranit z výboru.“

„V televizi ho ale představili v úplně jiném světle, Evane.“

„To mě nepřekvapuje. Co říkal?“

„že jsi nejbystřejším členem výboru. že jsi génius, k němuž všichni vzhlížejí a s úctou ho poslouchají.“

„Kecy! Něco jsem řekl a položil jsem pár otázek, ale ne zase tolik. Navíc si nevzpomínám, že bychom si s Masonem kdy řekli něco jiného než ‚Dobrý den.‘ Jsou to nesmysly!“

„Ale rozneslo se to už po celé zemi.“

Vtom kvílení brzd přerušilo ticho uzavřené garáže.

Před domem zabrzdilo auto a hned po něm další.

„Panebože!“ zašeptal Evan. „Jsem v oblíčení!“

„Ještě ne,“ uklidnil ho doktor Hassan. „Kaši ví, co má dělat. Přijme první hosty jakoby nic a uvede je do solária. Bude mluvit hebrejsky a předstírat, že jim nerozumí. Tím je na chvíli zdrží pochopitelně jen na pár minut. Jeď Evane, dej se na jih přes pastviny, až dojedeš k dálnici. Za hodinu vrátím sluchátko na své místo.

Zatelefonuj. Kaši ti přinese, co budeš potřebovat.“

Kendrick opakovaně vytáčel číslo. Pokaždé, když

uslyšel obsazovací tón, nervózně zamáčkl knoflík.

Ulevilo se mu, když se nakonec dočkal.

„Rezidence kongresmana Kendricka.“

„Sabri, to jsem já.“

„Opravdu mě udivuje, že ses dovolal. A taky mám radost, že jsem mohl znovu zvednout sluchátko.“

„Tak jak to vypadá?“

„Katastrofálně, kamaráde. Jak v tvojí kanceláři, tak v domě v Coloradu. Všude panuje stav obležení.“

„Jak to víš?“

„Odtud se nikdo nemůže dostat, ale Emmanuel se k nám stejně jako ty nakonec dovolal nadával u toho jak dlaždič. Rozčiloval se, že to zkouší už hodinu a půl.“

„Jsem o deset minut lepší. Co říkal?“

„Dům je obklíčený, všude kolem se shromáždily davy čumilů. Vypadá to, že všichni lidi od novin a z televize přiletěli do Mesa Verde. Většina z nich tam uvázla, protože tři taxíky těžko mohou takové množství lidí pojmout.“

„To se musí Manny pořádně vztekat.“

„Nejvíc ho prý dopaluje nedostatek sociálních zařízení.“

„Cože?“

„Odmítl je pustit dovnitř a pak si všiml, že vykonávají svou tělesnou potřebu všude kolem domu.

To ho tak rozčílilo, že se rozběhl k tvému stojanu s puškami.“

„Panebože, oni mu chčijou na trávník na jeho dílo!“

„Emmanuelovy tirády jsem už slyšel mockrát, ale dnešku se nic nevyrovná. Mezi výbuchy vzteku mi nicméně stačil říct, abych zavolal paní O’Reillyové do tvé kanceláře, protože se k nám nemůže dovolat.“

„A co povídala Annie?“

„Aby ses teď nikde neukazoval, ale a teď budu citovat máte jí ‚pro rány Boží zavolat‘.“

„To není dobrý nápad,“ pravil zamyšleně Evan.

„Čím míň toho teď ví, tím líp pro ni.“

„Kde jsi?“ zeptal se profesor.

„V motelu u Woodbridge při trase devadesát pět.

Říká se tomu tady U tří medvědů a jsem v chatce dvacet tři. Je poslední nalevo u lesa.“

„Z tvého popisu usuzuji, že potřebuješ nějaké věci.

Určitě jídlo, nemůžeš se přece producírovat venku a pochybuju, že v motelu s chatkami funguje pokojová služba.“

„Jídlo nepotřebuju. Po cestě jsem se zastavil na večeři.“

„Nikdo tě nepoznal?“

„V televizi běžely kreslené pohádky.“

„Tak co tedy potřebuješ?“

„Počkej, až se ve stáncích objeví poslední vydání ranních novin, a pak pošli zahradníka Jima do Washingtonu, ať nakoupí co nejvíc různých titulů. Jde mi hlavně o největší deníky, na případu pracují jejich nejlepší lidé a ti budou kontaktovat jiné lidi.“

„Napíšu mu seznam. Kaši ti je pak přinese.“

Sabriho žena dorazila do motelu ve Woodbridge až

o půl druhé odpoledne. Evan otevřel dveře chatky 23 a s uspokojením si všiml, že přijela zahradníkovou dodávkou. Dřív na to nepomyslel, ale dvojice přátel z Dubaje věděla dobře, že v jeho mercedesu nemůže projet davy kolem domu. Kendrick držel dveře a Kaši se zatím třikrát rychle otočila s nákladem. Kromě balíku novin z celých Států totiž přivezla také jídlo. Sendviče v plastikových obalech, dvě lahve mléka v kbelíku s ledem, dvě misky s arabským a dvě s evropským jídlem a nakonec ještě láhev kanadské whisky.

„Kaši, já tady nehodlám strávit týden,“ řekl Kendrick. „To je jen na dnešek, Evane. Jsi ve velkém stresu a potřebuješ jíst. V krabici na stole najdeš stříbrné příbory a železný stojánek, pod který si dáš ohřívač.

Máš tam taky ubrousky a ubrus. Jestli odsud budeš muset rychle odjet, tak prosím zavolej, abych si mohla stříbro a ubrus odvézt.“

„Děkuju ti, Kaši.“

„Vypadáš unaveně, já sahbi. Neodpočíval jsi?“

„Ne, díval jsem se na tu pitomou televizi a zuřil jsem. Je těžké odpočívat, když člověkem lomcuje vztek.“

„Jak říká můj manžel, a já s ním souhlasím, v televizi vypadáš velice působivě. Taky říká, že od tebe musíme odejít.“

„Proč? Řekl mi to už před pár týdny a já nevím proč!“

„Ale víš. Jsme Arabové a ty bydlíš v místě, kde nám lidé nevěří. Vstoupil jsi na politickou scénu, kde nejsme v oblibě. A my ti nechceme škodit.“

„Kaši, to není moje scéna! Odcházím z ní, je mi z ní nanic! Říkáš, že tohle město vám nevěří? A proč byste měli být výjimka? Tohle město přece nevěří nikomu! Je to město lhářů, intrikánů a podvodníků, kteří se po zádech ostatních šplhají nahoru, aby byli co nejblíž u žlabu. Umějí v tom chodit, vysají krev z každé žíly, do které se zahryznou. Přitom křičí, že je vede svaté vlastenectví. A země si sedne na zadek a tleská něčemu, za co musí sama zaplatit! To není nic pro mě, Kaši. Já z toho kola vypadnu!“

„Jsi rozčilený.“

„To mi povídej!“ Kendrick se vrhl na postel k hromadě novin. „Milý Evane,“ ozvala se Arabka nezvykle odhodlaným hlasem. Otočil se s několika plátky v ruce. „Ty články tě urážejí,“ pokračovala a dívala se mu do očí, „a jestli mám být upřímná, některé části se týkají i Sabriho a mě.“

„Rozumím,“ řekl tiše Kendrick a pozorně si ji prohlížel. „Všichni Arabové jsou teroristi. Určitě to vytiskli pořádně tučným písmem.“

„Jak jinak.“

„Ale o tom jsi mluvit nechtela.“

„Ne. Řekla jsem, že tě to urazí, ale to je slabé slovo. Budeš zuřit. Ale než uděláš něco, čeho bys mohl potom litovat, musíš mě vyslechnout.“

„Proboha, o co jde, Kaši?“

„Díky tobě jsme mohli s mužem sledovat řadu zasedání tvého Senátu i Sněmovny reprezentantů. Díky tobě jsme také měli tu čest být svědky řešení právních sporů u Nejvyššího soudu.“

„Tyhle orgány nepatří výlučně jen mně. Co má tedy být?“

„Viděli a slyšeli jsme pozoruhodné věci. Otázky státu a práva se tady projednávají veřejně. Ty vidíš tu stinnou stránku, samé zlo, a nepochybně máš částečně pravdu, ale copak neexistuje ještě jiná pravda? Viděli jsme spoustu mužů i žen vroucně bojovat za to, v co věří, beze strachu, že budou odstaveni nebo umlčeni.

Odstavit je můžou, umlčet ne. Nikdy.“

„Přesto ale při obhajobě svých názorů riskují a často velice hodně.“

„To bych řekl! Jdou se svou kůží na trh.“

„Aby bránili své přesvědčení?“

„Ano.“ Kendrick nechal svou odpověď rozplynout ve vzduchu. Už mu bylo jasné, o co Kaši Hassanové jde. Proč ho chtěla ho varovat před nezvládnutelným vztekem.

„Takže jsou taky dobří lidé. Prosím, nezapomínej na to, Evane. Nepodceňuj jejich počet.“

„Cože?“

„Neumím to přesně vyjádřit. Odpusť. Musím už

jít.“ Kaši rychle zamířila ven, ale ve dveřích se otočila.

„Prosím tě, já sahbi, jestli ve svém vzteku pocítíš, že musíš udělat něco drastického, ve jménu Alláha tě žádám, zavolej nejdřív mému manželovi, nebo jestli chceš Emmanuelovi. I když a říkám to bez předsudků, protože našeho židovského bratra mám ráda stejně jako tebe můj muž by mohl být trochu vyrovnanější.“

„Spolehni se.“

Kaši vyšla ze dveří a Kendrick se doslova vrhl na noviny a začal je rozkládat po posteli. Ukládal je za sebe titulní stránkou navrch, takže ze všech bylo vidět hlavní titulky.

Kdyby měl svou bolest vyjádřit výkřikem, všechny okenní tabulky v chatce by se jeho strašlivou silou vysypaly.

New York Times

New York, úterý 12. října KONGRESMAN

EVAN

KENDRICK

Z

COLORADA SEHRÁL HLAVNÍ ROLI V OMÁNSKÉ

KRIZI

Tajný služební zápis dokazuje, že přelstil arabské teroristy The Washington Post

Washington, D. C., úterý 12. října KENDRICK Z COLORADA ODHALEN JAKO

TAJNÁ ZBRAŇ USA V OMANU

Vypátral dolarové zdroje arabských teroristů

Los Angeles Times

Los Angeles, úterý 12. října ODTAJNĚNÉ DOKUMENTY PROKAZUJÍ, žE

REPUBLIKÁNSKÝ KONGRESMAN KENDRICK Z

COLORADA BYL KLÍČEM K ŘEŠENÍ SITUACE V

OMANU

Palestinští teroristé měli podporu arabského světa, což je stále utajovaná informace Chicago Tribune

Chicago, úterý 12. října

KAPITALISTA KENDRICK VYSVOBODIL Z

POUT

RUKOJMÍ,

ZADRžOVANÉ

KOMUNISTICKÝMI TERORISTY

Odhalení vyvolalo paniku mezi arabskými zabijáky na celém světě New York Post

New York, úterý 12. října

EVAN, HRDINA Z OMANU, UKÁZAL ARABŮM, ZAČ JE TOHO LOKET!

Izraelská vláda se mu chystá udělit čestné občanství! New York chce na jeho počest uspořádat přehlídku!

USA Today středa 13. října „DIVERZANT“ KENDRICK TO DOKÁZAL!

Arabští teroristé žádají jeho hlavu! My žádáme sochu!

Kendrick stál nad postelí a očima horečně přelétal od jednoho palcového titulku k druhému. V hlavě měl úplně prázdno, duněla mu v ní jediná otázka: Proč? A protože odpověď nepřicházela, vtírala se další otázka: Kdo?

21

Pokud na obě otázky existovala nějaká odpověď, rozhodně se nedala vyčíst v novinách. Ty byly zaplněné informacemi od

„hodnověrných“

a

„vysoce

postavených“ nebo dokonce „důvěrných“ zdrojů, na něž odpovědná místa reagovala slovy „Bez komentáře“

či „V tuto chvíli k tomu nemáme co říct“ a „Události, na které se ptáte, pečlivě analyzujeme.“ Reakce to byly sice vyhýbavé, ale v podstatě potvrzovaly šokující informaci.

Celé zemětřesení odstartovala přísně tajná služební zpráva na hlavičkovém papíře ministerstva zahraničí.

Objevila se na denním světle bez podpisu, vytažena z archivů s nejvyšším stupněm utajení. Únik měl pravděpodobně na svědomí zaměstnanec nebo skupina zaměstnanců, kteří cítili, že se někomu děje velká nespravedlnost pod záminkou nesmyslně přísných předpisů národní bezpečnosti, jejichž hlavním důvodem byl paranoický strach z odvety teroristů. Kopie dokumentu byly

rozeslány

redakcím

novin,

rozhlasovým a televizním stanicím, kam dorazily mezi

pátou a šestou ráno východního času. Spolu se zprávou přišly tři různé fotografie zachycující kongresmana v Maskatu. O jejich věrohodnosti nemohlo být pochyb.

Někdo to naplánoval, napadlo Evana. Správně akci načasoval, aby vyplašil národ, který právě vstával do práce. Během dne mu pak servíroval další zprávy.

Proč?

Zajímavá byla odhalená fakta tím, co pomíjela, i tím, co naopak zdůrazňovala. Všechno naprosto přesně odpovídalo skutečnosti, včetně takových podrobností jako jeho přísně utajený let do Ománu i přemístění z letiště v Maskatu za pomoci tajných agentů, kteří mu opatřili arabské oblečení. Veřejnost se dozvěděla dokonce i o tom, že Kendrick použil samoopalovací krém, aby přizpůsobil svůj vzhled „oblasti působení!“

Noviny poskytovaly útržkovité a často hypotetické detaily jeho setkání s lidmi, které znal z minulosti.

Neuveřejnily však žádná jména ta byla ve zprávě ministerstva z pochopitelných důvodů začerněna. V

novinách nechyběl ani odstavec popisující jeho dobrovolnou internaci ve věznici plné teroristů, kde skoro přišel o život, ale přitom se dověděl jména potřebná k tomu, aby se dostal na stopu lidí, kteří stáli za palestinskými fanatiky na ambasádě, zvláště pak jednoho jméno vynecháno, černé místo v dokumentu.

Nakonec zachytil stopu toho člověka vynecháno, černé místo a přinutil ho odzbrojit bandu teroristů okupujících ambasádu. Tato klíčová postava byla zastřelena podrobnosti vynechány, černý odstavec a kongresman Evan Kendrick se tajně vrátil do Spojených států.

Zvláštní experti zkoumali Kendrickovy fotografie.

Každý snímek podrobili spektrografické analýze, aby zjistili pravost snímku s ohledem na stáří negativů a možnost jejich laboratorních změn. Vše bylo potvrzeno, dokonce včetně data, které odborníci objevili na dvacetinásobné zvětšenině novin v ruce chodce na ulici v Maskatu. Serióznější listy upozorňovaly na nedostatek alternativních zdrojů, které by útržkovitým faktům mohly dodat větší věrohodnost. Nikdo však nemohl zpochybnit totožnost člověka, který na nich snímcích vystupoval. A ten člověk, kongresman Evan Kendrick, nebyl nikde k zastižení, aby tu neuvěřitelnou historku potvrdil, nebo popřel. New York Times a Washington Post vypátraly pár jeho přátel a sousedů v hlavním městě a v Coloradu. Nikdo z nich si nevzpomínal, že by v inkriminované době před rokem kongresmana viděl nebo o něm měl jakékoli zprávy.

Deník Los Angeles Times zašel ještě dál a bez uvedení zdrojů otiskl seznam telefonních čísel, na něž pan Kendrick před rokem volal. Kromě telefonátů do různých místních obchodů a jakémusi zahradníkovi Jamesi Olsenovi se na něm za období čtyř týdnů nacházelo jen pět hovorů, které by mohly mít nějakou spojitost s případem. Tři čísla patřila katedrám arabských studií na univerzitách v Princetonu a Georgetownu, jedno diplomatovi z Dubaje, který se vrátil domů sedm měsíců předtím, a páté právníkovi ve Washingtonu, jenž odmítl mluvit s tiskem. I když kořist už dávno zmizela, psi zavětřili stopu.

Méně seriózní noviny což znamenalo většinu těch, které neměly dostatek peněz na vlastní vyšetřování, a také všechny bulvární plátky, jež se s ověřováním fakt nikdy nenamáhaly byly ve svém živlu. Vzali supertajnou zprávu a použily ji jako trampolínu, z níž se odrazily do divokých vod spekulací o Kendrickových hrdinských činech. Redaktoři dobře věděli, že nenároční čtenáři všechno nadšeně spolknou.

Neinformovaní lidé většinou uvěří tištěné lži spíš než

vyřčené pravdě. To je sice dost urážlivý názor, avšak naprosto pravdivý.

Všechny noviny sice otiskly neuvěřitelně přesná odhalení, skutečná pravda v nich však chyběla. Nepadla ani zmínka o odvážném mladém sultánovi Ománu, který riskoval život, aby Kendrickovi pomohl. Ani o Ománcích, kteří ho chránili na letišti i v bočních uličkách Maskatu. Ani o zvláštní a naprosto profesionální ženě, jež mu zachránila život na letišti v Bahrajnu a našla pro něj útočiště i lékaře, který mu ošetřil zranění. Ale hlavně, nepadlo ani slůvko o izraelské jednotce, vedené důstojníkem Mossadu, který ho uchránil od strašlivé smrti. Ani slovo o dalším Američanovi, starém architektovi z Bronxu, bez kterého by už rok nežil a jeho ostatky by skončily v útrobách žraloků u pobřeží Kataru.

Místo toho se všemi články jako červená nit linul jeden společný motiv: Na všechno arabské dopadá stín nelidské brutality a terorismu. Samotné slovo Arab je synonymem krutosti a barbarství, celému národu není přiznána ani špetka slušnosti. Evan pročítal noviny a jeho vztek rostl. V náhlém návalu zlosti je nakonec všechny smetl z postele.

Proč?

Kdo?

A pak pocítil strašnou palčivou bolest na prsou.

Ahmat! Panebože, co jsem to provedl? Dokáže to mladý sultán vůbec pochopit? Tím, že o něm americká média mlčela, potupila celý Omán a dala prostor urážlivým spekulacím o jeho arabské neschopnosti postavit se tváří v tvář teroristům, a co horšího, o arabské spoluúčasti na bestiálním vraždění amerických občanů.

Musí zavolat svému mladému příteli a říct mu, že na vývoj situace neměl žádný vliv. Kendrick se posadil na okraj pelesti, vzal telefon a současně sáhl do kapsy kalhot pro peněženku. Přidržoval si sluchátko bradou a snažil se vytáhnout kreditní kartu. Číslo do Maskatu si už nepamatoval, a tak vytočil nulu, aby se spojil s ústřednou. Vyzváněcí tón náhle umlkl. Kendrick na chvíli zpanikařil a začal se divoce se rozhlížet po oknech v místnosti.

„Poslouchám, třiadvacítko,“ ozval se chraptivý mužský hlas.

„Volal jsem ústřednu.“

„To je možný, ale všechny hovory jdou přes naši recepci.“

„Mu-musím si zavolat do zahraničí,“ vyjekl překvapený Evan.

„Z toho telefonu to nejde.“

„Na kreditní kartu. Jak se můžu spojit s centrálou?

Platím kreditní kartou!“

„Budu čekat se sluchátkem u ucha, až uslyším, že diktujete její číslo a spojovatelka ho opravdu přijme.

Jasný?“

Je to snad past? Zjistili, že se nalézá v polorozpadlém motelu ve Woodbridgi ve státě Virginia? „To se mi moc nelíbí,“ řekl váhavě. „Je to soukromý hovor.“

„No, to jsou mi věci,“ ozval se muž ironicky. „Tak si zkuste najít veřejnej telefon. Jeden maj v hospodě u silnice asi osm kilometrů odsud. A už mi dejte konečně pokoj.“

„Moment! Dobrá, zůstaňte na lince, ale až

spojovatelka přijme hovor, chci slyšet, jak pokládáte sluchátko. Jasný?“

„No, vlastně, zrovna jsem chtěl volat Louellu Parsonsovou.“

„Koho?“

„To nic. Už to vytáčím. Lidi, co celej den nevytáhnou paty z pokoje, bejvaj buď sexuální maniaci, nebo feťáci.“

Hlas vycházející z Perského zálivu Kendricka angličtinou s arabským přízvukem ujistil, že žádné číslo v Maskatu nezačíná třemi pětkami. „Vytočte to, prosím!“ naléhal Evan a přidal ještě jedno úpěnlivé „Prosím!“

Po osmi signálech se ozval Ahmatův utrápený hlas. „Ajvu?“

„To jsem já, Evan,“ řekl Evan anglicky. „Musím s tebou mluvit.“

„Tak ty chceš se mnou mluvit?“ vybuchl mladý sultán. „Ty máš ještě tu drzost mi volat, ty hajzle?“

„Takže už to víš? Co co o mně říkají?“

„Jestli to vím? Zapomněl jsi, že jsem bohatý? Mám na střeše talíře, které zachytí všechny signály z celého světa! Mám před tebou dokonce náskok, já šujch. Viděl jsi zprávy odsud a z Blízkého východu? Z Bahrajnu a Rijádu, z Jeruzaléma a Tel Avivu?“

„Ovšemže ne. Viděl jsem jen tyhle.“

„Je to všechno svinstvo! Můžeš být spokojen, ať se ti ve Washingtonu daří, ale sem se víc nevracej.“

„Ale já se chci vrátit. Já se vrátím!“

„Nedělej to. Na tuhle část světa radši zapomeň.

Taky umíme číst a díváme se na televizi. To je všechno

tvoje práce! Ukázal jsi Arabům, zač je toho loket.

Vypadni z mýho života, ty svině!“

„Ahmate!“

„Jdi do hajzlu, Evane! Nikdy bych si to o tobě nepomyslel. Hodně ti ve Washingtonu pomohlo, že jsi nás všechny označil za bestie a teroristy? Jinak to fakt nešlo?“

„To jsem nikdy neudělal, nikdy jsem to neřekl!“

„Ale udělal to tvůj svět! A donekonečna to opakuje, až je nakonec nad slunce jasné, že byste nás nejradši všechny viděli v želízkách. A poslední pokračování toho odpornýho seriálu jsi vymyslel ty!“

„Ne!“ vykřikl Kendrick. „Já to nebyl!“

„Přečti si, co píšou vaše noviny. Podívej se na televizi!“

„To je jen tisk, s námi dvěma to nemá nic společného!“

„Ty jsi ty jeden z řady namyšlených hajzlů zaslepených židovskokřesťanskou přetvářkou. A já jsem já Arab a muslim. A nedovolím ti, abys na mě dál plival!“

„To bych nikdy.“

„Ani na mé bratry, které jste svými dekrety připravili o území, přinutili jste je, aby opustili svůj domov a svou práci. Své bezvýznamné obchůdky bezvýznamné a malé, ale dědí se z generaci na generaci!“

„Proboha Ahmate, ty už mluvíš jako jeden z nich!“

„Vážně?“ pravil mladý sultán a v jeho hlase zazněl hněv i sarkasmus. „Jeden z nich? Asi myslíš jako jedno z dětí z těch tisíců a tisíců rodin, které pochodovaly před hlavněmi samopalů do táborů dobrých leda pro prasata.

Pro prasata, ale ne pro lidi! Ne pro matky a otce s dětmi!. Jestli mluvím jako jeden z nich, tak mě to moc mrzí. A víš co mě ještě mrzí? že jsem to všechno pochopil až teď.“

„Jak to sakra myslíš?“

„Opakuji. Přečti si své noviny, podívej se na svoji televizi a poslouchej své rádio. Chcete jako vyšší lidská rasa hodit na všechny špinavé Araby atomovou bombu, abyste s námi už nemuseli bojovat? Nebo to přenecháte svým šikovným kumpánům z Izraele, kteří vám stejně říkají, co máte dělat? No co, prostě jim jen darujete pár bomb.“

„Nech toho!“ vykřikl Kendrick. „Ti Izraelci mi zachránili život!“

„To máš teda pravdu, ale jen náhodou! Použili tě jako most, pomocí kterého chtěli dosáhnout svého skutečného cíle v Ománu.“

„O čem to mluvíš?“

„Povím ti to, protože to nikdo jiný neudělá a nikdo to nebude publikovat. Byl jsi pro ně míň než vzduch, ty hrdino. Ta jednotka sem přišla, aby dostala z ambasády jednoho agenta Mossadu. Významného stratéga, který se vydával za naturalizovaného Američana, pracujícího pro vládu USA.“

„Panebože,“ zašeptal Evan. „Věděl o tom Weingrass?“

„Pokud ano, držel jazyk za zuby. Přinutil je, aby za tebou jeli do Bahrajnu. Proto ti zachránili život! Nebylo to v plánu. Je nikdo nezajímá, jen oni sami. židi! Jsou jako ty, hrdino.“

„Sakra, poslouchej mě, Ahmate! Nemůžu za to, co se tady děje, co píšou noviny a vysílá televize. To je poslední věc, kterou jsem si přál.“

„Hovno!“ vmetl mu mladý absolvent Harvardu, sultán Ománu. „Bez tvého přispění by se nic nemohlo objevit na veřejnosti. Dozvěděl jsem se věci, o nichž jsem neměl ani tušení. Kdo jsou ti agenti vašich

výzvědných služeb, kteří krouží kolem mé země? Kdo jsou ti lidé, s nimiž jsi navazoval kontakty?“

„Například Mustafa!“

„Toho zabili. Kdo tě tajně přepravil letadlem bez mého vědomí? Kdo má takové právo? Tady přece vládnu já! Copak jsem jen hříčka v něčích rukou?“

„Ahmate, o těch věcech nic nevím. Věděl jsem jen, že se tam musím nějak dostat.“

„A já jsem vzduch? Mně jsi nevěřil?. Ovšemže ne, jsem přece Arab!“

„To je nesmysl. Chtěli tě uchránit.“

„Od čeho? Od americkoizraelské tajné akce?“

„Ježíšikriste, nech už toho! Nevěděl jsem nic o agentovi Mossadu na ambasádě, dokud jsi mi to před chvílí sám neprozradil. Kdybych to věděl, řekl bych ti to! A když už jsme u toho, ty rychlokvašený fanatiku, já nemůžu za uprchlické tábory ani za samopaly mířící na pochodující rodiny.“

„Všichni za to nesete odpovědnost!“ křičel sultán Ománu. „Genocida za genocidu, ale my jsme to nezačali! Konec!“

Sluchátko bylo náhle oněmělo. Dobrý člověk a přítel, který sehrál klíčovou roli v jeho záchraně, navždy zmizel z jeho života. Stejně jako plány na návrat do části světa, kterou měl tak rád.

Než se ukáže na veřejnosti, musí zjistit, co se stalo.

Kdo celou akci zorganizoval a proč. Musel někde začít, proto si vybral ministerstvo zahraničí a člověka jménem Frank Swann. Nějaký frontální útok samozřejmě nepřipadal v úvahu. Jakmile by odhalil svou totožnost, spustil by všechna poplašná zařízení. Protože jeho tvář ukázali hodněkrát v televizi a hledala ho půlka Washingtonu, musel si každý krok pečlivě promyslet.

Nejdůležitější věc: Jak se dostat ke Swannovi, aby on ani jeho kancelář neměli žádné podezření? Jeho kancelář? Evan pátral v paměti. Před rokem vešel do Swannovy kanceláře, a když mluvil se sekretářkou, použil několik arabských slov, aby zdůraznil naléhavost své návštěvy. Ona pak na chvíli zmizela v jiné kanceláři a deset minut poté už rozmlouval se Swannem v podzemním počítačovém komplexu. Ta sekretářka byla nejen profesionálně zdatná, ale také velice opatrná, což byla vlastnost většiny sekretářek ve zrádném Washingtonu. Ta ostražitá žena si jistě dobře vzpomíná na kongresmana Kendricka, s nímž mluvila před rokem, ale možná bude slyšet na jiný hlas. Na hlas, který bude mít stejnou starost o jejího šéfa jako ona sama. Za pokus to stálo a navíc to byla jediná věc, která Evana napadla.

Zvedl sluchátko, vytočil 202, směrové číslo Washingtonu, a čekal, až se ozve neurvalý šéf motelu U

tří medvědů.

„Konzulární operace, kancelář zástupce Swanna,“

uslyšel hlas sekretářky.

„Zdravím, tady Ralf z tajnýho,“ začal Kendrick.

„Mám zprávu pro Franka.“

„Kdo volá?“

„To je v pořádku, jsem Frankův přítel. Chci mu jen říct, že odpoledne možná bude společná schůze.“

„Už zase? To mu ještě scházelo.“

„Jak je na tom s časem?“

„Bídně! Až do čtyř má konferenci.“

„No, jestli nechce, aby ho znovu otáčeli na grilu, možná by měl vysadit, sednout do auta a jet dřív domů.“

„Jet domů? On? To spíš seskočí s padákem do džungle v Nikaragui, než by riskoval jízdu po Washingtonu.“

„Vy víte, co mám na mysli. Začíná tady být trochu dusno, mohl by se pořádně zapotit.“

„Potí se už od šesti od rána.“

„Jen se snažím pomoct kámošovi z bryndy.“

„On jde vlastně dneska na kontrolu k doktorovi,“

řekla náhle sekretářka.

„Opravdu?“

„Teď jsem si vzpomněla. Díky, Ralfe.“

„Nikdy jsem nevolal.“

„Jasně, brouku. Někdo z tajnýho si jen ověřoval pracovní plán.“

Evan stál v chumlu lidí na autobusové zastávce na rohu Dvacáté první. Ze svého místa měl vchod do ministerstva zahraničí jako na dlani. Když ukončil hovor se Swannovou sekretářkou, opustil motel a vydal se rychle autem do Washingtonu. Krátce se zastavil v obchodním domě v Alexandrii, kde si koupil sluneční brýle, plátěný rybářský klobouk se širokou střechou a lehkou bundu. Bylo 15:48. Jestli se sekretářka držela své zásady opatrnosti, zástupce ředitele Konzulárních operací Frank Swann by měl během patnácti nebo dvaceti minut vyjít z ohromných prosklených dveří.

Tak se také stalo. Objevil se v 16:03 a měl naspěch.

Vydal se po chodníku doleva a vzdaloval se od autobusové zastávky. Kendrick vyběhl z hroznu lidí a vydal se za vládním úředníkem. Byl zvědavý, jaký dopravní prostředek nepřítel automobilů Swann použije. Jestli půjde pěšky, Kendrick ho může zastavit v nějakém parčíku, nebo na jiném místě, kde budou mít klid na rozhovor.

Swann ale nehodlal jít po svých. Chtěl nasednout do autobusu ze stanice Virginia Avenue na východ.

Swann se přidal k několika lidem čekajícím na stejný autobus, který už se s rachotem blížil k zastávce. Evan nemohl Swanna nechat nastoupit. Doběhl ho a položil mu ruku na rameno. „Nazdar, Franku,“ pozdravil ho vesele a sundal si z očí tmavé brýle.

„Vy?“ vykřikl zaskočený Swann a přitáhl tím udivené pohledy ostatních cestujících.

„Já,“ přitakal tiše Evan. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“

„Ježíšikriste! Vy jste se zbláznil!“

„Pokud ano, tak je to jen vaše vina.“

Víc si toho už nestačili říct, protože ulicí se rozlehl podivný křik, jenž se odrážel od boku autobusu. „To je voň!“ vřeštěl ošuntělý chlapík s vytřeštěnýma očima a dlouhými rozevlátými vlasy. „Lidi! Podívejte se! To je voň! Hrdina Kendrick! Díval jsem se na něj celej den v televizi a já mám v bytě sedům televizí! Nic mi neujde!

Je to voň!“

Než Evan stačil zareagovat, chlapík mu strhl z hlavy rybářský klobouk. „Co děláš?“ vykřikl Kendrick.

„Podívejte, lidičky! Je to voň!“

„Musíme odsud vypadnout!“ houkl Swann.

Rozběhli se ulicí, podivný chlapík za nimi. Svíral Evanův klobouk jako trofej a divoce mával rukama, pytlovité kalhoty v běhu plápolaly za ním.

„Běží za námi!“ vyhrkl šéf Konzulárních operací a ohlédl se. „Má můj klobouk!“ odpověděl Kendrick.

O dvě ulice dál vystupovala z taxíku roztřesená modrovlasá dáma s hůlkou. „Tam!“ zaječel Swann. „Do taxíku!“ Kličkovali mezi auty, aby se dostali na druhou stranu ulice. Evan se vrhnul do nejbližších dveří auta, zatímco vládní úředník taxi oběhl a pomáhal stařence vystoupit. Přitom však nechteně kopl do její hůlky, ta se poroučela na chodník a modrovlasá dáma za ní.

„Promiňte, paní,“ řekl Swann a skočil na zadní sedadlo.

„Jedeme!“ zavelel Kendrick. „Rychle! Padáme odsud!“

„Chlapi, vy jste vykradli banku, nebo co?“ utrousil řidič a zařadil rychlost.

„Když si pospíšíš, nebudeš litovat,“ usadil ho Evan.

„Pospíchám, pospíchám. Ale nemám pilotní licenci, takže musím zůstat na silnici.“

Kendrick se Swannem se jako jeden muž bleskově otočili a podívali se do zadního okénka. Podivný vlasáč v širokých kalhotech stál na rohu ulice a zapisoval si něco na noviny. Na hlavě měl Evanův klobouk. „Jméno firmy a číslo taxi,“ zašeptal šéf Konzulárních operací.

„Budeme muset přestoupit do jiného taxíku, ale aspoň o ulici dál.“

„Proč až o ulici dál?“

„Aby náš řidič neviděl, do kterého taxíku nastupujeme.“

„Mluvíte, jako kdybyste věděl, co dělat.“

„Doufám, že to víte vy,“ vypravil ze sebe Swann, vytáhl kapesník a otřel si zpocenou tvář.

Za dvacet osm minut vystoupili z druhého taxíku a svižně kráčeli po ulici ve zchátralé čtvrti Washingtonu.

Zastavili se pod červeným neonovým nápisem, v němž

chyběla tři písmena. Stáli před obskurním barem, který do této části města dokonale zapadal. Kývli na sebe a vešli dovnitř. Zaskočila je tma, která v baru panovala a ostře kontrastovala s jasným říjnovým dnem na ulici.

Jediným zdrojem světla byla obrazovka nahlas puštěné televize, připevněné na zdi nad zašlým barem. Několik shrbených, otrhaných štamgastů se skelnýma očima potvrzovalo nízkou cenovou skupinu lokálu. Kendrick a Swann se ve slabém světle nejprve snažili rozkoukat a pak zamířili do tmavějšího kouta napravo od baru. Našli si oprýskanou kóji a usedli do ní naproti sobě.

„Opravdu je ten rozhovor nutný?“ zeptal se šedovlasý Swann a zhluboka se nadechl. Jeho brunátná tvář se pořád leskla potem.

„Ano, pakliže odsud nechcete putovat rovnou do márnice.“

„Dejte si pozor, mám černý pásek.“

„V čem?“

Swann se zamračil. „To jsem si nebyl nikdy jistý, ale ve filmech o agentech tahle věta vždycky zabírá. Dal bych si něco k pití.“

„Tak mávněte na vrchního,“ řekl Kendrick. „Já radši zůstanu ve stínu.“

„Ve stínu?“ podivil se Swann a opatrně pokynul rukou na statnou černou servírku s ohnivě rudými vlasy.

„A kde tady vidíte nějaké světlo?“

„Kdy jste naposledy udělal tři kliky za sebou, pane Karate Kide?“

„Někdy v šedesátých letech. Tedy na jejich počátku.“

„To bylo tehdy, když v tyhle hospodě naposledy měnili žárovky. A teď přejděme k mému problému. Jak jste to mi mohl udělat, vy lháři?“

„A jak jste na něco takového přišel?“ vykřikl zaměstnanec vlády, ale hned ztichl, protože směšně vypadající servírka právě stanula s rukama v bok u jejich stolu. „Co si dáte?“ zeptal se Evan. „Nic.“

„To se v tomhle podniku nesluší. Dvakrát žitnou whisky, dvojitou. Děkuju. Nejlíp kanadskou, jestli máte.“

„Na to zapomeňte,“ odsekla číšnice.

„Už se stalo,“ přitakal Swann, když servírka odešla. Znova upřel zrak na Kendricka. „Vy jste legrační, pane kongresmane, opravdu k popukání.

Konzulární operace volají po mé hlavě! Ministr zahraničí vydal směrnici, v níž se ode mě distancuje! Ta nerozhodná nula s diplomem! Izraelci křičí, protože si myslí, že jejich skvělý Mossad by mohl být zkompromitován, kdyby se v té věci někdo začal šťourat. A Arabové, kteří pro nás pracují, se vztekají, protože se nikdo ani slovem nezmínil o jejich zásluhách! A k tomu ještě dneska o půl čtvrté volá ten mizera prezident, aby mi umyl hlavu za „zanedbání služebních povinností“. Řekl to takovým tónem, jako by věděl, o čem mluví, což znamenalo, že na lince byly ještě nejmíň dvě osoby. Povídáte, že jste na útěku? A co mám říkat já? Po skoro třiceti letech v tomhle pitomým řemesle.“

„Podobné označení jsem kdysi taky použil,“

přerušil ho Evan tiše. „Omlouvám se.“

„To bych prosil,“ pokračoval rychle Swann.

„Protože kdo se bude hrabat v těchhle sračkách, když ne my, parchanti blbější než celý systém? Vy nás potřebujete, na to nezapomínejte. Potíž je v tom, že z toho skoro nic nemáme. Lidi jako já nemusí spěchat domů, aby zkontrolovali, jestli se jim v tom vedru nerozmnožily řasy v bazénu. Hlavně proto, že žádný bazén nemám a dům přiřkl rozvodový soud manželce, který už lezlo na nervy, že odejdu do práce vydělávat na chleba, vrátím se za tři měsíce a za ušima mám špínu z Afghánistánu! Ne, ne, pane tajný kongresmane, já jsem to na vás nepráskl. Naopak, snažil jsem se tomu zabránit. Už mi toho moc nezbylo, ale chci aspoň odejít s čistým svědomím.“

„Tvrdíte, že jste se tomu snažil zabránit?“

„Velice nenápadným a profesionálním způsobem.

Dokonce jsem mu ukázal kopii služební zprávy s

odmítnutím tvého angažování, kterou jsem poslal nahoru.“

„Komu jste ji ukázal?“

Swann

odpověděl

Kendrickovi

žalostným

pohledem. V tu chvíli se zjevila servírka s pitím. Stála a nedočkavě bubnovala prsty na stole. Vládní úředník sáhl do peněženky, podíval se na účet a zaplatil. žena pokrčila rameny nad spropitným a zmizela.

„Komu?“

„No tak, jen směle. Nešetřete mě,“ řekl Swann bezbarvým hlasem a mocně si lokl whisky. „Zatlučte do mě další hřebík, vždyť co to pro vás znamená? I tak už mi v těle moc krve nezbylo.“

„Znamená to, že jeho totožnost neznáte?“

„Ale kdeže! Znám jeho příjmení, funkci a dokonce i prvotřídní doporučení.“

„Takže?“

„Neexistuje.“

„Cože?“

„Slyšel jste dobře.“

„On neexistuje?“ opakoval rozzlobeně Kendrick.

„No, někdo toho jména tedy existuje, ale určitě to nebyl člověk, který se u mě objevil.“ Swann dopil první sklenku.

„To snad není pravda.“

„Ivy tomu taky nechtela věřit. Strašlivá Ivy, moje sekretářka.“

„O čem to ksakru mluvíte?“ zeptal se Kendrick zoufale.

„Ivy dostala telefonát z kanceláře senátora Allisona. Volal chlapík, s kterým před pár lety chodila.

Dneska je to jeden z nejbližších spolupracovníků senátora. Požádal ji, aby domluvila schůzku jednomu z pracovníků, který vykonával pro Allisona jakousi důvěrnou práci. Udělala to. Z toho člověka se vyklubal blondatý přízrak s přízvukem ukazujícím na střední Evropu. Ten přízrak však byl naprosto skutečný a věděl o tobě úplně všechno. Kdybys měl jizvičku, o které ví jen tvoje matka, tak mi věř, že ten člověk by u sebe měl její zvětšeními.“

„To zní šíleně,“ zašeptal Evan. „K čemu to všechno?“

„To mi taky nebylo jasné. V otázkách, které mi dával, bylo plno UM.“

„Čeho?“

„No, údajů z vaší minulosti. Věděl o vás skoro tolik co já. Choval se tak profesionálně, že bych mu okamžitě nabídl místo v Evropě.“

„Ale proč zrovna já?“

„Jak jsem řekl, to mi taky nebylo jasné. Tak jsem požádal Ivy, aby si ověřila údaje v Allisonově kanceláři.

Především mě zajímalo, proč by pro tak bezvýznamného senátora pracoval takový SS.“

„Cože?“

„Na co vy hned nemyslíte? SS jako ‚superslídil‘.

No, jen uvažujte, tady něco nehraje.“

„Držel byste se laskavě tématu?“

„Ale jistě,“ souhlasil Swann a načal svou druhou whisky. „Ivy telefonuje svýmu bývalýmu a ten nemá o ničem páru. Nikdy jí nevolal a nikdy neslyšel o žádném pracovníkovi, který by se jmenoval no, to je jedno jak.“

„Ale ona přece proboha musela vědět, s kým mluví! Poznala by ho po hlase a taky podle toho, co jí říká.“

„Její dávný nápadník měl silný jižanský přízvuk, a když jí volal, byl nastydlý a chraptěl, jak tvrdila Ivy.

Ale chytrák, co jí opravdu volal, znal místa, na která spolu chodili. Připomněl jí dokonce i pár motelů v Marylandu, o kterých by před svým mužem nikdy nemluvila.“

„Ježíši, to je organizovaná operace.“ Kendrick sáhl po Swannově sklence. „Ale proč?“

„Proč mi berete moji whisky? Já nemám bazén ani dům už jste zapomněl?“

Z televize nad barem náhle vylétlo ostře vyřčené jméno: „Kendrick!“

Oba muži prudce otočili hlavy a nevěřícně vytřeštili oči.

„Nejčerstvější novinka! Událost dne a možná i desetiletí!“ ječel televizní zpravodaj z davu rozšklebených tváří, deroucích se do záběru kamery.

„Posledních dvanáct hodin se celý Washington snaží najít kongresmana Evana Kendricka z Colorada, hrdinu z Ománu, ale bezvýsledně. Nejhorší obavy pochopitelně směřují k možnosti odvety ze strany Arabů. Jak se nám podařilo vypátrat, vláda uvedla policii, nemocnice i márnice do stavu pohotovosti. Před několika minutami byl však kongresman viděn právě tady na rohu ulice. Poznal ho pan Kazimír Bola Bolaslawski. Odkud jste, pane?“

„Z Jersey City,“ odvětil muž s divokým pohledem a Kendrickovým kloboukem na hlavě, „ale kořeny mám ve Varšavě! Ach, v naší božské Varšavě!“

„Takže jste se narodil v Polsku.“

„Ne tak docela. V Newarku.“

„A kongresmana Kendricka jste viděl?“

„Stoprocentně. Mluvil s nějakým šedovlasým mužem pár ulic odsud na autobusové zastávce. Když jsem vykřikl ‚To je on, hrdina Kendrick‘, oba se dali na útěk! Já všechno vím! Mám televizi v každým pokoji, taky na záchodě. Mně nic neujde!“

„Když říkáte, že to bylo pár ulic odsud, pane, máte na mysli roh ulice nedaleko budovy ministerstva zahraničí, je to tak?“

„No jasně!“

„Byli jsme ujištěni,“ dodal zpravodaj důvěrným tónem a dramaticky se podíval do kamery, „že úřady nyní na ministerstvu zjišfují, jestli by osoba, kterou popsal náš svědek, mohla být účastníkem tohoto nezvyklého randezvous.“

„Honil jsem je!“ vyhrkl svědek v rozevlátých kalhotách a sundal z hlavy Evanův klobouk. „Mám jeho klobouk! Podívejte, tohle je klobouk našeho hrdiny!“

„Ale co jste slyšel, pane Bolaslawski? Tam u autobusu.“

„Povídám vám, nikdy nesmíte dát na první pohled!

Musíte být pořád ve střehu. Než utekli, ten chlápek s šedýma vlasama dal Kendrickovi rozkaz. Myslím, že měl ruský přízvuk, možná židovský! Komoušúm a židákům se nedá věřit, je vám to jasný, že jo? Nikdy neviděli kostel zevnitř! Nemaj páru, co je to mše svatá.“

Na obrazovce se náhle objevila reklama opěvující vlastnosti jakéhosi deodorantu.

„Vzdávám se,“ řekl Swann, vytrhl svůj drink Evanovi z ruky a obrátil ho do sebe. „Teď je ze mě nepřátelský agent. Ruský žid z KGB, který neví, co je to mše. Chtěl byste pro mě udělat ještě něco?“

„Ne, protože vám věřím. Ale vy můžete udělat něco pro mě a je to v zájmu nás obou. Musím zjistit, kdo mi to dělá. Kdo a proč připravil akci, z které obviňují vás.“

„A až to zjistíte,“ přerušil ho Swann a naklonil se přes stůl, „řeknete mi to? To je jediná věc, která mě teď zajímá. Musím dostat hlavu z oprátky a navlíknout smyčku někomu jinému.“

„Dozvíte se to jako první.“

„Co chcete?“

„Seznam všech lidí, kteří věděli o mém odjezdu do Maskatu.“

„To není seznam, ale pevně uzavřený kruh několika lidí.“ Swann zavrtěl hlavou ne v nesouhlasu, ale ve snaze vysvětlit. „Nevznikl by, kdybyste sám neřekl, že nás v případě nějaké kritické situace možná budete potřebovat. Vyjádřil jsem se jasně. S ohledem na rukojmí jsme si nemohli dovolit oficiálně se k vám hlásit.“

„Jak pevný je ten kruh?“

„Všechno bylo jen ústně, rozumíte.“

„Rozumím. Jak pevný?“

„Neoperační část tvořil ten blb Herbert Dennison, tedy prezidentův personální šéf, dále ministři zahraničí a obrany a nakonec náčelník spojených štábů. Já jsem vystupoval jako jejich spojka. Ale je můžete vyloučit, všichni by tvým odhalením hodně ztratili.“ Swann se znovu pohodlně opřel a zamračil se. „Operační sekce pracovala podle zásady ‚vědět co nejméně‘. Sem patřil Lester Crawford, analytik CIA pro tajné operace v oblasti. Posledním člověkem, který o tobě věděl, byl šéf bahrajnské pobočky CIA, nějaký Grayson. Grayson. Už to mám James Grayson. Ten zuřivě protestoval proti tvému a Weingrassově návratu do Ameriky. Byl přesvědčený, že se CIA zbláznila a žene se vstříc odhalení. Chápeš?“

„Radši ne.“

„Pak tady byla asi pětice Arabů nejlepších, jaké máme. Každý z nich si důkladně prostudoval vaši fotografii, ale vaši totožnost neznali. Nemohli prozradit něco, co nevěděli. Zato vás znali poslední dva lidé.

Jeden pracoval na místě, druhý se staral o počítače v OHIO-40.“

„Počítače?“ zeptal se Kendrick. „Tiskárny?

Písemnosti?“

„Měl vás jen ve svém počítači, z centrálního systému jste byl odříznutý. Jmenuje se Gerald Bryce. Je inteligentní, bystrý a navíc to umí s počítači jako nikdo jiný. Jednoho dne se stane šéfem Konzulárních operací, pokud mu tedy dají holky pokoj.“

„Playboy?“

„Je mu šestadvacet a vypadá až příliš dobře. Navíc je svobodný a taky prý pořádný hřebec tak to aspoň říkají ostatní, on sám se nikdy nechlubí. Asi proto ho mám rád. Na světě už nezůstalo příliš mnoho džentlmenů.“

„Mně už taky začíná být sympatický. Kdo byl ten poslední člověk, co mě znal a byl na místě?“

Frank Swann se naklonil nad stolek. Prohlížel si prázdnou sklenku, kterou drtil v ruce, a teprve po chvíli zvedl zrak ke Kendrickovi. „Myslel jsem, že na to přijdete sám.“

„Cože? Proč?“

„Adrienne Rashadová.“

„To mi nic neříká.“

„Používala krycí jméno.“

„Adrienne?“ Swan přikývl. Evan se zamračil, pak náhle vytřeštil oči. „Kalejla?“ zašeptal. Vládní úředník znovu přikývl. „Ona patří k vám?“

„No, ke mně zrovně ne, ale k nám ano.“

„Ježíši, ta dívka mi pomohla dostat se z letiště v Bahrajnu! Ten tlustej hajzl MacDonald mě strčil před letištěm pod auto. Málem jsem to nepřežil, vůbec jsem nevěděl, co se se mnou děje. Ona mě odtud dostala.

Vůbec nevím, jak se jí to podařilo!“

„Já jo,“ pravil Swann. „Pohrozila pár bahrajnským policajtům, že jim ustřelí palice, jestli nepředají dál její krycí jméno a nezařídí jí volnou cestu. To se podařilo a navíc dostala auto z královské garáže.“

„Říkáte, že patřila k vám, ale ne přímo k vám. Jak jste to myslel?“

„Je to agentka, ale zvláštní. Je opravdu nedotknutelná. Má kontakty po celém Perském zálivu a Středomoří. CIA nikomu nedovolí, aby ji někdo obtěžoval.“

„Kdyby jí nebylo, moje totožnost se mohla provalit už na tom letišti.“

„Kdyby jí nebylo, stal byste se terčem všech teroristů Bahrajnu, včetně Mahdiho žoldáků.“

Kendrick nehnutě seděl s otevřenými ústy. Očima těkal po lokálu a pátral v paměti. „Řekla vám, kde mě ukryla?“

„Odmítla.“

„To může?“

„Říkal jsem ti, že má výsadní postavení.“

„Chápu,“ řekl Evan tiše.

„Já asi taky,“ dodal Swann.

„Co tím chcete říct?“

„Ale nic. Dostala vás z letiště a teprve zhruba šest hodin poté navázala kontakt.“

„To je tak neobvyklé?“

„Dalo by se říct, že za daných okolností to bylo velice nezvyklé. Měla za úkol dohlížet na vás a okamžitě předávat zprávy o všech vašich krocích Crawfordovi do CIA. Ten měl kontaktovat mě, abych mu dal instrukce. Ale ona to neudělala a v oficiálním hlášení se o těch šesti hodinách nezmínila ani slůvkem.“

„Musela chránit místo, kde jsme se skrývali.“

„Jistě. Určitě patřilo královské rodině a vy si přece nemyslíte, že by si snad někdo dovolil obtěžovat samotného emíra nebo jeho příbuzné.“

„To ne.“ Kendrick se znovu odmlčel a zadíval se do temnoty zchátralého baru. „Byla strašně milá,“ řekl pomalu a váhavě. „Povídali jsme si. Rozuměla tolika věcem. Obdivoval jsem ji.“

„Ale, ale, pane kongresmane.“ Swann se naklonil nad prázdnou sklenkou. „Myslíte, že jste byl první?“

„V čem?“

„Muž a žena se ocitnou ve vachrlaté situaci, kdy žádný z nich neví, jestli se dožije rána nebo příštího týdne. A tak se sblíží. To je celkem přirozené. Nic na tom není.“

„To nezní moc hezky, Franku. Ona pro mě znamenala opravdu hodně.“

„Dobře, řeknu vám to bez servítků. Nemyslím, že byste vy něco znamenal pro ni. Je to profesionálka, která má ve své OP za sebou pěkných pár tvrdých soubojů.“

„V čem? Mluvte anglicky, nebo klidně arabsky, ale hlavně tak, aby to dávalo nějaký smysl.“

„Chtěl jsem říct ‚ve své oblasti působení‘.“

„Přesně tenhle termín jsem viděl v novinách.“

„Za to já nemůžu. Kdyby to záleželo na mně, zneutralizoval bych všechny svině, který psaly ty články.“

„Radši mi neříkejte, co znamená zneutralizovat.“

„Nebojte se. Jen vám povím, že na bitevním poli občas všichni uklouzneme vyčerpáním, nebo jen ze strachu. V takovém případě máme právo na pár hodin v soukromí, kde si pěkně užijeme. Bereme to jako tvrdě zaslouženou prémii. Věřil byste, že na tohle téma dokonce pořádáme přednášky pro lidi, které posíláme do terénu?“

„Teď už tomu věřím. Popravdě řečeno, tenkrát jsem měl dost zamlženou mysl.“

„Dobře. Zapomeňte na ni. Operuje výlučně v prostoru Středomoří a s místní scénou nemá nic společného. Kdybyste ji chtěl najít, musel byste letět do Severní Afriky.“

„Takže zbývá jen nějaký Crawford v Langley a šéf pracoviště v Bahrajnu.“

„Ne. Můžete se taky obrátit na blonďáka se středoevropským přízvukem, který pracuje tady ve Washingtonu. A pracuje velice profesionálně. Má spoustu informací, ale ne ode mě, ani z OHIO-40. Jděte po něm.“

Swann dal Evanovi svá telefonní čísla do kanceláře i do bytu a pak chvatně opustil temný bar, jako by už nutně potřeboval na vzduch. Kendrick si objednal další

whisky u statné černé servírky s ohnivými vlasy a zeptal se jí, jestli mají v lokále telefonní automat. Servírka přikývla.

„Když do něj dole vlevo dvakrát praštíte, vypadne z něj váš čtvrťák,“ poradila mu ta dobrá žena.

„Jestli to udělá, tak ho dám vám, platí?“ řekl Evan.

„Dejte ho radši vašemu příteli,“ odpověděla servírka.

„Parchanti v oblecích nikdy nedávaj spropitný, černý nebo bílý, žádnej rozdíl.“

Kendrick vstal z kóje a opatrně vykročil k tmavé stěně, na níž visel telefon. Nastal čas, aby zavolal do své kanceláře. Nemohl už dále udržovat paní Ann Mulcahy O’Reillyovou v nervozitě. S přimhouřenýma očima vhodil do telefonu minci a vytočil číslo. „Kancelář kongresmana Keň.“

„To jsem já, Annie,“ přerušil ji Evan.

„Kde proboha jste? Je už po páté a tady je pořád strašný cirkus!“

„Právě proto tam taky nejsem.“

„Abych nezapomněla,“ vyhrkla O’Reillyová a zalapala po dechu. „Před chvílí volal Manny, klel jako vždycky, ale ne moc hlasitě. To znamená, že situace musí být vážná.“

„Co říkal?“

„že mu nemáte telefonovat.“

„Cože?“

„Řekl mi, abych vám vzkázala: ‚Alkot mašgul‘.

Čertví, co to znamená.“

„To je úplně jasné, Annie.“ Weingrass užil spojení ‚alchat mašgul‘, což arabsky znamená „obsazeno“.

Naznačil tak Evanovi, že telefon v Coloradu někdo odposlouchává. Jestli má Manny pravdu, tak by stačila chvíle a dotyčný by za pomoci laserové techniky lokalizoval místo, odkud se volá. „Do Colorada volat nebudu, Annie,“ dodal Evan.

„Mám vám vyřídit, že až se situace uklidní, pojede do Mesa Verde a zavolá mi číslo, na které mu budete moci telefonovat.“

„Dobře, pak mi ho řeknete.“

„A teď, pane Supermane, je pravda, co se povídá?

Opravdu jste udělal všechny ty věci v Ománu, nebo kde to mělo být?“

„Jen pár z nich. Vynechali spoustu lidí, o kterých se měli zmínit. Někdo se ze mě snaží udělat něco, co nejsem. Jak to zvládáte?“

„Používám standardní formulky ‚Bez komentáře‘

nebo ‚Séf je mimo hlavní město‘“ odpověděla sekretářka O’Reillyová.

„Dobře, to rád slyším.“

„Ne, pane kongresmane, nic není dobře, protože některé věci se standardním způsobem řešit nedají.

Takhle si můžeme poradit s blázny a novináři, a dokonce i s vašimi kolegy, ale ne s Bílým domem.“

„S Bílým domem?“

„S nepříjemným šéfem kanceláře osobně.

Nemůžeme

říct

„Bez

komentáře“

mluvčímu

prezidenta.“

„Co říkal?“

„Dal mi telefonní číslo, na které máte volat. Je to jeho soukromá linka a zdůrazňoval mi, že to číslo zná ve Washingtonu ani ne deset lidí.“

„Rád bych věděl, jestli mezi ně patří taky prezident,“ přerušil ji Kendrick.

„Tvrdil, že ano. Vlastně naznačil, že mu máte zavolat, protože je to přímý rozkaz prezidenta.“

„Přímý co?“

„Rozkaz prezidenta.“

„Někdo by měl těm panákům přečíst ústavu.

Zákonodárná moc naší země nemůže přijímat přímé rozkazy výkonné složky moci, i kdyby je uděloval sám prezident.“

„Je fakt, že se vyjadřoval dost hloupě,“ rychle pokračovala Ann O’Reillyová, „ale jestli mi to dovolíte dopovědět, možná budete přístupnější.“

„Pokračujte.“

„Řekl, že chápou, proč se držíte v ústraní, a že by zorganizovali diskrétní setkání na místě, které sám určíte. Můžu vám teď něco říct jako člověk, který se v tomhle bláznivým městě vyzná, pane?“

„Jen si poslužte.“

„Nemůžete pořád utíkat. Dřív nebo později se budete muset ukázat. A než k tomu dojde, bylo by dobré vědět, co si o tom myslí oni. Ať se vám to líbí nebo ne, jdou po vás. Proč nezjistit, co mají za lubem? Mohlo by nám to ušetřit zbytečné neštěstí.“

„Řekněte mi to číslo.“

22

Šéf prezidentské kanceláře Herbert Dennison za sebou zavřel dveře své soukromé koupelny. Natáhl se pro láhev Maaloxu, kterou měl na pravé straně mramorového pultu, a rychle čtyřikrát za sebou polkl křídově bílou tekutinu. Ze zkušeností věděl, že tím utiší palčivou bolest na prsou. Když mu před lety v New Yorku záchvaty začaly, vyplašilo ho to tak, že ani nemohl spát. Říkal si, že přežil peklo války v Koreji jen pro to, aby teď zemřel na ulici na srdeční záchvat. Jeho tehdejší žena první ze tří byla také celá bez sebe.

Nemohla se rozhodnout, jestli ho nejdřív vzít do nemocnice, nebo za pojišťovacím agentem kvůli zvýšení životní pojistky. Nakonec si bez vědomí muže vybrala to druhé. Týden na to se Herbert konečně odhodlal a přihlásil se ve fakultní nemocnici v Cornellu na důkladné vyšetření.

Když doktoři prohlásili, že má srdce jak zvon, spadl mu kámen ze srdce. Vysvětlili mu, že občasné záchvaty bolesti jsou jen křeče z překyselení žaludku v důsledku stresu. Od toho dne měl všude připravené

lahvičky s utišující tekutinou v ložnicích, kancelářích, autech i aktovkách. Stres byl totiž nedílnou součástí jeho života.

Diagnóza lékařů byla tak dokonalá, že už mnoho let dokázal s přesností na dvě hodiny předpovědět, kdy dostane další záchvat. Když pracoval na Wall Street, bolesti pravidelně přicházely při každé prudké změně na trhu cenných papírů a také při každém souboji s konkurenty, kteří věčně usilovali překazit mu cestu k bohatství a postavení. Všechno to byli hovnaři, myslel si Dennison. Floutkové z vyšších kruhů, kteří ho považovali za nulu a nikdy by ho nepřijali za člena svého klubu. Kašlal na ně! Dneska tytéž kluby berou židáky, negry a dokonce Mexikány! Stačí, když mluví afektovaně jako herci a kupují si oblečení u Paula Stuarta, nebo u jiného francouzského podvodníka.

Hnusili se mu! Dal jim za vyučenou! Měl čich na peníze a dopracoval se takového bohatství, že ho ta posraná firma, pro kterou pracoval, musela jmenovat

prezidentem, jinak by odešel a vzal by si s sebou milióny. A on pak vytrvale měnil tvář společnosti, až se z ní stala nejagresivnější firma na celé Wall Street.

Dokázal to tak, že se zbavil všeho zbytečného i těch nesmyslných zástupů takzvaných stážistů, kteří jen

ujídali peníze a okrádali zbytek lidí o čas. Měl dvě zásady, z nichž učinil svatá přikázání firmy. První zněla: Překonej loňské výsledky, nebo se pakuj. Druhá byla stejně pregnantní: Učit se musíš sám, nespoléhej na ostatní.

Herb Dennison nikdy nedbal na to, jestli ho mají lidi rádi, nebo ne. Patřil mezi oddané vyznavače teorie, že účel světí prostředky. V Koreji se naučil, že velitelé, kteří nedokážou udržet pořádek a disciplínu, často končí v zinkové rakvi. Bylo mu jasné, že jeho podřízení vojáci ho za jeho příslovečnou tvrdost a odvahu nenávidí. Jeho oddíl měl velké lidské ztráty, ale on byl skálopevně přesvědčen, že počty obětí by byly daleko větší, kdyby se k velení dostali ti strašpytlové.

Jako by slyšel ubrečence na Wall Street: „Chceme budovat důvěru, Herbe, kontinuitu.“ Nebo: „Z dnešního zelenáče vyroste zítřejší vedoucí pracovník loajální k firmě.“ Hovno! Z důvěry, kontinuity ani loajality žádné zisky neplynou. Zisků se dosahuje jen otáčením peněz jiných lidí, v tom je celá důvěra, kontinuita a věrnost! A Dennison dokázal, že má pravdu. Seznam jeho klientů se stále prodlužoval, až se málem zavařily počítače.

Přetahoval talentované lidi z jiných firem, ale za své

peníze od nich žádal špičkový výkon. Jinak nováčka okamžitě vyhodil.

Jistě, byl tvrdý, možná i krutý, jak mu ostatně řada lidí řekla do očí a také napsala do novin. Ano, ztratil po cestě i pár dobrých lidí, ale hlavní bylo, že percentuálně měl pravdu. Dokázal to během vojenské i civilní kariéry. V obou případech ho však nakonec hovnaři odstavili od vesla. V Koreji mu velitel pluku za odchod do zálohy málem slíbil povýšení na plukovníka, to se však nestalo. V New Yorku Kriste, to bylo snad ještě horší! se mluvilo o jeho kandidatuře do správní rady WellingtonMidlantic Industries, což byl nejprestižnější orgán finančního světa. A znovu nic z toho. Vždy ho sestřelila bratrstva starých kamarádů ze školy, právě když se dral na vrchol. Tak si vzal své milióny a poslal je všechny do háje.

A znovu se potvrdilo, že jeho přístup je správný.

Našel totiž člověka, který potřeboval jak jeho peníze, tak jeho schopnosti. Byl to senátor ze stáru Idaho, jehož

zvučný plamenný hlas začal znít stále hlasitěji a říkal věci, v něž Herb Dennison pevně věřil. Navíc měl smysl pro humor a uměl rostoucí publikum jak pobavit, tak i lehkou formou poučit.

Muž z Idaha byl vysoký, přitažlivý a mohl se pochlubit úsměvem, jaký nebyl vidět od dob Eisenhowera nebo Shirley Templeové. Sypal z rukávu vtipy a morality, v nichž vyzdvihoval staré ctnosti: sílu, odvahu, soběstačnost a což bylo pro Dennisona klíčové svobodu volby. Herb odletěl do Washingtonu a uzavřel se senátorem pakt. Tři roky pak usilovně shromažďoval miliony, až nahromadil takový kapitál, že by si za něj mohl koupit papežskou stolici, pokud by byla na prodej.

Herb Dennison si říhnul. Křídově bílá utišující tekutina sice působila, ale ne dostatečně rychle a on se musel připravit na přijetí člověka, který měl vejít do jeho kanceláře každým okamžikem. Ještě dvakrát si lokl a podíval se do zrcadla. Pohled na neustále řídnoucí šedivé vlasy ho vůbec nepotěšil. Rostoucí podbradek mu připomínal, že by měl začít cvičit, nebo míň jíst, což

se mu vůbec nelíbilo. Vyhodil spoustu peněz za obleky, ale mužům na reklamách, které mu posílali krejčí z Británie, se stejně nepodobal. Přes to všechno z něj vyzařovala imponující síla, kterou zdůrazňovalo pevné držení těla a čelist vysunutá dopředu.

Znovu si odříhl a polkl další dávku elixíru. Ten zatracené hajzl Kendrick! zaklel v duchu. Právě on byl příčinou jeho zlosti a žaludeční nevolnosti. Kdyby k

sobě měl být Dennison upřímný, a o to se vždycky snažil, neštval ho sám Kendrick, ale vliv toho parchanta na Langforda Jenningse, prezidenta Spojených států amerických. Ať ho vezme čert! Co má ten Langford za lubem? V duchu říkal „Langford,“ nikoli „prezident“ a to ho ještě víc rozčilovalo. Napětí totiž cítil také kvůli odstupu, který vládce Bílého domu k jeho velké nelibosti vyžadoval. Po třech letech tykání se Jennings na jednom z inauguračních plesů obrátil na šéfa své kanceláře a svým tichým veselým hlasem, z nějž čišela skromnost a dobrá nálada, mu řekl: „Víš, Herbe, mně je to úplně fuk, ale myslím, že úřad ne já, ale úřad svým způsobem vyžaduje, abys mi říkal ‚pane prezidente‘.

Nemyslíš, že to tak bude lepší? Sakra! To určitě!“

Co jen má Jennings za lubem? Ohledně toho blázna Kendricka prezident lhostejně souhlasil se vším, co Herb navrhl, ale až příliš ledabyle, jaksi bez zájmu, a to šéfa kanceláře znepokojovalo. Jenningsův medový hlas zněl nevzrušeně, jeho oči však svědčily o opaku.

Čas od času Langford Jennings celou tu jejich zpropadenou bandu v Bílém domě pořádně zaskočil.

Dennison doufal, že se nechystá další z podobných nepříjemných situací.

Náhle se v koupelně rozezvonil telefon. Zvuk se rozlehl po místnosti tak hlasitě, že si šéf kanceláře vylil Maalox na elegantní sako. Pravou rukou neohrabaně chytil sluchátko nástěnného telefonu, zatímco levou otočil kohoutek s teplou vodou a namočil v ní ručník.

Při hovoru jím pak horečně přejížděl po bílých skvrnách a s úlevou pozoroval, jak mizí.

„Ano?“

„Kongresman Kendrick přijel k východní bráně, pane. Probíhá osobní prohlídka.“

„Cože?“

„Kontrolují, jestli u sebe nemá zbraně nebo výbušniny.“

„Ježíši, neřekl jsem přece, že je to terorista! Přijel vládní limuzínou se dvěma tajnými!“

„Pane, naznačil jste velké obavy a nelibost.“

„Okamžitě ho sem pošlete!“

„Nejdřív se budete muset obléct, pane.“

„Do prdele!“

O šest minut později uvedla vyplašená sekretářka Evana Kendricka, který jen s vypětím všech sil držel nervy na uzdě. V Evanově tváři se nezračilo poděkování, ale spíš něco ve smyslu: Vypadněte odsud, madam, chci si to s tím chlapem vyřídit o samotě. Hned

jak se objevil šéf kanceláře s nataženou rukou, sekretářka rychle vyklidila pole. Kendrick ruku nepřijal. „že tady vyvádíte různé kousky, o tom jsem slyšel, pane Dennisone,“ pravil Evan hlubokým mrazivým hlasem, „ale když si dovolíte prohledávat člena Kongresu, který přijel na vaše pozvání ano pozvání, protože vy nemáte žádné právo udělovat mi rozkazy, tak to jste už zašel příliš daleko.“

„Mí podřízení absolutně nepochopili moje pokyny! Panebože, jak si můžete myslet něco jiného?“

„U vás bych věřil všemu. Příliš mnoho kolegů se s vámi už dostalo do křížku. Koluje o tom spousta divokých historek, třeba jak jste udeřil pěstí kongresmana z Kansasu a ten vás položil na lopatky.“

„To je lež! Ten člověk nerespektoval procedury Bílého domu, za které nesu odpovědnost. Možná jsem na něj vztáhl ruku, ale jen proto, abych mu připomněl, jak se má chovat, nic víc. A on mě pak neočekávaně napadl.“

„Tomu nevěřím. Slyšel jsem, že vás označil za ‚majora na baterky‘ a vy jste vypěnil.“

„To je absolutně zkreslené!“ Dennison sebou škubl v dalším záchvatu palčivé bolesti. „Podívejte, já se vám omlouvám za tu prohlídku.“

„To nemusíte. žádná nebyla. Souhlasil jsem, že si svléknu sako, což jsem považoval za standardní postup, ale když se strážný zmínil o košili a kalhotech, zakročili mnohem inteligentnější lidé z mé ochranky.“

„Tak proč se sakra tak vztekáte?“

„Protože vás něco takového vůbec napadlo, a jestli ne, že jste tady aspoň vytvořil atmosféru, která to umožňuje.“

„Vašemu obvinění bych se mohl lehce bránit, ale nevidím důvod. Teď půjdeme do Oválné pracovny a hlavně prokristapána nepleťte šéfovi hlavu s těmi proarabskými kecy. Nezapomeňte, že on neví, co se stalo. A jestli mu to začnete vysvětlovat, k ničemu dobrému to nepovede. Všechno mu později objasním sám.“

„Jak mám věřit, že jste toho schopen?“

„Cože?“

„Slyšel jste dobře. Jak mám věřit, že jste schopný a spolehlivý?“

„Jak to myslíte?“

„Mám podezření, že mu objasníte jen to, co budete chtít vy. že mu prostě řeknete, co chce slyšet.“

„Kdo ksakru jste, že se opovažujete se mnou takhle mluvit?“

„Někdo stejně bohatý jako vy sám. A taky jako někdo, kdo chce vypadnout z tohohle města, jak vám jistě Swann prozradil, takže vaše politické požehnání pro mě nemá žádnou cenu. Stejně bych ho nikdy nepřijal. Něco vám povím, pane Dennisone. Myslím, že jste opravdová krysa. žádný roztomilý Mickey Mouše, ale opravdové vypasené zvíře. Odporný hlodavec s dlouhým ocasem, který prolézá smetiště a roznáší hnusnou nemoc jménem ‚nezodpovědnost‘.“

„Vy si neberete servírky, že, kongresmane?“

„Já nemusím. Jsem na odchodu.“

„Ale on ještě ne! Chci, aby byl silný a přesvědčivý.

Vede nás do nové epochy. Jsme opět velcí a silní, už byl nejvyšší čas. Říkáme všem hajzlům světa, aby se buď vysrali, nebo slezli z nočníku!“

„Vaše výrazy jsou stejně ubohé jako vy sám.“

„A kdo jste vy? Zasranej absolvent prestižní univerzity s diplomem z angličtiny? Pochopte to konečně, kongresmane. Hrajeme tady tvrdou hru! Lidi v tomhle úřadě buď serou, nebo jdou od válu. Je to jasný?“

„Snad si to budu pamatovat.“

„Když už jste u toho, pamatujte si, že šéf nemá rád nesouhlas. Klídek, jasný? žádný nervy, všechno je růžový, jasný?“

„Mám pocit, že se opakujete.“

„Starám se jen o to, aby věci fungovaly. V tom spočívá celá hra.“

„Vy jste zkrátka jen ubohý bezduchý stroj.“

„Do oka jsme si právě nepadli, to je fakt. Ale co na tom? Jde se!“

„Ne tak zhurta,“ pravil Kendrick odhodlaně.

Odvrátil se od Dennisona a přešel k oknu, jako kdyby kancelář patřila jemu, a ne jednomu z prezidentových lidí. „Jaký je scénář? To je ten správný výraz, ne?“

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Co ode mě chcete?“ zeptal se Kendrick a zadíval se z okna na trávník před Bílým domem. „Za nitky přece taháte vy. Tak proč jsem tady?“

„Protože kdybychom vás vynechali, bylo by to z naší strany kontraproduktivní.“

„Skutečně?“ Kendrick se znovu otočil a podíval se šéfovi kanceláře do očí. „Kontraproduktivní?“

„Musí se vám dostat nějakého uznání, jasný? Šéf přece nemůže jen tak sedět na prdeli a předstírat, že neexistujete.“

„Ach ano, chápu. Řekněme, že na jedné z jeho zábavných i když nepříliš smysluplných tiskových konferencí někdo vyřkne moje jméno. On dost dobře nemůže odpovědět, že neví, co jsem vlastně za ptáčka.

Je to tak?“

„Přesně. Tak už pojďme. Já navodím konverzaci.“

„Chcete říct, že ji budete řídit, ne?“

„Říkejte si tomu, jak chcete, kongresmane. Hlavně nezapomínejte, že je to největší prezident dvacátého století. Moje práce je udržovat status quo.“

„Ale moje práce to není.“

„To bych prosil! Je to práce nás všech. Byl jsem ve válce, mladý kolego, a viděl jsem, jak vojáci umírali při obraně našich svobod, našeho způsobu života. Povídám vám, byl to nezapomenutelný pohled! A tenhle člověk, tenhle prezident, oživil všechny hodnoty i oběti, kterých si tak vysoko ceníme. Pohnul s naší zemí správným směrem, a to jen silou vlastní vůle, své osobnosti, jestli chcete. Je nejlepší!“

„Ale to neznamená, že je taky nejchytřejší,“

přerušil ho Kendrick.

„Takový řeči jsou na hovno. Galileo by byl špatným papežem a ještě horším císařem.“

„Myslím, že jste to vystihl přesně.“

„To si pište. A teď přejděme ke scénáři vysvětlení je prosté a jasné. Nějaká svině práskla ománskou historku a vy chcete, aby se za tou záležitostí co nejrychleji zavřela voda.“

„Myslíte?“

Dennison se odmlčel a štítivě se podíval Evanovi do tváře. „Tak nějak to aspoň ten kretén Swann řekl náčelníkovi spojených štábů.“

„Proč je podle vás Swann kretén? On to neprozradil. Chlapa, který o tom s ním chtěl mluvit, se snažil vyhodit.“

„Ale dopustil to. On měl tu operaci na starosti a dopustil to. A já se postarám, aby za to visel.“

„Musíme si něco ujasnit. Proč bych měl chtít, aby se za ománským případem co nejrychleji zavřela voda?“

„Protože by mohlo dojít k odvetným akcím vůči vašim prašivým arabským kamarádům. Řekl jste to Swannovi a on to předal svým nadřízeným. Změnil jste snad názor?“

„Ne, ovšemže ne,“ řekl tiše Kendrick. „Naše scénáře se shodují.“

„Dobrá. Tak tedy: Naplánujeme krátkou slavnost, během níž vám šéf poděkuje jménem celé země. žádné

otázky, omezíme se jen na pózování pro fotografy a pak zmizíte.“ Dennison pokynul ke dveřím a oba muži vykročili. „Něco vám povím, kongresmane,“

poznamenal šéf prezidentské kanceláře s rukou na klice.

„Vstupem na scénu jste překazil šeptandu, která mohla vládě přinést skvělou reklamu.“

„Šeptandu?“

„Jo. Čím dýl jsme byli zticha a vyhýbali se otázkám s poukazem na národní bezpečnost, tím víc si lidi mysleli, že řešení v Ománu zařídil sám prezident.“

„Určitě se snažil, aby to tak vypadalo,“ utrousil Evan a usmál se, jako kdyby obdivoval prezidentův talent, přestože nebyl právě podle podle jeho gusta.

„Povídám vám, on možná není Einstein, ale kurva, stejně je geniální.“ Dennison otevřel dveře.

Evan však zůstal stát. „Smím vám připomenout, že v Maskaru bylo povražděno jedenáct mužů a žen? že dvě stovky dalších lidí se do smrti budou v noci budit hrůzou?“

„To je fakt!“ odvětil Dennison. „Tak to přece řekl sám šéf a se slzama v očích! Prohlásil, že je považuje za skutečné hrdiny Ameriky, stejně odvážné jako vojáci, co bojovali u Verdunu, v bitvě o Normandii, v Panmundžomu a v Dá Nang! Tak to pověděl,

kongresmane, a myslel to vážně. Amerika vyšla z krize se vztyčeným čelem!“

„Řekl to tak, aby to všem bylo jasné, že se o záchranu těch dvou set třiceti šesti rukojmích zasloužil hlavně on.“

„No a?“

„Ale nic. Pojdme, ať to máme za sebou.“

„Vy jste cvok, kongresmane. A máte pravdu, do tohohle města fakt nepatříte.“

Evan Kendrick se s prezidentem Spojených států do té doby viděl jen jednou. Jejich setkání se odehrálo v Bílém domě během recepce pro nové kongresmany vládní strany a trvalo zhruba pět, možná i šest vteřin.

Účast byla povinná, aspoň podle Ann Mulcahy O’Reillyové, která mu hrozila, že když na tu akci nepůjde, vyhodí mu kancelář do povětří. Kendrickovi se tam tehdy nechtelo. Opakoval sekretářce, že proti prezidentovi osobně nic nemá, jen prostě nesouhlasí s řadou jeho názorů, vlastně s jejich většinou. Když se ho paní O’Reillyová zeptala, proč se tedy ucházel o mandát, tak jen řekl, že soupeřící strana si vyhrát volby nezasloužila.

Evan tedy na recepci nakonec šel a v nekonečné řadě hostí krátce potřásl Langfordu Jenningsovi rukou.

Z letmého setkání si odnesl dost abstraktní dojem.

Prezidentský úřad sám o sobě budil posvátnou úctu, ale na druhé straně naháněl hrůzu. Představa, že jediná lidská bytost má tak ohromnou moc nad celým světem, byla pro běžného smrtelníka neskutečná. Jeden chybný krůček a celá planeta vyletí do vzduchu. Kendrick prezidentovi v duchu vyčítal nedostatek intelektu, náchylnost k přílišnému zjednodušování a toleranci ke zlosynům typu Herberta Dennisona. Přesto nemohl Langfordu Jenningsovi upřít image prezidenta, po jakém každý běžný občan touží. Evan se zpočátku snažil proniknout přes závoj, který prezidenta obklopoval a znemožňoval bližší pohled. Nakonec to však vzdal. Uvědomil si, že na prezidentovi je podstatné právě jeho ohromné charisma. Totéž se dalo říci o Neronovi, Caligulovi a všech šílených autoritářských papežích a vládcích, stejně jako o nejhorších zločincích dvacátého století Mussolinim, Stalinovi a Hitlerovi.

Avšak americký prezident na rozdíl od nich nevystavoval na odiv dábelskou tvář. Namísto toho z něj vyzařovala nekonečná důvěryhodnost, která jako by vycházela ze samého nitra jeho duše. Jennings byl navíc obdařen dokonalou postavou a také vírou, jejíž čistota

pro něj znamenala vše. Patřil k nejsympatičtějším mužům, které kdy Kendrick viděl.

„Strašně rád vás poznávám, Evane! Mohu vám tak říkat, pane kongresmane?“

„Jistě, pane prezidente.“

Jennings vstal od stolu ve své Oválné pracovně a podal Kendrickovi ruku. „Právě jsem dočetl všechny ty tajné materiály o tom, co jste dokázal, a můžu vám říct, že jsem tak hrdý.“

„Nebyla to moje zásluha, pane. Pomáhala mi řada lidí. Bez nich bych nedokázal přežít.“

„Rozumím. Posaďte se Evane. No, jen si prosím sedněte!“ Prezident se vrátil do svého křesla, Herbert Dennison zůstal stát. „To, co jste jako jedinec dokázal, vejde do knížek dějepisu, z nichž se budou učit celé generace mladých Američanů. Vzal jste do ruky bič a pořádně jste s ním zapráskal.“

„Nebyl jsem sám, pane. Existuje dlouhý seznam lidí, kteří riskovali svůj život, aby mi pomohli a pár jich na to taky doplatilo. Jak jsem řekl, kdyby jich nebylo, už bych nežil. Patřilo k nim nejméně deset Ománců, mladým sultánem počínaje, a taky izraelské komando, které mě našlo, když mi zbývaly poslední hodiny života. Moje poprava už byla naplánovaná.“

„Ano, to všechno vím, Evane,“ přerušil ho Langford Jennings, kývl hlavou a chápavě se zamračil.

„Taky vím, že naši přátelé v Izraeli naléhají, aby o jejich účasti nepadla ani zmínka, a naše rozvědka zase nechce riskovat odhalení jmen svých pracovníků v Perském zálivu.“

„V Ománském zálivu, pane prezidente.“

„Rozumíme si,“ odvětil Jennings a tvář se mu rozjasnila jeho proslulým skromným úsměvem, kterým si získal srdce celého národa. „Večer si budu muset trochu zopakovat zeměpis.“

„Vůbec jsem nechtel naznačit.“

„To je v pořádku, Evane, je to moje chyba. I já se občas zmýlím. Hlavní otázka zní, co s vámi. Co udělat, abychom přitom neohrozili životy agentů a spolupracovníků, kteří pro nás v té výbušné části zeměkoule dělají.“

„Řekl bych, že je nutné udržet vše pod pokličkou, utajit.“

„Na to už je trochu pozdě, Evane,“ vpadl mu do řeči Jennings. „I alibi, jakým je národní bezpečnost, má své meze. Když to s tajnostmi přeženeme, jen vzbudíme zvědavost a dostaneme se na nebezpečně šikmou plochu.“

„A navíc,“ vyhrkl Herbert Dennison, který do té chvíle mlčel, „jak jsem vám řekl, pane kongresmane, prezident vás nemůže jen tak přehlédnout. To by nebylo vhodné, ani vlastenecké. Já to vidím takhle a pan prezident se mnou souhlasí: Připravíme krátké pózování pro fotografy tady v Oválné pracovně, během něhož vám pan prezident pogratuluje. V novinách se pak objeví série snímků, které vás oba zachytí při naoko důvěrné konverzaci. To bude v souladu s požadavky na utajení, které mají naše protiteroristické služby. Občané to pochopí. Nebudeme před tou arabskou sebrankou odkrývat naši taktiku.“

„Bez pomoci řady Arabů bych se nikam nedostal a vy to zatraceně dobře víte,“ řekl Kendrick a vrhl na šéfa kanceláře zlostný pohled.

„Ale jistě, že to víme, Evane,“ vložil se do hovoru Jennings, kterého začínající roztržka zřejmě pobavila.

„Aspoň já to tedy vím. Mimochodem, Herbe, odpoledne mi volal Samuel Winters. Má bezvadný nápad, který nijak nenaruší naše bezpečnostní opatření a vlastně by je naopak mohl objasnit.“

„Samuel Winters nepatří mezi naše přátele,“

namítl Dennison. „Odmítl podpořit řadu politických kroků, které jsme chtěli v Kongresu prosadit.“

„No dobře, tak s námi nesouhlasí. Ale kvůli tomu ještě nemusí být naším nepřítelem. A jestli je, tak nás Bůh ochraňuj. Dej pokoj, Herbe, Sam Winters pracoval jako poradce pro prezidenty z obou vládních stran, kam až moje paměť sahá. Jedině hlupák by nepřijal jeho telefonát.“

„Měl se nejdřív ohlásit u mě.“

„Vidíte to, Evane?“ řekl prezident, naklonil hlavu a šibalsky se usmál. „Mám dovoleno hrát si na pískovišti, ale kamarády si vybírat nesmím.“

„Ale to jsem ne.“

„Ale myslel, myslel, Herbe, a mně to nevadí.

Snažíš se, aby tady všechno fungovalo, jak mi ostatně pořád připomínáš, což mi taky nevadí.“

„Co tedy pan Winters, profesor Winters, navrhuje?“ zeptal se Dennison, přičemž akademický titul vyslovil jedovatě.

„No, on je opravdu profesor, Herbe, ale asi neodpovídá tvé představě průměrného učitele, co?

Kdyby chtěl, asi by si mohl koupit pár slušných univerzit.“

„Co tedy navrhuje?“ naléhal šéf kanceláře.

„Abych udělil svému příteli Evanovi Medaili svobody.“ Prezident se otočil ke Kendrickovi. „To je

civilní ekvivalent Medaile cti, která se uděluje v kongresu, Evane.“

„To vím, pane. Ale já si ji nezasloužím, ani ji nechci.“

„Víte, Sam mi vysvětlil pár věcí a myslím, že má pravdu. Tak především, vy si vyznamenání zasloužíte, ať už ho chcete, nebo ne. Vypadal bych jako totální hlupák, kdybych vám tu medaili neudělil. A to, mí drazí, nikdy nedopustím. Je to jasné, Herbe?“

„Ano, pane prezidente,“ vypravil ze sebe Dennison. „Měl byste ale vědět, že kongresman Kendrick hodlá na svůj mandát v brzké době rezignovat. Přestože by v příštích volbách neměl protikandidáta, což by vaší straně automaticky zaručilo křeslo v kongesu. Proč bychom tedy na něj proti jeho vlastní vůli měli soustřeďovat zbytečnou pozornost?“

„Protože já se nehodlám znemožnit. Koneckonců, vypadá jako můj mladší bratr a toho bychom měli využít. Upozornil mě na to Sam Winters. Vznikne obraz úspěšné americké rodiny, jak to nazval. To není špatný nápad, co říkáš?“

„To nemáte zapotřebí, pane prezidente,“ oponoval Dennison zoufale. Uvědomil si totiž, že prezident se už

dávno rozhodl. „Obavy pana kongresmana mají reálný

základ. Myslí si, že by mohlo dojít k odvetným akcím proti jeho přátelům v arabském světě.“

Prezident se opřel a probodl šéfa své kanceláře pohledem. „Tím mě neohromíš. žijeme ve světě plném nebezpečí, ale učiníme ho ještě nebezpečnějším, jestli se budeme zabývat takovými hloupými spekulacemi.

Ale v tom duchu vysvětlím občanům, že nedopustím plné odhalení ománské operace, abych neohrozil naši protiteroristickou strategii. V tom jsi měl tedy pravdu, Herbe. Ve skutečnosti mi to ale jako první řekl Sam Winters. A navíc nehodlám vypadat jako nevděčný hlupák. To se ke mně vůbec nehodí. Rozumíš tomu, Herbe?“

„Ano, pane.“

„Evane,“ pravil Jennings a po tváři se mu opět rozlil nakažlivý úsměv. „Vy jste člověk mého gusta.

Dokázal jste ohromnou věc a tenhle prezident to umí náležitě ocenit! Mimochodem, Sam Winters mi poradil, abych prohlásil, že jsme při řešení ománské krize spolupracovali. Koneckonců s vámi spolupracovali moji lidé, což je svatá pravda.“

„Pane prezidente.“

„Zorganizuj to, Herbe. Když dovolíš, podíval jsem se do svého diáře. Příští úterý v deset hodin dopoledne.

Tak se dostaneme do večerních zpráv a v úterý se bude koukat spousta lidí.“

„Ale pane prezidente,“ ozval se znovu nervózní Dennison.

„A ještě něco, Herbe. Chci orchestr vojenského námořnictva. Příští úterý v Modrém sále. Ať se propadnu, jestli se budu chovat jako nevděčník! To se ke mně ale vůbec nehodí!“

Rozezlený Herbert Dennison se vracel s Kendrickem do své kanceláře, aby provedl prezidentův příkaz: zařídit slavnostní předání medaile v Modrém sále na příští úterý. S vojenským orchestrem. Vztek šéfa prezidentovy kanceláře byl tak silný, že ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

„Trochu jsem vám ztrpčil život, co Herbíku?“ řekl Evan, který si všiml odhodlaného Dennisonova kroku.

„To si pište a nejmenuju se Herbík.“

„Ale to jsem nevěděl. Tam u šéfa jste se choval jako Herbík. Trochu vás usadil, co?“

„Prezident má občas sklony poslouchat špatné lidi.“

Kendrick se v chůzi ohlédl po šéfovi prezidentovy kanceláře, který kráčel vedle něj po široké chodbě.

Dennison ignoroval uctivé pozdravy početných

zaměstnanců Bílého domu, kteří šli proti nim. Někteří z nich zírali na Evana vytřeštěnýma očima. Nepochybně ho poznali. „Jedné věci nerozumím,“ řekl Kendrick.

„Když necháme stranou naši vzájemnou antipatii, co vám vlastně tak vadí? To já jsem se přece dostal do situace, v níž se cítím nesvůj. Proč se tak rozčilujete?“

„Protože moc žvaníte. Sledoval jsem vás ve Foxley show a pak druhý den ráno při tom malém výstupu ve vaší kanceláři. Jste kontraproduktivní.“

„Tohle slovo jste si zamiloval, co?“

„Můj slovník je ještě mnohem bohatší.“

„To je mi jasné. V takovém případě mám pro vás asi další překvapení.“

„Už zase? A co to bude tentokrát?“

„Počkejte, až dojdeme do kanceláře.“

Dennison nařídil sekretářce, aby mu nepřepojovala žádné hovory, kromě těch na horké lince. Rychle a poslušně přikývla, ale hned vylekaně dodala: „Už jste měl víc než deset telefonátů, pane, a skoro všechny mimořádně naléhavé.“

„Byly na horké lince?“ žena zavrtěla hlavou. „Co jsem vám právě řekl?“ Po těch slovech postrčil Dennison kongresmana do své kanceláře a zabouchl za sebou dveře. „Tak čím mě chcete překvapit?“

„Víte, Herbíku, musím vám dát jednu radu,“

odpověděl Evan a volným krokem přešel k oknu, kde stál už předtím. Otočil se a zadíval se na Dennisona.

„Ke svým podřízeným se můžete chovat tak hrubě, jak se vám zlíbí, nebo jak dlouho si to nechají líbit. Ale už

nikdy se neopovažujte postrkovat člena Sněmovny reprezentantů do své kanceláře, jako kdybyste mu chtěl dát výprask.“

„Já jsem vás nestrkal!“

„Podstatné je, že já jsem si to tak vysvětlil. Máte těžkou ruku, Herbíku. Jsem si jist, že můj vážený kolega z Kansasu to cítil stejně, když s vámi vytřel podlahu.“

Herbert Dennison se překvapivě nebránil a po chvíli se tiše rozesmál. Jeho hluboký smích přitom nezněl rozzlobeně, ale spíš úlevně. Dennison si uvolnil kravatu a svalil se do koženého křesla u svého stolu.

„Ježíši, kéž bych byl o deset dvanáct roků mladší, Kendricku. To bych vám pěkně vyprášil kožich. V tom věku bych na to ještě možná stačil. V šedesáti třech ale zjistíte, že musíte být nejen odvážný, ale taky rozvážný.

Nechci se znova ocitnout na lopatkách, dneska už se mi vstává trochu hůř.“

„Tak si o to neříkejte a neprovokujte.“

„Posaďte se, kongresmane do mého křesla, k mému stolu. No jen si poslužte.“ Evan ho poslechl.

„Jaké to je? Cítíte mravenčení v zádech, hrne se vám do hlavy krev?“

„Ani jedno, ani druhé. Je to jen místo, kde se pracuje.“

„No jo, tak dobře, každý jsme z jiného těsta. Víte, na konci chodby sídlí nejmocnější muž téhle planety a on na mě spoléhá. A popravdě řečeno, ani já nejsem žádný génius. Jen se prostě starám, aby tenhle blázinec fungoval. Leju olej do stroje, aby se kola otáčela, a ten olej v sobě má hodně kyseliny, jako já sám. Ale je to jediné dostupné mazadlo, které opravdu účinkuje.“

„Na tom asi něco bude,“ řekl Kendrick.

„To bych řekl a doufám, že se neurazíte. Od té doby, co tady jsem, co tady jsme, se mi všichni klaní po pás a chtějí se mi vlichotit. V očích jim ale čtu, že by mi radši prohnali lebku kulí. Už jsem to zažil, takže mě to nevzrušuje. Ale pak se ukážete vy a řeknete mi, abych táhl do prdele. To je opravdu osvěžující. To beru. Líbí se mi, že vy nemáte rád mě a já zase vás. Dá se to pochopit?“

„Svým způsobem ano. Ale to znamená, že jste perverzní.“

„A proč? Protože radši mluvím přímo a nešlapu kolem horké kaše? Zbytečné řeči a lezení do zadku jsou pro mě ztráta času. Kdyby se mi podařilo obojí vymýtit, dokázali bychom desetkrát tolik, co dneska.“

„Už jste to někomu říkal?“

„Pokoušel jsem se, pane kongresmane. Bůh je mi svědkem. A víte, jak to dopadlo? Nikdo mi nevěřil!“

„A vy byste sám sobě na jejich místě věřil?“

„Asi ne. Možná, že kdyby mi uvěřili, tenhle dům choromyslných by se už změnil v úplný blázinec.

Zamyslete se nad tím, co říkám, pane Kendricku. Moje zvrácenost má víc stránek.“

„To nemůžu hodnotit, ale tenhle rozhovor mi rozhodně leccos usnadňuje.“

„Usnadňuje? Aha, teď přijde to vaše překvapení, co?“

„Ano,“ přitakal Evan. „Víte, až po určitou mez udělám, co chcete ale ne zadarmo. Tak zní moje smlouva s Ďáblem.“

„Vy mi lichotíte.“

„To jsem nechtel. Já taky nemám rád lezení do zadku, protože taky nerad ztrácím čas. Jestli vás dobře chápu, jsem kontraproduktivní, protože jsem udělal

povyk kolem pár věcí, na kterých mi záleží, a tím vám zkřížil plány. Souhlasí?“

„Do puntíku. Na první pohled to na vás sice není vidět, ale mně se zdá, že v sobě máte kus stejnýho protestu jako ty vlasaté manicky.“

„A myslíte si, že když dostanu prostor, mohli byste se ode mě dočkat věcí, ze kterých vám naskakuje husí kůže. Trefil jsem se?“

„Přímo do černého. Nedopustím, aby kdokoli zastínil prezidenta. To on nás vytáhl z bahna průměrnosti. Máme dobrý vítr v plachtách.“

„Já tím směrem ale plout nechci.“

„To byste asi ani nezvládl.“

„Ale v zásadě ode mě chcete dvě věci,“ vysypal ze sebe Evan. „Za prvé, abych co nejmíň mluvil. Hlavně abych neřekl nic, čím bych zpochybnil moudro vycházející z toho vašeho blázince. Jsem blízko pravdě?“

„Blíž byste se nemohl dostat, aniž byste neskončil ve vězení.“

„A za druhé platí to, co jste už řekl. Chcete, abych zmizel ze scény a to rychle. Je to tak?“

„Zcela přesně.“

„Fajn, vyhovím vám v obou věcech. Ale jen do určité míry. Po té malé úterní slavnosti se v mé kanceláři netrhnou dveře s novináři. Tisk, rádio, televize, týdeníky celá ta banda. Jsem pro ně vděčné téma a oni chtějí prodávat své zboží.“

„To všechno dobře vím,“ přerušil ho Dennison.

„Všechny odmítnu,“ pravil klidně Kendrick.

„Neposkytnu žádné rozhovory. Nebudu se veřejně vyjadřovat k žádné otázce a vytratím se ze scény, jak nejrychleji to půjde.“

„Za to bych vás nejradši políbil, ale použil jste kontraproduktivní výraz ‚do určité míry‘. Co tím chcete sakra říct?“

„Chci tím říct, že v Kongresu budu hlasovat podle svého svědomí, a pokud mě k tomu někdo vyzve, vyložím mu své důvody tak objektivně, jak jen budu schopen. Ale jen v Kongresu, jinde ode mě nikdo neuslyší jediný komentář.“

„Protokoly ze zasedání Kongresu a záběry ze zasedání se nedostávají do zpráv, ani s nimi nepřekládají Dallas,“ poznamenal šéf kanceláře. „Za těchto okolností je vaše nabídka tak neodolatelná, že si kladu otázku, co za to chcete. Chcete za to přece něco, ne?“

„Chci vědět, kdo to na mě práskl. Kdo s takovou profesionalitou pustil do oběhu ománskou historku.“

„Vy si myslíte, že mě samotného to nezajímá?“

vybuchl Dennison, až nadskočil na křesle. „Já bych ty parchanty pohřbil do moře pěkně daleko od břehu!“

„Tak mi pomozte. To je moje cena berte nebo nechte ležet, ale jinak se objevím v další Foxley show a řeknu o vás a o té vaší bandě přesně to, co si myslím.

Prohlásím vás za bandu zaostalých neandertálců, kteří se pohybují ve složitém světě, jemuž vůbec nerozumí.“

„A vy jste snad, do prdele, odborník?“

„To ne. Jen vím, že jím nejste vy. Mám oči i uši a vidím, jak házíte přes palubu spoustu lidí, kteří vám mohli být užiteční, a to jen proto, že se vám na nich něco nezdá. A ještě něco jsem dneska odpoledne viděl a slyšel. Prezident Spojených států mluvil se Samuelem Wintersem, člověkem, kterého vy nenávidíte. Ale když

jste vysvětlil, že ho nemáte rád, protože vám překazil plány v Kongresu, Langford Jennings řekl věc, která se mi hodně líbila. Upozornil vás, že jestli Sam Winters má jiný názor na tu či onu věc, nestává se tím jeho nepřítelem.“

„Prezident dost často nepozná, kdo je jeho nepřítel.

Okamžitě vycítí své politické spojence a drží se jich

někdy až moc dlouho. Ale často mu přílišná velkorysost nedovoluje rozpoznat ty, kteří jdou proti hodnotám, jež

vyznává.“

„To je snad nejslabší a nejnestoudnější argument, který jsem kdy slyšel, Herbíku. Před čím chcete svého šéfa uchránit? Před odlišnými názory?“

„Bavme se radši o vašem velkém překvapení, pane kongresmane.“

„To by se vám hodilo, co?“

„Co všechno víte o úniku informací ohledně Ománu?“

„V zásadě jen to, co mi řekl Frank Swann. Jako šéf jednotky Ohio-40 byl spojkou mezi ministry obrany a zahraničí a taky se šéfem spojených štábů. Ti všichni o mně věděli. Řekl mi, abych je vyškrtl ze seznamu podezřelých, ale.“

„Ti v tom nejedou,“ přerušil ho Dennison. „Na první pohled sice vypadají, že neumějí do pěti počítat, ale to je jen zdání. Pracují v téhle branži už dost dlouho, aby věděli, co znamená přísně tajná informace a k čemu je její utajení dobré. Co dál?“

„No, když pomineme vás, zbývají tři lidé.“

„Kdo?“

„První je Lester Crawford z CIA, druhý šéf pobočky CIA v Bahrajnu. Poslední osobou je žena, Adrienne Rashadová, speciální agentka, která operuje z Káhiry.“

„Co o nich víte?“

„Podle Swanna jsou to jediní lidé, kteří věděli o mém odletu do Maskatu.“

„To je náš personál,“ pravil Dennison ostře. „Co vaši lidi přímo na místě?“

„Nemohu to úplně vyloučit, ale není to pravděpodobné. Těch pár lidí, s nimiž jsem se spojil, mají tak omezenou možnost kontaktu s Washingtonem, že jsou až na posledním místě seznamu, tedy samozřejmě kromě mladého sultána. Ahmat, kterého znám už léta, by to jistě neudělal, a to z mnoha důvodů počínaje trůnem až po jeho dobré vztahy s americkou vládou. Z těch čtyř lidí, s nimiž jsem mluvil po telefonu, odpověděl jen jeden a kvůli tomu ho taky zabili, nepochybně se souhlasem tří zbylých. Byli vyděšení k smrti. Nechteli se mnou mít nic společného, nechteli vědět o mém pobytu v Ománu ani nechteli mít co do činění s někým, kdo se se mnou setkal a mohl by je vystavit podezření. Musel byste tam být sám, abyste to pochopil. Všichni ti lidé žijí ve strachu před teroristy,

doslova s nožem na krku a taky na krku jejich rodinných příslušníků. Páchají se tam násilnosti. Zabitý syn, znásilněná a zohavená dcera, a to jen proto, že bratranci nebo strýcové vyzývali k zásahu proti Palestincům.

Věřte, že nikdo z těch lidí by moje jméno nepošeptal ani hluchému psovi.“

„Ježíšikriste, v jakém světě to ti prašiví Arabové žijou?“

„Ve světě, v němž se drtivá většina snaží přežít a ochránit sebe i rodinu. A my jsme jim nepřišli na pomoc, ty zaslepenej hajzle.“

Dennison zvedl hlavu a zamračil se. „Možná jsem si tu nadávku zasloužil, kongresmane, budu o tom přemýšlet. Není to tak dlouho, co bylo v módě nemít rád židy a nevěřit jim. Teď se situace změnila a jejich místo zaujali Arabové. Možná je to všechno na hovno, kdoví?. Ale já chci teď vědět jedno kdo vás práskl. Vy si myslíte, že to byl někdo z našich lidí.“

„Jiná možnost není. Za Swannem přišel světlovlasý chlapík s evropským přízvukem, který o mně věděl úplně všechno. Ty informace musely uniknout z vládních spisů možná z mých kádrových materiálů v kongresu. Snažil se mě spojit se situací v Ománu, ale Swann to rozhodně popřel a řekl, že moji

kandidaturu osobně odmítl. Ale Frank z toho měl dojem, že cizince nepřesvědčil.“

„My o tom blonďatým fízlovi víme,“ vyhrkl Dennison. „Ale nemůžeme ho najít.“

„Jenže on šťoural dál a našel někoho jiného.

Někoho, kdo vědomě nebo nevědomě potvrdil to, po čem blondýn šel. Když vyloučíme vás a taky zahraničí, obranu a spojené štáby, zbývají nám jedině Crawford, Grayson nebo ta Rashadová.“

„První dva si klidně škrtněte,“ pravil šéf kanceláře Bílého domu. „Dneska po ránu jsem opékal Crawforda na rožni právě tady v mojí kanceláři. Byl ochoten mě vyzvat k ruské ruletě, když jsem jen naznačil takovou možnost. A pokud jde o Graysona, před pěti hodinami jsem mu volal do Bahrajnu a při pomyšlení, že mě něco takového vůbec mohlo napadnout, ho málem ranila mrtvice. Citoval mi z pravidel tajných operací. Mohl se zbláznit z toho, že ho volám přes nezabezpečenou linku na území cizího stána. Greyson s Crawfordem jsou staří profesionálové. Ani jeden z nich by kvůli vám neriskoval svou kariéru.“

Kendrick se opřel se lokty o stůl. Díval se na stěnu kanceláře a hlavou se mu honily protikladné myšlenky.

Kalejla, tedy Adrienne Rashadová, mu zachránila život.

Ale neudělala to náhodou jen proto, aby ho později prodala? Navíc je přítelkyní Ahmata, kterého by jakákoli souvislost s ní mohla zničit. Ale Kalejla mu přece rozuměla a byla k němu laskavá, když to nejvíc potřeboval, protože se tak strašně bál o život. Jestli ji někdo přinutil, aby ho vydala, a on teď odhalí její pochybení, Kalejla přijde o práci, v niž tak svatě věří.

Jestli ho však vydala o své vlastní vůli, pak všechno může odhalit jen její zradu. Kde je pravda? Nechala se napálit, nebo lhala? Tak či onak, musí to zjistit sám na vlastní pěst. Především ale musí zjistit, s kým se spojila, nebo kdo se spojil s ní. Protože jen ten „někdo“ je schopen sdělit „proč“ byl odhalen jako Evan z Ománu.

A on se to musí dozvědět! „Takže z té vaší sedmičky zbývá jen jedna osoba, o které nic nevíme.“

„Ta žena,“ souhlasil Dennison a přikývl. „Budu ji otáčet na rožni tak dlouho, dokud se neupeče.“

„Na to zapomeňte,“ ohradil se Kendrick.

„Nepřiblížíte se k ní, dokud vám nedám pokyn. Pokud vám ho tedy vůbec dám. A ještě něco. Nikdo se nedozví, že ji sem povoláváte pod krytím, tak se tomu snad říká. Absolutně nikdo. Je to jasné?“

„Kdo ksakru jste.“

„To už jsme probírali, Herbíku. Vzpomínáte?

Příští úterý v Modrém sále. Bude tam vojenská hudba, spousta novinářů a televizních kamer. Když se mi zachce říct, co si myslím, budu k tomu mít báječnou příležitost. Věřte mi, že vás si vezmu na mušku jako prvního. Zmíním se o tom, jak jste byl na lopatkách a tak dál.“

„Kurva! Může se oběť vydírání osmělit a zeptat se, proč se ta špiónka těší tak zvlášnímu zacházení?“

„Jistě,“ odvětil Evan a upřeně se zadíval na Dennisona. „Ta žena mi zachránila život a vy nebudete roztrubovat, že se o ni zajímá sám slavný Bílý dům. To by ji zničilo. Už jste toho napáchal dost.“

„No dobře, dobře! Ale musíme si vyjasnit jednu věc. Jestli mluvila, předáte ji mně.“

„Přijde na to,“ řekl Kendrick a znovu se opřel.

„Na co, proboha?“

„Záleží na tom, jak a proč to udělala.“

„Vy mluvíte v hádankách, pane kongresmane.“

„Stačí, že jim rozumím já sám,“ odpověděl Evan a nečekaně vstal z křesla. „Vyprovoďte mě odsud, pane Dennisone. Víte, já teď nemůžu jet domů do Virginie, ani do Colorada, aniž by na mě neuspořádali hon, takže

bych uvítal, kdyby mi někdo z vašeho blázince najal nějakou chatu na venkově. Pochopitelně na jiné jméno.

Klidně zaplatím za měsíc dopředu. Potřebuju jen pár dní klidu, abych si všechno promyslel, než se vrátím do kanceláře.“

„To už je zařízeno,“ odsekl šéf prezidentské kanceláře. „Vlastně to byl Jenningsův nápad uložit vás přes víkend k ledu v jednom ze sterilních domů ve státě Maryland.“

„Co je to sakra sterilní dům? Mluvte laskavě tak, abych vám rozuměl.“

„Řekněme to takhle. Budete hostem prezidenta Spojených států amerických na místě, které nikdo nenajde. Na místě vyhrazeném pro lidi, které chceme udržet v utajení. To přesně odpovídá mému přesvědčení, že Langford Jennings by o vás měl veřejně promluvit jako první. Viděli vás tady a vemte jed na to, že se to rychle roznese.“

„Vy jste autor scénáře. Co řekneme. Nebo spíš co vy řeknete, až budu v izolaci?“

„To je jednoduché. Jde o vaše bezpečí. Po poradě s našimi specialisty na terorismus je to prezidentova hlavní starost. Nebojte se, naši mistři pera už něco vymyslí. ženy budou slzet do kapesníků a mužům se

zachce vyběhnout na ulici a pochodovat v průvodu. A protože v těchto věcech má poslední slovo Jennings, nejspíš vykreslí vzrušující obraz mocného rytíře Kulatého stolu, který pečuje o svého statečného mladšího bratra, jenž splnil společný nebezpečný úkol.

Sračky!“

„A jestli je na teorii o odvetných akcích aspoň zrnko pravdy,“ dodal Kendrick, „budou mě mít na mušce.“

„Proti tomu bych nic nenamítal,“ řekl Dennison a znovu přikývl.

„Až podniknete kroky ohledně té Rashadové, zavolejte mi.“

Evan se rozložil v koženém křesle v pracovně impozantního sterilního domu v městečku Cynwid Hollow na východním pobřeží státu Maryland. Venku na osvětleném dvoře přecházeli sem a tam strážní, kteří s odjištěnými puškami a s očima na stopkách hlídali každičký metr pozemku.

Kendrick vypnul televizi, ve které už potřetí opakovali mimořádnou tiskovou konferenci prezidenta Langforda

Jenningse

věnovanou

jakémusi

kongresmanovi Evanu Kendrickovi z Colorada. Byla ještě nechutnější, než předpovídal Dennison. Hemžilo

se to v ní srdceryvnými pomlkami a dobře nacvičenými grimasami, které měly vyjadřovat prezidentovu nezměrnou hrdost a zároveň bolest. Jennings znovu obecně shrnul celý příběh a neřekl přitom nic konkrétního. Až na jednu výjimku: Požádal jsem kongresmana Kendricka, muže, na nějž jsme všichni tak pyšní, aby setrval v ústraní do doby, než začnou fungovat důkladná bezpečnostní opatření. A spolu s touto žádostí chci vyslovit důrazné varování. Pokud by se zbabělí teroristé pokusili sáhnout na život mého dobrého přítele, mého blízkého spolupracovníka, kterého považuji za svého mladšího bratra, použijeme proti nim veškerou snu Spojených států na zemi, moři i ve vzduchu.

Zazvonil telefon. Kongresman se rozhlédl, pak vstal z křesla a zamířil k neodbytnému přístroji, který se ozýval ze stolu na druhém konci pokoje.

„Prosím?“

„Ta žena letí vojenským letadlem s hlavním atašé ambasády v Káhiře. Je vedená jako jeho sekretářka, na jméně nesejde. Přílet je plánován na sedmou hodinu ráno našeho času. V Marylandu bude nejpozději v deset.“

„Co ví?“

„Nic.“

„Něco jste jí přece říct museli,“ trval na svém Kendrick.

„Řekli jsme jí, že vláda pro ni má nové naléhavé instrukce, které může převzít jen osobně na místě.“

„A ona vám na to skočila?“

„Neměla na vybranou. Vyzvedli ji v jejím bytě v Káhiře a od té doby je s ní ochranka. Přeju ti hnusnou bezesnou noc, ty syčáku.“

„Díky, Herbíku.“ Evan zavěsil s pocitem úlevy, ale zároveň strachu. Věděl, že se ráno setká se ženou, s níž

se miloval v horečce strachu a vyčerpání. Musí zapomenout na ten divoký akt a na zoufalství, které je k němu dovedlo. Musí zjistit, jestli má v Kalejle přítele, či nepřítele. Přišel však čas zavolat Ann O’Reillyové a jejím prostřednictvím kontaktovat Mannyho. Bylo jedno, kdo se doví o místě jeho pobytu. Byl přece oficiálním hostem prezidenta Spojených států amerických.

23

Emmanuel Weingrass seděl v červené kóji kavárny v Mesa Verde s jejím podsaditým a vousatým majitelem. Poslední dvě hodiny prožil Manny ve velkém napětí, které mu připomnělo bláznivé dny v Paříži, kdy pracoval pro Mossad. Současná situace v sobě měla neporovnatelně méně dramatičnosti a protivníci neusilovali o jeho život. Přece jen byl však už příliš starý na to, aby se pohyboval jako neviditelný. V

Paříži se musel přemístit od SacreCoeur na bulvár de la Madeleine, když všude na trase číhali teroristi. Tady v Coloradu se musel dostat z Evanova domu do městečka Mesa Verde tak, aby ho nedopadla a nezajala družina ošetřovatelek.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se majitel kavárny GonzalezGonzalez a nalil Weingrassovi sklenku whisky.

„Využil

jsem

druhou

nejstarší

potřebu

civilizovaného člověka, Gee-Gee. Záchod. Šel jsem na záchod a vylezl jsem z okna. Pak jsem se s Evanovým foťákem v ruce vmísil do davu fotografů před domem a nakonec jsem skočil do taxíku.“

„Něco ti povím,“ vyhrkl GonzalezGonzalez. „Ti taxikáři tady teď maj hotový žně.“

„Jsou to zloději! Nastoupil jsem a ten hajzlík mi hned povídá: ‚Na letiště je to sto dolarů, šéfe.‘ Tak jsem si sundal klobouk a řekl jsem mu, že Státní komisi pro dohled nad taxislužbou budou nové tarify ve Verde určitě zajímat. A on na to: ‚Ale to jste vy, pane Weingrass? Jen jsem žertoval, pane Weingrass.‘ A já mu odpověděl: ‚Napočítej mi to za dvě stovky a odvez mě ke Gonzalezově kavárně.‘“

Oba muži se hlasitě rozesmáli, vtom se však rozdrnčel telefonní automat na stěně za jejich kójí.

Gonzalez položil Mannymu ruku na rameno. „García to zvedne,“ pravil.

„Ale proč? Říkal jsi, že už dvakrát volal můj chlapec!“

„García ví, co má říct. Dal jsem mu instrukce.“

„Rád bych je slyšel!“

„Dá panu kongresmanovi telefonní číslo do mé kanceláře a řekne mu, aby zavolal za dvě minuty.“

„Gee-Gee, co to tady sakra organizuješ?“

„Pár minut po tobě se tady objevil gringo, kterého neznám.“

„No a co? Chodí sem spousta lidí, které neznáš.“

„Ale tenhle sem nepatří, Manny. Nemá pršiplášť, klobouk ani foťák, ale stejně sem nepatří. Má na sobě oblek s vestičkou.“ Weingrass začal otáčet hlavu.

„Neohlížej se,“ nařídil mu Gonzalez a stiskl mu rameno. „Každou chvíli se sem dívá. Určitě mu jde o tebe.“

„Tak co budeme dělat?“

„Teď čekej. Vstaneš, až ti řeknu.“

Číšník jménem García zavěsil sluchátko, odkašlal si a zamířil k zrzavému muži v obleku s vestičkou.

Naklonil se a něco mu pošeptal. Muž zpražil nečekaného poslíčka ledovým pohledem, číšník pokrčil rameny a vrátil se k baru. Chlapík pomalu a diskrétně položil na stůl několik bankovek, zvedl se a odešel z kavárny.

„Teď,“ zašeptal GonzalezGonzalez. Vstal a pokynul Mannymu, aby šel za ním. Deset vteřin poté se ocitli v neuspořádané majitelově kanceláři. „Pan kongresman znovu zavolá asi za minutu,“ oznámil Gee-Gee a ukázal na židli za stolem, který před několika desítkami let určitě vypadal lépe.

„Víš jistě, že to byl Kendrick?“ zeptal se Weingrass.

„García mi to potvrdil zakašláním.“

„Co řekl José tomu chlapovi u stolku?“

„že ten telefonický vzkaz je určitě pro něj, protože žádný jiný host neodpovídá popisu.“

„Co to bylo za vzkaz?“

„Zněl celkem stručně, amigo. že se nutně musí spojit se svými lidmi venku.“

„Jen tohle?“

„Odešel, ne? To o něčem svědčí, no ne?“

„A o čem?“

„Uno, že má venku opravdu svoje lidi, je to tak?

Dos, že jsou buď přímo před tímto výtečným podnikem, nebo se s nimi může dorozumět jiným způsobem například luxusním telefonem z auta, ano? Třes, určitě sem v tom svém luxusním obleku nepřišel proto, aby si dal mexický pivo, kterým se málem udusil, co tomu říkáš? Cuatro, není pochyb, že ho poslali z Washingtonu.“

„Vláda?“ zeptal se ohromený Manny.

„S lidmi, co nelegálně překračují jižní hranici mé milované země, jsem pochopitelně nikdy nepřišel osobně do styku, ale i k tak nevinným uším, jako jsou moje, se donesou různé historky. Víme, co máme hledat, příteli. Comprende, hombre?“

„Vždycky jsem říkal,“ pravil Weingrass a posadil se ke stolu, „že v těch nejhorších putykách ve městě se člověk doví o životě víc, než ve všech kanálech Paříže.“

„Paříž pro tebe hodně znamená, co?“

„Už to není, co bej válo, amigo. Nevím proč, ale není to ono. Mýmu chlapci se něco děje a já tomu nerozumím. Ale určitě je to vážné.“

„On pro vás taky moc znamená, že?“

„Je to můj syn.“ Zazvonil telefon. Weingrass vytrhl sluchátko z vidlice a přiložil si je k uchu.

GonzalezGonzalez vyšel z místnosti. „Jsi to ty?“

„Co se tam u tebe děje, Manny?“ zeptal se Kendrick na lince ze sterilního domu na východním pobřeží Marylandu. „Máš za zadkem celý oddíl Mossadu?“

„Mám mnohem lepší ochranku,“ odvětil starý architekt z Bronxu. „Nejsou tady žádní účetní, co skrblí s každým šekelem. Ale bavme se o tobě. Co se sakra stalo?“

„Nevím, přísahám, že nevím!“ Evan podrobně popsal celý svůj den, od překvapivé zprávy o odhalení ománské historie, kterou mu do bazénu přinesl Sabri Hassan, přes rozhovor s Frankem Swannem z Konzulárních operací až po jeho příjezd do Bílého domu. Popsal mu nepříjemné setkání s šéfem prezidentské kanceláře i návštěvu u prezidenta Spojených států amerických, který nasadil všemu korunu a příští úterý mu chce slavnostně udělit vyznamenání v Modrém sále s vojenskou kapelou k tomu. Nakonec Mannymu řekl, že Kalejla, která mu v Bahrajnu zachránila život, je ve skutečnosti vysoce postavenou agentkou CIA.

„Z tvých slov vyplývá, že ona tě neprozradila.“

„Jak to?“

„Protože jsi jí věřil, když ti řekla, že je Arabka a že se za to stydí. Sám jsi mi to povídal. Svým způsobem tě znám líp než ty sám. V takových věcech se nenecháš jen tak oklamat. Proto jsi měl takové úspěchy s Kendrickovou skupinou. Kdyby tě ta žena vydala, jen by to prohloubilo její hanbu a ještě víc by rozdmýchala to šílenství, ve kterém žije.“

„Ale zbyla jen ona, Manny. Ostatní nepřicházejí v úvahu.“

„To znamená, že v tom jede ještě někdo jiný.“

„Kdo proboha? Jen oni věděli, že tam jsem.“

„Swann ti přece říkal o rozhovoru s nějakým blondýnem s cizím přízvukem, který usoudil, že jsi byl v Maskatu. Odkud získal informace?“

„Nikdo ho nemůže najít, dokonce ani Bílý dům.“

„Já možná znám lidi, kteří by ho najít dokázali,“

vyhrkl Weingrass.

„Ne, Manny,“ odmítl ho rázně Kendrick. „Nejsme v Paříži a ti Izraelci nepřipadají v úvahu. Vděčím jim za hodně, i když tě stejně jednou požádám, abys mi vysvětlil jejich zájem o jisté rukojmí na ambasádě.“

„To mi nikdy neřekli,“ odpověděl Weingrass.

„Věděl jsem o původním plánu akce, na který se oddíl připravoval, a chápal jsem to tak, že jde o někoho uvnitř. Ale přede mnou na tohle téma nikdy nemluvili.

Ti lidé umí držet jazyk za zuby. Jaký bude tvůj další krok?“

„Zítra ráno se sejdu s tou Rashadovou. Už jsem ti to říkal.“

„A potom?“

„Asi se nedíváš na televizi.“

„Jsem v kavárně u Gonzaleze. Ten uznává jen videokazety, vzpomínáš? Pouští pořád dokola finále v baseballu z osmdesátého druhého roku a většina lokálu si myslí, že to je přímý přenos. A co je teda v televizi?“

„Prezident. Oznámil, že jsem na bezpečném místě v ústraní.“

„To zní, jako bys byl v kriminále.“

„I tak by se to dalo říct, ale podmínky jsou tady snesitelné. Dozorce mi navíc poskytl nějaké výhody.“

„Dáš mi číslo?“

„Sám ho neznám. Na telefonu je jen prázdný štítek, ale budu s tebou v kontaktu. Jestli změním místo, ozvu se ti. Tuhle linku nikdo nezjistí, a i kdyby, stejně by mu to k ničemu nebylo.“

„Dobrá a teď mi dovol jednu otázku. Říkal jsi o mně někomu?“

„Ježíšikriste, to ne. Říkal jsem, že si uznání zasluhuje řada dalších lidí, ale tvé jméno jsem nikdy nevyslovil. Proč se ptáš?“

„Protože mě sledují.“

„Cože?“

„Gee-Gee říká, že chlapa, co po mně jde, poslali z Washingtonu. A že není sám.“

„Možná, že Dennison vyčetl tvoje jméno z ománského spisu a přidělil ti ochranu.“

„A před čím mě jako chtějí chránit? Dokonce i v Paříži se cítím naprosto bezpečný. Kdybych nebyl, už tři roky bych nežil. A proč si myslíš, že figuruju v

nějakém spise? Kromě členů jednotky moje jméno nikdo neznal. A koneckonců, kdyby měl chtěl někdo chránit, možná by bylo vhodné mě o tom informovat.

Mohlo by se totiž stát, že svému neznámému ochránci omylem ustřelím hlavu.“

„Jako obvykle se v té tvé snůšce nesmyslů dají najít zrnka logiky. Ověřím si to.“

„To udělej. Moc rok; ů života už před sebou nemám a rozhodně nechci, aby mi je ještě zkrátila kulka v hlavě. Zavolej mi zítra, protože teď se musím vrátit na slet čarodějnic, které už po mě určitě vyhlásily celostátní pátrání.“

„Pozdravuj ode mě Gonzaleze,“ dodal Evan. „A řekni mu, že až přijedu domů, posvítím si na jeho kšefty s pašovaným zbožím. A taky mu poděkuj, Manny.“

Kendrick zavěsil, ale nespustil ruku z telefonu. Znovu zvedl sluchátko a vytočil nulu.

„Ústředna,“ ohlásil se poněkud váhavý ženský hlas po delším vyzvánění, než bylo obvyklé.

„Něco mi říká, že nejste jen tak obyčejná spojovatelka z Bellovy telefonní společnosti.“

„Pane.?“

„No, to je fuk, slečno. Jmenuju se Kendrick a musím v neodkladné věci mluvit s panem Herbertem Dennisonem, šéfem kanceláře prezidenta USA. Je to naléhavé. Snažte se s ním, prosím, spojit a vyřidte mu, ať mi do pěti minut zavolá. Pokud se tak nestane, budu nucen zavolat manželovi mé sekretářky, který pracuje jako poručík washingtonské policie. Řeknu mu, že jsem vězněný na místě, které bych dokázal celkem přesně popsat.“

„Ale, pane, prosím vás!“

„Myslím, že se vyjadřuju jasně a logicky,“ přerušil ji Evan. „Pan Dennison mi má zavolat do pěti minut, právě teď mu začíná běžet čas. Děkuji, slečno spojovatelko, a přeji vám pěkný den.“ Kendrick znovu zavěsil sluchátko, ale tentokrát je už pustil. Pak zamířil k baru u zdi, který obsahoval kbelík s ledem a baterii láhví s vybranou drahou whisky. Nalil si sklenku, podíval se na hodinky a přistoupil k velkému křídlovému oknu, vedoucímu na zadní osvětlený dvůr.

Pohled na kroketové hřiště, obestavěné nábytkem z ohýbaného železa ho pobavil, strážný v civilní uniformě zaměstnance usedlosti už méně. Přecházel po zahradní pěšině podél kamenné zdi a v rukou svíral vojenský samopal. Manny měl pravdu je to vězení. Chvíli nato zazvonil telefon a kongresman z Colorada se k němu vrátil. „Nazdar, Herbíku, jak se máš?“

„Jak se mám, ty hajzle? Stojím pod sprchou tak se mám. Jsem samá voda! Co chceš?“

„Chci vědět, proč sledují Weingrasse. Chci vědět, jak jste vůbec přišli na jeho jméno, a radím vám, abyste mi podal zatraceně dobré vysvětlení, například jeho osobní bezpečnost.“

„Mírněte se, vy nevděčníku,“ odsekl Dennison.

„Co je to Weingrass?“

„Emmanuel Weingrass je mezinárodně uznávaný architekt. Navíc je to můj blízký přítel a pobývá v mém domě v Coloradu, Z důvodů, do kterých vám nic není, je jeho pobyt přísně tajný. Komu jste vyžvanil jeho jméno?“

„Nemohl jsem vyžvanit něco, o čem jsem nikdy neslyšel, vy blázne.“

„Doufám, že mi nelžete. Protože jestli jo, tak bych vám z několika dalších týdnů mohl udělat pěkný peklo.“

„Kdybych si myslel, že se vás zbavím lží, nezaváhal bych ani na minutu. Ale pokud jde o Weingrasse, tak si nemůžu pomoct neznám ho. Musíte mi napovědět.“

„Četl jste hlášení z Ománu, ne?“

„Je to jen jeden spis a ke všemu přísně tajný. Jistě, že jsem ho četl.“

„A Weingrassovo jméno se v něm neobjevuje?“

„Ne a určitě bych si ho zapamatoval. Je to dost legrační jméno.“

„Weingrassovi takové nepřipadá.“ Kendrick se odmlčel, ale ne na tak dlouho, aby Dennison stačil něco říct. „Mohlo se stát, že někdo z CIA nebo z Národní bezpečnostní agentury nebo podobných institucí pověsil na mého hosta sledovačku bez vašeho vědomí?“

„V žádném případě!“ vykřikl zástupce Bílého domu. „Ve věci vaší osoby a s tím spojených problémů nemá bez mého vědomí nikdo právo pohnout malíčkem ruky!“

„Poslední otázka. Byla v ománském spisu nějaká zmínka o osobě, která se mnou přiletěla z Bahrajnu?“

Teď se na chvíli odmlčel Dennison. „Pohybujete se na tenkém ledě, pane kongresmane.“

„A vy si zase koledujete o průšvih. Jestli mě už teď považujete za problém pro sebe a svého šéfa, ať vás ani nenapadne zatahovat do toho Weingrasse. Nechte ho na pokoji.“

„No dobře, dobře,“ souhlasil šéf kanceláře. „Se jménem jako Weingrass se ale nabízí úplně jiná spojitost a ta mě děsí. Třeba Mossad.“

„Fajn. A teď mi na něco odpovězte. Co se psalo ve spise o letu z Bahrajnu do Andrews?“

„Na palubě jste byl vy a starý Arab oblečený do západních

šatů,

dlouholetý

spolupracovník

Konzulárních operací, který sem přiletěl na léčení.

Jmenoval se Ali, nevím jak dál, prošel kontrolou a vypařil se. Je to jasné, Kendricku. Nikdo v téhle vládě o žádném panu Weingrassovi nemá ani tušení.“

„Díky, Herbe.“

„Díky, že mi konečně zase říkáte Herbe. Mohl bych vám být ještě v něčem nápomocen?“

Evan se zadíval na křídlové okno, pak na osvětlený dvůr se strážným. „Budu k vám milosrdný a řeknu, že ne,“ pronesl tiše. „Aspoň ne teď. Ale mohl byste mi něco vysvětlit. Tenhle telefon je napíchnutý, že?“

„Ano, ale jinak než obvykle. Je to taková malá černá skříňka, jako v letadlech. Vymontovat ji může jen povolaný personál a pásky se pak zpracují za nejpřísnějších bezpečnostních opatření.“

„Můžete odposlech na půl hodiny přerušit, abych mohl někomu zavolat? Věřte, že to je taky pro vaše dobro.“

„To by šlo. Jistě, odposlech se dá zablokovat. Naši lidé to často využívají, když v těch domech sami pobývají. Dejte mi pět minut a pak si můžete volat třeba do Moskvy.“

„Pět minut.“

„A můžu se už teď vrátit do sprchy?“

„Dejte si radši bylinkovou koupel.“ Kendrick položil telefon, vytáhl náprsní tašku a sáhl v ní do přihrádky za řidičským průkazem. Vyňal útržek papíru s čísly dvou soukromých telefonů Franka Swanna a znovu se podíval na hodinky. Počká deset minut a bude doufat, že zástupce ředitele Konzulárních operací zastihne na jednom z telefonů. Zastihl. Byl pochopitelně ve svém bytě. Po strohém přivítání Evan vysvětlil, kde se nachází.

„Jak se vám tam líbí?“ zeptal se Swann unaveným hlasem. „Párkrát jsem na podobných místech byl, když jsme vyslýchali zběhy. Doufám, že jste měl štěstí a dostal jste rezidenci se stájemi nebo aspoň se dvěma bazény. Ty baráky se podobají jako vejce vejci.

Myslím, že je vláda kupuje jako politický úplatek pro

boháče, kteří se už nabažili svých majetků a chtějí něco nového a hlavně zadarmo. Doufám, že nás teď někdo poslouchá. Protože já už bazén nemám.“

„Viděl jsem jen hřiště na kroket.“

„Co mi vlastně chcete? Mám nějakou šanci dostat se z téhle šlamastyky?“

„Možná. Snažil jsem se vás aspoň trochu očistit.

Franku, musím se vás na něco zeptat. Můžeme klidně mluvit, protože odposlech vypnuli.“

„Kdo vám to řekl?“

„Dennison.“

„A vy jste mu uvěřil? Ale to je vlastně jedno. I kdyby se mu přepis rozhovoru dostal do ruky, mně to může být fuk.“

„Věřím mu, protože on tuší, co mám na srdci, a chce udržet náš rozhovor co nejdál od vlády. Slíbil, že dá odposlech zablokovat.“

„O co tedy jde?“

„O Mannyho Weingrasse a přes něj o spojení s Mossadem.“

„Už jsem vám řekl ne, ne a ještě jednou ne,“

vybuchl zástupce ředitele. „No dobře, jestli tedy nejsme na odposlechu. Povídejte.“

„Dennison mi řekl, že v ománském spise figuruju na seznamu cestujících z Bahrajnu do letecké základny Andrews s nějakým starým Arabem v západním oblečení, který prý pracoval pro Konzulární operace.“

„A kterého sem převezli na léčení,“ skočil mu do řeči Swann. „Po letech neocenitelné spolupráce se naše tajné služby odměnily Alimu Saadovi a jeho rodině aspoň tímto způsobem.“

„Takhle to tam určitě stálo?“

„Kdo by si to měl pamatovat líp? Vždyť jsem to sám psal.“

„Vy? Takže jste věděl, že to byl Weingrass?“

„To nebylo těžké uhodnout. Instrukce, které jste předal přes Graysona, zněly zatraceně jasně. Naléhavě jste žádal, aby vás na palubě letadla do Spojených států doprovázela jedna anonymní osoba.“

„Chránil jsem tak Mossad.“

„Jistě, to já taky. Víte, propašovat sem někoho takovým způsobem je proti pravidlům hry, nemluvě už o zákonech pokud dotyčný není zapsán v našich knihách. Tak jsem ho tam zapsal jako někoho jiného.“

„Ale jak jste mohl vědět, že je to Manny?“

„Nebylo nic lehčího. Mluvil jsem s náčelníkem Bahrajnské královské stráže, kterého vám přidělili jako ochranku. Asi by mi stačil i samotný popis, ale když mi řekl, že ten starej parchant kopl jednoho člověka od nich do kolena jen proto, že dovolil, abyste při nastupování do auta na letišti zakopl, měl jsem už jistotu. Musel to být Weingrass. Jeho pověst ho všude předchází.“

„Vašeho gesta si vážím,“ řekl Evan tiše.

„Byl to jediný myslitelný způsob, jak vám vyjádřit poděkování.“

„To tedy znamená, že nikdo ve výzvědných kruzích ve Washingtonu neví, že Weingrass sehrál v ománském případu svou roli.“

„Rozhodně. Pokud jde o Maskat, tak neexistuje.

Totéž platí i o USA.“

„Dokonce ani Dennison o něm nikdy neslyšel.“

„To je jasné.“

„Franku, někdo ho sleduje. V Coloradu se na něj někdo pověsil.“

„Nikdo od nás to není.“

Necelých tři sta metrů na sever od sterilního domu nad zátokou Chesapeake stála usedlost doktora Samuela Winterse, promovaného historika, který už přes čtyřicet let působil jako poradce prezidentů Spojených států amerických. V mladším věku byl ten neskutečně zámožný akademik považován za vynikajícího sportovce. Trofeje za vítězství v tenisu, lyžování a jachtingu stály vedle sebe na policích jeho soukromé pracovny jako svědkové dávných úspěchů.

Teď k stáru zbyla profesorovi jedna poněkud pasivnější hra, která poskytovala rozptýlení rodině Wintersových už po celá pokolení. Začali ji provozovat na trávníku svého sídla v Zátoce ústřic na počátku dvacátých let. Ta hra se jmenovala kroket, a kdykoli pak někdo ze členů rodiny postavil novou usedlost, jednu z prvních myšlenek věnoval dokonalému trávníku předpisových rozměrů čtyřicet na sedmdesát stop, jak to určila v roce 1882 Národní asociace kroketu. Proto si hosté doktora Winterse vždy okamžitě všimli kroketového hřiště, které se rozkládalo napravo od ohromného domu nad vodami Chesapeake. Jeho dokonalý vzhled dokresloval nábytek z ohýbaného železa, jenž stál všude kolem hřiště a poskytoval útočiště hráčům, kteří si chtěli v klidu promyslet další úder nebo si prostě jen dát skleničku.

Hřiště se naprosto shodovalo s tím, které viděl Evan Kendrick z okna sterilního domu, vzdáleného necelé tři stovky metrů od Wintersovy usedlosti.

Nebylo na tom nic divného, protože pozemek, na němž

oba domy stály, původně patřil Samuelu Wintersovi.

Před pěti lety při tichém vzkříšení Inver Brass doktor Winters daroval jižní usedlost vládě USA, aby ji použila jako „bezpečný“ neboli „sterilní“ dům. Pro odrazení náhodných zvědavců nebo odvrácení násilných pokusů potenciálních nepřátel Spojených států nebyl převod majetku oficiálně zaznamenán.

Podle zápisu v katastru nemovitostí vyplněném na radnici v Cynwid Hollow patřil dům i s pozemky stále Samuelu Wintersovi a jeho zesnulé choti Martě Jennifer. Účetní rodiny za nemovitost každoročně platili nezřízeně vysokou pobřežní daň, kterou tajně proplácela vděčná vláda. Když se nějaký šťoural začal zajímat o dění v této šlechtické usedlosti, dostalo se mu vysvětlení, že se vlastně nic nezměnilo a že luxusní limuzíny i služebnictvo jsou plně k dispozici významných přátel Samuela Winterse z akademického světa a průmyslu. Četa urostlých mladých zahradníků udržovala okolí domu ve vzorném stavu a také pečovala o potřeby nekonečného proudu návštěvníků. Usedlost působila dojmem venkovské mozkové centrály multimilionáře. Na to, aby sloužila jinému účelu, než se říkalo, se zdála být příliš otevřená okolnímu světu.

Aby se tento dojem ještě podpořil, všechny účty putovaly k účetním Samuela Winterse, kteří je obratem platili. Kopie stvrzenek pak dostal historikův právník, jenž je zase osobné doručil na ministerstvo zahraničí k tajnému proplacení. Bylo to jednoduché a pro všechny zúčastněné velice výhodné schéma. Stejně jednoduché a výhodné jako návrh doktora Winterse prezidentu Langfordu Jenningsovi, že kongresmanu Kendrickovi by jistě přišlo k duhu pár dní mimo reflektory televizních kamer ve sterilním domě jižně od jeho usedlosti, kde shodou okolností bylo právě volno.

Prezident přijal návrh s vděčností. Pověřil Herba Dennisona, aby vše zařídil.

Miloš Vařák sejmul z hlavy velká sluchátka a vypnul zařízení zabudované ve stole před ním. Otočil se na křesle doleva, stiskl vypínač na nejbližší stěně a hned uslyšel tichý šum mechanismu, jenž spouštěl anténu na střeše. Pak vstal z křesla a začal se bezcílně procházet mezi výdobytky supermoderní techniky umístěnými ve zvukotěsném studiu ve sklepení domu Samuela Winterse. Byl neklidný. To, co vyrozuměl z telefonního rozhovoru ze sterilního domu, překračovalo obzor jeho chápání.

Jak jednoznačně potvrdil Swann z ministerstva zahraničí, nikdo z okruhu tajných služeb ve Washingtonu neví o existenci Emmanuela Weingrasse.

Nemají tušení, že ten „starý Arab,“ který přiletěl z Bahrajnu s Evanem Kendrickem, byl Weingrass.

Swann podle svých slov dostal Weingrasse tajně z Bahrajnu a do Spojených států za pomoci přestrojení a krycího jména. Pak se nad tím člověkem i jeho falešným jménem zavřela voda. Weingrass tak skutečně „neexistoval“. Swannův trik byl nutný i s ohledem na Weingrassovy styky s Mossadem a Kendrick tomu dokonale rozuměl. Kongresman sám přijal mimořádná opatření, aby zatajil přítomnost a totožnost svého staršího přítele. Miloš zjistil, že stařec byl zapsán v nemocnici jako Manfred Weinstein. Umístili ho do pokoje v soukromém křídle s vlastním vchodem. Po propuštění z nemocnice odletěl soukromým letadlem do Mesa Verde.

Všechno bylo utajené, Weingrassovo jméno nefigurovalo vůbec nikde. A během měsíců rekonvalescence vycházel prchlivý architekt z domu jen nepravidelně a nikdy se přitom nevydával na místa, kde kongresmana znali. Zatracená práce! zaklel v duchu Vařák. Mimo okruh Kendrickových nejbližších, kam patřila věrná sekretářka, její manžel, arabský pár ve Virginii a tři přeplácené pečovatelky, zavázané vysokým platem k absolutní diskrétnosti, Emmanuel Weingrass prostě neexistuje!

Vařák se vrátil k pultu s technikou, vypnul tlačítko pro nahrávání, převinul pásku a vyhledal slova, která si chtěl znovu poslechnout.

To tedy znamená, že nikdo z výzvědných kruhů ve Washingtonu neví, že Weingrass sehrál v ománském případu svou roli?

Rozhodně. Pokud jde o Maskat, tak neexistuje. To platí i o USA.

Dokonce ani Dennison o něm nikdy neslyšel.

To je jasné.

Franku, nikdo ho sleduje. V Coloradu se na něj někdo pověsil.

Nikdo od nás to není.

„Nikdo od nás.? Tak kdo tedy?“

Právě tahle otázka Varaka znepokojovala.

Jedinými osobami, které věděly o existenci Emmanuela Weingrasse, bylo pět členů Inver Brass. že by snad jeden z nich…?

Miloš nechtel tu možnost ani domyslet.

Vojenské letadlo se náhle otřáslo poryvem větru a Adrienne Rashadová se probudila. Rozhlédla se přes uličku ve slabě osvětlené kabině vybavené hůř, než byl standard první třídy. Atašé z velvyslanectví v Káhiře vypadal nervózně vlastně spíš vystrašeně. Ale s podobnou dopravou měl své zkušenosti, a tak si s sebou vzal tišící lék, konkrétně placatou lahvičku v koženém pouzdře. Doslova ji vyrval z aktovky a pil, dokud si nevšiml, že ho jeho „náklad“ pozoruje. Rozpačitě jí podal láhev. žena zavrtěla hlavou. „To jsou jen turbulence,“ řekla nahlas, aby ji bylo v hřmotu motorů slyšet.

„Hej, mládeži!“ ozval se z reproduktoru hlas pilota. „Za ty turbulence se omlouvám, ale připravte se, že tohle počasí ještě dobrou půlhodinu potrvá. Musíme se držet trasy a vyhýbat se linkovým letům. Měli jste si u svatého Petra objednat lepší počasí, milánkové. Držte si klobouky!“

Atašé si znovu přihnul z lahvičky, tentokrát však opravdu pořádně. Adrienne se odvrátila. Arabská část její duše jí říkala, aby se nedívala na muže, který se bojí.

ženská část pod makeupem zase napovídala, že by jako osoba dobře znalá vojenských letů měla společníka povzbudit. Vyhrál kompromis. Adrienne se na úředníka povzbudivě usmála a pak se vrátila ke svým myšlenkám, které ji trápily, než upadla do spánku.

Proč ji tak kategoricky povolali do Washingtonu?

Jestli jsou ty nové instrukce tak delikátní, že je nelze předat ani přes zařízení pro zkreslení hlasu, proč jí Mitchell Payton ani nic nenaznačil? „Strýček Mitch“

neměl ve zvyku míchat se do její práce, aniž by jí o tom řekl. Dokonce i v tom loňském ománském chaosu jí Mitch poslal přes diplomatického kurýra zapečetěnou obálku s instrukcemi, které jí bez vysvětlení nařizovaly spolupracovat s Konzulárními operacemi ministerstva zahraničí, i kdyby se cítila kdovíjak uražená. Taky se jí to opravdu dotklo. Jenže teď ji zničehonic povolávají do Států skoro jako vězně a Mitchell Payton jí neřekne ani slovo.

Kongresman Evan Kendrick. V posledních osmnácti měsících koluje jeho jméno po celém světě jako zvuk blížící se bouře. Lidé, kteří přicházeli do styku s Amerikou, obraceli své vystrašené zraky k nebi a nevěděli, jestli nemají vzít nohy na ramena a prchat do úkrytu. Dobře věděli, že všechny, kteří pomáhali nezvanému hostu ze Západu, stihne krutá pomsta.

Adrienne Rashadová uvažovala, kdo Kendricka prozradil, ne ‚prozradil‘ je slabé slovo. Kdo vytroubil tu zprávu do celého světa! Noviny v Káhiře jí byly plné.

Nebylo těžké dát si dohromady, že po celém Blízkém Východě je Evan Kendrick považován buď za svatého, nebo za zločince. Jedni ho vynášeli do nebes, druzí mu přáli tu nejhorší smrt. Názory se různily i mezi obyvateli stejné země. Proč? Copak to Kendrick pustil do oběhu sám? Copak se ten zranitelný člověk, který se na politika vůbec nehodil a riskoval život, aby se pomstil za strašlivý zločin, náhle po roce v ústraní rozhodl vytlouct z ománského příběhu politický kapitál? Jestli ano, už to není ten muž, s nímž se krátce, ale o to důvěrněji před rokem setkala. Vzpomínala na to se smíšenými pocity, ale výčitky nikdy necítila. Ale na ty krásné prchavé chvíle teď musí zapomenout. Pokud jsou důvodem jejího spěšného letu do Washingtonu náhle vzedmuté mocenské ambice kongresmana Kendricka, musí podobné myšlenky vymazat z paměti.

24

Kendrick stál u okna a díval se na širokou kruhovou příjezdovou cestu před sterilním domem.

Dennison volal už před dobrou hodinou a oznámil mu, že letadlo z Káhiry přistálo, Rashadová nastoupila do přistaveného vládního vozu a míří s doprovodem do Cynwid Hollow. Šéf prezidentské kanceláře Evana informoval, že agentka CIA energicky protestovala, když jí na základně v Andrewsu nedovolili telefonovat.

„Spustila bengál a odmítla nastoupit do auta,“

stěžoval si Dennison. „Řekla, že nedostala instrukce přímo od svých nadřízených a že se celé letectvo může jít vycpat. Zatracená děvka! Jel jsem zrovna do práce a zastihli mě na telefonu v autě. Víte, co mi řekla? ‚Na co si to sakra hrajete?‘ Tak tohle mi řekla! A aby mě naštvala ještě víc, spustila sluchátko a na celé kolo se zeptala, ‚Co je zač ten Dennison?‘“

„Vidíte, to máte z toho, že se držíte tak skromně v ústraní. A řekl jí to teda někdo?“

„Ti parchanti se smáli! Tak jsem jí řekl, že podléhá rozkazům prezidenta a buď vleze do toho auta, nebo stráví pět roků v Leavenworthu.“

„Ale to je přeci mužská věznice.“

„To vím. He, he! Bude u vás tak za hodinku.

Pamatujte si, jestli vás prozradila ona, vezmu si ji do prádla.“

„Snad.“

„Dostanu k tomu prezidentský rozkaz!“

„A já si ho přečtu ve večerních zprávách. S

vysvětlivkami.“

„Hovno!“

Kendrick se chystal dojít si pro další šálek kávy, když se u vjezdu objevil šedý vůz neurčitého vzhledu; Projel zatáčkou a zastavil před kamenným schodištěm, kde ze zadního sedadla na vzdálenější straně vyskočil major letectva. Rychle obešel vůz a otevřel dveře svému služebnímu pasažérovi.

V ranním slunci se objevila žena, kterou Evan znal jako Kalejlu. Mhouřila oči v ostrém světle, působila nervózně a nejistě. Temné vlasy jí spadaly na ramena a kontrastovaly s bílou barvou jejího saka. Měla zelené kalhoty a boty na nízkých podpatcích. V pravém podpaždí svírala velkou bílou tašku. Jak si ji Kendrick prohlížel, vrátila se mu vzpomínka na pozdní odpoledne v Bahrajnu. Vybavoval si svůj šok, když vešla do bizarní královské ložnice, a jak ji pobavilo, že rychle skočil pod prostěradlo. A jak byl okamžitě zasažen elegantní krásou její výrazné exotické tváře a jiskérkami chytrosti, které jí viděl v očích.

Nemýlil se. Opravdu to byla výjimečná žena. I nyní, když kráčela vstříc ohromným dveřím neznámého domu, se nesla hrdě, téměř vyzývavě. Kendrick si ji klidně prohlížel. V jeho pohledu nebyla ani stopa pro horečné vzpomínce jen chladná a velice silná zvědavost. Toho podvečera v Bahrajnu ho obelhala.

Tím, co řekla, i tím, o čem mlčela. Byl zvědavý, jestli mu zkusí lhát znovu.

Major letectva otevřel Adrienne Rashadové dveře do obřího obývacího pokoje. Vešla dovnitř, hned se však zarazila. Nehnutě probodávala pohledem Evana stojícího u okna.

„Tak já už půjdu,“ oznámil důstojník vzdušných sil.

„Děkuji vám, pane majore.“ Dveře se zavřely a Kendrick vykročil k ženě. „Vítám vás, Kalejlo. Říkala jste si tak, ne?“

„Jak je libo,“ odvětila nevzrušeně.

„Ale teď si tak už neříkáte, že? Jmenujete se Adrienne, Adrienne Rashadová.“

„Jak je libo,“ zopakovala.

„To je trošku zbytečné, nemyslíte?“

„Všechno je to dost hloupé, pane kongresmane.

Zavolal jste si mě jen proto, abych podala další svědectví o vašich hrdinných skutcích? Jestli ano, tak máte smůlu.“

„Svědectví? To je to poslední, o co mám zájem.“

„Dobře, to jsem vám vděčná. Představitel státu Colorado má jistě všechna potřebná doporučení. Takže není třeba, abych vystoupila ze stínu a přidala se k oslavným ovacím. Víte, na mém utajení závisí nejen můj život, ale také životy spousty kolegů.“

„Tak tohle si o mně myslíte? že mi jde o ovace a přízeň davů?“

„A co si mám myslet? že jste mě vytrhl z práce, odtajnil mě před ambasádou i letectvem a zničil krytí, které jsem si budovala několik let, jen kvůli tomu, že jsem se s vámi vyspala? Stalo se to jednou a ujišfuju vás, že se to nebude opakovat.“

„Ale, no tak. Uklidněte se, slečinko,“ ohradil se Evan. „Já jsem přece nehledal chvilkové potěšení.

Proboha, vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co se se mnou

děje. A už vůbec ne, co bude dál. Měl jsem smrtelný strach a věděl jsem, že musím udělat věci, které možná nejsou v mých silách.“

„Byl jste vyčerpaný,“ dodala Adrienne Rashadová.

„A já taky. To se stává.“

„Přesně tak to řekl Swann.“

„Ten sviňák.“

„No tak počkejte. Frank Swann není žádný sviňák.“

„Mám použít jiné slovo? Třeba pasák? Bezohledný pasák.“

„Mýlíte se. Nevím, co jste s ním měla do činění, ale on jen dělal svou práci.“

„Hodil vás přes palubu.“

„Snad. Přiznávám, že ta myšlenka není moc příjemná, ale on to tenkrát taky neměl lehké.“

„Nechte toho, pane kongresmane. Proč jsem tady?“

„Protože se musím něco dozvědět a vy jste už

jediná osoba, která mi to může říct.“

„A co jako?“

„Kdo mě prozradil. Kdo porušil dohodu, kterou jsem uzavřel. Řekli mi, že o mé cestě do Ománu věděla hrstka lidí, kteří by byli sami proti sobě, kdyby mě prozradili. Kromě Swanna a jeho počítačového odborníka, za kterého ručí hlavou, bylo v celé vládě pouze sedm lidí, kteří o mně věděli. Vy jste ten sedmý.

Jediný, co zbyl.“

Adrienne Rashadová stála, nehnula ani brvou, ale v očích se jí objevil vztek. „Vy pitoměj namyšlenej amatére,“ ucedila jedovatě.

„Můžete mi nadávat, jak chcete,“ ohradil se Evan, „ale já stejně.“

„Mohli bychom se projít, pane kongresmane?“

skočila mu do řeči žena z Káhiry a přešla k velkému oknu, které poskytovalo krásný výhled na skalnaté pobřeží zátoky Chesapeake.

„Cože?“

„Je tady dusno. Chci na vzduch.“ Rashadová zvedla ruku a ukázala ven, pak dvakrát kývla hlavou, jako by chtěla svůj návrh ještě zdůraznit.

„No dobře,“ zadrmolil zaskočený Kendrick.

„Támhle je zadní východ.“

„Vidím ho,“ řekla AdrienneKalejla a zamířila ke dveřím na konci pokoje. Vyšli na verandu dlážděnou kameny, která vedla na vzorně upravený trávník a z něj na pěšinu mířící k přístavišti. V něm se obvykle kolébaly lodky přivázané ke sloupkům, kvůli podzimním větrům je však odstranili. „Můžete pokračovat v projevu, pane kongresmane,“ pravila jedovatě zvláštní agentka CIA. „O tu rozkoš vás nemůžu připravit.“

„Dejte s tím pokoj, slečno Rashadová, nebo jak se vlastně ksakru jmenujete!“ Evan se zastavil v polovině bílé betonové pěšiny vedoucí k pobřeží.

„Proboha, nezastavujte se! Povím vám všechno, co chcete slyšet, a možná ještě víc, vy zatracenej hlupáku.“

Břeh zátoky napravo od přístaviště pokrývala směsice tmavého písku a kamenů, které byly pro Chesapeake typické. Nalevo stála přístavní bouda, taktéž typická.

Netypické však bylo, že všude kolem se majestátně tyčily vysoké stromy, jež poskytovaly jistý druh soukromí. Pohled na ně se agentce z Káhiry zalíbil.

Vydala se napravo přes písek a kameny směrem k jemně pleskajícím vlnám. Prošli stromovím a pokračovali až k velikému balvanu, který vyrůstal ze země těsně u vody. Za ním nebyl ohromný dům vidět.

„Tohle bude stačit,“ pravila Adrienne Rashadová.

„Stačit?“ vykřikl Kendrick. „K čemu tahle šaškárna? Když už jsme u toho, musíme si vyjasnit pár věcí. Oceňuji, že jste mi pravděpodobně zachránila život pravděpodobně, protože se to nedá dokázat, ale nepodléhám vašim rozkazům. Podle mého názoru taky nejsem žádný hlupák a nehledě na můj amatérský status budete odpovídat vy mě, a ne já vám!“

„Skončil jste?“

„Sotva jsem začal.“

„Než tak učiníte, ráda bych se vyjádřila k vaší poznámce. Ta šaškárna, jak jste to nazval, měla za cíl dostat nás odtamtud. Víte přece, že je to jeden z bezpečných domů.“

„Ovšem.“

„A že cokoli v něm řeknete, a to i na záchodě a ve sprše, se nahrává.“

„No, věděl jsem, že telefon.“

„Díky, pane amatére.“

„Nemám co skrývat!“

„Ne tak nahlas. Mluvte směrem k vodě, jako já.“

„Cože? Proč?“

„Elektronický vyhledávač hlasu. Stromy zkreslují zvuk, protože brání přímému proudění světla.“

„Co?“

„Lasery zdokonalily techniku.“

„Co?“

„Držte hubu! Šeptejte.“

„Znovu říkám, že nemám co skrývat. Vy možná jo, ale já ne!“

„Opravdu?“ zeptala se Rashadová, opřela se o skalisko a k líně se převalujícím vlnkám prohodila: „Chcete do toho zatáhnout Ahmata?“

„Řekl jsem o něm prezidentovi. Měl by vědět, jak moc nám mladý sultán pomohl.“

„No, to Ahmat určitě ocení. A co jeho osobní lékař? A jeho dva bratranci, kteří vám pomáhali a kryli vám záda? A El-Baz a pilot, s nímž jste letěl do Bahrajnu?. Všechny teď můžou zabít.“

„Kromě Ahmata jsem o nikom konkrétně nemluvil.“

„Na jménech nezáleží. Jde o funkce.“

„Ježíši, vždyť to byl prezident Spojených států amerických!“

„Takže není pravda, že mluví jen do mikrofonu?“

„Ale kdepak.“

„A vy víte, s kým si povídá? Znáte ty lidi osobně?

Víte, že jsou spolehliví s ohledem na maximální utajení? A ví to on? Znáte lidi, kteří sedí u odposlechu?“

„Ovšemže ne.“

„A co já? O mně jste mluvil?“

„Ano, ale jen se Swannem.“

„Nemluvím o našem chlebodárci, který věděl všechno, protože to řídí, ale o lidech tam nahoře. V tom domě jste mě skoro začal vyslýchat. Co kdybyste tam řekl jména některých nebo všech lidí, které jsem před chvílí vyjmenovala? A nakonec, pane amatére, lze vyloučit, že byste se mohl zmínit o Massadu?“

Evan zavřel oči. „To asi ne,“ odpověděl tiše a přikývl. „Kdybychom se dostali do hádky.“

„Hádka visela ve vzduchu, proto jsme taky tady u vody.“

„Všichni tam nahoře jsou na naší straně!“ ohradil se Kendrick.

„No to určitě,“ přitakala Adrienne, „ale nevíme nic o slabých stránkách lidí, které vůbec neznáme. Nebo snad ano?“

„Vy trpíte paranoiou.“

„To je součást mé práce, pane kongresmane.

Kromě toho, vy jste opravdu pořádnej hlupák, což jsem myslím dost jasně demonstrovala na vaší neznalosti bezpečných domů. Přeskočím otázku, kdo komu dává rozkazy, protože není podstatná, a vrátím se k bodu jedna. Se vší pravděpodobností jsem vám v Bahrajnu nezachránila život, ale kvůli tomu hajzlovi Swannovi jsem vás naopak vystavila do neudržitelné situace, kterou my a někteří piloti nazýváme bodem, odkud není návratu. Měl jste zemřít, pane Kendricku, a já jsem se proti tomu postavila.“

„Proč?“

„Protože jsem chtěla.“

„Protože jsme.“

„To taky není podstatné. Byl jste slušný člověk a snažil jste se udělat dobrý skutek, který však nebyl ve vašich silách. Jak se ukázalo, našli se lidé, kteří vám pomohli daleko víc než já. Seděla jsem v kanceláři u Jimmiho Graysona a oběma nám spadl kámen ze srdce, když přišla zpráva, že letíte z Bahrajnu.“

„Grayson? To je jeden z těch sedmi, kteří věděli, že tam jsem.“

„Dozvěděl se to až před několika hodinami,“ řekla Rashadová. „Já sama bych mu to neřekla. Přišlo to z Washingtonu.“

„Řečeno žargonem Bílého domu, včera ráno ho opékali na rožni.“

„Kvůli čemu?“

„Aby zjistili, jestli nevyžvanil moje jméno.“

„Jimmy? To je ještě hloupější nápad, než

podezřívat mě. Grayson strašně touží stát se šéfem.

Navíc nemá zájem dát se podříznout a zohavit. Ani já ne.“

„Říkáte to nějak podezřele rychle a samozřejmě.“

„Chápu.“ žena, která si říkala Kalejla, odstoupila od skaliska. „Myslíte, že jsem si to celé nacvičila a jistě sama, protože jsem neměla šanci se s někým poradit.

No ovšem, jsem přece napůl Arabka.“

„Vešla jste do obýváku, jako byste mě tam čekala.

Vůbec vás to nepřekvapilo.“

„Ano, čekala jsem vás. Ne, nepřekvapilo mě to.“

„To mi vysvětlete.“

„Vylučovací metoda a taky dohoda s člověkem, který mě před podobnými překvapeními chrání.

Poslední den a půl se o vás mluví po celém Středomoří, pane kongresmane, a spousta lidí se třese strachy, včetně mě. Nebojím se jen o sebe, ale o řadu lidí, které jsem využila a zneužila, abych vás neztratila z očí. Lidi jako já budují svou síť na důvěře, jenže moje důvěryhodnost, moje největší deviza, je teď zpochybněna. Takže teď, pane Kendricku, jistě chápete, že jste zmařil nejen moji dlouholetou práci, ale taky hromadu peněz daňových poplatníků. A to všechno jen proto, abyste mě sem dotáhl a položil mi otázku, na kterou by vám mohl odpovědět každý trochu zkušený důstojník rozvědky.“

„Mohla jste mě odhalit. Prodat moje jméno za určitou cenu.“

„Za jakou cenu? Za vlastní život? Nebo snad za životy lidí, kteří mi pomáhali vás sledovat a bez nichž bych nic nedokázala? Za práci, která má podle mě skutečnou hodnotu, což jsem se vám ale snažila vysvětlit už tenkrát v Bahrajnu. Vy tomu opravdu věříte?“

„Ježíši, já přece nevím, čemu mám věřit!“ přiznal Evan, těžce vzdychl a zavrtěl hlavou. „Všechno, na čem mi záleželo a co jsem si předsevzal, skončilo na smetišti. Ahmat mě už nechce ani vidět, vrátit se nemůžu ani do jednoho z emirátů nebo zálivu. On se o to už postará.“

„Vy jste se chtěl vrátit?“

„Toužil jsem po tom. Chtěl jsem začít nový život na místě, kde se mi dařilo. Ale nejdřív jsem chtěl najít a zlikvidovat toho parchanta, který všechno zničil a vyžíval se ve vraždění nevinných lidí.“

„Mahdiho,“ dodala Rashadová a přikývla. „Ahmet mi to řekl. Vy jste to dokázal. Ahmat je mladý, změní názor. Až pochopí, co jste pro ně udělal, bude vám ještě jednou vděčný. Ale právě jste odpověděl na jednu moji otázku. Víte, podezřívala jsem vás, že jste tu historku o sobě pustil do oběhu sám, ale spletla jsem se. Je to tak, viďte.“

„Já? Copak jste zešílela? Už půl roku se chci dostat z politiky!“

„Takže vy nemáte žádné politické ambice?“

„Ani náhodou! Balím kufry a odjíždím! Ale teď právě zrovna nemám kam. Někdo se mi snaží v odjezdu zabránit a dělá ze mě něco, co nejsem. Co se to k čertu děje?“

„Bez rozmyšlení vám můžu říct, že se vás někdo snaží exhumovat.“

„Cože? Kdo by to dělal?“

„Někdo, kdo si myslí, že nejste dostatečně doceněný. Kdo věří, že si zasloužíte veřejné uznání a slávu.“

„O kterou vůbec nestojím! A prezident to ještě zhoršuje. Příští úterý mi chce udělit Medaili svobody v tom zatraceným Modrým sále a navíc s celým vojenským orchestrem! Řekl jsem mu, že si to nepřeju, a ten hajzl mi odpověděl, že se musím ukázat, protože on odmítá vypadat jako nevděčník. Co to je za logiku?“

„Prezidentská logika.“ Rashadová se zarazila v půli věty. „Jdeme,“ vyhrkla. V přístavišti se objevili dva strážci usedlosti v bílých uniformách. „Neohlížejte se.

Chovejte se jako by nic. Prostě se procházíme po pláži.“

„Můžu mluvit?“ zeptal se Kendrick, když s ní srovnal krok.

„Radši ne. Počkejte, až budeme za zatáčkou.“

„Proč? Copak nás slyší?“

„Možná. Nevím to jistě.“ Šli po oblouku pobřeží, až zmizeli oběma mužům za stromy. „Japonci vynalezli jakýsi přístroj pro směrový přenos. Ještě jsem ho sice neviděla, ale to neznamená, že nemůže fungovat,“

pokračovala Rashadová. Pak se znovu zastavila a zvedla k Evanovi oči plné otazníků. „Mluvil jste s Ahmatem?“

„Včera. Poslal mě k čertu a řekl, ať se Ománu vyhnu obloukem.“

„Chápete, že si to u něj ověřím, že?“

Evan se zarazil. Začal s ním lomcovat vztek. Tak ona ho vyslýchá, obviňuje ho a ověřuje si jeho slova!

„Kašlu na to, co uděláte. Zajímá mě jen to, co jste už

možná udělala. Mluvíte přesvědčivě, Kalejlo, pardon slečno Rashadová, a možná i věříte tomu, co říkáte.

Jenže těch šest lidí, kteří o mně věděli, by mým

odhalením nemohli absolutně nic získat. Naopak, o hodně by přišli!“

„No ovšem, zatímco já jsem neměla o co přijít, jen snad o život a taky o životy těch, které jsem si v oboru vychovala. Dejte s tím už pokoj, pane kongresmane, a neztrapňujte se. Jste amatér a navíc nesnesitelný amatér.“

„Mohla jste přece udělat chybu!“ vykřikl Kendrick, zjevně vyvedený z rovnováhy. „Skoro jsem byl ochoten v případě pochybnosti rozhodnout ve váš prospěch, což jsem taky naznačil Dennisonovi. Řekl jsem mu, že mu nedovolím, aby vás za to dal pověsit.“

„Ach, jste příliš laskav, pane.“

„Ne, já to myslel vážně. Vy jste mi opravdu zachránila život, a jestli jste omylem někde řekla mé jméno.“

„Neztrapňujte se ještě víc,“ obořila se na něj Rashadová. „Je nesrovnatelně pravděpodobnější, že kdokoliv ze zbylé pětice mohl udělat chybu spíš než Greyson nebo já. My pracujeme v terénu a takové chyby si nemůžeme dovolit.“

„Pojďme,“ řekl Evan. Na obzoru nebyli strážní, dopředu ho poháněly jen jeho pochyby a zmatek.

Nejhorší bylo, že Kalejle věřil. Věřil tomu, co o ní řekl

Manny Weingrass: „Nemá s tvým prozrazením nic společného. Jen by to prohloubilo její hanbu a ještě víc by rozdmýchala šílenství, v němž žije.“ A když Kendrick namítl, že ostatní to udělat nemohli, Manny dodal: „Pak v tom jede ještě někdo jiný.“ Vstoupili na strmou prašnou pěšinu, která se klikatila mezi stromy až ke kamenné zdi kolem usedlosti. „Prozkoumáme to tu?“

zeptal se Evan.

„Proč ne,“ odsekla Adrienne.

„Podívejte,“ pokračoval, když bok po boku stoupali zalesněným svahem, „řekněme, že vám věřím.“

„Tisíceré díky.“

„No dobře, tak já vám opravdu věřím! A proto vám řeknu něco, co ví jen Swann a Dennison. Nikdo jiný.

Aspoň myslím.“

„Víte jistě, že byste měl?“

„Potřebuju pomoc a oni mi ji poskytnout nemůžou.

Vy snad ano, byla jste tam se mnou a víte spoustu věcí, o kterých já nemám ani páru. Jak utajit informace, jak je pak předat povolaným osobám a podobné metody.“

„Něco o tom vím, ale rozhodně ne všechno. Mám základnu v Káhiře, ne tady. Ale pokračujte.“

„Před nějakým časem se u Swanna ohlásil jakýsi člověk, blondýn s evropským přízvukem, který měl o mě spoustu informací. Frank tomu říkal UM.“

„Údaje z minulosti,“ skočila mu do řeči Rashadová. „Obvykle pocházejí z trezorů.“

„Z trezorů?“

„Tak se v žargonu říká přísně tajným spisům.

Pokračujte.“

„No, ten člověk udělal na Franka ohromný dojem a brzo přešel k věci. Řekl Swannovi, že dospěl k závěru, že mě vláda vyslala do Maskatu během krize kolem rukojmích.“

„Co?“ vybuchla Rashadová a chytila Kendricka za paži. „Kdo to byl?“

„To ví jen Bůh. Nikdo ho nemůže najít. Ukázal Frankovi falešné doklady.“

„Panebože,“ zašeptala Rashadová a dívala se přitom na stoupající cestu osvětlenou slunečními paprsky, které pronikly skrz zed stromů. „Na chvíli se zastavíme,“ řekla tiše. „Posaďte se.“ Oba si dřepli na prašnou pěšinu, obklopenou silnými kmeny a listovím.

„A dál?“ naléhala žena z Káhiry.

„No, Swann se ho chtěl zbavit. Dokonce mu ukázal zprávu pro ministra zahraničí, v níž se moje kandidatura ‚jako zamítá‘. Ten chlap pochopitelně Frankovi nevěřil a šťoural se v té věci dál a dál, až se všechno dozvěděl.

Informace, které se včera objevily na veřejnosti, byly tak přesné, že mohly pocházet pouze z ománského spisu. Tedy z trezorů, jak tomu říkáte.“

„Já vím,“ zašeptala Rashadová. V duši se jí mísila zlost se strachem. „Můj Bože, oni někoho dostali!“

„Jednoho z těch sedmi šesti?“ opravil se rychle.

„Co je to vlastně za lidi? Tedy kromě Swanna, člověka od počítačů z Ohio-40, Dennisona, Graysona a mě.“

„Ministr zahraničí, ministr obrany a náčelník spojených štábů.“

„K nikomu z nich by se nedostali.“

„A co ten člověk přes počítače? Jmenuje se Bryce, Gerald Bryce, a je mladý. Frank by za něj dal ruku do ohně, ale kdoví?“

„Těžko. Frank Swann je pěknej hajzl, ale nemyslím, že by se nechal takhle oblafnout. Bryce je první osoba, která by každého napadla. Jestli je dost chytrý, aby řídil takovou operaci, tak to moc dobře ví. A ví taky, že by ho mohlo čekat třicet roků v Leavenworthu.“

Evan se usmál. „Slyšel jsem, že vám Dennison vyhrožoval pěti roky v tom vězení.“

„Namítla jsem, že je to mužský kriminál,“ řekla Adrienne a opětovala Kendrickův úsměv.

„To já taky,“ odpověděl Kendrick a nahlas se rozesmál.

„Tak jsem řekla, že jestli pro mě má další příjemná překvapení, nesednu si ani do královského kočáru, natož do vládního auta.“

„A proč jste nakonec nasedla?“

„Čirá zvědavost. To je jediné, co vám můžu odpovědět.“

„Beru. Takže kde jsme to skončili? Škrtli jsme sedm lidí a napsali si blondýna z Evropy?“

„Nevím.“ Vtom ho Rashadová znovu vzala za paži. „Musím se na něco zeptat, Evane.“

„Evane? Díky.“

„Promiňte, pane kongresmane. Jen mi to vyklouzlo.“

„Neomlouvej se. Myslím, že máme nárok si tykat.“

„Nechte toho.“

„Mohl bych ti říkat Kalejlo? Jde mi to líp z pusy.“

„Mně taky. Arabské části mojí duše se vždycky Adrienne příčila.“

„Ptej se, Kalejlo.“

„Dobrá. Kdy ses rozhodl odjet do Maska tu? Přijel jsi tam dost pozdě.“

Kendrick se zhluboka nadechl. „Sjížděl jsem na člunu horské řeky v Arizoně. Když jsem se dostal do základního tábora u Lávských vodopádů a slyšel jsem poprvé po několika týdnech rádio, bylo mi jasné, že musím do Washingtonu.“ Evan zrekapituloval podrobnosti těch horečných šestnácti hodin: od primitivního tábořiště v horách přes chodby ministerstva zahraničí až po supermoderní počítačové středisko, čili Ohio-40. „Tam jsem se Swannem uzavřel dohodu a vydal jsem se rychle na cestu.“

„Vraťme se trochu do minulosti,“ řekla Kalejla a jen na chvilku odvrátila oči od Kendickovy tváře.

„Najal sis letadlo, aby ses dostal do Flagstaffu, kde ses zase snažil sehnat speciál do Washingtonu. Souhlasí?“

„Ano, ale řekli mi, že už je pozdě.“

„Byl jsi nervózní,“ napověděla mu agentka CIA.

„Možná jsi měl i vztek. Musel jsi trochu uplatnit svoji společenskou důležitost. Kongresman z velkého Colorada a tak dále.“

„Dokonce víc než trochu.“

„Dorazil jsi do Phoenixu a nasedl na první linkové letadlo. Čím jsi zaplatil letenku?“

„Kreditní kartou.“

„To nebyl dobrý nápad,“ pravila Kalejla, „ale tenkrát jsi ještě nic netušil. Jak jsi věděl, koho máš na ministerstvu zahraničí hledat?“

„Já to nevěděl. Ale nezapomeň, že jsem roky pracoval v Ománu a v Emirátech, takže jsem tušil, co by to asi mělo být za člověka. Řekl jsem své sekretářce, která má v Kongresu velké zkušenosti, na co se má soustředit. Vysvětlil jsem jí, že to bude nepochybně někdo z Konzulárních operací, z oddělení pro Střední východ nebo Jihozápadní Asii. Většina Američanů, kteří tam pracovali, s nimi přišla do kontaktu. A měla jich plné zuby.“

„Takže tahle zkušená sekretářka začala telefonovat na všechny strany a vyzvídat. To muselo vzbudit slušnou pozornost. Dělala si seznam lidí, kterým volala?“

„Nevím. Nežádal jsem ji o to. Všechno se odehrávalo v šíleném spěchu a já jsem s ní udržoval kontakt přes telefon během letu z Phoenixu. Než jsem přistál, podařilo se jí zredukovat možný okruh lidí na čtyři nebo pět. Jen jediný z nich byl však považován za odborníka na Emiráty a navíc zároveň pracoval jako zástupce ředitele Konzulárních operací. Frank Swann.“

„Bylo by zajímavé vědět, jestli si tvoje sekretářka skutečně psala seznam,“ řekla Kalejla a zamyšleně odvrátila hlavu. „Brnknu jí.“

„Odsud v žádném případě. Kromě toho jsem ještě neskončila. Takže jsi šel na ministerstvo za Swannem.

To znamená, že jsi musel projít přes recepci.“

„Přirozeně.“

„A ven jsi šel taky přes recepci?“

„No, vlastně ne. Odvedli mě na parkoviště a odvezli mě služebním vozem.“

„Domů?“

„Ano, chystal jsem se do Ománu a musel jsem si zabalit pár věcí.“

„A co řidič?“ vyhrkla Kalejla. „Oslovoval tě jménem?“

„Ne, ani jednou. Ale řekl něco, co mě zarazilo.

Zeptal jsem se ho, jestli nechce jít dovnitř na kafe nebo něco k snědku, a on řekl ‚jestli vystoupím z auta, tak mě můžou zastřelit‘ nebo tak něco. A pak dodal: ‚jste z Ohio-40’.“

„Což znamená, že on nebyl,“ vyhrkla Rashadová.

„A vůz zastavil před tvým domem?“

„Ano. Vystoupil jsem a všiml jsem si, že asi třicet metrů za námi stojí další auto. Muselo za námi jet, v té ulici totiž žádné jiné domy nestojí.“

„Ozbrojený doprovod.“ Kalejla pokývala hlavou.

„Swann tě měl od první minuty pod kontrolou a věděl, co dělá. Ale neměl čas ani prostředky, aby vypátral všechno, co se s tebou dělo předtím.“

Evan nic nechápal. „Mohla bys mi to vysvětlit?“

„No předtím, než jsi ho vyhledal. Rozzlobený bohatý kongresman letí speciálem do Flagstaffu a dělá přitom spoustu povyku. Chce se dostat do Washingtonu, ale odmítnou ho, a tak letí do Phoenixu, kde se domáhá nejbližšího letu a platí kreditní kartou.

Pak volá sekretářce, říká jí, aby našla člověka, kterého sám nezná, ale je si jistý, že někde na ministerstvu existuje. Ta dobrá žena telefonuje na všechny strany lidem, kterým určitě vrtá v hlavě, co se děje. Předá vám zúžený okruh osob, což znamená, že musela využít řady svých kontaktů. Lidí, kteří jí mohli poskytnout potřebné informace a kterým to taky vrtalo v hlavě. A nakonec ses objevil na ministerstvu a halasně ses domáhal setkání s Frankem Swannem. Mám pravdu?“

„Ano. Posílali mě od čerta k dáblu a pak mi řekli, že tam není. Jenže já jsem věděl, že tam je, protože mi to potvrdila moje sekretářka. Choval jsem se asi dost neodbytně, takže mě do jeho kanceláře nakonec pustili.“

„A po rozhovoru s tebou Swann rozhodl, že tě pošle do Maskatu.“

„A co z toho vyplývá?“

„Ten uzavřený okruh lidí, o němž jsi mluvil, není tak uzavřený, ani tak malý, Evane. Zachoval ses tak, jak by se za daných okolností zachoval každý. Byl jsi pod velkým tlakem. Během vzrušené cesty od Lávských vodopádů do Washingtonu jsi utkvěl v paměti spoustě lidí. Tvoji cestu do Phoenixu a do Flagstaffu nebylo těžké vysledovat. Hodně lidí si zapamatovalo tvoje jméno a naléhání na rychlou přepravu, tím spíš, že bylo pozdě v noci. A pak ses zjevil na ministerstvu zahraničí, kde jsi způsobil nemenší rozruch. Navíc ses zapsal na recepci jen při příchodu.“

„No to je sice pravda, ale.“

„Nech mě to dokončit,“ přerušila ho znovu Kalejla.

„Chci, abychom si oba udělali naprosto přesný obrázek.

Mluvíš se Swannem, dohodnete se na anonymitě a pak se rozjedeš do Maskatu. Nejdřív se ale vypravíš domů s řidičem, který nepatří k Ohio-40, stejně jako strážní na recepci. Řidič ti byl přidělen dispečerem a strážníci ve službě prostě jen dělali svoji práci. Nepatří do kruhu vyvolených. Do tajných operací je nikdo tam nahoře nezasvěcuje. Ale jsou to lidé z masa a kostí. Jdou domů a možná se svěří svým ženám nebo přátelům, že se v jejich nudné práci stalo něco zvláštního. Nebo třeba jen odpovídají na otázky, které jim nenápadně dávají lidé, které považují za vládní úředníky.“

„A všichni tihle lidé věděli, kdo jsem.“

„Stejně jako řada dalších lidí v Phoenixu a Flagstaffu. A všem bylo jasné jedno: Ten hlavoun je velice nervózní a má zatraceně naspěch. Už vidíš, jakou stopu jsi za sebou zanechal?“

„Ano, ale kdo by ji mohl hledat?“

„To nevím, a právě to mi dělá největší starosti.“

„Tobě? Ten dotyčný rozprášil na kousky můj život, ne tvůj! Kdo by to sakra mohl být?“

„Člověk, který našel nějakou skulinu, která ho zavedla z odlehlého tábořiště pod Lávskými vodopády až k teroristům v Maskatu. Člověk, který narazil na něco, co ještě víc podnítilo jeho zvědavost. Třeba na jeden z telefonátů tvojí sekretářky, možná na zmatek, který jsi vyvolal na recepci ministerstva, nebo na zdánlivě nesmyslnou zvěst o neznámém Američanovi nasazeném v Ománu. Do toho všeho pak zapadly i ostatní věci a už tě měli.“

Evan ji vzal za dlaně. „Musím vědět, kdo to byl, Kalejlo. Musím.“

„Ale my to přece už víme,“ řekla přívětivě, ale hned změnila tón na chladný. Jako by si právě všimla něčeho, co už měla vidět předtím. „Blondýn s evropským přízvukem.“

„Ale proč?“ vyhrkl Kendrick a zároveň pustil Kalejlu. Agentka z Káhiry se na něj soucitně podívala, ale za starostí v jejích očích se skrývalo chladné analytické uvažování. „Odpověd na tu otázku tě určitě hodně trápí, Evane, ale já mám jiný problém, který mě přímo děsí.“

„Nechápu.“

„Ať je ten blondák kdokoli a zastupuje kohokoli, podařilo se mu proniknout hluboko do našich sklepení a vzít si věci, které mu nikdy neměly přijít do ruky. Jsem naprosto šokovaná a to je ještě slabé slovo. Nejen tím, co ti provedli, ale taky tím, co provedli nám.

Zkompromitovali nás, pronikli do našich struktur, což

mělo být nemožné. Jestli tě mohli vyšťourat v našich nejtajnějších a nejbezpečnějších archivech, mohou se taky dozvědět spoustu dalších informací, k nimž by neměl mít přistup nikdo. V naší branži to může stát spoustu lidských životů.“

Kendrick se upřeně díval na její krásnou tvář a v jejích očích četl strach. „Ty nepřeháníš, že ne? Opravdu se bojíš.“

„Taky by ses bál, kdybys znal lidi, kteří nám pomáhají, důvěřují nám a riskují své životy, aby nám poskytli informace. Každý den žijí ve strachu, jestli to pro ně nebude mít následky. Rada z nich spáchala sebevraždu, protože nemohli to napětí vydržet, jiní zešíleli a odešli do pouště. Než aby v tom jeli dál, chtějí radši umřít v pokoji se svým Alláhem. Ale většina z nich v tom naštěstí jede dál, protože nám důvěřují. Věří, že jsme spravedliví a opravdu chceme mír. Na každém kroku se setkávají s ozbrojenými fanatiky, a i když je už situace tragická, jedině díky těm lidem se ještě nezhoršuje a na ulicích neteče ještě víc krve. Ano, mám strach, protože hodně těch lidí jsou mými přáteli.

Kdybych si měla myslet, že budou zrazeni stejně jako ty, asi bych odešla do pouště a zemřela jako lidi, kteří kvůli nám zešíleli. Protože někdo odkrývá naše nejtajnější spisy. V tvém případě stačí jen zmínit tvoje jméno a lidi v Bahrajnu a Maskatu se už bojí o své krky.

Kolik jmen ještě padne? Kolik tajemství bude vyzrazeno?“

Evan vzal Kalejlu za ruku a pevně ji sevřel. „Jestli si to myslíš, tak proč mi nepomůžeš?“

„Tobě? Proč?“

„Musím zjistit, kdo za tím stojí, a ty se zas musíš dozvědět, kdo mu to umožnil. Řekl bych, že naše cíle se shodují, co ty na to? Držím Dennisona v šachu a můžu ti zajistit diskrétní rozkaz Bílého domu, abys tady zůstala.

On je celý žhavý, aby zjistil, kudy unikají informace.“

Kalejla se zamračila. „Takhle se to nedělá. A navíc, já bych nemohla odvést prvotřídní práci. Mimo arabský svět nejsem tak dobrá.“

„Tak za prvé,“ ohradil se pevně Kendrick.

„Považuji tě za prvotřídní, protože jsi mi zachránila život a já si svého života docela vážím. A za druhé se vyznáš ve věcech, o kterých já nic nevím. Víš, jak postupovat. Ty přeci ksakru víš, co to jsou ‚sklepení‘, zatímco já jsem si vždycky myslel, že se tak říká suterénům v činžácích, které jsem díky Bohu nikdy nemusel stavět. Prosím tě, v Bahrajnu jsi říkala, že mi chceš pomoct. Tak mi pomoz teď! Pomoz sama sobě!“

Adrienne Rashadová si ho chladně změřila hnědýma očima. „Mohla bych ti pomoct, ale to bys občas musel poslouchat moje pokyny. Byl bys toho schopen?“

„No, docela nerad bych skákal z mostů nebo z mrakodrapů.“

„Šlo by o to, co máš komu říct. Občas by se taky mohlo stát, že bych ti nemohla vysvětlit všechno.

Přistoupil bys na to?“

„Ano. Věřím ti.“

„Díky.“ Stiskla mu ruku a pak ji zas rychle pustila.

„Musela bych do toho zasvětit ještě jednoho člověka.“

„Proč?“

„Hlavně proto, že je to nutné. Potřebuju si obstarat rozkaz k dočasnému přemístění a on mi ho může sehnat bez vysvětlování. Na Bílý dům rychle zapomeň to je příliš nebezpečné a nejisté. Za druhé, mohl by nám pomoci ve věcech, na které já sama nemám žádný vliv.“

„Kdo je to?“

„Mitchell Payton. Je to ředitel Zvláštních operací, což jinak řečeno znamená. ‚Neptej se‘.“

„Můžeš mu věřit? Myslím naprosto, bez pochybností.“

„Naprosto. To on mě přivedl do CIA.“

„To ještě není důvod.“

„Mám ještě jiný důvod. Od šesti let jsem mu říkala ‚strýčku Mitchi‘. Byl to mladý operační agent, který v Káhiře pracoval jako asistent na univerzitě. Spřátelil se s mými rodiči. Můj otec tam působil jako profesor a matka pochází z Kalifornie jako Mitch.“

„Sežene ti přemístění?“

„Ovšem.“

„Víš to jistě?“

„Nemá na vybranou. Řekla jsem ti přece, že někdo obnažuje část naší duše, která není na prodej. Teď to postihlo tebe. Kdo přijde na řadu příště?“

25

Mitchell

Jarvis

Payton

byl

elegantní

třiašedesátiletý intelektuál, který se nechal získat pro spolupráci s CIA před třiceti čtyřmi lety, protože přesně odpovídal popisu, který v té době dal kdosi kádrovému oddělení. Ten kdosi pak zmizel plnit jiné úkoly a pro Paytona náhle nebyla žádná práce. Avšak když si budoucí chlebodárci uvědomili, že pro kandidáta nemají žádné zaměstnání, bylo už pozdě. Aktivní náboráři z Los Angeles ho stihli zapsat do registru příslušníků CIA a poslat na proškolení do centrály v Langley ve státě Virginia. Doktor Payton se tak dostal do poněkud prekérní situace, protože v návalu nadšení a vlastenectví dal vysokoškolskému řídícímu sboru okamžitou výpověď. Pro tak slibného akademika to znamenalo poněkud nešťastný začátek kariéry.

MJ,

jak

mu

odnepaměti

říkali,

byl

devětadvacetiletý vysokoškolský asistent s doktorátem z arabistiky na Kalifornské univerzitě, kde pak přednášel. Jednoho slunečného rána za ním přišli dva pánové z vlády a přesvědčovali ho, že jeho země

naléhavě

potřebuje

jeho

schopnosti.

Neměli

samozřejmě právo mu sdělovat podrobnosti, ale domnívali se, že se jedná o místo v zahraničí, v oblasti jeho specializace. Mladý bakalář se tedy chopil příležitosti, a když stanul před šokovanými nadřízenými v Langley, kteří nevěděli, co si s ním mají počít, neochvějně jim sdělil, že za sebou v L.A, spálil mosty, protože si myslel, že ho pošlou přinejmenším do Egypta. A tak ho vyslali do Káhiry. Chybí nám dostatek pozorovatelů v Egyptě, kteří rozumějí tomu zatracenému jazyku. Po střední škole studoval Payton americkou literaturu, kterou si vybral proto, že je jí tak málo. A tak jej personální agentura v Římě, ve skutečnosti filiálka CIA, umístila na Káhirské univerzitě jako arabsky mluvícího učitele americké literatury.

Tam se seznámil s Rashadovými, sympatickým párem, který pak sehrál v jeho životě důležitou roli. Na první schůzi fakulty seděl vedle uznávaného profesora Rashada a během nezávazné konverzace před začátkem konference zjistil, že Rashad nejen studoval na Kalifornské univerzitě, ale navíc si vzal jeho spolužačku. Známost se změnila ve velké přátelství.

Paytonova reputace v CIA strmě rostla. Objevoval u

sebe nečekané schopnosti, které ho občas až děsily.

Zjistil například, že umí neobyčejně přesvědčivě lhát. V

Egyptě panoval politický chaos, který Američané monitorovali, jejich rostoucí přítomnost v oblasti však přitom musela zůstat v tajnosti. Dokonalá znalost arabského jazyka a také pochopení, že lidi je možné motivovat pěknými slovy a penězi, mu umožnily organizovat v politických stranách různé opoziční frakce, které ho informovaly o krocích toho druhého.

On jim na oplátku poskytoval peníze na realizaci jejich cílů. Pro tehdy nedotknutelnou CIA to byly zanedbatelné výdaje, které však znamenaly pro prázdné pokladny fanatiků významný příspěvek. Právě díky jeho aktivitám v Káhiře se Washington vyhnul řadě výbušných situací. Šéfům agentury jeho úspěchy neušly, a tak ho povolali do Washingtonu, aby ukázal, co v něm je. M. J. Payton se stal nástupcem Jamese Jesuse Angletona, šedé eminence tajných akcí, jako ředitel útvaru Zvláštních operací. Nikdy nezapomněl, co mu k jeho povýšení řekl přítel Rashad: „Kdyby ses oženil, nikdy bys to nedokázal, MJ. Máš v sobě sebejistotu

člověka,

s

nímž

nikdy

nikdo

nemanipuloval.“

Snad.

Avšak opravdová zkouška manipulace jej čekala, když paličatá dcera jeho drahých přátel přijela do Washingtonu, neoblomná jako vždy. V Cambridgi ve státě Massachusetts se stalo něco strašného a ona se rozhodla zasvětit svůj život, nebo aspoň jeho část, hašení požárů nenávisti a násilí, které ničily její středomořský svět. Nikdy neřekla „strýčku Mitchovi,“

co se jí vlastně stalo. Měla předpoklady, mluvila plynně anglicky, francouzsky, arabsky a zároveň se učila jidiš i hebrejštinu. Navrhl jí Mírové sbory a ona mu k nohám vztekle mrštila kabelku.

„Ne! Nejsem děcko, strýčku Mitchi, a nemám v sobě takové dobročinné pohnutky. Zajímá mě výlučné oblast, kde jsem se narodila. Když mých služeb nevyužiješ, poohlédnu se po lidech, kteří je neodmítnou!“

„Mohla bys narazit na špatné lidi, Adrienne.“

„Tak mi v tom zabraň a zaměstnej mě!“

„Musím si promuvit s tvými rodiči.“

„To nesmíš! Otec odešel do důchodu. Oba rodiče jsou v důchodu a pobývají na severu v Baltimu. Jen by se o mě báli a to by všechno zkomplikovalo. Najdi mi práci tlumočnice nebo konzultantky pro exportéry to určitě zvládneš! Proboha, strýčku Mitchi, sám jsi byl

bezvýznamný učitel na univerzitě a my jsme nikdy neřekli ani slovo!“

„Nevěděla jsi, má drahá.“

„To určitě! Ten šepot v celém domě, když měl přijít známý strýčka Mitche a já jsem musela sedět zavřená ve svém pokoji. A pak jedné noci, když přišli tři muži a na opascích se jim houpaly pistole, což jsem nikdy předtím neviděla.“

„To byly nouzové situace. Tvůj otec to chápal.“

„Tak teď chápej i ty mě, strýčku Mitchi. Já to musím udělat!“

„No dobře,“ souhlasil M. J. Payton. „Ale dobře mě poslouchej, mladá dámo. Projdeš intenzivním kurzem ve Fairfaxu ve středisku, které nenajdeš na žádné mapě státu Virginia. Jestli ho nezvládneš, nepomůžu ti ani já.“

„Beru,“ řekla Adrienne Kalejla Rashadová a usmála se. „Chceš se vsadit?“

„S tebou ne, ty mladá tygřice. Pojd, skočíme na oběd. Nepiješ, že ne?“

„Vlastně ne.“

„Já jo, ale sázet se s tebou nebudu.“

Pro Paytonovu peněženku bylo jen dobře, že se nevsadil. Uchazečka číslo 1344 ukončila nesmírně

náročný desetidenní kurz ve Fairfaxu jako nejlepší ve třídě. Obstála lépe než šestadvacet mužů. Ale tenkrát měla motiv, uvažoval „strýček Mitch,“ který ostatním chyběl: Byla poloviční Arabka.

Všechno se to seběhlo už před více než devíti lety.

Ale nyní byl Mitchel Jarvis Payton zděšen. Agentka Adrienne Rashadová, která sloužila v západním sektoru Středozemního moře na stanovišti v Káhiře, mu před chvílí volala z telefonního automatu v hotelu Hilton ve Washingtonu! Co tady proboha dělá? Kdo ji odvolal ze stanoviště? Rozkazy pro všechny funkcionáře spojené se Zvláštními operacemi, a pro ni zejména, podléhaly jeho schválení! Bylo to cosi neslýchaného! A skutečnost, že nechtela přijet do Langley, ale trvala na schůzce v zapadlé restauraci v Arlingtonu, jeho pocuchané nervy neuklidnilo. Zvlášť, když mu řekla: „Strýčku Mitchi. Je životně důležité, abych nepotkala nikoho, koho znám nebo kdo zná mě.“ Už tón její věty byl zlověstný, ale navíc mu „strýčku Mitchi“ neříkala už léta. Dívka, kterou považoval za vlastní neteř, se musela do něčeho namočit.

Miloš Vařák vystoupil z letadla v Durangu ve státě Colorado a zamířil letištní halou k přepážce půjčovny aut. Prokázal se falešným řidičským průkazem a stejně

falešnou kreditní kartou, podepsal smlouvu o pronájmu, vzal si klíčky a nechal si ukázat cestu na parkoviště, kde na něj čekal vůz. V aktovce měl dobrou mapu jihovýchodního Colorada, na níž nechyběly takové podrobnosti jako krásy Národního parku Mesa Verde či popisy hotelů, motelů a restaurací. Většina z nich se nalézala ve městech Cortez, Hesperus, Marvel a ještě dál na východ v Durangu. Nejméně popsanou oblastí byla tečka s názvem Mesa Verde. Nebylo to žádné město, jen zeměpisný bod, který v myslích lidí tvořil obchůdek se smíšeným zbožím, holičství, malé soukromé letiště a kavárna U Gee-Geeho. To bylo vše.

Přes Mesa Verde se jen projíždělo, nikdo tam nebydlel.

Místo existovalo kvůli farmářům, jejich pomocníkům a nenapravitelným turistům, kteří se na cestě do Nového Mexika a Arizony pravidelně ztráceli. Zvláštní letiště sloužilo několika desítkám boháčů, kteří si postavili usedlosti na pozemcích v pustině. Ti spatřili silnici s obchodem, holičstvím a kavárnou zřídkakdy. Všechny potřebné věci si totiž nechali posílat z Denveru, Las Vegas či Beverly Hills proto tedy letiště. Čestnou výjimku mezi nimi tvořil jen kongresman Evan Kendrick, který se znenadání začal ucházet o politické funkce.

Vařák však velice toužil spatřit část silnice, které místní říkali Mesa Verde, nebo prostě jen Verde jako Emmanuel Weingrass. Chtěl vidět, jak se lidé oblékají, jak chodí a jakým způsobem těžká práce na poli poznamenala jejich těla. Pro dalších čtyřiadvacet nebo maximálně osmačtyřicet hodin s nimi bude muset splynout. Miloš stál před úkolem, jenž ho naplňoval smutkem hraničícím s bolestí. Splnit jej však musí.

Jestli někdo zradil Inver Brass, jestli je zrádcem někdo z Inver Brass, Vařák ho musí najít.

Po hodině a pětačtyřiceti minutách našel kavárnu se jménem U Gee-Geeho. Ve svém oblečení dovnitř nemohl, tak zaparkoval auto, svlékl si sako a zamířil do obchodu na druhé straně ulice.

„Ještě jsem vás tady neviděl,“ pravil postarší majitel, který právě rovnal na polici balíčky rýže.

„Vždycky mám radost, když uvidím novou tvář. Jedete do Novýho Mexika? Poradím vám správnou cestu, ani si u mě nemusíte nic kupovat. Vždycky to lidem povídám, ale oni stejně cítí, že musí vysypat pár zlaťáků, i když se chtějí jen zeptat na cestu.“

„Jste velice laskav, pane,“ řekl Miloš, „ale já stejně budu muset vysypat pár zlaťáků. Nejsou koneckonců moje, ale mého zaměstnavatele. Je to velká náhoda, ale

mám koupit několik balíčků rýže. V dodávce z Denveru na rýži zapomněli.“

„Aha, jedno z těch velkých zvířat v horách.

Vezměte si, co hrdlo ráčí, synku za hotovost, to se rozumí. V mým věku už nesmlouvám.“

„To by mě ani nenapadlo, pane.“

„Vy jste cizinec. Mám recht, no ne?“

„Pocházím ze Skandinávie,“ odvětil Vařák. „Jsem tady jen dočasně. Řidič onemocněl a tak za něj zaskakuju.“ Miloš vzal tři balíčky rýže a přinesl je k pultu, zatímco majitel zamířil k pokladně.

„Pro koho pracujete?“

„V domě pana Kendricka, ale on mě nezná.“

„To jsou ale věci s tím mladým Evanem, co? Náš vlastní kongresman je slavnej hrdina Ománu! Povídám vám, člověk hned začne chodit s hrdým čelem, jak říkává náš prezident! Párkrát se tady zastavil snad třikrát nebo čtyřikrát. Moc příjemnej pán, nemá nos nahoru, jestli mi rozumíte.“

„Já jsem s ním bohužel ještě neměl to potěšení.“

„Jo, ale jste v tom domě, tak znáte starýho Mannyho, to je jednou jistý! To je borec, co? Povím vám, ten praštěné židák je pěkný číslo!“

„To máte pravdu.“

„Dělá to šest dolarů a třicet jedna centů, synku.

Jestli nemáš ten cent, nevadí.“

„Určitě ho najdu.“ Vařák sáhl do kapsy. „A pan.

Manny sem chodí často?“

„Jak kdy. Tak dvakrát třikrát za měsíc. Jezdí s jednou z těch svých pečovatelek, a jak ta se jen otočí, Manny zmizí naproti k Gee-Geemu. Je to pěkný číslo.

Tady jsou vaše drobné, synu.“

„Děkuju.“ Miloš vzal balíčky s rýží a obrátil se k odchodu, poslední slova majitele ho však zadržela.

„Ty holky to na něj asi píchly, protože Evan teď na svýho starýho kámoše nějak víc dohlíží, ale to určitě víte.“

„Jasně,“ řekl Vařák a s úsměvem se ohlédl na muže. „Jak jste se to dozvěděl?“

„Včera,“ odvětil majitel. „Ve všem tom zmatku u domu Manny zavolal taxikáře Jakea a přijel k Gee-Geemu. Viděl jsem ho, tak jsem šel ke dveřím a křikl jsem na něj, co že je to za skvělou novinku. On houkl něco jako ‚Můj zlatej kluk‘ a vešel dovnitř. A pak jsem viděl, jak pomaličku přijíždí to druhý auto a v něm sedí chlapík a mluví do telefonu. Zaparkoval naproti Gee-Geemu, zůstal v autě a pozoroval dveře. A pak pozdějc znovu telefonoval a za pár minut vystoupil a

vešel ke Gonzalezovi. Nikdo jinej tam nevešel, a tak jsem si dal dohromady, že má na mušce Mannyho.“

„Řeknu jim, aby byli opatrnější,“ řekl Miloš a pořád se usmíval. „Ale abych měl jistotu, že mluvíme o stejném člověku nebo o jednom z nich, jak vypadal?“

„Byl z města, to se hned poznalo. Měl pěknej vohoz a ulízaný vlasy.“

„Tmavé vlasy?“

„Ne, takový rezatý.“

„Jo, to je ten,“ pravil Vařák přesvědčivě. „Byl velký asi jako já, že?“

„To ne, řekl bych, že krápět vyšší, možná víc než

krápět.“

„Ano, jistě,“ souhlasil Čech. „Člověk si často představuje, že je vyšší než ve skutečnosti. Je takový hubený, možná to dělá ta jeho výška.“

„To je on,“ vyhrkl majitel. „Tak trochu kost a kůže, ne jako vy, pane.“

„V tom případě musel přijet v hnědém Lincolnu.“

„Připadal mi modrej a velkej, ale dneska jsou všechny bouráky stejný. Vypadaj jako divný brouci.“

„Moc vám děkuju, pane. Rozhodně povím hochům, aby se chovali trochu diskrétněji. Nechceme Mannyho zbytečně nervovat.“

„Nemusíte se bát, že mu to řeknu. Manny prodělal vážnou operaci, a jestli si mladej Evan myslí, že potřebuje přísnější dohled, jsem pro. Protože ten starej Manny, to je fakt číslo Gee-Gee mu ředí whisky vodou, když může.“

„Ještě jednou vám děkuju. Budu informovat kongresmana o vaší příkladné spolupráci.“

„Myslel jsem, že ho neznáte.“

„Až ho potkám, pane. Na shledanou.“

Miloš Vařák nastartoval vypůjčený vůz a vyrazil od obchodu. Vysoký štíhlý muž s hladce učesanými zrzavými vlasy ve velkém modrém autě. Hon začal.

„To snad není pravda!“ zašeptal Mitchell Jarvis Payton.

„Ale je, MJ,“ ujistila ho Adrienne Rashadová a naklonila se nad červeně kostkovaný ubrus v zadní části italské restaurace v Arlingou. „Cos opravdu věděl o Ománu?“

„Byla to operace Ohio-40 řízená vládou prostřednictvím Lestera Crawforda, který chtěl seznam našich nejlepších lidí s nejširším okruhem kontaktů v jihozápadní pánvi. Víc jsem o tom nevěděl. Existují možná kvalifikovanější odborníci, ale v množství kontaktů se ti nikdo nevyrovná.“

„Muselo ti dojít, že operace se týká rukojmích.“

„To jistě. A upřímně řečeno vedl jsem dost velký vnitřní boj. Tvoje přátelství k Ahmatovi a jeho ženě pro mě nebylo tajemstvím a musel jsem vycházet z toho, že to vědí i ostatní. Víš, nechtel jsem dát Lesovi tvé jméno, ale tvoje minulá práce pro Zvláštní operace si o to říkala a tvoje vazby na královskou rodinu to přímo vyžadovaly. A taky jsem si uvědomil, že kdybych tě nechal stranou z osobních důvodů a ty bys na to přišla, asi bys mě zabila.“

„To si piš.“

„Musím se nicméně přiznat k menšímu prohřešku,“ řekl Payton a smutně se usmál. „Když bylo po všem, vešel jsem do Crawfordovy kanceláře a vyložil jsem mu, že sice chápu pravidla hry, ale musím vědět, že jsi v pořádku. Podíval se na mě těma svýma rybíma očima a řekl, že ses vrátila do Káhiry. Myslím, že mu to bylo hodně zatěžko. A ty mi teď říkáš, že celou tu pitomou operaci prozradil někdo z nás! Strategie Ohio-40 musí zůstat tajná po celé roky a často i po celá desetiletí! Existují spisy ještě z dob druhé světové války, které nespatří světlo světa dřív než v polovině příštího století, jestli vůbec někdy.“

„Kdo má přístup k těm spisům?“

„Jsou odsouzeny k zapomnění. Skladují se v archivech po celé zemi, které mají pod kontrolou vládní opatrovníci s ozbrojenými strážemi. Mají k dispozici vyspělé poplašné systémy, jež okamžitě přenášejí signál do Washingtonu k nám, na ministerstva zahraničí a obrany a také do strategických center Bílého domu.

Samozřejmě, za posledních zhruba dvacet let, kdy se objevily supermoderní počítače, se většina materiálů ukládá do zvláštních databank. Ty mají přístupové kódy,

zkoordinované

mezi

nejméně

třemi

zpravodajskými službami a Oválnou pracovnou. Pokud jsou originály považovány za zásadní, zapečetí se a odešlou do skladu.“ Payton pokrčil rameny a rozhodil ruce. „Zapomnění, má drahá. Všechno je dokonale chráněno před selháním i krádeží.“

„To nejspíš nebude pravda,“ namítla agentka z Káhiry.

„Ale je, jenže pouze v případě, že spisy dosáhnou úrovně bezpečnostních kontrol,“ kontroval MJ. „Takže bys mi teď měla říct všechno, co víš a co ti pověděl kongresman. Protože jestli je pravda, co říkáš, máme mezi sebou zrádce.“

Adrienne Kalejla Rashadová se pohodlně opřela a rozpovídala se. Před člověkem, který pro ni zůstal

„strýčkem Mitchem,“ nic nezatajila, dokonce ani sexuální avantýru v Bahrajnu. „Nemůžu říct, že bych toho litovala, ať už profesně, nebo jinak. Byli jsme oba ve strašném napětí a upřímně řečeno, on je velice slušný a příjemný člověk. Potvrdila jsem si to dneska ráno v Marylandu.“

„V posteli?“

„Proboha, to ne. Myslím tím, co říkal a o co mu jde. Proč jednal tak, jak jednal, proč se dokonce stal kongresmanem a proč teď chce z politiky ven. Určitě má i své mouchy, navíc v sobě dusí obrovský hněv.“

„Myslím, že ve své neteři objevuji určité city, které jsem u ní chtěl už dávno vidět.“

„Ovšem, byla bych pokrytec, kdybych je zapírala, ale pochybuju, že to je něco trvalého. Svým způsobem jsme oba stejní. Pátrám v paměti, ale myslím, že jsme oba víc zaujatí tím, co musíme udělat jako dva jedinci, než tím, co chce ten druhý. Ale líbí se mi, MJ, a mám ho ráda. Dokáže mě rozesmát. A já se pak směju ne na něj, ale s ním.“

„To je strašně důležité,“ řekl Payton zamyšleně a jakoby posmutněle. „Já jsem nikdy nenašel nikoho, s kým bych se mohl opravdu od srdce zasmát. Ani s ní ne.

Je to pochopitelně moje vina. Jsem příliš náročný a sám si tím škodím.“

„Ty nemáš žádné chyby ani mouchy,“ oponovala mu Rashadová. „Ty jsi můj strýček Mitch a něco takového už nechci slyšet.“

„Tvůj otec vždycky dokázal tvou matku rozesmát.

Občas jsem jim záviděl, i navzdory potížím, které měli.

On ji opravdu uměl rozesmát.“ Pak se Payton hbitě vrátil k maskatské krizi, jako kdyby od toho tématu nikdy neodešli. „Proč Kendrick tak zarputile trval na anonymitě? Vím, žes to už říkala, ale buď tak laskavá a zopakuj mi to.“

„Cítím, že máš podezření, ale zcela zbytečné.

Vysvětlení je naprosto logické. Chtěl se vrátit a pokračovat v práci tam, kde ji před pěti šesti lety přerušil. To by nemohl udělat, kdyby mu na krku visel kámen s nápisem ‚Ornán‘. Teď se vrátit nemůže, protože všichni prahnou po jeho hlavě od palestinských fanatiků po Ahmata a všechny lidi, kteří mu pomohli a teď mají smrtelný strach, že to vyjde najevo. Události posledních dvou dní mu dávají zapravdu. Chce se vrátit a najednou nemůže. Nikdo mu to nedovolí.“

Payton se znovu zamračil, smutek byl však ten tam. Místo něj se v jeho tváři objevila chladná

zvědavost a také pochyby. „Ano, rozumím tomu, drahoušku. Ale to, že se tam chce vrátit, opíráš jen o jeho tvrzení.“

„Věřím mu,“ řekla Adrienne Rashadová.

„Možná tomu uvěřil i sám,“ napověděl jí ředitel Zvláštních operací. „Teď, když měl čas si všechno pečlivě promyslet.“

„Mluvíš v hádankách, MJ. Co tím chceš sakra říct?“

„Možná je to drobnost, ale myslím, že stojí za povšimnutí. Člověk, který chce zmizet z Washingtonu tedy skutečně zmizet, a ne si otevřít právnickou kancelář nebo reklamní firmu anebo získat nějakou jinou trafiku odměnou za služby pro vládu se obvykle nepouští do souboje s tvrdými hochy z Pentagonu v přímém televizním přenosu, nechodí do nedělního pořadu, který má největší sledovanost v zemi, ani nepořádá provokativní tiskové konference. Nezůstává černou ovcí ve zvláštním výboru pro kontrolu zpravodajských služeb a nepokládá ostré otázky, jimiž

se možná neproslaví v celé zemi, ale v hlavním městě určitě. Když to shrnu, podobné aktivity nejsou právě typické pro člověka, který chce opustit svět politiky a s

ním spojené požitky. Je v tom určitý rozpor. Necítíš to taky tak?“

Adrienne Rashadová přikývla. „Na to všechno jsem se ho ptala. Nejdřív jsem ho obvinila, že po mě chce, abych i já na veřejnosti potvrdila jeho hrdinské činy a že je vážným případem choroby, které se říká politické ambice. Vybuchl, všechny podobné pohnutky odmítl a vehementně trval na tom, že se jen chce dostat z Washingtonu.“

„A co když takhle jedná na základě promyšlené úvahy?“ nadhodil Payton. „Ptám se upřímně, protože si myslím, že by tak přemýšlel každý normální člověk.

Řekněme, že individualista, který udělal závratnou kariéru, se nakazí virem řeky Potomac a řekne si, že do toho půjde a využije všechny své trumfy, včetně toho, co vykonal v Ománu. Pak si protře oči a uvědomí si: ‚Bože můj, co jsem to provedl? Co tady vůbec pohledávám? Já mezi tyhle lidi nepatřím!‘ Věř mi, že by to nebyl první případ. Ztratili jsme už hodně skvělých mužů a žen, kteří dospěli k názoru, že do Washingtonu prostě nepatří. Jsou to obvykle silně nezávislí lidé, kteří věří vlastnímu úsudku pramenícímu z úspěchu v tom či onom oboru. Takoví lidé nemají trpělivost na nekonečné rozpravy a kompromisy, které jsou

vedlejším produktem našeho systému. Pokud ovšem netouží po moci jen kvůli chorobným ambicím, což ale v případě Kendricka tvoje intuice odmítá. A já tvé intuici věřím. Co když náš kongresman patří do této kategorie?“

„Jen tak bez přemýšlení bych řekla, že tenhle popis na něj pasuje jako ulitý, ale je to zas jen intuice.“

„Můžeš vyloučit, že ten tvůj přitažlivý mladík.“

„Dej s tím pokoj, MJ,“ okřikla ho Adrienne. „To zní strašně starosvětsky.“

„Použil jsem toho výrazu namísto jiného, který před svou neteří nemůžu vyslovit.“

„Tvůj zvláštní projev zdvořilosti přijímám.“

„Mám dobré vychování, má drahá. Ale nebylo by tedy možné, že se tvůj přítel vzbudil a řekl si: ‚Udělal jsem strašnou chybu, že jsem si hrál na hrdinu a teď to musím napravit?‘“

„Snad, ale to by musel být lhář, což si o něm nemyslím.“

„Přesto vidíš ten rozpor v jeho jednání, nebo ne?

Zachoval se určitým způsobem a pak tvrdí, že mu šlo o něco úplně jiného.“

„Říkáš, že protestuje příliš okatě, a já ti říkám, že ne, protože nelže. Sobě, ani mně.“

„Musím vzít v úvahu každičkou možnost, než

začneme hledat toho parchanta, co byl ve spojení zase s jiným parchantem, jakýmsi blondýnem. Řekl ti Kendrick, proč veřejně zaútočil na Pentagon a celý vojenský průmysl a proč kritizoval tajné služby?“

„Protože byl v postavení, které mu to umožňovalo, a on si zkrátka myslel, že by se na ty věci mělo poukázat.“

„Jen tohle? To je celé jeho vysvětlení?“

„Ano.“

„Jenže o postavení, které mu dalo příležitost mluvit, přece musel usilovat. Panebože, Partridgeova komise, pak zvláštní výbor pro tajné služby, to jsou z politického hlediska mimořádně atraktivní křesla, řečeno kulantně. Na každé z těch křesel připadají čtyři stovky kongresmanů, kteří by klidně prodali své manželky, jen aby se do nich mohli posadit. Takové místo nikomu nespadne jen tak do klína, musí se na něj dřít a bojovat za něj. Jak ti vysvětlil tohle?“

„On neví. Jemu prostě to křeslo do klína spadlo. A místo aby o ně bojoval, tak se mu zuby nehty bránil.“

„Jak prosím?“ zvolal šokovaný M. J. Payton.

„Řekl, že jestli mu nevěřím, měla bych si promluvit s jeho hlavním asistentem, který ho musel doslova

přinutit, aby vzal členství v Partridgeově komisi. A pak že mám navštívit samotného předsedu sněmovny a zeptat se toho starého zkorumpovaného Ira, kam ho Evan poslal s celou jeho komisí. On nechtel ani jednu z těch funkcí, ale vysvětlili mu, že když je nepřijme, nebude mít žádný vliv na to, kdo se stane jeho nástupcem v coloradském devátém okrese. To je pro něj důležité, proto šel do politiky. Neodstavil jednoho partajního vyčůránka jen proto, aby uvolnil křeslo dalšímu.“

Payton se pomalu opřel, poškrábal se na bradě a přimhouřil oči. Za ty roky se Adrienne Rashadová naučila, kdy má být zticha a nemá vyrušovat svého učitele při přemýšlení. Ani nehlesla a připravovala se na několik možných odpovědí. Tu, kterou nakonec uslyšela, však vůbec nečekala. „V tom případě se hraje o úplně něco jiného, má drahá. Pokud si dobře vzpomínám, řekla jsi Kendrickovi, že se ho podle tebe někdo snaží exhumovat. Někdo, kdo věří, že si zaslouží za své činy uznání. Já mám strach, že je to mnohem vážnější. Naším kongresmanem někdo postrkuje jako šachovou figurkou.“

„Panebože, ale proč?“

„To nevím, ale myslím, že bychom to měli rychle zjistit. Velice tiše a obezřetně. Máme do činění s dost neobvyklou situací.“

Vařák uviděl velké tmavomodré auto. Parkovalo pár set metrů západně od Kendrickova domu u klikaté lesní

cesty.

Bylo

prázdné.

Projel

kolem

kongresmanových rozlehlých pozemků ohraničených živým plotem, které stále obléhalo pár zarputilých reportérů s televizním štábem. Chtěl se vydat na sever do motelu na okraji města Cortez. Když ale spatřil ten modrý vůz, rozmyslel si to. Čech projel další zatáčkou a pak strhl vůz mezi křoviska, která rostla na okraji lesa.

Na sedadle spolujezdce ležela jeho aktovka. Otevřel ji a vytáhl předměty, které si přibalil, protože si myslel, že se mu budou hodit. Pár určitě, pár pro každý případ.

Nacpal si je do kapes, vystoupil z auta a tiše zaklapl dvířka. Vrátil se pěšky před zatáčku a zamířil k modrému vozu. Došel k jeho zadním dveřím otočeným k lesu a začal auto zkoumat, aby odhalil případné pasti chytrá zařízení, která by spustila alarm, kdyby si někdo hrál se zámkem, nebo se opřel do dveří. Hledal taky paprsek světla běžící od předních kol k zadním, připravený reagovat na přerušení cizím předmětem.

Našel dvě pasti ze tří. Jedna z nich přitom byla tak důmyslná, že mu prozradila důležitou věc: V

automobilu se skrývají tajemství mnohem cennější než

oblečení, šperky nebo dokonce důvěrné obchodní dokumenty. Pod okny někdo navrtal a následně zabarvil řadu nepatrných otvorů. Byly to trysky na vypouštění plynu, jenž byl schopen paralyzovat nezvaného hosta na dost dlouhou dobu. Původně takové zařízení vynalezli a zdokonalovali pro potřeby diplomatů v problémových zemích, kde šlo stále o život. Mohl je buď spustit řidič během napadení, nebo alarm, když ve voze nikdo nebyl.

Zařízení si však rychle získalo popularitu mezi bohatými lidmi na celém světě a říkalo se, že dodavatelé mechanismů nestačí uspokojo, vat poptávku.

Vařák se rozhlédl a rychle přešel k zadní části vozu. Sáhl do kapsy a pak padl k zemi v blízkosti výfuku. Vlezl pod auto a okamžitě se dal do práce. Za necelých devadesát vteřin se znovu vynořil, vstal a rozběhl se k lesu. Začal hon a začalo také čekání.

O čtyřicet jedna minut později spatřil na ulici vysokou štíhlou postavu. Muž měl na sobě tmavý oblek s rozepnutým sakem, které odhalovalo vestičku. Měl pečlivě učesané vlasy, spíš rudé než hnědé. Jeho nadřízený, pomyslel si Miloš, by měl dostat lekci

základní kosmetické taktiky. Do terénu nelze pouštět člověka se zrzavými vlasy, to je prostě hloupost. Muž

nejprve otevřel u spolujezdce, pak obešel kapotu a odemkl dveře řidiče. Ale ještě než je otevřel, přikrčil se a mimo zorný úhel zřejmě odemkl další zabezpečovací zařízení. Pak se postavil a vklouzl do auta. Nastartoval.

Silný motor několikrát zakašlal, poté se od podvozku ozvalo hlasité zachřestění a následoval výbuch splodin. Hned poté byl slyšet zvuk bortícího se plechu. Tlumič a výfuk se rozletěly na kousky a po obou stranách auta explodovaly výfukové plyny. Vařák se sehnul, dal si kapesník přes tvář a čekal, až se mračna rozplynou mezi korunami stromů. Pak pomalu vstal.

Řidič s chirurgickou rouškou na tváři a pistolí v ruce také pozoroval oblaka a přitom se divoce otáčel na všechny strany v očekávání útoku. žádný však nepřicházel, což jej zmátlo. Zvedl telefon, pak se však zarazil. Miloš pochopil. Pokud by šlo o mechanickou poruchu a on by se spojil se základnou, vzdálenou tři sta nebo taky tři tisíce kilometrů odsud, jistě by se dočkal ostré kritiky. Položil sluchátko na své místo a zařadil, hluk byl však tak strašlivý, že raději okamžitě vypnul motor. Takový vůz za žádných okolností nesmí přitahovat pozornost, je třeba vybrat jinou alternativu,

například zavolat do servisu a nechat se odtáhnout. A začalo další čekání, které trvalo téměř dvacet minut.

Kromě rusých vlasů byl ten člověk opravdový profesionál. Zřejmě nabyl dojmu, že mu žádný útok nehrozí, opatrně vystoupil z vozu a přešel k jeho zadní části. V jedné ruce držel pistoli, ve druhé baterku a nepřestával se rozhlížet kolem sebe. Varak se zatím potichu plížil křovím kupředu. Rusovlasý muž se náhle přikrčil a namířil svítilnu pod auto. Miloš věděl, že má jen pár vteřin na to, aby doběhl ke krajnici, než muž

objeví plastickou hmotu strčenou do výfuku a všimne si stop po diamantové pilce na tlumiči. Ta chvíle přišla.

Vařák rychle rozhrnul listí asi dva metry od přikrčeného muže zírajícího pod auto.

„Ježíši!“ vyjekl štíhlý dobře oblečený zrzoun, odskočil dozadu, otočil se prudce doprava a pak doleva, zády k Milošovi. Čech zvedl třetí předmět, jenž předtím vytáhl z aktovky. Byla to uspávači pistole. Znovu rozhrnul listí před sebou a rychle vystřelil. Šipka s narkotikem zasáhla cíl a zabodla se mužovi do krku.

Rusovlasý muž se prudce otočil a upustil svítilnu, jak se zoufale snažil sáhnout za sebe a vytrhnout si jehlu. Čím zuřivěji sebou však házel, tím rychleji se mu hrnula do hlavy krev a zrychlovalo se vstřebávání séra. Trvalo to

osm vteřin, pak muž bezvládně upadl a zůstal nehybně ležet na lesní cestě. Vařák vyšel z křoví a rychle vtáhl omráčeného mezi stromy, pak se vrátil pro jeho pistoli a baterku. Nakonec začal muže prohledávat ve snaze najít nepochybně falešné doklady.

Doklady však byly pravé. Omráčený muž pod ním byl zvláštní agent FBI. Mezi jeho papíry našel rozkaz o převelení do operační jednotky starý dva měsíce a deset dní den po schůzce Inver Brass v Cynwid Hollow ve státě Maryland.

Miloš vytáhl střelu, odtáhl chlapíka zpátky na silnici a posadil ho za volant modrého vozu. Baterku a pistoli ukryl za sedadlo, zavřel dveře a pak přešel zpátky k vypůjčenému vozu za zatáčkou. Musel najít telefon, aby se spojil s mužem z FBI ve Washingtonu.

„O té jednotce nemáme žádné informace,“ řekl Varakův informátor v FBI. „Věc šla vládními kanály z Kalifornie, snad ze San Diega.“

„Bílý dům přece nestojí v Kalifornii,“ namítl Miloš.

„Ale je tam jiný ‚dům‘, jestli jsi zapomněl.“

„Cože?“

„Než ti povím víc, Čecháčku, musíš nám dát pár informací. Jde o operací řízenou z Prahy, která nám tady dělá paseku. Je to sice drobnost, ale dráždí nás to.

Pomůžeš nám?“

„Ovšem. Zjistím, co můžu. Ale jaký dům stojí v tom San Diegu, kvůli kterému FBI vytvořila zvlášní jednotku?“

„To je prosté, Čecháčku. Patří viceprezidentovi Spojených států amerických.“

Vše je dohodnuto. Kongresman Evan Kendrick bude příštím viceprezidentem Spojených států.

Jedenáct měsíců po zvolení současné hlavy státu se pak stane prezidentem.

Vařák beze slova položil sluchátko.

26

Od nešťastné slavnosti v Modrém sále Bílého domu uplynulo pět týdnů. Trapnost celého aktu ještě podtrhovaly neustálé pokusy hlavního ceremoniáře Dennisona upoutat pozornost všech na toho, kdo Medaili svobody uděloval, nikoli na vyznamenaného.

Dirigent vojenského orchestru si navíc špatně přečetl pokyny. Místo aby zahrál tklivé pianissimo písně „Krásná ty naše Ameriko,“ zařadil fortissimo národní hymny a skoro tak přehlušil projev hlavy státu. Teprve když vystoupil kongresman Kendrick, aby převzal medaili a vyjádřil poděkování, orchestr zahrál akordy původní písně hlubokým, vznosným pianissimem, jež dodalo skromným slovům vyznamenaného emotivní náboj. K zlosti ceremoniáře Kendrick odmítl přečíst krátkou řeč, kterou mu dal Dennison deset minut před začátkem události, a tak místo velebení prezidentovy „tajné, avšak neocenitelné pomoci“ poděkoval všem bezejmenným lidem, kteří mu zachránili život a přispěli k zažehnání krize v Maskatu. Právě tento moment byl nevhodně přerušován hlasitým klením poradců Langforda Jenningse.

Poslední políček si ceremoniář uštědřil sám.

Během krátkého pózování pro fotografy, při němž

nebyly s ohledem na antiteroristickou strategii dovoleny žádné otázky, Herbert Dennison roztržitě vytáhl z kapsy lahvičku Maaloxu a napil se. Všechny kamery najednou namířily na něj, místnost se rozsvítila blesky fotoaparátů. Také prezident Spojených států se otočil a udiveně zíral. To už bylo na překyseleného šéfa kanceláře příliš a polil si bělostnou tekutinou sako svého tmavého obleku.

Po skončení ceremoniálu vyšel Langford Jennings ze sálu do chodby a držel přitom Evana kolem ramen.

„Vyšlo to skvěle, pane kongesmane!“ zvolal prezident.

„Až na jednoho pitomce, který to měl mít všechno na starosti.“

„On žije pod stálým tlakem, pane. Neměl byste na něj být příliš tvrdý.“

„Co? Na Herba?“ řekl mu Jennings tiše a důvěrně.

„Mám snad tolerovat jeho výstřelky? Ani náhodou.

Vsadím se, že vám dal něco k přečtení a vy jste to odmítl.“

„Tak nějak.“

„To je dobře. Protože by to vypadalo jako kýčovitá nacvičená scénka. Díky, Evane, to dokážu ocenit.“

„Nemáte zač,“ odpověděl Kendrick tomu rozložitému charismatickému chlapíkovi, který ho nepřestával překvapovat.

Dalších pět týdnů proběhlo podle Evanova očekávání. Sdělovací prostředky se o něj doslova rvaly, on však držel slovo, které dal Herbertu Dennisonovi, a hodlal ho držet i dál. Všechny rozhovory odmítal.

Tvrdil, že kdyby poskytl jeden, cítil by povinnost poskytnout i ostatní, a to by znamenalo, že by nemohl náležitě vykonávat svůj mandát kongresmana. Z

listopadových voleb v coloradském devátém okrese se stala čirá formalita. Za daných okolností se opozice nezmohla ani na to, aby postavila vlastního kandidáta.

Avšak pokud šlo o média, některá byla zvláště neodbytná.

„Vy jste mi ale nevychovanec,“ škádlil ho jedovatý Ernest Foxley z Foxleyho show. „To já jsem vás přece jako první zpopularizoval a umožnil vám veřejně vystoupit.“

„Asi mi nerozumíte,“ odpověděl Kendrick. „Já jsem o tohle nikdy nestál.“

Po chvíli mlčení moderátor odvětil. „Něco vám řeknu. Věřím vám. Jak je to možné?“

„Protože vám říkám pravdu a vy jste ve svém oboru profík.“

„Děkuji, mladý muži. Pošlu to dál a pokusím se odehnat honící psy, ale už žádná překvapení, platí?“

Jaká překvapení?, pomyslel si hněvivě Kendrick, když časného prosincového odpoledne projížděl krajinou ve Virginii. Jeho dům ve Fairfaxu se stal pro Kalejlu doslova operační základnou. Díky Mitchelu Paytonovi z CIA dostala usedlost dokonalý ochranný systém. Ředitel Zvláštních operací nejdřív nařídil postavit před domem vysokou cihlovou zed. Vejít se dalo jen bílou železnou branou s elektronickou obsluhou. Evanovy pozemky nechal Payton obehnat vysoký kovovým plotem, který se dal překonat snad jen s pomocí výbušniny, autogenu nebo speciální pily na železo. Podezřelé zvuky by přitom okamžitě uslyšela celá armáda strážných. V Evanově pracovně instaloval Payton neustále „očišťovaný“ telefon, jehož kontrolky svítily po celém domě a signalizovaly příslušné osobě, aby okamžitě zvedla sluchátko. Vedle telefonu stál speciální počítač, propojený modemem přímo do soukromé kanceláře zástupce ředitele Zvlátních operací.

Když obdržel informaci, kterou chtěl dát k posouzení Kalejle nebo kongresmanovi, okamžitě je odeslal přes modem. Všechny výtisky se okamžitě trhaly na malé kousky a pálily.

V souladu s veřejně vyhlášenými pokyny prezidenta se Zvláštní operace ihned vrhly do práce a převzaly veškerou

odpovědnost

za

všechna

bezpečnostní opatření na ochranu hrdiny z Ománu před odvetou ze strany teroristů. Kendricka dokonalost bezpečnostního systému ohromila. Už po hodině od chvíle, kdy ho prezidentská limuzína odvezla z usedlosti ve státě Maryland, měl Mitchell Payton absolutní kontrolu nad jeho pohybem a svým způsoben, nad celým jeho životem.

Telekomunikační vybavení přišlo na řadu později, a to značně později. Zdržení způsobila tvrdohlavost Kalejly, která se za nic na světě nechtela nastěhovat do Kendrickova domu. Po osmnácti dnech strávených v hotelu a spoustě nepohodlných schůzek s Evanem a strýčkem Mitchem na takzvaných odlehlých místech, ji Payton nakonec přiměl k rozumu.

„Sakra děvče, musíš pochopit, že samostatný bezpečný dům ti přidělit nemůžu, a i kdybych to udělal, nemělo by to žádnou logiku. A už vůbec nemůžeme instalovat potřebné zařízení v hotelu. Navíc jsem ve Washingtonu předal oficiální oznámení z Káhiry, že jsi dala v CIA výpověd. Tvůj další pobyt v tom sektoru si nemůžeme dovolit, takže nemáš na vybranou.“

„Snažil jsem se ji přesvědčit,“ řekl Kendrick v privátním salonku restaurace na druhé straně hranice státu Maryland. „Jestli se bojí, že si jí někdo všimne, napíšu do papírů v Kongresu, že ke mně přijela na návštěvu teta. Co takhle starší teta po plastické operaci?“

„Ty ses ale pitomec. No tak dobře, udělám to.“

„Co je to vlastně za zařízení?“ zeptal se Evan a obrátil se k Paytonovi. „Co k tomu potřebujete?“

„Nic, co byste mohl koupit,“ odpověděl ředitel z CIA. „Jsou to věci, které můžeme instalovat jen my.“

Druhý den ráno přijela k domu dodávka telefonních opravářů. Na pozemky usedlosti ji navedly hlídky CIA a muži v pracovních úborech telefonní společnosti se pustili do práce, zatímco přes dvacet kameníků dokončovalo neproniknutelnou zed. Montéři šplhali na jednotlivé sloupy, natahovali mezi nimi dráty a zvláštní kabel vyvedli na Kendrickovu střechu. Další přijeli zadním vjezdem s druhou dodávkou, zajeli do garáže, kde vybalili počítač a odnesli jej do pracovny v přízemí. Po třech hodinách a dvaceti minutách bylo zařízení Mitchella Paytona na svém místě a pracovalo.

To odpoledne vyzvedl Evan Kalejlu před hotelem na Nebraska Avenue.

„Vítej, tetičko.“

„Na dveřích svého pokoje chci mít závoru,“

odvětila se smíchem, hodila látkovou tašku do přihrádky za sedadlem a nastoupila.

„Neměj starosti, se staršími příbuznými si nikdy nic nezačínám.“

„Už jsi to jednou udělal, ale teď je jiná situace.“

Otočila se k němu a tiše, avšak odhodlaně dodala: „Myslím to vážně, Evane. Tady nejsme v Bahrajnu.

Máme společnou práci, ale ne postel. Je to jasné?“

„Proto ses nechtela nastěhovat dřív?“

„Jistě.“

„Je vidět, že mě moc neznáš,“ řekl Kendrick po chvíli ticha uprostřed ruchu ulice.

„To je taky pravda.“

„Což mě vede k otázce, kterou jsem ti chtěl položit už dřív, ale bál jsem se, aby sis ji nevysvětlila špatně.“

„Povídej.“

„Když jsi před měsícem vešla do domu v Marylandu, hned na začátku ses zmínila o Bahrajnu.

Ale později jsi mi řekla, že ten dům určitě odposlouchávají a všechno, co řekneme, někdo uslyší.

Proč jsi to tedy říkala?“

„Protože jsem chtěla to téma co nejrychleji uzavřít.“

„Vycházela jsi z toho, že lidé, kteří poslouchají, se dovtípí nebo dostanou podezření, co se stalo.“

„Ano. Chtěla jsem, aby bylo jasné, že si před tebou nelehnu na znak. Což pak dostatečně podpořily moje pozdější výroky.“

„Případ je uzavřen,“ pravil Evan v okamžiku, kdy najížděl na dálnici do Virginie.

„Díky.“

„Mimochodem, řekl jsem o tobě Hassanovým.

Tedy všechno samozřejmě ne. Nemůžou se dočkat, až

tě poznají.“

„To je ten tvůj párek z Dubaje?“

„Jsou to hlavně moji staří a dobří přátelé.“

„Nechtela jsem je zlehčovat. On jt profesor, ne?“

„Když bude mít štěstí, v jarním semestru dostane práci na Georgetownu nebo Princetonu. Byl tam drobný problém s doklady, který už se nám podařilo odstranit.

Potvrzuje se, že svět je malý. Představ si, že on doslova velebí tvého otce. Potkal ho kdysi v Káhiře, takže nebud překvapená, až bude velebit i tebe.“

„To ho rychle přejde,“ zasmála se Kalejla. „Brzy zjistí, že se s ním, ani se svým otcem nemůžu měřit.“

„Ale pracovat s počítačem umíš, ne?“

„No, to ano. Používám ho docela často.“

„No a vidíš, já to neumím. Sabriho žena Kaši taky ne a on už vůbec ne, takže nás možná naopak dalece převyšuješ.“

„Lichotky ti moc nejdou, Evane. Nezapomeň na tu závoru na dveřích.“

Když dojeli k domu, Kaši Hassanová Kalejlu srdečně přivítala. Okamžitě navázaly přátelství, jak bylo u arabských žen zvykem.

„Kde je Sabri?“ zeptal se Kendrick. „Chtěl bych mu představit Kalejlu.“

„Je ve tvé pracovně, milý Evane. Učí pána z CIA, jak se zachází s počítačem v nouzové situaci.“

Osa KalejlaLangley pracovala na plné obrátky už

přes tři týdny, ale pořád nebyli o nic moudřejší než ve sterilním domě v Marylandu. Pod Paytonovým výzvědným mikroskopem se vystřídaly desítky lidí, kteří mohli mít sebemenší teoretickou šanci na přístup k ománskému spisu. Každý krok v maximálně utajené proceduře byl podroben důkladnému zkoumání s ohledem na možné selhání lidského faktoru. žádné se však nenašlo. Samotný spis napsal Frank Swann z ministerstva zahraničí v tandemu s Lesterem Crawfordem z CIA. Použili při tom jediný počítač, na němž se písařky střídaly po každých tisíci slovech.

Všechna vlastní jména byla vypuštěna, Swann s Crawfordem je doplnili až později.

Rozhodnutí o maximálním utajení spisu požehnali ministři zahraničí i obrany, šéf spojených štábů a taky CIA. Nikde nepadlo Kendrickovo jméno, ani osobní údaje dalších lidí nebo vojenských jednotek. Základní informace byla postoupena zvláštním výborům Senátu a Sněmovny na konci krize před patnácti měsíci. Obě komory kongresu

věc

okamžitě

schválily.

Předpokládalo se, že únik informací do Washington Post, který se týkal neznámého Američana v Maskatu, měl na svědomí právě jeden ze členů těchto výborů.

Kdo? Jak? Proč? Ocitli se znovu na začátku. Podle všech zákonů logiky byl ománský spis naprosto nedotknutelný, a přesto jej někdo ukradl.

„Něco mi tady nehraje,“ řekl Payton. „V systému je díra, ale my ji nemůžeme najít.“

„Svatá pravda,“ přitakal Kendrick.

Paytonovo rozhodnutí ohledně Evanova náhlého jmenování do Partridgeovy komise a zvláštní komise pro zpravodajské služby svazovalo Kendrickovi ruce.

Nesměl se přímo kontaktovat s prohnaným Partridgem, ani se stejně prohnaným šéfem Sněmovny. Proč ne?

Evan zpočátku protestoval. Jestli s ním někdo manipuluje, má přece právo mluvit s těmi, kteří se o tu manipulaci horlivě přičinili.

„Ne, pane kongresmane,“ řekl mu Payton. „Jestli vás jmenovali proto, že je někdo vydíral, můžete si být jist, že budou dělat obstrukce a spustí poplach na patřičných místech. Náš blondatý Evropan a jeho chlebodárce se zakopou ještě hlouběji. Nezastavíme je, protože je zkrátka nenajdeme. Připomínám vám, že nás zajímá odpověď na otázku ‚Proč?‘ Proč právě vás, relativně apolitického novopečeného kongresmana ze zapadlého obvodu kdesi v Coloradu, někdo vhodil přímo doprostřed politického dění?“

„To už odeznělo.“

„Je vidět, že moc nesleduješ televizi,“ namítla Kalejla. „V minulém týdnu dvě celostátní kabelové stanice odvysílaly pořady o tobě.“

„Cože?“

„Neřekla jsem ti to. Nebyl taky důvod. Jen by tě to rozčílilo.“

Kendrick spustil okénko mercedesu a vysunul z něj ruku. Vládní motorizovaný oddíl, jedoucí za ním, byl nový a odbočka na vedlejší silnici se nacházela v polovině lesní zatáčky, takže nebyla skoro vůbec vidět.

Kendrick své strážné anděly upozornil, v čemž se skrývala lehká ironie. Myšlenkami se vrátil k té „zatracené hádance,“ jak s Kalejlou začali říkat celému záhadnému galimatyáši, který mu zamotal život. Mitch Payton, s nímž už si začal tykat, přijel předevčírem večer z Langley.

„Děláme na něčem novém,“ řekl mu ředitel Zvláštních operací v pracovně. „S ohledem na to, že Swannův Evropan musel oslovit velkou spoustu lidí, aby o tobě shromáždil informace, sami jsme začali sbírat nějaké údaje. Neuraz se, ale my se taky šťouráme v tvém životě.“

„Kolik let nazpátek?“

„Začali jsme od tvých osmnáctin. Šance, že by dřívější údaje měly nějaký význam, je mizivá.“

„Od osmnáctin? Bože, to už není nic svaté?“

„A ty chceš, aby bylo? Jestli ano, všechno odvolám.“

„Ne, to určitě ne. Jen mě to zaskočilo. A vám se podařilo takové informace zjistit?“

„Není to tak těžké, jak si lidé myslí. Obvykle vystačí seznamy kreditních karet, osobní spisy a rutinní šetření v okolí člověka.“

„Ale k čemu to všechno?“

„Je několik možností dvě jsou podle mě reálné. Jak jsem už řekl, první je náš příliš zvědavý Evropan.

Pokud se nám podaří sestavit seznam lidí, které musel kontaktovat, aby se o tobě něco dozvěděl, budeme na dobré cestě k jeho dopadení. A všichni se asi shodneme, že je to klíčová postava. Druhou možnost jsme ještě nezkusili. Ve snaze odhalit nepolapitelného blondýna a lidi, kteří za ním stojí, jsme se soustředili na události v Ománu a na samotný spis. Zaměřili jsme se jen na oblasti, které mají něco společného s vládou.“

„A kde jinde bychom měli hedat?“ zeptal se Kendrick.

„Bohužel asi v tvém soukromém životě. V tvé minulosti může být nějaký člověk, nějaká událost, která přiměla tvé přátele nebo eventuálně nepřátele k tomu, že ti chtěli pomoci nahoru, nebo se tě naopak zbavit. A ty opravdu jsi potenciální oběť, to není žádný vtip.“

„Ale MJ,“ vložila se do jejich hovoru Kalejla. „I kdybychom našli lidi, kteří ho měli rádi, nebo ho nenáviděli, tak musí být nějak spojeni s Washingtonem.

Nějaký Pan X ze zapadlé vísky v Michiganu nemohl prostě jen tak přijít do maximálně utajeného archivu a říct: ‚Víte, chtěl bych si tady okopírovat jednu složku, abych ji mohl dát tisku.‘ Já tomu prostě nerozumím.“

„Ani já ne, Adrienne, nebo vlastně Kalejlo. Na to jméno si budu muset teprve zvyknout.“

„Není důvod, abys mi říkal Kalejlo.“

„Nepřerušuj nás,“ řekl Evan a usmál se. „Kalejla zní dobře,“ dodal.

„No, tedy, já tomu opravdu nerozumím,“

pokračoval Payton. „Ale jak jsem řekl, v systému je díra, kterou nemůžeme najít, a proto musíme zkusit opravdu všechno.“

„Tak proč nezmáčkneme Partridge a předsedu Sněmovny?“ naléhal Kendrick. „Když jsem v Maskatu dokázal takové věci, tak by v tom byl čert, abych je nezlomil.“

„Ještě ne, mladý muži. Teď není vhodná doba a předseda navíc odchází na odpočinek.“

„Tomu zase nerozumím já.“

„MJ chce říct, že na obou už pracuje,“ vysvětlila Kalejla.

Evan přibrzdil mercedes v táhlé lesní zatáčce a čekal, dokud ve zpětném zrcátku opět neuviděl motorizovaný oddíl. Pak odbočil doprava na polní cestu, která vedla zezadu k jeho domu. Strážní ho vpustili dovnitř. Spěchal, proto jel zkratkou. Kalejla mu zavolala do kanceláře a řekla, že z tiskárny vyjel seznam Mitchella Paytona. Měl se seznámit s vlastní minulostí.

Miloš Vařák kráčel lesní pěšinou směrem k obří pláži pod hotelem Del Coronado necelých pět kilometrů od San Diega. Celé týdny pilně pracoval na tom, aby nalezl skulinu, kterou by mohl proniknout do blízkosti viceprezidenta Spojených států amerických. Většinu času strávil ve Washingtonu, protože dostat se do vládní tajné služby nebylo tak snadné. Až nakonec našel muže oddaného věci, s vynikající fyzickou kondicí a disciplínou, avšak také s nepřijatelnou zálibou, která by jej v případě prozrazení připravila o majetek, kariéru a nepochybně i o život. Pracoval jako velice dobře placený kuplíř pro různé vysoce postavené politiky. Pro tuhle práci ho dobře vybavili stařešinové jeho „rodiny,“

kteří si všimli jeho nadání a poslali ho na nejlepší školy v okolí a také na univezitu dobrou, ale ne příliš drahou, protože by se to nehodilo. Stařešinové chtěli dostat upraveného, pohledného a urostlého mladíka na místo, kde by mohl poskytovat přátelské služby za určité protislužby. A kde je lepší pole pro úsluhy, než pod opaskem slabého muže? Stařešinové byli spokojeni, a to už mnoho let. Ten člověk pocházel z mafie, patřil k mafii a také jí sloužil.

Vařák přistoupil k osamělé postavě v balonovém plášti stojící při skalách u mola několik set metrů od vysokého plotu letiště námořního letectva.

„Děkuji, že jste přišel,“ řekl srdečně.

„V telefonu jsem zaslechl váš přízvuk,“ odpověděl uhlazený snědý muž s postavou atleta. „Posílají vás rudoši? Jestli jo, tak jste na špatné adrese.“

„Já a komunista? Chraň Bůh. Jsem Američan do morku kostí, vaši consiglieri by mě klidně mohli představit ve Vatikánu.“

„To zní jako urážka. Do telefonu jste plácal takové nesmysly, že jste vzbudil moji zvědavost, a proto jsem přišel.“

„Ať je to, jak chce, jsem vám za to vděčný.“

„Váš záměr byl dost jasný,“ vyhrkl agent tajné služby. „Vyhrožoval jste mi, pane.“

„Promiňte, jestli jsem vás urazil, ale vyhrožovat jsem neměl v úmyslu. Jen jsem řekl, že vím o jistých doplňkových službách, které poskytujete.“

„Nehrajte si na slušňáka.“

„Nemám důvod být nezdvořilý,“ řekl zdvořile Vařák. „Jen jsem chtěl, abyste pochopil, oč mi běží.“

„Nemáte žádné důkazy,“ pravil důrazně vládní úředník. „Naše minulost je naprosto čistá, jestli mi dobře rozumíte.“

Čech v písku přešlápl na místě a čekal, až hluk tryskáče startujícího z letiště vojenského námořnictva utichne v dálce. „Říkáte, že máte čistý štít a nechcete se bavit o ničem konkrétním, protože bych u sebe mohl mít nahrávací zařízení.“ Vařák si rozepnul sako a odhalil hruď. „Jen si poslužte, prohledejte mě. Osobně nemám zájem, aby se můj hlas dostal na jednu pásku s vaším. No tak, nebojte se. Jistěže si vezmu pistoli do ruky, ale nepřeruším vás.“

Strážný z Bílého domu zaváhal. „Chováte se až

moc laskavě,“ řekl a zůstal stát bez hnutí.

„Právě naopak,“ dodal rychle Miloš. „Můžeme si ale ušetřit nepříjemnosti, když si přečtete, co jsem pro vás připravil.“ Čech sáhl do náprsní kapsy u saka a vytáhl několik přeložených papírů. Rychle je otevřel a podal agentovi.

Muž začal číst. Zamhouřil oči a pootevřel ústa, jako by chtěl vztekle vykřiknout. Jeho pohledná tvář se během několika vteřin zkroutila do odporného šklebu.

„Jste mrtvý muž,“ řekl tiše.

„Nemyslíte, že je to krátkozraké hodnocení?

Protože jestli já, tak určitě i vy. Vaši kápové se na vás vrhnou jako smečka divokých psů a jejich pánové zatím budou popíjet vybrané červené víno, jako by to byla vaše krev, a netrpělivě čekat, až uslyší o vaší pořádně drastické smrti. Minulost? Co to vlastně znamená?

Jména, data, časy, místa a u každého zápisu výsledky vašeho sexuálního obchodu, nebo přesněji spíš vydírání vedoucí k těm výsledkům. Takové kšefty měly vliv na hlasování o pozměňovacích návrzích zákonů nebo o přidělování vládních zakázek. To už je panečku pěkná minulost! A kam se sbíhají všechny nitky? Nechte mě hádat. K nejnepravděpodobnějšímu zdroji, jaký si lze představit. K tajnému číslu telefonu umístěného v bytě člena vládní rozvědky.“

„Já ty děvky a chlapečky oddělám!“

„Nesmíte se na ně zlobit. Neměli na vybranou, stejně jako teď vy. Věřte mi, uděláte líp, když se mnou budete spolupracovat. Mě vaše melouchy vůbec nezajímají. Kdybyste neposkytoval jisté služby vy, našel by se určitě někdo jiný. Já po vás chci jen informace a výměnou spálím všechny materiály o vaší minulosti. Můžu vám na to dát jen čestné slovo, ale protože budu nejspíš vaše schopnosti potřebovat, byl bych hloupý, kdybych se o nich šířil. A ujišťuji vás, že hloupý nejsem.“

„O tom nepochybuju,“ přitakal pěšák mafie sotva slyšitelným hlasem. „Proč odhazovat zbraň, když ji můžete použít?“

„Jsem rád, že mi rozumíte.“

„O jaké informace máte zájem?“

„Jsou to jen takové maličkosti. Můžeme třeba začít od jednotky FBI, která byla přidělena viceprezidentovi.

Copak vaši lidé dělají svou práci špatně? Potřebujete ještě zvláštní posily z FBI?“

„To s námi nemá co dělat. My zodpovídáme za ochranu. Oni se zabývají vyšetřováním.“

„Bez vyšetřování se ale nedá ani chránit.“

„Jsou to různé úrovně. My na něco přijdeme a předáme to FBI.“

„A na co jste přišli, že sem poslali tu jednotku?“

„Na nic,“ odpověděl muž. „Před pár měsíci dostal Cep sérii výhrůžek a.“

„Jaký cep?“

„No, jako viceprezident. To je naše zkratka.“

„To není právě lichotivá přezdívka.“

„Užíváme ji jen v našem kroužku.“

„Chápu. Skončil jste u výhrůžek. Kdo je měl na svědomí?“

„Od toho je právě ta jednotka. Snaží se to zjistit, protože ty výhrůžky pořád pokračují.“

„Jakou cestou?“

„Telefony, telegramy, anonymy. Přicházejí z různých míst, což působí federálům značné potíže.“

„Pátrání je bezvýsledné?“

„Zatím ano.“

„Takže jde o mobilní jednotku dneska tady, zítra zase jinde. Koordinuje její kroky Washington?“

„Když tam pobývá Cep, tak ano. Když je Cep tady, tak jsou tady s ním, a když je na cestě, jedou za ním.

Jednotka podléhá jeho lidem. Věčné kontakty s hlavním městem by zabraly spoustu zbytečného času.“

„Byl jste tady před pěti týdny?“

„Ano, tak nějak. A před deseti dny jsme se sem zase vrátili. On tady tráví hodně času. Jak rád říká, prezident se stará o východ a on o západ. On je na tom prý líp, protože může vypadnout z toho Bláznivého města.“

„To je od viceprezidenta dost hloupá poznámka.“

„To je celý Cep, ale to neznamená, že je hlupák.

Není.“

„Proč mu říkáte Cep?“

„No, upřímně řečeno, nemáme ho moc v lásce, ani tu jeho bandu. Ti parchanti s námi jednají jako s portorikánskými lokaji. Jednou odpoledne mi jeden z nich řekl: ‚Chlapče, udělej mi ještě džin s tonikem. A já mu na to, že si musím ověřit u svých nadřízených v tajné službě, jestli jsem mu byl přidělen jako sluha.‘“

„Nebál jste se, že by se náš vicep… Cep, mohl naštvat?“

„Ten se mezi nás přece neplete. Stejně jako federální jednotka odpovídáme šéfovi jeho kanceláře.“

„Kdo to je?“

„Je to ženská. Taky jsme jí vymysleli krycí jméno, není sice tak dobré jako Cep, ale sedí. Říkáme jí Dračice.“

„Povězte mi o ní,“ řekl Vařák, který zavětřil zajímavou informaci.

„Jmenuje se Ardis Vanvlanderenová. Přišla k nám asi před rokem, kdy nahradila zatraceně schopnýho chlapa. Byl tak schopný, že dostal skvělou nabídku od jednoho z Cepových přátel. Je to asi čtyřicetiletá železná lady, jedna z těch, co by vám nejradši uřízly koule jen proto, že jste chlap.“

„Je ošklivá?“

„To bych zrovna neřekl. V obličeji je docela pěkná a má krásný štíhlý tělo, ale těžko může někoho vzrušit.“

„Je vdaná?“

„Motá se tady jeden chlap, co se prohlašuje za jejího manžela. Nikdo si ho ale moc nevšímá.“

„Co dělá? Čím se živí?“

„Patří ke smetánce Palm Springs. Tipoval bych, že obchoduje na burze, pokud mu v tom zrovna nebrání jeho oblíbený golf.“

„Takže je v balíku.“

„Hodně přispívá do stranické pokladny a nenechá si ujít žádnou trachtaci v Bílém domě. Znáte ten typ rozevláté šedivé vlasy, velký pupek, bělostné zuby, smokink. Jeden z lidí, co se vždycky fotí při tanci.

Kdyby uměl přečíst anglicky celou knížku, asi by ho jmenovali velvyslancem v Británii. I když ne, s jeho prachama by stačila půlka knížky.“

Vařák se zadíval na agenta vládní ochranky. Bylo na něm vidět, že cítí úlevu z tak nevinných otázek.

Odpovídal ještě podrobněji, než musel, takže jeho informace chvílemi hraničily s drby. „Rád bych věděl, proč by někdo takový posílal svou ženu do práce, co na tom, že u samotného viceprezidenta.“

„Myslím, že on do toho nemá co mluvit. Takovou ostrou ženskou nemůžete poslat, kam nechce.

Mimochodem, jedna pokojská nám řekla, že ta dáma je jeho třetí nebo čtvrtá manželka. Vanvlanderen se možná už naučil dávat ženám potřebnou volnost.“

„A podle vás si v práci vede dobře?“

„Jak jsem řekl, je to ostrá ženská a vyzná se. Cep bez ní neudělá ani krok.“

„A jaký on vlastně je?“

„Cep?“ z letiště vojenského námořnictva náhle odstartoval další tryskáč a řev motorů byl ohlušující.

„Cep je Cep,“ pravil špión mafie, když ten strašný rámus utichl. „Orson Bollinger, to je člověk, který má pod palcem všechno, co se ve straně děje. A ve straně se nestane nic, co by se nelíbilo jeho chlapcům z Kalifornie.“

„Jste velice všímavý.“

„Stačí mít otevřené oči.“

„To sotva. Jen bych vám radil, abyste byl v budoucnu trochu ostražitější. Jestli jsem vás našel já, tak se to může podařit i jiným.“

„Jak jste to, do prdele, dokázal?“

„Vytrvalost. Celé týdny jsem čekal, že někdo nevyhnutelně udělá chybný krok. Mohlo se to stát někomu z vašich kolegů. Jsme jen lidé a nikdo z nás nežije ve vzduchoprázdnu. Ale padlo to na vás. Byl jste unavený, možná jste trochu víc vypil, nebo jste se prostě cítil příliš bezpečně. Tak či onak, telefonoval jste do Brooklynu, a nikoli z telefonního automatu, jak jste měl.“

„Frangie!“ zašeptal čapo supremo.

„Váš bratranec Joseph „Chmaták“ Frangiani, druhý zástupce šéfa rodiny Ricciů z Brooklynu, dědiců janovských podílů. To mi úplně stačilo, amico.“

„Ty zapráskanej cizáku!“

„Nechte si ty nadávky. Mám už jen jednu otázku, tak proč se zbytečně rozčilovat?“

„Cože?“ zařval rozlícený mafián a instinktivně sáhl pod sako.

„Dost!“ křikl Čech. „Ještě centimetr a je po tobě.“

„Kde máš pistoli?“ zasípal agent.

„žádnou nepotřebuju,“ odvětil Vařák a zabodl zrak do svého potenciálního vraha. „A ty to dobře víš.“

Člen viceprezidentovy ochranky pomalu vytáhl ruku ze saka. „Poslední otázka a konec!“ řekl a šlehl po Varakovi nenávistným pohledem. „Máš poslední otázku.“

„Ta Ardis Vanvlanderenová. Jak vám vysvětlili její

jmenování

do

funkce

šéfky

kanceláře

viceprezidenta? Něco vám k tomu přece museli říct.

Koneckonců jste Bollingerův osobní strážce a s jejím předchůdcem jste dobře vycházel.“

„Jsme jeho ochranka, ne spolupracovníci. Nemusí nám nic vysvětlovat.“

„Nic vám neřekli? ženy se v takových funkcích přece vyskytují dost zřídka.“

„Povídalo se toho dost, ale žádné zdůvodnění.

Bollinger nás všechny svolal a řekl nám, jak je rád, že nám

může

oznámit

jmenování

jedné

z

nejtalentovanějších vedoucích pracovnic v zemi, která přijímá tu práci s tak velkou osobní obětí, že bychom měli všichni děkovat všemohoucímu, že ji nadal takovým vlastenectvím.“

„Takže všemohoucí ji nadal vlastenectvím. To je zajímavá věta.“

„On tak mluví.“

„A neudělá bez ní ani krok.“

„Toho by se asi nedodvážil. Ona je dost od rány a tvrdě dbá na pořádek.“

„Kvůli komu?“

„Co?“

„Ale nic. To je prozatím všechno, amico. Budte prosím tak laskav a odejděte první. Když budu něco potřebovat, zavolám vám.“

Mafiánovi se nahrnula do hlavy horká jižanská krev, namířil na Čecha ukazováčkem a chraptivým hlasem ze sebe vysoukal: „Jestli víš, co je pro tebe dobrý, vyhýbej se mi obloukem, ty svině.“

„Budu se snažit, pane Mezzano.“

„Nenadávej mi do pasáků!“

„Budu ti říkat, jak se mi zlíbí, a co je pro mě dobrý, to posoudím sám. A tedfila! Capisce?“

Miloš Vařák sledoval, jak se jeho nepříliš ochotný informátor v němém vzteku vzdaluje, až zmizel v labyrintu vchodů z pláže do hotelu. Čech se zamyslel.

Přišla k nám asi před rokem, její manžel hodně přispívá do stranické pokladny, Cep bez ní neudělá jediný krok.

Před třinácti měsíci začali členové Inver Brass hledat nového viceprezidenta Spojených států amerických, protože ten současný se podle nich stal loutkou v rukou prezidentových neviditelných sponzorů. Lidí, kteří touží uchopit moc v zemi.

Bylo něco po čtvrté hodině ráno a Kalejla se ještě nezastavila.

Neustále

vyměňovala

kazety

v

magnetofonu, dokolečka si opakovala jména a naléhala na Evana, aby jí popsal do nejmenších podrobností cokoli by mu připadlo nějak podezřelé. Zpráva, kterou poslal Mitchel Payton ze své kanceláře v centrále CIA, obsahovala sto dvacet sedm vybraných jmen. Vedle všech byly záliby dotyčného, jeho manželky, rozvody a úmrtí. Každá z uvedených osob buď s Kenrickem strávila delší dobu, nebo se dostala do jeho blízkosti v období jeho vysoké aktivity a mohla se snažit ovlivnit jeho zásadní rozhodnutí.

„Kde sakra přišel k těmhle lidem?“ zeptal se Evan a přecházel po pracovně. „Přísahám, že si polovinu z nich vůbec nepamatuju a většinu z té druhé poloviny si vybavuju jen matně. Tedy kromě starých přátel, ale nikdo z nich nemůže mít nic společného s tím, co se tady teď děje. Ježíšikriste, měl jsem na koleji na univerzitě tři spolubydlící, během postgraduálu další dva a se šesti jsem bydlel v Detroitu, když jsem tam pak vzal mizernou práci. Asi tak z dvaceti dalších jsem se snažil vytáhnout nějaké peníze, aby podpořili mé aktivity na Blízkém Východě. Část z nich je na tom seznamu, ale nevím proč. Všichni bydlí ve vilových čtvrtích a jsou členy prestižních klubů. S mým nynějším životem nemají absolutně nic společného.“

„Tak si znovu projdeme Kendrickovu skupinu.“

„žádná neexistuje,“ přerušil ji Kendrick rozzlobeně. „Všechny zabili, vyhodili do povětří a pohřbili v betonu!. Zůstal jsem jen já s Mannym, ale to snad víš.“

„Promiň,“ špitla Kalejla a usrkla si čaje. Seděla na pohovce, seznam ležel na stolku před ní. „Jde mi o tvoje kontakty tady ve Státech v době, kdy ještě Kendrickova skupina existovala.“

„Už jsme to procházeli. Nebylo jich tolik hlavně lidi z firem na výrobu technologických zařízení.“

„Tak si je projdeme znovu.“

„Je to sice ztráta času, ale budiž.“

„Sonar Electronics, Palo Alto, Kalifornie,“ četla Kalejla s prstem na seznamu. „Jejím zástupcem byl nějaký Carew.“

„Ten zloděj Carew,“ řekl Kendrick a zasmál se.

„Tak mu říkal Manny. Koupili jsme u něj zařízení, které nefungovalo, a museli jsme ho vrátit. On chtěl ale stejně zaplatit.“

„Drucker Graphics, Boston, zástupce G. R.

Shulman. Vzpomínáš si?“

„Gerry Shulman, slušný člověk, slušné služby.

Spolupracovali jsme s ním roky a nikdy nebyl problém.“

„Morseland Oil, Tulsa. Tam byl nějaký Arnold Stanhope.“

„Už jsem ti o něm vyprávěl. Vlastně o nich.“

„Tak mi to zopakuj.“

„Dělali jsme pro něj předběžný průzkum v Emirátech. Pořád chtěli víc, než za co byli ochotni zaplatit, a protože jsme se rozrůstali, mohli jsme si dovolit je odmítnout.“

„Byly z toho nepříjemnosti?“

„Jasně. Ty jsou vždycky, když podvodníci zjistí, že narazili. Ale všechno nakonec vyšumělo. Našli si jiný bulíky, nějaký řecký spolek, jenž se jich chytil a odevzdal jim průzkum, který snad museli dělat na dně Ománského zálivu.“

„Všichni jste stejní piráti,“ řekla s úsměvem Kalejla a ukázala prstem na další položku v seznamu.

„Off Shore Investments, sídlo v Nassau na Bahamách, kontaktní osoba Ardis Montreaux, New York.

Napumpovali do vás velký kapitál.“

„Na který jsme nikdy ani nesáhli, protože to byl švindl,“ přerušil ji ostře Evan. „To by tam sakra mělo být napsané.“

„Píše se tady: ‚Přeskočit‘.“

„Cože?“

„Sama jsem si to napsala. Řekl jsi přece, abych to přeskočila. Co je to vlastně Off Shore Investments?“

„Spíš co to bylo,“ opravil ji Kendrick. „Byla to prvotřídní finanční operace ve velkém měřítku. Ale podvodná. Postavili firmu na tučných švýcarských kontech a bombastické reklamě, pak vyhlásili bankrot, převedli majetek a nechali akcionářům balon plný hélia.“

„Ty ses nechal zatáhnout do něčeho takového?“

„Tenkrát jsem o tom nic netušil. Byl jsem o hodně mladší a udělalo na mě velký dojem, že nás chtěli začlenit do své struktury. A ještě větší dojem na mě udělaly peníze, které pro nás složili v Curychu. Ale pak přišel Manny a navrhl, abychom zkusili nějaké vybrat.

Jen tak, pro legraci. Věděl přesně, co dělá. Nemohli jsme si vyzvednout ani dva franky. Všechny výběry i vklady musela schválit Off Shore Investments.“

„Takže fiktivní projekt a vy jste byly jen nastrčené loutky.“

„Přesně tak.“

„Jak ses do toho namočil?“

„Byli jsme tehdy v Rijádu a já jsem se nechal obalamutit. Tenkrát jsem ještě neuměl v obchodu chodit.“

„Ardis Montreaux. Ardis. To je divné jméno pro muže.“

„Taky to není žádný muž. Je mnohem tvrdší.“

„Je to ženská?“

„Představ si.“

„Při tvém vrozeném skepticismu musela mít veliké přesvědčovací schopnosti.“

„Uměla báječně mluvit. A když jsme z toho pak vycouvali, žádala naše hlavy. Tvrdila, že jsme je stáli miliony. Weingrass se jí zeptal, čí miliony to jsou tentokrát.“

„Možná bychom měli.“

„Přeskoč to,“ uťal ji rázně Evan. „Vzala si anglického bankéře a odstěhovala se do Londýna.

Zmizela ze scény.“

„Jak to víš?“

Kendrick na chvíli zaváhal a pak ze sebe tiše vysypal: „Párkrát mi volala. Vlastně, aby se mi omluvila. Přeskoč to.“

„Jistě.“ Kalejla přešla k další firmě na seznamu.

Mluvila a přitom si vedle Off Shore Investments zapsala jedno slovo. Prověřit.

Ardis Montreux FrazierPyke Vanvlanderenová, dívčím jménem Ardisolda Wojaková, původem z Pittsburghu v Pensylvánii, vešla do mramorem obložené haly aparmá hotelu Westlake v San Diegu.

Svůj přehoz ze sobolí kůže přehodila přes opěradlo křesla. „Andy, miláčku, už jsem doma! Máme necelou hodinu, abychom dojeli do La Jolla, tak sebou hod, zlato!“ V jejím hlase byl znát lehký nosový přízvuk typický pro Brity, skrývaly se v něm však i drsné slovanské tóny.

Andrew Vanvlanderen, podsaditý muž ve smokinku s rozevlátými šedivými vlasy vyšel se sklenkou v ruce z ložnice. „Já už jsem, lásko.“

„A já budu za deset minut,“ řekla Ardis a prohlížela si v zrcadle lokny svých perfektně střižených kaštanových vlasů. Díky vzpřímenému držení těla, štíhlé postavě s výraznými ňadry a harmonické tváři s velkýma pronikavýma očima působila mladistvým dojmem, i když se jí už blížila padesátka. „Co kdybys zavolal auto, miláčku.“

„To může počkat. A La Jolla taky. Musíme si promluvit.“

„Ach?“ Šéfka kanceláře viceprezidenta se podívala na svého manžela. „Máš vážný hlas.“

„Jistě. Telefonoval mi tvůj bývalý nápadník.“

„Který, miláčku?“

„Jediný, který za něco stojí.“

„Božínku, on volal sem?“

„Řekl jsem mu, aby.“

„Udělal jsi hloupost, Andy, naprostou hloupost!“

Ardis Vanvlanderenová vyšla rychle a rozzlobeně z haly do obývacího pokoje. Posadila se do vysokého ušáku potaženého červeným hedvábím a rychle přehodila nohu přes nohu. Pohledem přitom probodávala svého manžela. „Moji bezpečnost riskovat nebudeš. Je ti to jasný?“

„Poslouchej, ty děvko, dal jsem do toho podniku tolik peněz, že když budu chtít informaci z první ruky, tak ji taky dostanu. Je ti to jasný?“

„No dobře, dobře. Uklidni se Andy.“

„Sama spustíš bengál a pak mi řekneš, abych se uklidil?“

„Promiň.“ Ardis se hlavou opřela o křeslo, hlasitě se nadechla otevřenými ústy a na chvíli zavřela oči.

„Opravdu se omlouvám. Orson měl dnes mimořádně špatný den.“

„Copak tvůj Cep zase vymyslel?“ zeptal se Vanvlanderen a napil se.

„S těmi přezdívkami pomalu,“ zpražila ho manželka a pousmála se. „Nechceš přece, aby naše gorily zjistily, že je odposloucháváme.“

„Co má Bollinger za problém?“

„Znovu cítí ohrožení. Chce písemnou záruku, že se v červenci příštího roku stane kandidátem své strany, nebo mu máme vyplatit deset milionů na konto ve Švýcarsku.“

Vanvlanderen se zakuckal a vyplivl whisky zpátky do skleničky. „Deset milionů?“ zalapal po dechu. „Co si o sobě ten pitoměj šašek myslí?“

„že je viceprezidentem Spojených států amerických a v hlavě nosí pár tajemství,“ odvětila Ardis. „Řekla jsem mu, že nebudeme prosazovat nikoho jiného, ale asi mu to nestačilo. Patrně vycítil, že ho Jennings nepovažuje za hvězdu a zbaví se ho.“

„Náš všemi milovaný televizní čaroděj Langford Jennings do toho nemá co kecat!. Má Orson pravdu?

Skutečně ho Jennings nemá rád?“

„To je silné slovo. Prostě ho odmítá, tak mi to aspoň řekl Dennison.“

„Ten by měl vyletět. Nebude trvat dlouho a Herb začne být na naše gusto až příliš zvědavý.“

„Zapomeň

na

něj,“

přerušila

ho

paní

Vanvlanderenová. „Zapomeň na chvíli na Dennisona i Bollingera a taky na ty svý pitomý koně. Co měl můj starý nápadník tak důležitého na srdci, že jsi mu dovolil sem zavolat?“

„Uklidni se. Volal z kanceláře mého právníka ve Washingtonu. Máme tam společnou firmu, pamatuješ?

Teď je ale hlavní, že nesmíme zapomenout na Orsona.

Dej mu jeho záruku. Jedna dvě krátké věty a já to podepíšu. Uděláme mu tím radost a s lidmi, kteří mají dobrou náladu, se líp jedná.“

„Zbláznil ses?“ vykřikla Ardis, až nadskočila v křesle. „Vůbec ne. Prostě buď bude naším kandidátem, nebo zmizí. Jak to bývalí viceprezidenti obvykle dělávají.“

„No, to je dobrý,“ řekla Ardis. Slovo „dobrý“

vyslovila obdivně. „Ty jsi můj člověk, Andy. Tobě to fakt pálí.“

„Jsou v tom roky dřiny, lásko.“

„Ale řekni, co ti ten zatracenej starej panák mohl říct? Kdo po něm zase jde?“

„Po něm ne. Po nás.“

„Takže po něm taky a na to nezapomínej. Proto jsem tady, miláčku, proto nás seznámil a dal nás dohromady.“

„Chtěl nás upozornit, že skupinka pomatených potentátů začala pracovat na plné obrátky. Během příštích tří měsíců se jejich kongresman stane hlavní hvězdou úvodníků v čím dál vlivnějších novinách.

Jejich tématem bude ‚zkoumání jeho postojů‘ a on obstojí na jedničku.

Cílem akce je připravit půdu pro jeho drtivý nástup. Náš Amor si dělá velké starosti. A upřímně řečeno, ani mně není právě nejlíp. Ti dobročinní šílenci vědí, co dělají, celá ta věc by se mohla vymknout kontrole. Ardis, naše miliony by mohly být na příštích pět let zmrazené. To se mi vůbec nelíbí!“

„Strachuješ se zbytečně,“ řekla jeho perfektně pěstěná žena a vstala z křesla. Chvíli stála a dívala se na Vanvlanderena. V jejích velkých zelených očích se pobaveně zablýsklo. „Protože chceš tak či onak ušetřit deset milionů na Bollingerovi a můj způsob je lepší a v každém případě bezpečnější než jiné varianty. Bylo by rozumné, abys uložil v bance tutéž částku na můj účet.

Co tomu říkáš, miláčku?“

„Jaksi mi uniká důvod.“

„Co takhle nehynoucí láska k mé maličkosti. Nebo třeba jedna z velkých náhod, které se mi při práci mezi bohatými, krásnými a mocnými tohoto světa občas stávají.“

„Můžeš mi to zopakovat?“

„Nebudu pronášet litanie o tom, proč děláme to, co děláme, nebo dokonce proč se s tebou při svém talentu zahazuju. Ale prozradím ti jedno malé tajemství, které jsem si nechávala pro sebe už pěkných pár týdnů.“

„Umírám zvědavostí,“ řekl Vanvlanderen, položil sklenku na mramorový stolek a pozorně se zadíval na svou ženu. „Co to má být?“

„Znám Evana Kendricka.“

„Cože?“

„Naše krátká známost je už staršího data, roky radši ani nepočítám. Ale dá se říct, že jsme pár týdnů měli něco společného.“

„Proboha co? Tedy kromě té jedné věci.“

„Ach, sex byl příjemný, ale nepodstatný. Pro nás oba. Byli jsme mladí, žili jsme ve spěchu, na závazky jsme neměli čas. Pamatuješ na firmu Off Shore Investments?“

„Jestli v tom jel s nimi, můžeme ho dostat na defraudaci! Rozhodně to bude stačit, abychom ho sundali z piedestalu. Jel v tom?“

„To ano, ale stejně ti to není nic platné. Vystoupil z toho a hlasitě vyjadřoval své pobouření, což pro firmu znamenalo začátek konce. A být tebou, nechala bych šéfy Off Shore na pokoji, ledaže bys mě už nemohl vystát, miláčku.“

„Tebe?“

„Já jsem v tom podniku hrála hlavní roli. Já jsem získávala jednotlivé účastníky.“

„No, to snad není pravda.“ Vanvlanderen se rozesmál, znovu sáhl po sklence a pozvedl ji směrem ke své ženě. „Ti zloději dobře věděli, kdo se hodí na určitou práci. Ale počkej. Tys znala Kendricka natolik dobře, že jsi s tím hajzlem spala a nikdy jsi mi to neřekla?“

„Měla jsem své důvody.“

„Doufám, že sakra pádné!“ vybuchl štědrý sponzor prezidenta. „Protože jestli ne, srazím ti vaz, ty čubko!

Co když tě viděl, vybavil si Off Shore a dal si všechno dohromady? V takových věcech se neriskuje!“

„Znova ti říkám, aby ses uklidnil, Andy,“

kontrovala

sponzorova

žena.

„Lidi

kolem

viceprezidenta nejsou atraktivní pro novináře. Kdy jsi naposledy slyšel, aby padlo na veřejnosti jméno někoho z personálu nějakého viceprezidenta? Je to šedá beztvará hmota, protože tak zní vůle všech prezidentů.

Mimochodem si nemyslím, že se mé jméno někdy objevilo v novinách, kromě formulace typu ‚Pan a paní Vanvlanderenovi, hosté Bílého domu‘. Kendrick si myslí, že jsem manželka bankéře Fraziera-Pykea a bydlím v Londýně. A pokud si vzpomínáš, přestože jsme pozvánku na udělování Medaile svobody dostali oba, šel jsi tam sám. Já jsem se omluvila.“

„To nejsou žádné důvody! Proč jsi mi o tom neřekla?“

„Protože jsem si dovedla představit tvoji reakci.

Věděla jsem, že mě nařídíš odstranit ze scény, a já jsem si přitom uvědomovala, že ti můžu velice užitečná.“

„A jak, proboha?“

„Právě tím, že ho znám. Navíc jsem věděla, že o něm musím sehnat čerstvé informace, ale ne přes nějakou soukromou detektivní kancelář, která by nás nakonec mohla přivést do neštěstí. Proto jsem se vydala oficiální cestou. FBI.“

„A výhrůžky Bollingerovi?“

„Zítra utichnou. Kromě jednoho člověka, který tady zůstane se zvláštním úkolem, bude jednotka odvolána do Washingtonu. Ty fiktivní hrozby se ukáží jako paranoidní fantazie neškodného blázna, kterého jsem si vymyslela a který pravděpodobně odjel ze země. Vidíš, kocourku, dověděla jsem se, co jsem potřebovala.“

„Konkrétně?“

„Existuje jeden starý žid jménem Weingrass, kterého Kendrick uctívá. Je pro Evana něco jako otec, kterého nikdy nepoznal, a za dob Kendrickovy skupiny se o něm mluvilo jako o ‚tajné zbrani společnosti‘.“

„Něco s municí?“

„Nic takového, lásko,“ zasmála se Ardis Vanvlanderenová. „Byl to architekt, a zatraceně dobrý.

Udělal pro Araby velký kus práce.“

„No a co je s ním?“

„Měl by být v Paříži, ale není. Bydlí v Kendrickově domě v Coloradu, i když nemá v pasu vstupní vízum, ani oficiální status přistěhovalce.“

„No a?“

„Náš kongresman sem toho staříka přivezl kvůli operaci, která mu zachránila život.“

„No a?“

„Weingrassovi se choroba vrátí a zabije ho.

Kendrick bude sedět u jeho postele a na nic jiného mu nezbude čas. Chci svých deset milionů, chlapečku.“

27

Vařák si pozorně prohlížel členy Inver Brass sedící kolem stolu. V tvářích se jim odráželo světlo mosazných lampiček, které měli všichni před sebou.

Byl naprosto soustředěný, protože se musel zaměřit na dvě roviny.

Tu první představovala zpráva, kterou jim předal.

Druhou byla okamžitá reakce všech členů na určitá fakta obsažená v jeho zprávě. Snažil se zachytit v očích některého z členů Inver Brass cosi podezřelého, ale nedařilo se mu to. Když postupně probíral téma současného viceprezidenta i jeho družiny a lehce se přitom dotkl „neškodných“ podrobností, které se dozvěděl od „špicla“ mafie v tajné službě. Na jejich tvářích se neobjevil záblesk překvapení ani strachu.

Viděl jen upřené pohledy bez jakéhokoli výrazu.

Přesvědčivě k nim promlouval a pozoroval jejich oči, ale druhá rovina jeho mysli zároveň analyzovala zásadní fakta ze života lidí, kteří za těmi tvářemi skrývali.

A jak si je v šerosvitu lampiček prohlížel, jako vždy cítil, že se nachází v přítomnosti gigantů. O

jednom z nich to však neplatilo. Ten někdo odhalil pobyt Emmanuela Weingrasse v Mesa Verde v Coloradu. Tajemství, které neznala ani ta nejlépe informovaná místa ve Washingtonu. Jedna z těch zastíněných tváří patřila zrádci Inver Brass. Ale která?

Samuel Winters? Pokračovatel bohaté americké dynastie, založené ještě za časů železnice a olejářských baronů konce devatenáctého století. Uznávaný vědec, spokojený se svým pohodlným životem v bohatství, poradce prezidentů bez rozdílu politické příslušnosti.

Velký člověk, žijící v souladu se sebou samým. Ale bylo tomu skutečně tak?

Jacob Mandel? Uctívaný finanční génius, který navrhl a provedl reformy, jež konečně přeměnily Burzovní a měnovou komisi na pružný nástroj amerického finančnictví. Z chudé židovské čtvrti ve východní části New Yorku vplul přímo do salónů obchodních princů. Říkalo se, že žádný slušný člověk by ho nemohl nazvat svým nepřítelem. Stejně jako Winters nestavěl své zásluhy na odiv a dosáhl toho opravdu hodně. Ale co když tajně toužil ještě po něčem víc?

Margaret Lowellová? Opět členka staré bohaté rodiny na trase New York Palm Beach. Byla vynikající právničkou, přesto rezignovala na požitky plynoucí z komerčního práva a dala se na advokacii. Neúnavně se stavěla na obranu pronásledovaných, oloupených a utlačovaných. Její silnou stránkou je praxe i teorie. Říká se, že se stane druhou ženou u Nejvyššího soudu. Nebo je snad ta advokacie pouze zástěrkou úplně jiných zájmů?

Eric Sundstrom? Specialista na vývoj pozemních i kosmických technologií, držitel více než dvaceti vysoce lukrativních patentů. Drtivou většinu peněz, které za ně inkasoval, věnoval na podporu vývoje a také na dobročinné účely. Vynikal mimořádným intelektem, jenž se skrýval za tváří cherubínka, šibalským úsměvem a rozcuchanými zrzavými vlasy. Občas působil dojmem, že se za své nadání stydí. Když mu je někdo připomněl, vždycky se ošíval. Ale co když je to všechno jen přetvářka?

Gideon Logan? Pravděpodobně nejsložitější postava celé pětice, což bylo vzhledem k černé barvě pleti pochopitelné. Vydělal spoustu peněz obchodem s nemovitostmi, nikdy však nezapomněl, odkud vyšel.

Najímal si proto firmy, které patřily černochům. Říká

se, že bez halasu vykonal pro občanská práva víc než

jakákoli dobročinná organizace. Vedení státu mu už

nabízelo řadu míst ve vládě, ale on je odmítal. Byl přesvědčen, že může dosáhnout víc jako nezávislá osoba v soukromém sektoru, než kdyby ho někdo spojoval s politickou stranou a jejími praktikami. Dřel do úmoru a měl zřejmě jedinou slabůstku: luxusní usedlost na Bahamách. Tady čas od času trávil víkendy a lovil ryby z patnáctimetrové jachty Bertram s manželkou, s níž žil už dvanáct let. Ale není celá ta legenda o Gideonovi neúplná? Odpověď zněla ano. O

několika letech jeho bouřlivého života se nevědělo vůbec nic. Jako by v té době ani neexistoval.

„Miloši?“ ozvala se Margaret Lowellová. „Jak se proboha vedení státu podařilo udržet v tajnosti výhrůžky Bollingerovi? Měl přece k dispozici jednotku FBI.“

Vyškrtnout ze seznamu Margaret Lowellovou?

Otvírala plechovku plnou červů, v níž se nacházela šéfka kanceláře viceprezidenta.

„Domnívám se, že je to práce paní Vanvlanderenové. Má velké zkušenosti s vedením lidí.“

Sleduj jejich oči. Pohyby obličejových svalů, čelisti.

Nic! Ale jeden z nich to přece ví! Kdo?

„Předpokládám, že jde o ženu Andrewa Vanvlanderena,“ pronesl Gideon Logan, „a Andy je zatraceně štědrý sponzor. Ale proč ji vlastně jmenovali?“

Vyškrtnout Gideona Logana? On mezi ty červy strká ruku.

„Možná, že znám odpověď,“ odvětil Jacob Mandel. „Než si vzala Vanvlanderena, byla velice úspěšná v byznysu. Ze dvou bankrotujících firem udělala ziskové podniky. Slyšel jsem, že je až nechutně průbojná, ale nikdo jí nemůže upřít manažerské schopnosti. Na tom místě bude dobrá, patolízalové přijdou zkrátka.“

Vyškrtnout acoba Mcmdela? Naprosto otevřeně ji chválí.

„Jednou jsem se s ní setkal,“ pronesl s důrazem Eric Sundstrom, „a musím říct, je to děvka. Daroval jsem jeden patent Hopkinsově lékařské fakultě a ona se na tom chtěla přiživit jako prostředník.“

„A co se tam dalo zprostředkovat?“ zeptala se právnická Lowellová.

„Naprosto nic,“ odpověděl Sundstrom. „Snažila se mě přesvědčit, že takové velké dary vyžadují dohled, aby byla jistota, že peníze půjdou tam, kam mají a neutratí se za nesmysly.“

„V tom měla asi pravdu,“ řekla Lowellová a s pochopením pokývala hlavou.

„To si nemyslím. Podle toho, jak mluvila, jí šlo o něco úplně jiného. Děkan fakulty je náhodou můj dobrý přítel, takže vím, že ho tlačila ho ke zdi tak často, až chtěl ten patent vrátit. Je to kurva, opravdová kurva.“

Vyškrtnout Erika Sundstroma? Bez skrupulí ji proklínal.

„Já jsem ji nikdy neviděl,“ vložil se do hovoru Samuel Winters, „ale byla to manželka Emoryho Fraziera-Pykea, dobře zavedeného londýnského bankéře. Vzpomínáš na Emoryho, Jacobe?“

„Ovšem. Hrál pólo a tys mě představil jako tichého společníka rodiny Rotschildů. A on tomu asi bohužel uvěřil.“

„Někdo mi říkal,“ pokračoval Winters, „že ten ubohý FrazierPyke přišel o pořádnou sumu peněz v obchodu, do kterého byla namočená. Ale oplátkou získal manželku. Šlo o tu bandu z Off Shore Investments.“

„Byl to bulík. Na všechno naletěl, i na toho tichého Rotschilda. Vůbec si věci neprověřoval.“

„Nakonec možná ano. Jejich manželství dlouho nevydrželo a starý Emory byl vždycky poctivost sama.

Možná zjistil, že je i ona zlodějka.“

Vyškrtnout Samuela Winterse? Zrádce v řadách Inver Brass by se do podobných spekulací nepouštěl.

„Abych to shrnul, všichni jste o ní měli aspoň nějaké tušení,“ komentoval bezbarvým hlasem Vařák.

„Já ne,“ řekla Margaret Lowellová na svou obranu.

„Ale když jsem slyšela ostatní, můžu vám říct, kdo ji ještě zná. Můj bývalý manžel.“

„Walter?“ zeptal se Sundstrom nevěřícně, ale zároveň trochu pobaveně.

„Můj chlapec jezdil na služební cesty do Londýna tak často, až jsem si myslela, že dělá poradce samotné královně. Často se zmiňoval, že ten FrazierPyke je v Anglii jeho bankéřem. A pak mi jednoho rána volá do kanceláře služebná a povídá, že můj Casanova měl naléhavý telefonát od někoho s iniciálami FP z Londýna, ale neví, kde se Casanova nachází. Dala mi telefonní číslo, já jsem zavolala a řekla jsem někomu, asi sekretářce, že chci mluvit s FP. Přivítal mě bujarý hlas, který na mě doslova ječel: ‚Láásko, přijedu do New Yorku zítra a můžeme spolu být celých pět dní!‘

Odpověděla jsem, že to zní lákavě a zavěsila jsem.“

„Ona se opravdu pohybuje ve správných kruzích,“

pravil Gideon Logan a usmál se. „Andy Vanvlanderen jí bude dopřávat život na vysoké noze tak dlouho, než ho to přestane bavit.“

Vařák musel rychle změnit téma hovoru. Pokud byla pravda, že u stolu mezi nimi sedí zrádce, o čemž nepochyboval, tak všechno, co se o Ardis Vanvlanderenové řekne, se k ní také brzy donese. Dál už se o ní bavit nemohou! „Z vašich reakcí,“ řekl jakoby mimochodem, „můžeme usuzovat, že v naší zemi existují nesmírně schopní oportunisté. Ale to není podstatné.“ Pozoruj je. Každičkou tvář. „Ona pracuje pro viceprezidenta. Dělá to dobře, ale pro nás to v zásadě nemá žádný význam. Vraťme se k našemu kandidátovi. Všechno jde podle plánu. Noviny na středozápadě, počínaje

Chicagem,

ve

svých

komentářích a úvodnících jako v prvé řadě spekulují o jeho schopnostech. Všechny redakce obdržely podrobné materiály o Kendrickovi a také videokazety se záznamem zasedání Partridgeovy komise, Foxleyho programu a jeho vlastní pozoruhodné tiskové konference. Odtud se všechno brzy roznese dál, na východ i na západ.“

„Jak jsi je oslovil, Miloši?“ zeptal se šéf kongresu Samuel Winters. „Myslím ty noviny a komentátory.“

„Prostřednictvím zvláštní komise, kterou jsme založili v Denveru. Už to přináší výsledky. Regionální pobočka strany v Coloradu byla nadšená. Tím spíš, že do pokladny přispěly osoby, které si přejí zůstat v anonymitě. Představitelé státu Colorado vidí nadějného kandidáta a taky peníze na jeho propagaci a chápou, že to je pro Colorado reklama. Ať už Kendrick uspěje, nebo ne, oni na tom nemůžou prodělat.“

„Právě v těch penězích může být právní problém,“

řekla Margaret Lowellová.

„Nemyslím, madam. Budeme je uvolňovat postupně a žádná částka nepřesáhne limit povolený volebním zákonem, který je beztak dost nejasný.“

„Jestli budu potřebovat právníka, zavolám vám, Miloši,“ odpověděla Lowellová s úsměvem.

„Každému z vás jsem dal seznam novin, jmen redaktorů a komentátorů, kteří se v této fázi budou na věci podílet.“

„Abychom ho pak mohli spálit v našich kamnech,“

utrousil tiše Winters.

„Jistě!“

„Přirozeně!“

„To je jasné,“ odpověděl mu tichý chór.

Kdo z nich lže?

„Povězte mi, pane Vařáku,“ řekl Sundstrom, génius s tváří neviňátka. „Podle všeho, co jste nám předložil, náš kandidát neprokázal ani špetku nadšení, o kterém tak často slýcháme. Není to strašně důležité?

Nemusí snad po té funkci nekonečně toužit?“

„To všechno přijde, pane. On se zatím projevuje jako kabinetní politik. Když si to však okolnosti vynutí, vystoupí ze stínu.“

„Bože! Samueli, on je snad rabín?“

„Nikoli, pane Mandele,“ odvětil Čech a strojeně se usmál. „Chci jen naznačit, že ve dvou dramatických okamžicích svého života si vždy vybral tu nejtěžší cestu, protože cítil, že může ovlivnit věci k lepšímu.

Prvním bylo jeho rozhodnutí nahradit zkorumpovaného kongresmana, druhým je samozřejmě Omán. Krátce řečeno, musí ještě jednou dospět k přesvědčení, že může být užitečný. že země naléhavě potřebuje jeho schopnosti.“

„To se ale těžko vymáhá násilím,“ řekl Gideon Logan. „Je to realista a umí dobře posoudit své možnosti. Může říct, že na to zkrátka nestačí. Jak si poradíme s tímhle?“

Vařák se rozhlédl kolem stolu a zatvářil se jako člověk, který se ze všech sil snaží, aby mu druzí porozuměli. „Ukážeme mu vhodný příklad, pane.“

„Jaký?“ otázal se Mandel a sňal si z očí brýle s ocelovou obroučkou.

„Například současného ministra zahraničí.

Přestože ho jeho kolegové v Bílém domě často očerňují jako nenapravitelného intelektuála, je nejrozumnější osobou v celé vládě. Ze soukromých zdrojů vím, že dokázal zablokovat řadu ukvapených rozhodnutí, které doporučovali prezidentovi jeho poradci. A to jen díky tomu, že prezident si jeho úsudku cení.“

„To bych taky prosila,“ zvolala Margaret Lowellová.

„Myslím, že Evropské společenství by se bez něj rozpadlo,“ zauvažoval Winters.

„Myslím, že bez něj by žádné společenství ani nebylo,“ přitakal Mandel a v jeho jindy lhostejné tváři se objevil hněv. „Je to maják rozumu ve stádu povykujících neandertálců.“

„Dovolíte, pane? Mám chápat výraz maják symbolicky?“

„To je logické,“ odvětil Gideon Logan. „Náš ministr zahraničí je každým coulem symbolem inteligentní umírněnosti. Národ si ho za to váží.“

„Hodlá rezignovat,“ řekl Vařák bez okolků.

„Cože?“ Sundstrom se prudce napřímil. „Loajalita vůči Jenningsovi mu to nedovolí.“

„Úcta k sobě samému by mu neměla dovolit zůstat,“ řekl Winters rozhodně.

„S ohledem na loajalitu nicméně souhlasil se svou účastí na konferenci NATO o Blízkém východu, která se uskuteční za tři týdny u mise OSN na Kypru,“

vysvětlil Vařák. „Má to být ukázka jednoty a zároveň taky způsob, jak dát prezidentovým mužům čas, aby za něj našli náhradu přijatelnou pro Kongres. Pak opustí svou funkci ‚z vážných osobních důvodů‘. Tím hlavním je přitom jeho nespokojenost s prací Rady národní bezpečnosti, která mu neustále hází klacky pod nohy.“

„Vysvětlil to prezidentovi?“ otázala se Lowellová.

„Podle mého zdroje tak neučinil,“ odvětil Vařák.

„Jak už zdůraznil pan Mandel, je to racionální člověk.

Chápe, že je lehčí a mnohem lepší pro zemi vyměnit jednu osobu, než celý zástup prezidentských poradců.“

„Je to smutné,“ povzdechl si Winters, „ale asi nevyhnutelné. Jenže co má ministr zahraničí společného s Evanem Kendrickem? Nevidím tady žádnou souvislost.“

„Ta spočívá právě v symbolu, o kterém už byla řeč,“ pravil Eric Sundstrom. „Kendrick musí pochopit jeho důležitost. Mám pravdu, Miloši?“

„Ano, pane. Pokud Kendrick dospěje k přesvědčení, že je pro zemi životně důležité mít silného viceprezidenta, kterého budou přijímat naši spojenci i nepřátelé jako hlas rozumu uvnitř imperiální prezidentské vlády, pak si podle mého názoru znovu zvolí těžký úděl a nabídne své služby.“

„Ano, to zní logicky,“ přitakal Gideon Logan. „Ale kdo ho o tom ksakru přesvědčí?“

„Jediný člověk, kterého poslouchá,“ řekl Miloš Vařák a na chvíli se zarazil. Nevěděl, jestli právě nepodepisuje rozsudek smrti. „Emmanuel Weingrass.“

Ann Mulcahy O’Reillyová byla washingtonská sekretářka, kterou hned tak něco nerozházelo. Za ta léta, co se s Paddym přestěhovali z Bostonu, pracovala pro inteligenty i tupce, dobráky i zloděje, takže ji už nemohlo téměř nic překvapit. Ale nikdy nepracovala pro člověka typu Evana Kendricka. Ve Washingtonu trávil čas velice nerad a jeho politické ambice se pohybovaly pod bodem mrazu. Jeho příslovečná skromnost byla až perverzní. Znal tisíc způsobů, jak se vyhnout oficiálním povinnostem, a dokázal mizet rychle jako Neviditelný. Přitom si však vždycky nechával otevřená vrátka, aby se s ním jeho sekretářka mohla spojit. Buď zavolal sám, nebo nechal číslo, na kterém byl k zastižení. Toho dne však bylo všechno jinak, což paní O’Reillyovou silně znepokojovalo. Už od půl deváté ráno se nemohla dovolat do domu ve Virginii ani v Coloradu. V obou případech jí operátorky na ústřednách informovaly o poruše telefonního veden í a situace trvala i teď, kdy bylo téměř sedm hodin večer.

A právě proto si Annie O’Reillyová dělala starosti.

Celkem logicky tedy zvedla sluchátko a vytočila číslo svého manžela na policejním velitelství. „O’Reilly,“

ozval se hrubý hlas. „Kriminální policie.“

„To jsem já, Paddy.“

„Ahoj, tygřice. Bude hovězí s omáčkou?“

„Jsem ještě v kanceláři.“

„Dobře. Musím si promluvit s Evanem. Před pár dny volal Manny kvůli nějakým registračním tabulkám.“

„O to právě jde,“ skočila mu do řeči paní O’Reillyová. „Já s ním taky chci mluvit, ale nemůžu.“

Annie pověděla svému manželovi o podobné souhře

náhod oba telefony, jak ve Virginii, tak v Coloradu jsou ve stejném okamžiku mimo provoz a kongresman za poslední dva dny ani jednou nevolal, ani nenechal číslo, na kterém by ho mohla dostihnout. „To není jeho styl, Paddy.“

„Zavolej bezpečnostní službu kongresu,“ poradil jí detektiv rozhodným hlasem.

„To tak. Stačí jen zašeptat jeho jméno a spustí se poplach. Kdybych to udělala, utrhl by mi hlavu.“

„A co po mně teda chceš?“

„Mohl by ses mrknout na Fairfax, miláčku.“

„To ano. Zavolám Kernsovi do Arlingtonu a požádám ho, aby tam poslal auto s vysílačkou. Jak byla ta adresa?“

„Ne, Paddy“ vyhrkla sekretářka O’Reillyová. „Už

slyším ten poplach. Je to policie.“

„A kde podle tebe dělám? U baletu?“

„Nechci do toho zatahovat policii s protokoly a podobnými věcmi. CIA tam má strážné a já bych tě nechtela dostat do maléru, lásko. Mohlo by se zjistit, že jeden rodinný přítel je čistě náhodou polda a právě dělá laskavost pro svou ženušku, která zase čistě náhodou pracuje jako sekretářka u Evana Kendricka.“

„To je dost náhod najednou, tygříku. Ale to je fuk.

Hovězí s omáčkou je dost silná motivace.“

„S bramborami navíc, Paddy.“

„A s cibulkou. Se spoustou cibulky.“

„Kolik jen budeš chtít.“

„Už jedu.“

„A Paddy, jestli Evan oba telefony vyvěsil, tak mu řekni, že vím o jeho přítelkyni z Egypta. Jestli mi okamžitě nezavolá, roztroubím to do celého světa.“

„Jaká přítelkyně z.“

„O tom ani muk,“ nařídila mu paní O’Reillyová.

„Manny se včera podřekl, když byl lehce v náladě a navíc nemohl najít svýho skvělýho chlapečka. Musíš sebou hodit. Budu čekat na tvůj telefon.“

„A co to hovězí?“

„Mám ho kus v mrazáku,“ zalhala Paddyho milá manželka Ann Mary Mulcahy.

O třicet osm minut později detektiv prvního stupně O’Reilly konečně našel cestu vedoucí k domu Evana Kendricka. Předtím na temném venkově ve Virginii stačil dvakrát špatně odbočit. Stejnou silnicí jel už čtyřikrát, ale nikdy ne v noci. Účelem jeho cesty byla vždycky setkání se starým Weingrassem, na něž pravidelně nosil čerstvou láhev listerinu, protože

pečovatelky konfiskovaly architektovi všechno, co jen trochu připomínalo whisky. Paddy dospěl k názoru, že jestli se Manny, kterému už táhlo na osmdesát a měl už zhebnout na operačním stole, chce trochu naložit do lihu, tak to není příliš velký hřích. Sám Kristus ve své slávě přeměnil vodu na víno, tak proč by ubohý hříšník O’Reilly nemohl přeměnit lahvičku ústní dezinfekce na skotskou whisky? Byl to křesťanský čin a on jen následoval svatý příklad.

Na venkovské silnici nebylo žádné osvětlení, a kdyby neměl rozsvícené reflektory, cihlovou zed i bílou bránu z ohýbaného železa by určitě přejel. Brzy pochopil proč v domě za zdí bylo zhasnuto. Zdálo se, že je opuštěný. Majitel domu však neodjel, a i kdyby, zůstal by v něm arabský pár z Dubaje, jenž měl dbát na pořádek. O nějakých změnách v domě nebo o odvolání strážných z CIA by musela Annie O’Reillyová vědět, protože v kongresmanově kanceláři byla osobou číslo jedna. Paddy zastavil u krajnice, otevřel přihrádku, vytáhl z ní baterku a vystoupil. Instinktivně si sáhl pod sako, aby si ohmatal rukojeť svého revolveru. Vykročil směrem k bráně. Čekal, že se každou chvíli rozsvítí reflektory, nebo ticho noci prořízne kvílení sirén. Tak vypadaly způsoby zabezpečení, které používala CIA.

Nic.

O’Reilly pomalu protáhl ruku mřížemi bílé brány.

Nic. Pak položil dlaň doprostřed a zatlačil. Brána se otevřela. A pořád nic.

Vešel dovnitř, rozsvítil baterku, kterou držel v levé ruce, a pravou vsunul pod sako. Obraz, který za pár vteřin spatřil, mu vyrazil dech. Rychle se přikrčil ke zdi a vytrhl pistoli z pouzdra.

„Svatá Marie, matko Boží, odpusť mi mé hříchy!“

zašeptal.

Tři metry od něj ležela mrtvola mladého hlídače z CIA. Oblek měl nasáklý krví vytékající z proříznutého hrdla, hlava byla téměř oddělena od trupu. O’Reilly se přitiskl ke stěně, zhasl baterku a snažil se uklidnit své rozbouřené nervy. S násilnými činy měl zkušenosti, a proto věděl, že objeví ještě další mrtvoly. Pomalu se zvedl a začal hledat. Věděl jistě, že vrazi už zmizeli.

Našel ještě tři další zbědované strážce, kteří zemřeli v strašlivém šoku. Ježíši, co tu dělo? Sehnul se, aby si prohlédl tělo čtvrtého muže, a zjistil cosi zvláštního. Z krku mrtvoly trčela zlomená jehla, pozůstatek uspávači střely. Hlídkující muže někdo omráčil a pak je bezbranné zmasakroval. Neměli vůbec tušení, co se s nimi děje.

Patrick O’Reilly pomalu a ostražitě zamířil ke vchodu do domu. V chůzi si znovu uvědomil, že ostražitost už není nutná. Vše hrozné se už stalo.

Zbývalo jen spočítat oběti.

Bylo jich šest. Všechny s podříznutými hrdly, zbrocené zasychající krví a s utrpením vepsaným ve tváři. Nejhrůzněji však vypadala nahá těla Kendrickových arabských přátel z Dubaje. Muž ležel na své ženě v koitální poloze, zkrvavené tváře obou byly přitisknuté k sobě. A na stěně bylo lidskou krví napsáno: Smrt Božím zrádcům! Smrt smilníkům Velkého Satana!

Kde je Kendrick? Proboha! Kde jen může být?

O’Reilly ještě jednou chvatně prohledal dům od sklepa až po půdu, běhal od pokoje k pokoji a zapínal všechna světla, dokud celá usedlost nezářila jako vánoční stromek. Po kongesmanovi však nebylo ani památky!

Paddy vyběhl z domu přes garáž, kde si všiml, že Evanův mercedes je pryč a kadilak je prázdný. Začal znovu prohledávat okolí domu, pročesal každý čtverečný metr lesa i křovisek. Nic. žádné stopy po souboji, žádné polámané větvičky, díry v plotě ani škrábance na zbrusu nové zdi. Odborníci na soudní lékařství z jejich oddělení by důkazy jistě našli. Ne!

Uvažoval jako policista, ale tohle rámec policie překračovalo, a značně! CXReilly se rozběhl zpátky k bílé kovové bráně, kterou nyní zalévaly proudy světla.

Skočil do auta a vytrhl sluchátko policejního telefonu z držáku pod palubní deskou. Vytočil číslo a teprve tehdy si uvědomil, že má tvář i tričko zmáčené potem.

„Kancelář kongresmana Kendricka.“

„Annie, nech mě mluvit,“ sypal ze sebe tiše detektiv. „A na nic se neptej.“

„Tenhle tón dobře znám, Paddy, takže jednu otázku ti položit musím. Nestalo se mu nic?“

„Není tady. Auto je pryč a on taky.“

„Ale ostatní.“

„Už žádné otázky, tygříku. Ale na něco se musím zeptat já tebe a radím ti, abys mi odpověděla popravdě.“

„Na co?“

„Kdo je Evanova kontaktní osoba v CIA?“

„On jedná přímo s jednotkou.“

„Ne. Musí tady být ještě někdo jiný. Na vyšších místech.“

„Počkej!“ vykřikla Annie. „Ale jistě, ovšemže je.

On o něm ale vůbec nemluví. Jmenuje se Payton. Asi

před měsícem mi Evan řekl, že jestli tenhle Payton někdy zavolá, mám ho okamžitě spojit.“

„Víš jistě, že je z CIA?“

„Ano, naprosto jistě,“ řekla paní O’Reillyová zamyšleně. „Jednou ráno volal z Colorada a říkal, že potřebuje Paytonovo číslo a že ho najdu na jeho stole ve spodní zásuvce pod šekovou knížkou. Bylo to číslo do centrály v Langley.“

„Je tam to číslo pořád?“

„Podívám se. Vydrž.“ Detektiv nemusel čekat ani dvacet vteřin, připadalo mu to však jako celá věčnost.

Tím spíš, že měl před sebou zářivě osvětlený dům za otevřenými vraty. Byla to jak pozvánka, tak i možný cíl útoku. „Paddy?“

„Ano!“

„Mám ho.“

„Pověz mi ho. Rychle!“ Annie poslechla a O’Reilly vydal příkaz, jenž nepřipouštěl možnost odporu. „Zůstaň v kanceláři, dokud ti nezavolám, nebo pro tebe nepřijdu. Je to jasný?“

„Ale proč?“

„Řekněme, že nevím, jaký to všechno vezme obrat.

Ale hovězí mám opravdu rád.“

„Ježíšikriste,“ zašeptala Annie.

O’Reilly už svou ženu neslyšel. Přerušil spojení a okamžitě vytočil číslo, které mu předtím Annie dala. Po osmi nekonečných vyzváněcích tónech se na druhém konci ozval ženský hlas: „CIA, kancelář pana Paytona.“

„Jste jeho sekretářka?“

„Ne, pane, dovolal jste se na recepci. Pan Payton odjel na celý den.“

„Poslouchejte mě, prosím,“ řekl detektiv z Washingtonu, jak nejklidněji to jen dokázal. „Musím s panem Paytonem okamžitě mluvit. Je to velice naléhavé. Na nějakých předpisech teď nezáleží, je to jasné, děvenko? Věc nesnese odklad.“

„S kým mluvím?“

„Do toho vám sice nic není, ale dobrá, povím vám to. Tady poručík Patrick O’Reilly, detektiv prvního stupně, policie hlavního města. Musíte mi ho sehnat!“

Vtom se z telefonu překvapivě ozval mužský hlas.

„O’Reilly?“ řekl. „Jmenujete se stejně jako sekretářka jistého kongresmana?“

„Přesně tak, pane. Proč sakra neberete telefon?.

Promiňte, že tak mluvím.“

„Tohle je přímá linka do mého bytu, pane O’Reilly. Můžete nás přepojit, slečno.“

„Děkuji, pane.“ V telefonu bylo slyšet cvakutí.

„Poslouchám, pane O’Reilly. Jsme sami.“

„Ale já nejsem sám. Je tady se mnou ještě šest mrtvol, které leží sotva třicet metrů od mého auta.“

„Cože?“

„Musíte sem přijet, pane Paytone. Ke Kendrickovu domu. A jestli nechcete, aby se to dostalo do novin, odvolejte jednotku, která sem jede na střídání.“

„To je v pořádku,“ řekl ohromený ředitel Zvláštních operací. „Směny se střídají o půlnoci. Naši lidé hlídkují u domu.“

„Oni jsou taky mrtví. Všichni jsou mrtví.“

Mitchell Payton si dřepl vedle mrtvoly strážníka nejblíž k bráně a ve světle O’Reillyho baterky zamrkal.

„Dobrý Bože, byl tak mladý. Všichni jsou tak mladí!“

„Byli, pane,“ opravil ho detektiv apaticky. „Nikdo to nepřežil, ani před domem, ani vevnitř. Zhasl jsem většinu světel, ale přirozeně vás doprovodím, pane.“

„Musím, jistě.“

„Ale neudělám to, dokud mi neřeknete, kde je kongresman Kendrick. Pokud tedy ještě vůbec je.

Správně bych teď měl zavolat na policii do Fairfaxu.

Mluvím dost jasně, pane?“

„Naprosto, poručíku. Prozatím to musí zůstat problémem CIA. Můžete to nazývat třeba katastrofou.

Mluvím jasně?“

„Odpovíte mi na otázku, jinak buďte ujištěn, že splním svou povinnost a zavolám na velitelství do Fairfaxu. Kde je kongresman Kendrick? Nemá tady auto a já chci vědět, jestli se mi má ulevit, nebo naopak.“

„Jestli v téhle situaci nacházíte nějakou úlevu, tak jste dost zvláštní člověk.“

„Je mi těch lidí líto, ale jsou pro mě cizí. Ale Evana Kendricka znám! Pokuď víte, kde je, okamžitě mi to řekněte, nebo jdu do auta a uvědomím vysílačkou policii ve Fairfaxu.“

„Proboha, nevyhrožujte mi, poručíku. Jestli chcete vědět, kde je Kendrick, zeptejte se své ženy!“

„Mé ženy?“

„Kongresmanovy sekretářky, jestli vám to vypadlo z hlavy.“

„Do prdele, nechte toho!“ vybuchl Paddy. „Proč si ksakru myslíte, že tu asi jsem? Na kus řeči se svým starým kámošem, milionářem z Colorada? Jsem tady, vy chytráku, protože Annie už nemá o Evanovi dva dny žádné zprávy a od devíti ráno tady ani v Mesa Verde nefungují telefony! To je ale náhodička, co?“

„Oba telefony.“ Payton zvedl hlavu a rozhlédl se.

„Nenamáhejte se,“ řekl O’Reilly a obrátil zrak tam, kam se díval ředitel. „Jeden drát přeřízli a odborně namotali na ten druhý, silný kabel vedoucí na střechu zůstal netknutý.“

„Ježíšikriste!“

„Ten vám asi nepomůže. Kendrick! Kde sakra je?“

„Na Bahamách. V Nassau.“

„Proč jste si myslel, že to moje žena ví? A doufám, že mi předložíte nějaký zatraceně dobrý důvod, vy šašku, protože jestli chcete namočit Annie do vašeho fízlovskýho svinstva, svolám sem tolik modrých uniforem, že budete koukat.“

„Myslel jsem si to, protože mi to sám řekl, poručíku O’Reilly,“ odpověděl Payton ledově. Těkal očima z místa na místo a usilovně přemýšlel.

„On jí to neřekl!“

„Nejspíš ne,“ přitakal ředitel z CIA a zadíval se na dům. „Ale vyjádřil se jasně. Předevčírem řekl, že cestou na letiště se zastaví v kanceláři a nechá informaci u své sekretářky Ann O’Reillyové. Zastavil a vešel do kanceláře, ochranka to potvrdila.“

„Kolik bylo hodin?“

„Kolem půl páté odpoledne, jestli si dobře vzpomínám na hlášení ochranky.“

„Středa?“

„Ano.“

„To tam Annie nebyla. Každou středu odchází ve čtyři hodiny a Kendrick to dobře ví. Chodí na ten svůj praštěné aerobik!“

„Asi na to zapomněl.“

„To těžko. Pojďte se mnou, pane.“

„Co prosím?“

„Do mého auta.“

„Máme práci tady, poručíku, a já musím vyřídit pár hovorů ze svého auta. A sám.“

„Nepohnete ani prstem, dokud si nepromluvím se sekretářkou kongresmana Kendricka.“ Šedesát pět vteřin poté se ve sluchátku radiotelefonu ozval hlas ženy Patricka O’Reillyho. „Kancelář kongresmana.“

„Annie,“ přerušil ji manžel. „Kdo zůstal ve středu v kanceláři, když jsi odešla?“

„Jen Phil Tobiáš. Teď není moc práce, takže holky odešly dřív.“

„Jaký Phil?“

„Tobiáš. Je to Evanův hlavní asistent a děvečka pro všechno.“

„A řekl ti, že viděl Kendricka?“

„Není tady, Paddy. Od včerejška se neukázal.

Nechala jsem mu na záznamníku nejmíň pět vzkazů, ale neozval se. Je to línej namyšlenej spratek.“

„Zavolám později, tygříku. Zůstaň, kde jsi.

Rozumíš?“ O’Reilly položil telefon, otočil se na sedadle a podíval se na důstojníka CIA. „Slyšel jste, pane. Myslím, že si zasloužíte moji omluvu. Máte ji mít.“

„Já žádné omluvy nepotřebuji, poručíku. Podělali jsme toho v Langley už tolik, že jestli se někomu zdá, že by se do toho namočila jeho žena, má právo nám vynadat.“

„Kdo si vezme na starost Tobiáše? Vy nebo já?“

„Já vás tím nemohu pověřit, O’Reilly. Bylo by to proti předpisům. Ale můžu vás požádat o pomoc, kterou skutečně potřebuju. Události dnešního večera udržím pod pokličkou v zájmu národní bezpečnosti. Nikdo vás nebude popotahovat za to, že jste nepodal hlášení. Ale pokud jde o Tobiáše, tak vás můžu jen prosit.“

„O co?“ zeptal se detektiv, vystoupil z auta a tiše za sebou zavřel dvířka.

„Abyste mě informoval.“

„O to nemusíte prosit.“

„Ještě než podáte oficiální hlášení,“ dodal Payton.

„O to tedy prosit musíte,“ řekl Paddy a zkoumavě si měřil jednoho ze šéfů CIA. „Nemůžu vám to totiž zaručit. Jestli ho chytnou ve Švýcarsku, nebo jestli už

plave v Potomacu, tak se o tom nemusím vůbec dovědět.“

„Chápu. Nicméně si myslím, že vy máte páky, jak se potřebné informace dozvědět. Promiňte, ale musel jsem si pořádně proklepnout všechny lidi kolem Evana Kendricka. Policejní velitelství hlavního města vás před dvanácti lety doslova uprosilo, abyste přešel z Bostonu do Washingtonu.“

„Povýšili mě a dostal jsem přidáno, na tom nic není.“

„Dostal jste plat skoro stejný, jako má váš velitel.

Jeho místo jste ostatně před dvěma lety odmítl, protože jste nechtel jen sedět v kanceláři.“

„No to snad.“

„Musel jsem být opravdu důkladný. A protože vaše žena pracuje pro kongresmana, myslím, že člověk ve vašem postavení si může vynutit, aby ho informovali, když se něco šustne kolem Phila Tobiáše.

On přece taky pracuje nebo aspoň pracoval v Kendrickově kanceláři.“

„To by snad šlo. Ale chtěl bych se na něco zeptat.“

„No, jen se nestyďte. Každá otázka mi může jen pomoct.“

„Proč je Evan na Bahamách?“

„Poslal jsem je tam.“

„Je? Tu Egypťanku taky?. Starý Weingrass o ní řekl mé ženě.“

„Pracuje pro nás. Byla v Ománu. V Nassau sídlí člověk, který řídil společnost, s níž se před lety Kendrick krátce zapletl. Ten chlapík nemá nejlepší pověst a jeho firma taky ne, ale zdálo se nám, že stojí za to ho proklepnout.“

Ředitel Zvláštních operací zvedl hlavu a podíval se na Kendrickův dům, jenž ukrýval tragické svědectví.

„Všechno má svůj čas, pane O’Reilly. Slibuju, že před vámi nebudu nic tajit. Ale podle toho, co jste mi řekl, mě teď čeká hodně práce. Musím se spojit s úklidovou četou a to můžu udělat jen ze svého auta.“

„S úklidovou četou? Co to má sakra být?“

„Skupina lidí, jejíž členem by žádný z nás určitě nechtěl být. Sbírají mrtvoly a zkoumají je z hlediska soudního lékařství, ale nesmějí nic prozradit. Bez nich se neobejdeme a já si jich vážím, ale pracovat bych s nimi nechtel.“

Ticho náhle prořízlo vyzvánění telefonu z detektivova auta. Znělo to jako vyhlášení poplachu.

Zvuk se ostře rozléhal klidnou chladnou nocí, odrážel se od cihlové zdi a s ozvěnou mizel v lese. O’Reilly prudce otevřel dveře, hrábl po telefonu a přitiskl si ho k uchu. „Prosím?“

„Panebože, Paddy!“ vřeštěla Ann Mulcahy O’Reillyová. „Našli ho! Našli Phila! Ležel pod kotlem ve sklepě. Ježíšikriste, Paddy. Prý ho někdo podřízl!

Ježíši, matko Boží, Josefe, on je mrtvý, Paddy!“

„Říkáš, že ho našli. Kdo přesně?“

„Harry se Samem. Noční vrátní. Před chvílí přiběhli vyděšení k smrti a požádali mě, abych volala policii!“

„Tos právě udělala, Annie. Řekni jim, aby se nikam nevzdalovali. Dokud nepřijedu, nesmí se ničeho dotýkat, ani s nikým mluvit. Je to jasný?“

„Nesmí s nikým mluvit.?“

„Je to karanténa, vysvětlím ti to později. Teď zavolej sekci C bezpečnostního oddělení, ať postaví před kancelář pět ozbrojených chlapů. Řekni, že tvůj manžel je policejní důstojník a vyžádal si to, protože mu někdo vyhrožuje. Je to jasný?“

„Je, Paddy,“ odvětila paní O’Reillyová, celá v slzách. „Ach svatý Bože, oni ho zabili!“

Detektiv se otočil na sedadle a viděl, jak ředitel z CIA běží ke svému autu.

28

Bylo šestnáct hodin a sedmnáct minut coloradského času. Emmanuelu Weingrassovi právě došla trpělivost. Kolem jedenácté zjistil, že telefon nefunguje a následně se dozvěděl, že dvě pečovatelky se bezvýsledně snažily volat už o několik hodin dříve.

Jedna z dívek odjela do Mesa Verde, aby si zavolala z obchodu s potravinami a oznámila poruchu telefonní společnosti. Vrátila se s ujištěním, že porucha bude v nejkratší možné době odstraněna. ‚Nejkratší možná doba‘ však trvala už víc než pět hodin, což Mannyho dopálilo. Významný kongresman a k tomu ještě národní hrdina si zasluhuje lepší zacházení. Byla to veřejná urážka, kterou Weingrass nehodlal strpět. A přestože svému spolku čarodějnic nic neřekl, měl zlé tušení.

Něco mu tady nehrálo.

„Poslechněte, vy vědmy lorda z Cawdoru!“ křikl z plných plic z prosklené verandy na dvě pečovatelky, které hrály karty.

„Co to sakra vykřikuješ, Manny?“ zeptala se třetí z nich z křesla v rohu obýváku a zvedla oči od novin.

„Cituji Macbetha, ty analfabetko. Stanovuju zákon!“

„To je tak jediné, co by ti šlo, Metuzaléme.“

„Víš toho o bibli hodně málo. Nehodlám už trávit čas odříznutý od světa. Buď mě jedna z vás zaveze do města, abych mohl zavolat šéfovi té zpropadené telefonní společnosti, nebo vám počůrám celou kuchyni.“

„Než bys to udělal, dostal bys svěrací kazajku,“

řekla jedna z dívek hrajících karty.

„Počkej,“ namítla její partnerka. „Může zavolat kongresmanovi a ten by to mohl popohnat. Já nutně potřebuju mluvit s Frankem. Zítra odlétá a já jsem ještě nestilhla rezervovat pokoj v motelu v Cortezu.“

„Jsem pro,“ pravila pečovatelka sedící v obýváku.

„Může si zavolat z potravin od Abe Hawkinse.“

„Já věděl, že se dohodneme,“ řekl Manny. „Ale zavoláme si z Gonzalezova baru. Nevěřím nikomu, kdo se jmenuje Abraham. Nejspíš prodal zbraně ajjatolláhovi a zapomněl si říct o peníze. Jen na sebe hodím svetr a bundu.“

„Řídit budu já,“ ozvala se sestra z obýváku, odložila noviny a vstala. „Vezmi si kabát, Manny. Je zima a od hor to pořádně fouká.“ Weingrass si něco

zabrblal pod vousy a zamířil do ložnice, kterou měl v jižním křídle na prvním patře. Jakmile zmizel z dohledu, přidal do kroku. Musel si vzít víc než jen svetr.

Když došel do obrovského pokoje, odsunul křeslo od stolu a přistavil ho k vysoké skříni. Opatrně si stoupl na křeslo a sundal z ozdobného vršku impozantního kusu nábytku krabici od bot. Pomalu se spustil na podlahu a odnesl krabici k posteli. Otevřel ji, vyndal automat ráže 9 milimetrů a tři plné zásobníky.

Skrýš byla nezbytná. Evan nařídil, aby mu zamkli zbraň a vzali všechny náboje. Důvod opatření byl příliš bolestný, než aby o něm s Evanem mluvili. Kendrick se celkem logicky domníval, že pokud by jeho starý přítel zjistil, že se mu rakovina vrátila, sáhl by si na život. Ale Emmanuel Weingrass byl po celý život na zbraně zvyklý a Evanovo nařízení nesl těžce. Gee-Gee Gonzalez však situaci napravil a tajně mu opatřil pistoli.

Manny otevřel krabici jen jednou, a to tehdy, když se na ně vrhli reportéři a pomočili trávník kolem celého domu.

Zacvakl zásobník do pistole, zbylé dva si nacpal do kapes. Pak odnesl křeslo zpátky ke stolu, zamířil ke skříni, vytáhl z police dlouhý teplý svetr a přetáhl si ho přes hlavu. Svetr znamenitě zakrýval vystupující

pistoli. Pak provedl věc, kterou od doby rekonstrukce pokoje nedělal. Zkontroloval zámky na dveřích na terasu, přistoupil k červenému vypínači ukrytému za závěsy a uvedl do chodu alarm. Vyšel z ložnice, zavřel za sebou dveře a zamířil za pečovatelkou, která na něj čekala ve vstupní hale. Přes ruku měla přehozený jeho svrchník.

„To je pěkný svetr, Manny.“

„Koupil jsem ho v zimním výprodeji v Monte Carlu.“

„Copak máš na všechno připravenou odpověď?“

„Přesně tak.“

„Vezmi si plášť.“

„Vypadám v tom jak chasid.“

„Co?“

„Nic, pojdme už.“ Weingrass vykročil ke dveřím, vtom se však zarazil. „Holky!“ vykřikl tak silně, že ho bylo slyšet až na verandě. „Ano, Manny?“

„Co je?“

„Teď mě laskavě poslouchejte, dámy, protože mluvím vážně. Protože telefon nefunguje, byl bych daleko klidnější, kdybyste si zapnuly poplašné zařízení.

Udělejte mi radost, zlatíčka moje. Možná mě máte za

pošetilého staříka, ale opravdu se budu cítit líp, když to pro mě uděláte.“

„To je od něj ale pěkné.“

„Můžeš se spolehnout, Manny. Zapneme ho.“

Na tenhle pokornej tón ty slepice vždycky dostanu, pomyslel si Weingrass a znovu vykročil ke dveřím.

„Pospěš si,“ otočil se za pečovatelkou, která zatím bojovala se zapínáním u své bundy. „Chci se dostat do baru dřív, než v telefonní společnosti vyhlásí celozávodní dovolenou.“

Vítr z hor byl skutečně silný, takže na cestě od vchodových dveří ke Kendrickovu Saabu Turbo zaparkovanému před domem se Manny musel držet, aby neupadl. Zakryl si levou rukou tvář, otočil hlavu doprava, ale najednou ho problémy s větrem přestaly zajímat. V první chvíli se mu zdálo, že mu listí vířící ve větru a sloupy zvednutého prachu zatemnily zrak, ale pak si uvědomil, že vidí dobře. Všiml si pohybu za živým plotem, který se vinul kolem silnice. Jakási shrbená postava přeběhla napravo a ukryla se za hustým křoviskem. A pak další!

„Všechno v pořádku, Manny?“ křikla sestra.

„Proti vánicím, které zuří v Alpách, je tohle sranda!“ zavolal Weingrass. „Naskočte. Rychle!“

„Jednou bych se chtěla do Alp podívat!“

„Já taky,“ zamumlal Weingrass, nasoukal se do saabu a okamžitě si sáhl pod svetr pro pistoli. Vytáhl zbraň a držel ji mezi sedadlem a dveřmi, zatímco pečovatelka vsunula klíček do zapalování a nastartovala motor. „Až budeme na silnici, zaboč nalevo,“ řekl jí.

„Ne, Manny. Nejrychlejší cesta do Mesa Verde vede napravo.“

„To vím, děvenko, ale stejně chci, abys zatočila doleva.“

„Manny, jestli na mě šiješ nějakou boudu, tak se strašně naštvu!“

„Zabočíš nalevo, projedeš zatáčkou a zastavíš!“

„Pane Weingrassi, jestli vás jen na okamžik napadlo.“

„Já vystupuju,“ přerušil ji klidně starý architekt.

„Nechci tě plašit a všechno ti vysvětlím později, ale teď uděláš přesně to, co ti řeknu. A teď, prosím tě, jeď.“

Šokovaná sestra vůbec nechápala, o co Mannyrnu jde, jeho pohledu však porozuměla dokonale. Byl to rozkaz.

„Děkuji,“ dodal, když projela mezi stěnami vysokého živého plotu a zatočila doleva. „Do Masa Verde pojedeš přes Mancos.“

„Ale to je nejmíň deset minut jízdy navíc.“

„To vím, ale přesto to uděláš. Jeď přímo do Gonzalezova baru a řekni mu, ať okamžitě volá policii.“

„Manny!“ vyjekla sestra a křečovitě sevřela volant.

„Určitě to nic neznamená,“ ujistil ji rychle Weingrass. „Třeba se jen někomu rozbilo auto, nebo nějaký turista zabloudil. Ale bude líp si to ověřit, co říkáš?“

„Nevím, co si mám myslet, ale rozhodně ti nedovolím vystoupit!“

„Ale dovolíš,“ řekl Manny a ledabyle zvedl pistoli, jako kdyby si chtěl prohlédnout kohoutek. V jeho jednání nebyla žádná výhrůžka.

„Bože můj!“ vykřikla pečovatelka.

„Nemůže se mi nic stát, drahoušku, protože jsem opatrný, možná až zbabělý. Zastav tady, prosím.“

Vyplašená žena ho poslechla, očima plnýma hrůzy těkala mezi pistolí a starcovou tváří. „Díky,“ řekl Weingrass a otevřel dvířka. Do auta okamžitě vletěl poryv sílícího větru. „Možná zastihnu našeho neškodného hosta, jak s děvčaty popíjí kávu,“ dodal.

Vystoupil a tiše za sebou zatlačil dveře. Pneumatiky zakvílely a saab vyrazil kupředu. To nevadí, řekl si v duchu Manny. Vítr všechny zvuky přehluší.

Ve větru zanikl i zvuk jeho kroků, když se vracel do domu. Držel se u krajnice cesty a pod nohama mu praskaly spadlé větvičky. Byl vděčný za temné mraky pádící po nebi a taky za tmavý plášť, který měl na sobě.

Díky tomu byl nenápadný. Po pěti minutách se zastavil u silného kmenu stromu, jenž rostl v polovině cesty naproti stěně živého plotu. Znovu si před větrem zakryl tvář rukou a zadíval se přes silnici.

Byli tam! A na zbloudilé turisty nevypadali. Jeho obavy se potvrdily. Tihle se opravdu neztratili, ale čekají na něco nebo na někoho. Oba muži na sobě měli kožené bundy, krčili se před živým plotem a rychle se domlouvali. Muž napravo se pořád netrpělivě díval na hodinky. Nikdo Weingrassovi nemusel říkat, co to znamená. Skutečně na někoho čekají. Manny se těžce složil k zemi, začal se plazit kolem a něco hledat.

Nevěděl přesně co, ale věděl, že to musí najít.

Nakonec objevil silnou těžkou větev, čerstvě ulomenou větrem. Z místa zlomu ještě vytékala smůla.

Větev měřila téměř metr a byla pružná. Stařec se s ohromným vysílením pomalu postavil a zamířil ke stromu, pod nímž předtím stál. Od dvou vetřelců jej dělilo nějakých patnáct metrů úhlopříčné přes cestu.

Byl to hazard, ale co už mu v životě zbylo? Riziko bylo nekonečně větší než v ruletě. Hazardní hráč v Emmanuelu Weingrassovi byl ochoten vsadit značnou částku na to, že jeden z nezvaných hostů zůstane na svém místě. Starý architekt zacouval do lesa a vybral si místo tak pečlivě, jako by dokončoval projekt pro nejdůležitějšího klienta svého života. Tím klientem však byl on sám. Maximálně využít okolní přírodu to byla zásada, které se držel během celé své kariéry. A teď nebyl důvod osvědčené pravidlo porušovat.

Objevil dva silné topoly, které rostly asi dva metry od sebe a tvořily tak jakousi pomyslnou bránu do lesa.

Ukryl se za kmenem pravého topolu a zvedl těžkou větev, až se její konec opřel o kúru nad jeho hlavou. Vítr svištěl korunami stromů a Weingrass do zvuků lesa vydal krátký skřek, z jedné třetiny lidský, ze dvou zvířecí. Natáhl krk a pozoroval dění.

Mezi kmeny a nízkým porostem viděl, jak se oba skrčení muži prudce otočili. Muž napravo chytil svého společníka za rameno a pravděpodobně mu dával nějaký rozkaz. Manny se nemýlil. Chlapík nalevo vstal, vytáhl pistoli a vyrazil přes cestu směrem k lesu.

Vše teď bylo otázkou správného načasování.

Krátký výkřik vlákal oběť do moře zeleně tak jistě, jako

Sirény zvábily Odyssea. Weingrass ze sebe vyrazil ten tajemný skřek ještě dvakrát a po kratší odmlce i potřetí.

Poslední zvuk zněl tak výrazně, že vetřelec vyrazil dopředu a s namířenou zbraní se rychle prodíral větvemi. Mířil k lesní bráně a nakonec do ní také vstoupil.

Manny napřáhl a vší silou uhodil těžkou větví běžícího člověka do hlavy. Tvář vetřelce se zbrotila a okamžitě se zalila krví. Muž padl mrtvý k zemi s proraženou lebkou. Weingrass se zatajeným dechem vyšel z úkrytu za kmenem a poklekl.

Zabitý muž byl Arab.

Vítr z hor neslábl. Manny vytrhl mrtvole pistoli z ještě teplé ruky a s větší bolestí než předtím vykročil k silnici. Společník zabitého vetřelce se choval velice nervózně, neustále otáčel hlavu k lesu, pak k cestě do Mesa Verde a mezitím se díval na hodinky. Ale zbraň nevytáhl a to Weingrassovi něco napovědělo. Terorista a o tom, že je to terorista nebylo pochyb, je buď naprostý amatér, nebo špičkový profesionál. Nic mezi tím.

Manny ucítil ve svých churavých prsou bušení, musel si proto dopřát několik okamžiků odpočinku, aby popadl dech. Ale hned zase pokračoval v cestě, taková

příležitost už se nemusela opakovat. Přecházel od kmene ke kmeni, až byl asi dvacet metrů od nervózní postavy, která se stále dívala opačným směrem. Znovu šlo o čas. Weingrass, přešel jak nejrychleji mohl přes silnici, pak se zastavil a pozoroval. Potenciální zabiják už propadal panice. Dvakrát vyrazil přes silnici k lesu, ale pokaždé se zase vrátil k živému plotu, přikrčil se a díval se na hodinky. Manny vyrazil dopředu, v pravé ruce přitom křečovitě svíral pistoli. Když se přiblížil k teroristovi až na tři metry, vykřikl.

„Džezar!“ Weingrass označil v arabštině teroristu za řezníka. „Pohni se a je po tobě! Fahem?“

Snědý muž se prudce otočil a vrhl se do křoví.

Prach, který se přitom zvedl ze země, vletěl starému architektovi do očí. Weingrass i se zamlženým zrakem pochopil, proč předtím u teroristy neviděl zbraň. Ležela mu totiž u nohou. Manny se vrhl k zemi, zatímco terorista sáhl po pistoli, odskočil dozadu do pichlavé zeleni a dvakrát vystřelil. Rány však nebylo téměř slyšet. Jako by si jen někdo dvakrát odplivl do větru.

Terorista používal tlumič. Kulky však slyšet bylo, jedna prosvištěla Weingrassovi nad hlavou, druhá se odrazila od betonu vedle jeho hlavy. Manny zvedl pistoli a zmáčkl spoušť. Léta zkušeností mu pomohly udržet

ruku v klidu. Terorista zavřeštěl a s vytřeštěnýma očima se svalil do živého plotu. Z krku mu vytékal pramínek krve.

Pospěš si, ty starej páprdo, okřikl se v duchu Weingrass a škrábal se na nohy. Na někoho čekali!

Chceš tady jen tak sedět jako kulhavá kachna a čekat, až

ti někdo ustřelí palici? Sakra, bolí mě všechny kosti!

Manny se vrávoravým krokem přiblížil k mrvole v křovisku. Sehnul se, uchopil mrtvolu za nohy a s vypětím všech sil ji odtáhl ze silnice do lesa.

Kéž by si mohl jen tak lehnout na zem a odpočívat.

Nadýchat se čerstvého vzduchu a utišit bušení v prsou.

Věděl však, že nemůže. Musí jít dál a mít se na pozoru.

Ale hlavně: Musí zajmout někoho živého! Tihle lidé jdou po jeho synovi. Musí získat informace. Za každou cenu. I za cenu smrti.

Náhle uslyšel vzdálený zvuk motoru, který vzápětí zase utichl. Weingrass zmateně ustoupil hlouběji do lesa a čekal. Po cestě z Mesa Verde přijíždělo auto, ale buď mělo vypnutý motor, nebo jeho zvuk přehlušil vítr.

Vůz jel bez motoru, protože byl slyšet jen šum pneumatik, které se blížily k živému plotu. Automobil jel velice pomalu a nakonec se zastavil u prvního vjezdu k usedlosti. Uvnitř seděly dvě osoby. Řidič měl

svalnatou postavu, mohlo mu být, něco málo přes čtyřicet. Vystoupil jako první a rozhlédl se. Zřejmě čekal na někoho nebo na jakési znamení. Mžoural do podvečerního pološera, a když nikoho neviděl, přešel na druhou stranu cesty směrem k lesu a vyrazil pěšky dopředu. Weingrass zatrčil svou pistoli za pásek a sehnul se pro zbraň druhého zabijáka, opatřenou děrovaným tlumičem. Do kapsy se mu nevešla, na to byla příliš velká, proto ji stejně jako Arab položil na zem vedle sebe. Vstal a ustoupil pár kroků do křovin.

Podíval se, kolik má v bubínku nábojů. Zbyly tam čtyři.

Muž z auta se blížil, až stanul přímo před Mannym.

„Josefe!“ Vítr najednou přivál jméno, které napolo vykřikl řidičův společník. Také vystoupil, rozběhl se po cestě a nápadně při tom kulhal. Manny byl v šoku: Josef je hebrejské jméno, ale tihle zabijáci jistě nejsou Izraelci.

„Buď zticha, kluku!“ rozkázal starší muž nevrle arabsky, když k němu jeho kumpán doběhl a sotva lapal po dechu. „Ještě jednou zvýšíš hlas a pošlu tě zpátky do Baaky v rakvi!“

Weingrass pozoroval a poslouchal oba muže, kteří stáli sotva pět metrů od něj na kraji cesty. Byl v mírném šoku, ale už pochopil proč starší muž použil arabského

slova Walad čili kluk. Jeho kumpán byl skutečně ještě chlapec, jemuž mohlo být tak šestnáct sedmnáct let.

„Nikam mě nepošleš!“ odsekl hněvivě mladík. Měl zjevnou vadu řeči, nepochybně zaječí pysk. „Kvůli ty svini už nikdy nebudu pořádně chodit! Kdyby nebylo jeho, mohl jsem se stál velkým mučedníkem naší svaté věci!“

„No dobře, dobře,“ řekl starší Arab s hebrejským jménem soucitně. „Strč si hlavu do studené vody, nebo se ti rozskočí. O co jde?“

„Americký rádio! Právě jsem ho zapnul a to, co jsem slyšel, mi bohatě stačilo, abych pochopil!“

„Naši lidi v druhém domě?“

„Ne, nic takovýho. židi! Popravili starého Khuriho. Pověsili ho!“

„A cos čekal, Amene? Ještě po válce přece pracoval pro zbytek nacistů v severní Africe. Zabíjel židy, vyhazoval do povětří kibucy a dokonce i hotel v Haifě.“

„Musíme zabít vraha Begína a všechny ty starochy ze židovských organizací! Khuri pro nás byl symbol velikostí.“

„Uklidni se, chlapče. Tihle staříci válčili víc s Brity než s námi. Oni, ani starý Khuri, nemají s naším úkolem

co dělat. Musíme dát lekci gaunerovi, který předstíral, že je jedním z nás. Ukrýval se v našich šatech, mluvil naším jazykem a zradil přátelství, které jsme mu nabídli. Musíš se soustředit na současnost, chlapče!“

„A kde jsou ostatní? Měli přece vyjít na silnici.“

„Nevím. Možná se jim něco nezdálo a šli do domu.

Vevnitř se svítí, to je vidět i přes křoví. Budeme se plazit ke vchodu, každý z jedné strany. Ty se pak proplížíš trávou k oknu. Nejspíš zjistíme, že naši kolegové vevnitř popíjejí kafíčko s někým, koho pak podříznou.“

Emmanuel Weingrass zvedl pistoli s tlumičem, opřel ji o kmen stromu a střídavě mířil na oba teroristy.

Chtěl je oba dostat živé!

Slova o „druhém domě“ jím tak otřásla, že měl sto chutí oběma Arabům ustřelit hlavy. Oni chtějí zabít jeho syna! Draze za to zaplatí, budou se svíjet ve strašných bolestech. Mířil zabijákům pistolí na pánevní oblast, hned na jednoho, a pak zase na druhého.

Vystřelil přesriě ve chvíli, kdy vítr na silnici zvedl další sloupec prachu. Vypálil dvakrát na staršího muže a jednou do mladíka. Chlapec se s výkřikem zhroutil k zemi a začal se svíjet. Starší terorista byl mnohem odolnější. Vrávoravě vstal a otočil se k místu, odkud

vyšly výstřely. Pak vykročil jako raněné zvíře ke svému vrahovi.

„Nepřibližuj se, Josefe!“ zaječel Manny, který se na pokraji úplného vyčerpáni přidržoval stromu.

„Nechci vás zabít, ale udělám to! Máš hebrejské jméno a přitom zabíjíš židy!“

„Moje matka!“ vykřikl obr a udělal další krok.

„Zřekla se vás všech! Jste vrahové mého lidu! Všechno nám berete a ještě na nás plivete! Jsem napůl žid, ale kdo jsou ti židi, kteří zabili mého otce a oholili hlavu mé matce jen proto, že se zamilovala do Araba? Vezmu tě s sebou do pekla!“

Weingrass se přidržoval stromu. Zatínal prsty do kmene tak křečovitě, že mu začaly krvácet. Dlouhý plášť mu vlál ve větru. Vtom z lesní temnoty vystoupila mohutná postava a velké tlapy sevřely Weingrasse pod krkem.

„Nech toho!“ zavřeštěl Manny. Okamžitě mu došlo, že nemá na vybranou. Vypálil poslední ránu a kulka provrtala Arabovi čelo. Josef silou výstřelu odskočil a s divokým výrazem v obličeji se skácel k zemi. Weingrass se celý třásl a lapal po dechu. Opřel se o strom a podíval se na bezvládně ležící tělo. V tom okamžiku dospěl k závěru, který mu do té chvíle unikal:

Za veškerým pokřivením lidských myšlenek stojí slepá víra, která v honbě za velkým nepoznaným zlovolně staví lidi proti sobě. Jakým právem?

„Josefe. Josefe,“ volal chlapec, který se svíjel v křoví u cesty. „Kde jsi? Dostal jsem to, dostal jsem to!“

Ten chlapec nic neví, pomyslel si Weingrass. Ze svého místa nemohl nic vidět a vítr z hor už beztak tlumené výstřely ještě přehlušil. Mladý fanatik neví, že jeho druh je mrtvý. že je sám, kdo přežil. A právě o jeho přežití Mannymu šlo. Nemohl připustit, aby vznikl nový mučedník, který si v boji za svatou věc sám sáhl na život. Ne teď a ne tady. Musí z něj vytáhnout některé informace. Musí zjistit skutečnosti, které by mohly zachránit život Evanu Kendrickovi. Jedině o to teď jde!

Weingrass hodil pistoli s tlumičem na zem a strčil si krvácející ruce do kapsy svrchníku. Sebral poslední zbytky sil, odstrčil se od stromu a vyrazil, jak nejrychleji mohl, mezi stromy. Zesláblýma rukama rozhrnoval husté větve, každou chvíli přitom zavrávoral. Nakonec vyšel na silnici a opodál uviděl stát auto teroristů. Došel dostatečně daleko. Otočil se a vydal se zpátky po milosrdně rovné cestě rychleji, rychleji! Pohni zadkem, starouši! Ten kluk se nesmí pohnout, nesmí se plazit, nesmí nic vidět! Manny cítil,

jak se mu do hlavy hrne krev. V prsou mu nesnesitelně bušilo. Támhle leží! Hýbe se. Plazí se do lesa! Za chvíli uvidí svého mrtvého druha! To se nesmí stát!

„Aman!“ vykřikl Weingrass ze všech sil. „Ajn ent?

Kaif elaval?“ pokračoval arabsky. Ptal se chlapce, kde je a jak mu je. „Itkallem!“ nařídil mu, aby se ozval.

„Tady, tady!“ ječel mladý Arab vlastním jazykem.

„Dostal jsem to do boku! Nemůžu najít Josefa!“ Mladík se převalil na záda, aby pozdravil očekávaného druha.

„Kdo jsi?“ zaječel a snažil se sáhnout pod bundu pro pistoli. „Tebe neznám!“

Weingrass kopl teroristu do lokte a přišlápl mu ruku k hrudníku. „Tohle víckrát nezkoušej, ty blbečku!“

řekl Manny tónem, jakým saudský oficír kára toho nejnižšího vojína. „Nesvěřili jsme ti tajný úkol, abys nám přidělával starosti. Jistěže tě postřelili, ale určitě sis všiml, že jsi jen zraněný a ne zastřelený, což se mohlo lehce stát!“

„Co to povídáš?“

„Cos to prováděl?“ obořil se na něj Manny.

„Pobíhal jsi po cestě, řval jsi na celé kolo a nakonec ses plížil kolem našeho cíle jako zloděj v noci! Josef měl pravdu, měli tě poslat první lodí zpátky do údolí Bikáa.“

„Josef?. Kde je Josef?“

„V domě s ostatními. Pojd, pomůžu ti. Půjdeme za nimi.“ Weingrass se přidržel větve, aby neupadl, zatímco terorista vstal a chytil se Mannyho za ruku.

„Nejdřív mi odevzdej zbraň!“

„Cože?“

„Mají tě za hlupáka. Nechtejí, abys byl ozbrojený.“

„Nechápu.“

„To ani nemusíš.“ Weingrass vrazil překvapenému teroristovi facku a současně mu pravou rukou sáhl pod bundu a vytáhl zbraň. Byla to pistole ráže šest. „Jdeme.

Skákej po jedné noze, jestli je to pro tebe lehčí.“

Slabé podvečerní slunce zakryla rychle plující tmavá mračna, která zvěstovala bouřku. K smrti vyčerpaný stařec a zraněný mladík byli právě uprostřed cesty, když se kolem rozlehlo vrčení motoru. Vzápětí je ozářily reflektory vozu uhánějícího od Mesa Verde.

Ozvalo se kvílení pneumatik a silný vůz se smykem zastavil na krajnici jen několik metrů od Weingrasse a jeho zajatce. Oba se vrhli k živému plotu. Manny pevně držel teroristu za vojenskou bundu. Z velkého černého auta vyskočil jakýsi muž. Vrávorající Manny sáhl pod plášť pro svou pistoli. Starý architekt viděl, že se k němu blíží jakási rozmazaná postava. Zvedl zbraň a chystal se vypálit.

„Manny!“ křikl Gee-Gee Gonzalez.

Weingrass upadl, ale zraněného teroristu nepustil.

„Drž ho!“ nařídil Gonzalezovi sípavým hlasem. „Nesmí ti utéct, chytni ho za ruce. Mívají u sebe kyanid!“

Mladý Arab dostal od jedné ze dvou pečovatelek tišící injekci, aby až do rána spal. Jeho střelná rána nebyla vážná, šlo o čistý průstřel. Ránu mu vyčistili a zalepili silnou náplastí. Krvácení ustalo. Pak ho Gonzalez zanesl do hostinského pokoje. Ruce i nohy mu přivázal k rohům postele a pečovatelky pak přikryly jeho nahé tělo dvěma dekami.

„Je tak strašně mladičký,“ řekla jedna ze sester a podložila Arabovi hlavu polštářem.

„Je to vrahoun,“ zchladli ji Weingrass a prohlížel si teroristovu tvář. „Bez rozmyšlení by tě zabil tak jako zabíjí židy. Tak jako zabije nás, jestli ho necháme žít.“

„To je nechutné, pane Weingrassi,“ řekla druhá sestra. „Je to ještě dítě.“

„Řekni to rodičům židovských dětí, které se nedožily ani jeho věku.“ Manny vyšel z pokoje a zamířil za Gonzalezem, který spěšně vyšel ven, aby zaparkoval své příliš nápadné auto do garáže. Pak se vrátil a u baru na verandě si nalil plnou sklenici whisky.

„Jen si posluž,“ řekl architekt a vešel na zasklenou terasu, kde zamířil ke svému koženému křeslu.

„Naúčtuju ti to jako ty mně.“

„Ty praštěnej dědku!“ vyštěkl Gee-Gee. „locol Ty ses obyčejnej loco, víš o tom? Dyť tě mohli zabít!

Muertol Ty comprende? Muerto, muerto mrtvej, mrtvej, mrtvej, ty starej blázne! Málem mě z tebe trefil šlak!“

„No dobře, dobře, můžeš si nalít na účet firmy.“

„Loco!“ vykřikl znovu Gonzalez a obrátil do sebe celou sklenku.

„Možná máš pravdu,“ připustil Manny. „Dej si ještě jednu. Naúčtuju ti až tu třetí.“

„Nevím, jestli mám jet, nebo tady zůstat!“ řekl Gee-Gee a nalil si další drink.

„Na policii?“

„Jak jsem říkal, na policii nebyl čas. A kdybych je i nakrásně zavolal, tak by stejně přijeli až za měsíc. To tvoje děvče, ama de cría ta sestřička ona je volá. Jen doufám, že někoho z těch payasos zastihla. Někdy se musí volat až do Duranga, aby sem člověk někoho dostal.“

Telefon na baru zazvonil. Nezněl však jako normální telefon spíš jako bzučák. Weingrass se lekl a vyskočil z křesla, div neupadl na podlahu.

„Mám to vzít?“ zeptal se Gonzalez.

„Ne!“ vykřikl Manny a nejistým krokem vyrazil k baru.

„No, snad jsem tolik neřekl.“

„Haló?“ ozval se stařec do telefonu.

„Pan Weingrass?“

„Možná jo, možná ne. A kdo jste vy?“

„Napíchli jsme se laserem na vaši linku. Jmenuji se Mitchell Payton.“

„Vím o vás všechno,“ přerušil ho Manny. „Je můj chlapec v pořádku?“

„Ano, je. Právě jsem s ním mluvil. Je na Bahamách. Poslali jsme pro něj vojenské letadlo ze základy Homestead. Za pár hodin bude ve Washingtonu.“

„Držte ho tam! Přidělte mu ochranku! Nikoho k němu nepouštějte!“

„Takže se to stalo i u vás?. Připadá mi, že jsem k ničemu. Měl jsem tam postavit stráže. Kolik máte mrtvých?“

„Tři,“ řekl Manny.

„Proboha. Co o tom ví policie?“

„Zatím nic. Ještě nedorazili.“

„Nedorazili. Poslouchejte mě, pane Weingrassi.

To, co vám teď řeknu, vám možná bude znít šíleně, ale já vím, o čem mluvím. Celou tragédii zatím musíme držet v tajnosti. Máme daleko větší šanci chytit ty parchanty, když nevyvoláme paniku a naši specialisté budou moci v klidu pracovat. Rozumíte tomu, pane Weingrassi?“

„Rozumím a všechno zařídím,“ odvětil stařec, který kdysi pracoval pro Mossad. „Řekneme policii, že to byl falešný poplach sousedovi se rozbilo auto a nemohl se k nám dovolat,“ dodal blahosklonně.

„Úplně jsem zapomněl,“ řekl ředitel Zvláštních operací tiše. „Vy už jste u nás byl.“

„Ano, byl,“ přitakal Manny, ale dál to nekomentoval.

„Moment!“ vykřikl náhle Payton. „Řekl jste, že jsou tři mrtví, ale vy se mnou mluvíte. Jste v pořádku?“

„Ti tři byli od nich, ne od nás, pane Neschopný z CIA.“

„Cože? Ježíšikriste!“

„Ten by vám moc nepomohl. Zkuste radši poprosit Abraháma.

Vyjadřujte se jasněji, pane Weingrassi.“

„Musel jsem je zabít. Ale čtvrtý je ještě naživu a dostal sedahva. Pošlete sem vaše specialisty, nebo oddělám i jeho.“

29

Do hněda opálený šéf rezidentury CIA na Bahamách seděl v autě a rychle mířil ze své kanceláře na ambasádě v Queen Street. Policie v Nassau poslala ozbrojenou eskortu do hotelu Cable Beach. Čtyři uniformovaní důstojníci rychle doprovázeli vysokého muže s kaštanovými vlasy a snědou krásku z jejich apartmá v sedmém patře do vozu přistaveného před hotelem. Provozní ředitel hotelu, věčně ostražitý Skot jménem McLeod, naplánoval cestu chodbami pro zaměstnance, kde drželi stráž jeho nejspolehlivější strážní. Dále trasa vedla do jasně osvětleného vchodu, před kterým stály dvě ohromné fontány, z nichž k temné obloze tryskaly osvětlené perličky vody. Dva McLeodovi asistenti obr s věčně dobrou náladou, hlučným smíchem a podivným jménem Vernal a atraktivní mladá hosteska trpělivě vysvětlovali přijíždějícím i odjíždějícím hostům, že zdržení nepotrvá dlouho. Pětičlenná jednotka na motocyklech zatím
pročesávala potemnělý terén. Šéf pobočky CIA neponechal nic náhodě. Všechny důležité lidi na Bahamách znal jménem a oni znali jeho. Dokázali si navzájem vyhovět.

Evan s Kalejlou nastoupili pod ochranou policie do vládního vozu a člověk z CIA usedl na místo spolujezdce. Kendrick nebyl schopen slova. Kalejla ho držela za ruku. Dobře věděla, co se v něm odehrává.

Nedokázal střízlivě uvažovat, sžíral ho strašlivý smutek a cloumal s ním vztek. Smrt Kaši a Sabriho Hassanových mu vehnala slzy do očí. O mučení mu nikdo říkat nemusel, to si lehce dokázal představit sám.

Rychle si slzy otřel zaťatou pěstí. Jeho oči jakoby říkaly: Přijde čas zúčtování. Zornice měl rozšířené hněvem.

„Jak si můžete domyslet, pane kongresmane,“ řekl místní šéf CIA a otočil hlavu dozadu, „nevím, co se děje, ale můžu vám říct, že letadlo ze základny Homestead na Floridě je už na cestě, aby vás obratem dopravilo do Washingtonu. Mělo by přiletět pět až deset minut po našem příjezdu na letiště.“

„To víme,“ odvětila Kalejla milým hlasem.

„Mělo tady už být, ale říkali, že v Miami je mizerné počasí a na stejné trase se pohybuje několik linkových letů. To neznamená nic jiného, než že letadlo pro vás chtěli důkladně vypravit, pane. Tedy, pro vás dva, pochopitelně.“

„To je od nich neobyčejně milé,“ řekla agentka z Káhiry a stiskla Evanovi ruku. Chtěla mu tím naznačit, aby nic neříkal.

„Kdybyste zjistili, že jste něco zapomněli v hotelu, rádi se o to postaráme.“

„Nic jsem tam nenechal,“ vyjel Kendrick.

„On chce říct, že jsme si dali na všechno pozor a že vám děkujeme,“ řekla Kalejla a ještě silněji zmáčkla Evanovu ruku. „Situace je výjimečná a kongresman má spoustu starostí. Domníváme se správně, že nepůjdeme přes celnici?“

„Tenhle průvod projede přímo přes bránu letištního překladiště,“ odpověděl agent a letmo se podíval na Kendricka. Rychle se však odvrátil, jako by měl pocit, že narušil něčí soukromí. Zbytek cesty proběhl v mlčení. Na letišti se před nimi rozestoupila ocelová brána nákladního terminálu, procesí vjelo dovnitř a projelo na konec první přistávací dráhy.

„Letadlo F-106 z Homesteadu přistane každou chvíli,“

řekl důstojník CIA.

„Vystupuju.“ Evan zatáhl za kliku, ale bylo zamčeno.

„To bych nezkoušel, kongresmane Kendricku.“

„Pusťte mě ven!“

„Evane, on jen dělá svoji práci.“ Kalejla držela Kendricka za ruku jemně, ale přitom pevně. „Musí se řídit pravidly.“

„A k těm pravidlům patří, že se mám udusit?“

„Mně se dýchá dobře.“

„Ale ty nejsi já!“

„To vím, miláčku. Nikdo teď nemůže pochopit, jak ti je.“ Rashadová otočila hlavu a podívala se zadním oknem na letištní budovy a okolí. „Náš status je maximálně čistý,“ řekla a obrátila se k důstojníkovi tajné služby. „Dovolte mu, ať se projde. Zůstanu s ním a vaši muži můžou taky.“

„Čistý status? Copak vy patříte k nám?“

„Ano, ale vy už jste na mě zapomněl. Prosím. Let do Washingtonu určitě nebude právě příjemný.“

„Jistě. Nám to nevadí. Chlapík, co si tohle pravidlo vymyslel, tady beztak není. Dost hlasitě nám přikázal, abychom ho nepouštěli z auta.“

„MJ umí být tvrdý.“

„MJ.? Pojdme se trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Pane řidiči, odblokujte prosím dveře.“

„Díky“ zašeptal Evan Kalejle. „A omlouvám se.“

„To vůbec nemusíš. Jen ze mně nedělej lháře a nenech se zastřelit. Dost bys mi tím zkazil den. Teď se omlouvám já. Na hloupé vtipy není čas.“

Procházeli se lehkým bahamským deštěm a tiše si povídali. Důstojník CIA udržoval zdvořilý odstup, po obou stranách stáli strážní se zbraněmi. Vtom se u letištního překladiště objevil malý černý automobil a s motorem vytočeným do nejvyšších obrátek k nim mířil.

Strážníci přiskočili k Evanovi s Kalejlou a přitiskli je k zemi. Důstojník CIA přikryl Kendricka vlastním tělem a Rashadovou si přitáhl k sobě. Panika však skončila tak rychle, jak vypukla. Ozvala se siréna byl to letištní vůz.

Vedoucí motocyklové jednotky zasunul pistoli do pouzdra a zamířil k muži v uniformě, který vystoupil z auta. Tiše si něco řekli a hned poté se policejní důstojník vrátil k šokovaným Američanům, kteří se sbírali ze země.

„Váš přítel má naléhavý telefonát, pane,“ řekl rezidentovi CIA.

„Přepojte nám to sem.“

„Na to nemáme zařízení.“

„To mi neříkejte.“

„Mám vám zopakovat iniciály MJ.“

„To už je lepší,“ pravila Kalejla. „Půjdu s ním.“

„Tak moment,“ zaprotestoval agent CIA.

„Předpisy říkají něco jiného a vy to víte stejně dobře jako já. Je mnohem jednodušší chránit jednoho člověka než dvojici. Půjdu s ním já a vezmu s sebou čtyři muže.

Vy zůstanete tady s ostatními a budete mi krýt záda, ano?“

Telefon visel na zdi opuštěného skladiště. Už po prvních slovech, která uslyšel, Kendrick strnul. Měl pocit, že se mu zavaří mozek.

„Musíš se dozvědět to nejhorší. Došlo k útoku na Mesa Verde.“

„Ježíši, to ne!“

„Emmanuelu Weingrassovi se nic nestalo. Je v pořádku, Evane.“

„Je raněný?“

„Ne. Popravdě řečeno, to on rozdával rány a zabíjel. Přežil to jen jeden z teroristů.“

„Chci ho!“ vykřikl Kendrick.

„My taky. Naši lidé už jsou na cestě.“

„Mesa Verde byl pomocný cíl teroristů v operaci proti Fairfaxu, že?“

„Nepochybně. Ale v téhle chvíli je to taky naše jediná naděje, abychom vypátrali ostatní. Ten terorista nám řekne všechno, co ví.“

„Nesmíte ho nechat umřít.“

„Emmanuel Weingrass se o to už postaral.“

„Prohledejte ho, jestli u sebe nemá kyanid.“

„Už se stalo.“

„Nesmí zůstat ani na chvilku o samotě!“

„To víme.“

„No ovšem,“ řekl Evan a zavřel oči. Po tváři mu stékaly krůpěje potu a deště. „Nemůžu vůbec přemýšlet. Jak to Manny snáší?“

„Upřímně řečeno, má dost silný žaludek.“

„To je první dobrá zpráva, kterou dneska slyším.“

„Máš na ni právo. Na svůj věk byl opravdu skvělý.“

„To on byl vždycky. Bez ohledu na věk. Musím se tam dostat. Na Washington kašlu. Dopravte mě přímo do Colorada.“

„Čekal jsem, že o to poprosíš.“

„To není prosba, Mitchi, to je naléhavá žádost!“

„No jistě. Proto má taky tvoje letadlo zpoždění.

Letectvo naplánovalo tankování v Denveru a vyřizuje povolení k letu nad koridorem linkových tras. Letadlo tak může dosáhnout rychlosti až dva celé tři machu.

Budeš doma za necelé tři hodiny. Ale pamatuj o

Fairfaxu nikomu ani muk. Weingrass už udržel v tajnosti Mesa Verde.“

„Jak?“

„To ti řekne sám.“

„Opravdu si myslíš, že se vám podaří všechno utajit?“

„Ano, pokud půjdu k prezidentovi já sám. A v tuto chvíli ani jiná alternativa není.“

„Jak se k němu dostaneš přes ochranku?“

„Na tom právě pracuju. Znám jednoho chlapíka, s kterým jsem před lety studoval historii. Občas se někde potkáme a nezávazně prohodíme pár slov. Má velký vliv. Myslím, že jeho jméno znáš. Jmenuje se Winters.

Samuel Winters.“

„Winters? Právě ten poradil Jenningsovi, aby mi udělili tu pitomou Medaili svobody.“

„Na to si vzpomínám. Proto mě taky napadlo jeho jméno. Přeju ti příjemný let a pozdravuj moji neteř.“

Kendrick zamířil ke dveřím skladiště, u nichž stála policejní eskorta. Dva strážníci byli uvnitř, dva venku, zbraně v pohotovostní poloze. Dokonce i šéf pracoviště CIA, jenž ve tmě vypadal jako rodilý Bahaman, držel v ruce malý revolver. „Vždycky u sebe nosíte takové věci?“ zeptal se Evan bez zájmu.

„Zeptejte se na to své přítelkyně, která věděla, že status je čistý,“ odpověděl důstojník výzvědné služby.

„Děláte si legraci. Ona to má taky?“

„Zeptejte se jí.“

„Ale jak to, že se dostala ve Státech do letadla?

Nejdřív detektory kovu, pak místní celnice.“

„To je jedno z našich malých tajemství, které není zas tak tajné. Když procházíme, obvykle se objeví kontrolor zavazadel a na pár sekund vypne detektor. A pokud jde o celníky, ti dobře vědí, co nemají najít.“

„To je dost nejisté,“ řekl Kendrick a nastoupil do letištního vozu.

„Ani ne. Kontroloři pracují pro nás a navíc je monitorujeme.“ Šéf bahamské CIA se posadil na zadní sedadlo vedle Evana a řidič vyrazil k přistávací dráze.

Ohromný štíhlý vojenský letoun známý jako F-106

Delta Dart už přistál. Jeho motory si jen lehce pobrukovaly. Kalejla stála u schůdků a bavila se s pilotem. Až když se k nim přiblížil, poznal Kendrick typ letadla, do kterého měl nastoupit. Nebylo to příjemné poznání. Letoun byl podobný tomu, jímž před rokem cestoval do Sardinie a začal tak svoji pouť do Maskatu. Obrátil se k důstojníkovi CIA, který šel vedle něj, a podal mu ruku.

„Díky za všechno,“ řekl. „Omlouvám se, že jsem nebyl moc zábavný.“

„Klidně byste mi mohl plivnout do tváře a já bych byl i tak hrdý na to, že jsem vás potkal, pane kongresmane.“

„Rád bych řekl, že si toho vážím. Jak se jmenujete?“

„Říkejte mi Joe, pane.“

„Říkejte mi Joe.“ Mladík ve stejném letadle se před rokem taky jmenoval Joe. Copak má přijít ještě jeden Omán, další Bahrajn?

„Díky, Joe.“

„Ještě jsme úplně neskončili, pane. Jeden z těch hochů od letectva s hodností plukovníka nebo vyšší musí podepsat papír.“

Dotyčný voják nebyl plukovník, nýbrž brigádní generál. Černoch. „Tak vás tady opět pěkně vítám, pane doktore Axelrode,“ pravil pilot letadla F-106. „Zdá se, že jsem váš osobní šofér.“ Vysoký muž podal Kendrickovi ruku. „Takhle to má náš prezident rád.“

„Zdravíčko, generále.“

„Musíme si něco vyjasnit, pane kongresmane.

Minule jsem se choval nejapně, vy jste mi to dal najevo a měl jste pravdu. Ale teď vám povídám, že jestli mě přeloží do Colorada, tak vám určitě dám ve volbách svůj hlas. Myslím to vážně.“

„Díky, generále,“ řekl Evan a pokusil se o úsměv.

„Ale já už žádné hlasy potřebovat nebudu.“

„To by byla hrozná škoda. Poslouchal jsem vaše vystoupení. Líbí se mi váš rozlet a věřte, že o tom já něco vím.“

„Myslím, že máte podepsat nějaký papír.“

„V Sardinii mi žádný nedali,“ řekl generál a vzal si od šéfa pracoviště CIA rozkaz k odletu. „Opravdu přijmete tenhle cár papíru od poníženého padesátiletého negra v generálské uniformě, pane Důležitý?“

„Sklapněte. Sám jsem poloviční indián. Máte s tím nějaké problémy?“

„Omlouvám se, synu.“ Důstojník letectva podepsal dokument a jeho speciální náklad mohl nastoupit do letadla.

„Co se stalo?“ zeptala se Kalejla, když došli k sedadlům. „Proč volal MJ?“

Evanovi se třásly ruce a přeskakoval mu hlas.

Emmanuel Weingrass se dopustil strašného násilí a sám málem přišel o život. Všechno jí vyprávěl a přitom na ni upíral úpěnlivý pohled. „Kristepane, tohle už musí skončit! Jestli ne, tak zabiju všechny, na kterých mi záleží!“ Kalejla ho pevně držela za ruku, aby pochopil, že je s ním. Bouři v jeho duši však utišit nemohla. Bylo to příliš osobní, příliš bolestné.

Po půlhodině letu sebou Evan škubl, vyskočil ze sedadla a rozběhl se uličkou k toaletě. Zvedl se mu žaludek a vyzvracel všechno, co v posledních dvanácti hodinách snědl. Kalejla vyběhla za ním, rychle otevřela dveře na WC, vzala mu hlavu do dlaní a šeptala, aby se tomu nebránil.

„Prosím tě, běž odsud,“ kašlal Kendrick.

„Proč? Protože jsi jiný než my? Cítíš bolest, ale nebrečíš a dusíš to v sobě tak dlouho, až něco musí prasknout.“

„Nepotřebuju, aby mě někdo litoval.“

„Já tě přece nelituju. Jsi dospělý muž, kterému se stalo něco strašného. Považuji se za tvou přítelkyni, Evane, a jako taková tě nelituju. Na to si tě příliš vážím.

Ale cítím s tebou.“

Kendrick se narovnal a vytrhl ze zásobníku pár papírových ručníků. Byl bledý a zjevně otřesený. „Ty ale dokážeš člověku zvednout náladu,“ řekl provinile.

„Umyj se a učeš. Vypadáš strašně.“ Rashadová vyšla z místnůstky kolem dvou vylekaných členů posádky v uniformě. „Ten pitomec snědl nějakou zkaženou rybu,“ vysvětlila, aniž by se na někoho z nich podívala. „Zavřeli byste ty dveře?“

Uběhla další hodina. Stevardi letectva přinesli nápoje a pak oběd připravený v mikrovlnné troubě.

Agentka z Káhiry jej snědla s velkou chutí, ale kongresman se oběda sotva dotkl. „Potřebuješ se najíst, kamaráde,“ řekla Kalejla. „Tohle jídlo je o hodně lepší, než se podává v linkových letadlech.“

„Vidím, že ti chutná.“

„A co tobě? Vrtáš se v tom, ale nejíš.“

„Dám si ještě něco k pití.“

Prudce otočili hlavy směrem k místu, odkud začal vycházet pronikavý zvuk bzučáku, silnější než hukot motorů. Evan to už jednou zažil: Přesně takový zvuk uslyšel před rokem, když ho volali do pilotní kabiny.

Desátník, který zvedl palubní telefon, však tentokrát přistoupil ke Kalejle a řekl: „Máte hovor, slečno.“

„Děkuji,“ řekla agentka Rashadová. Otočila se k Evanovi a všimla si jeho vyplašeného výrazu. „Kdyby to bylo něco důležitého, zavolali by tebe. Uklidni se.“

Vykročila do uličky a přidržovala se opěradel po obou stranách, aby udržela rovnováhu. Nakonec se posadila do sedadla za přepážkou a člen posádky jí podal telefon s dlouhým točitým kabelem. Přehodila nohu přes nohu a ozvala se: „Tady Tužka dvě, Bahamy. Kdo mluví?“

„Kdy se už konečně zbavíme těch debilních pseudonymů,“ řekl Mitchell Payton.

„Klid, MJ, přece to funguje. Kdybych řekla Banán dvě, jak bys odpověděl?“

„Zavolal bych tvému otci a řekl mu, že jsi strašně zlobivá holčička.“

„To nebude potřeba. Dobře mě zná. Co se děje?“

„Nechci mluvit s Evaneřn. Je příliš rozrušený, aby dokázal jasně uvažovat. Ale ty musíš.“

„Pokusím se. O co jde?“

„Potřebuju znát tvůj názor. Jde o informaci, kterou jsi získala od toho chlápka z Off Shore Investment v Nassau. Víš jistě, že se na něj dá spolehnout?“

„Na jeho informace ano, na něj samotného ne. Ale jestli lhal kvůli penězům, nemá před námi kam utéct. Je to notorický ožrala, který žije z toho mála, co mu snad ještě zůstalo v hlavě. Evan mu dal dva tisíce v hotovosti a věř mi, za tu sumu by prozradil i všechna tajemství obchodu s drogami.“

„Pamatuješ si, co přesně říkal o té ženské, která se jmenuje Ardis Montreaux?“

„Jistě. Říkal, že má tu děvku v merku, protože mu dluží peníze a jednoho dne si je od ní vybere.“

„A pamatuješ si, jestli je vdaná?“

„To ti přece Evan říkal do telefonu. Slyšela jsem ho.“

„Chci to slyšet od tebe. Nesmíme udělat žádnou chybu.“

„Tak

fajn.

Rozvedla

se

s

bankéřem

FrazieremPykem a vzala si bohatého Kaliforňana ze San Franciska, nějakého Voň Lindemanna.“

„Určitě říkal, že je ze San Franciska?“

„No, to vlastně ne. Řekl jen, že asi ze San Franciska nebo možná z Los Angeles. Ale rozhodně mluvil o Kalifornii a to je podstatné. Její nový manžel pochází z Kalifornie a je to pracháč.“

„A to jeho jméno snaž se vzpomenout přesně. Víš jistě, že je to Voň Lindemann?“

„No. Sešli jsme se s informátorem u stánku na tržišti a hrála tam dost nahlas kapela, ale ano, to jméno jsem slyšela. Nebo aspoň znělo podobně.“

„To je ono!“ vykřikl Payton. „Znělo podobně, má drahá. Vzala si chlapíka jménem Vanvlanderen.

Andrewa Vanvlanderena z Palm Beach.“

„Tak vidíš, ten ožrala se spletl.“

„O to teď nejde. Andrew Vanvlanderen je jedním z nejvýznamnějších sponzorů Langfora Jenningse. Pro prezidentskou pokladnu znamená doslova zlatou žílu.“

„To je zajímavé.“

„Ani o to už nejde. Ardisolda Wojak Montreaux FrazierPyke Vanvlanderenová je velice šikovná organizátorka a v současnosti pracuje jako vedoucí kanceláře viceprezidenta Orsona Bollingera.“

„To je úžasné.“

„Myslím, že situace si žádá, aby se k ní vydal na návštěvu jeden z našich specialistů na Blízký východ. V

Coloradu budeš za necelou hodinu. Vybral jsem tebe.“

„Ježíšikriste, ale proč by tam vůbec měl někdo chodit?“

„Bollingerovi pravděpodobně kdosi vyhrožuje a FBI na něj proto nasadilo zvláštní jednotku. Drželi to v tajnosti, na moje gusto příliš dlouho. A teď najednou jednotku odvolali a poplach taky.“

„Může to mít souvislost s útoky na Fairfax a Mesa Verde?“ zeptala se Kalejla.

„Vím, že to zní šíleně, ale něco tady nehraje. Na takové věci mám po těch letech čuch větřím ve vzduchu pach vycházející ze San Diega.“

„Může do toho být zamíchaná FBI?“ zeptala se šokovaná agentka Rashadová.

„Ne. Někdo jen FBI zneužil. Hodlám vyslechnout všechny členy té jednotky.“

„Ale pořád jsi mi neodpověděl. Proč bych měla jezdit do San Diega? Není to přece naše teritorium.“

„Důvod je stejný, proč já budu vyslýchat jednotku FBI. Zkoumáme možnost, že ve výhrůžkách Bollingerovi mají prsty teroristé. Vzhledem k tomu, co se dneska stalo, by o takovému vysvětlení nikdo nemohl pochybovat. V tom šílenství musí být nějaká souvistost, jen ji najít. A taky je tady ten blondýn s evropským přízvukem.“

Kalejla se rozhlédla po letadle. Dva stevardi se tiše bavili na svých místech a Evan tupě zíral z okna.

„Jistěže to udělám, ale situaci jsi mi tím moc neulehčil.

Můj chlapec se zřejmě kdysi s tou Vanvlanderenovou zapletl. Ne, že by mě to muselo trápit, ale myslím, že to trápí jeho.“

„Proč? Morální výčitky nejsou na místě. Vždyť se to stalo už dávno.“

„Tys to nepochopil, MJ. Sex nemá s morálkou nic společného. Obalamutili ho, udělali z něj div ne mezinárodního podvodníka a on na to nemůže zapomenout. Možná to nemůže sám sobě odpustit.“

„Pak můžu rozptýlit tvé obavy. Kendrick se teď o San Diegu nesmí dozvědět. Bůh ví, co by ve svém stavu mysli udělal, kdyby měl jen tušení o takové spojitosti. A my nepotřebujeme další problémy. Nějak mu svou nečekanou služební cestu vysvětli a snaž se působit přesvědčivě. Chci, abys tu podivnou paní vyslechla. Do zítřejšího rána ti připravím scénář.“

„Dobře, udělám to.“

„Doufám, že sis s sebou vzala papíry z Káhiry.“

„Ovšem.“

„Možná se ti budou hodit. Pohybujeme se na mimořádně tenkém ledě. Mimochodem, nikdo z našich lidí tě nezná, a ty zas neznáš je. Jestli něco vymyslím, předám ti to přes Weingrasse v Coloradu. Je to opravdu velice tenký led.“

„Evan si to uvědomuje.“

„Můžu se zeptat, jak to vypadá s vámi dvěma?

Varuji tě, mám ho velice rád.“

„Řeknu to takhle: Měli jsme pěkné dvoupokojové apartmá v hotelu Cable Beach a celou noc jsem ho slyšela přecházet po obýváku za mými dveřmi. Měla jsem chuť na něj vletět a poslat ho do postele.“

„A proč jsi to neudělala?“

„Protože všechno je tak pomotané a strašné.

Osobní komplikace by asi ani jeden z nás nezvládl.“

„Díky Bohu, že jsme na odrušené lince. Řid se svým citem. To už se nám ve Zvláštních operacích párkát osvědčilo. Ráno se ozvu a předám ti instrukce.

Přeju úspěšný lov, neteřinko.“

Kalejla se vrátila na své místo k Evanovi. „Svět se točí dál a zprávy z dalších oblastí jsou taky hrozné,“

řekla a zaklapla si bezpečnostní pás. „To byl šéf pobočky v Káhiře. Dva naši informátoři zmizeli ve čtvrti Sidi Barrani to je libyjská stopa. Řekla jsem mu, kde a koho má hledat. Jak ti je?“

„Fajn,“ odvětil a zadíval se jí do tváře.

„Naši velevážení cestující a milá posádko,“ ozval se z reproduktoru zvučný generálův baryton. „Zdá se, že jsme odsouzeni k tomu, abychom se opakovali, pane doktore Axelrode. Pamatujete se na ten jižní ostrov?“

Pilot vysvětlil, že s cílem vyhnout se zbytečnému rozruchu, který by mohlo vzbudit přistání vojenského letadla na letištích v Durangu nebo Cortezu, dostal rozkaz zamířit přímo do Mesa Verde. „Ačkoli oficiální zpráva říká, že přistávací dráha je dostatečně dlouhá, naše přistání může být poněkud tvrdší, takže až vám řeknu, pořádně si zapněte pásy. Klesáme z nebes na přistání, plánovaný přílet za pětačtyřicet minut jestli tu díru vůbec najdu.“

Přistání nebylo ‚poněkud tvrdší‘ jak sliboval generál. Letadlo divoce nadskakovalo a otřásalo se, tryskové motory běžící na zpětný chod vydávaly ohlušující rámus. Když vystoupili, poděkovali a rozloučili se, brigádní generál předal svůj zvláštní náklad místnímu šéfovi CIA. Kalejla s Evanem nasedli do opancéřovaného automobilu, který sem byl dopraven letadlem z Denveru. Jejich ozbrojený doprovod tvořilo šest policistů na motocyklech, které ani v nejmenším neudivilo, proč je guvernér vyslal na zapadlé „milionářské letiště“ poblíž Národního parku Mesa Verde.

„Chtěl bych vás seznámit se situací, pane kongresmane,“ pravil člověk z CIA a stejně jako jeho kolega z Baham se posadil na přední sedadlo vedle řidiče. „Je nás tady pět, ale dva poletí zpátky do Virginie s vězněm a třemi mrtvolami. Mluvím otevřeně, protože mi bylo řečeno, že jste oficiální osoba, slečno.“

„Děkuji za projevenou důvěru,“ řekla agentka Zvláštních operací.

„Ano, paní. K ochraně vašeho domu a pozemků jsme najali pět mužů ze stráže národního parku. Jsou to zkušení lidé, váleční veteráni. Budou vás hlídat celou noc. Zítra je vystřídá jednotka z Langley.“

„Panebože, a co když přijde další Fairfax?“

zašeptal Evan.

Kalejla dloubla Kendricka loktem a ten zakašlal.

„Co prosím?“

„Ale nic. Promiňte. Mluvte dál.“

„Ještě pár věcí. Povím vám, že toho starého žida by měli nominovat do síně slávy, jestli ho dřív někdo nezamkne do cely bez oken, ale vy koneckonců fakta znáte. Weingrass to zařídil dřív, než jsme stačili přijet.

Je to vážně kousek!“

„To víme,“ řekl Kendrick. „Jaká jsou tedy fakta?“

„Pečovatelky nevědí skoro nic, myslí si, že tam byl jen jeden terorista, blouznící fanatik. Ty tři mrtvoly zůstaly až do odjezdu policie ukryté v lese. Pak je váš mexický přítel Gonzalez přemístil do garáže. Sestry ho při tom neviděly, protože byly v té chvíli na druhém konci domu. Seděly na verandě s Mannym Ježíši, jak je možné, že mu říkám Manny? No, Gonzalez zamkl dveře do garáže a odjel do své restaurace. Pan Weingrass se nám zaručil, že Mexičan bude držet jazyk za zuby.“

„Pan Weingrass má pravdu,“ potvrdil Evan.

„Moc se nám to nelíbí, ale předpokládám, že vy tři se znáte už hodně dlouho.“

„Opravdu hodně dlouho,“ řekl Kendrick.

„Kongresman by se zkrátka neměl zmiňovat o síle toho útoku,“ vložila se do hovoru Kalejla. „Pochopila jsem to správně?“

„Přesně tak. Vše se musí utajit, pane Kendricku, tak zní rozkaz z nejvyšších míst v Langley. Pokud jde o nás, jsme jen bezejmenní zaměstnanci vlády, žádná CIA, ani FBI. Šéfové jsou už tak dost vylekaní, než aby si dělali další problémy, které jsou v těchto situacích dost běžné. Letadlo přiletí kolem třetí ráno. Vězeň a jeho mrtví kamarádi zamíří do Virginie. Pošleme ho na speciální výslechové pracoviště, ostatní do laboratoří soudních lékařů. Manny řekl pardon. Pan Weingrass řekl, že bych vám měl tohle všechno vyjasnit.“

„Je mi to jasné.“

„Děkuji, pane. Je to ale borec, ten Manny! Víte, že když jsem mu řekl, že tu věc přebírám, tak mě praštil do břicha? Normálně mi dal pěstí do žaludku!“

„To je celý on,“ řekl Kendrick a díval se oknem z kouřového skla na silnici. Byli jen deset minut jízdy od domu. Od Mannyho.

Na zápraží si padli do náručí. Evan držel starce mnohem pevněji, než on jeho. Pak Weingrass lehce vytahal Kendricka za uši a řekl: „Copak tě rodiče nenaučili slušnému chovám? Za tebou stojí dáma, na kterou se už moc těším.“

„Ach, promiň,“ řekl Evan a zacouval. „Manny, tohle je Kalejla. Kalejla Rashadová.“

Starý Weingrass udělal krok dopředu a vzal Kalejlu za ruku. „Oba pocházíme z neklidných končin.

Vy jste Arabka a já žid, ale v tomhle domě na tom nezáleží, tady nevládnou žádné předsudky. Musím vám říct, že vás mám velice rád. Za to, že jste dala mému synovi tolik radosti.“

„Můj Bože, vy jste opravdu klenot.“

„To jsem,“ přitakal Manny a dvakrát přikývl.

„Já vás mám taky moc ráda. Za to, co znamenáte pro Evana.“ Kalejla objala vetchého architekta a přitiskla k němu tvář. „Zdá se mi, jako bych vás znala celý život.“

„Občas v lidech takový pocit vyvolávám. Jindy zase úplně opačný, jako by se kvůli mně jejich život rázem změnil k horšímu.“

„To o mně neplatí,“ řekla Kalejla. „Potkala jsem legendu a vyklubal se z ní skvělý člověk,“ dodala a srdečně se usmála.

„Nešiřte takové dezinformace, slečno tajná agentko. Zničíte mi pověst. A teď k věci, než vás zavedu dovnitř za ostatními.“ Weingrass se otočil a rozhlédl se. „Fajn. Děvčata jsou na verandě. Máme pár minut pro sebe.“

„Ten chlapík od CIA nám všechno řekl,“ pověděl Kendrick. „Tedy ten, co nás přivítal na letišti.“

„Aha, myslíš Joea.“

„Joea?“

„Všichni se jmenují Joe, John nebo Jim všimni si, nikdy ne Irving či Milton. No nic. Payton mi řekl, že víš o Hassanových.“

„Ano, ví,“ přerušila ho Kalejla, sáhla po Evanově ruce a pevně ji sevřela. Mannymu to gesto neušlo.

Dojalo ho. „To je strašné.“

„Všechno je to strašné, mé milé dítě. Jsou to bestie, které vraždí své vlastní lidi! Kaši a Sabri o vás mluvili tak pěkně, Kalejlo, a nemusím vám říkat, co si mysleli o mém synovi. Ale oplakávat je budeme v soukromí, každý sám. Vzpomeneme, co pro nás znamenali. Ale to počká, teď není čas.“

„Manny,“ ozval se Kendrick. „Musím zařídit.“

„O všechno už jsem se postaral. Bude soukromá muslimská zádušní mše a jejich ostatky budou v zapečetěných rakvích přepraveny do Dubaje a pohřbeny na hřbitově v Aš Šariga.“

„Pane Weingrassi.“

„Jestli mi budeš říkat pane, už tě nebudu mít tak rád.“

„Tak dobře. Manny. MJ nemluvil jasně. MJ to je Payton.“

„Vím, vím,“ přerušil ji Weingrass. „Řekl jsem mu, že až mi spraví telefon, můžeme se bavit srdečněji. Asi dal někoho zastřelit, protože ten telefon zase funguje.

Začali jsme si tykat a on teď volá snad až moc často.

Promiň, chtěla ses na něco zeptat?“

„Pod jakou identitou tady mám vystupovat? Zní to asi strašně hloupě, ale já to opravdu nevím. Agent CIA mi v autě sdělil, že jsem oficiální osoba. Ale co dál? Za koho mě ti lidé považují?“

„Mitchell navrhl, abys řekla, že jsi kongresmanův doprovod z ministerstva zahraničí.“

„Z ministerstva?“

„Možná chce na někoho svalit vinu pro případ, že se to nepovede. Jak jsem pochopil, ve Washingtonu je to dost oblíbená zábava.“

„Ne, on takový není. Aha, už to chápu. Pokud budu muset vydávat nějaké instrukce, tak na to budu mít postavení.“

„A nebudeš muset na požádání ukázat nějakou průkazku?“ zeptal se Evan.

„No, ano.“

„Takže nějakou máš.“

„No, něco na ten způsob.“

„To je nelegální.“

„Do různého počasí si prostě bereme různé klobouky, Evane.“

„A taky máš zbraň. Řekl mi to ten šéf CIA na Bahamách.“

„To neměl.“

„Nepracuješ taky čistě náhodou pro Mossad, že ne?“ řekl Weingrass a zašlebil se.

„Ne, ale ty ano musíš. A někteří moji blízcí přátelé taky.“

„Jsi v dobrých rukách. Ale jdeme dál. Mitchell chce, aby to tady Evan omrkl. Aby se podíval na toho v ložnici a na mrtvoly, které leží pod prostěradly v garáži a v noci odlétají leteckou poštou.“

„A pečovatelky nemají o těch mrtvolách ani tušení?“ řekl Kendrick nevěřícně.

„Tvůj přítel Payton neoblomně, až přímo fanaticky, opakoval: utajení, utajení a tak pořád dokola.“

„Jak chcete pronést ty mrtvoly kolem lidí z lesní stráže?“

„Objednali dodávku z Duranga. Nechají ji na letišti, někdo ji vyzvedne a přijede s ní sem. Paytonovi muži dohlédnou na to, aby se dostala nepozorovaně do garáže. Myslím, že své práci rozumějí.“

„To rozhodně,“ špitla Kalejla. „Řekl už někdo těm děvčatům, co mají nebo spíš nemají říkat?“

„Já. Pro jednou mě braly vážně, ale nevím, jak dlouho jim to vydrží. Jsou pořád v šoku a nevědí ani čtvrtinu toho, co se tady seběhlo.“

„Svolám si je. Vy s Evanem zatím půjdete na obchůzku a prohlídnete si ty hrůzy. MJ má pravdu.

Budu si hrát na zástupkyni ministerstva zahraničí.“

„To by mě zajímalo proč,“ řekl Evan.

„Aby se do toho netahala CIA. Nemáme oprávnění zasahovat ve Státech. Někdo by si na to mohl vzpomenout a něco si domyslet. Je zbytečné si komplikovat život.“

„To zní po čertech profesionálně,“ řekl Weingrass uznale. „Takže, jak tě mám představit?“

„Jsem prostě slečna Adrienne z ministerstva zahraničí. Nebo snad neumíš lhát?“

„Musím se zamyslet,“ zamračil se Manny. „Jednou jsem zalhal myslím, že to bylo v červenci 1937. Jdeme.“

Weingrass vzal Evana za rameno, Kalejlu za ruku a provedl je pod kamenným obloukem do obývacího pokoje. Pak křikl na tři sestry, které seděly na zasklené verandě. „Zde, mé mučitelky, je opravdový kouzelník!

Složte poctu muži, který platí vaše sexuální výstřelky a nadměrnou konzumaci muškátového vína!“

„Manny!“

„Ony mě prostě zbožňují,“ řekl Weingrass tiše.

„Házejí si kostkou, která se mnou smí do postele.“

„Proboha.“

„Uklidni se, drahá. Je to opravdu klenot.“

„Zlomil si nohu, když s námi vyskakoval z nákladáku nad Džabal Sám,“ řekl Kendrick, když spatřil mladíka v bezvědomí připoutaného k posteli. „Je to ještě dítě.“

„Opravdu ho poznáváte?“ zeptal se důstojník CIA, jenž stál vedle Emmanuela Weingrasse. „Byl s vámi v Ománu, o tom není sporu.“

„To ano. Nikdy na něj nezapomenu. Sálal z něj oheň, který byste u většiny našich mladých těžko našel.

Uspěl byste snad jen v těch nejhorších čtvrtích.“

„Pojdme zadními dveřmi do garáže.“

„To je Josef,“ řekl Evan a zamhouřil oči. „Měl židovskou matku a na pár hodin byl mým přítelem.

Chránil mě, bože.“

„Nech toho!“ okřikl ho Manny. „Přišel tě zabít!“

„To je mi jasné. A proč by ne? Vydával jsem se za stoupence té jejich proklaté svaté věci. Jeho matce oholili hlavu, dokážeš si to představit?“

„Vykřikoval to na mě, když se mě snažil oddělat,“

utrousil Weingrass. „Jestli ti to uleví, tak jsem ho zabít nechtěl. Chtěl jsem je dostat živé.“

„Jak znám Josefa, neměl jsi na vybranou.“

„To neměl.“

„A tihle dva,“ přerušil je netrpělivý důstojník CIA a zvedl prostěradla. „Poznáváte je?“

„Ano. Oba byli v pevnosti v Ománu, ale jejich jména neznám. Ten napravo nosil špinavé kalhoty, ten druhý měl zase dlouhé rozcuchané vlasy a civěl, jako kdyby trpěl spasitelským komplexem, považoval jsem ho šílence. To je všechno, co vám můžu říct.“

„Už jste nám řekl všechno, co jsme potřebovali.

Všichni, které jste identifikoval, s vámi byli v Ománu.“

„Ano, všechny jsem potkal. Chtěli se pomstít, a kdybych byl na jejich místě, asi bych neuvažoval jinak.“

„Ale vy nejste terorista, pane kongresmane.“

„Jak rozeznáte teroristu od bojovníka za svobodu?“

„Tak především, pane, teroristi zabíjejí nevinné lidi. Obyčejné muže a ženy, kteří se jim náhodou připletou do cesty, děti se školními brašnami, zaměstnance, kteří prostě jen dělají svoji práci. Chápete ten rozdíl?“

Kendrick si zkoumavě prohlížel agenta. Náhle v něm hrklo, vzpomněl si na Fairfax a Hassanovy.

„Omlouvám se za tu hloupou poznámku. Hluboce toho lituji.“

„Ale k čertu,“ řekl muž z CIA, už klidnějším tónem. „Všem nám teď přece tečou nervy.“

Vrátili se do domu, kde Kalejla právě mluvila na verandě s pečovatelkami. Ať jim říkala cokoli, tři ženy ji zaujatě poslouchaly. Seděly nehnutě ve svých křeslech a očima doslova hltaly „zástupkyni ministerstva zahraničí“. Evan s Mannym vstoupili do domu a tiše přešli k baru, zatímco agent CIA zamířil do hostinského pokoje, aby se podíval, co dělá jeho kolega a vězeň.

„Vysvětlila jsem všechno, k čemu jsem měla oprávnění, pane kongresmane Kendricku,“ řekla Kalejla oficiálním hlasem. „Tyto dámy souhlasily, že s námi budou spolupracovat. Za jednou z nich měla zítra ráno přijít návštěva, ale zavolá a poví mu, ať nechodí, že tu máme naléhavý lékařský případ.“

„Pěkně děkuju,“ zamumlal Weingrass a nalil si drink. „Teď je ze mě už opravdu mrtvola.“

„Díky, Manny,“ utrousila suše sestra.

„Rád bych vám všem poděkoval,“ vyhrkl Evan.

„Washington je přesvědčen, že jde o ojedinělý incident.

že je to čin mladého fanatika, který se vymkl kontrole.“

„To byl i SirhanSirhan, co zabil Roberta Kennedyho,“ poznamenala pečovatelka, která jela do Mesa Verde pro Gonzaleze, „a na konečném výsledku to nic nezměnilo.“

„Řekla jsem jim, že dnes v noci vězně tajně převezeme na východ a ať se neznepokojují, kdyby snad uslyšely ze dvora nebo z garáže nějaké zvuky.“

„Po čertech profesionální,“ zabručel si Weingrass pod vousy. „Mám jen jednu otázku,“ řekla třetí ze sester a podívala se na Kalejlu. „Řekla jste, že karanténa bude dočasná. Tedy, ne že bych měla pozvánku na Velkou cenu Monte Carla, ale jak dočasná bude?“

„Během závodů formule jedna dochází k nadměrné koncentraci lidí,“ ozval se Manny a napil se.

„Nemůžete ani přejít přes ulici a na plážích to doslova vře.“

„Ne víc než pár dní,“ odpověděl rychle Kendrick.

„Chtějí jen provést rutinní prohlídky. A jestli tu pozvánku dostanete, Manny vám bude dělat osobní doprovod.“

„Jinou pohádku neznáte, pane kongresma